Radost uprostřed pronásledování

Jaroslav Kernal, Praha 8. listopadu 2020

Pokoj vám a milost, sestry a bratři, milovaní svatí, milí hosté. Dneska znovu půjdeme do knihy Skutků a budeme pokračovat ve výkladu páté kapitoly. V prvních kapitolách knihy Skutků jsme viděli zrod církve, když byl vylit Duch svatý. Pán Ježíš byl vyvýšen a byl ustanoven svrchovanou hlavou církve, těla, které spasil (Ef 1,20-23). Ve třetí kapitole byl popsán jeden ze zázraků – uzdravení od narození chromého muže u Krásné brány a důsledky, jaké to mělo – na jedné straně uvěřilo množství lidí, na druhé straně bylo apoštolům zakázáno učit o Pánu Ježíši Kristu. Reakcí na tento zákaz byla modlitba církve a naplnění Duchem svatým, takže všichni „s odvahou mluvili slovo Boží“ (Sk 4,31).

A znovu je tu popsáno společenství první církve, kde se první křesťané starali jeden o druhého, aby nikdo mezi nimi netrpěl nouzi. Byl to velký sbor, bylo jich pět tisíc, a mezi nimi byli mnozí chudí a potřební. Proto lidé prodávali domy a pole a dávali peníze apoštolům k nohám, aby se rozdělovalo podle toho, jak kdo potřeboval. Ruku v ruce s tímto krásným popisem církve jde také první soud, který vidíme v knize Skutků, kterým jsme se zabývali posledně – soud nad pokrytectvím, přetvářkou a lží. Ananiáš se svou manželkou Safirou ze sebe dělali něco, čím ve skutečnosti nebyli – chtěli, aby si lidé mysleli, že všechny peníze, které utržili za prodané pole, dávají církvi, ale přitom se domluvili, že si něco z toho nechají. Problém nebyl v tom, že si něco nechali – mohli si nechat úplně všechno, mohli si nechat i to pole a nemuseli ho prodávat. Problém byl v tom, že se navenek tvářili nějak, ale ve skutečnosti to bylo jinak. A Bůh je zasáhl svou rukou, takže padli mrtví k zemi. Byl to velmi rychlý a radikální Boží soud, v jehož důsledku padla bázeň na všechny, kdo se o tom dozvěděli – ať již to byli křesťané, či nikoliv. A tady začíná náš dnešní text – budeme číst Sk 5,12-42.

Bůh mocně jedná uprostřed svého lidu, ale úspěch církve vede k zuřivosti ďábla a k závisti náboženských lidí, což přináší další těžkosti, ale také příležitosti oslavit Boha. V předchozí kapitole jsme viděli, že apoštolům zakázali mluvit o Pánu Ježíši, nyní jdou vedoucí ještě dál – k zákazu přidávají fyzický trest. Ale apoštolové se radují a dál věrně slouží Bohu. Pojďme do našeho textu:

I. Znamení a divy (v. 12-16)

• Sk 5:12-13 Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho znamení a divů. Všichni se svorně scházeli v Šalomounově sloupoví a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit, ale lid je chválil a ctil.

Stejný popis církve jsme četli na konci druhé kapitoly, kde byla slova: „byli všemu lidu milí“. Všimněte si dobře těch slov ve druhé i v této kapitole – to není výzva k tomu, abychom se ze všech sil snažili zalíbit se lidem nebo světu. Oni neusilovali o to, aby byli co nejlepším svědectvím pro svět. Ale usilovali o to, aby se co nejvíc líbili svému Bohu. A Bůh způsobil, že se líbili také lidem. Možná to vypadá jako drobná nuance, ale chtěl bych to zdůraznit, protože to je velmi důležité. Jistě nemáme dělat věci, které budou schválně pohoršovat druhé, i když někdy možná takové věci budeme muset udělat. Když v prvních třech stoletích po Kristu nutili křesťany, aby přinesli oběť císaři, neudělali to. Když odhaleným tajným evangelíkům za Marie Terezie kvůli jejich víře odebírali děti a zavírali je do vězení, přece se víry nezřekli a raději trpěli, i když pro jejich okolí to bylo pohoršení. Chtěli sloužit svému Bohu, kterého si zamilovali a byli ochotní jít až na smrt nebo se vzdát všeho a odejít do exilu. Nemáme hledat způsoby, jak se líbit světu. Když Ježíš vyučoval své učedníky, řekl jim mimo jiné:

• Lk 6:22-23.26 Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky. … Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.

