Jak rozpoznat Boží vůli

Jaroslav Kernal, Praha 9. srpna 2020

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milovaní svatí. Znovu dnes otevřeme knihu Skutků, kterou jsme minulý týden začali společně studovat a podíváme se na druhou polovinu první kapitoly. Před námi se otevírá první příběh učedníků po Pánově vystoupení k Otci. Vidíme v něm oddanou poslušnost Pánovu slovu – přikázal jim, aby šli do Jeruzaléma a čekali na vyzbrojení mocí z výsosti (Lk 24,49) a andělé, kteří je zastihli při Pánově odchodu, jim to zopakovali. Je to jedna z charakteristik Kristových učedníků, že poslouchají Boží slovo. A další charakteristika je také v našem textu a je dokonce hlavní myšlenkou tohoto textu – a to je hledání a plnění Boží vůle. Apoštolové společně s dalšími učedníky hledají Boží vůli. O tom je druhá polovina první kapitoly – zrádce Jidáš, jeden z dvanácti vyvolených apoštolů, je nahrazen Matějem.

Než půjdeme do našeho dnešního textu, musíme si položit jednu důležitou otázku – proč bylo nutné, aby byl Jidáš nahrazen někým jiným? Musíme říci, že to Písmo nikde nějak podrobně nerozebírá. Přesto si myslím, že na základě toho, co čteme a co víme z dalších míst Bible, můžeme nabídnout alespoň trochu uspokojující odpověď. Proč si Ježíš vybral právě dvanáct učedníků? Proč jich nebylo pět nebo osm nebo devatenáct? Na základě Mt 19,28 můžeme říci, že dvanáct apoštolů reprezentuje dvanáct kmenů Izraele. Samařské ženě u Jákobovy studny Ježíš řekl, že spása je ze Židů (J 4,22). Můžeme tomu rozumět velmi jednoduše v tom slova smyslu, že Ježíš je jediný Spasitel, je jediný prostředník mezi lidmi a Bohem, a podle těla je Žid. Poslouchejte, jak to napsal Pavel, když opakoval Timoteovi evangelium:

• 2Tm 2:8 Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium.

Ale můžeme jít ještě dál v porozumění tomu, co to znamená, že spása je ze Židů. Máme tady židovského Mesiáše, a máme tady židovské apoštoly. Když prorok Zacharjáš mluví o duchovní obnově Izraele, mluví o tom, že pronárody budou přicházet do Jeruzaléma, aby hledaly Hospodina a uctívali ho. A říká:

• Zach 8:23 Toto praví Hospodin zástupů: „V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: ‚Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.‘“

Je tady židovský Mesiáš, židovští apoštolové, židovští kazatelé evangelia. Apoštol pohanů, Pavel, byl Žid. A my dnes děláme přesně to, o čem mluvil Zacharjáš – držíme se roucha jednoho Judejce, Pavla, nebo Lukáše a následujeme je, protože víme, že tady Bůh. Když zvěstujeme evangelium, které je mocí ke spasení, předně pro Žida, ale také pro Řeka, nevedeme lidi k sobě, nečiníme učedníky sobě, ale vedeme je ke Kristu a vedeme je k Božímu slovu, které napsali učedníci Ježíše Krista, Židé. Držíme se tohoto Slova, protože nám zjevuje Pána Ježíše Krista.

Těžko říci, jak přesně tomu apoštolové porozuměli, ale jisté je, že se rozhodli nahradit Jidáše. Udělali to po modlitbách, po studiu Božího slova, nejspíš také na základě nějaké diskuze mezi sebou. Vedou se debaty, jestli to bylo správné nebo nebylo, jestli to udělali správně (zvlášť, když použili losování), nebo to bylo špatně. Ale všimněte si, že Lukáš vůbec nic z toho neřeší. Prostě popisuje, co se dělo během těch deseti dnů mezi Pánovým nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého. Popisuje jednu událost: nahrazení Jidáše Matějem. A my se z této události můžeme poučit, protože vidíme, jak apoštolové postupovali. Co se táhne celým procesem a co vidíme na prvním místě, je:

I. Modlitba

• Sk 1:12-14 Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi kolik je dovoleno ujít v sobotu. Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.

