Sedmdesát sedmic k posledním dnům

Jaroslav Kernal, Praha 21. července 2019

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Společně procházíme knihou proroka Daniela a jsme na konci deváté kapitoly, kde je třetí Danielova vize (první byla v sedmé kapitole, druhá v osmé a čtvrtá je v kapitolách 10-12). Minule jsme začali s vysvětlováním této třetí Danielovy vize ve verši 24. Dneska se k tomu vrátíme, odrazíme se od tohoto textu a projdeme verši 25-27. Nejdřív ale přečtěme tento text a skloňme svou hlavu k modlitbě.

Máme před sebou text, který je v mnoha ohledech velmi složitý a problematický. Už samotný literární žánr, apokalypsa, jímž je kniha Daniel napsaná, je pro nás komplikovaný, protože to je žánr, který dnes nepoužíváme a kterému jen obtížně rozumíme. Používá se v něm mnoho symbolů a obrazů, především ale takových, které byly srozumitelné prvním čtenářům. Tato informace je pro nás velmi důležitá, protože nám říká, že první čtenáři měli v rámci svých možností porozumět tomu, co Daniel napsal a mělo jim to něco přinést. To je něco, čeho se musíme držet i my. Na druhé straně jsme si už mnohokrát ukázali, že Boží zjevení je postupné, Bůh odhaluje svůj plán krok za krokem, a dokud nedošlo k ukřižování, vzkříšení a vylití Ducha svatého v den letnic, mnoho z toho, co se stalo, co se dělo a co bylo předpovídáno, nedávalo plný smysl. A to je další věc, které se musíme pevně držet, tedy že vykládáme Starý zákon a některé texty Nového zákona, z perspektivy kříže. Bůh definitivně promluvil ve svém Synu, v Pánu Ježíši Kristu (Žd 1,1-2). V něm je plnost zjevení a skrze něj musíme rozumět Písmům, vžyť svědčí o něm (J 5,39).

Závěrečné verše deváté kapitoly jsou interpretovány mnoha různými způsoby. Nebudeme se ale příliš zabývat všemi možnými výklady, ale se podíváme na výklad, který vychází z bezprostředního  kontextu a z celkového kontextu knihy Daniel, který je zaměřen na Pána Ježíše Krista a pomůže nám více oslavovat Boha v jeho velikosti, v jeho svrchovanosti a děkovat mu za jeho dokonalý plán spásy. Pojďme tedy do vlastního textu a začneme ve verši 24:

I. Předpověď Pomazaného

Musíme začít u verše, jímž jsme minule skončili, protože tento verš určuje dráhu, po které se má ubírat naše smýšlení v dalších verších:

• Da 9:24 Sedmdesát sedmic je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu, než bude skoncováno s nevěrností, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k zproštění viny, k uvedení věčné spravedlnosti, k zapečetění vidění a proroctví, k pomazání svatyně svatých.

Minule jsme více rozebrali šest věcí, k nimž vede sedmesát týdnů, nebo sedmiček, sedmic – skoncování s nevěrností, zapečetění hříchů, zproštění viny, uvedení věčné spravedlnosti, zapečetění vidění a proroctví a pomazání svatyně svatých. Viděli jsme, že všech šest věcí můžeme jednoduše vztáhnout na dílo kříže. Ať již na samotné dílo kříže nebo na to, co následovalo, což bylo vylití Ducha svatého.

Daniel se modlil za svůj lid a za Jeruzalém – a dostal odpověď, že sedmdesát let vyhnanství bude prodlouženo sedmkrát. Izraelci nečinili pokání, neroztrhli svá srdce jako Daniel, ale zabydleli se ve vyhnanství a zůstali tam. Bůh sice pohnul srdcem pozůstatku Izraele, ale pohnul jejich srdcem k návratu, nikoliv k duchovní obnově. Dokonce ani po příchodu Pána Ježíše Krista nečinili pokání – znovu jenom ostatek Izraele, hříšníci, celníci a nevěstky činili pokání. Ale Izrael ve své většině Mesiáše zavrhl. Zavrhli Mesiáše kvůli tomu, že o sobě prohlašoval, že je Mesiáš! Pavel dokonce později napsal velmi tvrdá slova na adresu tělesného Izraele:

• 1Te 2:15-16 Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů.

