Požehnání z milosti

Jaroslav Kernal, Praha 13. listopadu 2022

Jsme ve dvacáté kapitole Genesis. Minule jsme mluvili o Božím soudu nad bezbožnými městy Sodomou, Gomorou a několika dalšími a o vysvobození Lota a jeho rodiny, resp. jeho dcer, neboť jeho žena zůstala stát na půli cesty a tak se stala výstražným znamením pro všechny, jejichž srdce by chtělo zůstat v Sodomě, kteří by chtěli sedět na dvou židlích nebo sloužit dvěma pánům. „Pamatujte na Lotovu ženu“, říká Pán Ježíš (Lk 17,32). Abraham pamatoval na Lota, a ačkoliv není jeho jméno zmíněno ani jednou, když se v 18. kapitole Abraham přimlouval před Bohem za tato zlá a zkažená města, přesto v 19. kapitole vidíme, že tím nejdůležitějším byl pro Abrahama právě Lot. A Bůh pamatoval na Abrahama – a vyvedl Lota z místa zkázy.

• Za časného jitra se Abraham vrátil k místu, kde stál před Hospodinem. Vyhlížel směrem k Sodomě a Gomoře a spatřil, jak po celé krajině toho okrsku vystupuje ze země dým jako dým z hutě. Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil. (Gn 19,27–29)

Bůh pamatoval na Abrahama… Měl s ním takový vztah, že mu nechtěl zamlčet, co hodlá udělat se Sodomou a okolními městy. Abraham chodil s Bohem, setkával se s Bohem, poslouchal Boha, uzavřel smlouvu s Bohem, Bůh ho navštívil v jeho stanu, Abraham stál před Bohem a modlil se, Bůh dal Abrahamovi zaslíbení, která potvrdil smlouvou … to je prostě něco ohromného a dech beroucího. Ale potom přijde Gn 20. Pojďme společně přečíst tento text.

Po nějakých možná dvaceti letech, které Abraham strávil na pozemku Mamreho, se najednou dává Abraham do pohybu. Skoro to vypadá, že to, co se stalo se Sodomou, Abrahamem otřáslo natolik, že už nemohl zůstat na tom místě, kde do té doby žil. Dozvěděl se Abraham, že Bůh zachránil Lota? Nevíme, ale nevypadá to tak. Lot nešel za Abrahamem, ale usadil se v jeskyni. A potom, co ho jeho dcery zneužili, by to bylo možná ještě těžší jít za Abrahamem. Řekl bych, že Abraham prochází určitou krizí víry. Alespoň tak ke mně promlouvá tato kapitola. Ale o to víc tady září Boží milost, Boží velikost, Boží spravedlnost, Boží věrnost, láska a milosrdenství. Když se přes den podíváme na nebe, neuvidíme tam žádné hvězdy, i když tam jsou. Ale když slunce zapadne a obloha potemní, najednou se hvězdy rozzáří – uprostřed temnoty vynikne jejich záře. A právě tak je to v našem příběhu – na temném pozadí Abrahamova selhání vyniká Boží věrnost a dobrota. A my si to ukážeme na postavě Abímeleka. Podíváme se na jeho jednání a sen, který následoval, uvidíme bázeň, kterou je naplněn po setkání s Bohem, a poté si všimneme jeho uzdravení, které přišlo po modlitbách Abrahama.

