Projevy lidské zkaženosti

Jaroslav Kernal, Praha 28. srpna 2022

Jsme znovu v šestnácté kapitole knihy Genesis a i dnes zůstaneme jenom v její první části a druhé části se dotkneme jen tak zlehka. Minule jsme viděli, jak Abraham čelil zkoušce, kterou rozhodně v první chvíli nerozpoznal jako zkoušku a pravděpodobně to tak neviděl ani následujících třináct let. Šestnáctá kapitola je úžasně zasazená mezi dvě potvrzení slibu množství potomků, dvě smluvní stvrzení od Boha, jedno v patnácté a druhé v sedmnácté kapitole. Ukázali jsme si, jak Bůh používá takové situace jako tato, aby své děti vychovával, vyučoval je a dával jim růst. Pojďme přečíst šestnáctou kapitolu a potom se do ní pustíme.

Šestnáctá kapitola je co do počtu veršů nejkratší v knize Genesis. Musíme si ale připomenout, že rozdělení na kapitoly a verše není součástí původního textu. Jsme vděční za toto rozdělení, i když dělení na kapitoly pochází až ze začátku třináctého století a čísla veršů jsou ještě o tři sta padesát let starší. Ale představte si to, jak bychom se domlouvali! Dnes budeme mluvit o příběhu Abrahama, Sáry a Hagar z knihy Geenesis. A vy byste začali listovat ve své Bibli – sice jen v knize Genesis, ale i tak je tam v českém textu víc než 45 tisíc slova (v hebr. cca 20600) a museli bychom se domluvit, kde to a o co se přesně jedná. Náš příběh je jenom v knize Genesis, ale některé jiné věci se opakují, takže to nebylo úplně jednoduché. Takže je dobře, že tady máme tu rozsahem maličkou kapitolu vklíněnou mezi dvě další, ale významem velmi obsáhlou kapitolu. Už jsme si ukázali, jak Bůh používá zkoušky v životech svých dětí, tak trochu jsme srazili z podstavce ty velké hrdiny víry a podívali jsme se na ně v jejich syrovosti. A dneska v tom budeme pokračovat.

Jak je možné, že se Abraham, hrdina víry, muž víry, zachoval jako zbabělec, bezvěrec, ignorant, špatný manžel, špatný otec a ne jako vzor pro křesťany? Jak je možné, že v životě Sáry, který je dávaná ženám za vzor, vidíme rouhání se Bohu, svádění viny na Boha, povýšenost, pýchu, reptání a dokonce krutost? A je tu i Hagar a její pýcha, vzdor a nakonec vzpoura. A to jsou jenom některé z projevů hříchu, které vidíme v šestnácté kapitole. Kde se to tu vzalo? Nebyl snad Abraham ospravedlněn Bohem v předchozí kapitole? A jak je možné, že se takové věci projevují dál v jeho životě? Ale je to s námi nějaké jiné? Jsme na tom lépe? Jak můžeme vyřešit problém hříchu, který přebývá v našich životech? To je jenom pár otázek, na které se dneska podíváme. Než půjdeme do našeho textu, chtěl bych vám dát domácí úkol – můžete si ho zapsat do svých osnov. Možná ho vypracujete už v průběhu kázání, ale chtěl bych vás povzbudit, abyste se k němu vrátili doma a zkusili si vypsat alespoň patnáct různých projevů hříchu, které můžeme najít v šestnácté kapitole. Skutečně je to místo, které je takovým tavícím tyglíkem, v němž je namícháno velké množství hříchů a pro nás je to velké poučení a požehnání, když je můžeme vidět, rozpoznat je a ukázat si, jaká je cesta k jejich překonání.