Dvacátý čvrtý verš v našem verši určuje, kam máme směřovat při výkladu následujících veršů. Izraeli je určeno sedmdesát sedmic, které vyvrcholí křížem. Tam je zjevný cíl, k němuž tento text směřuje. Těch sedmdesát sedmic je v následujících verších rozděleno na tři části – na sedm sedmic, šedesát dva sedmic a jednu sedmici. Ale dvacátý čtvrtý verš ukazuje, že se jedná o jeden celek, který má svou vnitřní strukturu, ale je to jednotka. Není to celek přesně vyměřený – jsme v apokalyptické literatuře a čísla mají svůj symbolický význam, proto bychom po nich neměli chtít přesná data. Ona ostatně ani nejsou možná.

Mnoho lidí přistupuje k tomuto textu doslovně a potom se snaží pracovat s přesnými čísly, ale potýkají se s celou řadou problémů. Prvním z nich je, kde začít. Kdy vyšlo slovo, kdy byl vyhlášen dekret z verše 23? Někteří odkazují na rok 605, kdy došlo k první deportaci Židů do zajetí a k odvezení nádob z chrámu. Jiní poukazují na rok 597, kdy byl Jeruzalém dobyt Nebúkadnésarem a mnoho Židů bylo odvedeno do zajetí. Další mluví o roce 586, kdy byl Jeruzalém znovu dobyt a srovnán se zemí včetně chrámu. Zastánci těchto názorů obvykle poukazují na Kýra, jako na pomazaného vévodu, jak o něm mluví např. Izajáš (44,28; 45,1) a datují obnovení Jeruzaléma do r. 538, kdy se ze zajetí vrátila první skupina lidí pod vedením Zerubábela. Jiní považují za pomazaného vévodu Zerubábela, který byl potomek Davidův a dovedl ostatek z vyhnanství zpátky do Izraele. Problém pak přichází s šedesáti dvěma sedmicemi, protože to vychází na 434 let a mělo by to směřovat k zahlazení Pomazaného (v. 26). A to už nevychází. Všechno pak končí dlouho před naším letopočtem a tedy před narozením Krista.

Nejpřirozenější čtení našeho textu bude počítat s datem, který uvedl Daniel na začátku deváté kapitoly, v prvním roce Darjáveše Médského, tedy Kýra, tedy v roce 538 př. Kr. Pomazaný vévoda by potom mohl být Nehemjáš, nebo kněz Ezdráš, který je obrazem, typem Krista. Ale skutečně má přijít Pomazaný po sedmi sedmicích, jak to vypadá např. v Ekumenickém překladu ve v. 25?

Nechci se zabývat těmito časovými teoriemi. Je jich příliš mnoho, jsou postavené na nejrůznějších variantách a čteních tohoto textu, a je jich tam opravdu hodně, a kromě toho většina z nich má příliš mnoho zjevných slabin na to, abychom se jimi zabývali. Minule jsme si, doufám dostatečně, ukázali, že nejde o přesné časové údaje, ale že jde symbolická čísla, která mají ukazovat dokonalou plnost – platí to jak o sedmdesáti sedmičkách jako o celku, tak o jednotlivých částech tohoto celku. Důležité je porozumět tomu, že se jedná o celek, který má začátek a konec – začátek v roce 538 a konec v dokonaném díle Pána Ježíše Krista a v jeho bezprostředních důsledcích. I když nakonec ještě půjdeme o něco dále než ke Golgotě a k Letnicím, a to i přes to, že Daniel vidí celou poslední sedmici jako víceméně jednu související a časově ne příliš rozsáhlou událost. To je ovšem ten pohled ze Starého zákona do Nového, pohled, jemuž chybí perspektiva, která byla rozvinutá ve vyučování Pána Ježíše Krista před letnicemi a apoštoly po letnicích.

Daniel 9,24 nám může posloužit jako hlaveň pušky, ve které jsou broky. Kdyby tam ta hlaveň nebyla, broky by se rozlétly do všech stran. Ale protože je tam ta hlaveň, potom všechny broky letí jedním směrem, směřují k jasnému cíli – a tím je příchod Mesiáše. Je tady jeden celek sedmdesáti sedmic, je tady vymezený čas, je tady zjevený cíl – kříž našeho Pána Ježíše Krista, který ukončil vyhnanství skutečného Božího lidu a který vedl k vybudování skutečného nebeského Jeruzaléma, církve Kristovy, všech od věčnosti ke spáse vyvolených, jak Židů, tak pohanů.