I. Sen abímeleka (v. 1–7)

Abraham se přestěhoval a přebýval v Geraru. To je na jih od místa, kde byl dříve, nedaleko Gazy, kde v té době byli Pelištejci. V Geraru byl abímelek, což může být jak jméno, tak titul, jako například faraon. V překladu to znamená „můj otec je král“. Tento abímelek poslal pro Sáru a vzal si ji do svého domu. Proč? Protože Abraham řekl, že to je jeho sestra. A tady je první věc, na kterou se musíme podívat, první Abrahamovo selhání. Abraham neříká celou pravdu. A poloviční pravda je vždycky celá lež. Neexistuje nic takového jako poloviční pravda. Vždycky je to jenom lež. Jestliže někdo zatají část informace, takže není zjevné všechno, co má být zjevné, je to lež. A je úplně jedno, jestli to dělá Abraham ohledně své manželky Sáry, nebo to dělá farmaceutická firma ohledně svých produktů, nebo to dělají média ohledně dění ve společnosti nebo vláda, protože občané nemohou slyšet všechny informace, nebo že to dělají křesťané, když říkají lidem něco ve stylu „Bůh tě miluje a má pro tvůj život úžasný plán“ – pokaždé to je lež. Jestliže neřekneme hříšníkovi, že je hříšník a kvůli své vzpouře proti Bohu a nevěře v dílo Pána Ježíše Krista si zaslouží spravedlivé odsouzení v hořícím jezeře, potom všechny řeči o Boží lásce a dobrotě a plánu a čemkoliv dalším jsou „polopravdou“, tedy celou lží.

Abraham zahajuje svůj pobyt v Geraru lží. Když se zapisovali v tamním hotelu, řekl recepčnímu – zapiš Abraham a jeho sestra Sára. A protože to takto oznámil, poslal pelištejský vládce pro Sáru a vzal ji do svého harému. Většina tehdejších národů ostře odsuzovala cizoložství. Vzít si ženu jiného muže bylo i mezi těmito pohany často hříchem, který si zasluhoval smrt. Manželství bylo posvátné a ceněné. A samozřejmě existovaly různé druhy manželství – jiné bylo manželství se svobodnou ženou a jiné bylo manželství s otrokyní. Ale obecně i tehdy platilo to, že vzít si ženu jiného muže bylo zlé. Ale Abraham jaksi neřekl, že Sára je jeho manželka a zdá se, že ani nijak neprotestoval, když pro ni abímelek poslal. Ale Bůh protestoval!

Té noci měl abímelek sen, který mu nedovolil pořádně se vyspat. Té noci k němu přišel ve snu Bůh a řekl mu: „Zemřeš!“ A podívejte se do sedmého verše – nejenom, že zemřeš ty, ale všichni, kdo jsou tvoji, což jak se zdá abímelek pochopil tak, že se to vztahuje na všechen jeho lid (v. 4).

A tady je další lekce, kterou nacházíme v našem textu – abímelek říká, že to udělal v bezúhonnosti srdce. Jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jeho záměry byly čisté. Ale víte co? Přesto se dopustil hříchu! Byl podveden, přesto to nic nemění na skutkové podstatě věci – vzal ženu jinému muži a proto mu Bůh říká, že zemře. Dokonce i s těmi nejlepšími záměry a motivy se můžeme dopouštět hříchu. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. V knize Přísloví se dvakrát opakuje tentýž text: „Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede ke smrti“ (Př 14,12; 16,25). Bůh ho zopakoval hned dvakrát, abychom si ho dobře zapamatovali. Nutně potřebujeme Boží slovo, abychom rozsoudili, co je pravda a co je lež, abychom poznali, co je hřích, a potřebujeme Boží milost, aby z nás Bůh naše hříchy sňal, kdykoliv se hříchu dopustíme, a dokonce i tehdy, když o něm nevím. V Žalmu 19, kde David oslavuje Boží slovo, Hospodinův zákon, jeho dobrotu, čistotu, svatost a spravedlnost, se nakonec modlí těmito slovy:

• Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty. (Ž 19,13)

Mnoho můžeme rozpoznat, když budou naše smysly cvičením v Božím slově vycvičené k rozpoznání pravdy a lži. Ale nakonec vždycky narazíme na hranice a za ně už se nedostaneme a musíme spoléhat na to, že Bůh nás ve své milosti zachovává a očišťuje od každé nepravosti. A přesně to vidíme také v našem textu – abímelek říká Bohu, že se Sáry ani nedotkl. A co říká Bůh? Byl jsem to já, kdo ti nedovolil, aby ses jí dotkl (v. 6). Můžeme si být jistí, že když budeme hledat Boží tvář a jeho vůli, nikdy nás nepovede do hříchu, ale povede nás přímou cestou. Nemusí být snadná, ale bude jednoduchá. Pro Abrahama to měla být jednoduchá cesta, ale on jí velmi zkomplikoval. A také před abímeleka Bůh klade jednoduchou cestu: „Dopustil ses hříchu, zasloužíš si smrt, já jsem tě uchránil od toho, abys ten hřích dokonal, ale teď musíš tu ženu vrátit a ten muž se za tebe bude modlit, abys zůstal naživu.“ Musí činit pokání, což znamená obrátit své myšlení i jednání od hříšné cesty a obrátit se k Bohu.

