Žízeň po Bohu

Jaroslav Kernal, Praha 19. dubna 2020

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Opět dnes půjdeme do knihy Žalmů, konkrétně do Žalmu 63. Je to jeden z Davidových žalmů, ve kterém vyjadřuje svou žízeň po Bohu, touhu po naplnění, uspokojení a obhájení Bohem. Nadpis z prvního verše říká, že je z doby, kdy byl David v judské poušti. Druhý verš mluví o vyschlé, prahnoucí a bezvodé zemi. Přečteme tento žalm a potom ho projdeme a nasytíme se Božím slovem. 

Dvakrát David pobýval v judské poušti. Poprvé, když utíkal před Saulem a podruhé, když utíkal před svým synem Abšolómem. Ve verši 10 mluví David o sobě a ve verši 12 mluví ve třetí osobě o králi, zdá se tedy, že tento žalm pochází z doby, kdy proti Davidovi, který již byl králem alespoň třicet let, vystoupil jeho vlastní syn Abšolóm a chtěl se stát králem. Čteme o tom ve 2S 13-18. Abšolómův nevlastní bratr Amnón znásilnil jeho sestru Támar a Abšolóm ho za to o dva roky později zabil. Tři roky byl v sousední zemi a nakonec se mohl vrátit zpět s podmínkou, že nespatří královu tvář. Po dalších dvou letech mu David dovolil přijít k sobě. Ale Abšolómovi nestačila milost, kterou dostal, chtěl víc. Najal si muže, kteří mu dělali doprovod, stál v bráně, a když chtěl někdo jít za králem, Abšolóm mu to rozmlouval, pomlouval krále, že král nic nevyřeší, že nic nerozhodne, ale kdyby on byl ustanoven v zemi soudcem, zjednal by spravedlnost každému, kdo by ho o to požádal (2S 15,4). Písmo říká, že si lstivě získal srdce izraelských mužů (2S 15,6). Když mu bylo čtyřicet let, rozpoutal občanskou válku a postavil se proti svému otci. David musel narychlo uprchnout z Jeruzaléma. Uprchl s celým dvorem do judské pouště. Schránu nechali v Jeruzalémě, ale byli s ním jeho ženy, děti, služebníci. Museli jít celou noc a celý den. Museli ujít několik desítek kilometrů pouští. To jsou okolnosti, v nichž David píše tento žalm. Je to volání k Bohu, je to vyjádření bytostné důvěry v Boha, spolehnutí se na Boha, hledání Boha samotného a touhy po Bohu. Podíváme se na tři věci z tohoto žalmu: 1. na to, jak David touží po Bohu, 2. jak je nasycen a uspokojen jenom v samotném Bohu a nakonec, 3. jak rozumí zadostiučinění, kterého se mu dostane od samotného Boha.

I. Touha po Bohu (v. 1-4)

Nastínili jsme si tu situaci, ve které se David ocitl. Nepíše žalm u psacího stolu ve svém paláci, ale pod širým nebem na poušti. Ve spěchu musel opustit všechno, co měl. Písmo dokonce říká, že neměl ani dost jídla a pití, protože když přišli do Machanijimu, vyšli mu naproti jeho přátelé a přinesli jídlo, protože viděli, že „lid je v té poušti hladový, unavený a žíznivý“ (2S 17,29). Ale podívejte se na to, co říká David. Stěžuje si na hlad nebo žízeň? Naříká snad kvůli tomu, že přišel o všechno? Vůbec ne!

• Ž 63:2  Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.

