Uctívání Boha v Duchu a v pravdě

Jaroslav Kernal, Praha 29. prosince 2019

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Stejně jako každou neděli i dnes jsme se sešli proto, abychom společně uctívali našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Uctíváme ho skrze Boží slovo, čtením Božího slova, výkladem a aplikací. K našemu dnešnímu uctívání jsem vybral text žalmu 100. Pojďme otevřít Boží slovo – můžete sledovat text žalmu ve svých Biblích.

Máme před sebou text, který mluví o chvále a o uctívání Boha. Když Ježíš mluvil se samařskou ženou u Jákobovy studny, dostali se i na téma uctívání. Ježíš jí tehdy řekl, že:

• J 4:23-24 … přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.

Podíváme se především na příkaz uctívat Boha (v. 1-2.4), k němuž je voláno celé stvoření, dále si všimneme předmětu našeho uctívání, tedy toho, kdo má být uctíván – je Bůh sám, stvořitel člověka (v. 3), a nakonec se zastavíme u příčiny uctívání (v. 5). Pojďme tedy do Písma k prvnímu bodu dnešního kázání.

I. Příkaz k uctívání (v. 1-2.4)

• Žalm 100:1 Hlahol Hospodinu, celá země!

Podívejte se na to, jak je těch pár veršů naplněno příkazy: hlahol, radostně služ, vstup s plesem, vstup s díkůvzdáním, vstup s chvalozpěvem, vzdávej chválu, dobrořeč jeho jménu. Je tady hned sedmkrát různými slovy vyjádřeno totéž – uctívej svého Boha, uctívej svého stvořitele. Je tady příkaz pro celé stvoření, který je dále ve třetím verši vztažen konkrétně na svaté, na vykoupený Boží lid, jemuž je Bůh pastýřem. Ale úvodní slova žalmu volají ke chvále celou zemi, celé stvoření. V Žalmu 98 se mluví o tom, že dálavy země spatřily spásu našeho Boha, proto:

• Ž 98:4 Hlahol Hospodinu, celá země, dejte se do plesu, pějte žalmy.

Sedmý verš pak mluví o moři, které má burácet ke chvále Bohu, mluví o celém světě s těmi, kdo na něm sídlí, a osmý verš mluví o tom, že řeky mají tleskat a hory plesat vstříc Hospodinu, že přichází, aby soudil zemi. Podobně Žalm 150 mluví o tom, že všechno, co má dech, má chválit Hospodina. Našli bychom ještě mnohem více podobných výzev a příkazů v knize Žalmů, podle kterých má celé stvoření chválit Boha. Bůh je hoden chvály. Jenom Bůh je hoden uctívání. Jediný Bůh je ze své podstaty hoden uctívání a jenom on může a má přijímat uctívání. Bůh je bytostí neskonale nádhernou, slavnou, spravedlivou, vznešenou, moudrou, dobrou, svatou, dokonalou, vzácnou, jedinečnou, mocnou a současně bytostí tak strašlivou, že mu musí patřit všechna chvála celého stvoření. Celé stvoření má uctívat Hospodina. A celé stvoření, kromě lidí, to dělá:

• Ž 19:2 Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.
• Ž 29:9 Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává z lesních stromů kůru a vše v jeho chrámu volá: „Sláva!“
• Ř 8:19 Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.

Jenom o lidech platí něco úplně jiného:

• Ř 1:21 Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni.

V nějaké míře toto platí i o padlých andělech, ale to Písmo nikde podrobně nerozebírá, a spekulovat bychom o tom neměli. Zjevné je, že stvoření chválí Boha, ale padlí, hříšní lidé se bouří proti němu. Bůh je hoden chvály, ale zatvrzelé lidské srdce ho chválit nechce. Zvrácené lidské srdce bude chválit kdeco a kdekoho jiného, jenom ne svatého a svrchovaného Boha. Prorok Izajáš dobře a sarkasticky popisuje, jak si člověk odlévá zlatou sochu podle svých představ a tu sochu potom uctívá jako boha, a chudý člověk, který na to nemá, si najde kus dřeva, a vytesá si boha, kterému se klaní a kterého uctívá (Iz 40,18-20). Proto také v našem Žalmu (a v mnoha jiných) čteme příkaz, kterým Bůh ukládá člověku, aby ho uctíval. Bůh je hoden uctívání, Bůh si přeje, aby ho lidé uctívali, a Bůh přikazuje lidem, aby ho uctívali. Podívejme se do našeho textu na slovesa, která jsou tam použitá, která nám mohou více přiblížit, co to znamená uctívání.