Pojďme se tedy podívat dál do našeho textu, pojďme do dalšího bodu dnešního kázání, které ukazuje na:

II. Příchod pomazaného

V osnovách máte můj překlad, který lépe odpovídá tomu, jak rozumím tomuto textu. V různých rukopisech jsou různé způsoby čtení toho textu a různá interpunkce nebo rozdělení vět. B21 a ČSP to překládá podobně. Čteme tam:

• Da 9,25 Od vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma až k pomazanému vévodovi uplyne sedm sedmic a šedesát dva sedmic. Bude opět vybudováno prostranství a příkop. Ale budou to svízelné doby.

Dojde k vybudování Jeruzaléma, k jeho obnově a bude tu určitý předěl po sedmi sedmicích. Ale pomazaný vévoda přijde po následujících šedesáti dvou sedmicích. Můj pohled je takový, že i tento verš mluví o Kristu a říká, že Kristus, což znamená Pomazaný (řec. Kristus, hebr. Mesiáš, mašíah) přijde celkem po šedesáti devíti sedmicích. Město bude znovu vybudováno a nakonec bude dostavěno kompletně a spolu s městem i chrám (chrám a město od sebe nelze oddělit, patří k sobě, jsou jedním celkem – když došlo k obnově chrámu, došlo k obnově města). Více než dvacet let po návratu ze zajetí došlo k obnově chrámu. Prorok Ageus musel napomínat Izraelce, že už se zabydleli, že mají své domy obložené dřevem, tedy mají je vyzdobené, ale Boží dům je v troskách. Bůh probudil Izraelce také skrze proroctví Zacharjáše a v roce 515, 23 let po návratu z Babylóno, byl chrám obnoven. Nebyl tak nádherný, jako byl ten předchozí, Šalomounův, chyběla v něm podstatná součást, schrána smlouvy, na jejíž víko, kterému se říkalo slitovnice, se jednou za rok kropila krev oběti smíření. Ale chrám byl obnoven a služba v něm také. Bůh dobře věděl, co dělá, proč to dělá a jak to dělá.

Trvalo dalších 70 let, než byly obnoveny hradby kolem Jeruzaléma. K tomu došlo v roce 444 př. Kr. za Nehemjáše. Bylo to spojeno s mnoha těžkostmi, s problémy, s úklady okolních národů. A to, co následovalo v dalších staletích, nebylo jiné. V roce 332 porazil perské vojsko Alexandr Veliký a po jeho smrti se Judsko ocitlo na rozhraní dvou nástupnických říší – seleukovské (Sýrie) a ptolemaiovské (Egypt). Dalších sto let se vedly války o toto území, které nakonec připadlo Seleukovcům. Druhé století před Kristem znamenalo vládu Antiocha Epifana, který si umanul, že zničí židovství. Sice se mu to nepodařilo, ale Židé prožili velmi krušné období, včetně znesvěcení chrámu v roce 167 př. Kr. a krutého pronásledování. Od roku 63 př. Kr. se vlády ujímají Římané. A s nimi to Židé neměli vůbec jednoduché. Například Pilát při svém nástupu do úřadu nechal napochodovat do Jeruzaléma římské vojáky s jejich standartami, což okamžitě vyvolalo odpor. A každý odpor krvavě potlačil. Lukáš zmiňuje případ Galilejských, jejichž krev Pilát smísil s krví jejich obětí (Lk 13,1-2).

Ale když se vrátíme k Danielovi, po šedesáti devíti sedmičkách (7+62) se objeví pomazaný vévoda. Mluví se tady o pomazaném vévodovi. Slovo se nejčastěji používá o králi, často v souvislosti s králem Davidem nebo s králem z jeho dynastie. Nicméně může jít také o představeného, o vedoucího, o toho, kdo měl hlavní vůdčí roli, např. v chrámu nebo mezi bojovníky. Ale na tomto místě jde nepochybně o panovníka. Předposlední židovský král byl odveden do zajetí v roce 597, jeho nástupce, jeho strýc, Sidkijáš, byl popraven v roce 587. Jójakínův vnuk (Nebúkadnésarův nástupce Evil-Merodak projevil Jójakínovi přízeň po 37 letech zajetí) byl Zerubábel, který vyvedl lidi z Babylóna, ale nikdy nebyl pomazán jako král. Židé už nikdy neměli krále, a když se jich Pilát zeptal, zda jim má propustit jejich krále, Ježíše, velekněží volali:

• Jan 19:15 Nemáme krále, jen císaře.

