Projevy Boží milosti

Jaroslav Kernal, Praha 4. září 2022

Znovu dnes společně otevíráme šestnáctou kapitolu Genesis a budeme se zabývat především její druhou částí, i když už jsme se jí dvakrát dotkli. Dneska ji ale projdeme trochu důkladněji. Pojďme ji celou přečíst a potom se do ní pustíme.

Po vznešené patnácté kapitole jsme se na začátku šestnácté kapitoly dostali do temného údolí hříchu, do hlubokého propadu lidské zkaženosti. Po světle ospravedlnění a smlouvy přichází temnota hříchu. Ale také do této temnoty svítí světlo Boží milosti. Jsme v první třetině Abrahamova příběhu (kap. 12–25), nicméně celá druhá polovina šestnácté kapitoly je věnovaná někomu jinému než Abrahamovi – hlavní lidskou postavou je tady egyptská otrokyně Hagar. Pyšná a vzpurná otrokyně, která byla krutě ponižovaná, takže utekla od své paní. Ale Bůh je plný milosti a slitování a zastavuje některé hříšníky na cestě do zkázy. Faktem je, že nebýt Boží milosti, každý životní příběh skončí jenom tragicky. To vidíme i v našem textu. Ale Boží milost přemáhá hřích (Jk 4,6). Bůh se slitovává a je to on sám, kdo zastavuje hříšníka uprostřed jeho vzpoury, kdo se ho dotýká na jeho hříšné cestě. Někdy poměrně jemně, jako je to v případě Hagar, jindy docela razantně, jako to bylo třeba v případě Pavla, který byl sražen do prachu cesty před branami Damašku, byl pokořen Bohem a na tři dny oslepen. To je moc a sláva Boží milosti a lásky k hříšníkům. A to je také svědectví každého Božího dítěte, které může vyznat a dosvědčit, jak ho Pán Ježíš Kristus zastavil Slovem pravdy a svou mocí, jak ho usvědčil z bezbožné vzpoury, jak ho očistil a pozvedl zase na nohy, dal mu nové srdce a do úst mu vložil chválu toho jediného jména, které bylo zjevené lidem, aby v něm měli věčný život – a to je jméno Pána Ježíše Krista. Kdo nemůže vyznat a dosvědčit tyto věci ze své vlastní zkušenosti, jednoduše není Božím dítětem. Takový člověk musí činit pokání, prosit Boha, aby se nad ním smiloval a uvěřit v dokonané dílo Ježíše Krista.

Dnes si z té druhé poloviny šestnácté kapitoly ukážeme, že to je Bůh, kdo se zjevuje lidem a dává se jim poznat – nejsou to lidé, kteří by ho hledali a snažili se ho dopátrat, ale je to Bůh, kdo se k nim sklání. Dále uvidíme, že to je Bůh, kdo obrací lidské životy a také lidská srdce k sobě – nejsou to hříšníci, kteří by chtěli změnit svůj život a poddat ho Boží vůli, ale je to Bůh, kdo dává nové srdce, které je poslušné a pokorné. A nakonec uvidíme, jak Bůh žehná těm, kteří ho poslouchají a jednají podle jeho Slova.

I. Bůh se zjevuje

Sára pokořovala svou otrokyni Hagaru, kterou předtím dala svému manželovi za ženu (v. 3). Jednala s ní tak krutě, že od ní Hagar utekla (v. 6). Tam začíná náš příběh.

• Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ (Gn 16,7–8)

Než půjdeme k vlastnímu příběhu Hagary, musíme se zastavit u jedné důležité věci, totiž u zásadního pochopení toho, co se tady děje. Bůh se zjevuje člověku. V sedmém verši se objevuje kdosi, kdo je popsán jako „Hospodinův posel“. V ostatních překladech najdeme „Hospodinův anděl“. V originále je tam slovo, které je odvozené od kořene, který znamená „poslat někoho v zastoupení“. Je to víc než dvě stě krát ve Starém zákoně a překládá se to slovy anděl, posel, král, vyslanec. Ne každý posel je anděl. Když týrský král Chíram poslal posly k Davidovi, neposlal za ním anděly, ale lidi (2S 5,11). Nebo když David poslal posly k Chanúnovi, synu Náchašovu (1Pa 19,2), které Chanún nechal zohavit a zesměšnit – a v obou případech je použité stejné slovo, jako je v našem textu. Ne každý posel je anděl, ale každý anděl je posel. Dokonce i ďábel je posel – nejlépe je to vidět v knize Jób, kde je poslaný za Jóbem.

V některých případech – a to je případ našeho textu a několika dalších textů v knize Genesis – se tento Hospodinův posel, nebo Hospodinův anděl, chcete-li, ztotožňuje s Bohem. I když si jenom zběžně přečteme náš text, musíme říct, že je jasné, že ačkoliv čteme, že Hagaru zastavil Hospodinův posel, Hagara následně mluví o tom, že se setkala s Bohem, že viděla Boha a že Bůh ji slyšel. A tento Hospodinův posel nemluví jako posel, ale mluví jako Bůh sám! Bůh se dává lidem poznat a zjevuje se lidem v podobě posla, což evokuje, že se tento Hospodinův anděl zjevuje jako člověk. Myslím, že naprosto zjevné je to v osmnácté kapitole, kde k Abrahamovi přicházejí tři muži, on je vítá jako Boha (klaní se před nimi a oslovuje Hospodina) a jedná s nimi jako s muži (nakrmí je telecí pečínkou) – a potom dva z nich, kteří jsou zjevně andělé – a Nový zákon to dosvědčuje, že Abraham přijal tyto hosty a byli to andělé – pokračují do Sodomy, aby vyvedli Lota a jeho rodinu, zatímco s třetím z nich Abraham o Lota smlouvá. Ten třetí o sobě smýšlí jako o Bohu a Abraham s ním mluví jako s Bohem. A když potom přešla noc a andělé vyvedli Lota a jeho dcery – Lotova žena zůstala na půli cesty a byla potrestána spolu se Sodomou a Gomorou, čteme (přečtu z KRAL, který je na tomto místě nejblíže originálu):

• A Hospodin dštil na Sodomu a na Gomoru sírou a ohněm od Hospodina s nebe. (Gn 19,24)

Ten Hospodin, se kterým mluvil Abraham, dštil síru a oheň od Hospodina z nebe? To je přesně to, co ten text říká! To není nějaký důkaz Boží trojice, ale je to jednoznačný důkaz, který ukazuje na pluralitu osob v Bohu samotném – a to dlouho před tím, než se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Už ve Starém zákoně se Bůh dával poznat lidem mnohem hlouběji, než to na první pohled vypadá. A je jenom jedna osoba Boží trojice, která je zjevná lidským očím – a mám za to, že to tak bude vždycky – a to je Pán Ježíš Kristus. On to byl, kdo se za denního vánku procházel s Adamem v zahradě Edenu. On to byl, s kým chodil Henoch, on to byl, kdo se tady zjevil Hagaře. A když se naplnil stanovený čas, vzal na sebe, na svou Boží přirozenost, lidské tělo narozené z ženy, a vzal ho na sebe neoddělitelně. 

