Pán při mně stojí, nebude se bát

Jaroslav Kernal, Praha 10. května 2020

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milovaní svatí. Bůh nám ze své milosti dal další příležitost k tomu, abychom ho společně uctívali. Jsem moc rád, že se už můžeme scházet, tuto neděli sice ještě v omezeném počtu, ale příští neděli bychom se už měli sejít normálně, protože budou povolená shromáždění do sta lidí. Díky Bohu, že nás vyvádí této situace, která nastala kvůli koronaviru. Bůh dobře ví, co potřebujeme, proto na nás nechal tohle všechno dopadnout. Bůh nám také ve svém Slově, jak máme jednat a kde máme hledat pomoc – u něj samotného a v jeho Slově. Jeho Slovo je svící pro naše nohy, osvěcuje naší cestu (Ž 119,105). Bůh je zdrojem našeho bezpečí, naší jistoty, našeho pokoje, moudrosti, radosti i lásky. Proto musíme vždycky spěchat k němu. Pro dnešní kázání jsem vybral Ž 91, který mluví o tom, jak Bůh vysvobozuje ze strachu, resp. ze strachů, protože, jak uvidíme, je tady mnoho různých strachů, které mohou přijít do životů křesťanů. Otevřete se mnou Písmo a budeme číst Ž 91.

Opět máme před sebou jeden z Davidových žalmů. Není úplně jisté, kam bychom ho mohli v životě Davida zařadit, ale je dost možné, že se David takto modlil, potom, co nařídil sčítání lidu a následně ho Bůh kvůli tomu potrestal, protože si počínal jako pomatenec (2S 24,10), který chtěl hledat jistotu a bezpečí v množství, nikoliv v Hospodinu (2S 24, 1Pa 21). Bůh vzplanul hněvem a seslal na Izrael mor, který měl řádit tři dny. Nakonec se Bůh smiloval nad Jeruzalémem. David volal k Bohu a obětoval mu zápalné oběti na humně Ornána (Aravny) Jebúsejského, a Bůh zastavil anděla s pozdviženým mečem, který  přinášel zhoubu. Za jeden den padlo sedmdesát tisíc mužů. To je možné pozadí tohoto žalmu. Může to být Davidova modlitba, nebo záznam Davidova rozhovoru s prorokem Gádem. Ale není až tak podstatné, protože obsah má svou sílu sám o sobě a nemusíme znát žádné pozadí. Bůh vysvobozuje ze strachu!

Podíváme se v tomto žalmu na tři věci, které v něm nacházíme – především uvidíme Boha, který vysvobozuje (v. 1-2), dále se podíváme na hrůzy, z nichž Bůh vysvobozuje (v. 3-13), a nakonec se zastavíme u lidu, který Bůh vysvobozuje (v. 14-16). Tohle rozdělení žalmu je v samotném textu – podívejte se do toho žalmu a všimněte si, jak se mění mluvčí nebo ten, kdo je oslovován. Na začátku stojí vyznání pisatele, Davida. Potom se David obrací na někoho dalšího nebo někdo další (mohl by to být prorok Gád) Davidovi odpovídá,  káže mu, vysvětluje, z čeho všeho ten Bůh, o němž mluví v prvních dvou verších, vysvobozuje. A nakonec to vypadá, že mluví Bůh sám. Bůh mluví k těm, kdo jsou mu oddáni, kdo znají jeho jméno, mluví ke svému lidu, ke svým milovaným dětem, které chrání a o které pečuje, mluví ke své církvi, mluví k vám.

