Pán Ježíš je zaslíbený Syn člověka

Jaroslav Kernal, Praha 29. ledna 2023

Milí v Kristu, dnes otevíráme druhou část minisérie o Pánu Ježíši Kristu. V předchozích kázáních jsme se zabývali úřady Pána Ježíše Krista. Jsou to ustanovené úřady starého zákona, do nichž člověk musel být povolán a musel být pomazán. Jedná se o úřad proroka, kněze a krále. Pán Ježíš je Kristus (= mesiáš), tedy Pomazaný. On je tím, kdo v jedné osobě naplňuje úřad proroka, kněze i krále. Je prorokem, protože přinesl definitivní, plné poznání Boha, protože on sám je Slovem Božím, Bohem, který se stal člověkem. Kdo neposlouchá jeho slovo, nepatří do Božího lidu. Je knězem, který jedinou obětí jednou provždy smířil svůj lid s Bohem – odstranil nepřátelství mezi Bohem a člověkem, v lidském těle dal sám sebe jako oběť za naše hříchy, nechal na sebe dopadnout Boží hněv, a tak nás svou obětí jednou provždy vykoupil, usmířil a očistil. Je jediným prostředníkem mezi námi a Bohem. Kdo v něm nemá svého svého prostředníka, tomu nebyly jeho hříchy a není smířený s Bohem. Je králem a vládne nejenom nad Božím lidem, ale nade vším stvořením. Je hlavou svého lidu a jeho lid je jeho tělem. Komu není Kristus králem, tomu není Bůh Otcem a takový nemá podíl na Božím království.

Dnes vstupujeme do druhé poloviny této série a budeme se zabývat třemi tituly Pána Ježíše Krista. Titul vždy odhaluje nějakou pravdu o osobě, které se týká. V Písmu máme celou řadu titulů, které se týkají Pána Ježíše Krista. A z těchto titulů se můžeme dozvědět velmi mnoho o osobě Pána Ježíše, o jeho charakteru, o tom, kým je a co dělá, jak to dělá a proč to dělá. My se v této sérii zaměříme na tři tituly – nejprve na ten, který Pán Ježíš používal o sobě nejčastěji, Syn člověka, dále na titul, který mu z podstaty bytí náleží a kterým ho označovali jiní, Syn Boží, a na konec na titul, který v sobě shrnuje opravdu mnoho, nicméně věnujeme tomu jenom jedno kázání – a to je titul Pán.

Dneska se zaměříme na titul „Syn člověka“. Podíváme se na to, odkud tento titul pochází, což je důležité pro to, abychom rozuměli tomu, co tento titul znamená a nakonec se podíváme na to, co z toho vyplývá pro nás a náš vztah s Pánem Ježíšem. Přečteme teď krátký text z Daniela 7,9–15. 

Nebudeme se zabývat výkladem tohoto textu, ale pokud byste chtěli, můžete jít ke starším kázáním (r. 2019), kdy jsem kázal na knihu proroka Daniela. Dnes se zaměříme na tu jedinou věc, a to je titul Syn člověka, který kromě jiného vychází i z tohoto textu.

I. Původ titulu

• Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno. (Da 7, 13–14)

Tady je popsané vidění, které měl Daniel, v němž se mluví o někom, kdo je jako Syn člověka, kdo přichází k Bohu, je k němu přiveden a je mu dána moc, sláva a království a všichni lidé různých jazyků a národností ho mají uctívat. A je tady použité to vyjádření Syn člověka. Je tu použité trochu jinak, než jak je to všude jinde ve Starém zákoně, ale myslím, že hlavní důvod je v tom, že tento text je napsaný aramejsky a ne hebrejsky. Když se podíváme do řeckého překladu Starého zákona (LXX), uvidíme, že fráze Syn člověka v Danielovi je stejná, jako je to na mnoha dalších místech Starého zákona. Ale význam Da 7,13 je samozřejmě odlišný a v podobném slova smyslu jako je tady ho najdeme ještě na dvou dalších místech – v Ž 8,5 a 80,18. V Žalmu 8 je řeč o člověku v obecném slova smyslu s odkazem na stvoření. Člověku byla při stvoření dána vláda nad celou zemí, nade vším živým, co se na zemi hýbe a dokonce i ve vodách a ve vzduchu. Když Bůh stvořil člověka jako muže a ženu podle svého obrazu, podle své podoby, čteme:

• Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1,28)

Komu Bůh svěřil vládu nad stvořením, komu dal do správy celou zemi? Člověku! Nedal ji žádnému andělovi a rozhodně ne satanovi. Člověk je Bohem ustanoveným vládcem a správcem. Pád na tom nic nemění, jenom ukazuje, že tato vláda člověka podléhá lidské porušenosti a hříšnosti. A mluvíme-li o tom, že satan je vládce, je to jenom v tom smyslu, že je uzurpátorem, že si přivlastnil něco, co mu nepatří – a je to jedno, jestli je to tak, že to ukradl nebo tak, že se člověk sám této vlády vzdává v jeho prospěch. Obojí je špatně! Když přichází Pán Ježíš, ukazuje, co to znamená být synem člověka, v něm se naplňují jak slova z Genesis 1,28, tak slova z Žalmu 8,5. Svým učedníkům dává moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré moci nepřítele (Lk 10,19). Takže když Nový zákon potom vztahuje Žalm 8 na Pána Ježíše Krista, je to v tom smyslu, že v něm naplňuje v plnosti, protože on je tím dokonalým synem člověka, druhým Adamem. Tohle je jeden zdroj titulu Syn člověka, který Pán Ježíš sám o sobě s takovou oblibou používal. Je to asi nejčastější způsob, jak sám sebe označoval. Ale myslím, že se musíme podívat ještě dál.

Ve Starém zákoně je toto sousloví mnohokrát použito v tom nejpřirozenějším slova smyslu. Jednoduše to znamená prostě lidský syn, syn smrtelníka, syn pouhého člověka. Mohli bychom také říci „jenom člověk“. To je způsob, jak Písmo mluví o člověku: je synem člověka, což odkazuje až k Adamovi, k tomu, že byl stvořen z prachu země a v prach se obrátí, odkazuje to také k přirozenosti člověka, k jeho omezenosti, k jeho hříšnosti. Je tu celá řada dalších souvislostí: člověk, který přichází na svět v nějakém svém kontextu, přejímá způsoby svých otců, žije, jako žili oni, chtěl by dosáhnout mnohem výše, až do nebe, ale je jenom lidským synem, jenom pouhým smrtelníkem, párou, která se na chvíli ukáže a potom zmizí, trávou, která vyroste, rozkvete a uschne. Ukazuje to na lidskou pomíjivost, křehkost, smrtelnost. A toto také musíme brát v potaz, když přemýšlíme o Pánu Ježíši Kristu a o tom, jak se on sám označoval za syna člověka. Řekl bych, že je tu řada souvislostí s tím, jak píše o Mesiášovi prorok Izajáš, který ho sice neoznačuje za syna člověka, ale říká, že se narodí z panny, bude Hospodinovým služebníkem, bude trpět a bude dán do hrobu boháče, prostě mluví o něm jako o člověku. Nehledě na zaslíbení dané Davidovi, kdy se mluví o jeho potomku, který bude králem nebo zaslíbení dané Abrahamovi, kdy se mluví o jeho potomku, v němž budou požehnány všechny čeledi země, a myslím, že na tomto místě můžeme jít ještě dál, až do třetí kapitoly knihy Genesis, kde se mluví o muži narozeném z ženy, který přemůže ďábla (Gn 3,15).

