… abychom se stali chválou jeho slávy

Jaroslav Kernal, Praha 12. ledna 2025

Před nedávnem jsme společně řešili otázku jedné písně – zda ji zpívat či nikoliv, zda je vhodná nebo nevhodná a trochu jsme vynesli na povrch otázku uctívání. Proto jsme s Ríšou viděli jako dobré, když se touto otázkou budeme zabývat ještě trochu hlouběji. Díky tomu máme před sebou krátkou sérii tří kázání z knihy Žalmů, z posledních tří žalmů (148, 149, 150), na nichž si ukážeme některé věci, které se týkají chvály a uctívání. Jako Boží lid jsme předurčeni ke chvále:

• Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. (Ef 1,5–6)
• [V Kristu] … se nám … dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. (Ef 1,11–12)
• V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. (Ef 1,13–14)

Jsme předurčeni ke chvále, v Kristu jsme stali chválou jeho slávy a Bůh si nás vydobyl ke chvále své slávy. Kdyby kvůli ničemu jinému, toto je naprosto dostatečný důvod k tomu, abychom se zabývali chválou, abychom rozuměli tomu, co to chvála je, koho se týká na obou stranách rovnice a jaké jsou důvody, které by nás – a jak uvidíme, tak nejenom nás – měly ke chvále vést. Pojďme nyní přečíst Žalm 148. 

Máme před sebou žalm, který je mohutnou výzvou k oslavě Boha. Veškeré stvoření je voláno k tomu, aby chválilo Boha. Zdá se, že struktura žalmu vychází z prvního verše Písma:

• Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

Prvních šest veršů volá nebeská stvoření ke chvále, zatímco druhých osm volá ke chvále ta pozemská stvoření. Charles Spurgeon říká, že není možné tento žalm rozdělit – a myslím, že v mnoha ohledech mu můžeme dát za pravdu. Je tady jedna mohutná výzva ke chvále, která je ohraničená chválou – začíná a končí slovem haleluja, což neznamená nic jiného než chvála Hospodinu. To je rámeček tohoto žalmu a ta silná výzva ke chvále je do něj zarámovaná. Posledních pět žalmů knihy Žalmů je takto orámováno a spolu s nimi ještě žalmy 106, 113 a 135 – začínají a končí slovem haleluja. Mimochodem v Novém zákoně se toto slovo vyskytuje jenom v devatenácté kapitole knihy Zjevení, celkem čtyřikrát a slyšíme tam „mocný hlas jakoby obrovského zástupu v nebi“ a „volání čtyřiadvaceti starců spolu se čtyřmi bytostmi, kteří padají na kolena a klanějí se před Bohem“ (Zj 19,1.3.4.6).

Dneska se z žalmu 148 podíváme na tři věci – nejprve na to, co je to chvála, dále se podíváme na chváliče, tedy kdo všechno má chválit Boha a nakonec se podíváme na toho, který je chválen a který jediný je hoden chvály. 

I. Chvála

Co je to chvála? To by měla být první otázka, kterou bychom si měli položit, když slyšíme tu naléhavou výzvu tohoto žalmu. Chvalte, chvalte, chvalte, chvalte! V prvních pěti verších je to hned devětkrát. Je to jako střelba – bum, bum, bum, bum … a znovu: Chvalte, chvalte, chvalte, chvalte. To je starozákonní verze Efezským jedna, kterou jsme četli před chvílí. Boží lid je lidem chvály. Ale zde není výzva k Božímu lidu – ale to předbíhám. Co tedy má celé stvoření dělat? Co je to chvála?

Chvála je vyjádření obdivu nebo také vděčnosti. Rozhodně obsahuje také prvek vděčnosti a souvisí také s úctou. Chvála se v tom nejširším slova smyslu odvíjí od objektu chvály, od nějaké kvality nebo přidané hodnoty toho, co je chváleno. Není to na prvním místě kvalita toho, kdo chválu vyjadřuje. Proto také v češtině říkáme, že sebechvála smrdí, protože někdo vyjadřuje kvalitu sám sebe, vychvaluje se, vynáší se, nebo, jak se říká po staru, nadýmá se. O vlastních kvalitách se může pochvalně vyjadřovat jenom ten, kdo je dokonalý – a to je jen Bůh. Takže když známá fiktivní postava Agathy Christie, belgický detektiv Hercules Poirot, o sobě říká, že je přece nejpokornějším člověkem na celém světě, působí to vskutku komicky. Sebechvála ukazuje na velkou sebestřednost. A ne vždy se projevuje tak okatě jako v případě pana Poirota. Ale to není to, o čem chceme dneska mluvit. Dneska se podle textu Žalmu zaměřujeme na chválu, která je určená Bohu. 