V tomto žalmu je vyjádřena dětská důvěra v Boha. Tento žalm mluví o Bohu, který aktivně vysvobozuje, o Bohu, který je živý a působí. A to je, moji milí, důležitá věc, důležitá otázka. Počítáme s Bohem, který je aktivní a zasahuje do našich životů? Když to řeknu trochu učeně, je to o tom, jestli jsme deisté, nebo teisté. Rozdíl v těch slovech je velmi malý, ale rozdíl ve významu je ohromný. Deisté i teisté věří v Boha. Ale deisté věří, že Bůh stvořil svět, nastavil ho, aby svět fungoval, a nyní se zdálky dívá, jak svět funguje. Bůh deistů aktivně nezasahuje do tohoto světa. Teisté věří, že Bůh jedná. Že aktivně působí ve všech věcech tohoto světa, že sestupuje shůry, vlamuje se do našeho světa, do našich životů, do našich okolností. Křesťané vyznávají, že jsou teisté. Problém je, že v praxi se mnohdy, možná až příliš často, chováme jako deisté, lidé, kterým stačí nějaká pravidla, slova, poučky, řád. Deista se v praxi neliší od ateisty. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že deista věří, že něco nebo někdo nad námi je, zatím ateista aktivně vyznává, že nad námi nic ani nikdo není. Ale životy těch dvou mohou být úplně stejné. Pojďme teď do našeho textu, k prvnímu bodu:

I. Bůh, který vysvobozuje (v. 1-2)

Podívejte se na začátek našeho žalmu. To je Davidovo vyznání:

• Ž 91:1-2 Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“

David vyznává svou důvěru v Boha. Jak dobře zná svého Boha! Kolik toho o Bohu říká ve dvou krátkých verších. Kolik jistoty je za Davidovými slovy. Jaká důvěra vyvěrá z jeho slov. David dobře ví, kdo je jeho Bůh. Začíná tím, že si připomíná veliké pravdy o Bohu. Začíná u Boha samotného. To je ten nejlepší začátek do každé situace v našem životě. Když se v našem životě objeví cokoliv, s čím se musíme srovnat, nějaká starost, problém, těžkost, nečekaná událost, naučme se jít na prvním místě k Bohu a hledat pomoc u něj. A ze všeho nejdřív si připomenout, kdo je Bůh a co udělal.

David vyznává, že Bůh je nejvyšší. Označuje ho tímto jménem – ten „Nejvyšší“. Tento Nejvyšší poskytuje úkryt. To ukazuje, že to není neosobní, není vzdálený, není chladný a nepřístupný. I když je Nejvyšší a mohl by být vzdálený nebo nepřístupný, není! Je přívětivý a milosrdný, protože nabízí úkryt. Je laskavý a dobrý, protože v tom úkrytu vás nechá bydlet. To není protiletecký kryt, jaké se používaly za druhé světové války. To byl nějaký sklep nebo vybudované místo v podzemí, dobře vybetonované, aby vydrželo i pád domu, který stál nad tím. A když byl nálet, tak jste se tam schovali. A po náletu jste zase vyšli ven. Ale v úkrytu Nejvyššího můžete bydlet. To je místo, kde můžete žít. Bůh sám se o vás bude starat. Poskytl vám úkryt a dá vám všechno potřebné k tomu, abyste v něm přečkali noc. David sice mluví o noci, což by nás mohlo vést k něčemu krátkodobému, ale úkryt Nejvyššího je útočištěm a pevnou tvrzí, je místem trvalého pobytu, nikoliv dočasného a chvilkového úkrytu.

Když Nový zákon mluví o noci, někdy mluví o duchovní noci, o temnotě, která je s nocí spojená a přirovnává tento věk k noci. Narodili jsme se do duchovní temnoty a žijeme v temnotě. Jediné světlo, skutečné světlo, světlo, které přináší život, je světlo Pána Ježíše Krista, světlo evangelia. Jenom ten, kdo má toto světlo, žije ve světle a má ve svém životě den. Což neznamená, že nemůže přijít noc. I David mluví o hrůzách noci v pátém verši, což odkazuje mnohem víc na duchovní hrůzy než na ty fyzické. Mluví o chvílích, kdy přichází temnota, kdy ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. Ale kdo bydlí v úkrytu Nejvyššího, přečká noc, přečká temnotu, přečká hrůzy noci, přečká temné démonské sevření nepřítele, protože má světlo života. Bez světla života, bez Pána Ježíše Krista, nelze být v úkrytu Nejvyššího, nelze bydlet v jeho blízkosti, před jeho tváří a v jeho úkrytu. Jenom skrze krev Pána Ježíše Krista můžeme přistupovat na nejsvatější místo, před Boží tvář, do svatyně svatých. Jenom díky oběti Pána jsme posvěceni a jsme přijati jako Boží děti do úkrytu Nejvyššího. To byla Davidova zkušenost. Je to i vaše zkušenost? Kde bydlíte? Nejsem vykradač bytů, ale kazatel evangelia, takže se neptám na vaše trvalé bydliště, ale na to, kde bydlí vaše duše. Sestro, bratře, bydlíš v úkrytu Nejvyššího? Je to tvůj příbytek? Tvá pevná tvrz? Je to místo, kde je tvůj skutečný domov?

