Oslava narozeného Spasitele

Jaroslav Kernal, Praha 18. prosince 2022

Milí v Kristu, minule jsme podívali na setkání starého Simeona s malým Ježíšem v chrámě. Stalo se to čtyřicet dní po narození Božího syna, když Josef s Marií přišli do chrámu, aby obětovali za Mariino očištění podle Mojžíšova zákona a aby vyplatili svého prvorozeného syna, který byl podle zákona zasvěcený Bohu, jako všechno prvorozené, ale protože Bůh si ke své službě oddělil kmen Lévi, mělo být všechno ostatní prvorozené, ať z lidí, či zvířat, vyplaceno. Minule jsme se zabývali vírou Simeona, který očekával potěšení Izraele, naplnění Božích slibů a příchod zaslíbeného Mesiáše, tedy Krista.

Slovo Mesiáš je z hebrejštiny a znamená „pomazaný“, slovo Kristus je z řečtiny a znamená totéž, tedy „pomazaný“. Když tedy mluvíme o Mesiášovi nebo o Kristu, je to stejné – mluvíme o tom, kdo byl pomazaný, tedy zasvěcený Bohu, oddělený pro službu, k nějakému konkrétnímu úkolu – a v tomto případě to velmi pěkně popsal anděl, který se zjevil ve snu Josefovi, když zjistil, že Marie je těhotná a chtěl ji potají propustit:

• Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. (Mt 1,20–21)

To byl úkol Mesiáše, Krista, resp. část jeho celého poslání, jímž je naplnit to, co Bůh dal lidstvu skrze Adama a Evu, kteří byli stvořeni k Božímu obrazu a měli se rozmnožit a rozplodit a naplnit zemi Božími obrazy, aby celá země byla naplněná Boží slávou a Bůh přebýval uprostřed svého lidu. A na to se zaměříme dneska. Minule jsme se dívali na Simeona a na jeho víře jsme si ukazovali charakteristiky křesťanské víry. Dneska se podíváme na jeho chválu, která je naplněná vírou a pravdou a je plná evangelia. I když Simeon začíná u sebe, centrem jeho chvály je Pán Ježíš Kristus. Ježíš je naplněním slibu, který dostal, v Ježíši je odhaleno spasení pro všechny národy, on je světlo a spása toho pravého Božího lidu, skutečného Izraele, vyvolených svatých.

I. Ježíš je naplněním slibu Simeonovi

Viděli jsme, že Simeon dostal od Boha slib, že nezemře, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. Bylo mu to předpověděno Duchem svatým, který hrál významnou úlohu v jeho životě, podobně jako je to v životě každého křesťana. Duch svatý byl se Simeonem, a v nás přebývá, má v nás svůj chrám. Duch svatý jednal se Simeonem a předpověděl mu, že nezemře, dokud nevidí Krista, a právě tak jedná Duch svatý v životech všech Božích dětí – proměňuje nás do podoby Pána Ježíše Krista, uvádí nás do veškeré pravdy, osvěcuje nám Boží slovo, abychom mu rozuměli, posiluje nás ve víře tím, že nás stále nasměrovává k Pánu Ježíši Kristu. Duch svatý vedl Simeona do chrámu přesně v ten den, kdy tam přišli Marie s Josefem a přinášeli s sebou maličkého Ježíše, sotva osmitýdenní miminko. Moji milí, takto se náš Pán a Spasitel vydal lidem do rukou, že přišel na svět jako maličké dítě. Pán slávy, skrze něhož a pro něho je stvořeno všechno, co je, Syn Boží, který převyšuje všechny svaté anděly svou svatostí a především svou věčností a tím, že není stvořenou bytostí, se narodil do tohoto světa jako maličké děťátko. A Duch svatý dělal to, co bylo vždycky jeho největším cílem a touhou, co dělá i s námi a co bude dělat navěky – vedl Simeona neochvějně přímo k Pánu Ježíši a zjevil mu, kým toto malé miminko doopravdy je. Takto Duch svatý pracoval a pracuje a bude pracovat také v životech všech Božích dětí. Byl to právě on, kdo nás dovedl na místo a k okamžiku, kdy jsme přijali evangelium, bylo to jeho dílo, že jsme dostali nové srdce, abychom uvěřili v Pána Ježíše Krista, on nám ho poprvé zjevil tak, jako nikdy předtím, takže jsme se vrhli do jeho náruče a k jeho nohám a zakusili pokoj, který pramení ze smíření s Bohem, zakusili lásku, která byla v tu chvíli skrze Ducha svatého vylita do našich srdcí.

