Melchisedech

Jaroslav Kernal, Praha 17. července 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Bůh nás vede do svého Slova a my se jím máme sytit. Sešli jsme se, abychom na prvním místě oslavovali Pána Ježíše Krista – a to děláme skrze společný zpěv a modlitby, skrze společenství, skrze výklad Božího slova. To všechno je uctívání Boha. A nejspíš bychom to měli ještě obrátit a změnit pořadí, protože právě tak to vidíme v knize Skutků (Sk 2,42) na příkladu prvních křesťanů, kteří zůstávali v učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Uctíváme Boha tím, že společně zpíváme, že se modlíme, že jsme spolu a máme společenství, že posloucháme jeho Slovo a uvádíme ho do svých vlastních životů, že mluvíme o jeho Slově a rozjímáme o něm. Když nasloucháme výkladu Božího slova, je to uctívání Boha, stojíme na svaté půdě, naše srdce jsou zaměřená na Pána samotného, naše mysl přijímá jeho Slovo a naše vůle chce podle něj jednat. Přesně to je nyní před námi. Nyní – stejně jako kdykoliv jindy v našich životech – přinášíme sami sebe Bohu jako oběť živou, svatou a jemu milou (Ř 12,1–2). Není to nějaký obřad, ale je to postoj našeho srdce, co je základem naší opravdové bohoslužby. A v tuto chvíli je to společná bohoslužba, protože jsme shromážděni jako tělo Páně.

Máme před sebou další oddíl z knihy Genesis. Resp. je to tentýž oddíl, jímž jsme procházeli naposled, když jsme byli v knize Genesis. Procházíme touto knihou postupně od první kapitoly a jsme ve 14 kapitole, v níž jsme viděli Abrahamovo slavné vítězství nad králi z východu. Když slyšel, že zajali jeho synovce Lota, vypravil se za nimi s ozbrojenci ze svého domu, dohnal je u Damašku, přepadl je, pobil je a vysvobodil všechny, kteří byli zajati ze Sodomy a Gomory. Dostal také zpět všechno, co tito králové ukořistili, všechno jmění i potraviny.

Když jsme procházeli tímto oddílem minule, zaměřili jsme se na Abrahama a na jeho jednání. Viděli jsme, jak uctíval Boha spolu s Melchisedechem a odmítl společenství se sodomským králem, odmítl nabídku bezbožného krále, protože nechtěl být na něm závislý, chtěl si uchovat svou nezávislost, svou svobodu, kterou mu Bůh dal a v níž mu Bůh požehnal. Sodomský král mu chtěl dát majetek, který ani nebyl jeho a chtěl si tak nějakým způsobem Abrahama zavázat, ale ten to odmítl. Dneska se zaměříme na postavu Melchisedecha, který se v našem příběhu objevuje zdánlivě znenadání a překvapuje nás především tím, že je knězem nejvyššího Boha. Žehná Abrahamovi a má s ním společenství. A v Novém zákoně je na této jediné a velmi okrajové postavě postaveno zásadní učení o kněžství Pána Ježíše Krista. A to jsou věci, jimiž se budeme dneska trochu zabývat.

I. Melchisedech, jeho původ a povolání

Když se Abraham vracel domů potom, co porazil krále z východu a vyrval jim jejich zajatce i jejich kořist, vyšel mu naproti Melchisedech. Mohlo by se zdát, že se objevuje znenadání a překvapivě – a v textu to tak vypadá. Ale když si uvědomíme biblické reálie, pochopíme, že to bylo v podstatě velmi přirozené. Boží slovo nám tu říká, že k setkání došlo v dolině Šáve, v Královské dolině. To je místo, které je nedaleko od Jeruzaléma, kde byl Melchisedech králem. Abraham se svými bojovníky a s lidmi, které osvobodil, táhl domů a šel kolem Jeruzaléma, který tehdy nesl jméno Šálem. Zdá se, že Šálem byl – možná proto, že byl trochu stranou – mimo onen boj, který se odehrával mezi těmi králi z východu a králi z doliny Sidímu. Jeruzalém je skalní město, které se nepodařilo dobýt ani Jozuovi a ani Izraelcům po něm. Několik staletí sídlili Jebúzejci z Jeruzaléma uprostřed Izraele, dokud město nedobyl David. A Melchisedech byl králem v tomto městě. To, co nám dělá vrásky na čele, je text z listu Židům, který ho popisuje velmi zvláštně:

• Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy. (Žd 7,3)

Tady se naše představivost rozbíhá závratným tempem a doslova dostává křídla, takže lidé vymýšlejí nejrůznější věci ohledně toho, kdo to byl Melchisedech. Ale jedna věc je naprosto jasná přímo z tohoto textu: Melchisedech nebyl Pán Ježíš Kristus – je podoben Božímu Synu, ale není to Boží Syn. Kdo to tedy je?

Byl to normální král, úplně stejný jako ti ostatní králové, o nichž se mluví ve čtrnácté kapitole. Proč se tedy o něm mluví tak zvláštně? A jak tomu máme rozumět? Potřebujeme pochopit to, že autor listu Židům v kapitolách 4–10 mluví o tom, že Pán Ježíš Kristus je velekněz a v kapitolách 5–7 odvozuje jeho kněžství právě od Melchisedecha. Když o něm mluví v sedmé kapitole, zaměřuje se právě na jeho kněžství, mluví o jeho původu, o němž nic nevíme. Ani otec, ani matka ani rodokmen Melchisedecha nejsou v Písmu zmíněny. Nebyl knězem na základě svého původu, ale jeho kněžství bylo od Boha samotného. A v tomto smyslu je jeho kněžství věčné, na rozdíl od kněžství synů Áronových, jejichž kněžství bylo jenom dočasné. Mělo být na věky v tom smyslu, jak dlouho bude platit Mojžíšův zákon, tedy dokud zákon nedojde naplnění. Když došel zákon svého naplnění v Pánu Ježíši Kristu, když zvetšela stará smlouva, Áronské kněžství skončilo. A aby o tom nebylo pochyb, byl nakonec také zbořen chrám, bez něhož kněžství pozbývá smyslu, a byly zničeny rodokmeny, bez nichž se nedá určit, kdo je a kdo není potomek z linie Árona. Ale kněžství podle řádu Melchisedechova nebylo založeno na otci nebo na matce ani na rodokmenu, původu, ale pochází přímo od Boha a proto je věčné.

Takže když je psáno, že je bez otce a bez matky, autor tím nechce říct, že se nenarodil z ženy bez přičinění muže, ale mluví o jeho kněžství. Melchisedech se stejně jako všichni ostatní lidé narodil z ženy, měl fyzickou matku a měl fyzického otce. I Pán Ježíš, když přišel na tento svět, narodil se z ženy. Nebylo to přičiněním muže, ale bylo to dílo Ducha svatého, který způsobil, že vajíčko v lůně Marie se začalo dělit právě tak, jako kdyby oplodněné mužem, ale bylo to z Boží moci. Věčný Boží syn, který je věčně plozen svým věčným Otcem, na sebe vzal tělo člověka a narodil se z panny Marie.

Jeho původ je věčný. Nikdy nebyla chvíle, kdy by neexistoval. Je to stará hereze, která snižuje Božího syna, když říká, že na věčnosti byla doba, kdy Boží syn nebyl. Pokud by to tak bylo, nemohli bychom mluvit o věčném Božím synu. Nebylo by tu Slovo, které od počátku bylo u Boha a které bylo Bůh (J 1,1).