Davidův Bůh je Všemocný. Jeho stín skýtá ochranu. Být ve stínu Všemocného znamená být v bezpečí, protože Bůh je pevnou tvrzí, je nedobytným hradem, útočištěm. Je všemohoucí. Dělá přesně to, co chce. Má všechno pod kontrolou. To jsou důležitá slova, zvlášť ve světle následujících veršů, které popisují nejrůznější hrůzy a strachy, které mohou na člověka přijít. Bůh všechno dobře ví, on to dokonce působí. Někdy se bojíme říci, že Bůh působí nějaké těžké věci, ale Davidův příběh dobře ukazuje, že Bůh je i v těchto věcech aktivní, že v nich jedná. Bůh dal Davidovi vybrat, jaký trest za svůj hřích chce přijmout: sedm let hladu, tři měsíce pronásledování od nepřátel nebo tři dny moru (2S 24,13). David zvolil tři dny moru:

• 2S 24:14 Je mi velmi úzko. Nechť tedy prosím padneme do rukou Hospodinu, neboť jeho slitování je nesmírné, jen ať nepadnu do rukou lidských.

A Bůh dopustil mor. David činil pokání, volal k Bohu a prosil Boha o smilování. Jeho srdce bylo cele upnuté k Bohu. Bůh dopustil mor, Bůh dá také vysvobození. Bůh je všemohoucí, živý, Bůh zasahuje a jedná ke své slávě a ke spasení lidí. Proto se na Boha spoléhá, proto v něho doufá. Je to jeho útočiště. Tady je obraz ze starozákonního Izraele, kde byla útočištná města. Když Bůh uvedl svůj lid do země, kterou jim dal, měli si zemi rozdělit, ale kmen Lévi, tedy kněží, neměl dostat žádnou zemi. Jejich dědičným podílem byl Bůh sám. To je obraz pro nás, pro církev, pro královské kněžstvo. Lévité ale museli někde bydlet, proto dostali přiděleno losem vždy nějaké město z každého kmene. To město patřilo tomu kmeni, ale bydleli v něm levité, kteří sloužili v chrámu. A ze všech lévijským měst potom bylo vybráno šest, která měla sloužit jako útočištná města. To byla města, kam mohl utéct člověk, který někoho neúmyslně – např. svou nedbalostí nebo shodou okolností – zabil. V tom městě byl chráněn před mstou příbuzných zabitého. Pokud byl v tom městě, nesměli se ho dotknout. Byl vinen, ale byl chráněn.

To je obraz toho, že Bůh je naše útočiště. Jsme hříšníci. Narodili jsme se jako hříšníci. Svou přirozeností jsme nenáviděli Boha, ale díky Boží milosti jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista a máme v něm své útočiště. Jsme chráněni před Božím soudem, protože trest na sebe vzal náš Spasitel na kříži Golgoty. Kdokoliv je v něm, v Kristu, toho se Boží hněv nedotkne. Nejsme o nic lepší než ostatní lidé, a mnohdy je to s námi dokonce ještě horší, protože jsou i lepší lidé mezi nevěřícími, ale naše srdce má naději v Kristu. On je naše útočiště, v něho doufáme. On je naše naděje, on je naše spása. On je tou pevnou tvrzí, kterou nikdy nikdo nedobude. V něm jsme schováni stejně, jako byl David schován v Bohu, stejně jako hledal svou skrýš ve stínu Všemocného. Jenom ve víře v Pána Ježíše Krista nacházíme toto bezpečí, jenom u něj je náš pokoj a naše jistota. V něm jsme chráněni před soudem, před zhoubou, před strachem. On je naším štítem. Staví se před nás jako štít a chrání nás. To jsou věci, které nás vedou ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Strachy, z nichž Bůh vysvobozuje (v. 3-13)