Simeon nyní chválí Boha, chválí Panovníka. K oslovení Boha používá slovo, které klade důraz na vlastnictví – je tam slovo despotés, z čehož máme české slovo despota, které je ale negativně zabarvené. V řečtině to slovo nemá negativní náboj, ale např. Pavel ho používá k popisu těch křesťanů, kteří vlastní otroky (1Tm 6,2) a Petr ho používá k popisu, mohli bychom říci, hospodářů, kterým jsou podřízeni jejich služebníci (1Pt 2,18). Simeon byl plný dojetí, musel být plný nadšení a lásky, muselo to s ním opravdu hodně silně hýbat. Přesto nejedná tak, jak to můžeme vidět u mnohých křesťanů dneska, ležérně, familiérně nebo sentimentálně, jako kdyby Bůh nějaký kámoš, se kterým chodím na pivo, nebo parťák či dokonce nějaký domácí mazlíček. Simeon oslovuje Boha s hlubokou bázní a úctou: „Panovníku!“ A ruku v ruce s tím jde také to, jak označuje sám sebe – mluví o sobě jako o otrokovi. V českých překladech kromě ČSP to máme trochu zjemnělé – je tam slovo služebník, ale v originále je slovo, které prostě znamená otrok, i když se za určitých okolností dá přeložit jako služebník. A slovo despotés jednoduše mluví o tom, kdo tohoto otroka vlastní. Simeon vyznává, že Bůh je jeho Pán, jeho vlastník a on, Simeon, je jeho služebník, jeho otrok, který mu patří se vším všudy. Ovšem nyní přichází vysvobození.

A Simeon vylévá Bohu své srdce: „Nyní propouštíš svého otroka v pokoji podle svého zaslíbeného výroku.“ Simeon se dočkal naplnění slova, které mu Duch svatý dal a nyní to s radostí vyznává. Zdá se, že dlouhou dobu čekal na naplnění toho zaslíbení, že nespatří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z jeho slov to vypadá, že už se těšil na toto propuštění, že jeho jediné zalíbení v tomto světě bylo čekání na Mesiáše. Jeho oči spatřily všechno, co měly vidět, co mu bylo zaslíbeno. Jeho víra byla naprosto uspokojena. Čím? Pohledem na miminko! To je to starozákonní spasení, které se dívalo dopředu, které vyhlíželo Spasitele, který svůj lid vysvobodí z jeho hříchů.

Toto zaslíbení – i když v trochu jiné formě – dostali první hříšníci pod sluncem, Adam s Evou. Bůh řekl svůdci, ďáblovi, že žena porodí syna, který mu rozdrtí hlavu, který napraví, co Adam s Evou zkazili. Víra Adama a Evy se mohla postavit na toto zaslíbení a očekávat jeho naplnění, což se možná i dělo. A jak Bůh zjevoval krok za krokem stále víc o svém plánu, mohla být tato víra stále pevnější a jasnější. Proto mohl Pán Ježíš říct Židům, kteří se odvolávali na svého praotce Abrahama:

• Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se. (J 8,56)