I. Původ hříchu

Minule jsme si ukázali, že Abraham nejednal v souladu s vírou, kterou tak jasně a silně ukázal v předchozí kapitole. Bůh sám prošel uličkou mezi rozpůlenými těly zvířat a potvrdil svůj slib, že Abrahamovi dá množství potomků, smlouvou, která byla zpečetěná krví zvířat. Abraham musel prožívat ohromné věci, ale jak už to v životě bývá – a je to úplně stejné i v našich životech – poté, co jsme vyneseni do nebeských výšin, obvykle sestupujeme zpátky na zem. Petr, Jakub a Jan zažili ohromné věci na hoře proměnění, kde Pán před jejich očima zazářil ve své slávě, a z nebe slyšeli hlas Boha Otce, ale potom sestoupili s Pánem z této hory slávy do údolí démonů, kde učedníci nemohli vyhnat démona z posedlého chlapce. Mojžíš byl čtyřicet dní na hoře Sínaj, kde mluvil tváří v tvář s Bohem, ale potom sestoupil dolů do tábora, kde Izrael tančil kolem zlatého telete.

Moji milí, dokud jsme v tomto těle a na tomto světě, budeme pořád v přítomnosti hříchu. To je začátek knihy Genesis, k němuž se potřebujeme čas od času vracet, abychom neupadli do nějakého idealistického nebo superduchovního vidění světa nebo dokonce sebe sama. Jsme potomci Adama a Evy a spolu s nimi sdílíme jejich hříšnou přirozenost. Oni zhřešili, jejich přirozenost se změnila z té nevinné, do vzbouřené a všichni jejich potomci ji sdílí spolu s nimi. Bez ohledu na to, zda byli ospravedlněni či nikoliv. Když jsme četli o Noemovi, viděli jsme, že našel u Hospodina milost (Gn 6,8) a byl jediný spravedlivý ve svém pokolení (Gn 6,9). A abychom nenabyli mylného dojmu, co tato spravedlnost znamenala, Boží slovo zaznamenává smutný příběh o tom, jak se Noe po potopě – a mimochodem potom, co s ním Bůh uzavřel smlouvu – opil a svou nahotou v opilosti se stal kamenem úrazu pro jednoho ze svých synů, pro Cháma, který pohrdl svým otcem a měl pro něj jen výsměch.

Druhým spravedlivým, o němž v Genesis čteme, je Abraham. A znovu je tu šestnáctá kapitola, abychom nedošli ke špatným závěrům, že ospravedlnění znamená dokonalost člověka. Je to jinak. Ospravedlnění je zákonné, nebo chcete-li svrchované prohlášení člověka za spravedlivého před Bohem. Jedná se o stav člověka před Božím zákonem, před Boží svatostí, před zcela dokonalou Boží spravedlností, ale nejedná se o stav člověka jako takového. Samotná skutečnost, že Abraham byl prohlášen za spravedlivého, ještě neříká nic o tom, jak spravedlivý byl jeho život, jak spravedlivé bylo jeho jednání. Ale říká nám to, že byl Bohem přijat, že byl prohlášen za spravedlivého, ovšem nikoliv na základě své vlastní spravedlnosti, ale na základě své víry.

Tou nejlepší ilustrací, kterou máme v Písmu, je lotr na kříži, který byl Pánem Ježíšem Kristem prohlášen za spravedlivého – i když jinými slovy – jen pár hodin před svou smrtí. Byl to darebák a skutečně zlý člověk, jediná spravedlnost, které ve svém životě dosáhl, byla ta, kterou zakoušel na kříži. A přece od Pána slyšel ta úžasná slova: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Co bylo tím důvodem, že tam mohl být? Bylo to něco v jeho životě? Vůbec nic! Jediné co měl, bylo Ježíšovo slovo, Ježíšovo pozvání. A přesně tak je to v životě každého člověka. Rodíme se do tohoto světa jako hříšníci propadlí smrti. Mimochodem tohle je zpráva, kterou dnešní svět nechce slyšet, která budí velké pohoršení – a asi nejenom dnes, ale řekl bych, že to tak bylo vždycky. Lidé chtějí slyšet, že jsou dobří. Chtějí si myslet, že jsou dobří. Mají pocit, že se narodili přinejmenším jaksi neutrální, jako nepopsaný list papíru, na který sice v průběhu času sem tam něco ukáplo, ale jinak vypadá v podstatě docela pěkně. Moji milí, není větší lež, než je tato. Je to ďábelská lež, kterou chce dnešní svět slyšet – „jsi dobrý“, „jsi úžasný“, „jsi tady proto, abys byl milován“, „Bůh má pro tvůj život úžasný plán“ atp. Ale co říká Boží slovo? Jestliže nebudeš činit pokání, zahyneš! Jestliže se nenarodíš z Ducha, nemůžeš spatřit Boží království! Proč? Protože ses narodil mrtvý ve svých hříších (Ef 2,1)! Ve vztahu k Bohu je každý člověk, ačkoliv je také duchovní bytostí, duchovní mrtvolou, Božím nepřítelem, vzbouřencem. Je dítětem, které se narodilo na pirátské lodi a bez Božího zásahu, bez Boží milosti, z něj nemůže být nic jiného, než pirát. To je velmi jasné a čisté učení Božího slova. Apoštol lásky, Jan, napsal:

• Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (J 3,36)

Doslova je tam, kdo neposlouchá Syna, ale to podstatné, co chci zdůraznit, je, že na něm zůstává hněv Boží – ne že na něm bude, ale je, a zůstává –  z jediného prostého důvodu: protože člověk je hříšník. Někdy ale lidé namítají, jak k tomu ale přijdeme, že se rodíme jako hříšníci a Bůh nás soudí, aniž bychom něco udělali. Řeknu k tomu jenom dvě poznámky a potom půjdeme dál:

1. Bůh je spravedlivý a člověk je usvědčen jako lhář (Ř 3,4). Naprosto spravedlivý Bůh je také stvořitelem člověka a všeho, co je, což znamená, že je také majitelem, Pánem, vládcem. Se svým stvořením si může dělat, cokoliv se mu zamane. A protože je spravedlivý, dělá jenom to, a přesně to, co je spravedlivé. A kdo je člověk, aby zpochybňoval Boží spravedlnost?

2. Boží slovo velmi jasně říká, že Bůh bude soudit lidi podle jejich skutků (Zj 20,12). Nebude nikdo, kdo by byl odsouzen neoprávněně, kdo by si nezasloužil přesně to, co mu Bůh dá. Nikdo není spravedlivý, není ani jeden (Ř 3,10).

A to už nás vede ke druhému bodu našeho dnešního kázání, k tomu, co v našem textu zmiňuje konkrétní:

II. Projevy hříchu

Minule jsme se v kontextu zkoušek víry více zaměřili na  Abrahamovu nevěru. Takže dneska se jí tolik zabývat nebudeme, ale podíváme se na ty další věci, které nacházíme v našem textu. Nicméně od nevěry nemůžeme jen tak rychle utéct, protože nevěra je kořenem všech ostatních projevů hříchu. Ať už se jedná o cokoliv, v srdci každého hříchu je nevěra vůči Bohu, nevěra vůči Kristu, vůči evangeliu. Když Pán Ježíš mluví o tom, že pošle svého Ducha, aby s učedníky přebýval navěky, říká, že Duch svatý, ten jiný Přímluvce, náhradník Pána Ježíše, ukáže světu, v čem je hřích, v čem je samotná podstata hříchu:

• Hřích v tom, že ve mne nevěří. (J 16,9)

Tohle je kořen, který je třeba vyrvat, kdykoliv se dostaneme k otázce lidského hříchu. Nemáme se snažit na prvním místě napravit chování lidí, ale potřebujeme vyřešit problém nevěry. Když vyřešíme tenhle problém, ty ostatní už půjdou spolu s ním. Ale pokud nevyřešíme tento problém, ale povede se nám změnit jednání člověka, takže přestane klít, smilnit, krást, rouhat se, lhát nebo cokoliv jiného, ale nedojde k důvěře v Krista, bude se jednat jenom o kosmetickou úpravu jeho chování, a nebude s v ničem lišit od farizeů a zákoníků, kteří byli na povrchu také velmi morální a dokonalí, ale uvnitř byli jako obílené hroby, plni hniloby a starých kostí, plní smrti.