Davidovy myšlenky patří Bohu. Na prvním místě touží po Bohu. Ze všeho nejdřív vyznává, že Bůh je jeho Bohem. Nevíme, jak dlouho trvala ta cesta z Jeruzaléma do Machanajimu. Je to několik desítek kilometrů vzdušnou čarou. Těžko říci, jak dlouho mohl jít celý ten Davidův tábor, k němuž se nejspíš přidali další lidé, protože v Machanajimu David ustanovil velitele nad sty a tisíci. Nevíme kolik nocí a úsvitů David strávil na poušti. Ale víme, co za úsvitu dělal – hledal Boha. V té vyprahlé a bezvodé zemi ho netrápila žízeň po vodě, ale žízeň po Bohu. Jeho tělo nehynulo kvůli žáru dne a chladu noci, ale hynulo touhou po Bohu. David se soužil, ale ne starostmi o své království, ne kvůli tomu, o co přišel, ne kvůli tomu, co nastane, ale kvůli tomu, že chtěl být s Bohem. V jiném žalmu tuto svou touhu vyjádřil takto:

• Ž 42:2-3 Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu.

David žíznil po Bohu. Já musím z duše souhlasit s jednou sestrou, která mi tento týden řekla, že nemá vždycky takovou touhu po Bohu, že nezažívá neustálou žízeň po Bohu. To je naše zkušenost i Davidova. Vzpomeňte si, co říká v Ž 32, když mluví o tom, že byl jako kůň a mezek bez rozumu, jednal pošetile, bez moudrosti, neskládal svou naději v Hospodina, vysychal v něm morek jako v letním žáru, nežíznil po Bohu. Nebo v Ž 51, kde mluví o svých zdeptaných kostech, které nemají žádnou radost, jeho ústa nevzývají Boha a nechválí ho, nemá radost ze spasení, nežízní po Bohu, netouží po něm. Místo toho žije v temnotě a v otupělosti, která je způsobená hříchem. V Žalmu 51 to bylo cizoložství s Batšebou a vražda Urijáše, které David skrýval před lidmi a ve své otupělosti si myslel, že to zůstane skryté i před Bohem. V Žalmu 32 nejsou žádné bližší okolnosti, ale prostě mluví o hříchu, který otupuje lidské svědomí, zatemňuje rozum, bere radost z Krista a ze spasení, ponechává nás jako v mrákotách. Jan takto mluví o lásce ke světu, o tom, po čem dychtí člověk, co chtějí jeho oči, na čem si v životě zakládá – to je svět, který nás odděluje od lásky Otce a způsobuje, že nemáme žízeň po Bohu. Kdyby se David zahleděl do světa, kdyby zůstal u okolností, do nichž se dostal, a nešel dál, nešel k Bohu, nikdy by se nedostal k té žízni a touze po Bohu. A tohle nebezpečí, moji milí, hrozí každému z nás. O tom mluvil Pavel:

• Koloským 3:1-2 Hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.

Proč musel Pavel tato slova napsat křesťanům? Protože to byl jejich problém. Stejně, jako je to náš problém. David v našem žalmu říká – ve starozákonním kontextu – úplně stejná slova:

• Ž 63:3 Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu;

David tady nemluví o svatyni, která je zbudovaná lidskýma rukama, ale mluví o místě, kde přebývá Bůh. V předchozím verši mluvil o své touze a své žízni po Bohu a mluvil také o místě, kde se nachází, a nyní mluví o svatyni, kde vyhlíží Boha. Hledá Boha za úsvitu, hledá ho v jeho svatyni – nehledá místo, ale Boha samotného, jeho přítomnost, jeho dotek, jeho moc a jeho slávu.

