Dostanete sílu Ducha svatého a budete mi svědky!

Jaroslav Kernal, Praha 5. září 2021

Pokoj vám a milost, milí v Kristu, milovaní svatí. V našem studiu knihy Skutků jsme se dostali k samotnému závěru knihy. V posledních kázáních postupujeme trochu rychleji a také dneska budeme mít před sebou celé dvě kapitoly. Pojďme tyto dvě kapitoly přečíst a potom je společně projdeme. Sk 27–28. 

Když byl Pavel uvězněn v Jeruzalémě římskými vojáky a pak vyslýchán před židovskou radou, dostal povzbuzení od Pána Ježíše Krista, který se mu zjevil a dodával mu odvahu:

• Sk 23:11 Jako jsi svědčil o mně v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě.

V následujících dvou letech po tomto povzbuzení byl Pavel vězněn v Cesareji a vypadalo to, že se jeho případ vůbec nikam neposouvá. Vše se změnilo až s nástupem nového místodržitele, který hned na začátku svého úřadování povolal do Cesareje zástupce Židů a snažil se vyřešit Pavlův případ. Chtěl Pavla doprovodit do Jeruzaléma, aby tam byl Pavel v jeho přítomnosti souzen před veleradou, ale Pavel se odvolal k císaři. A tak Festus rozhodl, že Pavel půjde před císaře. Dva roky zůstávání na místě se chýlily ke konci. Pavel poputuje do Říma. O této cestě jsou závěrečné dvě kapitoly Skutků. Uvidíme v nich, jak se projevuje moc evangelia v životě Pavla, kterého Duch Boží vyzbrojuje, aby byl věrným svědkem Pána Ježíše Krista – ať již uprostřed bouře na moři, nebo uprostřed pohanů na Maltě, nebo uprostřed Židů v Římě. Zda se Pavel dostal před císaře, se nakonec nedovídáme – ale Pán to Pavlovi zaslíbil. Skutky končí celkem náhle prostým konstatováním – jak už jsme si mohli u Lukáše zvyknout – že Pavel zůstal dva roky v najatém bytě a zvěstoval evangelium.

I. Svědectví na moři (27,1–44)

Ve dvacáté sedmé kapitole je vylíčena část Pavlovy cesty do Říma. Je dramatický popis, který patří k těm nejkrásnějším popisům nějaké události v Novém zákoně. Podobný popis bouře najdeme třeba v první kapitole knihy Jonáš, když prorok utíkal od úkolu, který mu Bůh dal a Bůh seslal bouři na loď, ve které prchal před Hospodinem. Když lodníci vyhodili Jonáše z lodi do moře, bouře se rázem utišila a lodníci vzdali chválu Bohu. Nebo v Markovi 4 vidíme Pána, jak utišil bouři svým slovem, a učedníci se zděsili a plni bázně se ptali, kdo to jen je (Mk 4,36–41). O dvě kapitoly dál jde po vodě kolem loďky učedníků, kteří usilovně veslují, protože vítr fouká proti nim a vlny loď zmáhají, ale když vstoupí na loď, vlny i vítr utichnou a učedníci jsou ohromeni úžasem (Mk 6,51). V našem příběhu nevidíme žádný podobný zázrak, přesto jsme od začátku až do konce svědky Boží svrchovanosti a moci. Bůh všechno pevně vede svou rukou. Bůh Pavla povzbuzoval, držel ho a zachoval. Provedl ho dlouhou bouří na moři, a následným ztroskotáním, a neustále nad ním bděl, vyvýšil ho a zachoval životy všech, kteří s ním byli na lodi.

Jeden drobný postřeh na začátku – v prvním verši dvacáté sedmé kapitoly se mluví o Juliovi, který byl z císařského praporu. Mluvil jsem o tom, že Pavel v listu Filipským posílá pozdravy od těch, kteří jsou z císařského domu (Fp 4,22), a říkal jsem, že se nemuselo nutně jednat o příbuzné císaře, ale mohlo jít například o členy císařské gardy. To byli vojáci, kteří doprovázeli Pavla. 