Před čím nás Bůh chrání? Z čeho vysvobozuje? Jsme zachráněni před věčným Božím hněvem, před odsouzením do ohnivého jezera, kde bude na věky pláč a skřípění zubů. Jsme vysvobozeni z moci hříchu, ze spárů ďábla, jehož jsme byli otroky, dokud jsme neuvěřili v Pána Ježíše Krista a nebyli vyrváni z moci temnoty. Jsme zachráněni od bezbožnosti, vytrženi ze vzpoury proti Bohu. Je mnoho velikých duchovních věcí, o nichž bychom mohli ještě dále mluvit, ale náš text nás vede trochu jiným směrem. Vede nás do našeho každodenního praktického života a ukazuje nám, že Bůh nás vysvobozuje z věcí, s nimiž se běžně setkáváme a které nám v mnoha ohledech nahánějí strach. Podívejte se do toho textu:

• Žalm 91:3 Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru.

Je tady osidlo lovce a je tady zhoubný mor. Je tu obraz malého ptáčka, který je chycený do pasti. Lovec použil důmyslnou past, kterou pták nevidí a do které se chytí. I v životě krále mohou být takové pasti. Jsou i v našich životech – věci, které nevidíme a které najednou způsobí obrovské problémy. Totéž platí o zhoubném moru. Dnes se v našich končinách mor nevyskytuje, ale pořád ve světě je. A dokonce i s antibiotiky je desetiprocentní šance, že nakažený nepřežije. Než lidé objevili antibiotika, umíralo na mor nějakých šedesát procent nakažených a v případě plicního moru to bylo sto procent. Proto David mluví o zhoubném moru. Ani osidla ani mor nejsou vidět, ale budí hrůzu, když na ně jenom pomyslíme.

• Žalm 91:5-6 Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne.

David popisuje reálná nebezpečí, fyzické věci, ale jeho popis hraničí také s duchovním světem. Hrůzy noci, noční děs, plíživý mor v temnotách, nákaza, která se šíří za poledne. Ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil (1Pt 5,8). Fyzická nebezpečí a hrůzy, stejně jako duchovní nebezpečí a hrůzy v nás vyvolávají strach a někdy i paniku. Děsíme se toho, co by se mohlo stát. Co by se mohlo stát, když přijdu o práci … Co by se mohlo stát, kdybych vážně onemocněl … Co by se mohlo stát, kdyby … David nabízí řešení – buď v Boží blízkosti. Jestliže budeš přebývat v jeho světle, ďábel se k tobě ani nepřiblíží. Nemusíš se lekat šípu, který létá ve dne ani hrůzy noci. Nemusíš se bát ohnivých střel toho zlého, nemusíš se bát ani démonů, kteří přicházejí v noci, nemusíš se lekat plíživé nákazy – a je jedno jestli se jedná o nákazu fyzickou nebo duchovní. Ta duchovní může mít mnoho podob – od zpochybnění Božího slova, což byla ďáblova strategie v zahradě Edenu a je dodnes, přes překroucení Božího slova – ďábel použil slova tohoto žalmu vytržená z kontextu, když pokoušel Pána Ježíše na poušti. Duchovní nákaza může otrávit mysl lží a zpochybnit víru, vrazit klín nedůvěry mezi bratry nebo mezi manžele … Je to tak snadné. Jsme lidé, kteří tak jednoduše chybují. Musíme mít neustále na mysli, že svůj boj nevedeme proti tělu a krvi, ale proti duchovním mocnostem a silám temnoty a zla (Ef 6,12).

David se modlí za zjevné, fyzické věci a očekává v nich vysvobození od Pána. Nejsou to jenom neviditelné děsy a hrůzy, které by naplňovaly strachem jeho mysl, jsou to i zjevné hrůzy:

• Žalm 91:7 Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.

