Vše, co má dech, ať chválí Hospodina!

Jaroslav Kernal, Praha 26. ledna 2025

Tématem dnešního kázání je tečka. Neděste se, není to aplikace Tečka, kterou jste si před pár lety mohli dobrovolně nainstalovat, kterou jste však povinně museli prokázat, pokud jste chtěli jít do restaurace, divadla nebo do bazénu. To byla vskutku zlá špatnost podobně jako třeba o něco starší církevní restituce nebo o něco mladší manželství pro všechny. To všechno byly a jsou zlé a odsouzeníhodné věci. Ovšem tečka, o které budeme mluvit dneska, je přesným opakem. Je dobrá a přijetí hodná. Jedná se o tečku za knihou Žalmů. Kdybychom si knihu Žalmů představili jako text ve středověké knize, potom tou úvodní iniciálou, velkým písmenem nádherně vymalovaným a ozdobeným je první Žalm, hlavní větou je Žalm 119 a tečkou na konci celého textu je Žalm 150. Pojďme ho nejdřív přečíst.

Máme před sebou poslední Žalm, závěr knihy Žalmů. Vybral jsem poslední tři žalmy, abychom si na nich pověděli něco více o chvále a uctívání našeho Boha. I dneska projdeme posledním žalmem a vyložíme si ho, přesto se však zaměříme více právě na jednu věc – jak máme chválit Hospodina. Máme před sebou čtyři body, které nacházíme v tomto žalmu, odpovědi na čtyři jednoduché otázky: kde, proč, jak a kdo. To kázání dneska bude trochu nevyvážené, protože té třetí otázce se budeme věnovat nejvíce, strávíme u ní nejvíce času. Myslím, že to je poměrně důležité a bude to takové završení této kratičké série o chvále a uctívání. Dá-li Bůh, v budoucnu se k těmto věcem vrátíme. 

I. Místa chvály

První bod dnešního kázání je odpovědí na otázku kde – kde má být Bůh chválen? Na jakých místech by měl být Bůh oslavován? Přesně o tom totiž mluví první verš našeho žalmu:

• Haleluja. Chvalte Boha v jeho svatyni, chvalte ho i na obloze, již sklenul svou mocí. (Ž 150,1) 

Už v Žalmu 148 jsme viděli ten pohyb chvály, který začínal na výšinách nebes a zahrnoval anděly a nebeské zástupy a všechna nebeská tělesa – ti všichni a to vše má chválit a také chválí Hospodina. A potom se ta chvála přesouvala dolů do nejhlubších hlubin propastných tůní, k netvorům nebo drakům, kteří obývají tyto propastné hlubiny, aby se následně vynořila na zemi a na horách i pahorcích, v ohni a v krupobití, mlhách i vichrech – a znovu to vše chválí Hospodina tím, jak to on sám stvořil. Nakonec se chvála přesunula k živé říši – jak rostlinné, tak živočišné – všechny cedry, všechna dobytčata i okřídlené ptactvo ať chválí Boha. A celý tento stvořený svět to dělá z podstaty toho, jak podivuhodně, mistrně a nádherně Bůh všechno stvořil. Pán Ježíš o tom mluví, když zmiňuje například lilie, které Bůh obléká tak nádherně, že tak krásně nebyl oblečen ani Šalomoun v celé své nádheře (Mt 6,28–29). Nebo knihy Přísloví, která zmiňuje cestu orla po nebi a cestu hada po skále, které jsou podivuhodné a těžko pochopitelné (Př 30,19).

A ještě dál se chvála přesouvá do světa lidí, kde jsou jmenovány různé skupiny lidí, které opět – podobně jako v předchozím případě – chválí Hospodina z podstaty svého stvoření. Bůh podivuhodně utvořil celý svět – stvořil lidi s jejich složitostí a krásou toho, jak fungují jako stvoření, stvořil je jako muže a ženu, stvořil harmonii manželství, Bůh určil hranice lidských sídel, rozdělil lidi do různých jazyků a tím utvořil různé národy, které se jeden od druhého odlišují, mají svá specifika – a navzdory tomu, že to všechno poškozuje, pokřivuje a ničí hřích, je to nádherné a obdivuhodné. A nakonec Ž 148 přichází s Božím lidem, který Bůh vyvýšil ke chvále (Ž 148,14). 