Nicméně i když je kořen nevěry vyrván – a tím, kdo ho může vytrhnout je jenom Pán Ježíš Kristus a dělá to mocí Ducha svatého, který obnovuje nitro člověka a dává mu nové narození – tak to ještě neznamená, že se člověk zbavil všeho hříchu. Na jedné straně můžeme radostně vyznávat, že když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, všechny naše hříchy byly jednou provždy odpuštěné, přikryté jeho krví a zahlazené, hozené na dno nejhlubšího oceánu. Ale na druhé straně jsme každý den konfrontováni se svou vlastní hříšností. Bůh nás ze své milosti vysvobodil z moci hříchu, ale ještě nás nevzal z jeho přítomnosti, neoddělil nás od těla, které je propadlé hříchu ani nás nevytrhl ze světa, který leží ve zlém. K tomu dojde až při slavném příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Byli jsme pod mocí hříchu, a jako takoví jsme neměli žádnou možnost se z něj vymanit. Bible říká, že jsme byli otroky hříchu a byli jsme svobodní od spravedlnosti, ale byli jsme osvobozeni od hříchu a stali se otroky spravedlnosti. Naše srdce je jiné – miluje Boha, pravdu, spravedlnost a svatost, naše myšlení se proměňuje – ještě zdaleka není jiné, ale proměňuje se – to je pokání a posvěcení, a spolu s tím se pomalu mění také náš život. Ale ty pozůstatky hříchu tady stále jsou a někdy se dokonce rozezní do skřípavého koncertu, jaký vidíme právě v našem textu.

Je tady Abrahamova nevěra. Už jsme se jí zabývali a už se k ní nechci vracet. Spolu s ní vidíme jeho pohodlnost, lenost a lhostejnost. To jsou věci, které vychází z nevěry. „Abram uposlechl rady své ženy …“ – kolik kázání by mohlo být jen na tento jediný verš! Bible rozhodně neříká, že by bylo špatné poslouchat, co říkají ženy – Pilát neuposlechl rady své ženy, která mu říkala: „Nezačínej si nic s tím spravedlivým“ (Mt 27,19) a nechal Židy, aby zavraždili Krista, a tak se podílel na jeho utrpení a smrti. Adam naopak poslech svou ženu, když ho vedla proti Bohu. Jsou některé ženy, které jsou pošetilé a jsou ženy, které jsou moudré (Př 14,1), a stejně je to s muži – někteří jsou natvrdlí hlupáci a občas jsou někteří moudří. Ale ta mužova lhostejnost je něco, co obvykle souvisí s  leností, pohodlností, neochotou zabývat se něčím víc do hloubky, a lenost je jednak hloupost a jednak nevěra. A tady se projevuje v celé nádheře. Abraham se snaží uniknout konfliktu v rodině a na druhé straně se na něm svým jednáním i svými slovy podílí a rozmnožuje ho. Už deset let chodí s Bohem, ale pořád musí růst. A totéž platí pro nás – i musíme růst v chození s Bohem, ve známosti Pána, v jeho vyvyšování, v lásce k němu a v poslušnosti jeho Slovu. Až o nějakých dvacet a možná dokonce až o nějakých třicet let později vidíme zralé plody Abrahamovy víry, kdy v poslušnosti a ve víře jde obětovat svého jediného syna Izáka. Ale pamatujme na to, že čas sám o sobě není žádným ukazatelem – v duchovním růstu je ukazatelem věrnost a poslušnost Bohu a láska k němu.