Učedníci se vrátili do Jeruzaléma podle Pánova slova a čekali na vyzbrojení mocí z výsosti. Byli v horní místnosti – nejspíš to bylo stejné místo, kde byli s Ježíšem před jeho ukřižováním, kde společně jedli velikonočního beránka, kde jim Pán Ježíš umyl nohy a kde jedenáct apoštolů poslouchalo vyučování o jiném Přímluvci, kterého Pán pošle – Jidáš odešel, aby Pána zradil. Bylo to místo, kde byli shromážděni týden po vzkříšení Pána, když Pán Ježíš vyzval Tomáše, aby se dotkl jeho ran po ukřižování a probodení římským kopím, aby už nebyl nevěřící, ale věřící. A Tomáš zde vyznal: Můj Pán a můj Bůh (J 20,28). Je zde stále oněch jedenáct, společně s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry. A spolu s nimi je tam dalších sto lidí.

Pavel nám říká, že Pán Ježíš se po svém vzkříšení ukázal nejdřív Petrovi, potom Dvanácti, potom Jakubovi – to byl nevlastní bratr Pána Ježíše, syn Marie a Josefa (Ježíš nebyl syn Josefa, ale syn Boží). Pavel dodává, že potom se Pán Ježíš ukázal všem apoštolům a také pěti stům bratrů. V době, kdy Pavel psal ta slova do Korintu, byli již někteří z oněch pěti set u Pána, ale mnozí ještě žili. Z těchto pěti set tu byla stovka. Lidé, kteří se setkali se vzkříšeným Kristem. K nim patřil např. Kleofáš, který buď se svým přítelem, nebo možná se svou manželkou, potkali vzkříšeného Pána na cestě do Emauz a mnozí další.

Tito shromáždění učedníci se modlili. Všimněte si několika věcí – modlili se všichni, včetně žen, modlili se svorně a modlili se vytrvale. Chtěl bych se na chvilku u těchto slov zastavit. Máme tady první shromáždění církve. Můžeme mluvit o církvi před vylitím Ducha svatého? Myslím, že v tomto případě o tom můžeme mluvit naprosto jednoznačně, protože zde jsou shromážděni učedníci Pána Ježíše Krista. Ještě nejsou naplněni Duchem svatým, ale už jsou očištěni Pánovým slovem a čekají na naplnění zaslíbení. Jsou to všechno lidé, o kterých bychom mohli říci, že jsou znovuzrození. A všichni, jak uvidíme ve druhé kapitole, budou naplněni Duchem svatým. Je trochu problematické mluvit o církvi ve Starém zákoně, ale není to problém použít to slovo zde, protože zde jednoznačně už církev je. Ježíš už je vyvýšenou hlavou a za okamžik budou tito věřící naplněni Duchem svatým a tak budou ponořeni do těla Kristova, stanou se už naplno součástí církve, živými kameny, z nichž se buduje duchovní příbytek Boží.

Máme zde první shromáždění církve, a jedná se o modlitební shromáždění. A všichni se zde modlí. Pavel připomíná církvi v Korintu, jak to má být, když se ženy v církvi modlí. Mají to dělat v podřízenosti autoritě, která jim byla dána. Podobně když Pavel píše Timoteovi, připomíná mu, aby se křesťané modlili. Muži i ženy se mají modlit. Ženy nemají vyučovat muže, nemají vystupovat v autoritě, která jim nenáleží, kterou jim Bůh nedal, ale je v pořádku, když se ve shromáždění modlí.

