… z Boží milosti velmi prospěl těm, kteří uvěřili.

Jaroslav Kernal, Praha 6. června 2021

Dobré dopoledne, milí v Kristu. Pokoj vám a milost. Otevřete si prosím knihu Skutků, budeme pokračovat v našem výkladu této knihy. Kniha Skutků je knihou počátků Kristovy církve. Mohli bychom také mluvit o skutcích Ducha svatého nebo o díle Kristově v Božím lidu. Jsme zhruba ve dvou třetinách této knihy, jsme v osmnácté kapitole, minule jsme jí začali a dneska dojdeme na její konec. Přečteme ji dneska celou.

Jak procházíme knihou Skutků, viděli jsme zaslíbené vylití Ducha svatého a zrod církve v den letnic, viděli jsme, jak první křesťané, kteří byli etnicky Židy, jen těžko a pomalu překonávali hranice svých předsudků, takže zpočátku se evangelium šířilo jenom pomalu a opatrně. A Bůh použil k šíření evangelia zvláštní nástroj, který používá dodnes – pronásledování! První církev v Jeruzalémě byla po ukamenování Štěpána rozehnaná a rozprchla se po celém Judsku a Samařsku. A kam tito první křesťané přišli, tam hlásali evangelium. V Judsku vznikaly další církve. Ale musíme tomu rozumět správně – byli tady obrácení Židé, tedy Židé, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista a přijali ho jako židovského Mesiáše, jímž skutečně je. Ježíš je tím zaslíbeným Mesiášem. Je tím, koho Židé očekávali. Nicméně tito Duchem svatým znovuzrození a naplnění Židé naprosto nepřekvapivě zůstali Židy, ale pro nás naprosto překvapivě zůstali také součástí židovské náboženské komunity. Zdá se, že jenom v Jeruzalémě měli náboženští vůdcové problémy s tím, že apoštolové kázali Krista. Největší problém měli s tím, že podle apoštolů nesli vinu za Kristovu smrt. Na jiných místech v Judsku to vypadá, že ti Židé prostě dál žili ve své komunitě, dál každou sobotu navštěvovali synagogu, obřezávali své syny a zachovávali nařízení Mojžíšova zákona. A řekl bych, že velmi podobně to vypadalo i v Samařsku, kam se evangelium dostalo, když učedníci museli utéct z Jeruzaléma.

Ale něco úplně jiného jsme viděli v Antiochii. Židé kázali evangelium pohanům a – světe div se – pohané uvěřili v Pána Ježíše Krista. Ale! Nestali se Židy! Nechodili v sobotu do synagogy s Židy, nedali se obřezat, nezachovávali Mojžíšův zákon. Viděli jsme, že to přineslo problémy do společenství křesťanů a napětí mezi křesťany ze Židů a z pohanů, které církev musela řešit (Sk 15). A totéž se stalo, když Duch svatý vypudil apoštoly, Pavla a Barnabáše, k dílu, k němuž je povolal. Prošli Kypr a dostali se do Malé Asie, kde jsme viděli všude stejný scénář, jaký jsme viděli i na začátku osmnácté kapitoly v Korintu. Učedníci Kristovi, Židé a k Bohu obrácení pohané, kteří uvěřili v Krista, byli vyhnáni ze synagogy a scházeli se odděleně. Je to zvláštní situace, protože tam, kde je to možné, zůstávají Židé součástí své komunity včetně židovského náboženství, ale jinak – jak se evangelium postupně šíří římským světem a obrací se stále více pohanů, se cesty církve a synagogy stále více rozcházejí. Bůh sám ukazuje, kdo je jeho lidem. Jsou to ti, kteří mají obřezané srdce, nikoliv tělo (Ř 2,28–29), bez ohledu na to, z jakého národa pocházejí (Ř 9,6–8). Dva tisíce let Bůh jednal s Izraelci a celou dobu jim ukazoval ten rozdíl – na jedné straně ti, kdo milují Boha, na druhé straně ti, kdo mu vzdorují. Celou tu dobu je vedl k tomu jedinému, který ten rozdíl ukázal naprosto viditelně, zjevně, nepochybně – k Pánu Ježíši Kristu. On je tím úhelným kamenem, o který se všechno láme a na něm ukazuje Bůh, v kom má skutečně zalíbení – v těch, kdo v něj věří.