Vraťme se ale nyní k Hagaře. Hagar se vydala na dlouhou a nebezpečnou cestu. Utíkala domů, do Egypta. Učenci se neshodují na úplně přesném určení toho, kde se nacházela poušť Šúr, ale i v tom nejlepším případě to bylo nejméně dvě stě kilometrů od Kanaánu, naproti Egyptu. U pramene vody nalezl Hagaru Hospodinův anděl. A potřebujeme zdůraznit, že to je Bůh, kdo nalézá Hagaru – není to Hagar, kdo by hledala Boha. Když čteme ve v. 7, že ji nalezl, tak bychom si neměli myslet, že to bylo nějaké náhodné setkání. Bůh sledoval všechno, co se dělo a nyní přichází chvíle, kdy je třeba jednat s Hagar. Proto čteme, že ji nalezl. Bůh takto nalezl také nás – ne, že by o nás nevěděl, nebo bychom byli pro něj ztracení, takže by po nás musel pátrat – to rozhodně ne. Ale když přišel Boží čas, tak k nám přišlo evangelium, Bůh nám otevřel uši, abychom slyšeli, dal nám nové srdce, abychom rozuměli, a my jsme byli nalezeni. Byla to chvíle, kdy jsme pochopili svou bídu a své zoufalství v životě bez Boha a kdy jsme porozuměli tomu, že bez Ježíše Krista nemůžeme před Bohem obstát. Došli jsme slitování stejně jako Hagar. Bůh se nad ní slitoval a zastavil jí v jejím vzdoru.

Bůh vede k vyznání, vede nás k tomu, abychom uviděli vlastní hřích. Hagaru oslovuje jménem – stejně jako každého z nás. Kromě toho jí ukazuje, že je otrokyní Sáraje a potom jí klade otázku. Otázku neklade proto, že by nevěděl, co se děje, ale proto, aby si Hagar uvědomila, co se děje. Chce, aby pochopila, že opustila nejenom svého manžela, otce svého ještě nenarozeného dítěte, ale také svou paní a místo, kde byl Bůh uctíván. Vidíme, že Hagar mluví velmi otevřeně. Vyznává, že utíká od své paní. Vyznává pravdu o svém stavu. To je místo zlomu v životě každého člověka. Ježíš říká:

• Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. (J 8,32)

To řekl Ježíš Židům, kteří byli spoutaní svým hříchem, nenávistí vůči Kristu a kteří Krista zabít. To řekl Ježíš Hagaře, která utíkala od své paní. A totéž říká Ježíš také každému z nás. Oslovuje nás jménem a vede nás k poznání pravdy o sobě a o Bohu. Jenom skrze poznání pravdy můžeme být svobodní. Jen tak můžeme skutečně uctívat Boha. Jenom takové ctitele Bůh hledá, kteří ho budou uctívat v duchu a v pravdě (J 4,23–24).  

II. Bůh obrací

Když nás Bůh zastaví na naší cestě, vede nás k obrácení a k nápravě, vede nás k pokání, které znamená změnu mysli na prvním místě, ale také změnu života, změnu kurzu, odvrácení se od života v hříchu a obrácení se k životu s Bohem, k životu ve svatosti a spravedlnosti pravdy.

• Hospodinův posel jí řekl: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ (Gn 16,9)

Bůh je spravedlivý. Když nás dovede k poznání pravdy, tak nás vede také k tomu, abychom ji začali uplatňovat ve svém vlastním životě. Bůh nezakrývá pravdu, nekroutí spravedlností, nechce nic zamést někam pod koberec, a rozhodně se netváří, jako že se nic nestalo. Jestliže jsme něco pokazili, máme to napravit – pokud to je jen trochu možné, jestliže jsme druhým lidem ublížili, máme se jim omluvit, jestliže jsme způsobili škodu, máme ji napravit. To je Boží spravedlnost, která se bude projevovat v životech Božích dětí. To je křesťanský život.