Hlahol! To je trochu zastaralé slovo, ale je krásné a libozvučné. České překlady tam mají ještě „prokřikuj“ (K), „jásej“ (B21) nebo „výskej“ (Pavlík). Je to vyjádření radostného nadšení, něco jako radostné skandování. Když Pán Ježíš před svým ukřižováním vjížděl na oslátku do Jeruzaléma a zástupy ho vítaly s palmovými ratolestmi v rukou a volaly Hosana, bylo to přesně takové radostné hlaholení, radostná chvála. Lidé byli nadšení a provolávali Pánu slávu. Naše chvála má být radostná a hlasitá a má znít celou zemí. Hlaholte Bohu, milovaní. Církev hlaholí Bohu ke chvále. V chrámu v Jeruzalémě byli zpěváci, levité, kteří měli oslavovat Boha zpěvem, hlaholit, troubit a pískat na různé dechové nástroje, tlouct do bicích nástrojů a rozeznívat struny strunných nástrojů. Ale Nový zákon nám ukazuje ještě na úplně jiný nástroj, který máme rozezvučet, a tím je naše srdce. Jakmile naše srdce budou přetékat chválou, z našich úst bude znít hlaholení, radostné výskání a jásání.

Radostně služ Hospodinu! Služba Bohu je radostnou službou. Tím neříkám, že to je lehká a pohodlná služba. Mnohdy je to velmi těžká, bolestivá, náročná a vyčerpávající služba. Ale vždycky je to radostná služba. Boží dítě má nové srdce, které s radostí slouží Hospodinu. Je to srdce naplněné Duchem svatým a touží po službě Bohu. Jak vypadá taková služba Božích dětí?

• Římanům 12:1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Sloužit Bohu znamená přinášet sám sebe Bohu. To není nic tajemného nebo mystického. Nový zákon to popisuje prostými slovy: zapřít sám sebe a stát se služebníkem druhých, tedy učinit druhé přednější než sebe. Sloužit Bohu, kterého nevidíme, je totéž jako milovat Boha, kterého nevidíme, a v praxi to znamená sloužit Božím dětem, které vidíme. Nebo slovy Jakuba, bratra Páně, který o něco dále mluví o mrtvé víře, živá víra, zbožnost:

• Jakubův 1:27 … před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.

Vstupte před jeho tvář s plesem, do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! To jsou tři další způsoby uctívání Boha – děkování, chvála a dobrořečení. Boží slovo nám neustále připomíná, že máme být vděční. A není toho málo, za co máme být vděční. Každý náš dech je příležitostí ke chvále, každý úder našeho srdce je důvodem oslavy Boha. Bůh nám dal život, učinil nás takové, jací jsme, dal všechno, co máme, čím disponujeme, co umíme. Přivedl nás ke Kristu, dal nám nový život, učinil z nás své milované děti, postavil nás do společenství svatých, do církve a dal nám dědictví v jeho svatém lidu. Už nyní nás zahrnuje veškerou svou péčí, láskou, svými dary a svým požehnáním. A slíbil nám věčnost před jeho tváří, v jeho blízkosti, v jeho nádvořích, v jeho branách, věčnost v novém těle, které bude zbavené všech problémů, které působí hřích. Milovaní, je toho tolik, za co máme Boha chválit a za co mu máme děkovat. Proto nemáme otálet ani chvilku.

Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu! Bůh je hoden naší chvály, našeho velebení a uctívání. Připomínejte si jeho slova a každý den chvalte svého Boha, kdykoliv je to jen možné, dobrořečte Bohu, děkujte mu, radujte se z něj samotného. To nás vede ke druhému bodu dnešního kázání, k Bohu, který je:

II. Předmět uctívání (v. 3)

Bůh nám přikazuje, abychom ho chválili. Celý svět má chválit Boha a celý svět jednoho dne bude chválit Boha. Dokonce i ti, kdo Boha odmítají, budou muset jednoho dne sklonit svá kolena před Pánem (a sklonit svá kolena znamená uctívat) a budou muset ke slávě Boha Otce svými ústy vyznat to, co my křesťané vyznáváme s radostí: „Ježíš Kristus je Pán!“ (Fp 2,9-11). Náš text mluví o chvále, mluví o radosti, mluví o službě Bohu, o uctívání Boha, ale třetí verš mluví také o poznání Boha.

• Ž 100:3 Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase.