Když se vrátíme k Melchisedechovi, byl to král stejně jako jiní králové. V knize Jozue je o několik století později jiný jeruzalémský král, Adonísek, který shromáždí další pohanské krále, aby společně bojovali proti Izraeli. Kdyby hrál tento Adonísek nějako významnou roli v Božím slově – takovou jako Melchisedech – mohli bychom o něm napsat stejná slova, jaká byla napsána o Melchisedechovi, tedy že je bez otce a bez matky a bez rodokmenu, protože Boží slovo se ani slůvkem nezmiňuje o jeho otci nebo matce nebo o jeho rodokmenu. 

V Bibli je jenom jeden jediný člověk, který nepochází z člověka a nemá ani otce ani matku – a to je Adam. Ani Eva neměla otce a matku, ale byla vzata z muže, z Adama, zatímco Adam nepocházel z člověka, ale byl z prachu země a byl od Boha. Druhý Adam, Pán Ježíš Kristus byl těla ženy a byl od Boha. A nový člověk, nevěsta Kristova, církev, je vzata z těla druhého Adama – vznikla skrze jeho rozbité tělo na kříži, povstala z jeho prolité krve. První Adam je příčinou našeho pádu, našeho ponížení a oddělení od Boha, ale v druhém Adamovi je nám dokořán otevřena cesta spásy a přístup k Bohu. Kdo věří v Pána Ježíše Krista, má život věčný, stal se Božím dítětem, je stvořen znovu, narodil se z Ducha svatého a žije s Bohem. Právě sem nás vede naše uvažování nad původem Melchisedecha.

Ještě bych se chtěl kratičce zmínit o jeho povolání. Mluvili jsme o Abrahamově povolání – Bůh se mu zjevil v Uru Kaldejském. Abraham a jeho otec Terach byli pohané, kteří uctívali své modly, stejně jako další jejich příbuzní. Ale Bůh se smiloval nad Abrahamem, vyvolil si ho a zamiloval si ho – ne pro jeho kvality, ne pro jeho krásu nebo cokoliv dalšího, ale kvůli sobě samému, ze svého rozhodnutí. A povolal ho, aby odešel do země, kterou mu ukáže. A Abraham šel. Nějakým podobným způsobem to muselo být i s Melchisedechem. Bible nám o tom nic neříká, ale ze samotné skutečnosti, že zde je tato postava a je to kněz nejvyššího Boha je zjevné, že Bůh si povolává, koho chce. Melchisedech znal živého Boha – a znovu z Písma víme, že poznat Boha můžeme jenom tak, když se nám on sám dá poznat. Byl knězem a králem v pohanské zemi, obklopený pohany, a přesto sloužil živému Bohu. Bůh je vždycky o krok napřed před námi. Bůh má své způsoby, jak jednat s lidmi. My se rozhodně musíme držet těch věcí, které nám Bůh jasně zjevuje ve svém Slově, ale nesmíme Pána Boha omezovat v tom, že by on sám nemohl jednat jinak. Zde si povolal pohanského krále, který se stal knězem Boha nejvyššího. Pojďme nyní dál, k druhému bodu:

II. Melchisedech, král spravedlnosti a pokoje

• Židům 7:2 Jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje.