V našem textu je řeč o vévodovi, který je pomazaný. Pomazaný byl ve Starém zákoně kněz, král a prorok. Všechny tyto úřady se spojují do jednoho v Kristu Ježíši. Jak byl pomazaný Pán Ježíš Kristus? Máme událost v evangeliích, kdy došlo k jeho pomazání a máme přímo jedno místo s Ježíšovým vyučováním, ve kterém cituje Izajáše 61,1 a mluví o svém pomazání – když byl Ježíš v synagoze v Nazaretu, kde vyrost, povstal v synagoze a četl z Písma:

• L 4:18-19.21 ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ … Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“

Tady je pomazaný vévoda. Duch svatý ho pomazal, sestoupil na něj v podobě holubice a Jan Křtitel to dosvědčil před vším lidem. Z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný syn, tebe jsem si vyvolil“ (L 3,22). Ježíš přišel vyhlásit léto Hospodinovy milosti, tedy sedmdesátou sedmičku Daniela, sedmičku sedmiček z Levitiku 25 – přišel vyhlásit zajatcům propuštění. Slyšíte to? Přišel vyhlásit konec exilu.  Na něm se naplnila ta slova. Ježíš citoval Izajáše, ale právě tak mohl citovat Daniela, protože se naplnil čas a přišel pomazaný vévoda, po šedesáti devíti sedmičkách jsme vstoupili do sedmdesáté sedmičky. Na to ukazuje další verš v Danielovi:

• Da 9:26 Po uplynutí šedesáti dvou týdnů bude pomazaný zahlazen a nebude již.

O čem je řeč? O kříži. Bude zahlazen, doslova bude odříznut. Je tam slovo, které se používá pro uzavření smlouvy, která se v hebrejštině rozřezává. V češtině se smlouva uzavírá, v angličtině se do ní vstupuje, v němčině se zamyká. V hebrejštině se rozřezává. Toto slovo je použité například v Izajášovi 55,3, kde se mluví o uzavření nové smlouvy:

• Izajáš 55:3-4 Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná. Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce.

Pomazaný vévoda byl odříznut, což znamená, že byl zabit. Daniel, stejně jako další proroci, prorokuje, že Mesiáš musí zemřít. Zemře v poslední sedmičce exilu, vyhnanství, sedmdesátky, po šedesáté deváté sedmičce. Znovu je tady text, který má řadu překladatelských možností. Zemře a nebude již nebo také zemře a nebude mít nic (ČSP, Pavlík), neuškodí mu to (Kral), bude opuštěn (B21). Na kříži visel rozdrbaný cár, potupa liství, zmučený, nahý, všemi opuštěný, vlastním lidem zavržený Pomazaný Vévoda. Opustil slávu nebe, kterou měl od věčnosti a pro nás se stal ničím, byl bohatý, ale pro nás se stal chudým, abychom my jeho chudobou zbohatli (2K 8,9). Přesně o tom mluví Daniel ve svém proroctví, právě sem směřuje. A náš text pokračuje a s ním i naše kázání a vede nás ke druhé polovině 26. verše a ke třetímu bodu dnešního kázání.

III. Působení Pomazaného

• Da 9:26-27 Město a svatyni uvrhne do zkázy lid vévody, který přijde. Skončí v povodni, ale až do konce bude válka. Je rozhodnuto o pustošení. Vnutí svou smlouvu mnohým v jedné sedmici a v polovině té sedmice zastaví obětní hod i oběť přídavnou. Na jejich místě se objeví pustošící ohavnost, než se naplní čas a na pustošitele bude vylito rozhodnutí.

Máme před sebou závěr kapitoly, který znovu nabízí několik textových variant a mnoho výkladových. Jsou zde minimálně tři věci, na které se musíme podívat. 1. Zkáza města a svatyně, 2. smlouva s mnohými a zastavení obětí, 3. znesvěcující ohavnost. K těm těm textovým otázkám patří hlavně dvě – jednak kdo skončí v povodni (a k výkladovým problémům, co to znamená, že skončí v povodni), zda vévoda nebo město, a kde se objeví pustošící ohavnost, jestli na křídlech ohyzdné modly nebo na místě obětí.