• 1 Petrův 2:9  Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

V dnešním textu si ukážeme, jak Bůh rozlišuje tím, že se stará o svou církev – uvidíme, jak jí chrání, jak jí povzbuzuje a jak jí posiluje svým Slovem skrze lidi, které povolává ke spasení.

I. Bůh chrání svou církev (v. 11–18)

Minule jsme mluvili o tom, jak se Pán zjevil Pavlovi v nočním vidění, aby ho ujistil, že má zůstat v Korintě. Za Pánovými slovy, že Pavlovi nikdo neublíží, můžeme vidět, že situace nebyla úplně růžová. Vypadá to, že Pavel chtěl odejít, protože mu znovu šlo o život. Ale nakonec tam zůstal jeden a půl roku a učil Boží slovo. Něco málo z těch protivenství můžeme vidět dál v našem textu:

• Sk 18:12-13 Když byl Gallio místodržitelem v Achaji, vystoupili Židé společně proti Pavlovi, přivedli ho na soud a takto ho obžalovali: „Tento člověk přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem.“

Někdy v průběhu doby, kdy Pavel byl v Korintě, vystoupili Židé proti němu a přivedli ho na soud. V letech 51–52 tu byl místodržitelem Gallio, bratr známého filozofa Seneky, který byl vychovatelem a rádcem pozdějšího císaře Nerona. Takže máme celkem přesné určení doby, kdy byl Pavel v Korintě.

Žaloba Židů, kterou tady vidíme, je trochu zvláštní. Žalují Pavla, že přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem. Co to mělo znamenat? Gallio tomu porozuměl dobře a pochopil, že jde o jejich, tedy Mojžíšův zákon. Ale Židé nejspíš chtěli říci, že oni jako Židé, jsou povoleným náboženstvím, ale Pavel vede lidi k uctívání, které není v souladu s jejich zákonem, takže se dostává za hranice toho, co je legální v římské říši. Jinými slovy chtěli říci, že to, co káže Pavel a to k čemu vede učedníky, není židovství, a tedy by to nemělo mít místo mezi náboženstvími v římské říši. Gallio to pochopil, takže nedal obžalovanému ani příležitost hájit se, protože se tím nehodlal vůbec zabývat. Podívejte se do dalšího verše:

• Sk 18:14–15 Když se už Pavel chtěl hájit, řekl Gallio Židům: „Kdyby šlo o nějaký přečin nebo dokonce zločin, náležitě bych vás, Židé, vyslechl. Poněvadž se to však týká sporů o slova či nějaká jména a váš vlastní zákon, vyřiďte si to sami mezi sebou. Tím se já jako soudce zabývat nebudu.“

Bůh použil tohoto Římana, aby ochránil svou církev. Bůh vládne celému světu a může použít jako svůj nástroj kohokoliv. Použil perského krále Kýra, aby se Židé odvedení do Babylóna mohli vrátit zpátky do Izraele. Použil krále Xerxa, jehož známe pod jménem Achašveróš, aby se Židé v perské říši zbavili svých nepřátel. Použil krále Artaxerxa, jehož číšníkem byl Nehemjáš – král mu dal průvodní listy a zaopatřil ho vším potřebným. Bůh v historii často použil významné šlechtice, aby ochránil svůj lid – jako byli například v 16. století Krajířové z Krajku, ochránci jednoty bratrské. Bůh používá i nevěřící lidi – malé i velké – k tomu, aby žehnal svému lidu, a v našem případě, aby ochránil Boží lid, Kristovu církev. Místodržitel byl Římem dosazený úředník s pravomocemi vládce. A v tuto chvíli jeho zamítavý postoj znamenal, že křesťané jsou z hlediska státní moci stále ještě chápáni jako součást židovského náboženství, tedy jako povolené náboženství. O dvanáct let později byli křesťané obviněni Neronem, že zapálili Řím a začalo první státní pronásledování křesťanů, které se v danou chvíli omezilo jen na Řím, ale už začalo být zjevné, že křesťané nejsou Židé a po roce 70, kdy byl zničen Jeruzalém, došlo naprostému oddělení židovství a křesťanství. Začíná docházet ke stále častějšímu a systematičtějšímu pronásledování křesťanů. Vyvrcholilo na konci třetího století za Diokleciána. Ale v tuto chvíli Bůh zajistil, že se evangelium mohlo svobodně rozšířit po celé římské říši a následně i za její hranice. Bůh ochránil křesťany v Korintu – ochránil je před Židy a současně dal své církvi čas, aby se upevnila a rozšířila evangelium široko daleko.