Když se dnes mezi křesťany řekne chvála, vybaví se jim píseň nebo možná určitý druh písně či hudebního aranžmá. Vybaví se jim možná popová písnička, která v lepším případě oslavuje Boha a nejspíš není doprovázená hrou na varhany nebo na klavír. Je to důsledek určitých změn, které proběhly v evangelikálních církvích v posledním půl století. Možná to máme také trochu spojené s biblickými texty jako je Ef 5,19 nebo Ko 3,16, kde mluví o tom, že naplňováni Duchem nebo Božím slovem máme k sobě navzájem mluvit v žalmech, hymnech a duchovních písních, nebo jak čteme v našem překladu: 

• Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. (Ko 3,16)

Tady máme ty chvály. Nicméně v originálním texty jsou jak v Ko 3,16 tak v Ef 5,19 úplně stejná slova – jsou tam tři výrazy, které jsou synonyma, tedy označují totéž. Je tam slovo psalmos v mn. č., tedy žalmy, což může znamenat biblické žalmy, ale běžně se to slovo používalo pro označení písně, takže vzhledem ke kontextu, se nejspíš jedná o píseň. Dále je tam hymnos v mn. č. – a v češtině z toho máme slovo hymna, což je vznešená píseň, a používáme to hlavně o národní hymně, ale v řečtině to opět znamenalo píseň, a nakonec je slovo ódé, óda, a na obou místech je tam přívlastek „duchovní“, tedy duchovní ódy, duchovní písně. Ta slova žalmy, hymny, ódy nejsou žádné termíny, tedy že by označovaly přesně vymezený obsah zpěvu, i když jsou lidé, kteří si to myslí. Např. v tradičních presbyterních sborech a občas i v některých reformovaných baptistických sborech se leckdy zpívají jenom přebásněné biblické žalmy a ještě navíc bez hudebního doprovodu. Možná si nevšimli, že tam jsou ještě další dvě slova … Ale nechci tyto bratry zlehčovat. Nicméně si myslím, že použitím těchto synonym chtěl Pavel poukázat na celou škálu různých druhů písní, jimiž máme chválit Boha. A jak říkám, nejedná se o termíny, ale spíše je to vyjádření bohatství, které je ukryté ve zpěvu. Stačí, když se podíváme jenom do knihy Žalmů, což je kniha písní, Žalmy se zpívaly. Jsou tam žalmy mudroslovné, v nichž je vyjádřená moudrost (Ž 1, 15, 37, 73, 90), žalmy vyznání (32, 51), žalmy chvály (145–150), vylévání srdce před Bohem (Ž 13, 42, 43), poučující žalmy, historické žalmy, v nichž se vypráví o historii Izraele, o velikých Božích věcech (107), stvořitelské žalmy (19, 29) atd. Nebo Žalm 119, což je monumentální oslava Božího slova a Boha samotného. To je obrovské bohatství, které máme jenom v knize Žalmů. A nesmíme zapomenout na to, že celá kniha Žalmů je z hlediska literárního žánru poezií, takže jsou tam básnické figury a obraty, symboly, přirovnání a alegorie. Bůh je nedobytný hrad nebo skála. To patří k písni. Píseň je poezie, která se zpívá. Nikdo nezpívá matematické rovnice nebo fyzikální vzorce ani nikdo nenazpíval občanský zákoník nebo vyhlášku o silničním provozu. Bůh sám používá tento poetický jazyk a dal ho i nám, lidem, abychom ho používali, abychom se o něm takto poeticky vyjadřovali, abychom ho takto chválili. 