Jak se ale projevuje Boží moc a Boží svrchovanost v našem příběhu? To první, co vidíme, je Boží věrné jednání s Pavlem. Pán Ježíš Pavlovi řekl, že musí svědčit v Římě a nyní je Pavel na cestě do Říma. Sice jako vězeň, ale to nijak neumenšuje jeho možnosti svědčit o Pánu Ježíši. Je zjevné, že Bůh otevírá Pavlovi dveře u důstojníka Julia, který má Pavla na starost. Ve třetím verši čteme, že zacházel s Pavlem laskavě a dovolil mu navštívit přátele ubytovat se u nich. Vidíme to i později, když chtěli vojáci zabít vězně, tak to Julius nedovolil kvůli Pavlovi. Bůh jednal!

Bůh také zahrnuje Pavla moudrostí. Pavel nebyl námořník, přesto varoval lodníky i vojáky, když se chtěli vydat na cestu v době, kdy už na cestování nebyl příhodný čas (v. 10). Ve verši dvanáct vidíme, jak nebezpečné může být hlasování – většina posádky (a asi i vojáků) byla navzdory Pavlovu varování pro to, aby pluli dále, což ve výsledku znamenalo ztrátu všeho, co měli – nakonec zachránili jenom holé životy a přišli jak o náklad, tak o loď. Tohle byl způsob, jak Bůh ukazoval na svého služebníka a dodával jeho slovům váhu. Pavel nejenom varoval, ale později také utěšoval a dodával odvahu, povzbuzoval a přinášel naději, a tím vedl ty lidi k tomu, aby hledali záchranu u Boha a ne u lidí. Když se dostali do bouře a pluli v ní už mnoho dní:

• Sk 27:21–26 … šel Pavel mezi lodníky a řekl jim: „Měli jste mě poslechnout a neopouštět Krétu, a mohli jste si ušetřit toto nebezpečí a škodu. Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své. Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi: ‚Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš. A Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou na lodi.‘ Buďte proto dobré mysli. Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil. Máme se dostat k nějakému ostrovu.“

Bůh skrze Pavla dává naději a zaslibuje život všem na lodi:

• Sk 27,22.24.34 … nikdo z vás nezahyne … Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou … nikdo z vás neztratí ani vlas na hlavě …

Na tomto příběhu můžeme dobře vidět, jak Bůh všechno řídí a pevně drží ve své ruce. Teoretická otázka zní – mohl někdo z nich zahynout? Nemohl! Bůh řekl, že nikdo nezahyne. Jak ale máme rozumět Pavlovým slovům, která říká důstojníkovi a vojákům, když se lodníci chystali utéct z lodi?

• Sk 27,31 Nezůstanou-li oni na lodi, nemáte ani vy naději na záchranu.

Jak to, že Pavel varuje vojáky, že přijdou o život, přestože jim zaslíbil, že jim Bůh život zachová? Je to prosté: Bůh používá toto varování, hrozbu zahynutí k tomu, aby všechny udržel na lodi a tak je zachránil před smrtí. Je to varování, které volá po lidské zodpovědnosti. Tady se snoubí Boží svrchovanost s lidskou zodpovědností a je to krásná ilustrace, jak funguje spasení i celý lidský život. Bůh před stvořením světa zapsal do knihy života všechny, kdo budou zachráněni. Bude někdo z nich ztracen? Ani jeden – všem, které Otec dal Synovi, dá Pán Ježíš život a vzkřísí je v poslední den (J 6,37–40). Neztratí ani jednoho. Bude přidán někdo navíc? Ani jeden! Nikdo nemůže přijít k Pánu Ježíši, jestliže ho Otec nepřitáhne (J 6,44). Má tedy smysl říkat lidem evangelium? Samozřejmě. Zmíním jen tři důvody – 1. Bůh to přikázal. 2. Je to Bohem ustanovený prostředek, jak jsou lidé přiváděni ke Kristu. 3. Bůh takto volá člověka k zodpovědnosti. Každý člověk je zodpovědný za své rozhodnutí a současně platí, že kroky každého člověka vede Bůh (Př 16,9 – člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin). V našem textu vidíme nádheru tohoto učení na nejkrásnějším starověkém popisu bouře na moři. Je to popis, který ve starověké literatuře nemá srovnání. Ještě pár slov k tomuto textu a musíme jít dál.