• Sk 18:16–17 A dal rozkaz, aby je vyvedli ze soudní síně. Tu se všichni chopili představeného synagógy Sosthena a bili ho přímo před zraky soudce; ale Gallio tomu nevěnoval pozornost.

Tady je zajímavý text – Gallio dal rozkaz, aby Pavel jeho žalobci byli vyvedeni ze soudní síně. A najednou se děje něco divného – všichni se chopili Sosthena a bili ho. Proč ho bili? Kdo ho bil? Kdo jsou ti všichni v našem textu? Nevíme. Názory učenců se liší. Starší rukopisy mluví o Řecích, tedy o pohanech. Ale proč by pohané bili představeného synagógy? Mohlo by se zdát, že Židé bili Sosthena, ale proč by to dělali? Copak mohl za to, jak rozhodl soud? Nejsem učenec, jsem jenom student Božího slova. Možná nám Boží slovo samo trochu naznačuje. Ne ve Skutcích, ale v dopise do Korintu. Otázka: kdo napsal ten dopis?

• 1K 1:1 Pavel … a bratr Sosthenes …

Už jsme viděli, že představený synagógy Krispus se stal křesťanem a dal se pokřtít. Místo něj tu čteme o jiném představeném synagógy. Je to jen shoda okolností, že muž, který napsal s Pavlem dopis Korintským, má stejné jméno jako další představený synagógy? Možná. Ale možná se podobně jako Krispus stal i Sosthenes křesťanem a byl také nositelem zpráv o stavu Korintské církve a následně spoluautorem dopisu. Potom by to mohlo znamenat, že ho před Galliovým soudem bili jeho lidé, tedy Židé a že to dělali proto, že věděli o jeho sympatiích k Pavlovu učení o Pánu Ježíši Kristu.

• Sk 18:18 Pavel zůstal v Korintě ještě mnoho dní, pak se s bratřími rozloučil.

II. Bůh povzbuzuje svou církev (v. 18–23)

Bůh ochránil svou církev. Pán ochránil Pavla, takže mu nikdo neublížil – a vidíme, že ti lidé neměli k ráně daleko. Pavel byl povzbuzen Božím jednáním a zůstal v Korintě dostatečně dlouho na to, aby upevnil korintskou církev a potom šel dál.

• Sk 18:18 Pavel … se s bratřími rozloučil a odplul s Priscillou a jejím mužem Akvilou do Sýrie. Protože učinil slib, dal si v Kenchrejích ostříhat vlasy.

Pavel opouští korintskou církev a míří do Sýrie. Zjevně chtěl jet zpátky do Antiochie, odkud na konci 15. kapitoly vyšel. Všimněte si, že nečteme nic o Silasovi ani Timoteovi. Myslím, že šli zpátky do Makedonie. O Silasovi byla poslední zmínka na začátku 18. kapitoly – o 12 let později ho zmiňuje Petr jako písaře svého listu (1Pt 5,12). Timotea nacházíme znovu po Pavlově boku v polovině 19. kapitoly Skutků, kdy ho Pavel posílá … hádejte kam? Do Makedonie! Tzn. Filipy, Tesalonika, Beroa.

Nyní Pavel cestuje se svými novými přáteli, s výrobci stanů, s nimiž také pracuje, s Priscillou a Akvilou. Mají namířeno do Sýrie. Pavel složil nějaký slib, o němž víc nevíme, a dal si ostříhat vlasy. Nejspíš to byl nazírský slib, zasvěcení Bohu, a mohl být učiněn z vděčnosti nebo jako prosba o ochranu na cestě.