Abraham se skrz závoj historie díval dopředu a vyhlížel Mesiáše. Podobně jeho syn Izák a jeho vnuk Jákob. Podobně se dívali všichni starozákonní svatí, včetně Simeona. Ale Simeon měl něco navíc – zaslíbení, že nespatří smrt, dokud nespatří zaslíbeného Krista. Jeho víra byla podpořena touto velikou milostí a tímto požehnáním. Ale neměli bychom si myslet, že to bylo nějaké ulehčení nebo pomůcka. Zdá se, že to bylo naopak – že ulehčením bylo, že se Boží slovo naplnilo, takže Simeon může nyní pokojně zemřít, protože jeho oči viděly spasení, které Pán připravil, viděly Spasitele, kterého Bůh zaslíbil, viděly toho pomazaného, Mesiáše, který přišel, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů. Simeon už nepotřeboval nic víc. Nyní můžu, Panovníku, pokojně odejít k tobě, opustit tento svět, který leží ve zlém, svět bolesti, trápení, zkoušek a těžkostí a spočinout jenom ve tvé náruči. Vypadá to, že Simeon se těší, protože Boží slib se naplnil, Boží slovo se znovu ukázalo jako naprosto pravdivé a spolehlivé a Simeon může s pokojem ve tváři spočinout v Boží náruči.

Moji milí, není větší požehnání než spočívat pokojně v Boží blízkosti s vědomím, že Bůh má všechno ve své ruce. Můžu procházet těžkostmi, můžu očekávat možná dlouhé roky nebo dokonce desítky let jako Simeon, ale vědomí toho, že Bůh vždycky splní, co slíbil, mi v tom všem dává jistotu a pokoj. I my jsme viděli a zakusili spasení, které přišlo z Boží ruky. Spasení, které je minulou událostí, takže to, co musel zakoušet Simeon, je pro nás jenom vzdálenou ozvěnou. My máme jistotu ve víře, víme, že naše hříchy byly odpuštěné. Bez toho je možné jen těžko mluvit o víře. Zápasíme s tím, jestli nás Bůh miluje, jestli jsme skutečně přijati do Boží rodiny, a někdy dokonce i s tím, zda i tento konkrétní hřích je odpuštěný, ale nakonec se vždycky vracíme k jediné věci – k Pánovu zvolání: „Je dokonáno!“ Udělal všechno a všechny naše hříchy nám odpustil.

A od tohoto osobního vyznání, od této osobní zkušenosti, směřuje Simeonova chvála k tomu, co bylo z jeho pohledu prorockým slovem a prorockou oslavou Pána Ježíše Krista.

II. Ježíš je odhalením spasení národů

Simeon chválí Boha za spasení, které směl spatřit a které Bůh připravil před očima všech národů, doslova před tváří všech národů. Simeon má před sebou Pána Ježíše Krista a je to právě on, kdo je to spasení, které je od Pána. Petr později napsal ve svém listě, že jsme „z prázdnoty svého způsobu života, jak jsme ho přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou“ (1Pt 1,18–20):

• On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů.

On je beránek, který snímá hříchy světa. On je naším spasením. On byl vybrán, aby byl dán za smlouvu lidu (Iz 42,6). On je tou novou smlouvou, která byla zaslíbena proroky. Byl tím vším před stvořením světa, a když přišel na konci, tak tento velkolepý a dechberoucí Boží plán odhalil před tváří národů.

