Boží moc a Boží trpělivost

Jaroslav Kernal, Praha 11. září 2022

Otevřete si prosím své Bible spolu se mnou v sedmnácté kapitole Genesis. Minulou neděli to byl rok, co jsme poprvé otevřeli tuto knihu a začali jí postupně procházet. Dneska se dostáváme do první třetiny této ohromné knihy. A myslím, že je nám čím dál více jasné, že i kdybychom ji studovali celý život, nebyli bychom schopni vyčerpat všechno bohatství moudrosti, slávy, vznešenosti a moci, které přímo tryskají z této knihy. I dnes by bylo možné zůstat jenom u prvního verše sedmnácté kapitoly, a dost možná jenom u jeho první poloviny – a potom věnovat několik kázání té druhé polovině. Ale to bude náplň naší práce, až budeme na věčnosti – tam budeme poznávat Boha v jeho velikosti a slávě, tam budeme rozjímat nad Božím slovem, které je navěky ukotveno v nebesích, a budeme ho srovnávat s realitou, kterou budeme mít před očima. A budeme se radovat s hloubky a výšky, šířky i délky Boží lásky, Boží milosti a Boží slávy, kterou uvidíme v každém slovu pravdy v Písmu, a která bude tak zjevná přímo před našima očima. Dneska se pokusíme dotknout této nebeské nádhery pomocí několika veršů z našeho oddílu. Budeme číst verše 1–8.

Abraham se učil chodit s Bohem krok za krokem a dlouhá léta jeho učení máme shrnutá pouze do několika málo krátkých kapitol. Jak moc bychom si přáli mít víc. Ale myslím, že ve skutečnosti se za touto naší touhou skrývá jiná velmi tělesná touha – mít podrobný návod. Ale Bůh nám žádný takový návod nedává. Místo toho nám na jednotlivých osobách ukazuje, jaký je a jak jedná s lidmi. Abychom se od Abrahama mohli co nejvíce naučit, musíme se – jak říkají Američané – obout do jeho bot, tedy – jak říkají totéž Češi – vcítit do jeho kůže.

Před čtyřiadvaceti lety Bůh povolal Abrahama, který se tehdy ještě jmenoval Abram k tomu, aby opustil město Cháran a on ve víře uposlechl a šel do Kenaánu. Bůh mu slíbil, že z něj učiní veliký národ a že mu dá zemi, do níž jde. A během následujících let Bůh tato svá zaslíbení několikrát zopakoval. Potom, co se Abraham rozešel s Lotem, Bůh s ním uzavřel smlouvu stvrzenou krví, v níž mu objasnil některé detaily svých zaslíbení, především to, že jeho potomstvo bude skutečně jeho vlastní, vzejde z jeho lůna. Na Abrahamovu námitku, že nemá dědice a jeho dědicem bude damašský Eliezer, Hospodin prohlásil: „Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna“ (Gn 15,4). Dostal také přesný popis země, kterou dostane do dědictví (Gn 15,8).

Třináct let před prvním veršem 17. kapitoly, udělal Abraham hroznou věc – poslechl špatnou radu své ženy a pokusil se zajistit si potomka svou vlastní cestou, svou vlastní silou, svým vlastním tělem. Sára mu dala svou otrokyni Hagaru, aby s ní zplodil syna. Vedlo to jenom k rozkolu mezi všemi třemi a všem to nakonec zlomilo srdce. Ale Bůh mluvil a jednal – nemluvil s Abrahamem, ani se Sárou, ale s Hagarou na její cestě do Egypta a skrze tuto zpočátku pyšnou, ale na konci poníženou otrokyni jednal se všemi aktéry těchto událostí. Mezi dvěma verši – posledním v. 16. kapitoly a prvním v. 17. je třináct let (Gn 16,16 Abramovi bylo 86 let, když se narodil Izmael, Gn 17,1 Když bylo Abramovi 99). Je to třináct let po tragických pokusech naplnit Boží zaslíbení lidskými prostředky a lidským způsobem. Ale nebyly to zbytečné roky. Slouží nám jako ilustrace toho, jak to vypadá, když chce člověk sloužit Bohu tělesně, svou vlastní silou, když jedná domýšlivě a myslí si, že může něčeho dosáhnout silou a tvrdostí. Těchto třináct let posloužilo k tomu, aby umlčelo každá ústa. Během těchto třinácti let muselo být naprosto jasné, že Abraham a Sára nemohou mít děti. A i když byla Hagara další ženou Abrahama, nemá děti ani s ní. Abraham a Sára jsou 24 let v zaslíbené zemi a je už naprosto jasné, že se přirozeným způsobem nedočkají potomka – Abram, vznešený, vyvýšený otec a Sáraj, kněžna jeho domu. Ale Bůh nemlčí, Bůh dál jedná:

I. Bůh připomíná

Všechno nasvědčuje tomu, že Abram se Sárají tak nějak přijali, že Izmael je tím zaslíbeným potomkem. Třináct let vyrůstal v jejich domě. Můžeme si představit tu scénu, jak Abram sedí u ohně se Sárají a ona má v náručí tříletého Izmaela (Hagara je trochu vzadu ve stínu, přece jenom je to pořád otrokyně), dívají se na rozzářenou hvězdnou oblohu a připomínají si ty úžasné Boží sliby a do toho si říkají, jak to dobře vymysleli, jak to dobře udělali. Bůh slíbil syna a je tady syn. Dokonce se jmenuje „Bůh slyší“. A víte co? Bůh sám chtěl, aby se tak jmenoval! Ale …

Bůh ho ale takto nepojmenoval kvůli Abrahamovi! Izmael není odpovědí na Abrahamovu touhu po synovi, Izmael je odpovědí na zoufalé volání týrané Hagary! Jak moc tady chybí duchovní rozlišování! Abraham se Sárou tak mohli sedět a říkat si, že Bůh z nich musí mít opravdu radost, protože udělali všechno, co Bůh naplánoval, naplnili všechno, co Bůh řekl, že se má stát. Musí být opravdu hrdý na tyto své dvě děti. Ale opět, jako v předchozí kapitole do toho všeho po třinácti letech, vstupuje Bůh. Bůh prolamuje své mlčení. Bůh se zjevuje Abrahamovi.

Bůh se tady Abrahamovi představuje mnohem důkladněji než kdykoliv předtím. Abraham se již smířil s tím, jak věci jsou. Je přesvědčen o tom, že Izmael je synem zaslíbení. Jeho tělo už je staré, takže nemůže dále plodit syny a dcery. Sára je neplodná a navíc už je ve věku, kdy je to biologicky nemožné mít dítě. Všechna Abrahamova naděje je v jeho jediném synovi, kterého zplodil s otrokyní, v Izmaelovi. Co na to Bůh?

Bůh přichází a do této temné a smutné situace říká: Já jsem Bůh všemohoucí – El Šaddaj. Toto Boží jméno znamená naději. Já jsem Bůh, který může udělat všechno, co slíbil a všechno, co si usmyslí. Já jsem Bůh, pro něhož není nic nemožného, dovedu až do konce všechno, co jsem kdy slíbil. Bůh není omezen tím, co by bylo možné, ale je omezen jenom tím, co sám chce, o čem se sám rozhodne – on je Bůh všemohoucí. Panovník Hospodin mluví. El Šaddaj – Všemohoucí Bůh promluvil k Abramovi, jeho hlas zazněl do lidské bídy, do nevěry, do temnoty chození ve vlastní síle. Po třinácti letech mlčení promluvil všemohoucí Bůh a jeho slovo bylo velmi, nadmíru jasné:

Všemohoucí Bůh promluvil a z jeho úst zazněl příkaz – choď přede mnou, choď před mou tváří, v mé přítomnosti a buď bezúhonný. Jsou tady dvě stránky, dvě věci v jednom příkazu – je tady věc tak trochu tajemná, mystická, založená na osobním vztahu a je tady věc velmi praktická. „Choď přede mnou“ – to je něco, co nedokážeme úplně uchopit, co se nedá nějak jednoduše popsat. Nedá se říci, když budeš dělat to a to, bude to znamenat chození před Bohem. To nejde. Tak to nefunguje. Chození před Boží tváří je o vztahu, je to o vnitřním postoji. Je to o srdci, které je cele vydané následování Krista, je to o mysli, která se zaobírá Božími věcmi, je to o oddanosti a věrnosti. Cokoliv člověk dělá, dělá před Boží tváří, dělá s vědomím, že Bůh vidí, že Bůh slyší, že Bůh může, protože Bůh je vševidoucí, Bůh slyší a Bůh je všemohoucí. A Bůh také říká něco Abrahamovi: „Buď bezúhonný!“ To je praktická rada, která vede ke konkrétním krokům v životě člověka. Není to příkaz k dokonalosti, ale je to příkaz k oddanosti. Bezúhonnost neznamená dokonalost, ale oddanost. Bezúhonnost je přímost, upřímnost, život ve vztahu s Bohem. Kdo tvrdí, že má vztah s Bohem a Boha miluje, ale jeho život nevede k bezúhonnosti, k čistotě, k vyznávání hříchů, klame sám sebe i druhé. Kdo na druhé straně chce žít bezúhonně, ale nemá vztah s Bohem, tak také klame sám sebe i své okolí a žije v okovech zákonictví.

Bůh promlouvá k Abrahamovi. Nejenom, že se mu zjevuje v nějaké podobě, byť nevíme v jaké, ale také se mu představuje mnohem důkladněji než kdykoliv předtím. Bůh promlouvá přesně do situace, v níž se Abraham nachází. Do jeho situace, kdy se smířil s tím smutným stavem, do něhož se dostal díky svému úsilí udělat si věci po svém. Jak uvidíme, tak Abraham vážně pochyboval o tom, že se Boží zaslíbení mohou naplnit ještě nějakým jiným způsobem, než jak se to stalo v šestnácté kapitole. Byl přesvědčen, že Izmael je syn zaslíbení. Bůh přichází a do této temné a smutné situace říká: Já jsem Bůh všemohoucí. Boží slovo vždycky začíná Bohem a nikoliv člověkem. Na počátku Bůh stvořil… (Gn 1,1). Já jsem Bůh všemohoucí. Poprvé se tady Bůh představuje jako všemohoucí Bůh – El Šaddaj. Je to první ze 48 výskytů tohoto Božího jména v Bibli – mimochodem 31x je toto jméno v knize Job. Toto Boží jméno znamená naději. Mohli bychom ho opsat slovy: Bůh, který má moc udělat všechno, co slíbil a všechno, co si usmyslí. Bůh se představuje jako ten, kdo může úplně všechno.

• Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí. (Ž 103,19)

• Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná. (Ž 115,3)

El Šaddaj, Všemohoucí Bůh promluvil k Abrahamovi, jeho hlas zazněl do lidské bídy, do nevěry, do temnoty chození ve vlastní síle. Po třinácti letech mlčení promluvil všemohoucí Bůh a jeho slovo bylo velmi, nadmíru jasné! Bůh říká Abrahamovi, že je všemohoucí Bůh, je Bohem, který naplní každé zaslíbení, a to i přes to, že bylo třináct let ticho, že jeho lid bude 400 let pokořován, i přes to, že Boží církev bude po celá staletí pronásledovaná – brány pekel ji nikdy nepřemohou. I když přijdou posměvači a budou se ptát, kde je ten jeho zaslíbený příchod, tak můžeme zůstat v klidu, protože Bůh je všemohoucí Bůh, El Šaddaj, Bůh, který splní, co slíbil.