• Sk 18:19–21 Dostali se do Efezu, kde oba manželé už zůstali. Pavel tam šel do synagógy a hovořil se Židy. Ačkoli ho žádali, aby s nimi zůstal delší dobu, on jejich pozvání nepřijal, rozloučil se s nimi a řekl: „Já se k vám vrátím, bude-li Bůh chtít.“ Pak odplul z Efezu.

Všimněte si, že Pavel vůbec nevyužil příležitost, kterou měl, když ho Židé v Efezu žádali, aby s nimi zůstal delší dobu. Nepřijal jejich pozvání a odjel. Musíme mít na paměti, že Pavel se rozhodl jet zpátky do Antiochie – je víc než dva roky pryč a chce povzbudit Kristovu církev. V tuto chvíli to bylo důležitější než kázat evangelium Židům v Efezu. Kromě toho nenechal Efez bez svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Zůstali tam Akvila s Priscillou. Za chvíli se k nim dostaneme a uvidíme, jak slouží Kristu. Nyní zůstaňme ještě u Pavla. Pavel odplul z Efezu do Cesareje …

• Sk 18:22 … a odtud se vydal do Jeruzaléma, aby pozdravil církev.

Pavel chtěl jet do Sýrie, ale skončil v Izraeli. Nevíme, proč to takhle bylo – nakonec došel do Antiochie, ale vzal to přes Jeruzalém. Ve Skutcích 15 šel z Antiochie do Jeruzaléma, kde s církví a s apoštoly a staršími řešili otázku obřízky a zachovávání zákona křesťany z pohanů. Nyní se rozhodl, že tuto církev pozdraví a nepochybně chtěl křesťany také povzbudit Božím slovem a tím, jak Bůh pracuje mezi pohany. Možná – a to jsou jen dohady – měl zprávy od Silase, který byl starším církve v Jeruzalémě a kterého nejspíš nechal v Řecku nebo v Makedonii. Tři roky o něm ti lidé ve sboru neslyšeli. Určitě byli nadšení, když slyšeli, jak Bůh Silase používá.

• Sk 18:22-23 Potom odešel do Syrské Antiochie. Když tam pobyl nějaký čas, vydal se znovu na cestu.

A z Jeruzaléma zamířil Pavel do Syrské Antiochie, domů. To bylo radosti, když se znovu sešel s církví. Jak je asi Pavel povzbuzoval? Chlubil se zázraky, které skrze něho Bůh udělal? Myslím, že ne, že to považoval za neužitečné (2K 12,1). Možná se chlubil ranami na svém těle, které byly důkazem Kristova díla v jeho životě. A nepochybně se chlubil Kristovým křížem. Možná začal svou promluvu v Antiochii slovy, která později vtělil do listu Korintským:

• 1K 2:3–4 Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí

Možná vypravoval o tom, jak Řekové v Athénách chtěli slyšet lidskou modrost, zatímco Židé v Korintu chtěli vidět znamení – a Krista považovali za bláznovskou zvěst a pohoršení. Pro ty „moudré“ Řeky to bylo naprosto pošetilé – vysmáli se mu, když mluvil o Pánově vzkříšení. Pro „zbožné“ Židy bylo Kristovo ukřižování pohoršením, protože na dřevo je přibit ten, kdo je prokletý. A Pán skutečně nesl naše prokletí. Nebyl na kříži kvůli sobě, ale kvůli nám, kvůli našim hříchům, kvůli naší vzpouře proti Bohu, kvůli našemu pyšnému rouhání, když si myslíme, že víme lépe než Bůh, jak by měl být člověk zachráněn. Kvůli našim troufalým představám o Bohu, když víme lépe než Pán, co by měl Bůh dělat a jak by se měl člověku dávat poznat. Myslím, že Pavel mluvil o tom, jak se na své misijní cestě rozhodl, že mezi pohany nebude znát nikoho jiného, než Ježíše Krista ukřižovaného (1K 2,2). Povzbuzoval Kristovu církev a neměl nic lepšího, než evangelium, než Boží slovo. Evangelium je tou mocí ke spasení a ke zbožnému životu s Bohem, kterou potřebujeme neustále slyšet, Boží slovo je tím nejlepším pokrmem, kterým se můžeme sytit. Myslím, že v Jeruzalémě a v Antiochii nedělal Pavel nic jiného, než co dělal předtím v Korintě, v Athénách, Beroji, v Tesalonice, Filipech a na všech dalších místech. Vzal Boží slovo a ukazoval z něj na Pána Ježíše Krista, vykládal z Božího slova evangelium. To bylo povzbuzení pro Kristovu církev. Totéž dělal i jinde:

• Sk 18:23 Procházel galatskou krajinou a Frygií a posiloval tam všechny učedníky.

Pavel vyráží na další misijní cestu. Tentokrát nečteme o dalších společnících – i z devatenácté kapitoly to vypadá, že vyrazil na cestu sám. A znovu šel stejnou cestou, jako předtím. Církev za církví, město za městem – Derbe, Lystra, Ikonium, Pisidská Antiochie … Všude posiloval učedníky Božím slovem. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání a k závěru osmnácté kapitoly. Lukáš nás vede zpátky do Efezu, vede nás k manželům, které jsme tam opustili, k Priscille a k Akvilovi.

III. Bůh posiluje svou církev (v. 23–28)

• Sk 18:24 Mezitím přišel do Efezu Žid jménem Apollos, původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo.

Mezitím, co Pavel nebyl v Efezu, přišel tam Apollos. Pavel rozséval, Apollos zaléval. Bůh dal vzrůst. Bůh povolal Pavla i Apolla. Přesně o tom Pavel píše Korinťanům, kteří se hlásili jedni k Pavlovi, jiní k Petrovi, další k Apollovi.

• 1 Korintským 1:13  Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?
• 1 Korintským 3:5 Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán.

Nezáleží na lidech, ale na Bohu, který dává vzrůst.

K tomu si Bůh povolává své služebníky, k tomu používá nejrůznější nástroje podle svého zalíbení. Jako svůj nástroj použil Gallia, římského prokonzula. Jako nástroj povzbuzení Kristových církví použil Pavla a jeho slabost, kterou se chlubil, aby na něm spočinulo moc Kristova a aby o to více těm lidem zazářil Pán Ježíš Kristus. Bůh si povolal k dílu služby Apolla. Výmluvného a vzdělaného Žida z Alexandrie. Alexandrie byla centrem tehdejší vzdělanosti. Lukáš o něm píše zajímavé věci:

• Sk 18:25 Byl už poučen o cestě Páně, mluvil s velikým nadšením a učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův.

Znal cestu Páně, učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův. To je zvláštní, ale patří to k prvnímu století. Vypadá to, že Apollos byl seznámen s učením Jana Křtitele, i s cestou Páně. Zdá se, že věděl o Kristově smrti a zmrtvýchvstání. Ale možná nevěděl, že to je už minulost. Že Pán už vstal z mrtvých, a že vystoupil na nebesa, že seslal Ducha svatého. Lukáš píše, že:

• Sk 18:26 Začal neohroženě vystupovat v synagóze. Když ho uslyšeli Priscilla a Akvila, vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží cestu.

Ve v. 25 je, že učil přesně. Ve verši 26 je druhý stupeň tohoto příslovce – přesněji, důkladněji. Všimněte si několika věcí – Apollos kázal neohroženě, směle. Byl horlivý pro Boha. S nadšením kázal Boží slovo. Kéž bychom i my byli stejně nadšení, stejně horliví, smělí, neohrožení. Priscilla s Akvilou byli také smělí a neohrožení. Tito výrobci stanů byli ochotní jít za výmluvným a vzdělaným učitelem a přesněji mu vyložit Boží slovo. I to je slovo pro nás – abychom byli přesní, pečliví, abychom jen tak bezmyšlenkovitě něco neplácali, hlavně že to bude o Bohu nebo o Pánu Ježíši. Kdybyste šli s bolavým zubem k zubaři a on vám řekl, že vám prostě něco vytrhne, hlavně se nebojte, to bude v pořádku, asi by vás u něj už nikdy nikdo neviděl. U evangelia jde o víc než o bolavý zub – jde o život, jde o lidskou duši, jde o věčnost. Proto šli Akvila a Priscilla za Apollem a přesněji mu vysvětlili slovo pravdy. A možná Apollos reagoval stejně jako později Janovi učedníci, které Pavel potkal:

• Sk 19:2 Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.