O jakém vévodovi se mluví v druhé polovině 26. verše. Velká část učenců se shoduje na tom, že se tento text týká Tita Flavia Vespasiana, který v roce 70 dobyl Jeruzalém. Reformovaný teolog Edward Young, který napsal obsáhlý komentář k Danielovi, dokonce prohlašuje, že to nemůže být jinak, že to je nejlepší a jediné vysvětlení tohoto textu. Já si myslím, že to není jediné vysvětlení. Chtěl bych vám předložit vysvětlení trochu jiné. Vysvětlení, které je ještě více zaměřené na Krista a ještě více odpovídá nejenom kontextu Daniela, ale kontextu starozákonních proroctví, která se týkají Izraele. Jsem přesvědčený, že pomazaný vévoda z první poloviny 26. verše a vévoda z druhé poloviny téhož verše je jedna a tatáž osoba, Pán Ježíš Kristus. Nemohu na tom stavět dogmaticky, ale právě tak nelze stavět na Titovi Fláviovi, protože toto vysvětlení máme jenom ze sekulární mimobiblické historiografie. Jenom díky tomu, že někdo zapsal události dějin, můžeme se je snažit napasovat na Danielovo proroctví. Mnoho informací, které se týkají roku 70 a dobytí Jeruzaléma máme od židovského historika Josefa Flávia. Věřím tomu, že druhá polovina 26. verše mluví o roce 70. Věřím tomu na základě toho, co Ježíš říká v Matoušovi 24, kde mluví o tomto textu (v. 25-27) a vztahuje je k blízké budoucnosti, ke zničení města a zničení chrámu (Mt 24,1nn). Josef Flavius jako očitý svědek popsal dobytí Jeruzaléma Titem v roce 70. A od začátku až do konce popisuje Titovu snahu zachránit město a zachránit chrám. Ani jedno z toho se nepodařilo. Důvodem nebylo ani tak římské vojsko, ale občanská válka mezi Židy, která vedla ke zničení chrámu i města. Poslouchejte, co Josef napsal o Židech: Oslepil Bůh jejich mysli pro jejich viny, jichž se dopustili … nasycovali se nářkem občanů a napájeli krví města. … Copak jste zanechali tajných hříchů, krádeží, úkladů a smilstva? Ale vy v loupežích a vraždách závodíte a stále nové druhy zločinů vymýšlíte! Posvátný chrám stal se útočištěm vaším a rukama domácích lidí poskvrněno jest svaté to místo. … Město oni sami vyvrátili … Lid vévody byl Ježíšův vlastní lid, Židé, kteří zničili své vlastní město i svatyni a kvůli kterým nakonec Římané srovnali město se zemí.

Druhá věc v našem textu je upevnění (Pavlík), prosazení (ČSP), potvrzení (B21), utvrzení (KRAL) nebo vnucení smlouvy a zastavení oběti. A znovu je tady řada výkladů, z nich zmíním jenom dva. Někteří lidé věří, že tento text se týká poslední doby těsně před příchodem Pána Ježíše Krista a aktérem tohoto textu je antikrist, který vnutí nějakou smlouvu Židům, zastaví oběti v chrámu a podle Nového zákona se v tomto chrámu posadí a bude se vydávat za boha. Tento výklad má několik problémů – především odděluje přinejmenším část poslední sedmičky a klade toto období kamsi do budoucnosti těsně před příchod Ježíše Krista. Ale mluvili jsme o tom, že tady máme sedmdesát sedmiček, které tvoří souvislou jednotku. Po šedesáté deváté přichází sedmdesátá, kdy dochází k naplnění všeho, co bylo předpovězeno, kdy dochází k nastolení věčné spravedlnosti, přichází léto Hospodinovy milosti, přichází skutečné vysvbození zajatých, tedy duchovní vysvobození, které se děje skrze kříž Ježíše Krista. Nikde v Písmu také nenacházíme, že by antikrist s někým někdy uzavíral nějakou smlouvu. V Danielovi 7 jsme sice četli, že se bude snažit měnit doby a časy, v Danielovi 8 jsme četli o malém rohu, který na určitý čas zastaví každodenní oběť, ale to se týkalo krále z řad řeckých králů, Seleukovců, konkrétně šlo o Antiocha Epifana. Zde se mluví o někom v souvislosti s příchodem pomazaného vévody! Moji milí, Písmo nám velmi jasně ukazuje, že je zde někdo, kdo uzavře smlouvu s mnohými. To slovo mnozí nám hodně pomáhá a je důležité.