Vidíme, jak Boží svrchovanost jde ruku v ruce s lidskou zodpovědností. Stejně tak můžeme vidět, jak jde duchovní ruku v ruce s fyzickým. Pavel ohlašuje lodníkům Boží plány, současně však vybízí všechny na lodi k tomu, aby pojedli. Taková neduchovní věc! Nebo ne? Čtrnáct dní nejedli, byli slabí a budou muset doplavat na břeh! Bylo potřeba, aby se lidé najedli. To je víra, která je praktická a která se projevuje ve skutcích. Bylo zachráněno všech 276 lidí. Bůh se oslavil skrze svědectví Pavla.

II. Svědectví na Maltě (28,1–11)

Ostrov, kde stroskotali, se jmenoval Malta. Ostrov velký jako půl Prahy. Na ploše Středozemního moře je těžké ho najít. Ale Bůh je zastavil právě zde, protože zde měl svůj plán se svým služebníkem. Bůh znovu otevírá srdce lidí, takže znovu čteme o laskavosti – tentokrát to byli Malťané, kteří se zachovali laskavě k trosečníkům. Ale co se nestalo! Pavel, ten duchovní velikán, sbíral dříví na oheň. Rozuměl tomu, že to bez dřeva nebude hořet. A nepovažoval se za někoho natolik důležitého, aby nemohl jít sbírat klacky. Mezi klacky byla zmije, která se zakousla Pavlovi do ruky. To bylo něco pro pověrčivé pohany! „Ten člověk musí být vrah!“

Je zajímavé, že Pavel se nesplašil a nevolal hned záchranku, ale prostě setřásl hada z ruky do ohně. Jak tomu máme rozumět? Co to znamená? Byli bychom asi úplně bezradní, kdybychom neměli závěr Markova evangelia. Nechci zabíhat do podrobností, ale mnozí učenci pochybují o pravosti druhé poloviny šestnácté kapitoly Marka. Já nejsem učenec, jsem jenom student Písma. A moje odpověď je jednoduchá – neznám žádnou Bibli, kterou by její vydavatelé vydali bez druhé poloviny Marka 16. Chápu těžkosti vydavatelů i učenců. Ale ten text nám pomáhá pochopit Skutky 28!

• Mk 16:17–18 Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.

Bez těchto slov z Markova evangelia by Lukášova zpráva byla jakýmsi senzačním prohlášením, jemuž by chyběl jakýkoliv základ. Pokud přijmeme Marka, potom Lukáš jenom popisuje to, co bylo vlastní službě apoštolů a jejich následovníků. Potom budeme jenom žasnout nad Boží velikostí a mocí. Bůh zachránil Pavla – vytrhl ho z rukou vojáků, zachránil ho před utonutím a zachránil ho před jedovatým hadem. A nejde jenom o toho hada – podívejte se dál! Otec správce ostrova byl nemocen a trpěl horečkou a úplavicí (v. 8). Zvláštní baktérie z maltských koz a ovcí způsobuje horečku a úplavici, která může trvat několik měsíců a dokonce i dva až tři roky. Ale Pavel vložil na nemocného ruce, pomodlil se a uzdravil ho. Lukáš tady přímo napsal, že to byl Pavel, kdo ho uzdravil. Věřím, že Lukáš tomu rozuměl stejně jako my, když říkáme, že to byl Bůh, kdo uzdravil – přesto Lukáš pod vedením Ducha svatého zapsal, že ho uzdravil Pavel. Pavel byl nástroj – podobně jako v Efezu nebo jinde. Přesto Lukáš na tomto místě napsal, že to byl Pavel, kdo uzdravil otce správce ostrova a mnohé další – Lukáš pod vedením Ducha svatého přímo vyzdvihl Pavlovo jméno a jeho ruce. Bůh používá svůj lid k tomu, aby se oslavil v tomto světě a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Je to jako když Petr a Jan uzdravili muže od narození chromého, který žebral u Krásné brány.