A tato první církev se také modlila svorně. Modlili se jednotně, jednomyslně, v jednotě. Modlili se společně a šlo jim o společnou věc. Nemáme tady napsáno, za co přesně se modlili, takže se můžeme jenom dohadovat. Ale jistě se modlili za Boží království, jak je to učil Pán Ježíš: „Přijď tvé království“ (Lk 11,2) Vždyť je čtyřicet dnů vyučoval o království. Předpokládal bych, že se modlili také za zaslíbeného Ducha svatého. Když je Ježíš vyučoval, jak se mají modlit, mluvil o vytrvalosti na modlitbách:

• Lukáš 11:9-13 A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!

Učedníci se modlili – jednomyslně a vytrvale. Nešlo jim o jejich vášně, ale šlo jim o to, aby se naplnilo Boží slovo. Dostali zaslíbení, proto se modlili za jeho naplnění. Nemodlili se kvůli tomu, co oni chtěli, ale kvůli tomu, co Bůh chtěl. A byli vytrvalí na modlitbě. Je zajímavé, že doslova tam je, že všichni setrvali jednomyslně nebo svorně v modlitbě. Vytrvale se modlili a Bůh odpověděl. Prosili bez pochybování a Bůh jim dal, za co prosili. To je výzva i pro nás. Není to jenom o tom, když hledáme Boží vůli – a apoštolové ji zde také hledali, uvidíme to již za okamžik, a týkalo se nahrazení Jidáše, ale platí to i v ostatních oblastech našeho života. Modlíme se za své děti nebo rodiče, za své přátele a příbuzné, za své kolegy v práci nebo spolužáky – modleme se vytrvale a bez pochybování, tedy jednomyslně i ve své vlastní mysli. Prosme Boha, jak o tom mluví Pán Ježíš a on s radostí odpoví. Vylil svého Ducha, jak to zaslíbil. Naplňoval učedníky znovu a oni mocně mluvili Slovo Boží. Modlili se a zachraňoval ztracené. Modlili se a vysvobozoval zajaté (jako když Petra vyvedl z vězení, zatímco se církev v domě Marie modlila). Bůh používá modlitbu jako nástroj svého jednání v nás a skrze nás. Církev se modlila a současně otevřela:

II. Boží slovo

• Sk 1:15-22 V těch dnech vstal Petr ve shromáždění bratří – bylo tam pohromadě asi sto dvacet lidí – a řekl: „Bratří, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže, ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě. Z odměny za svůj zlý čin si koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. Všichni obyvatelé Jeruzaléma se o tom dověděli a začali tomu poli říkat ve svém jazyce Hakeldama, to znamená Krvavé pole. Neboť je psáno v knize Žalmů: ‚Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlil‘; a jinde je psáno: ‚Jeho pověření ať převezme jiný.‘ Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.“

Když se církev modlí, Pán otevírá Písma. Modlitba a Písmo patří nerozlučně k sobě. Jít do Písma bez modlitby znamená zůstat na povrchu, zůstat jenom u rozumu a nějakého vnějšího poznání. Modlit se bez Písma zase znamená ztratit se v emocích a nakonec propadnout vlastním žádostem a modlit se jenom za to, co já chci a co mě se líbí a co mě vyhovuje. Potřebujeme se modlit podle Písma a jít do Písma s modlitbou. Když se vytrvale a svorně modlili, Petr porozuměl tomu, jak se naplnilo Boží slovo, které se týkalo Jidáše.