Může to být zhouba moru, může to být plíživá nákaza nebo šípy nepřítele, které zničí desítky tisíc naráz, ale Bůh i v takové strašné chvíli říká: „Neboj se!“ Já jsem tvá skrýš, já tě ochráním. Podívejte se dobře do devátého verše:

• Ž 91:9-10 Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.

I kdybys byl na nejhorším místě na světě, i kdybys byl uprostřed nejzhoubnějších věcí v tomto světě, Bůh má moc tě zachránit. Bůh tě zná. Ví o tobě. Má spočítané vlasy na tvé hlavě. Ví naprosto přesně, kdy a co se ti přihodí, ví naprosto přesně, kdy a jak zemřeš. Jestli se budeš strachovat, vůbec nic tím nezměníš, jenom si sám přihoršíš. Podívejte se, co o Bohu říká náš text:

• Ž 91:11-13 On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.

Dobře známe vysvětlení Pána Ježíše Krista, když ho ďábel pokoušel těmito slovy: „Nebudeš pokoušet Hospodina!“ (Mt 4,7). Martin Luther psal ve svém dopise příteli Janu Hessovi na otázku, jestli by měl křesťan utíkat před morem, toto: „Budu prosit Boha, aby nás milostivě chránil. A potom půjdu a budu vykuřovat [dezinfekce], čistit vzduch, roznášet léky a podávat je nemocným. Vyhnu se každému místu a každé osobě, kde má přítomnost není nutná, abych se nenakazil a nerozšířil nákazu na ostatní a svou nedbalostí tak nezapříčinil jejich smrt. Pokud si mě Bůh přeje odvolat, nepochybně si mě najde, a já jsem udělal všechno, co ode mě očekával a nejsem zodpovědný ani za svou vlastní smrt ani za smrt druhých. Ale pokud mě můj bližní potřebuje, nebudu se vyhýbat ani místu ani osobě, ale půjdu ochotně, jak je řečeno výše. Taková je víra, která se bojí Boha – není ani drzá, ani pošetilá, ani nepokouší Boha.“ Nebudu pokoušet Boha, ale věřím, že Bůh zachraňuje. Bůh jedná. To jsou jeho slova. Podívejte se do toho žalmu:

• Ž 91:4.10 Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost … nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. (+ v. 7, 8)

Bůh aktivně zasahuje a vysvobozuje. Bůh jedná uprostřed svého lidu. Věříš tomu? Spoléháš na to? Doufáš v to?

III. Lid, který Bůh vysvobozuje (v. 13-16)

V závěru žalmu je to sám Bůh, kdo promlouvá. Mohla by to být řeč skrze proroka Gáda, který mluvil s Davidem a ukázal mu, z čeho všeho Bůh zachraňuje svůj lid. Nyní mluví Bůh v první osobě a říká, že vysvobozuje. Jeho slova nám ale také ukazují, koho Bůh vysvobozuje. Je tu několik charakteristik Božího lidu:

• Ž 91:14-16 Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

Bůh miluje ty, kdo milují Boha. Bůh způsobil naší lásku k němu a tuto nedokonalou a ubohou lásku zoufalých hříšníků přijímá jako dokonalou lásku svých dětí. Naše láska a naše oddanost Bohu není ani v nejmenším dokonalá. Musíme si přiznat, a pro většinu z nás není problém, že naše oddanost Bohu je bídná. Má trhliny hluboké jako Mariánský příkop. Je děravá jako ementál. Kolikrát se denně zastavíte a řeknete si: „Uff, já vůbec nemyslím na Boha!“ Úplně jsem na něj zapomněl. A jestli jste se takhle ještě nezastavili, přemýšlejte nad tím teď. Jaká je naše oddanost? Jak se projevuje? Kdy se projevuje? Je snadné projevovat oddanost, když je to lehké, ale co když přijdou problémy? Co když zjistíte, že jste v osidle lovce? Že jste se chytili na lep? Že jste se nakazili morem? Nebo hořkostí, jak o tom mluví list Židům, který nás varuje před kořenem hořkosti, protože hořkost má zhoubnou moc nakazit druhé:

• Židům 12:15 Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.