O chvále tohoto Božího lidu jsme četli v Žalmu 149. Boží vykoupení zpívají novou píseň ve shromáždění věrných (v. 1). V našem textu je zmíněna svatyně – chvalte Boha ve svatyni. Nevíme jistě, kdo byl autorem tohoto Žalmu, zda to byl David nebo někdo jiný – pokud by to byl David, neměl by asi ještě na mysli chrám, i když ten ještě nepostavený chrám zaujímal velkou část Davidovy pozornosti, protože během celého svého života shromáždil obrovské množství materiálu k jeho postavení – takže by to klidně mohl napsat. Ale nevíme to. Ale zdá se, že ta svatyně, o níž je tady řeč, je svatyní na zemi – to místo v Izraeli, kde se Bůh rozhodl, že bude přebývat mezi lidem, který si vyvolil. Není to tak dávno (6. 10. 2024), co jsme mluvili o chrámu a o jeho významu v Písmu z 2Te 2,4. A ukazovali jsme si, že dnes tady není žádná neživá fyzická budova, kterou bychom mohli nazývat chrámem. Přesto je tady fyzický chrám, ale je to živá budova, živá stavba, která se staví z živých kamenů, tedy z jednotlivých Božích vykoupených – to je církev Pána Ježíše Krista. V ní musí znít chvála Bohu. A má znít i na obloze, kterou Bůh sklenul svou mocí, tedy má být vyhlašována do celého stvoření. Mluvili jsme o tom více minule – že máme nést dobrou zprávu do celého světa a kázat ho všemu stvoření. To je „kde?“

II. Důvody chvály

Nyní je tady další otázka – to je proč? Proč by měl být Bůh chválen? Máme tady tečku na konci knihy Žalmů, takže není třeba příliš složitě a rozsáhle vysvětlovat, proč by měl být Bůh chválen. 149 předchozích Žalmů o tom mluví. I kdybychom měli jenom to, co je v nich, nemohli bychom přestat Boha chválit. Přesto nám i poslední báseň knihy Žalmů znovu dává důvod ke chvále. Podívejte se spolu se mnou do druhého verše. 

• Chvalte ho za jeho bohatýrské činy, chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost! (Ž 150,2)

Mimochodem nedávno jsme tu trochu mluvili o hebrejské poezii – tady ji vidíme. Je tady paralelismus, kdy druhá část souvětí opakuje to, co říká první část. Konkrétně tady se jedná o synonymický paralelismus – ty dvě části jsou si podobné, jsou synonymní. Nejsou stejné, ale jsou si podobné. Takto je napsán celý tento žalm – v. 1 – svatyně a obloha, v. 2 bohatýrské činy a jeho nesmírná velikost, v. 3 zvuk polnice a harfa a citara, v. 4. buben a tanec a struny a flétna, v. 5. cimbály zvučné a cimbály dunivé. A poslední verš je završením celé básně. Vedle toho existuje ještě antonymický, tedy protikladný paralelismus, kdy ta druhá část stojí v protikladu k té první části verše. Toto je typický znak hebrejské poezie. Podle toho ji můžeme naprosto bezpečně poznat. A u poezie platí, že nemůžeme brát úplně všechno úplně doslova. 