• Sk 3:12–13  Když to Petr viděl, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit.

Bylo to Boží dílo. Bylo to Boží jméno. Bylo to k Boží slávě. Bůh nechtěl oslavit člověka, ale chtěl, aby všechna sláva vzešla jemu. A stejné je to i v našem textu. Přesto Bůh nějak víc ukazuje na Pavla. Proč? Chce ukázat, že Pavel je tím, za koho se prohlašuje – je jeho vyvoleným nástrojem, je apoštolem pohanů, je hliněnou nádobou, do které je vložený nádherný poklad, evangelium Boží moci a Boží milosti. Bůh vyvýšil Pavla před očima lodníků a vojáků na lodi a nyní Bůh vyvyšuje Pavla na ostrově. Zástupy pohanů přicházejí za Pavlem – nejdřív je pro ně vrahem, ale když se nic neděje – a to je otázka minut, maximálně hodin, mění své smýšlení a považují ho za nějakého boha. Už zase! Bůh ukazuje svou velikost a slávu. Bůh nás vede k tomu, abychom žasli nad jeho dílem.

Podívejte se na ten výsledek, ke kterému to vedlo – tady byly skoro tři stovky lidí, o které bylo potřeba se postarat. A Malťané to udělali – tři měsíce se starali o všechny tyto lidi a nakonec je ještě zaopatřili vším potřebným na cestu. Představte si jenom snídani pro 276 lidí! Tak moc zde vyniká Boží milost, Boží dílo, Boží nádhera. Bůh se stará. Jak přemoženi Boží dobrotou museli být lodníci, kteří přišli o svou loď i o náklad, který vezli! Domorodci je neprodali do otroctví, což bylo v té době normální, ale místo toho se o ně postarali a zaopatřili je vším potřebným na cestu. A mělo to jediný důvod – na palubě byl s nimi ten jeden jediný člověk, Pavel, kterého dokonce odmítli poslouchat. Přesto se Bůh k němu přiznal. A skrze něho jim Bůh mocně požehnal. To je dílo Boží milosti. A nezapomeňte, že Pavel byl vězeň. Bůh ho neosvobodil, přesto skrze něho a díky němu Bůh všem požehnal. Právě tak Bůh žehná svou milostí tomuto světu – navzdory všemu hříchu a vší nepravosti, která tu je, Bůh žehná tomuto světu kvůli svým dětem. Ony jsou jeho svědectvím, jsou jeho světlem, jsou solí tohoto světa. Díky nim vyniká v tomto světě Boží milost, tedy když Boží děti svítí jako světlo a jsou solí tomuto světu – tedy nejsou zaměnitelné se světem a nejsou svým způsobem života a svým vyznáním stejné jako svět. Bůh skrze ně a v nich jedná ve své moci a slávě. A jedná tak dodnes. Milovaní, radujte se z Boha, který je živý, je mocný, zachraňuje, uzdravuje a slitovává se. Mimochodem, všimněte si, že z obou kapitol je jenom ve Sk 28,24 zmínka o tom, že někdo uvěřil („někteří z nich se dali přesvědčit“). Ale jinak Skutky končí zatvrzením těch, kteří měli veliké výsady, kteří dostali zákon, kteří byli svědky velikých divů Božích, kteří ale odmítli Boží výzvu k pokání, zatvrdili svá srdce, takže je Bůh nevyslyšel, neuzdravil, nezachránil. Navzdory tomu všemu nakonec vidíme Boží svrchovanost, Boží moc, Boží slávu i Boží velikost, vidíme jak velký a mocný je Bůh. Bůh je svrchovaný a používá svého služebníka k tomu, aby zachránil nevěřící lidi, Bůh je živý a mocný a používá svého služebníka k uzdravení lidí, a Bůh je milosrdný, takže používá svého služebníka k šíření evangelia.