V Jeruzalémě měl David všechno – byla tam schrána, byli tam kněží – a vzpomeňte si, jak se David radoval, když tam přenesli Boží schránu, jak tančil radostí. V Jeruzalémě David připravoval všechno na stavbu chrámu, který měl postavit jeho syn. David během svého života připravoval materiál, který bude na stavbu potřeba. Jeruzalém bylo důležité místo a byl tam vybudován chrám Hospodinův, svatyně, místo Božího přebývání. Teprve když David opustil Jeruzalém a přišel na poušť, pochopil, že svatyně Boží není spojená s žádným místem, ale je tam, kde přebývá Bůh, je tam, kde se Bůh dává nalézt, je tam, kde vyhlížíme Boha a chceme spatřit jeho sílu a slávu. I my si můžeme někdy myslet, že najdeme Boha ve věcech tohoto světa, častěji si myslíme, že ho najdeme uprostřed jeho svatých – a skutečně to je místo, kde se nám Bůh dává nalézt, myslíme si, že najdeme Boha v křesťanských aktivitách – a skutečně, když sloužíme Bohu, dává se nám poznat. Ale někdy nás Bůh vyvádí na poušť. Náhle nám vezme úplně všechno a chce, abychom viděli svatyni uprostřed pouště. A možná to je něco, co se děje právě v těchto dnech, kdy jsme odříznuti jeden od druhého, kdy jsou zastaveny církevní aktivity a až na malé výjimky musíme být zavřeni ve svých domovech. Není to jednoduché v mnoha ohledech, ale mělo by nás to dovést do svatyně, k hledání Boha samotného, k srovnání priorit a toho, co je důležité v našem životě. Jde o to, jestli slyšíme toto Boží volání a jak na něj budeme reagovat. O tohle zde jde. Je to o tom, jestli až se vrátíme k nějakému normálu, řekneme, že jsme to zvládli, poplácáme se po ramenou, jak jsme to dobře přežili, nebo jestli řekneme, že ve své duši jsme zakusili skutečnou žízeň po živém Bohu a vyznáme: „Bože, tys můj Bůh!“

Život Davida, jeho rodiny a jeho nejbližších byl v ohrožení, byl v nebezpečí, byl na místě, které bylo nehostinné, kde mu chybělo mnoho z toho, co měl ještě před malou chvilkou. Ale co bylo pro Davida důležité? Bůh sám. Bůh je důležitější než všechno ostatní. Proto ho hledá za úsvitu, vyhlíží ho ve svatyni, proto chce spatřit jeho sílu a slávu. David totiž dobře ví, co vyznává v dalším verši:

• Ž 63:4 tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.

Kéž by to bylo vyznání také našich úst! Tady jsou znovu slova obráceného srdce – jsou to slova apoštola Pavla, který říká:

• Filipským 1:21 Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk.

David nevyznává Krista jako Pavel, ale jeho slova znamenají totéž. Boží milosrdenství je víc než život. Pán Ježíš podobná slova říkal svým učedníkům, kteří ho chtěli následovat. Ukazoval jim, jaká je cena za následování a jaké jsou priority učednictví:

• Matouš 16:25 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Tím nevede své učedníky k tomu, aby jednali pošetile nebo bez rozmyslu či nezodpovědně, ale vede je k tomu, aby přemýšleli nad tím, co je opravdu důležité, na čem záleží, co nás skutečně uspokojí. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Uspokojení v Bohu (v. 5-9)

David vyjadřoval svou velkou žízeň po Bohu. Celé jeho tělo hladovělo po samotném Bohu. Myslím, že to je něco, o čem mluvil Pán Ježíš Kristus, když říkal, že máme milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí (Lk 10,27). David miloval, věděl, kdo je Bůh, zakusil jeho milosrdenství a porozuměl tomu, že je lepší než život, a to i život velikého a mocného krále. Ostatně ani život krále se neobejde bez potíží, jak vidíme v kontextu tohoto žalmu. David znal Boha. Proto může v žalmu pokračovat následujícími slovy:

• Ž 63:5 Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně.

Přemýšlejte o tom! David byl na útěku, jeho syn se postavil proti němu, velká část národa stála při Abšolómovi, David je na nehostinném místě, v pustině, je vyčerpaný fyzicky, jistě to bylo velmi náročné psychicky, protože musel mít starost nejenom o svou rodinu, ale o všechny, kdo ho doprovázeli. Ale v tom všem jeho myšlenky směřují k Bohu, chválí Boha, děkuje Bohu, žehná. Připomíná si Boží dobrotu a Boží milosrdenství, které zakoušel v průběhu celého svého života. David dělá to, co nás učí Pavel:

• Fp 4:6-7 Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Davidovo srdce i jeho mysl střežil pokoj Boží v Kristu Ježíši. Davidovo srdce bylo obnoveno Duchem svatým z milosti skrze víru v zaslíbeného Spasitele. Ještě nemohl mluvit o Pánu Ježíši Kristu, protože ten ještě nebyl zjeven, ale jeho víra byla přesto ukotvená jenom v Kristu samotném, i když z pohledu Davida směřovala jenom k Bohu. David žíznil po Bohu, David chválil Boha a David nacházel v Bohu své uspokojení.