Tento jednoduchý princip nakonec platí pořád – obrátit se od nevěry k víře v Pána Ježíše Krista. A musíme tady dodat, že jakákoliv jiná víra než je víra v Pána Ježíše Krista, v toho ukřižovaného a vzkříšeného, v toho, který je cele Bohem a cele člověkem, není ničím jiným než nevěrou, protože pravost víry je nerozlučně spjata s předmětem víry. A ruku v ruce s tím jde jednání člověka – kde jsem způsobil škodu, tam ji napravím, pokud je to v mých možnostech, nebo se omluvím, požádám o odpuštění tam, kde jsem ublížil nebo jsem se nezachoval správně. To je pokání a cesta následování Pána Ježíše, tedy učednictví.

V našem textu je tato výzva spojená s hrozbou – když to neuděláš, zemřeš, a spolu s tebou všichni tvoji. Právě tak evangelium je spojené s hrozbou – jestliže neuvěříš, zahyneš, když nebudeš činit pokání a věřit v Pána Ježíše Krista, budeš odsouzen k věčnému trápení v ohnivém jezeře. To je evangelium – a vytáhnout z něj jenom nějakou část, která se dobře poslouchá a nebude nikomu nepříjemná, je dělat to, co dělal Abrahama – znamená to říkat polopravdu, tedy lež a uvádět druhé lidi do omylu, tedy podvádět je. Tolik abímelekův sen.

II. Bázeň abímeleka (v. 8–13)

V předchozí kapitole Abraham nemohl dospat potom, co se přimlouval za Sodomu. Za časného jitra se vrátil na místo, kde stál před Hospodinem a díval se směrem k Sodomě. To, co viděl, ho nepotěšilo a dost možná to byl důvod, proč se rozhodl, že se musí odstěhovat. Nyní je to abímelek, kdo nemůže dospat. Není divu po takovém snu. Hned dává svolat své dvořany, důstojníky, ministry, rádce, kněze a vysvětluje jim, že měl sen, že s ním mluvil Bůh kvůli té ženě, kterou si vzal od Abrahama, protože to je Abrahamova manželka. Když tu ženu nevrátí Abrahamovi, zemře a tito všichni lidé spolu s ním. Možná se v první chvíli naštvali, možná navrhli řešení, že z ní rychle udělají vdovu a abímelek si jí může nechat. Ale on jim vypověděl všechno – že ten muž je prorok, že se za něj musí modlit, tedy že budou muset jít a poprosit ho, aby se za ně modlil, a že pak budou žít.

Ten muž je prorok? To jako fakt? Musíš mu vrátit ženu, protože je to prorok? To musel být pro ty muže šok. Ale ukazuje to na to ohromnou Boží věrnost. Bůh se přiznává k Abrahamovi. Abímelek měl zemřít, zatímco Abraham byl vyvýšen. A podívejte se, jak to zapůsobilo na ty muže – pojala je velká bázeň. Bázeň je takové uhlazené české slovo pro strach. Jak v řečtině v Novém zákoně, tak v hebrejštině ve Starém zákoně je jenom slovo strach, nebo sloveso bát se. Můžeme mluvit o tom, že bázeň je určitá forma strachu, který je spojený s úctou a někdy to tak rozhodně je, ale ne úplně vždycky. Ale mnohem důležitější je, abychom porozuměli dvěma věcem, které jsou s bázní spojené. Jednak to skutečnost, že Boží slovo nám přikazuje, abychom se báli Boha, např. Př 3,7: „Boj se Hospodina, od zlého se odvrať!“ Kaz 12,13: „Boh se Boha a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“ Ř 11,20: „Nepovyšuj se, ale boj se!“

• Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, k němu se přimkneš a v jeho jménu budeš přísahat. (Dt 10,20)

Ta druhá věc, která s tím souvisí, je, že je to Bůh, kdo způsobuje bázeň, kdo ji vlévá do lidských srdcí. A obvykle k tomu používá své soudy (Sk 5,11; Sk 19,17). I tady byl vyhlášen soud a ty muže pojala velká bázeň. Je to skoro paradoxní situace – ti pohané jsou naplněni bázní, zatímco prorok Abraham říká:

• Řekl jsem si, že na tomto místě určitě není bázeň Boží a že mě kvůli mé ženě zabijí. (Gn 20,11)

„To bylo důvodem, proč jsem neřekl, že to je má žena. Ale víte, ona je opravdu moje sestra. A stala se mou ženou.“ Řekl bych, že Abraham měl raději mlčet. Ale místo toho pokračuje a vysvětluje abímelekovi a jeho mužům, že to vlastně nebylo nic osobního, ale to je takový jeho zvyk, že kamkoliv přijde, tam zapírá svou ženu a domluvil se s ní, aby říkala, že je její bratr. Nečetli jsme náhodou, že mu to způsobilo docela velké problémy? Před více než dvaceti lety v Egyptě (Gn 12). A on to dělá pořád. A ještě to používá jako „ospravedlnění“ svého chování.

Před třemi měsíci a potom ještě jednou před pád dny mu Bůh řekl, že se Sárou bude mít zaslíbeného potomka. A co hned nato udělá Abraham? Dovolí, aby ji odvedli do harému jiného muže! Co to je? Nevydává úplně všanc všechno, co mu Bůh zaslíbil? Nedělá všechno přímo proti Božím slibům? Neřekl mu Bůh, že ho učiní velikým národem? Kde je jeho víra? Neřekl snad, že požehná všem, kteří mu budou žehnat, a prokleje všechny, kdo ho budou proklínat (Gn 12,3)? Co se stalo? Ale, moji milí, to ještě není zdaleka všechno – to nejhorší je teprve před námi. Podívejte se pozorně do verše 13. Jediný Ekumenický překlad je tady skutečně věrný originálu – „když mě bohové nechali bloudit …“

V hebrejštině Bůh je El – to je jednotné číslo slova Bůh a v naprosté většině případů se používá o Bohu JHVH, o Bohu Hospodinu. Ale mnohem častěji se v Bibli používá slovo elohím, což je množné číslo slova „el“, tedy doslova bohové. Ale pokud se mluví o Hospodinu, je tady to, co bychom v české gramatice nazvali základní stavební dvojicí, což je učivo třetí třídy základní školy, nebo můžeme mluvit také o shodě podmětu s přísudkem – je tady elohím se slovesem v jednotném, tedy v našem textu by to vypadalo jako „když mě bohové nechal bloudit“. V takovém případě se místo množného čísla u slova elohím používá jednotné, Bůh, tedy Bůh s velkým „B“, Bůh Hospodin. Problém je, že takhle to Abraham neříká. Říká to přesně tak, jak je to přeložené v našem překladu. Vypadá to, že se Abraham úplně ztratil, že se ze dne na den úplně přizpůsobil (ó, kéž by byl nepřizpůsobivý!) okolní společnosti. Abraham mluví úplně jako pohan! Tohle je místo, kdy Abraham klesá úplně nejhlouběji, kam kdy vůbec mohl klesnout. Otec věřících! Co se to děje?