A ještě bych chtěl zmínit jednu souvislost, která je myslím hodně spojená s tím, co jsem teď řekl, ale možná nás vede ještě trochu dál – právě v souvislosti s Pánem Ježíšem Kristem. V českých překladech najdeme většinou tu hebrejskou frázi „syn člověka“ přeloženou jako „lidský syn“. Je to i v Danielovi (8,17) a asi úplně nejčastěji je to v Ezechielovi, kde je tímto způsobem označován prorok. Je to skoro v každé kapitole Ezechiela, když Bůh promlouvá k Ezechielovi, čteme: „Lidský synu, postav se na nohy, budu s tebou mluvit“ (Ez 2,1). „Lidský synu, neboj se …“ (Ez 2,6). „Lidský synu, slyš …“ (Ez 2,8). Když Pán Ježíš používal označení „syn člověka“, myslím, že tím mimo jiné odkazoval posluchače právě k Ezechielovi a k té skutečnosti, že Bůh mluví k Ezechielovi jako k synovi člověka, k lidskému synovi. Odkazuje to na tu prorockou roli Pána Ježíše Krista a můžeme to vidět v tom, když se Pán Ježíš ptal učedníků, za koho ho lidé považují a oni odpovídají, že mimo jiné „za jednoho z proroků“ (Mt 16,14).

Toto jsou zdroje, odkud pochází to označení „Syn člověka“. A vidíme, že to není jedna věc, ale že musíme vzít celý Starý zákon a postavit se na něm. To dělal Pán Ježíš. Přišel, aby naplnil zákon, aby naplnil Písmo, aby do stínů Starého zákona vnesl podstatu, to tělo, které tyto stíny vrhá a aby bylo jasné, že všechny tyto stíny Starého zákona a staré smlouvy ukazují na něj!

II. Význam titulu

Už jsem něco z toho nastínil, když jsem ukazoval do Starého zákona na to, odkud pochází toto označení „Syn člověka“. Začněme u toho nejpřirozenějšího. Když o sobě Pán Ježíš mluví jako o Synu člověka, mluví o sobě jako o jednom z lidí. Tohle najdeme mnohokrát v evangeliích. Typickým příkladem může být to, když Pán Ježíš říká, že musí jít do Jeruzaléma, kde bude trpět, bude zabit a vstane z mrtvých. Říká tím mimo jiné to, že je člověk, který může zemřít a zemře. Jinde zase mluví o tom, že jako člověk je na tom tak, že nemá, kde by složil hlavu:

• Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. (Lk 9,58)

V tomto smyslu je synem člověka, který je jenom tělo a potřebuje místo, kde by složil hlavu. Potřebuje jíst a pít – a to mu vyčítali:

• Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkáte: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ (Lk 7,34)

Ježíš je pravým synem člověka, a je to stoprocentní odkaz na jeho lidství. Ježíš jedl, pil, dokonce na svatbě, kde došlo víno, proměnil vodu ve velmi kvalitní víno, Ježíš byl unavený, spal, odpočíval, potřeboval soukromí, protože truchlil. Když se dozvěděl zprávu o vraždě Jana Křtitele, chtěl být s učedníky o samotě, ale zástupy zjistily, kam se chystají a byly tam dříve než Ježíš se svými učedníky. Ježíš žil jako každý jiný člověk a v tomto smyslu byl synem člověka. Byl závislý na svém nebeském Otci jako žádný jiný člověk, přesto tím ale ukazoval jenom to, že je skutečným synem člověka. Přišel za Janem k Jordánu, aby se dal pokřtít, ačkoliv na něm nespočíval žádný hřích, ale chtěl tak dalším způsobem ukázat, jak se ztotožňuje s lidmi, jak je synem člověka.