Nesnažte se zalíbit lidem, snažte se líbit Bohu. Kolikrát jen David v Žalmech volá: „Kéž se ti líbí mé cesty, má slova, mé skutky!“ Je to o soustředění se na Boha a na jeho království. Pavel napsal:

• Římanům 14:17-18 Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží.

Jde o službu Kristu na prvním místě. Kdo slouží Kristu a hledá jeho království, bude milý Bohu – a někdy Bůh způsobí, že bude milý také lidem, jako je to v našem textu. Nebude to tak vždycky. Není to zaslíbení, ale je to milost, kterou Bůh někdy dává. Ruku v ruce s touto milostí jde dílo Boží milosti v srdcích mužů a žen:

• Sk 5:14 A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu.

Bůh přidával ke své církvi ty, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista. Ve druhé kapitole čteme o tom, že se to dělo každý den. I dnes se to děje každý den, ale neděje se to každý den v našem sboru. Musíme si uvědomit, že v době, o níž je tady řeč, byla jenom jedna církev na jednom jediném místě – církev v Jeruzalémě. Byla to velká církev, ve které bylo na pět tisíc lidí. Největší evangelikální denominace v naší zemi udává, že má kolem deseti tisíc lidí v celé České republice. To říkám jenom pro srovnání, abychom si uvědomili ty souvislosti. A jsem celkem přesvědčený o tom, že Bůh ke své církvi i v naší zemi přidává možná každý den alespoň jednoho člověka, který uvěřil v Pána Ježíše Krista.

V našem textu jdou ruku v ruce s touto milostí také znamení a zázraky – a to takové, že nad nimi zůstává rozum stát. Podívejte:

• Sk 5:15-16 Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem. Také z ostatních míst v okolí Jeruzaléma se scházelo množství lidí; přinášeli nemocné a sužované nečistými duchy a všichni byli uzdravováni.

Bůh ve své nadpřirozené moci používal apoštoly ke své slávě. Jestli na někoho padl Petrův stín, to nebylo v moci Petra, aby to mohl nějak zásadně ovlivnit. Dělo se to na omezenou dobu na konkrétním místě. Bůh dělá zázraky! Bůh uzdravuje! Bůh vysvobozuje! Věříme v živého Boha, který se oslavuje skrze svůj lid. Ale všimněte si, že Petr si nenechal udělat speciální pódium, na kterém by použil slunce, aby vrhalo stín na co největší množství lidí. Neměl reklamní kampaň v jeruzalémských novinách ani nerozdával číslo svého bankovního účtu na každé evangelizaci. Zdá se, že dělal pořád totéž, co na začátku – věnoval se modlibě a kázání Božího slova. Znovu to uvidíme na začátku šesté kapitoly, kde apoštolové říkají, že právě k tomu je Bůh povolal. To, že byli lidé uzdravováni a vysvobozováni, byl „vedlejší“ efekt evangelia. Cílem bylo kázat evangelium, aby byli lidé zachráněni pro věčnost a unikli přicházejícímu soudu. A Bůh se v tom oslavoval různými způsoby a potvrzoval své slovo zázraky a znameními. Ale:

II. Závist a obavy (v. 17-26)

Když Boží dílo začne růst – a nemusí to nutně být pět tisíc lidí, ale může to bý jenom pět nebo i jenom jeden, přichází také opozice ze strany ďábla. Tady se projevuje fyzickým pronásledováním:

• Sk 5:17-18 Ale velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli naplněni závistí; chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení.

Všimněte si motivů – Lukáš je popisuje velmi jasně – jednalo se o závist. Byli všemu lidu milí, lid je chválil a ctil, ale náboženští lidé tohle nemohli unést. V nich tato popularita, o kterou apoštolové ani první křesťané nestáli, probouzela závist. Proto nechali apoštoly zatknout a zavřít do vězení. Ale Bůh se v tomto případě rozhodl, že je nechce mít ve vězení, takže vidíme další zázrak:

• Sk 5:19-21 Anděl Páně však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl apoštoly ven a řekl: „Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života.“ Oni poslechli, vešli na úsvitě do chrámu a učili.