Lukáš zde přidává krátké vysvětlení toho, co se stalo s Jidášem, který Pána zradil. Že sice litoval svého činu, ale jeho zármutek nebyl zármutkem podle Boha, protože ho nevedl k pokání a změně jednání, ale byl to zármutek podle těla, protože neunesl svou zradu a spáchal sebevraždu. Pro učedníky to asi nebyla úplně jednoduchá věc – Jidáš byl jeden z nich. Strávil s nimi a s Pánem Ježíšem tři roky. Chodil s nimi, jedl s nimi, když je Pán vyslal, kázal stejně jako oni, uzdravoval a vyháněl démony stejně jako oni. Nyní se měli vyrovnat s tím, co se stalo. Jak to, že Jidáš zradil Pána, a nakonec i učedníky? Když Lukáš popisuje vyvolení dvanácti apoštolů, dodává u jména Jidáše, že to byl ten, kdo se pak stal zrádcem (6,16). Vidíme, že Jidášovo rozhodnutí zrálo a uzrálo krátce před ukřižováním. Ale Jan dodává, že Jidáš byl zloděj (J 12,6), který měl na starosti pokladnu a bral z ní, co se do ní dávalo. Kromě toho také Jan říká, že mu nezáleželo na chudých, ale na sobě. Tohle byly věci, které učedníci viděli zpětně, ale před letnicemi to ještě asi takhle srovnané neměli.

Ale aby si to srovnali, nezačali studovat Jidášův psychologický profil, ale šli do Písma. Petr se odkazuje na Zach 11,12-13, kde se mluví o ceně, kterou ocenili Pána, o třiceti stříbrných a potom jde do Žalmů (69,25; 109,8) a vysvětluje, že je třeba nahradit Jidáše někým jiným. Hned potom vysvětluje, kdo by to měl být. Můžeme tady vidět, jak samotní apoštolové přistupovali k volbě apoštola, k doplnění toho počtu dvanácti. V listu Korintským vidíme, že nebylo jenom dvanáct apoštolů, ale byli i další, které Pán v církvi ustanovil za apoštoly (1K 12,28). Ef 4,8 říká, že Pán vystoupil vzhůru a dal dary lidem a v. 11 znovu mluví o tom, že jedny povolal za apoštoly. Náš text společně s 1K 15,7 nám ukazuje, že naprosto nezbytnou kvalifikací pro apoštola bylo setkání se vzkříšeným Ježíšem před jeho nanebevstoupením. Je to důvod, proč Pavel říká, že by neměl být nazýván apoštolem (1K 15,9), protože se nesetkal s Pánem tak, jako ostatní apoštolové, ale současně, když obhajuje své apoštolství, říká:

• 1 Korintským 9:1 Nejsem snad svoboden? Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána? Nejste vy mým dílem v Pánu?

Na jednoho z dvanácti apoštolů ale byly ještě přísnější nároky. Musel být s učedníky od křtu Janova – to nejspíš mluví o Pánově křtu, kdy Pán povolal své učedníky, tedy první skupinu. Z té skupiny později vyvolil dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby byli jeho svědky. Nyní je v horní místnosti sto dvacet učedníků a minimálně dva z nich byli s těmi dvanácti od samotného počátku: Josef a Matěj. Jeden z nich se má stát svědkem Kristova zmrtvýchvstání spolu s jedenácti.

Učedníci se modlili a potom šli do Písma. A všimněte si, že to nebylo žádné povrchní čtení, že neotevřeli náhodně Boží slovo a nezapíchli někam prst, aby zjistili Boží vůli. Petr (a ostatní jistě také) musel studovat Boží slovo. Přemýšlel o Jidášovi. Asi měli nějakou nápovědu od Pána Ježíše, protože věděli, že Pán úplně od začátku věděl, kdo Jidáš je a co udělá. To jim musel Ježíš říct. Ale nejspíš je nevedl do Žalmů 109 a 69. Kdyby chtěl Ježíš sám nahradit Jidáše, udělal by to svou vlastní svrchovanou volbou, stejně jako to udělal v případě ostatních jedenácti. Ale neudělal to. Dělají to učedníci. Modlí se a studují Písmo. Studují ho důkladně a pečlivě. Promýšlejí význam Božího slova. Hledají aplikace. Zkoumají, jak by měli to konkrétní slovo použít. To je velmi dobrá lekce pro nás. Je to způsob, jak máme postupovat i my, když se rozhodujeme, zvlášť když děláme nějaké vážné rozhodnutí. Chceme znát Boží vůli. Chceme vědět, kam nás Pán vede. Ale obvykle nejméně času věnujeme právě těmto dvěma prvním krokům – modlitbě a důkladnému studiu Božího slova. Chceme jít rychle k tomu třetímu kroku, a nejraději bychom to řešili jenom tím losem, protože to by nám úplně usnadnilo práci, že? Ale apoštolové se nejprve několik dní modlili. A studovali Boží slovo. Stanovili podmínky, kvalifikaci. Jenom muž těchto konkrétních kvalit může nahradit Jidáše. Všimněte si, že ty podmínky byly splnitelné. Nebyla to žádná soutěž (kdo rychleji vyžene pět démonů …). Nešlo o něco, v čem by nikdo neobstál. Takže tady byli dva muži, kteří podmínky splňovali. Ale to byl zase trochu problém – místo bylo jenom jedno. A to nás vede k poslednímu kroku hledání Boží vůle, a to je:

III. Kroky víry

Nakonec je potřeba udělat nějaké rozhodnutí a jít ve víře:

• Sk 1:23-26 Vybrali tedy dva, Josefa jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje; pak se modlili: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří.“ Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.

Tady jsme u kroku, který bývá nejčastěji kritizován. Někdy se mluví o tom, že se ještě jednalo o starozákonní jednání, protože ještě nebyl vylit Duch svatý, jindy říkají, že apoštolové zde jednali špatně, protože losovali. Nemyslím si ani jedno z toho. Myslím, že můžeme říci, že nemáme používat losování k tomu, abychom hledali Boží vůli. Ale na druhé straně můžeme říci, že může přijít chvíle, kdy losování je tou nejlepší volbou, jakou můžeme udělat. Můžeme také říci, že se nejednalo o starozákonní losování. To prováděl velekněz a měl k tomu určené zvláštní losy, urím a tumím – a takto skutečně někdy ve Starém zákoně hledali Boží vůli. Ale tady nebyl velekněz. Tady se losem rozhodlo, kdo z těch dvou bratrů má zaujmout místo Jidáše. Osobně v tom vidím určitou moudrost. Byli zde dva kandidáti stejně kvalifikovaní, ale bylo potřeba vybrat jenom jednoho. Losováním tento výběr apoštolové vložili do Božích rukou. Nezapomeňte na to, že to byl až úplně poslední krok celého procesu – na začátku byla modlitba. Ne krátké pomodlení se, ale vytrvalé modlitby v jednotě s ostatními. Potom tady bylo studium Božího slova – opět nic povrchního, žádný zapíchnutý prst někam do Bible, ale zkoumání, kopání ve slově, hledání významu a aplikace do konkrétní situace. Potom tady bylo stanovení kritérií – celý proces směřoval ke svému cíli. A kritérium splnili Josef a Matěj. Koho z těch dvou vybrat? A jak? Kdo vybere? Má to být Petr? Nebo mělo jedenáct apoštolů hlasovat? Hlasování vždycky dělá z jedné strany vítěze, a z druhé poražené. Kdyby rozhodl Petr, nepostavil by se výše než ostatní? Byla to příležitost ustanovit papežský mandát, ale k tomu nedošlo. Apoštolové to vložili do Božích rukou. Znovu se modlili a prosili Boha, aby Bůh sám ukázal, jak to má být. Teprve potom losovali. Vidíte celý ten dlouhý proces? Losování bylo jenom posledním krokem, a ve své podstatě spíše krůčkem. Řekl bych, že to bylo moudré vyvrcholení hledání Boží vůle. Otázkou je, zda celé hledání bylo správné.