• Ž 63:6 Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu.

Davidovo tělo hladovělo po Boží přítomnosti. Jeho tělo také hladovělo fyzicky. Měl duchovní žízeň po Bohu a ten příběh z druhé Samuelovy ukazuje, že měl i skutečnou fyzickou žízeň. Jeho tělo skutečně strádalo, ale co jeho duše? Moji milí, jeho duše byla nasycena nejtučnější stravou, protože jejím pokrmem byl Bůh sám. Na poušti se mohl dívat na to, jak nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hovoří o díle jeho rukou (Ž 19,2). Zcela jistě si připomínal Hospodinův zákon, rozjímal o Bohu, přemýšlel o Božím slově – měl pět knih Mojžíšových, knihy Jozue a Soudců – Boží slovo mu bylo vzácné, Boží dílo si stavěl před oči. Díval se na svět pohledem Božího slova, proto mohl vzdávat Bohu chválu a mluvit o tom, že jeho duše je nasycená, ačkoliv jeho tělo hyne.

My dneska máme daleko víc, než co měl David. Máme celé zjevení Boha. Poznali jsme Boha v Pánu Ježíši Kristu. Máme celé Boží slovo – dokonce ho máme v takové formě, že ho každý z nás může číst, kdekoliv se ocitne (tedy pokud se nám nevybije mobil). Z Písma známe celé Boží dílo, celou radu Boží. Bylo nám zjeveno evangelium, které bylo pro Davida ještě zahalené. Porozuměli jsme tomu, že věčný Boží syn, Pán Ježíš Kristus, se stal člověkem a na svém těle zaplatil za naše hříchy. Zemřel na kříži Golgoty a třetího dne vstal z mrtvých. Žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný v jeho jménu. V něm jsou nám odpuštěny všechny naše hříchy, v něm jsme smířeni s Bohem, skrze něj jsme se stali novým stvořením, díky němu a v něm máme přístup k Otci a stali jsme se Božími dětmi. S naprostou jistotou můžeme mluvit o tom, že jsme Božími dětmi, že nás Bůh přijal, že nás vychovává a posvěcuje a že s ním strávíme celou věčnost. Proč je tedy tak často naše duše hladová? Proč jsme tak slabí duchovně? Proč se tak málo radujeme z Boha? Víte, nemusí to být jenom hřích, co nás odděluje od Boha, co ničí naší žízeň po Bohu. Někdy to hřích skutečně je – chceme se nasytit jinými věcmi než tím, co nám dává Bůh. Ale může to být i jinak. Když je muž nevěrný své ženě, zlomí to blízké pouto důvěry. To je jasné. Ale muž nemusí být své ženě nevěrný a přece nemusí zakoušet tu blízkost – když nestráví se svou manželkou čas, když jí nevěnuje svou pozornost, prostě když ji zanedbává, „nežije“ s ní a nestará se o ni. A úplně stejné je to v našem vztahu s Bohem. Mezi námi nemusí stát nutně nějaký hřích – můžeme „jenom“ zanedbávat život s Bohem, vztah s ním. Podívejte se na to, jak to bylo v Davidově životě:

• Ž 63:7-8 Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek, že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám.

Nebylo to jenom tehdy, když David nemohl kvůli starostem spát, ale pravděpodobně to bylo velmi často, že si na svém lůžku připomínal Boha. Neusínal u televize nebo u poslouchání zpráv z okolního světa, kdy by se do jeho mysli dostávaly záležitosti tohoto světa, ale hledal na svém lůžku Boha. Rozjímal o Bohu za nočních hlídek. Přemýšlel o tom, jak s ním Bůh v minulosti jednal a jak ho vysvobozoval. Připomínal si Boží pomoc. Dělal to často. Nedělal to jenom na nový rok, když chtěl udělat nějaké předsevzetí, ale byl jako muž z prvního žalmu, který si oblíbil:

• Ž 1:2 … Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.