To jméno Melchisedech je vytvořeno ze dvou slov a jeho význam je „král spravedlnosti“. A byl králem Šálemu – tedy pokoje. Král spravedlnosti a pokoje se objevuje na scéně. Kdyby o tomto králi nepsal znovu Nový zákon a kdyby na něj neukazoval jako na předobraz Pána Ježíše, mohli bychom si snadno myslet, že se jedná jen o nějakého dalšího světského krále. Jen málokterý vládce chce být znám jako král chaosu a bezpráví. Obvykle se každá vláda chlubí a chce chlubit tím, že je vládou spravedlnosti a pokoje. A až na výjimky, každá vláda vede k bezpráví a nepokoji. V Písmu to vidíme často, jak si lidé oddechnou, že bezbožná vláda je pryč – ale většinou netrvá dlouho, a jiná bezbožná vláda je tady. V celých dějinách Izraele najdeme jen nemnoho zbožných soudců a zbožných králů, kteří se většinou nedopouštěli nespravedlnosti a spravovali zemi a lid v pokoji, v právu a v pravdě. Celá řada dalších králů byla špatných – byli to modláři, kteří se dopouštěli bezpráví a zla. Vzpomeňte si například na krále Achaba v Severním Izraeli, kterému se zalíbila Nábotova vinice, ale ten mu ji nechtěl prodat. Achabova žena, zvrhlá královna Jezábel to zařídila – rozeslala dopisy starším a soudcům, kteří měli křivě obvinit Nábota a odsoudit ho k smrti – a vinice byla Achabova! Jsem si jistý, že nemusíme dlouho přemýšlet, abychom našli paralely k současnosti. Naše země neoplývala zbožnými a spravedlivými vládci, kteří by vládli tak, aby v zemi byl pokoj a spravedlnost. Přesto dělali a dělají všechno pro to, aby se to o nich říkalo, aby vytvářeli takový mediální obraz.

Ale tady je král, kterého sama Bible nazývá králem spravedlnosti a pokoje. A je nám zde dán jako předobraz toho, který měl přijít, Pána Ježíše Krista. Ve čtrnácté kapitole Genesis vidíme přímý odkaz k Pánu Ježíši. Je to odkaz, který byl prvním čtenářům této knihy a mnoha dalším generacím úplně zahalený. Nic jim neříkal. Mohli o něm maximálně spekulovat. Ale když se Pán Ježíš stal člověk, když opustil svou nebeskou slávu, rozsvítil světlo do stínů Starého zákona a najednou jsou věci jasné. Mohli bychom si to představit tak, samotný Starý zákon byl jako místnost plná nábytku, ale bez oken a bez světla. Mohli jste nahmatat stůl nebo židli, u zdi jste našli klavír, zakopli jste o stoličku, šlápli na hračku, ale neviděli jste, jak místnost vypadá ani jak je uspořádaná. Když Pán Ježíš dokonal své dílo na kříži, když vstal z mrtvých, vystoupil vzhůru a vylil Ducha svatého, bylo to, jako kdyby v té místnosti rozsvítil světlo.  Najednou můžeme číst Starý zákon a stále znovu vidět Pána Ježíše Krista – vidět jeho přímé zjevení, jako to bylo v zahradě Edenu, kde se procházel a měl společenství s Adamem a Evou, vidět jasné zaslíbení, jako to bylo po pádu, kdy jsme četli ta slova, že žena porodí muže, který přemůže ďábla a vrátí věci tam, kde měli být. Viděli jsme Noema, jehož jméno znamená odpočinutí, což ukazuje na Krista, viděli jsme archu, která je obrazem Pána Ježíše Krista, protože zachraňuje z přicházejícího Božího soudu (viz 1Te 1,10). A tady máme Melchisedecha, který je králem pokoje a spravedlnosti. Na koho by asi mohl ukazovat král, který je králem spravedlnosti a pokoje?

• Izajáš 42:1–8 „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“ Toto praví Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí: „Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě. Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám.“

To je jen jeden z mnoha textů ve Starém zákoně, které ukazují na Mesiáše, který přinese spravedlnost a pokoj. To je náš milovaný Pán Ježíš Kristus. Nemůžeme číst o Melchisedechovi bez toho, aniž by nás to vedlo ke Kristu – k jeho spravedlnosti, kterou získal i pro nás svým dílem kříže, a k jeho pokoji, který nám zanechal. A znovu je to pokoj, který pramení z jeho díla smíření na kříži Golgoty – mezi námi, kteří v něho věříme a Bohem, už není žádné nepřátelství. Jsme smířeni s Bohem, jsme ospravedlněni, jsme prohlášeni za spravedlivé králem spravedlnosti a do našich srdcí je vylit pokoj, který nám daroval vládce pokoje, Ježíš. Jemu patří naše chvála.