Jeho odkazy na Jonáše – na znamení Jonášovo, a na Eliáše, ukazují na to, že chápe sebe sama, jako syna člověka, resp. lidského syna jako byl Ezechiel, tedy jako jednoho z proroků, ačkoliv byl mnohem víc než jenom prorok. A dělá to, aby lidé pochopili, kým je, že je tím, kdo přináší Boží slovo, že je Božími ústy, která k nim promlouvají, že je tím Slovem, skrze které bylo stvořeno všechno, co jest a bez něho nepovstalo nic, co jest. Což nás vede k té – podle mě zásadní věci, k tomu plnému chápání titulu Syn člověka. Vybral jsem záměrně ten text z Daniela, protože si myslím, že to je ten hlavní důraz Pána Ježíše Krista, když o sobě používá titul „Syn člověka“.

Jeden z prvních příběhů, který to vysvětluje, je odpuštění hříchů a následné uzdravení chromého muže, kterého jeho přátelé spustili na Pána Ježíše, když nad ním rozebrali střechu, protože se kvůli zástupu nemohli dostat do domu, kde byl. Ježíš tomu muži řekl, že mu odpouští hříchy a farizeové, kteří tam seděli, tím byli pohoršeni.

• Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ (Mt 9,6)

Syn člověka má moc odpouštět hříchy! A potom je tam další příběh – spor se zákoníky, kterým vadilo, že učedníci v sobotu mnuli obilné klasy a jedli zrno, které takto získali. To byla práce a v sobotu se pracovat nesmělo. Jaká byla odpověď Pána Ježíše?

• Vždyť Syn člověka je pánem nad sobotou. (Mt 12,8)

Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Syn člověka přijde se svým královstvím (Mt 16,28). A až přijde, přijde s velikou mocí a slávou, přijde s oblaky nebeskými a přijde se zástupy svých nebeských andělů (Mt 24,30). A když Ježíš vydává (své jediné) svědectví před veleradou a kněžími, když se ho velekněz ptá, zda je Mesiáš, Syn Boží – co odpovídá?

• Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (Mt 26,64)

Tohle všechno jsou odkazy na jedno jediné místo ve Starém zákoně – do Daniele 7,13–14, kde je Syn člověka, který přichází s oblaky nebeskými, jemuž byla dána moc i království, a lidé ze všech národů a jazyků ho budou uctívat, a jeho vladařská moc je věčná a nikdy nepomine. Znovu a znovu Pán Ježíš odkazuje na tento text a mluví o tom, že on je ten Syn člověka, o němž je psáno v proroku Danielovi. A v Janově evangeliu o sobě říká, že jako Syn člověka je věčným pokrmem pro ty, kdo v něho věří, že lidé musí jíst jeho tělo a pít jeho krev, aby měli život věčný (J 6,53).

• Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. (J 3,13)

A také říká, že má moc konat soud, protože je Syn člověka (J 5,27). Znovu to neodkazuje nikam jinam, než k Danielovi a k jeho královské vládě, protože součástí této vlády je soud. Syn člověka bude při svém příchodu ve slávě soudit živé i mrtvé!

V knize Zjevení je Pán Ježíš jako „Syn člověka“ zmíněn dvakrát a v obou případech to zase vede k Danielovi:

• …uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. (Zj 1,13)

• A viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce ostrý srp. (Zj 14,14)

Je to popis krále v jeho majestátu, v jeho velikosti, v jeho moci. Svědectví o tomto jeho majestátu, o této jeho moci, o jeho místě na pravici Boží vedlo také k tomu, že byl zavražděn Štěpán. Když byl falešně obviněn křivými svědky, hájil se před radou, ale jeho obhajoba vedla usvědčení náboženských vůdců, kteří v duchu zuřili, když ho slyšeli a zatínali zuby. A Štěpán byl naplněn Duchem svatým, pohleděl k nebi, uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží“ (Sk 7,54–56). To byla poslední kapka, která vedla k tomu, že ho chytli, vyvedli za město a ukamenovali. Pán Ježíš, Syn člověka, stojící po pravici Boží byl oslaven ve svém služebníkovi.