Stráže stály přede dveřmi, ale nic neviděly. Dveře se otevřely a apoštolové vyšli ven. To je zázrak. Ale je to opět něco zvláštního, výjimečného. Bůh vysvobodil apoštoly z vězení, ale nevysvobodil je z bičování (viz v. 40). Apoštol Jakub, bratr Jana, byl také ve vězení, a Bůh ho tam nechal a Herodes ho popravil (Sk 12,2). Pavel strávil ve vězení v jednom kuse čtyři roky a potom byl propuštěn podle římského práva. Tady anděl apoštoly vyvedl a řekl jim, aby kázali lidem evangelium. A oni poslechli. Za úsvitu, hned, jak se otevřely brány chrámu, šli do chrámu a učili. Znovu vidíme, že dělali totéž, co obvykle, protože i předtím se každý den scházeli po domech i v chrámu a učili Boží slovo. V chrámu se pravděpodobně více modlili, ale viděli jsme, že tam také kázali a využívali tato setkání k vyučování. V těch rozsáhlých prostorech chrámu bylo mnoho míst, kde se církev mohla nerušeně shromažďovat a společně naslouchat učení apoštolů. Apoštolové to udělali i ve chvíli, kdy je anděl vysvobodil z vězení. Byli si jistí, že Bůh má všechno pod kontrolou, proto odvážně zvěstovali Boží slovo.

• Sk 5:21-24 Jakmile se dostavil velekněz se svými lidmi, svolali veleradu a všechny starší izraelské a poslali pro apoštoly do vězení. Když tam stráže došly, vězení bylo prázdné. Vrátili se tedy a hlásili: „Dveře žaláře jsme našli pevně zavřené a stráže stály před nimi, ale když jsme otevřeli, nikoho jsme uvnitř nenašli.“ Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže a velekněží, nedovedli si vysvětlit, co se to mohlo stát.

Ve čtvrté kapitole se stejní lidé divili zázraku, který se stal a který nikdo nemohl popřít. Nyní je tady další zázrak – Bůh jim znovu prokazuje svou milost a vede je k tomu, aby přemýšleli o jeho velikosti a jeho moci. Ale – jak uvidíme za chvíli – oni se místo toho zatvrzují ještě víc. Bůh je plný milosti a dává se poznat hříšníkům. Nechce, aby někdo zahynul, ale chce, aby lidé činili pokání a byli spaseni. A proto znovu a znovu přichází se svým milosrdenstvím i se svými soudy a těmito prostředky volá lidi k tomu, aby ho hledali a poznávali. A samozřejmě tím nejdůležitějším a hlavním prostředkem, který Bůh používá, je jeho Slovo, evangelium. Víra nepřichází skrze soudy ani skrze prokázané milosrdenství, ale to obojí je cestou k Božímu slovu.

• Ř 10,17 (KRAL) Víra je ze slyšení, a slyšení skrze slovo Boží.

Proto anděl posílá apoštoly do chrámu: aby kázali evangelium. Proto se církev ve čtvrté kapitole modlila, aby Bůh dal svým služebníkům odvahu a oni směle kázali slovo Boží. I my jsme uvěřili, když jsme slyšeli Boží slovo, když jsme byli zasaženi, konfrontováni Božím slovem. Ať již nám ho někdo řekl, nebo jsme ho četli, bylo to Boží slovo, které působilo v našich životech a které nám zjevilo pravdu o nás a o Pánu Ježíši Kristu, i o jeho oběti na kříži. Díky tomu jsme uvěřili. Díky tomu jsme volali k Bohu a prosili ho, aby nás zachránil.

V našem textu vidíme, že rada nevěděla, co se děje, co si mají myslet, co se stalo. Ale někdo jim oznámil, že ti muži, které vsadili do vězení, učí lid v chrámu. To byl asi šok. Možná si říkali, kdo je pustil, koho podplatili … Jak to, že neutekli a neschovali se? Včera jsme je zavřeli, a oni dneska dělají totéž. Co se to děje? Apoštoly jejich poslušnost a věrnost evangelium znovu dovedla do soudní síně. Znovu si pro ně přišli a přivedli je před radu. Na rozdíl od čtvrté kapitoly (Sk 4,3) se to tentokrát obešlo bez násilí. Ale neobešlo se to bez výčitek:

III. Zákaz a poslušnost (v. 27-39)

Velekněz je začal vyslýchat – a všimněte si, že ho na prvním místě nezajímá to, jak se dostali z vězení, ale něco jiného:

• Sk 5:28 Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!

Apoštolové kázali stále totéž: Bůh poslal Ježíše, aby zaplatil za hříchy svého lidu a přinesl mu odpuštění hříchů. A přímo proti té výtce, že na radu padá krev za jeho ukřižování, Petr znovu říká, že velekněží a rada ho pověsili na kříž a zabili. Toho Spasitele, kterého Bůh poslal, aby každý, kdo v něj věří, měl život věčný. A na výtku velekněze, že jim bylo důrazně zakázáno učit o Kristu, Petr velmi jasně odpovídá velmi aktuálními slovy:

• Sk 5:29 Boha je třeba poslouchat, ne lidi.