Někdy chceme být tak přepečlivě přesní, že třeba kvůli nějakému slovu, které se nám nezdá, nechceme zpívat nějakou píseň, která oslavuje Boha. Přemýšlejme o tom v kontextu poezie. Přemýšlejme o tom, k čemu je ta píseň určena, zda skutečně stojí za to, abych raději mlčel a nevzdával chválu spolu se společenstvím Božího lidu Bohu, který rozumí víc než dobře každému a který se dívá na prvním místě k srdci. Tím samozřejmě nechci říct, že bychom měli zpívat kdejakou hloupost. Naše uctívání, naše chvála, naše písně – to vše musí být pravdivé, jak co se týče obsahu, tak co se týče našeho srdce. Jako Boží děti uctíváme Boha v Duchu a v pravdě (J 4,24). A samozřejmě pokud vám vaše svědomí nedovoluje zpívat nějakou píseň v církvi, nezpívejte ji. Modlete se za to, zkoumejte své srdce i své motivy, případně o tom mluvte s bratrem nebo sestrou, kteří jsou vám blízko, a pak ve shromáždění vzdávejte Bohu chválu ve svém srdci a nechte ostatní, aby svou chválu vyjádřili tak, jak vy kvůli svému svědomí nemůžete. Jsme povoláni ke chvále – a o tom je náš text. Ale chvála je víc než jenom zpěv. Pojďme se tedy na to podívat. 

II. Chváliči

Náš žalm volá všechny a všechno ke chvále. Podívejte se do toho textu, jak se tam to slovo všechno nebo všechny opakuje – je tam celkem devětkrát. Je tu vyjmenováno celkem třicet chváličů, třicet druhů stvoření, a k devíti z nich je připojeno slovo všichni nebo všechny. Tady jsou: andělé, zástupy, slunce, měsíc, hvězdy, nebesa, vody, netvoři, propastné tůně, oheň, krupobití, sníh, mlha, vichr, horstva, pahorky, stromy, cedry, zvěř, dobytčata, plazi, ptactvo, králové, národy, vladaři, soudci, jinoši, panny, starci, mladí – těm všem je zde přikázáno, aby chválili Hospodina, a kromě padlých lidí a padlých andělů ti všichni také Hospodina chválí. 

A všimněte si, že ten žalm začíná v nebesích. Chvála zní z nebes, z nebeských výšin. Žádná výšina skutečně není tak vysoká, aby nemohla chválit Nejvyššího. Vybavuje se mi ta scéna z Lukášova evangelia, kdy se nad pastýři v poli rozzářilo nebe Boží slávou a množství nebeských zástupů, doslova nebeské vojsko, nebeský expediční sbor se rozezvučel chválou. Když husité začali zpěvem oslavovat Boha, křižácká vojska se v hrůze obracela a utíkala pryč ze země, kterou si chtěli podrobit. A to byla jenom lidská, pozemská chvála. Co teprve když se rozezvučí ta nebeská. Jan ve svém vidění ve Zjevení vidí Beránka na hoře Sión, který je obklopený svým lidem, svými vyvolenými a slyší „hlas z nebe jako hukot množství vod a jako zvuk mohutného hřmění; a znělo to, jako když hudebníci rozezvučí své nástroje. Zpívali novou píseň před trůnem …“ (Zj 14,2–3). A v 19. kapitole je další výzva:

• A od trůnu zazněl hlas: „Zpívejte Bohu našemu všichni jeho služebníci, kteří se ho bojíte, malí i velicí.“ A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla.“ (Zj 19,5–8)

Když se vrátíme do žalmu, vidíme, že z nebeských výšin sestupuje ta chvála níž. A mohli bychom říci, že postupuje od inteligentní a rozumné chvály, zde bychom mohli mluvit o písni, ke chvále neživého stvoření: slunce, měsíc, jasné hvězdy, nebesa i vody nad nebesy. Ti všichni chválí Boha. Slunce ho chválí svým svitem, měsíc svým odrazem slunečního svitu, jasné hvězdy svou září, světlem, které dopadá na naši zem, nebesa nebes i vody nad nebesy, ať už je tím míněno cokoliv, to vše vzdává Bohu chválu. V jiném žalmu to David vysvětluje:

• Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. (Ž 19,2–5)

Není to řeč lidská, nelze od nich slyšet slova, přesto chválí Hospodina. Chválí ho svou existencí, chválí ho svou nádherou a dokonalostí, s níž bylo vše stvořeno. Je to důvod jejich chvály:

• Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno, on tomu dal povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine. (Ž 148,5–6)