V průběhu celé historie od pádu až do příchodu Pána Ježíše Krista Bůh neustále ukazoval, že přijde zachránce a bude zachráncem lidí, národů, lidí ze všech národů. Velmi dobře a zřetelně je to vidět například na Noemovi, kterého Bůh vybral, aby skrze něj bylo zachráněno lidstvo, které z něj vzejde. On je obrazem Pána Ježíše Krista. Všechno zachráněné lidstvo, které tady je po potopě, vzešlo z tohoto jednoho muže. Úplně stejně je Pán Ježíš tím, kdo zakusil Boží soud a všechno zachráněné lidstvo, které jednoho dne bude shromážděno kolem něj, vzešlo jenom z něj samotného, z jeho oběti, z jeho díla. Podobně Bůh slíbil Abrahamovi, že z něho vzejde potomek, který bude kralovat a skrze něj dojdou požehnání všechny čeledi země (Gn 12,3). V době Starého zákona Bůh neustále zachraňoval pohany a jednal s nimi i skrze ně. Četli jsme o Melchisedechovi, který byl knězem Boha nejvyššího, nakonec Bůh povolal Abrahama z Uru, kde sloužil bohům svých otců, tedy modlám. Bůh zachraňoval jednotlivce, jako jsou ženy v rodokmenu Pána Ježíše Krista, Támar, Rachab, Rút nebo syrský generál Naamán, Chaldejec Nebúkadnésar nebo Peršan Kýros, kteří vzdali chválu Hospodinu, když viděli jeho veliké skutky. Bůh zachraňoval celé skupiny lidí, jako byli Chivejci, kteří přišli k Izraelcům z Gibeje a oklamali je, ale díky tomu získali život a mnozí z nich byli nakonec věrní Hospodinu. Nemůžeme pominout Jonášovo kázání v Ninive a to, jak celé město činilo pokání a Bůh se nad ním smiloval. Když budete číst proroky jako je Izajáš, Ezechiel nebo malí proroci, často se tam mluví o soudech nad pronárody, ale stejně tak se tam mluví o tom, že Bůh zachrání pozůstatek toho či onoho národa, který nyní soudí.

Řekl bych, že je skoro až zarážející, jak silně bylo v Židech v prvním století zakořeněné to, že Mesiáš přijde jenom pro ně, jak silně odmítali jakoukoliv zmínku o tom, že by mohli zachráněni také pohané – a to dokonce když šlo o zmínku ze Starého zákona. Vzpomeňte si na Pánovo kázání v Nazaretu (Lk 4,16nn), kde připomněl vdovu ze Sarepty v zemi sidonské a syrského Naamána. Jak na to lidé reagovali? Nejprve přikyvovali a divili se slovům milosti, která vycházela z jeho úst, ale když začal mluvit o spasení pohanů, odtáhli na skálu a chtěli ho shodit dolů a zabít ho! Nebo když se Pavel v Jeruzalémě zmínil, že ho Bůh poslal k pohanům – dav ho málem roztrhal vzteky. Ale Simeon chválí Boha, že připravil spasení před tváří národů. Připravil spasení, které bylo do té doby zahalené, ale v Pánu Ježíši se stalo zjevným, bylo odhaleno. Nyní se lidé dozvídají, že pohané jsou spolu s Židy dědicové Božího království. Židé i pohané, kteří věří v Mesiáše, se stávají Božími dětmi a jsou novým národem, Božím národem, vyvoleným lidem a zvláštním Božím vlastnictvím, jsou tím pravým Izraelem. Ten starozákonní Izrael byl jenom stínem, který měl ukazovat na Pána Ježíše Krista a skrze něj na skutečnou realitu opravdového Božího lidu, tedy takového lidu, který má nové srdce, který je znovuzrozený, který miluje Boha a neslouží modlám. Starozákonní Izrael byl tělesným a nevěřícím obrazem skutečného Božího lidu.

Myslím, že je doslova fascinující číst v Božím slově, jak se pohané, kteří slyšeli zprávu o židovském Mesiáši, který přišel zachránit také je, radovali, že Bůh měl ve svém plánu na mysli i je, jak byli vděčný a chválili Boha – a dokonce i ti, kteří této zprávě neuvěřili. Pavel s Barnabášem šli nejprve vždycky do židovských synagog, ale často tam byla celá řada pohanů, kteří už se odvrátili od pohanství a začali sloužit Hospodinu. A nyní od apoštolů slyšeli, že Bůh poslal Spasitele, který přišel pro Židy i pohany. Myslím, že to byli tito pohané, kteří obvykle oběhli celé město, takže se následující sobotu snažilo do židovské synagogy nacpat mnohonásobně víc lidí, než byla schopná pojmout. Tohle se dělo v Antiochii, potom v Pisidské Antiochii, v Ikoniu, v Lystře, v Tesalonice, v Korintu, v Efezu a pravděpodobně také na mnoha dalších místech, o nichž se Lukáš v knize Skutků nezmiňuje. Z Pisidské Antiochie máme tento záznam:

• Ale Pavel a Barnabáš směle prohlásili: „Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Vždyť Pán nám přikázal: ‚Ustanovil jsem tě, abys byl světlem pohanům a nesl spásu až na sám konec země.‘ Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. (Sk 13,46–48)

Půl století před těmito událostmi Simeon chválil Boha za to, že připravil spásu před tváří pohanů a že to spása také pro pohany. Spasení se stalo zjevným všem lidem. Skrze evangelium přichází nyní tato dobrá zpráva o Pánu Ježíši Kristu až na sám konec země. Skutečností je, že každá nová generace potřebuje slyšet evangelium znovu, ale není to zpráva skrytá ve stínech, obřadech a zaslíbeních Starého zákona, ale je to zpráva zjevená:

• Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ (Ř 1,16–17)

III. Ježíš je světlo a spása Božího lidu

Simeon chválí Boha za Pána Ježíše Krista a říká o něm, že bude světlem pohanům a slávou Božího lidu Izraele. Když tady Simeon mluví o Izraeli, myslím, že měl na mysli skutečně ten národ Izrael, jak ho znal ze své doby. Ale znovu je tady to světlo, které bude zjevením pro pohany. Pán Ježíš přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Přišel pro nemocné, přišel zachránit hříšníky – a Žid ze Židů, farizeus z farizeů, Saul z Tarsu, Pavel, říká, že mezi těmito hříšníky zaujímá výsadní místo, aby právě na něm Bůh ukázal „všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života“ (1Tm 1,16). Ježíš je Spasitel svého lidu. Přišel, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů – a jeho lid, to jsou ti, kdo jsou vysvobozeni z hříchů. To jsou ti, kterým bylo odpuštěno, protože byli Otcem přivedeni k Synovi a Duchem svatým jim bylo zjeveno, kdo Syn skutečně je a co pro ně udělal. Pokud někdo nerozumí tomu, kdo je to Pán Ježíš Kristus a co udělal, alespoň v té nejjednodušší formě, tedy že je to ten, kdo svou obětí způsobil, že jsou mé hříchy jednou provždy odpuštěné a nyní se stal mým Pánem a Zachráncem, takový člověk není křesťan a ještě nepoznal pravdu o Bohu a o sobě. Tohle je něco, co si potřebujeme připomínat stále znovu.

Simeon rozpoznává, že Ježíš je světlem. Znovu si připomeňme, koho má před sebou – osmitýdenní miminko! Světlo, které bude zjevením pohanům. To nejsou slova těla, to není něco, co by rozpoznal svým tělesným zrakem, to je duchovní rozlišení, to je rozpoznání na základě Božího slova. Zmiňovaný Iz 42,6 říká, že Bůh dá svého služebníka za smlouvu svému lidu a za světlo pronárodům. To ukazuje, že Simeon byl plný Božího slova a Duch svatý, který byl s ním, ho uváděl do pravdy Písma a pomáhal mu aplikovat tyto věci do konkrétní situace. To je duchovní rozlišování, když Boží slovo přebývá v plnosti v našem životě a Duch svatý ho potom používá, vytahuje ho a dává nám ho na mysl. Někdy si křesťané myslí, že se obejdou bez Písma, ale Pán Ježíš neřekl, že Duch svatý vloží učedníkům Písmo do mysli a srdce, ale řekl jim, že je bude uvádět do veškeré pravdy, naučí je všemu (tedy jednání a duchovnímu rozlišování) a bude jim připomínat všechno, co Pán řekl – tedy připomínat jim jeho Slovo (J 14,26). Připomínat nelze tam, kde nic není, ale jenom tam, kde něco je, kde v plnosti přebývá Boží slovo v životě křesťana (Ko 3,16). Proto Petr říká křesťanům, že mají být hladoví po Božím slově, jako jsou novorozenci hladoví po mateřském mléku (1Pt 2,2). Když takto čerpáme od Pána a sytíme se jeho Slovem, on je nám světlem a my vidíme stále více světla. On je to pravé světlo, které přišlo do světa. On je světlem, které osvěcuje všechny, kteří přicházejí na svět. Přesto ho svět nepoznal. Jan dosvědčuje, že na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Říká, že přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Ježíš je syn Davidův, syn Abrahamův (Mt 1,1), ale jeho vlastní národ, jeho lidé ho vyměnili za zločince, za vraha. A když se jich Pilát ptal, co má udělat s tímto židovským králem, křičeli na něj: „Ukřižuj ho!“ Odmítli světlo a utíkali do tmy!