Když lidé chtějí, abychom jednali proti Božímu slovu, tohle musí být naše odpověď. A nemusí jít nutně jenom o kázání evangelia. Jestliže Bůh nám něco přikazuje a člověk to zakazuje nebo obráceně, potom vždycky platí, že Boha je třeba poslouchat a ne lidi. Když nám svět říká, co máme učit své děti ohledně stvoření světa, není to přece proti evangeliu – máme proto tedy poslechnout a věřit v evoluci? Až nám svět přikáže, že církev se musí zaregistrovat, jako to bylo v minulosti, jinak nebude moci být církví, poslechneme? Neučí nás historie, kam to vede?

A když půjdeme do současnosti: Přikazuje nám Bůh, abychom se shromažďovali k uctívání? Já jsem přesvědčený, že ano. Ale vlády po celém světě říkají, že v zájmu zachování zdraví, se scházet nemáme. A tak jsou v našem evropském prostoru církve, které se už tři čtvrtě roku nesešly. Říká nám Bůh, že ho máme oslavovat společným zpěvem? Jsem přesvědčený, že ano. Ale vlády po celém světě říkají, že kvůli šíření nemoci, společně zpívat nesmíme. A tak můžeme slyšet o církvích, které poslouchají hudbu a potichu si čtou texty písní. Mohli bychom pokračovat v dalších příkladech. Odpověď je v našem textu – Boha je třeba poslouchat. Rozumím tomu, že v současné době čelíme otázkám, které vůbec nejsou jednoduché, a že musíme prosit Boha o moudrost a milost. Řešíme otázky, které v naší zemi řešili lidé naposledy před třiceti a více lety – a mnohdy ani tehdy ne. A na západ od nás takové otázky řešili možná v době druhé světové války v Německu, nebo před sto a více lety. Ale neměli bychom se spokojit se zjednodušující odpovědí ani se vzdát toho, že budeme hledat odpověď v kontextu celého Písma. To je naše zodpovědnost. Boží slovo říká, že jako křesťané budeme dříve či později čelit pronásledování (2Tm 3,12). Je jasné, že nemáme jednat tak, abychom ho vyvolávali, ale také přece nemůže dělat kompromisy kvůli tomu, abychom se mu vyhnuli. Apoštolové znovu kázali evangelium židovské radě (v. 30-32). Z jistého úhlu pohledu to vypadá skoro jako provokace. Zakázali jim kázat, a oni kázali. Zatkli je kvůli tomu, ale anděl je vyvedl a znovu kázali. Znovu je zatkli a vyčítají jim, že kážou Krista, a oni jim v odpovědi kážou Krista. Myslím, že to nebylo jednoduché ani pro apoštoly. Ale soustředili se na Pána Ježíše Krista, chtěli ho uctívat, ať to stojí, co to stojí. Jednali v poslušnosti Bohu. Nelze se proto divit reakci:

• Sk 5:33 Když to velekněží slyšeli, rozlítili se a chtěli apoštoly zabít.

Bůh zasáhl skrze učitele apoštola Pavla, Gamaliela.

• Sk 5:38-39 Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.

Mimochodem, oni bojovali proti Bohu a chtěli bojovat proti Bohu. Gamalielův žák, Pavel, bojoval proti Bohu a Pán Ježíš mu to sám řekl, když se mu zjevil na cestě do Damašku. Ale v tuto chvíli ta slova znamenala vysvobození apoštolů a záchranu před smrtí. Když v sedmé kapitole stanul před radou Štěpán, k ničemu podobnému nedošlo a ze Štěpána se stal první známý mučedník zabitý pro jméno Pána Ježíše Krista. I když rada dala za pravdu Gamalielovi (v. 39), jejich postoj se nijak nezměnil. Jejich odpor proti Kristu je vidět na jejich jednání:

IV. Radost a odvaha (v. 40-42)

• Sk 5:40 … zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili.

Sice dali Gamalielovi za pravdu, ale pro jistotu nechali apoštoly zbít a znovu jim zakázali mluvit o Kristu. Bez soudu je oficiálně nechali zmlátit. Podobně byli zbiti Pavel se Silasem ve Filipech. Nechali z nich strhat šaty a zbít je holí. Něco podobného se asi odehrálo i tady. Chrámová stráž jim natloukla – holí nebo bičem nebo je možná jenom zmlátili rukama. To není nakonec podstatné. Podstatné je, že pronásledování přichází tak rychle. Nevíme přesně, kolik času uběhlo od letnic, ale nezdá se, že by to byla příliš dlouhá doba – pravděpodobně to bylo méně než rok. Lidé byli nadšení, nemocní byli uzdravovaní, posedlí vysvobozovaní, tito první křesťané byli všemu lidu milí, navzdory Božímu soudu na začátku páté kapitoly církev rostla – možná trochu také díky němu. Lidé žili v bázni před Bohem, přesto přišlo pronásledování. Nemělo by nás to překvapit, protože přesně to Ježíš slíbil svým učedníkům, když se s nimi loučil večer před svým ukřižováním.