Na začátku jsem říkal, že se musíme ptát, zda bylo vůbec potřeba vybírat nějakého dalšího člověka místo Jidáše. Ukázali jsme si nějaký důvod, proč by to tak mohlo být. Nicméně Boží slovo to nikde neřeší. Petr to tak viděl. Bylo to ale správné? Nebo ne? Co dalšího víme o apoštolovi Matějovi? Kromě toho, co se dovíme z první kapitoly knihy Skutků vůbec nic. Nikde jinde se o něm nemluví – nemluví se o něm jmenovitě na žádném jiném místě v Písmu. Dokonce ani o ostatních apoštolech se moc nemluví – kromě evangelií a první kapitoly Skutků nejsou ostatní apoštolové vůbec zmiňováni jménem. A ve Skutcích samotných jsou kromě první kapitoly z těch dvanácti apoštolů výslovně zmíněni jenom Petr, Jakub a Jan. A Jakub jenom proto, že ho dal Herodes popravit (Sk 12,2). Takže nemůžeme s jistotou vědět, zda náhrada Jidáše byla správnou nebo špatnou věcí. Je jasné, že to nebylo nic hříšného. Ale je možné, že to bylo jenom něco lidského. Ale to podstatné, co tady vidíme, je Boží milost.

Vidíme tady zbožné muže, kteří hledají Boží vůli. Nehledají ji nějakým pověrčivým způsobem, nejsou nezodpovědní, nejsou ani lhostejní, ale chtějí udělat to, co považují za správné. Tráví čas na modlitbách a studiem Božího slova, aby se ujistili, že jdou správně. A potom ve víře jednají. A Bůh se k jejich víře přiznává. Můžeme to vidět minimálně v tom, že o několik dnů později na ně vylévá svého Ducha. Na doplněných dvanáct apoštolů a více než stovku dalších učedníků. Hned na začátku knihy Skutků vidíme, že Bůh se přiznává k víře svých dětí. A to je povzbuzení, které si můžeme vzít z této kapitoly. Jsou tady Boží děti, vykoupení, kteří milují Pána Ježíše Krista. Viděli ho odcházet k Otci, poslechli jeho slova a čekají na naplnění zaslíbení, které jim dal, že budou vyzbrojeni mocí z výsosti. A hledají Boží vůli. Chtějí potěšit svého Pána tím, že budou dělat to, co je správné. A tak se modlí, studují Písmo a ve víře jednají. Kdykoliv jednáme ve víře – na základě modliteb a Božího slova – Bůh se bude k našemu jednání přiznávat. Nikdy nezahanbí víru svých dětí. Dokonce je tak milosrdný, že použije i naše chyby. My nevíme, jestli jednání apoštolů bylo nebo nebylo chybné, ale vidíme Boha, který je milosrdný a který se přiznává ke svým dětem. Po deseti dnech Bůh odpověděl na modlitby sto dvaceti učedníků a seslal svého Ducha, vyzbrojil učedníky mocí z výsosti a potom je vyslal do celého světa, aby byli svědky Pána Ježíše Krista. 

Jsme-li věrní, Bůh bude jednat věrně. A dokonce jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe (2Tm 2,13). Někdy jsme tak opatrní, abychom neudělali žádnou chybu, že nakonec neděláme vůbec nic. Někdy křesťané tak dlouho hledají Boží vůli, že nakonec stále dokola jenom hledají Boží vůli – chtějí udělat, co je správné, ale neudělají to, protože neví, zda by to bylo správné. Ale Bůh nás volá k tomu, abychom se na něj spolehli, abychom mu věřili a abychom v této víře šli a jednali. Bůh je náš otec a my jsme jeho děti. Jako dobrý otec nás Bůh vychovává, což je někdy bolestivé, ale jako dobrý otec se nás také zastává a přiznává se k naší slabé, doutnající nebo nalomené víře. Když autor listu Židům mluví o Boží výchově, dodává:

• Židům 12:12-13 Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.

Když apoštol Jan mluví o lásce k Bohu, říká:

• 1 Janův 5:4-5 Neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?

Spolehněte se na Pána Ježíše Krista, důvěřujte mu a v této víře jděte do celého světa a buďte svědky Pána Ježíše Krista. A on bude jednat ke své slávě ve vás i skrze vás. Amen.