Důvod chvály – Boží skutky a Boží velikost. Dobře si toho všimněte, kdo je v centru. Já tě, Bože, chválím, já tě vyvyšuju, já ti zpívám píseň, já se ti klaním, já tě uctívám, já se raduju, já tě miluju … já, já, já … Přesně takhle zní mnoho současných písní tzv. chval – otázkou je, koho skutečně chválí, kdo je v centru. Jistě, máme před Bohem vylévat i své srdce, o tom není pochyb, ale když si projdete knihu Žalmů, uvidíte, že kdykoliv to žalmista dělá, stejně vždy nakonec směřuje k Bohu a k jeho chvále, k němu samotnému. A zde v našem textu to máme černé na bílém – chvalte Boha za jeho mocné činy (mimochodem předchozí verš končil oblohou, kterou sklenul svou mocí), chvalte Boha za jeho velikost. Chválit Boha za jeho velikost znamená poznávat Boha v tom, kým on sám je. Znamená to ponořit se do jeho Slova a poznávat Boha, poznávat jeho vlastnosti, jeho svatost, jeho slávu, jeho spravedlnost, jeho dobrotu, jeho lásku, věrnost, trpělivost, milosrdenství, laskavost, něhu, sílu, moc, krásu, žárlivost, jeho žár, jeho světlo, jeho milost, pravdu, jeho osobitost, jedinečnost, ojedinělost, jednoduchost, aseitu, tedy že Bůh existuje sám o sobě a nepotřebuje nikoho a nic jiného, jeho štědrost, horlivost, vládu, svrchovanost, jeho moudrost, vědění, znalost, tedy vševědoucnost, všudypřítomnost, všemohoucnost, jeho štědrost, ale i jeho hněv … mám ještě pokračovat? 

Nechci vám sahat do svědomí – to je věc Ducha svatého, ne moje, přesto se nemohu nezeptat, kdy jste naposledy strávili nějakou chvilku přemýšlení nad některou z těchto jeho velikostí a chválili za ně Boha? Jistě je mnohem jednodušší troubit na roh, brnkat na struny nebo tancovat, ale jak můžeme chválit jeho velikost, když o jeho velikosti nic nevíme, protože o ní vůbec nepřemýšlíme, protože se jí nijak nesnažíme poznat z Božího slova, protože jí nejsme ohromeni. Chceme něco mechanického, co bude fungovat, ale kde je něco hlubokého, co proměňuje?

III. Způsoby chvály

Tady se dostáváme k jádru dnešního kázání, kde nyní strávíme nejvíc času. V tomto smyslu je dnešní kázání nevyvážené. Jeden milý starý bratr, s nímž jsem měl tu čest se poznat, Stuart Olyott, říká, že když rozdělíme kázání na nějaké body, měly by ty body být přibližně stejně dlouhé, abychom nemátli posluchače. Jestli mám kázání o pěti bodech a první bod má půl hodiny, posluchači budou mít hrůzu z těch dalších čtyř, protože to vypadá na další dvě hodiny a oni se málo nasnídali. Dnes to tak nebude, ale přesto u tohoto bodu zůstaneme déle než u těch ostatních. Je tady odpověď na otázku „jak?“ Jak máme Pána Boha chválit, jak máme oslavovat Hospodina? Už jsme o tom mluvili v oněch předchozích dvou žalmech, ale zde jsou ještě nějaké další věci, přičemž s jednou z nich jsme se setkali také v předchozím Žalmu – „ať chválí jeho jméno tanečním rejem“ (Ž 149,3). 

• Chvalte ho zvukem polnice, chvalte ho harfou a citarou, chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunami a flétnou, chvalte ho zvučnými cymbály, chvalte ho cymbály dunivými! (Ž 150,3–5)

Tady jsou vyjmenované některé hudební nástroje, jejichž zvukem máme chválit Hospodina a kromě nich je tu zmíněn také tanec. A jak jsem řekl minule, myslím si, že tato dvě místa – jedno z Žalmu 149 a druhé z Žalmu 150, společně s 2S 6,14.16, kde se mluví o Davidovi, který poskakoval před schránou, patří k velmi překrucovaným a zneužívaným místům v Písmu. Všimněme si tedy velmi jednoduše několika věcí. 