Melchisedech měl společenství s Abrahamem stejně, jako my máme společenství mezi sebou. Dva muži, kteří uctívali nejvyššího Boha, se společně radují z Boží milosti. A  to už nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Melchisedech, kněz nejvyššího Boha

Melchisedech znal nejvyššího Boha, živého Boha, Boha Abrahamova. Uctíval ho v Jeruzalémě, kde měl nejspíš jeho oltář na hoře Mórija (2Pa 3,1), kam půjde za nějakých 30 let Abraham obětovat Bohu nejvyššímu svého milovaného syna Izáka. Nicméně kromě našeho textu se o Melchisedechovi v celém Starém zákoně nedozvíme už vůbec nic (mimochodem v Novém zákoně se o Melchisedechovi mluví jenom v listu Židům – zato je mu tam věnováno několik kapitol). Pouze jeden jediný další SZ verš odkazuje na jeho kněžství. Jsou to slova krále Davida:

• Ž 110:1–6 Výrok Hospodinův mému pánu: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.“ ²Hospodin vztáhne žezlo tvé moci ze Sijónu. Panuj uprostřed svých nepřátel! ³Tvůj lid přijde dobrovolně v den, kdy pohotovost svoláš; v nádheře svatyně jak rosa z lůna úsvitu se objeví tvé mužstvo. ⁴Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu. ⁵Panovník ti bude po pravici, rozdrtí v den svého hněvu nepřátelské krále. ⁶Bude soudit pronárody – plno mrtvol všude –, on rozdrtí hlavu velké země. Cestou z potoka pít bude, proto vztyčí hlavu.

Jedná se o žalm, který cele ukazuje na Mesiáše – ukazuje na jeho vládu a ukazuje také na jeho kněžství. Nevíme, jestli David rozuměl tomu, co psal. Víme, že proroci mnohdy nerozuměli svým vlastním slovům a museli zkoumat na jaké okolnosti a na jaký čas ukazuje Duch, který v nich byl přítomný. Mnohem podstatnější než, zda tomu David rozuměl, je, že v Žalmu mluví o tom, že kněz bude panovat. Nebude to kněz podle řádu Áronova, ale bude kněz podle řádu Melchisedechova.

A to nás vrací zpátky k Melchisedechovi, protože to je právě on, kdo spojuje funkci krále a kněze. V Izraeli nebylo nic takového možného, protože kněz musel být z kmene Lévi a z rodu Áronova. Nikdo jiný se nemohl stát knězem, i kdyby sebevíc chtěl. A král, stejně jako zaslíbený Mesiáš, musel být z kmene Juda, z rodu Davidova. Ale vedle toho byla řada textů, které mluví o tom, že Mesiáš spojí jak roli krále, tak roli kněze.

• Ano, on zbuduje chrám Hospodinův a bude obdařen velebností. Bude sedět na svém trůnu a vládnout a bude na svém trůnu knězem; mezi obojím bude pokojná shoda. (Za 6,13)

A to nebylo možné fyzickým způsobem, nebylo toho možné dosáhnout tělesným narozením, nebylo toho možné dosáhnout v rámci izraelského obětního řádu, v rámci zákona Mojžíšova. Král z rodu Davidova se musel stát knězem podle jiného řádu – podle řádu Melchisedechova. A autor listu Židům z toho vyvozuje další a další věci, např. to, že se změnou kněžství nastává změna zákona. Už nežijeme podle zákona Mojžíšova, ale žijeme podle zákona Kristova. On je náš velekněz. Byl prohlášen za velekněze samotným Bohem. Znovu list Židům:

• Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova. (Žd 5,8–10)