Po všech zkušenostech s Bohem, po pádech i výšinách, přestal Abraham spoléhat na Boha, a začal spoléhat na sebe. Jak se blížil k branám Geraru, jeho pohled, který byl upřený vždycky vzhůru, k těm nebeským věcem, začal směřovat dolů, od Boha směrem k lidem. A to vedlo k jeho pádu. A to ho dovedlo na toto místo. Toto e je místo jeho nejhlubší nevěry. Abraham nejen, že zapírá svou ženu, místo aby se za ní postavil, zapírá i svého Boha. Tady máme biblicky syrový pohled na lidskou přirozenost, na naši vlastní přirozenost. My na tom nejsme o nic líp než Abraham. Vzpomeňte si na Petra, který viděl Pána, jak jde po vodě a řekl mu: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A Pán mu řekl, aby šel, a Petr šel (Mt 14,25–31). Ale … když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach. Když Abraham viděl, jací jsou to lidé, když viděl jejich modly, když viděl jejich posvátná místa a jejich jednání, když se přestal upínat k Bohu a zaměřil se na člověka, přepadl ho strach a začal se topit. Je to otázka jednoho pohledu, jednoho kroku. Ale Bůh je plný milosti a slitování, je naprosto věrný a zachovává věrnost svým milým.

III. Uzdravení abímeleka (v. 14–18)

Bůh dal bázeň do srdcí těchto Pelištejců a podívejte se, co dělají – navzdory tomu, jak se Abraham vymlouvá, a ačkoliv mluví z cesty, jak bychom to nejraději označili, Bůh na jedné straně jedná v životech pohanských mužů a na druhé straně zachovává a dokonce ospravedlňuje Abrahama. Tito Pelištejci jednají tak, aby sami ospravedlnili Abrahama. Bůh ho vyvyšuje uprostřed těchto lidí. Brav, skot, otroci, služebníci, země a množství stříbra – tím ho zahrnují. To je důkaz Boží přízně. Abraham je stále v zaslíbené zemi. Není v Egyptě. Z Egypta musel odejít a bylo jasné, proč. To nebylo místo, které mu Bůh dal. Ale tady je v zaslíbené zemi a pelištejský král mu dává tuto zemi. „Usaď se, kde to uznáš za dobré“ (v. 15). A podívejte se, co říká Sáře:

• Hle, tvému bratru jsem dal tisíc šekelů stříbra; to bude pro tebe na zadostiučinění v očích všech, kteří jsou s tebou. Tím vším budeš obhájena. (Gn 20,16)

Tisíc šekelů stříbra … Učenci se neshodnou na tom, kolik přesně to bylo, ale to rozmezí je od osmi gramů za šekel po sto třicet, což je rozmezí osmi až sto třiceti kilogramů stříbra. V aktuálních cenách stříbra – a stříbro a zlato jsou kovy, které si víceméně uchovávají svou hodnotu ve vztahu ke kupní ceně a k platební schopnosti lidí napříč dějinami – to jsou čtyři až sedmdesát pět miliónů korun. Ani v té nejnižší podobě to rozhodně není nijak malá částka – je to zhruba deset ročních příjmů člověka. Nejspíš to byla cena, kterou vyplatil abímelek společně se svými služebníky. Byla to cena, která měla ospravedlnit Sáru přede všemi lidmi – touto cenou měla být obhájena. Bylo to výkupné za život člověka.

A všimněte si toho sarkasmu v 16. verši, když abímelek říká Sáře, že jejímu „bratru“ (aha … víme dobře, jak to je …) vyplatil zástupnou cenu, která bude zadostiučiněním pro všechny lidi, je to cena, kterou bude obhájena. To jsou znovu slova, která nás vedou přímo do evangelia k oběti Pána Ježíše Krista, který je zástupnou obětí za naše hříchy, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.