• J 15:18-19 Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.
• J 16:2-3 Budou vás vylučovat za synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne.

Apoštolové nebyli překvapení. Naopak – byli připravení a jejich reakce by nás měla opravdu hodně povzbuzovat:

• Sk 5:41 A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno.

Kéž bychom měli stejný postoj jako oni! Postoj ke zvěstování evangelia: věrně, vytrvale, odvážně a odhodlaně kázat dobrou zprávu všem lidem kolem sebe. Postoj k Písmu: poslušně se podřizovat Bohu a jeho Slovu, i když to bude proti příkazům lidí. Postoj k pronásledování: s radostnou myslí snášet utrpení kvůli Kristu. Jak můžeme získat takový postoj? Kořeny vidíme ve 4. kapitole – modlitba a Boží slovo. To znamená hluboký osobní vztah s Bohem. Znamená to sytit se Božím slovem, promýšlet do hloubky Písmo, rozjímat nad ním, modlit se ho a aplikovat ho do svého života. Minulý týden jsme procházeli pátý žalm – to je žalm o pronásledování. Jsou tam lidé, kteří proti Davidovi sočí, nenechají ho v klidu, připravují mu léčky, pomlouvají ho, lžou mu i lichotí, aby se mu zalíbili – to bylo o osobním nepřátelství. V naší situaci bychom se možná mohli modlit Žalm 42, kde David vyznává svou touhu po Bohu, dychtění duše:

• Ž 42:4 Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“

Svět kolem nás může klást podobnou otázku – kde je váš Bůh? V téhle hrozné chaotické době, kdy se zdá, že se hroutí všechno, co jsme dosud znali. Svět přestává být takový, jaký byl, a nejspíš už nebude takový, jak jsme ho znali dřív. Ale Bůh se nemění:

• Ž 42:5 Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu, jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek.

Vzpomínáme na doby, kdy jsme se mohli svobodně scházet a zvučně plesat a vzdávat Bohu chválu. Modlíme se za to, aby se Bůh smiloval a znovu nám dopřál takovou radost.

• Ž 42:6 Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.

Jako apoštolové máme i my jít do Písma a poznávat Boha z jeho Slova. Poznávat ho v pravdě a radovat se z něj samotného navzdory všemu, co se kolem nás děje. Přesně tak se apoštolové radovali z toho, že mohli nést rány pro Krista, že snášeli příkoří a bolest. My zatím nemusíme zakoušet nic z toho. Možná si někdo poklepe na čelo, když mu svědčíme o Kristu. Ale nikdo nás nebije, neodebírá nám děti, nepřipravuje o majetek, o práci, o život. Proč bychom tedy neměli jednat stejně, jako apoštolové? Fascinuje mě jejich jednání, povzbuzuje mě a těší mě – zvlášť v dnešní době, kdy se zdá, že všechno, co jsme dělali, nemůžeme:

• Sk 5:42 Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.

Oni jednali úplně stejně jako prorok Daniel, když uslyšel, že král zakázal modlit se k jinému bohu než k sobě.

• Dn 6:11 Když se Daniel dověděl, že byl podepsán přípis, vešel do svého domu, kde měl v horní pokoji otevřená okna směrem k Jeruzalému. Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu, jako to činíval dříve.

Daniel pokračoval ve své každodenní rutině. Jednal stejně, jako jednal do té doby. Apoštolové jednali stejně, jako jednali dosud. Zakázali jim kázat, učit a mluvit o slavném jménu Pána Ježíše, zavřeli je kvůli tomu do vězení, zbili je kvůli tomu a oni dál učili den co den v chrámě – tedy na veřejném místě – i po domech a hlásali Krista. Navzdory všem zákazům ze strany lidí, misie pokračuje. Církev se neschovala, nešla obsadit online prostor, ale dál jednal stejně, jako do té doby. Protože hlavou církve není císař, ale Kristus. Mocí svého Ducha posiluje učedníky, vyzbrojuje je svým Slovem a posílá je kázat dobrou zprávu, že Ježíš Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, je zachránce hříšníků. Kéž jsme i my takovou církví, která zde bude k Boží slávě. Amen.