Boží láska není opičí láskou – Bůh nám nebude foukat na naše bolístky a bebíčka, která jsme si způsobili svým vlastním hříchem. Někdy se Boží milosrdenství projeví zcela nečekaným způsobem a Bůh od nás vzdálí důsledky našich pošetilostí, naší hlouposti, naší lhostejnosti nebo hrubosti, krutosti, vzpoury nebo pýchy nebo nás ochrání před důsledky našich špatných rozhodnutí – to je Boží právo a Boží milost, která se projevuje v takovém milosrdenství. Ale obvykle nás Bůh nechává nést alespoň část důsledků našich hříchů. On nám hříchy odpouští a už nám je nikdy nepřipomene, protože byly přikryty krví Božího Syna, bylo za ně zaplaceno. Všechny naše hříchy jsou pryč. Ale dokud budeme v tomto těle, tak důsledky našeho hříšného jednání budou přetrvávat. Když se Pavel stal křesťanem před Damaškem, nevrátilo to Štěpána jeho rodičům ani to neotevřelo dveře vězení těm mužům a ženám, které Pavel v Jeruzalémě nechal zavřít do vězení. A když potom křesťan Pavel přišel do Jeruzaléma, všichni se ho báli a nevěřili mu – to byl důsledek jeho předchozího hříšného jednání.

Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku – v našem přirozeném člověku se všechno vzpírá, když slyší taková slova, ale duchovní člověk rozumí, chápe a jedná. Není jiná cesta než napravit, co jsem zkazil. Znamená to pokořit se, znamená to omluvit se, znamená to snášet důsledky svého jednání. Podobnou reakci, i když spontánní, vidíme například u celníka Zachea, kterého Ježíš zastavil na stromě a řekl mu, aby slezl dolů, protože dnes bude Ježíš hostem v jeho domě. A ještě když byli na cestě do Zacheova domu, Zacheus se zastavil a řekl Pánu:

• Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně. (Lk 19,8)

To je obnovující dílo Boží milosti. Zacheovi Pán řekl: Zachee, pojď dolů, neboť dnes musím být hostem ve tvém domě. A když lidé reptali, že bude jíst u hříšného člověka, Zacheus ukázal, že jeho pokání bylo opravdové. Chce nahradit škodu čtyřnásobně – byla na nás vylita přehojná Boží milost, proto i naše reakce na tuto milost má být přehojná. A když Ježíš viděl jeho reakci, víte, co řekl? Dnes přišlo spasení do tohoto domu! (Lk 19,9). A také vysvětlil, že právě toto byl důvod, proč přišel:

• Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10)

Hagary se Pán ptal, odkud příchází a kam směřuje, Pavlovi řekl, že se marně vzpírá proti bodcům, Matoušovi prostě řekl: „Pojď za mnou!“ (Mt 9,9) a on všeho nechal a šel za ním. Pán Ježíš přichází, zastavuje nás v našich životech a povolává nás. Někdy to znamená opuštění všeho, jindy to naopak znamená návrat k tomu, z čeho chceme utéct. Ale musíme rozumět tomu, že když nás Bůh vrací zpátky, je to pro naše dobro a užitek.

Hagar se musela pokořit nejenom pod mocnou ruku Boží, ale také znovu pod ruku své paní, Sáry. Ale myslím, že nebyla jediná, kdo se zde musel pokořit. Sára se musela pokořit a přijmout zpátky svou vzpurnou otrokyni, sokyni, matku dítěte svého manžela. Řekl bych, že muselo skončit pokořování, alespoň v té nejhorší podobě. Lidská přirozenost se nemění snadno a rychle, takže si asi nebudeme namlouvat, že po návratu Hagary to byla nějaká idylka mezi Sárou a Hagarou, ale Hagar věděla, že Bůh vidí a že Bůh vyslýchá a Sára věděla, že Bůh poslal Hagaru zpátky. Už to samo o sobě je nesmírně pokořující.

Také pro Abrahama to byla škola chození s Bohem. I on se musel pokořit. Ta drzá týraná holka, která měla být matkou jeho dítěte, se nyní vrátila a tvrdila, že mluvila s Bohem. S jeho Bohem! Jak to, že Bůh nemluvil s ním, ale s otrokyní na útěku? A kromě toho jí řekl, že bude mít syna (v. 11), protože jí v jejím pokoření vyslyšel a také jí řekl, jak ho má pojmenovat. Neměl by náhodou o tom jménu rozhodnout otec? Ano, Abraham skutečně pojmenoval svého syna, ale pojmenoval ho přesně tak, jak mu to řekla egyptská otrokyně jeho ženy. Tohle je způsob, jak Bůh pokořuje, jak nás pokořuje – posílá nevěřící lidi, aby nás zahanbili svými postoji, svými názory, svým sebeovládáním, svými slovy. Posílá malé děti, aby svou chválou zahanbili „moudré“ dospělé. Používá tisíce drobných věcí v našich životech, které sráží do prachu naši pýchu, které nás burcují z naší letargie, které nás znovu vedou na kolena a k tomu, abychom hledali Pána, jeho tvář, jeho dobrotu a jeho požehnání. A právě sem nás vede také náš text:

III. Bůh žehná

Když je člověk zachráněn z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, Bůh nejenom přikryje všechny jeho hříchy a už mu je nikdy nepřipomíná, odpustí mu každou jeho vzpouru, ale také ho zahrne hojností svého požehnání. Hagaře řekl:

• „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ A dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“ (Gn 16,10–12)

Hagaře se narodí syn – prvorozený Abrahamův syn. Není to syn zaslíbení, na toho bude muset Abraham ještě čekat, ale je to prvorozený syn. A jako prvorozený syn bude také zahrnut požehnáním. Všimněte si, že Hagar dostala stejné požehnání jako Abraham, co se týče potomstva. Abrahama Bůh vyvedl ven:

• … a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ (Gn 15,5)

Synů Izmaela je skutečně nespočetně – a to můžeme mluvit jen o tělesných potomcích Izmaela, o Arabech. Stejně je to s potomky Abrahama – a zde můžeme mluvit také o duchovních potomcích, jimiž jste vy, jimiž jsou křesťané. Každý křesťan získává od Boha ohromné požehnání:

• Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. (Ef 1,3)

Vidíme, že Boží slovo dokonce říká, že v Kristu získáváme všechno duchovní požehnání. Není nic z nebeského požehnání, co by nám náš Bůh odepřel. A ještě jinak – žádné skutečné duchovní požehnání nenajdete nikde jinde kromě Krista. A toto požehnání znamená mimo jiné také pochopení duchovních věcí.

• I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“ Proto se ta studně nazývá Studnicí Živého, který mě vidí; je mezi Kádešem a Beredem. (Gn 16,13–14)

Hagar dochází k duchovnímu poznání. Setkává se s Bohem a rozpoznává, kdo je. Vidí jeho velikost, vidí jeho moc. Vidí, že Bůh vidí. Jako nikdy předtím neviděla, tak nyní vidí a rozumí. Chápe duchovní věci, což je dílo Boží v srdci člověka. Rozumí tomu, že posel Hospodinův je Bůh sám, jak jsme o tom mluvili a jako to vidíme ve v. 13. Mluvil s ní posel Hospodinův, jehož nazvala Bůh vševidoucí. Podobně to vidíme později, když k Jákobovi ve snu promluvil Boží posel a řekl mu: „Já jsem Bůh z Bét-elu“ (Gn 31,13). Nebo při zjevení Hospodina Mojžíšovi z hořícího keře v Exodu 3. Hagar poznává živého Boha – nebo lépe řečeno, Bůh se dává poznat Hagaře. Podobně je to v životě každého křesťana – každý byl vyučen od Boha, poznal Hospodina. Když jsme uvěřili evangeliu, přijali jsme Ducha svatého, který nás uvedl do pravdy o Ježíši Kristu. Proto je psáno, že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém (1K 12,3). Bůh se slitovává nad hříšníky a vede je k tomu, aby poznali velikost jeho milosti a slávy, která je v Ježíši Kristu. Bůh požehnal Hagaře a stejně požehnal i nám. A ačkoliv Abraham nakonec od sebe Hagaru zapudil a Nový zákon ji používá jako ilustraci něčeho negativního v životě křesťana, je zjevné, že se setkala s Bohem a Bůh jí otevřel duchovní oči, aby viděla a dal jí pochopení, aby rozuměla. To je veliká milost a sláva, to je Boží požehnání.