Moji milí, tady je základ našeho kněžství. I my jsme kněžími krále – a můžeme jimi být, protože nestavíme na Mojžíšově zákoně, ale na Kristově zákoně, nestavíme na levijském kněžství, ale stavíme na kněžství podle řádu Melchisedechova. Tohle je velmi důležité učení, které bylo patnáct století opomíjené – teprve reformace znovu začala mluvit o všeobecném kněžství věřících. Problém je, že do velké míry zůstalo jenom u slov a nikdy to pořádně nebylo uvedeno do praxe. I mezi protestanty máme dodnes kněžstvo a laiky, i když se kněžstvu obvykle neříká kněžstvo – jsou to pastoři, kazatelé, reverendi, biskupové nebo cokoliv dalšího. Jsou to ti, kdo jsou vysvěceni, v řeči protestantů „ordinováni“ a stávají se tak něčím víc než jsou ostatní věřící. Ale Boží slovo velmi jasně říká, že Ježíš Kristus nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem (Zj 1,5–6). Co dělá takové kněžstvo? Podívejte se na Melchisedecha! Co dělá tento kněz především?

Přináší oběti. Každý křesťan přináší sám sebe jako oběť živou a svatou – to je pravá bohoslužba. Už nemáme oltář ani nějaké materiální oběti, ale dáváme sami sebe. A list Židům k tomu dodává, že máme přinášet oběť chvály, vyznávat Pánovo jméno, pamatovat na dobročinnost a být štědří – to jsou oběti, které se líbí Bohu (Žd 13,15–16). To je pokládání sebe na oltář Pánu!

A dále se Melchisedech modlí a žehná. Také to je práce královského kněžstva – modlit se, přimlouvat se za druhé, žehnat druhým. Každý křesťan je povolán k této službě a nikdo není vynechán. Máme se modlit za své blízké, za svou fyzickou rodinu, přimlouvat se za ní, žehnat, máme se modlit za svou duchovní rodinu, za své bratry a sestry v místním sboru, kde jsme doma – přimlouvat se za ně a žehnat jim. Máme se modlit za svůj lid, za náš národ a za naší zem. Naše země potřebuje tolik modliteb! Vidíme tolik Božího hněvu a Božího rozlícení proti bezbožnosti v této zemi. Nemá smysl se dívat jinam – a je to jedno jestli na západ nebo na východ. Tam i tam mají své problémy. Bůh nás podstavil do této země, do tohoto národa, do tohoto města a naší bohoslužbou před Pánem je, abychom se přimlouvali a žehnali.

A konečně máme uvádět věci do správné, biblické, perspektivy. Melchisedech ve svém požehnání ukazuje Abrahamovi, kdo byl skutečným vítězem nad těmi králi z východu – byl to Bůh sám, Bůh nejvyšší, kdo vydal Abrahamovi do rukou jeho nepřátele. I tohle je úkol královského kněžstva – ukazovat na biblickou perspektivu všech věcí v našem životě a v tom, co se děje kolem nás. Bratři a sestry, dneska je to obvykle obráceně – svět říká křesťanům, jak mají přemýšlet i co si mají myslet, jak se mají na věci dívat a jak je mají interpretovat. Je to zanedbání a opuštění toho, co to znamená být královským kněžstvem. Mezi křesťany vládne pragmatismus, psychologie, světskost. Kde je prorocký hlas církve? Nemluvím o tom, že by církev měla něco předpovídat, ale mluvím o tom, že církev, což není nikdo jiný, než jednotliví křesťané, má vzít Boží slovo a pojmenovat věci podle toho, jak o nich mluví Boží slovo – vraždu nenarozeného dítěte vraždou, lež lží, nespravedlnost nespravedlností, podvod podvodem, diskriminaci diskriminací, násilí násilím. A v tom všem ukazovat – stejně jako Melchisedech – na Boha nejvyššího.

A nakonec nás to vede zase k Pánu Ježíši Kristu, protože to, co jsem teď popsal, je přesný popis toho, jak žil – jako velekněz podle řádu Melchisedechova, který dal sám sebe za nás. Amen.