21. Uctívání

Cíl uctívání

Pravé uctívání má za cíl jedině Boha Otce, Syna a Ducha svatého, nikoho jiného, pouze jeho jediného. Andělé, svatí, Marie, matka Ježíšova ani žádné jiné stvoření nemá být uctíváno. Ale kvůli pádu do hříchu se uctívání Boha neobejde bez prostřednictví Ježíše Krista, našeho velekněze. Zprostředkování uctívání knězem v době Starého zákona sloužilo jenom jako stín, který ukazoval na pravého Prostředníka, Ježíše Krista, který je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi.

Mt 22,34-40; Mt 28,18-20; Mt 4,8-11; Žd 9,1-10.18; 1Tm 2,1-7

Místo uctívání

„Dům Páně“ je koncept Staré smlouvy, který mluví nejprve o svatostánku, později o chrámu. Opravdové uctívání v době Nové smlouvy není spojené s žádným konkrétním místem ani s budovou. Věřící – jednotlivě i společně – jsou nyní chrámem Ducha svatého.

Ex 21,19; 1Kr 8,41-43; J 4,1-26, Žd 10,24-25; 1K 3,16-17; 1K 6,18-20; Ef 2,22; 1Pt 2,5

Den uctívání

Ačkoliv Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých prvního dne v týdnu, Písmo nikde nepřikazuje věřícím, aby se v tento den scházeli. Neděle není křesťanským dnem odpočinku. Den odpočinku, židovský sabat, byl obrazem našeho spasení a byl naplněn v Kristu. Přikázání, které vyžadovalo zachovávat den odpočinku, došlo svého naplnění a ukončení společně se starou smlouvou. V době nové smlouvy je věřícím přikázáno, aby se shromažďovali s Božím lidem, s církví. Věřící mají svobodu v tom, který den (které dny) v týdnu se budou shromažďovat.

Mt 28,1-10; Sk 20,27; Ko 2,6-23; Žd 4,1-11; Žd 10,24-25

Uctívání v novozákonní době

V novozákonní době je celý život křesťana uctíváním a každý den je pro něj svatý.

Ř 12,1-2; 1K 10,31