III. Svědectví v Římě (28,12–31)

Pavel se nakonec podle Božích slibů dostává do Říma. Verše 14 a 15 mluví o tom, že v Itálii už bylo evangelium, že tam byli bratří, kteří přišli Pavlovi naproti. Ve Skutcích Lukáš používá slovo „bratři“ ve více významech – někdy má na mysli příbuzné, jindy Židy, a někdy křesťany. V poslední kapitole to vypadá, že staví do protikladu Židy a bratry, tedy ty, kteří jsou „jenom“ Židé, a křesťany. Bratři přišli Pavlovi naproti a Pavel byl povzbuzen a posílen jejich přítomností.

Podle listu Římanům se Pavel toužil setkat s křesťany v Římě (Sk 1,11–12). Nyní se s nimi setkává a je povzbuzen tím, že jsou zde lidé, kteří vyznávají Pána Ježíše Krista (Sk 28,15). Setkání s nimi mu dodalo odvahu, takže zve významné Židy k sobě, aby jim mohl svědčit o Pánu Ježíši Kristu. A znovu mluví o naději, kterou má a ve kterou Izrael doufá.

Mimochodem, proč přijel Pavel do Říma? Aby vydal svědectví císaři. Co dělá? Vydává svědectví svým krajanům. Začíná tam, kde je doma. Začíná tam, kde znají Písma, kde mají naději, kde on sám má na čem stavět. A co dělá?

• Sk 28:23 Od rána do večera k nim hovořil a vydával svědectví o Božím království. Přesvědčoval je o Ježíšovi důkazy z Mojžíšova zákona i z proroků.

Pavel dělá tu nejjednodušší věc, kterou může udělat – bere Boží slovo a vykládá Boží slovo. Prostě otevírá Písmo a ukazuje z něj na Pána Ježíše Krista. To je něco, co by mělo být naprosto přirozené pro každého znovuzrozeného křesťana. Nikdo z nás nepotřebuje komplikované důkazy, které vyplývají ze stvoření nebo z filozofie. Tím neříkám, že takové důkazy jsou špatné – rozhodně ne. Ale Boží dítě si vystačí s Božím slovem. Stačí, když otevřeme Písmo a ukážeme na Pána Ježíše Krista. On je Spasitel. On je vykupitel. On je stvořitel. Minulý týden jsme viděli sedm jednoduchých charakteristik z jednoho a půl verše z listu Židům, na kterých jsme mohli vidět, jak velikého a mocného Pána máme. Adam otevřel Písmo a vysvětlil ho. A Pán Ježíš Kristus nám zazářil před očima. Totéž dělal Pavel před dvěma tisíci lety. Vzal Písmo a ukazoval na Pána Ježíše Krista.

• Sk 28:24 Jedni se jimi dali přesvědčit, druzí nechtěli uvěřit.

Proto Pavel připojil i varování, které, jak jsme viděli, je prostředkem, který Bůh používá, aby přivedl Boží děti k Pánu Ježíši Kristu. Pavel použil ta nejsilnější slova z Písma, z proroka Izajáše. Jsou to slova, která mluví o zatvrzení Izraele:

• Sk 28:25–27 Duch svatý dobře pověděl vašim předkům ústy proroka Izaiáše: ‚Jdi k tomuto lidu a řekni mu: Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Neboť srdce tohoto lidu otupělo, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže očima neuvidí a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘

Pavel odhaluje Boží plán – a tím je spasení pohanů, rozšíření evangelia do celého světa, ke každému národu. V nebi budou lidé ze všech národů, kmenů, jazyků i ras. A ti všichni budou v jednotě Ducha uctívat Beránka, který je vykoupil. Na rozdíl od Židů přijmou tuto dobrou zprávu. A to je svědectví knihy Skutků. Ne že by žádní Židé nepřijali evangelium. Mnozí byli zachráněni a jsou zachraňováni dodnes. Stejně jako jakýkoliv jiný národ na tváři země i oni potřebují slyšet evangelium. Jim by mělo být nejblíž, protože z jejich národa pochází mesiáš, jim Bůh dal své Slovo, jim byl svěřen zákon i bohoslužba, jim byly dány smlouvy, oni zakoušeli Boží blízkost, Boží milost, zázraky a znamení. Přesto ve své většině zatvrdili svá srdce a odmítli toto evangelium Boží slávy. A Bůh ho poslal k vám, k pohanům.