To je zhoubná nákaza, to je šíp, který zasáhne srdce. Kde je má oddanost v takové chvíli? Co když přijdou těžkosti? Když se nakupí tolik starostí, že skrze ně ani nevidím? Moje rodina se obrátí proti mně, moji nejbližší mě opustí, svému nejbližšímu příteli vůbec nerozumím, stát vyhlásí karanténu a zakáže vycházení, nemohu sehnat práci, nebo v práci, kde jsem, je to k nevydržení … To nejsou věci, které by nás nepotkávaly. A přesně o tom je náš žalm. Kde je tvoje oddanost v takové chvíli? Na koho spoléháš? Kam utíkáš? Kdo je tvým pevným hradem?

• Ž 91:9-10 Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.

Křesťan utíká k Bohu. Nehledá řešení ve světě, nehledá řešení u člověka, ale jde k Bohu. Protože zná Boha! Zná jeho jméno. Jaká je to znalost? Je naprosto nedostatečná. Když Písmo říká, že poznáváme jenom zčásti (1K 13,12), je to hodně nadsazené. Poznáváme Boha jenom velmi nedostatečně. A přece se Bůh i k takovému poznání přiznává a svoje děti chrání a vysvobozuje.

Boží dítě je oddané Bohu, zná Boha, a volá k němu. A Bůh odpovídá. Boží dítě bere Boha za slovo a spoléhá se na něj. Bůh slíbil, že odpoví, proto se mám modlit tak dlouho, dokud neodpoví. Ne tak dlouho, dokud nebudou naplněny moje představy, ale tak dlouho, dokud Bůh neodpoví. To je velký rozdíl a my si musíme dát dobrý pozor na to, abychom tento rozdíl znali a rozuměli mu. Můžeme totiž volat k Bohu špatně a může nám jít jenom o naše vášně. A potom Bůh neodpoví. Ale když voláme uprostřed soužení a spoléháme se na Boží slovo, Bůh je věrný a odpovídá, vysvobozuje ze soužení, brání nás a dokonce nás zahrnuje svou slávou. Máme důvěřovat Bohu, že bude jednat, že vysvobodí, že odpoví, že oslaví. Ďábel je otec lži a je vrah od počátku (J 8,44), ale Bůh dává život, dává milost, dává radost, pokoj, lásku, požehnání a vždycky je to všechno hluboko zakořeněné v pravdě. Skrze pravdu přichází požehnání, pravda osvobozuje. Lež nikdy neosvobodí. Ale pokud stojíme na pravdě Božího slova, pokud stojíme pevně v Kristu, jsme svobodní a máme pokoj s Bohem. Bůh vede své děti k pokoji. Ďábel vede k chaosu. Bůh ukazuje spasení, dává růst v poznání spásy, v porozumění evangeliu, ve vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. Ďábel vede opačným směrem – vede do světa, do hříchu, od Boha, od evangelia, od prosté důvěry v Pána, od vztahu s Bohem. A přesně tady je ten rozdíl mezi deistou a teistou. Teista je křesťan, který spoléhá na Boží odpověď, na Boží jednání, na Boží zásah. Není to vždycky snadné a tento žalm na to ukazuje, ale je to přesně to, co křesťan dělá. Svou sílu hledá u Pána, v jeho veliké moci. Šalomoun napsal:

• Př 3:5-8 Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať. To dá tvému tělu zdraví a svěžest tvým kostem.

Deista není křesťan, i když se za něj může vydávat a může prohlašovat, že věří v Boha. Ale nespoléhá na jeho zásah, na Boží jednání, místo toho spoléhá na svůj rozum, na prostředky, které má, na svět nebo na cokoliv jiného než na Boha. Tím ukazuje, že nezná Písmo ani moc Boží (Mt 22,29). Ale pro křesťana je Bůh pevným hradem, útočištěm, tvrzí a vysvoboditelem. Čeká na Boží jednání, volá k Bohu a těší se na odpověď. A co vy, milovaní? Spoléháte na Pána? Doufáte v něj? Utíkáte k němu? Pojďme sklonit svou hlavu a vyznat Pánu, že mu důvěřujeme a spoléháme se na něj samotného. Na jeho dílo, na jeho kříž, na spasení, které je jenom v něm samotném. Amen.