Když Hagar zjistila, že je těhotná, přestala si své paní vážit. „Já mám jeho dítě, ne ty …“ To je pýcha a vzpoura, to je znevažování a povyšování se, pohrdání druhým člověkem, to je dělání rozdílů. V Abrahamově stanu začalo být dusno. Jak na to reaguje Sára? Jde za Abrahamem. „Koukej s tím něco dělat! Tys mě do toho dostal!“ – to jako fakt? To jako už Sára zapomněla, že to všechno vymyslela ona? Vypadá to tak. Tohle je příklad toho, jak naše vlastní srdce klame nás samotné. A často je to tak – jako třeba zde – že se rádi necháme oklamávat. Proto nás Písmo tolikrát volá k tomu, abychom byli bdělí a neklamali sami sebe (Jk 1,16.22). A podívejte se na to, kam vede toto Sářino zcestné smýšlení – vede k rouhání: „Ať Bůh rozhodne mezi mnou a tebou!“ To jsou velmi silná slova. Ve své zaslepenosti se Sára dovolává Boha! Jak by asi Bůh rozhodl v této kauze? Bůh nakonec rozhodl – a příště to uvidíme ještě mnohem víc – a poslal Hagaru zpátky k Sáře a Abrahamovi. Ale když už je tady taková zaslepenost, nakonec to často vede až do fyzické roviny – Sára začala týrat Hagaru. To slovo, které je v šestém verši přeložené jako „pokořovala“ je stejné slovo, které je použité v předchozí kapitole ve 13. verši, kde je řeč o pokořování Abrahamových potomků v zemi, která nebude jejich. Hagar to nevydržela, její vzpoura explodovala a utekla od své paní. Vzbouřila se proti ní, v podstatě se dopustila krádeže, protože svou paní okradla o otrokyni a unesla ještě nenarozeného syna Abrahama. To všechno se děje ve vyvolené rodině. To je důsledek hříchu, který v nás přebývá, nad nímž máme vládnout.

III. Překonání hříchu

Překonání hříchu není v našem textu úplně vysvětleno, ale řekl bych, že je tu přinejmenším nastíněno. Ve druhé polovině kapitoly se Hagar setkává s Bohem, který začíná vracet věci zpátky na jejich místo. Bůh má řešení problému hříchu. To bylo zjeveno až o necelé dva tisíce let později, ale mnoho ve Starém zákoně na to ukazovalo. V 15. kap. jsme viděli víru – to je něco, co je na lidské straně. Vírou přemáháme svět, skrze víru jsme zemřeli sami sobě a hříchu, který je v nás, ve víře žijeme Bohu.

• Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,19–20)

Ve třetí kapitole jsme viděli první náznaky vyřešení problému hříchu v podobě zaslíbení zachránce, který se narodí z ženy a dále v podobě oběti, která byla přinesena, aby byla přikryta vina Adama a Evy. Ve 22. kapitole uvidíme velmi zřetelně – tedy z té naší novozákonní perspektivy, ze starozákonní perspektivy to tak úplně jasné nebylo – řešení problému hříchu: Otec jde obětovat milovaného syna jako obětního beránka a dělá to se slovy, že Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné (Gn 22,8).

To nás vede ke slovům Jana Křtitele, který jako jediný starozákonní prorok ukázal prstem na Pána Ježíše Krista a zvolal: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (J 1,29). Bůh sám si vyhlédl Beránka, a tento Beránek byl Otcův milovaný Syn, který byl v náruči Otcově a který nám zjevil Otce. Bůh si vyhlédl Beránka, svého vlastního milovaného Syna, kterého poslal, aby byl obětí smíření za naše hříchy. Pavel v listu Římanům v souvislosti s Abrahamovou vírou mluví o tom, že Pán Ježíš:

• … byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění. (Ř 4,21)

Ježíš je řešením našeho hříchu. Svou smrtí na kříži zaplatil za hříchy svého lidu a svým vzkříšením nám přinesl spravedlnost. V něm objektivně došlo k přemožení hříchu. Pro nás, kteří věříme v Pána Ježíše Krista, je hřích poraženým nepřítelem. To neznamená, že by nebyl nebezpečný – stačí se podívat do našeho textu a je to jasné, ale už je poražený. Pán Ježíš vstal z mrtvých a nám, kteří v něj věříme, byla připočtena jeho spravedlnost, jeho dokonalost, jeho úplnost. Proto mohl na kříži zvolat ta slavná slova, která si tak rádi připomínáme: „Je dokonáno!“ (J 19,30). Haleluja! Pán zvítězil. Pán přemohl hřích. A my už nyní máme podíl na tomto jeho vítězství. Abraham na něm měl podíl. Ještě nedošlo k ukřižování Pána Ježíše, ale skrze víru se starozákonní svatí upínali do budoucnosti, upínali se k Bohu, který jim zaslíbil, že problém jejich hříchu dokonale vyřeší. Když Pán Ježíš mluvil se Židy o Abrahamovi, řekl jim, že Abraham viděl jeho den a zaradoval se (J 8,56). Skrze víru viděl den jeho vzkříšení? Tak bych tomu rozuměl já. Viděli jsme, že Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Gn 15,6). Byl prohlášen za spravedlivého, ale hřích ještě nebyl odňat z jeho života – a šestnáctá kapitola je toho jasným dokladem. Přesto už tady bylo vítězství, už tady byla moc k překonání hříchu.