A potom ta chvála sestupuje ještě níž – a nyní to vypadá, že jde jakoby od spodu nahoru. Začíná tentokrát u stvoření, která se nevyjadřují inteligentní řečí, slovy, ale jako u těch předchozích jsou i tato stvoření stvořena ke chvále – tím, že jsou, tím, co jsou, tím jak působí a co dělají, jak se zjevují nebo projevují, tím vším chválí Hospodina. A trochu překvapivě to začíná u netvorů a propastných tůní. Znovu nemáme moc ponětí, o čem přesně se tady mluví, ale zdá se, že se jedná o netvory z hlubin propastných tůní, kde jsou stvoření, která možné ještě vůbec neznáme nebo je třeba už nepoznáme. A vedle nich je tu oheň, krupobití, sníh i mlha, vichr, horstva a pahorky – České středohoří i hora Říp, stejně jako Alpy, Andy, Kavkaz nebo Himaláje – to vše chválí Hospodina. A potom to, co je na nich – ovocné stromy a všechny cedry. Stromy, které přinášejí užitek v podobě svých plodů, stejně jako všechny stromy, které přinášejí jiný užitek, pro člověka minimálně v podobě dřeva. Nicméně užitek stromů je mnohem větší – věděli jste například, že každý strom je vysoce účinná klimatizace? Stromy vzdávají chválu Bohu, stejně zvěř a všechna dobytčata, plazi a ptactvo. Všechno, co Bůh stvořil, vzdává Bohu chválu. 

A potom se žalm obrací k lidskému druhu. Ten je ze své přirozenosti padlý, přesto ze své podstaty, z podstaty toho, že je stvořený k Božímu obrazu a z podstaty funkce, kterou Bůh určuje jednotlivcům, celý lidský druh vzdává Bohu chválu. Králové a všechny národy, vladaři a všichni soudci. Národy vzdávají Bohu chválu svou existencí stejně, jako množství druhů živočišné říše. Když se díváme na národy, můžeme žasnout nad tím, jak rozmanitě Bůh všechno stvořil a uspořádal. Králové, vladaři a soudci – i oni vzdávají chválu Bohu z podstaty toho, kým jsou – má se na nich zrcadlit Boží autorita, Boží spravedlnost, právo a vznešenost, řád a milosrdenství. 

A ve verši 12 jsou to muži a ženy, jinoši a panny, tedy ti, kteří zobrazují člověka v plnosti, protože Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, starci i mladí – tedy počátek i konec lidského rodu. Mladí se učí od starců, jak uctívat Boha se vší vážností a hloubkou, a starci si od mladíků připomínají, jak uctívat Boha se vší radostí, živostí a plností, kterou mládí obnáší. 

Ale protože je člověk padlé stvoření, nechválí Pána svými ústy, svým srdcem, svou myslí a svou silou. Přijde chvíle, kdy bude muset a nebude moci jinak, ale do té doby trvá čas milosti, kdy jsou všichni volaní k tomu, „ať chválí Hospodinovo jméno“ (v. 13). Pokořte se před Pánem, vyznejte ho jako svého Stvořitele a dá se vám poznat také jako Spasitel. Skloňte se před ním, on vás povýší. A to je závěr žalmu, který nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání, k objektu naší chvály:

III. Chválený

• Ať chválí Hospodinovo jméno, pouze jeho jméno je vyvýšené, jeho velebnost je nad zemí i nebem. (Ž 148,13)

Tady je vrchol dosavadní části žalmu. První vrchol byl v pátém a v šestém verši, kde se Bůh dává poznat jako Stvořitel a tady je další, kdy Bůh sám ukazuje, že jen on je hoden chvály, jenom jeho jméno je vyvýšené, jeho velebnost je nad zemí i nebem. Bůh je tou nejvyšší bytostí, jaká existuje. Od něj se odvíjí všechno. Mohli bychom říci, že je morální povinností každého stvoření chválit Boha už jenom z toho titulu, že on je Stvořitel. A on je úžasným Stvořitelem, je dobrý, v našem textu se mluví o jeho velebnosti. To je slovo, které nepoužíváme příliš často. Je to slovo, které je hodně naplněné významem – spojuje v sobě slávu s milosrdenstvím, důstojnost s něhou a laskavostí, autoritu s krásou. Náš Bůh je hoden chvály, protože je nádherný. 