Boží syn, Pán Ježíš Kristus se stal člověkem a na lidském těle odsoudil hřích. Vzal na sebe všechny hříchy svého lidu a zaplatil za ně plnou cenu – smrt. Stal se prokletím místo nás. Bůh na něj vylil všechen svůj hněv, který byl namířený proti nám, hříšníkům, kteří jsme vzdorovali Bohu a nechtěli činit pokání a věřit v Ježíše. Na našem místě Bůh potrestal svého milovaného Syna. Bůh sám ho vybral jako oběť smíření, která utiší jeho hněv a uspokojí jeho spravedlnost. Proto se Pán Ježíš stal člověkem – aby nás vykoupil z moci hříchu a ze smrti. Proto žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný. Proto se můžeme radovat ze spasení, proto se můžeme cele spolehnout na dílo Pána Ježíše Krista, proto můžeme mít pokoj s Bohem – vždyť jsme byli usmířeni převzácnou krví Pána Ježíše Krista. Jeho obětí jsme byli vykoupeni a očištěni. Jeho obětí jsme posvěceni. V něm máme všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu (2Pt 1,3), v něm máme všechno duchovní požehnání nebeských věcí (Ef 1,3), v něm jsme i my dosáhli plnosti (Ko 2,10).

Židům i pohanům v Římě Pavel kázal Boží království a učil je všemu o Pánu Ježíši Kristu. Byl ve vězení. Další dva roky. Dva roky v Cesareji, několik měsíců na cestě, dva roky v Římě. To byla cena za svědectví před císařem. I když to Lukáš nezaznamenává, můžeme mít jistotu, že Pavel se před císaře dostal, protože mu to Bůh řekl. A císař – stejně jako předtím oba místodržitelé a král Agrippa – neshledal na Pavlovi žádnou vinu, takže Pavla nakonec propustil. To je svědectví historie i svědectví Božího slova. Máme tady listy apoštola Pavla (2. Timoteovi a Titovi), které nemůžeme zařadit nikam do knihy Skutků, které ale ukazují na to, že Pavel byl propuštěn a znovu cestoval po sborech, které založil i po jiných sborech (Kréta) a dál kázal evangelium. Nakonec znovu skončil v římském vězení – jak to ukazuje druhý list Timoteovi – a završil své svědectví o Pánu Ježíši Kristu mučednickou smrtí.

• 2Tm 4:6–8 Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.

Od svého obrácení až do své smrti Pavel kázal evangelium. Začal kázat jen pár dní po svém znovuzrození a skončil v římské aréně, kde pro svou víru v Pána Ježíše Krista zemřel. A jak říká poslední verš našeho textu, zvěstoval evangelium bez bázně a bez překážek. Bůh sám otevíral dveře jeho slovům, Bůh sám otevíral lidská srdce – a jak je zjevné z poslední kapitoly Skutků – také lidská srdce zatvrzoval. To je dílo evangelia. Nechybí v tom zodpovědnost člověka – jak za kázání evangelia, tak za přijímání evangelia. Proto nás Písmo vyzývá, abychom nezatvrzovali svá srdce ve vzdoru (Žd 3,8), abychom nebyli oklamáni hříchem a někdo neměl srdce zlé a nevěrné.

Každý z nás si musí sám odpovědět na tuto otázku – jak je na tom mé srdce? Jak jsem na tom v následování Pána Ježíše Krista? A z odpovědi na tuto otázku vyplývá druhá otázka, která souvisí s hlavním veršem knihy Skutků: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky …“ (Sk 1,8). Jakými jste svědky Pána Ježíše Krista? Svědčíte v moci Ducha svatého? Volejte k Pánu, aby vás naplnil svou mocí, a vy jste s odvahou a bez překážek zvěstovali Boží království a mluvili o Ježíši. Amen.