Potřebujeme si připomínat Kristovo vítězství nad hříchem, abychom rozuměli tomu, že hřích je poraženým nepřítelem. A to navzdory tomu, že v nás stále přebývá. Pán už zvítězil. A my ve víře v něj můžeme vítězit spolu s ním. Cesta následování Pána Ježíše Krista je cestou víry. Je to spoléhání se na Ježíše, na jeho dokonalé dokonané dílo na kříži Golgoty a je to život, který ve víře čerpáme ze vzkříšeného Pána. Tohle je způsob, jak mocí Ducha usmrcujeme hříšné činy naší staré přirozenosti (Ř 8,13).

Ale, milí křesťané, tohle není něco, co by bylo samozřejmé, je to něco, co se musíme učit. Je samozřejmé, že v nás, kteří věříme, je Kristův život, je v nás láska k pravdě, láska k Bohu, láska k bližním – to všechno do nás bylo vloženo, a to všechno v nás dále rozněcuje Duch svatý, který v nás přebývá. Ale musíme se učit chodit s Bohem. Žít jeho životem, ne naším životem. Jak se tohle projevuje prakticky v každodenním životě? Někdy na to křesťané říkají, že bychom si měli klást tu známou otázku „co by udělal Pán Ježíš Kristus?“ To prý je ta cesta. Dostanu se do nějaké situace, zastavím se, řeknu si, co by udělal Pán, nalistuju správnou stránku v evangeliích, a podle návodu to udělám také tak. Vypadá to jako cesta života? To vypadá jako cesta poznání dobrého a zlého – a jestli si pamatujete něco z Genesis, víte, že to byl docela problém, když se Adam s Evou rozhodli jít touto cestou. Nešli cestou života, cestou chození s Bohem a soustředění se na něj, ale zaměřili se na sebe.

Jak to dělal Pán Ježíš? Tvrdil učedníkům, že Otec v něm přebývá a činí skrze něj své skutky (J 14,10). A viděli jste někdy v evangeliích, že by se Pán Ježíš zastavil a řekl, co by asi udělal Otec v téhle situaci? Ne. Pán Ježíš prostě žil tím životem, který byl plně zaměřený na Otce, na vztah s Otce a byl naplněný láskou k Otci. A přesně tak je to i s námi. To neznamená, že nepůjdeme do Písma – půjdeme, ale ne proto, abychom nastavili mantinely pro svůj život, ale proto, abychom poznali Boha a toho, kterého poslal, Pána Ježíše Krista. Abychom se učili milovat Pána, abychom viděli, co se mu líbí, abychom viděli, jak moc miluje on nás, jak veliká je jeho láska k nám a v této lásce abychom zůstávali a chodili. To je cesta víry, cesta růstu a posvěcení v Kristu. Jdeme do Písma, abychom poznávali Pána Ježíše a byli napojeni přímo na něj. Zaměřujeme se Krista samotného od prvního okamžiku dne, znovu a znovu. Jsme jako větvičky, které vyrůstají z kmene, kterým je Kristus.

• Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (J 15,4–5)

Abraham chtěl vzít věci do svých rukou, chtěl všechno udělat sám, za Boha, ale to nebyla Boží cesta, to nebyl Boží život v něm, který by tohle způsobil – to byla stará přirozenost, která dostala volnou ruku a projevila se v životě všech aktérů tohoto příběhu. Ale Bůh to zastavil. Svou mocí, svým Slovem, svou milostí.