• Z Témanu přichází Bůh, z hory Páranu Svatý. Nebesa přikrývá velebnost jeho, země je plná chvalozpěvů. (Abk 3,3)

Bůh září ve své slávě a dokonalosti. Jeho jméno je vyvýšené, protože jeho jméno reprezentuje jeho samotného. A je jenom jedno jméno, které je nad každé jméno, je jenom jedno jméno, v němž bychom mohli být spaseni – a to je jméno Ježíš (Sk 4,12). Moji milí, ten Bůh, o němž tady mluvíme, přišel mezi nás, stal se jedním z nás, v osobě svého Syna na sebe vzal tělo, jako máme my, a na lidském těle odsoudil hřích. Jak to udělal? Tím, že se dobrovolně poddal smrti v zastoupení všech, kdo v něj věří. Zaplatil za hříchy svého lidu, stal se smírnou obětí za naše hříchy, jeho ranami jsme uzdraveni, protože jeho krev vytekla na odpuštění našich hříchů. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a „posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím“ (Ef 1,21–22). Tady je Bůh, který sám o sobě říká:

• Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. (Iz 42,8)

Je morální povinností stvoření chválit Stvořitele. A je morální zvráceností stvoření, když chválí cokoliv jiného, tedy nějaké modly, místo nebo svého Stvořitele nebo společně s ním. Bůh se o svou slávu a svou chválu nehodlá s nikým dělit. Proto se Boží hněv zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. 

Ale musíme dojít k tomu nejvyššímu vrcholu našeho žalmu a ten je v posledním verši tohoto žalmu. Ten verš vypadá trochu zvláštně, jako kdyby ani nepatřil do kontextu ostatních veršů. Ale přesně to z něj dělá onen vrchol. Začínali jsme na nebesích a na výšinách, ale nyní se posouváme ještě výš. Bůh:

• Vyvýšil roh svého lidu k chvále všech svých věrných, synů Izraele, lidu, který je mu blízký. Haleluja. (Ž 148,14)

Sestupovali jsme z výšin přes anděly a nebeská světla do hlubin moří a propastných tůní, k vrcholkům hor a ke všemu, co žije na tváři země, k uspořádání, které Bůh dal do tohoto světa, a k člověku, jehož Bůh stvořil, aby byl jeho obrazem. Nyní však docházíme k tomu největšímu Božímu dílu – a to je Boží lid, lid vykoupený Boží milostí skrze víru. Tady se vracíme zpátky na nebesa, resp. jdeme ještě výše, než jsou nebesa nebes, protože s vykoupeným Božím lidem vstupujeme až na Boží trůn. Žalmista to ještě nemohl tušit, ale nám to zjeveno více než jasně. 

• Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. (Ef 2,4–7)

Boží lid sedí tam, kde sedí Bůh, a tam, na nejvyšších místech zní chvála Nejvyššímu. Tam jsme byli posazeni, protože Bůh si nás vydobyl, abychom byli chválou jeho slávy. A jakkoliv byla ta tělesná bohoslužba starého Izraele vznešná a krásná, nyní je tady chvála pravého Izraele, pravého Božího lidu, který je složený ze znovuzrozených Židů a pohanů a chválí Boha. 

Bůh vyvýšil svůj lid, aby byl chválou jeho slávy. To jsme my. V celém stvoření se zrcadlí Boží sláva a veškeré stvoření tím, jak je stvořené, vzdává chválu Bohu, podobně jako nádoba vzdává chválu hrnčířovi, který ji udělal – je jeho vizitkou, je výrazem jeho šikovnosti, jeho tvůrčí moci. Ale tím nejvyšším vrcholem stvoření v tomto světě je Boží lid, Kristova církev. Není nic nádhernějšího a dokonalejšího než je Kristova nevěsta. Andělé na ni hledí a učí se Boží mnohotvaré moudrosti právě na církvi. Bůh tady svým Duchem a skrze oběť svého Syna spojit to, co bylo v tomto světě nespojitelné – spojit zlé, vzdorovité, sebestředné, pyšné, naduté a arogantní hříšníky do jednoho těla a vylil mezi ně svou lásku, kterou nyní tito Bohem omilostnění hříšníci prokazují jedni druhým. A „podle toho poznají, že jsme jeho učedníci [že jsme byli stvořeni ke chvále jeho slávy], když budeme mít lásku jedni k druhým“ (J 13,35).

To je naše postavení, to je náš úkol – vzdávat Bohu chválu svými ústy, dobrořečit mu ve svém srdci a být chválou jeho slávy, žít život Kristova učedníka, který jako měsíc zrcadlí Pánovu nádheru, který jako slunce vyzařuje Pánovo světlo, svítit jako hvězdy v tomto pokolení pokřiveném a zvráceném. 

• Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně. (2K 3,18)

Amen.