Tady je malé miminko v chrámu, přesto je v něm plnost světla a osvěcuje lidská srdce a vynáší na povrch, co v nich je. Je tady chvála věrného a věřícího Simeona, ale zanedlouho po této události přijde zběsilá temnota bezbožného, ale nábožného krále Heroda, který ve strachu o svůj trůn nechá vyvraždit všechny chlapce z Betléma až do dvou let věku. Sotva toto světlo přišlo na svět, už musí bojovat o svůj život. To je úděl světla v tomto světě. To je úděl všech, kteří se hlásí k tomuto světlu. To jsou ti, kteří ho přijali a věří v jeho jméno. To jsou ti, kteří dostali od Boha moc stát se Božími dětmi. O nich je řečeno:

• Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (J 1,13)

A k čemu došlo, když se narodili z Boha? Jan to popisuje (J 1,14). Říká, že to Slovo, to světlo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A my jsme spatřili jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn plný milosti a pravdy. Jan to spatřil na vlastní oči, dokonce se tohoto slova a této slávy dotýkaly jeho ruce. Naše se ruce se Mesiáše nedotýkaly, ani jsme ho neviděli svýma tělesnýma očima, ale otevřel nám oči víry a my jsme poznali jeho lásku a milost a byli jsme zachráněni. Pohlédli jsme na něj a byli jsme spaseni. Z našich očí byl sňat závoj náboženství a duchovní temnoty a my jsme spatřili jeho slávu. Proto se radujeme jako Simeon, proto mu vzdáváme chválu, proto k němu přistupujeme s úctou a s bázní, v pokoře, ale s nadějí a směle. Poznali jsme Spasitele, který přišel do tohoto světa jako novorozenec, který dokonal dílo spásy pro nás, abychom měli život v jeho jménu, abychom mohli přistupovat k našemu nebeskému Otci, abychom mohli poznávat pravdu. Spolu se Simeonem žasneme nad nádherou Božího plánu, který Bůh připravil ještě před tím, než bylo stvořeno cokoliv. Spolu se Simeonem vyznáváme, že Ježíš Kristus je náš Pán a vládce.

V chrámu plném lidí, před očima všech lidí se Simeon setkal se svým Spasitelem. Předtím to byli pastýři, kteří se přišli poklonit nově narozenému králi. A o něco později mudrci z východu. Před očima všech se tady děly úžasné věci. Oči všech se v tuto chvíli mohly obrátit od své náboženské pýchy k tomu jedinému, kterému patří všechna čest a sláva. K tomu, který přišel do vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. K tomu, pro něhož se nenašlo místo pod střechou, a tak se narodil ve stáji a místo postýlky měl žlab na krmení dobytka. K tomu, který je světlem světa a slávou Božího lidu. Přesto lidé raději zůstávají ve tmě – jak tehdy, tak nyní, aby nevyšly najevo jejich hříchy. Odmítají světlo a utíkají před ním, aby neviděli, neslyšeli, neuvěřili a nebyli zachráněni. Ale ty, kdo ho přijali, učinil světlem světa, aby svítili v této temnotě jako hvězdy, byli svědectvím o něm samotném a přiváděli druhé ke zdroji života a světla, k Pánu Ježíši Kristu. Amen