• Iz 53:11 Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.
• Marek 10:45 Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.
• Mk 14:24 Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.

Večer před svým ukřižováním Ježíš vyhlásil novou smlouvu zpečetěnou jeho krví na kříži Golgoty. Je to smlouva s mnohými. Jak může někdo vstoupit do této smlouvy? Skrze narození z Ducha, znovuzrození shůry. Bůh to musí udělat v životě takového člověka.

Podle listu Židům je Ježíš veleknězem a také obětí, která byla přinesena. Je to oběť, která byla přinesena jednou provždy. Je to poslední, definitivní a dokonalá oběť. Touto obětí byly uzavřeny a ukončeny všechny ostatní oběti, zápalné i přídavné. Všechny oběti Starého zákona ukazovaly na tuto jedinou oběť, a když tato jediná oběť byla obětována na kříži Golgoty, všechny ostatní oběti postrádají smysl. Vlastně to jde ještě dál – všechny další oběti už jsou rouháním, protože Boží syn už byl obětován. Je dokonáno, hotovo. Vzpomenete si, co se stalo, když byl Ježíš obětován? Chrámová opona se roztrhla odshora dolů a odhalila prázdnotu židovského náboženství – otevřela se cesta do svatyně svatých a ukázalo se, že židovská svatyně svatých je prázdná. Je to velmi symbolické, protože místo slitovnice, která byla odňata s prvním chrámem, zde byl jenom kámen – už tam nebylo slitování, ale bylo tam zatvrzení. Na ten kámen kropil velekněz jednou za rok krev oběti. Ale ten kámen neznamenal ani slitování, ani milosrdenství, ani odpuštění, ani život, ani Boží přítomnost. Byl to kámen! Stejný, jako byla kamenná srdce Židů, a konec konců i nás pohanů, dokud nás Bůh nepřitáhl ke Kristu, dokud nám nevnutil svou novou smlouvu. Proto Ježíš řekl Židům:

• Matouš 23:38 Hle, váš dům se vám ponechává pustý.

Definitivně oběti skončily roku 70 se zničením chrámu, ale od Kristova ukřižování do roku 70 byly všechny oběti přinášené v chrámu ohavností před Bohem. Tím se dostáváme k závěru dvacátého sedmého verše:

• Da 9,27b Na jejich místě se objeví pustošící ohavnost, než se naplní čas a na pustošitele bude vylito rozhodnutí.

To je znesvěcující ohavnost, o níž mluví Ježíš v Mt 24. To jsou oběti, které byly dál přinášené v chrámu. To jsou všechny oběti, jimiž si lidé snaží získat Boží přízeň, které chtějí přidávat ke Kristu, aby se na ně Bůh díval lépe. Rozhodnutí již bylo na pustošitele vylito – na kříži byl odhalen a poražen. Ale Nový zákon nám ukazuje, že to ještě není úplný konec. Ten je ještě před námi. Z Danielova pohledu byla poslední sedmička nejkratším úsekem, který bude zakončem definitivním zničením pustošitele. Z pohledu starozákonních proroků s příchodem Mesiáše nastávají poslední dny. Apoštol Jan říká, že nastala poslední hodina (1J 2,18). Tato poslední hodina, tyto poslední dny trvají od Kristova prvního příchodu a budou završeny Kristovým druhým příchodem ve slávě. Tehdy zabije antikrista, malý roh, dechem svých úst a zničí ho svým slavným příchodem (2Te 2,8). Milovaní, žijeme ve slavné době, v poslední sedmičce, v čase milosti, kdy je doširoka otevřen přístup do svatyně svatých, kdy došlo k pomazání svatyně, protože byl vylit Duch svatý na všeliké tělo. A v této době vyhlížíme slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista, který bude završením dějin a dokončením historie tohoto světa. Amen.