Podívejte se znovu na to sloveso! Vězte! Rozumějte, pochopte, mějte vědomí, porozumění. Chvála souvisí s porozuměním. Naše mysl je zapojená do uctívání. Uctívání je rozumné, smysluplné. Křesťan ví, koho uctívá a proč. V uctívání a ve chvále nejde jenom o naše emoce, i když i naše emoce se zapojují. Nelze Bohu sloužit s radostí a chválit ho s výskáním a nezapojit do toho své emoce. Poslouchejte, co Pavel napsal křesťanům do Říma o tom, co se Bohu líbí, jak mají křesťané sloužit Bohu:

• Ř 14:17-18 Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží.

Radost a pokoj z Ducha svatého souvisí s naším srdcem a s našimi emocemi, stejně jako hlaholení a radostná služba. Ale náš text v Ž 100,3 mluví o naší mysli, našem vědomí a porozumění. Lidská mysl je ve svém přirozeném stavu zatemněná. Když Písmo popisuje život nevěřících, říká:

• Ef 4:18-19 Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci.

Proto nemohou uctívat Boha. Mají zatemnělou mysl. Nechtějí uctívat Boha. Mají zatvrzelé srdce. Proto nás náš text volá k tomu, abychom věděli, koho uctíváme. Pohané nevědí, koho uctívají. Nerozumí tomu, že jsou dětmi ďábla, a že když uctívají stvoření nebo dokonce démony, rouhají se tím Bohu. Bůh musí člověka vysvobodit z této temnoty, dát mu svou milost, otevřít mu oči, aby viděl Krista ukřižovaného, který je jedinou cestou ke spasení. Bůh musí dát člověku srdce, které je schopné věřit, a teprve potom člověk chápe svůj hřích, temnotu, ve které žil, teprve potom činí pokání ze své vzpoury proti Bohu, a věří v Krista. To je spasení. Kdo věří v Krista, je spasen. Kdo nevěří, už je odsouzen pro svou nevěru (J 3,18). Teprve když člověk uvěří v Krista, může začít chválit Boha v Duchu a v pravdě, protože teprve tehdy začíná poznávat Boha v pravdě. A v tomto poznání musí dál růst. S tím, jak poznáváme Boha, stále více chápeme, že je náš Stvořitel, že je náš pastýř, že je náš Pán a vládce, že je náš majitel. A čím více Boha poznáváme, tím více je naše srdce naplněno chválou, vděčností, radostí i pokojem.

Jenom Hospodin je Bůh. Není jiného Boha kromě Hospodina. Bůh je Bohem v absolutním slova smyslu, v jedinečném slova smyslu. Jenom ti, kdo poznali Boha v pravdě, mohou ho uctívat v Duchu. Jenom ti, kdo poznávají Boha v Otci a Synu a Duchu svatém, mohou přinášet Bohu chválu, která je Bohu příjemná a kterou přijímá. Jenom ti, kdo přicházejí k Synu a jsou v něm, v pravdě poznávají Otce, protože kdo je v Synu, je v pravém Bohu. Ježíš Kristus je ten pravý Bůh a věčný život (1J 5,20). 

Náš text mluví o tom, že Bůh je náš stvořitel, on nás učinil a ne my sami sebe. Bez tohoto pochopení nemůže člověk hlaholit Bohu. Pokud někdo nechápe, že Bůh nás učinil, nezná Boha v jeho moci a slávě. Ten text zdůrazňuje, že Bůh je stvořitel. A toto vědomí je zasazeno do kontextu chvály a uctívání.

Člověk ve své padlé přirozenosti chce žít tak, jako kdyby byl sám svým tvůrcem. Chce vlastnit svůj život. Tohle je důvod, proč je evoluční teorie tak přitažlivá pro nevěřícího člověka – nabízí mu vysvětlení, které se obejde bez Stvořitele. Ale jestli je tady Stvořitel, potom je tu také stvoření. A stvoření bude vždycky mnohem méně než Stvořitel. To je pokořující. A pro mnoho lidí je to nepřijatelné. Ale on nás učinil. Bůh stvořil svět z ničeho, stvořil člověka z prachu země. Bůh nepotřeboval, aby mu někdo dal nějaký materiál, protože všechno učinil svou mocí. Což ukazuje, že je také vlastníkem všeho. Proto má právo vyžadovat uctívání od všeho stvoření, proto má hlaholit celá země.