II. Bůh mění

Bůh připomíná Abrahamovi, kým je. Také mu připomíná, kdo je Abraham a potom mu připomíná všechny sliby, které mu dal.

• Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím. (Gn 17,2)

Neuzavřel Bůh smlouvu s Abrahamem někdy před patnácti lety? Ano přesně tak. A nyní mu tuto smlouvu připomíná. Připomíná mu i jádro smlouvy – jde o Abrahamovo potomstvo. Bude ho jako prachu země, jako hvězd. Rozmnožím tě velmi, velmi – to je doslovný překlad. Jak na to Abraham odpovídá? Moji milí, tady je jedna z mých nejoblíbenějších, jedna z nejkrásnějších a stále dokola opakovaných scén v Písmu:

• Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil … (Gn 17,3)

Abraham znovu uctívá svého Boha. Naposledy jsme to viděli v patnácté kapitole při uzavření smlouvy, nějakých patnáct let před touto událostí. Abraham pokorně padá na tvář a vzdává chválu svému Bohu. Když se Pán zjevil Petrovi ve své moci:

• Šimon Petr … padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (Lk 5,8)

Podobně Mojžíš v Ex 34,8 nebo Jozue před dobytím Jericha (Joz 5,14) – padají tváří k zemi a klanějí se Pánu. Nebo apoštol Jan, když se setkává se Vzkříšeným:

• Když jsem ho [Božího Syna] spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. (Zj 1,17)

Když Bůh mluví, padněte na tvář. To je známka pokorného srdce. I my se potřebujeme naučit sklánět svá kolena před Pánem. Jsme pyšní lidé moderního západního světa a není to pro nás zvykem klečet před někým na kolenou. O to více se potřebujeme naučit také takto uctívat svého Boha. To je praktická rada – modlete se na kolenou, tváří k zemi. Když Abraham padl na tvář, Bůh k němu začal mluvit. Mimochodem – ve třech verších jsou zde tři různá Boží jména: v. 1 – Hospodin (JHVH, Jahve) promluvil: Já jsem El Šaddaj, všemohoucí Bůh. A ve třetím verši je Bůh – heb. Elohím, kdo mluví. A co říká? Bůh opakuje své sliby a mění některé věci, které z lidského pohledu změnit nejdou. Bůh chce, abychom si připomínali jeho slova, abychom si připomínali jeho zaslíbení, jeho Slovo má být v našem srdci, má v nás plnosti přebývat (Ko 3,16), Izraelci si ho měli přivázat na ruku a na čelo, máme zůstávat v jeho Slově. Křesťanský život nejde bez Božího slova, není možný bez Bible. O jaká zaslíbení se jedná? Jednak je to zaslíbení potomstva:

• Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,4)

Bůh začíná razantním prohlášením – Já jsem. Na to není žádná odpověď, proti tomu neexistuje žádná námitka, k tomu není co dodat. Bůh je. Tečka. Abraham bude praotcem, zakladatelem davu pronárodů. Nesčetné zástupy jsou jeho potomky:

• Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,29)

Zde jsou potomci a dědicové Abrahama, tady sedí. Bůh je věrný a všemohoucí (El Šaddaj) – rozhlédněte se a podívejte se na bratry a sestry – to jsou dědicové Abrahama. Toto říká Bůh ve svém Slově! A připojuje k tomu další věc – budeš mít nové jméno:

• Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,5)

Už nebudeš vyvýšený otec, ale budeš otec národů (Abraham). Bůh mění život Abrahama. Mění jeho jméno, mění jeho vztah, proměňuje jeho oddanost – to znamená změnu jména. Kolik má Abram se Sárou dětí? Žádné! Jenom syna z otrokyně. Ale dostává jméno „otec národů“. Proč? Protože Bůh to určil! To stačí! Víc není potřeba. A Abraham do toho teď musí vstoupit.

• Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. (Gn 17,6)

Vzejdou z tebe králové. Z Izmaela vzejdou knížata, z Izáka vzejdou králové – Davidova královská linie a nakonec Pán sám! Boží zaslíbení jde do detailů. Jak byste se asi cítili, kdyby Bůh o vás řekl takové věci? Ještě jinak – jak byste se cítili v 99 letech, kdyby o vás Bůh řekl takové věci? Ale Bůh je Bohem smlouvy:

• Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gn 17,7)

Bůh slibuje Abrahamovi, že bude jeho Bohem i Bohem jeho potomků navěky. A opakuje zaslíbení země, které už mu dal:

• A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem. (Gn 17,8)

Znovu dává Bůh Abrahamovi zaslíbení země – dostane ji on skrze své potomky – tak jsme to viděli v Gn 15. 400 let budou ponižováni, ale potom zemi získají. A přesně tak se to také stalo.

III. Bůh zachovává

Už jsme mluvili o smlouvě, kterou Bůh s Abrahamem uzavřel – byla jednostranná smlouva a v tom, co čteme zde, tomu není jinak. Ať se podíváte na kteroukoliv část této smlouvy, tak je to Bůh, kdo v ní jedná. On je všemohoucí Bůh, On jedná podle svého rozhodnutí. Abraham a jeho potomci, s nimiž je tato smlouva také uzavírána, jsou pasivní součástí této smlouvy. Ne že by se jich to netýkalo, ne že by to pro ně nic neznamenalo, ale oni nejsou těmi, kdo tuto smlouvu uzavírá – to dělá Bůh sám. Všimněte si slov, která Bůh používá – kromě onoho prohlášení „Já jsem“, je tady „staneš se“, „tvoje jméno bude“, „určil jsem tě“, „rozplodím tě“, „dávám ti“ – tady není žádné místo pro lidskou svévoli. Tady je Bůh, který jedná, Bůh, který zaslibuje a který své sliby také splní – Bůh všemohoucí, El Šaddaj.

Bůh se nám dává poznat. Nezůstává skrytý – je to člověk, kdo se skrývá před Bohem, je to člověk, kdo odmítá pravdu o Bohu. Ale ne Bůh – Bůh chce, abychom ho poznávali a proto k nám promlouvá. Když bylo Abrahamovi 99 let, tak se mu Bůh znovu ukázal. Jako kdyby Bůh chtěl připomenout Abrahamovi chvíle na začátku jeho duchovního života, kdy Abraham stavěl oltáře a uctíval Boha kamkoliv přišel. Kdykoliv se nějak vzdalujeme od Boha, tak je to Bůh, kdo se k nám znovu sklání a dává se nám poznat. Bůh nás povede tak, abychom se k němu vrátili zpátky. Povede nás různým způsobem, skrze různé okolnosti, bude používat různé lidi i situace v našem životě – a vždycky s jedním jediným cílem: tím cílem je naše posvěcení a skrze naše posvěcení oslava Ježíše Krista. Bůh nás neustále volá k pokání a tomu, abychom mu nově vydali své životy. Klade před nás nové výzvy – jako před Abrahama v sedmnácté kapitole. Bůh mu zde dává nové jméno – už nebude Abram, vyvýšený otec, ale bude Abraham, otec národů. Myslíte si, že to bylo pro Abrama jednoduché? V době, kdy jméno popisovalo člověka?

Abramovi bylo 99 let a podle v. 17 to vypadá, že už ztratil svou sílu ke zplození dětí. Měl jednoho syna a tak mohl nějak ustát skutečnost, že jeho jméno znamená „Vyvýšený otec“. Ale Bůh mu řekl, že jeho jméno bude „Otec zástupů“. Jak to bude vypadat před těmi, kteří ho už v Kenaánu znají? Hele, přišel Vyvýšený otec (ha ha), co má jednoho syna z otrokyně. Ale Abram jim řekne – už nejsem Vyvýšený otec, moje jméno je Otec zástupů! To se asi chudák na stará kolena zbláznil, co? Bůh před nás klade těžké věci, abychom si uvědomili svou naprostou závislost na něm, abychom viděli, že sami o sobě nejsme schopní následovat Boha ani plnit jeho vůli, sami o sobě Boha nemilujeme ani neusilujeme o jeho slávu. Proto Pán říká:

• Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5)

Ale s Bohem můžeme skutečně všechno (Fp 4,13). A to nás vede nejen k zoufalé osobní potřebě, nutnosti poznat Boha a mít v něm samotném zdroj svého života i své síly, ale znát ho osobně jako toho, kdo je Pán a Bůh. Jenom Kristus žil dokonalým životem. Jenom on je schopen naplnit Boží slovo, jeho pokrmem bylo činit Boží vůli. On nikdy neklopýtl, proto jenom o něm v plnosti platí, že je dokonalý, bezúhonný, beránek bez vady a bez poskvrny. Pokud máme žít bezúhonně, potřebujeme Krista. Nejenom se učit od něj, jak máme žít – i to je část cesty – přesto toho sami nikdy nebudeme schopní. Především potřebujeme jít k němu a každý den ho prosit, aby to byl on, kdo bude žít v nás a skrze nás. Takový život pak povede k tomu, že Bůh bude oslaven, Kristus bude vyvýšen. Víme, že dokud budeme v tomto těle, tak mimo Krista nemůžeme dosáhnout dokonalosti. Apoštol Pavel, bojovník víry, o sobě napsal:

• Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. (Fp 3,12)

To je naše povolání, moji milí. Apoštol běžel, Abraham byl povolán, aby chodil před Boží tváří a běžel k dokonalosti. Ani on jí nedosáhl. Abraham se neupínal k fyzické zemi, k pozemskému městu. Ani další svatí po něm se neupínali k pozemským věcem.

• Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. (Žd 11,13)

Stejně jako my. I my žijeme z víry a ve víře. I my se upínáme k tomu, co je před námi. Ale jsme na tom mnohem, skutečně mnohem lépe než Abraham i než další svědkové víry. Oni se dívali zdálky, ale my jsme viděli naplnění toho, co Bůh zaslíbil Abrahamovi. My jsme účastníky Boží milosti, žijeme po Kristově kříži, známe Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých, přijali jsme zaslíbeného Ducha svatého, můžeme zakoušet Boží přítomnost i Boží požehnání, byli jsme přijati jako synové, jsme vychováváni jako synové a dcery Boží. Moji milí, toto vědomí nás žene dopředu, abychom získali nebeskou cenu, abychom získali Krista, abychom chodili před jeho tváří a byli bezúhonní.

Všemohoucí Bůh přišel k Abrahamovi a zjevil se mu. Nepřišel pozdě, ale přišel přesně na čas. Bůh nechodí pozdě, ale také nechodí dřív. Bůh přichází přesně s úderem dvanácté. To je obvykle chvíle, kdy jsme buď zpocení hrůzou a na kolenou – a to je přesně ten stav, v jakém nás Bůh chce vidět, nebo jsme – podobně jako Abraham, tak nějak na koni a myslíme si, že všechno jde přesně podle – našeho – plánu! Bůh zaslíbil Abrahamovi požehnání, dal mu smlouvu, dal mu zemi, dal se mu poznat jako ten, kdo má moc splnit všechno, co slíbil, El Šaddaj. Moderní církev se vzdala takového Boha! Bůh mnoha křesťanů je slabý bůh, který by chtěl zachránit, ale nemůže, který by chtěl žehnat, ale nemůže, který by chtěl jednat, ale nemá dost síly na to, aby přemohl velkého nezávislého člověka. Proto je církev tak slabá! Proto jsou křesťané tak vlažní a tak málo opravdoví. Pokud by v celém vesmíru byla jediná molekula, která by se vymykala Boží vůli, potom už Bůh není Bohem! Náš Bůh je veliký Bůh, je to Bůh Abrahamův, všemohoucí Bůh, El Šaddaj. Jemu patří všechna sláva.