Máme tady několik veršů ze závěru knihy Žalmů, které jsou poezií a jako takové je musíme brát. To neznamená, že jim nemáme věřit nebo na nich nemáme stavět, ale musíme přemýšlet, jak se k nim postavíme. Není to vyučování, které bychom mohli prostě a jednoduše přenést do svého života. Není to ani popis historie, který by nám mohl říci, že se v minulosti něco stalo. Vyučování nám potom potvrzuje, zda něco podobného máme dělat i my či nikoliv. 

Takže rozhodující sloveso je chvalte – to je to, co musíme udělat. A zjevně se to týká Božího lidu. Ale týká se ho i forma? Je příkazem chválit Boha přesně tak, jak to popisuje tento žalm nebo je to „jenom“ popis toho, jak je možné chválit Boha? Mohl bych se asi jednoduše zeptat, kdy jste naposledy ve svém životě chválili Boha troubením na roh, tedy na polnici, šofar, nebo hrou na harfu či na dunivé cimbály. Kdy to dělal Boží lid, kdy to dělal lid nové smlouvy? A pakliže to nedělal, hřešil? Pokud by to byl příkaz, potom by jeho neplnění bylo skutečně hříchem. V předchozím Žalmu jsme četli o zpívání nové písně. Viděli jsme stejný příkaz na dalších místech Písma a viděli jsme, jak lid staré smlouvy i lid nové smlouvy zpívá Bohu novou píseň. Je zjevné, že zpívat Bohu je příkazem a že chválit Boha zpěvem je příkazem, jehož neplnění je hříchem. Ale je to stejné v případě chválení Boha hrou na roh? Vypadá to, že nikoliv. Je to stejné v případě chválení Boha tancem? Vypadá to, že ne. 

Když se nad tím zamyslím, myslím, že tady máme dvě různé otázky. První otázka zní, zda můžeme chválit Boha hrou na hudební nástroje a tancem. A odpověď na tuto otázku zní, že můžeme. Druhá otázka je podobná a ptá se, zda máme Boha chválit ve společenství Božího lidu, tedy v církvi hrou na hudební nástroje a tancem. A odpověď je, podle mě, tedy podle toho, jak rozumím Písmu, že ne. To vypadá trochu rozporuplně a volá to po vysvětlení. Toto vysvětlení není úplně jednoduché, ale není zase natolik složité, abychom mu nemohli porozumět. 

První důležitou věc už jsme viděli. Příkazem je chválit Boha. Ale chválit Pána konkrétním způsobem příkazem není. Tohle je něco, k čemu se za chvilku ještě vrátíme. Nyní se podívejme trochu více do Písma – co nám Boží slovo říká o tanci?

Jsem přesvědčený – a nejsem v tomto přesvědčení sám – že jak Žalm 149, tak Žalm 150 odkazují na Exodus 15, kde Mirijam, sestra Mojžíše a Árona vzala do ruky bubínek a všechny ženy vyšly v tanečním reji za ní a střídavě spolu s muži prozpěvovali: „Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem“ (Ex 15,20–21). Je to odkaz na společnou bohoslužbu celého Božího lidu. Všichni se na ní podíleli. Bylo to něco spontánního, přirozeného a výjimečného. A u těchto tří slov bych se chtěl zastavit, protože nám hodně prozrazují a pomáhají nám pochopit, o čem je náš dnešní text.

První věc je, že se jednalo o spontánní záležitost. Nebylo to něco, co by bylo součástí starozákonní bohoslužby. Izraelci obvykle nechválili Boha bubnem a tancem. Zhruba jednou za pět set let se to přihodilo. V podstatě o tom čteme jenom dvakrát v Božím slově. Obě situace jsou v něčem podobné a v něčem jiné. První je ono vyjití z Egypta. Naprosto unikátní a neopakovatelná událost. A v Písmu máme popis této události. Tou druhou událostí je to, co jsem zmiňoval z 2S 6, kdy David nechal přenést schránu do Jeruzaléma. Mnozí se na to dnes odkazují, když říkají, že máme tančit před Bohem. Možná bych jim mohl říct, že až ponesou schránu smlouvy do Jeruzaléma a budou králem Izraele, jistě to bude mít své opodstatnění. Je to prostý popis toho, co David dělal. Není to předpis, tedy to, co máme dělat my. A rozhodně to není něco, co od nás Bůh očekává. Jak máme chválit Boha my na prvním místě? Tak, že budeme sami sebe přinášet jako „živou, svatou, Bohu milou oběť“ – to má být naše pravá bohoslužba (Ř 12,1). Máme sami sebe pokládat Bohu na oltář – „Tady jsem, Bože, dělej se mnou to, co chceš, jsem tvůj, udělej se mnou všechno, co se ti bude líbit a já to pokorně a radostně přijmu, ať se mi to bude líbit či nikoliv.“ To je pravá bohoslužba lidu nové smlouvy. 