Stejně jako Bůh stvořil fyzického člověka, stvořil i duchovního – z duchovně mrtvého otroka ďábla učinil svou stvořitelskou mocí nového člověka, Boží dítě. Jsme jeho dílo, jsme stvořeni v Kristu Ježíši jeho mocí. A právě tak jako jsme jeho vlastnictvím ve fyzickém slova smyslu, jsme jeho vlastnictvím i v duchovním slova smyslu. Proto nazýváme Krista naším Pánem. Proto teprve vyznání Krista jako Pána vede ke spasení. Kde není Ježíš Kristus Pánem, nemůže být ani Spasitelem.

Jsme jeho lid. Učinil z nás svůj lid. Žalmista tady mluví jako ten, kdo byl vykoupen z moci hříchu a ze smrti. Mluví jako ten, kdo přichází před Boží tvář, kdo vchází do Hospodinových nádvoří, kdo vstupuje do jeho bran, kdo slouží Bohu s radostí a chválou. Mluví jako duchovní potomek Abrahamův. To nebyli všichni Izraelci, ale jsou to všichni, kdo byli před stvořením světa zapsáni do knihy života, kdo byli předurčeni k tomu, aby přijali podobu Božího syna. My nejsme Izraelci svým původem, ale přesto jsme Boží děti, jsme Boží lid, protože jsme byli povoláni Bohem ke Kristu a byli jsme vykoupeni jeho obětí.

• Ř 9:25-27 Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘ A Izaiáš prohlašuje o Izraeli: ‚Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen zbytek bude zachráněn.‘

Jenom vyvolení z Izraele budou nazváni Božími dětmi, Božím lidem, společně s vyvolenými ze všech národů, jazyků, kmenů a ras. Znovu tady nacházíme důvod k radosti, ke chvále a k jásání, protože Bůh z nás učinil svůj lid. Bůh z nás učinil křesťany – nebyli jsme to my sami. Bůh nám učinil nové srdce, Bůh nám dal nově se narodit z Ducha svatého. On nás učinil, ne my sami sebe, jsme jeho lid. A podívejte se ještě dál. Jaký lid z nás Bůh udělal? Bůh z nás neudělal své otroky, přestože i tak bychom mohli být jeho lidem, ale udělal z nás své děti. Boží slovo tady říká, že jsme ovce, které pase. Hospodin je náš pastýř. Hospodin se o nás stará. Vodí nás na klidná místa u vod a udržuje nás při životě. Poslal svého Syna, aby byl naším Pastýřem. Ježíš řekl:

• J 10:11 Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.

A přesně to Ježíš udělal. Položil svůj život za své ovce, dal sám sebe za nás. Svatý Boží syn se kvůli nám ztotožnil s naším hříchem, vzal na sebe trest za náš hřích, smrt, podstoupil Boží hněv, v těle, jako má člověk, podstoupil smrt, a to smrt na kříži. To nás vede přímo k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Příčina uctívání (v. 5)

Proč máme hlaholit Bohu? Proč ho máme chválit? On je toho hoden, protože je Bůh, je naším stvořitelem, je naším pastýřem. Skrze Pána Ježíše Krista se stal naším Otcem, a náš text ještě dál:

• Ž 100:5 … neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!

Jenom Bůh je dobrý. Bůh se vždycky ztotožňuje se svými vlastnostmi, se svou spravedlností, svatostí, slávou, dobrotou atd. Ale Boží dobrota je něco, s čím se Bůh ztotožňuje bytostně. Bůh je všechno, co znamená dobro, Bůh je právě a přesně to, co znamená dobro. Bůh je dobrý (Ž 106,1) – to je refrén, který se dokola opakuje v Písmu. Přesně to Ježíš říká mladému bohatému vládci, který mu řekl „Mistře dobrý“.

• Mk 10:18 Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.

Jenom Bůh je ze své podstaty, sám v sobě, cele a dokonale dobrý. Bůh se ztotožňuje se svou dobrotou. On jediný je dobrý. Veškeré Boží jednání je dobré. Všechny kladné Boží vlastnosti mají svůj zdroj v Boží dobrotě – jeho milost, láska, milosrdenství, slitování, požehnání, Boží trpělivost, shovívavost, a mohli bychom pokračovat dále. Ale také všechny svaté Boží atributy jsou dobré – musíme rozumět tomu, že Boží soud je dobrý. Boží spravedlnost je vrcholně dobrá – což mimochodem ukazuje, jak strašlivý je hřích, když Bůh odsoudí člověka k věčnému zatracení. Boží hněv je dobrý – Bůh se hněvá, ale nikdy nezhřeší. To nám ukazuje, co to znamená, že Bůh je dobrý. Všechny Boží záměry jsou dobré – jak spasení, tak soud. Proto může Pavel říci:

• Římanům 8:28 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Bůh je dobrý, a proto mu patří všechna naše chvála. Milovaní, jestliže Bůh je dobrý, neměli bychom ho bez přestání chválit? Jestliže Bůh je dobrý, neměl by každý den slyšet náš jásot? Naše hlaholení? Naše chvály? Naše uctívání?