Na začátku šestnácté kapitoly jsme slyšeli skřípavou kakofonii hříchu, zatímco v jejím závěru vidíme přemáhající symfonii rajské hudby Boží milosti. Abraham si nezasloužil, aby mu Bůh vrátil jeho druhou ženu, která čekala jeho prvorozeného syna – ale Bůh to ze své milosti udělal. Sára si nezasloužila, aby jí Bůh vrátil zpět otrokyni, kterou krutě týrala – ale Bůh se smiloval a udělal to. Hagar si nezasloužila požehnání, kterého se jí dostalo díky tomu, že žila v domě, kde přebýval Bůh – ale Bůh se nad ní slitoval, vedl jí k pokání, zjevil se jí a přivedl ji zpět.

• Hagar porodila Abramovi syna. Abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael. Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela. (Gn 16,15–16)

Bude to trvat ještě čtrnáct let, než se Abraham dočká syna zaslíbení. Do té doby se musí učit pokoře a trpělivosti. Takové trpělivosti, která nebude hledat zkratky ani instantní řešení. Takové pokoře, která nebude ignorovat problémy kolem něj nebo dokonce v jeho vlastní rodině, ale bude je řešit. Takové trpělivosti, která bude čekat na Boha a na jeho řešení, která bude hledat Boží vůli, nikoliv vůli člověka, která bude završena Boží milostí a Božím požehnáním. Abraham byl nazván přítelem Božím – přesto se ani on nevyvaroval chyb a pádů. Ale Bůh ho ve své milosti a lásce znovu a znovu pozvedal a Abraham vždy znovu hledal sílu u Boha. A v tom je vzorem také pro nás.

I nás Bůh zahrnuje svou milostí, láskou a požehnáním. Také nás učí trpělivosti a hledání jeho vůle na prvním místě. On je plný milosti a slitování. Volá nás do vztahu s ním. Dává se nám poznat, zjevuje se nám, volá nás jménem, promlouvá k nám, slyší nás a vidí! Živý Bůh vidí! Když děláme, že nevidíme jako Abraham, Bůh vidí! Když se dopouštíme krutých nepravostí jako Sára a domníváme se, že to nikdo neuvidí, Bůh vidí! Když zbaběle nebo zoufale utíkáme, protože se bojíme nebo máme pocit, že nás pokořování přemáhá a už ho nemůžeme unést a chceme uniknout, aby nás už nikdo neviděl a vrátit se zpátky do Egypta jako Hagar, Bůh vidí! Bůh je ten Abrahamův „Živý, který vidí“, je Bůh vševidoucí. Jsme jeho děti a nazval nás svými přáteli. A jako ten nejlepší Otec sleduje své děti, vidí. Jeho oko se od nás nevzdálí ani na vteřinu. Někdy rodiče malých dětí přestanou svým pohledem kontrolovat a hlídat své děti, a potom se náhle rozhostí ticho! A s ním přichází panika do mysli rodičů, protože je jasné, že něco není v pořádku. Ale Bůh z nás svůj pohled nikdy neoddálí. To jen my si někdy myslíme, že Bůh se nedívá. Ale nemylme se. Hagar se snažila utéct a utekla docela daleko. Jonáš chtěl utéct až na druhý konec světa. Na Hagaru Bůh čekal u studny (podobně jako na jinou ženu, Samařanku, která také utíkala – z jedné mužské náruče do druhé). Na Jonáše čekal v břiše velké ryby, kterou pro něj připravil a kam ho dovedl skrze strašlivou bouři. Bůh nás i dnes volá k tomu, abychom šli k němu a nečekali, až přijde bouře, až budeme u poslední studny v poušti nebo schováni v krunýři lhostejnosti. Nyní nás volá, abychom se znovu zvedli, abychom se spolehli na něj a na jeho milost, a abychom v této víře a v síle této víry běželi svůj běh až do konce.