A všimněte si, že jak tanec Mirjam, tak tanec, nebo spíš poskakování Davida, bylo také výjimečnou událostí. Nebylo to něco, co by Boží lid dělal pravidelně. David později ustanovil pravidla pro chrámovou bohoslužbu. Byli tam zpěváci i hudebníci, kteří měli chválit Hospodina. Kde to měli dělat? V chrámu. V Hospodinově chrámu! Když tam duněli na dunivé cimbály, bylo všem naprosto jasné, že duní Hospodinu. Jak moc se to liší od toho, když dneska někdo duní nebo poskakuje na náměstí nějakého města – komu duní a pro koho poskakuje? Všichni v tom mají naprosto jasno? Ani náhodou!

A zdá se také, že jak v případě Mirjam, tak v případě Davida, to bylo něco přirozeného. Byl to způsob, jak vyjadřovali svou radost. Takže se můžu zeptat, kdy jste naposledy vyjádřili svou radost tím, že jste poskakovali nebo tančili a výskali? Jestli jste to nedělali při oslavě svých narozenin, nebo když vám šéf řekl, že vám přidá, proč byste to měli dělat v církvi? Myslím, že byste to v církvi dělat neměli, protože to není něco, co vychází z vaší přirozenosti. Někdo by ale mohl namítnout, že Bůh mě přece může vést k něčemu, co je proti mé přirozenosti. 

To je jistě pravda. Mojí přirozeností je, že když si sednu do auta, pojedu v pravém jízdním pruhu. Může mne Bůh vést, abych jel v levém? Může. Bůh se možná rozhodne, že zachrání můj život ve chvíli, kdy proti mně jede nějaký šílenec v protisměru. Ale asi to nebude každodenní záležitost. Povede mě tedy Bůh k tomu, abych ho uctíval tancem? Odpovězte si sami na tuto otázku. Kdy Pán Ježíš tančil na oslavu Boha nebo tloukl do bubnu? Kdy apoštolové a první církev? Máme to dělat my, kvůli tomu, že někteří lidé říkají, že Bůh je k tomu vede? Je to skutečně Bůh, kdo je k tomu vede? Jak to poznáme? Tohle všechno bylo „A“, k němuž je potřeba říci ještě „B“ a to dvojím způsobem, takže pro techniky to bude „B1“ a „B2“. 

Takže B1. Boží slovo nám říká, že máme uctívat Boha vším, čím jsme a co děláme. Takže můžeme Boha uctívat i tancem a tlučením na buben. Ale není to příkaz. Takže to někdo může skutečně udělat. A pro nás jako pro Boží lid nové smlouvy platí, že máme takového bratra nebo sestru přijmout v lásce Kristově. Nemáme takovým člověkem pohrdnout, abychom nebyli jako Míkal, manželka Davida, která pohrdla Davidem, když křepčil před schránou – a do konce života zůstala neplodná (2S 6,23). 

A nyní B2. Všechno cokoliv ve společenství Božího lidu děláme a co se netýká věcí, které nám Bůh svém Slově přikazuje nebo zakazuje, máme dělat s ohledem na bratry a sestry, abychom jim nebyli kamenem úrazu. Takže jestli chci mlátit do bubnu, drnkat na struny nebo křepčit pře Pánem, mám si klást otázku, zda to nebude pro bratry a sestry pohoršením. 

• Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. (Ř 12,10)

IV. Producenti chvály

Kdo? To je ta otázka. Kdo má Hospodina takto chválit? Boží slovo je tady znovu poměrně jasné:

•  Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja. (Ž 150,6)

V originálním textu je fráze, která odkazuje na veškerou živou duši, do níž Bůh vdechl dech života. Ať chválí Hospodina. Nemůže říci nic jiného, než „amen“. Přesto však mám za to, že v našem žalmu jde hlavně o ty, kteří patří Pánu. Vyplývalo by to z širšího kontextu, jak jsme to viděli na konci Žalmu 148 a v celém Žalmu 149 – je tady Boží lid, který jediný může Boha chválit ze srdce, které mu dal Bůh a tak přinášet Bohu chválu, která je skutečnou oslavou Boha, protože Bůh je jejím zdrojem.

Je-li tu někdo, kdo vyznává Krista, kdo vyznává, že je Božím dítětem a nechválí Boha, obávám se, že takový člověk lže sám sobě a jeho srdce je stále ještě zatemněné, kamenné. Jenom srdce Božích dětí je schopná Pána chválit také ústy. Všechna ostatní ústa, všichni ostatní lidé, jsou padlí a z jejich úst nevychází Pánu chvála. Nechtějí Boha chválit. Nechtějí Boha znát, nechtějí v něj věřit, a už vůbec ho nechtějí uctívat. Chtějí žít v temnotě ohledně toho, že Bůh je hoden chvály. Nemilují Boha a netouží po něm – proto ho nemohou chválit. 

Takže když žalmista mluví o tom, co má dech, mluví podle mne o lidech, kteří Hospodina znají, kteří jsou jeho lidem. Tito lidé nemohou Boha nechválit. Nemohou zůstat se zavřenými ústy. Nemají kamenné srdce, proto nemohou jejich ústa zůstat zavřená. Poznali Pána v jeho velikosti a slávě, na vlastní kůži porozuměli jeho skutkům. Dobře vědí, že Bůh poslal svého Syna, aby byl Spasitelem světa, aby vykoupil to, co bylo ztraceno, zničeno, znehodnoceno. A svou obětí učinil z těch, kteří byli jeho nepřáteli, své přátele, dokonce své děti, které miluje nekonečnou láskou. 

Nové stvoření nemůže nezpívat Bohu novou píseň. Bůh poslal svého Syna, aby zaplatil za hříchy svého lidu a on to udělal, když dobrovolně šel na kříž, aby tam za nás položil život. On je smírnou zástupnou obětí – Bůh přijal jeho oběť tak, jako kdybychom to byli my sami, kdo jsme na tom kříži byli. V Kristu jsme zemřeli a spolu s ním jsme vstali z mrtvých – nyní už nežijeme sami sobě, ale žijeme Pánu. A ať jíme či pijeme, či cokoliv jiného děláme, všechno děláme pro něj, k jeho slávě, k jeho chvále, k jeho vyvýšení. Děláme to z lásky k němu, protože ho milujeme – vždyť on nejprve miloval nás a dal svého Syna za nás, když jsme ještě byli hříšní. 

Milovaní v Kristu, pozvedněte k němu svůj zrak, pohleďte na beránka, který přišel a sňal z nás všechny hříchy, který nám otevřel cestu věčného života skrze víru v něj, který nám umožnil přicházet k Bohu, protože nás svou krví očistil, Chvalme jeho skutky, jeho veliké dílo vykoupení, chvalme jeho velikost – oslavme ho tím, že budeme vypravovat o jeho skutcích, tím, že se budeme radovat z jeho spásy a děkovat za jeho velikost, za to, že Bůh se stal člověkem a přebýval mezi námi. Toto je skutečná velikost, kterou budeme obdivovat celou věčnost. Žasněme nad ní už nyní a vzdejme chválu našemu Pánu:

• A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.“ (Zj 7,10)

Amen, amen.