A potom následuje další – skoro se chce říct – sarkasmus, kdy se Abraham modlí za abímeleka. Za co se Abraham dvacet čtyři let modlil? Modlil se za to, aby Bůh otevřel lůno jeho ženy Sáry, která byla neplodná, modlil se za syna, kterého mu Bůh zaslíbil, modlil se za naplnění požehnání, které mu Bůh dal. Den za dnem a rok za rokem. Nyní se má modlit za jiné ženy, za ženy toho, který si vzal jeho ženu, za jiný lid, který nebyl jeho lidem, má se modlit za to, aby jejich ženy rodily a za to, aby se lůna těchto žen otevřela. Co asi Abraham prožíval, když měl veřejně vystoupit a modlit se za tyto lidi, za jejich plodnost, za jejich požehnání, za jejich potomstvo? Řekl bych, že tady Bůh Abrahamovi uděluje velmi pokořující lekci. Skrze Abrahama znovu přichází požehnání na okolní národy. Přesně toto Bůh Abrahamovi zaslíbil. A nyní je nad slunce jasnější, že toto požehnání nepochází z Abrahama jako takového, není to důsledek jeho svatosti, jeho zbožnosti, jeho dobroty, jeho výjimečnost, ale je to jenom a pouze dílo Boží milosti. Bůh žehná skrze Abrahama Pelištejcům v Geraru a je to navzdory Abrahamovu selhání, navzdory jeho nevěře, navzdory jeho slabosti a hříchu. I když byl Abraham nevěrný, Bůh zůstal věrný a zastal se svého služebníka. I když byl Abraham tím nejhorším svědectvím, jak pro svou ženu, jak pro svůj dům, tak také pro nevěřící lidi kolem sebe, Bůh se k němu přiznává, protože si ho zamiloval před stvořením světa, protože Abraham je Hospodinův vyvolený. To je dílo Boží milosti. Milostí jste spaseni, milostí jste zachováni v pravdě a v lásce, navzdory všem vašim pádům.

Bůh přišel do našich životů a ze své milosti nás zachránil. Odpustil nám naše hříchy, naší vzpouru proti němu, náš vzdor, zlomil naše nepřátelství a dal nám nové srdce. Postavil nás na cestu následování Pána Ježíše Krista, což je cesta svatosti, cesta posvěcení, cesta růstu v poznání Boha skrze Pána Ježíše Krista. Jsme jeho dílo v Kristu Ježíši, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil (Ef 2,10). Jsme jeho lid, který je horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,14). Přesto jsme ještě nedosáhli dokonalosti. Stále ještě žijeme v těle, které je propadlé hříchu a které nevejde do Božího království. Proto musíme den za dnem zapírat sami sebe, brát na sebe kříž, umírat sami sobě, a žít ve víře život, který do nás byl vložen – život Pána Ježíše Krista. To nejde jinak než s pohledem upřeným na Krista. A kdykoliv tento svůj pohled upřeme někam jinam, dopadneme stejně jako Abraham – padneme do hříchu a do nevěry. A možná to budou dokonce nevěřící lidé, kteří nás budou napomínat, které Bůh použije jako své nástroje, aby nás zase obnovil a postavil na nohy, skrze které přijde Boží požehnání, a to takovým způsobem, že jsme zahanbeni, že jsme pokořeni, že vidíme, jak jsme ubozí a jak moc potřebujeme Boží milost a slitování.

Moji milí, Abraham chodil s Bohem už dvacet čtyři let, a padl. Neměli bychom být překvapeni, když se totéž stane v našich vlastních životech nebo v životech našich bratrů a sester. Rozhodně by to nemělo být něco, co by nás odvedlo od Boha, co by nás vedlo k tomu, že se povýšeně podíváme na bratra nebo sestru. Nikdo z nás není imunní vůči hříchu. Byli bychom hloupí a slepí, kdybychom si mysleli, že nám se něco takového stát nemůže. Pokud křesťan začne říkat něco takového, že by se té či oné věci nikdy nedopustil, už je na šikmé ploše, která směřuje přímo k pádu. Boží slovo nás vyzývá, abychom byli bdělí, abychom střežili své srdce, abychom se vyhnuli pokušení, ale nezaslibuje, že pokušení nepřijde, nebo že nepřijde pád. Volá nás k tomu, abychom nehřešili, ale ruku v ruce s tím nás ujišťuje, že jestliže zhřešíme, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy (1J 2,1–2). Jeho potřebujeme volat do svých životů, jeho životem musíme žít, k němu se musíme upínat, na něm máme cele záviset a bez něho jsme naprosto ztracení. Zafixujte své oči na něj a pevně se ho držte. Jenom tak můžete překonat hřích a žít k jeho slávě. Amen