To není popis nějaké nahodilé činnosti, to není jako návštěva shromáždění jednou týdně, to je život s Bohem dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. To je křesťanství – živý vztah s Pánem Ježíšem Kristem. To není náboženství, to není o splnění nějakých úkonů nebo zachování nějakých přikázání, ale je to o chození s Bohem, o životě ve víře. Podívejte, jak to David popsal:

• Ž 63:9 Má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží.

To slovo přilnout je nádherné slovo. Ve Starém zákoně se často používá v tom smyslu, že se nějaké fyzické věci spojí k sobě nerozdělitelným způsobem. To slovo je použité také k popisu manželství v Gn 2,24, kdy muž přilne ke své ženě, a stanou se jedním tělem. Často se mluví o tom, že někdo žízní a jazyk mu přilnul k patru, takže ani nemůže mluvit (Jb 29,10; Ez 3,26). Někdy je použité k tomu, že údy těla drží pohromadě, přilnuly k sobě. Davidova duše přilnula k Bohu. Jako se žízní vyprahlý jazyk přilepí k patru, tak se Davidova žíznivá duše přilepila k Bohu a sytila se tou nejtučnější stravou z Boží přítomnosti. To vedlo Davida k tomu, že ještě více spoléhal na Hospodina, proto vyznává, že Boží pravice ho pevně drží, podepírá. V Bohu má svou oporu. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání, k závěrečným veršům tohoto žalmu.

III. Zadostiučinění Bohem (v. 10-12)

David žízní po Bohu, nachází uspokojení v Bohu samotném, jeho žízeň je uhašena samotným Bohem. Všimněte si, že nehledá její uhašení někde jinde, není jako lid, který káral prorok:

• Jeremjáš 2:13 Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.

David nehledá uhašení své žízně ve vlastních zdrojích, nehledá ho ve světě a ve světských zábavách, nehledá ho v církvi ani ve službě Bohu, ale hasí svou žízeň nejtučnější stravou Hospodinovy přítomnosti. Rozjímá nad Božím slovem, připomíná si Boží dobrotu, Boží skutky, Boží soudy, Boží jednání s ním i s celým Izraelem a chválí svého Boha. To ho vede k ještě větší důvěře v Pána, ke spolehnutí se na něj, a potom také vidí z Boží perspektivy řešení své vlastní situace. Když je uspokojen Bohem, ví, že Bůh bude jednat v jeho prospěch. Nepředkládá Bohu řešení své situace, jak to někdy ve svých modlitbách děláme my, ale vkládá všechno do Božích rukou. Vidí svévolníka přesně tak, jak ho vidí Bůh. A spravedlivého, ospravedlněného vidí také tak.

Ž 63:10-11 Ti, kdo mi chystají zkázu a o život ukládají, sestoupí v nejhlubší útroby země; vydáni napospas meči za kořist šakalům padnou.

David ví, že Bůh ho svou pravicí podepírá. Rozumí tomu, že je pomazaný Hospodinův. Rozumí tomu, co je to vzpoura, co je to vražda. I když jde o jeho vlastního syna, v tuto chvíli říká, že kvůli tomu, co chystá, sestoupí do nejhlubších útrob země. Později prosil své vojevůdce, aby s ohledem na něj jednali šetrně s jeho synem Abšolómem (2S 18,5), ale s ohledem na kontext vidíme, že to nebylo správné. Správný postoj ke svévolníkovi je vyjádřený v tomto žalmu. Bůh bude jednat, Bůh pomstí každou nepravost a svévoli, Bůh bude soudit a jeho soud je naprosto spravedlivý. To je velká naděje křesťanů a ohromná beznaděj nevěřících – pokud není v tomto světě potrestáno zlo (a můžeme si říct, že žádné zlo v tomto světě není potrestáno spravedlivě), křesťané dobře ví, že spravedlnosti bude učiněno zadost na Božím soudu, zatímco nevěřícímu zbývá jen hořkost. Ale i když člověk nevěří v Boží soud, neznamená to, že by se mu mohl vyhnout. Všichni se budou muset postavit před Boží tvář.