Bůh je také nekonečně milosrdný – jeho milosrdenství je věčné. Jeho milosrdenství nikdy nepomine, protože Bůh je dobrý a jeho milosrdenství má kořen v jeho dobrotě. Na jiném místě David popisuje Boží milosrdenství jako vzácný skvost (Ž 36,8). Boží milosrdenství trvá. Bůh se zavázal, že nám bude navěky prokazovat své milosrdenství. Bude s námi jednat laskavě – ne tak, jak si zasloužíme, ale podle svého milosrdenství. A bude s námi takto jednat vždycky:

• Izajáš 54:8.10 V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel. … I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.

Ještě někdo pochybuje o tom, proč bychom Boha měli chválit? Bůh je dobrý a jeho milosrdenství je věčné! Proto bude i naše chvála znít po celou věčnost. Ve svém milosrdenství nám Bůh prokazuje svou lásku, svou něhu, svou dobrotu, svou laskavost, své slitování. Odvrací od nás důsledky naší vzpoury a všechen trest za náš hřích vkládá na Krista. To je jeho milosrdenství. Bůh není generál ani nelítostný ředitel, ale milosrdný Otec, dobrý pastýř. Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení.

Dobrý Bůh nám prokazuje své věčné milosrdenství a ujišťuje nás o tom, že to s námi nikdy nevzdá, protože je věrný do všech pokolení. Jeho věrnost se prokáže ve všech pokoleních. V každé generaci Bůh zachraňuje ty, které „rozhodnutím své dobroty povolal za syny“ (Ef 1,5). Od počátku stvoření až do posledního dne, kdy přijde Pán Ježíš a země se všemi jejími skutky bude postavena před soud, si Bůh v každé generaci zachovává své svaté. Jeho věrnost je do všech pokolení. Nikdy tady nebyla generace, která by byla celá vyhlazená. Víme o jedné generaci, ze které se zachránili jenom jeden manželský pár a jejich tři synové s manželkami – to bylo při potopě. Ale i v tomto pokolení byli zachránění. I tomuto pokolení Bůh prokázal svou věrnost. I zde se zjevilo jeho veliké milosrdenství, i zde se ukázala jeho dobrota. Bůh si zachovává svůj lid. Někdy můžeme být smutní z toho, jaká je situace v naší zemi, v jaké temnotě tu žijeme, jak málo světla kolem sebe vidíme, jak jsme sami velmi slabí, jak slabé jsou církve a jak maličko jich tu je, jak narůstá zvrácenost a hřích kolem nás. A přece i do této temnoty zní tato slavná a veliká slova, že Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení.

Milovaní, neměli bychom pohrdat bohatstvím Boží dobroty, která nás chce přivést k pokání (Ř 2,4). Bůh ve své dobrotě poslal svého Syna, aby byl naším vykupitelem. Bůh nám prokazuje své veliké milosrdenství, když místo nás potrestal toho, kterého od věčnosti miloval. Bůh zachovává svou věrnost. I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe (2Tm 2,13). On je Bůh. On je náš Bůh. On je náš Otec, je náš Stvořitel, vládce a Pán. Jak bychom mohli mlčet? Jak by naše ústa mohla zůstat zavřená? Jak by naše srdce mohla zůstat chladná?

Chcete vidět důkaz Boží dobroty, Božího milosrdenství a Boží věrnosti? Podívejte se na kříž. Podívejte se na Božího syna. Pohleďte na jeho rány, pohleďte na jeho hrob, kam položili jeho mrtvé tělo, pohleďte na vzkříšeného Pána, který sedí po pravici Boha Otce v nebesích. Vyhlížejte Pána slávy, který přijde pro svůj lid. Těšte se na ženicha, který vydal sám sebe za svou nevěstu a už brzo si pro ni přijde. Mohla by naše ústa mlčet?

• Ž 100:1-5 Hlahol Hospodinu, celá země! Radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s plesem! Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase. Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!

Amen.