Priscilla s Akvilou nebyli jenom odvážní, ale byli také velmi citliví a milosrdní. Nepovstali v synagóze a nezačali pokřikovat na Apolla, co jim to říká, ale vzali ho k sobě a v ústraní, ve skrytosti, v pokoře a v lásce mu vysvětlili Boží slovo. Někdy se setkáváme s lidmi, kteří „v dobré víře“ opravdu plácají nesmysly. A proviňujeme se tím, že se je snažíme před druhými lidmi znemožnit. Samozřejmě nemáme nechat nikoho, aby sváděl druhé lidi nějakými nesmysly. Ale potřebujeme rozlišit, zda jde skutečně o zásadní věci nebo okrajové. Zda jde o evangelium nebo o nějaké druhotné doktríny. A vždycky máme jednat s velkým milosrdenstvím a laskavě. Pavel učil Timotea, že:

• 2 Timoteovi 2:24 Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý.

Podívejte se na to, jaké ovoce, jaké požehnání, jaká sláva vzešla z trpělivého a laskavého jednání Priscilly a Akvily:

• Sk 18:27–28 Bratří ho také povzbudili v jeho úmyslu vypravit se do Achaje a napsali tamějším učedníkům doporučující dopis. Když tam Apollos přišel, z milosti Boží velmi prospěl těm, kteří uvěřili. Ve veřejných rozhovorech překonával židy přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš.

Když šel do Achaje, kam šel? Do Korintu, do Athén. A z Boží milosti velmi prospěl těm, kteří uvěřili. To je úžasné svědectví. To je požehnané zhodnocení Apollovy služby – a nejen jeho, ale také služby Priscilly a Akvily a také služby Pavla, který tyto manžele nejspíš přivedl ke Kristu a pokud ne, rozhodně je upevnil ve víře a pomohl jim stát pevně v Kristu.

Bůh použil tyto rozličné nástroje k tomu, aby vybudoval svou církev, aby ji posílil, aby byla hluboce zakotvená a zakořeněná v Pánu Ježíši Kristu. Bůh použil obyčejné výrobce stanů, aby zaostřili Pánův nástroj, vzdělaného, výmluvného a horlivého Apolla. Bůh někdy používá vzdělané, výmluvné a horlivé lidi. Ale často je nejprve zbuduje skrze obyčejné nevzdělané výrobce stanů. V Božím lidu vždycky byli takoví lidé – jako byl Pavel, jako byl Mojžíš vzdělaný v egyptské moudrosti, babylónský mudrc Daniel, zákoník Ezdráš či moudrý Šalomoun. V historii vidíme lidi jako např. Augustin, John Owen, Jonathan Edwards, R. C. Sproul. Vedle nich ale mnohem častěji vidíme výrobce stanů, rybáře, pastýře, kotláře jako byl John Bunyan, nebo prodavače bot jako byl Dwight L. Moody. Kolik jen lidí bylo přivedeno k Pánu skrze muže bez formálního vzdělání, který stejně jako Pável nechtěl znát nikoho jiného, než Krista ukřižovaného (1K 2,2). Bůh chce používat naše životy, aby mu z nich vzešla sláva. Bůh se stará o svou církev – používá věřící i nevěřící, aby jí ochránil, vybudoval, povzbudil, posílil. A nás volá k věrnosti, k odvaze a k horlivosti v Pánově díle. Kdo ví, kdy nám cestu zkříží nějaký ten Apollos? Budeme nástrojem k jeho vybroušení? To nejdůležitější, co k tomu potřebujeme, je samotné evangelium. Znáte ho? Stojíte na té skále? Milujete Pána Ježíše Krista? On sám nás volá k tomu, abychom se spolehli na něj samotného a na jeho dílo a v moci Ducha svatého byli jeho svědky na místě, kam nás postavil. Amen.