David nebere svévolně spravedlnost do svých rukou. Nakonec bojoval proti svému synovi Abšolómovi, tedy jeho vojsko bojovalo a zvítězilo, ale boj byl Hospodinův. A tento žalm je toho jasným důkazem. Všechno vkládal do Božích rukou. Když přišel čas jednat, jednal, když byl čas vylévat své srdce před Bohem, vyléval své srdce před Bohem. Proto může také říci:

• Ž 63:12 Král se však bude radovat; Bůh bude chloubou všech, kdo přísahají při něm, a budou zacpána ústa těm, kdo zrádně mluví.

Když David vycházel z Jeruzaléma, vyšel z Bachurímu Šimeí, syn Gérův, zlořečil Davidovi a házel po něm prachem a kamením. Abíšaj chtěl Šimeího zabít, ale David mu to nedovolil.

• 2S 16:11 A David Abíšajovi a všem svým služebníkům řekl: „Hle, můj syn, který vyšel z mého lůna, ukládá mi o život. Oč větší důvod má k tomu ten Benjamínec! Nechte ho, ať zlořečí, neboť mu to nařídil Hospodin.“

David přijímal to, co se dělo, jako dílo Boží. Nebyl to fatalismus, ale důvěra v Boha, protože ho to vedlo na kolena, vedlo ho to k hledání Boha samotného, vedlo ho to k oslavování Boha, a ke chvále. Díky tomu také mohl vidět, jak se na všechno dívá Bůh. Proto vyznával, že Bůh bude chloubou všech, kdo se k němu upínají, kdo při Bohu přísahají. To jsou ti, jejichž duše přilnula k Bohu. Ti se budou radovat, stejně jako král, jako David. Ale ti, kdo zlořečí, ti, kdo mluví zrádně, ti, kdo jednají proti Bohu, proti Božímu slovu, ti sestoupí do podsvětí, jejich ústa budou zacpána.

• Ř 12:19 Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘

Stejná slova čteme o Pánu Ježíši, který všechno vložil do Božích rukou, a potom šel jako beránek určený na porážku. Nedbal na potupu a podstoupil kříž, protože viděl radost, která byla před ním, jako člověk v těle byl plně závislý na Bohu a hledal a měl své zadostiučinění v něm samotném. K tomu volá i nás skrze slova tohoto Žalmu, skrze příklad Davida, skrze příklad Pavla. Osvědčili svou víru uprostřed těžkostí, i když to vypadalo, že jsou úplně semleti okolnostmi. Nedívali se tělesnýma očima, ale hledali toho, který sedí na pravici Boží, Pána Ježíše Krista.

Jak je to s vámi, milovaní? Jak je to s tebou, milá duše? Přilnula jsi k Bohu nebo ještě bloudíš po věcech tohoto světa? Sytíš se tím nejtučnějším z jeho slova a z jeho přítomnosti nebo si kopeš vlastní cisterny, ve kterých je jen hnusné bahno, močůvka nebo písek? Čím se sytíš? Po čem hladovíš? Co ti přináší radost a uspokojení? V čem nacházíš své potěšení? To jsou otázky, na které si musí odpovědět každý sám. A pokud tvá odpověď není jako odpověď Davida, prosím tě, spěchej ke Kristu. Jdi do svého modlitebního pokojíku, zavři za sebou dveře, volej k Pánu Ježíši Kristu, aby ti dal novou žízeň po něm samotném a po jeho Slovu, aby ti dal duchovní hlad a aby tě sám také slavně nasytil.

• Ž 16:11 Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.

Amen.