Tento text nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Aplikace titulu

Chtěl bych začít jednou studijní věcí. Můžete si doma udělat takové biblické studium a vzít si ty texty, které jsem vám vytiskl s výskytem sousloví „syn člověka“ v Novém zákonně. Vezměte si tři pastelky a jednou barvou si označte verše, které odkazují na jeho lidství, jak jsem o něm mluvil, další barvou si označte verše, které odkazují na jeho Božství, a třetí barvou si označte verše, které se týkají nás ve vztahu k Synu člověka. Asi vám nějaké verše zbydou, které se nedají jednoznačně zařadit do těchto kategorií, ale to je v pořádku. Nicméně stojí za to i o těchto verších přemýšlet a ptát se a prosit Boha, aby vám ukázal, co znamenají, co nám skrze ně Bůh říká, co z nich učíme o Pánu Ježíši Kristu.

Když se podíváme na to, co nám Písmo říká o vztahu Syna člověka k učedníkům, vidíme několik věcí. Pán Ježíš často mluví o příchodu Syna člověka ve slávě. A jedna z věcí, kterou zmiňuje v souvislosti se svými učedníky je to, že až přijde soudit svět, budeme spolu s ním sedět na trůnu a soudit. To je sláva, která se nás týká, věčná sláva a věčné kralování, k němuž přicházíme novým narozením z Ducha svatého. A tuto slávu bychom neměli minout – proto nás vyzývá k tomu, abychom byli připraveni:

• I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ (Lk 12,40)

• Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.“ (Lk 21,36)

Jako učedníci Pána Ježíše Krista vyhlížíme jeho druhý příchod, nechceme být zaskočeni, nechceme být nalezeni jako ti, kdo nebyli věrní a proto nevejdou do jeho království. Den za dnem se učíme na všech těch malých věcech být věrní Pánu, dělat všechno, co děláme, jako bychom to dělali pro něj, jakkoliv marné nám někdy věci připadají – ať už jsou to věci tohoto světa nebo jsou to dokonce i věci Božího království. Někdy si můžeme připadat, že jsme udělali dva kroky dopředu a tři kroky zpátky, že jsme někomu svědčili, sloužili, vypadalo to, že někam směřuje a najednou se obrátí a je pryč. Ale Boží slovo nás povzbuzuje:

• A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. (1K 15,58)

A to i tehdy, když naše práce skončí tragicky, jako například služba diákona a evangelisty Štěpána, jak jsme o ní mluvili. Být učedníkem Syna člověka bude znamenat pronásledování a může to znamenat i smrt. A musíme si ujasnit, že toto pronásledování začalo s prvním příchodem Pána Ježíše Krista. Štěpán je důkaz, nebo Pavel, který před svým obrácením pronásledoval církev. A toto pronásledování neskončí dřív, než zase přijde Syn člověka.

• Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného; amen, pravím vám, že nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka. (Mt 10,23)

Ale je-li někdo pronásledován pro Syna člověka, je blahoslavený:

• Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. (Lk 6,22)

Pronásledování a nenávist souvisí se svědectvím. A to je další věc, kde vidíme souvislost s titulem „Syn člověka“. Jestliže rozumíme tomuto titulu, jak jsme o něm dnes mluvili, tedy v souvislosti s Pánovou výlučnou vládou, s jeho jedinečným královstvím, s jeho slávou a s uctíváním, které mu náleží, nebude naše svědectví populární. Když budete mluvit o Ježíši jenom v souvislosti s jeho lidstvím – a viděli jsme, že i s tím souvisí ten titul „Syn člověka“ – nebude to takový problém. Ježíš bude trochu připomínat blízkovýchodního dělníka, nebo kamaráda do deště, který vás obejme na lavičce v parku, když se cítíte hodně smutní nebo osamělí, nebo přijede na kole na Pražský hrad, jak se můžete dočíst v rouhačské Parabibli – to jsou věci, které budou lidi rádi poslouchat. Ale mluvte o tom, který má hlavě královskou korunu, disponuje absolutní mocí, v ruce drží srp Božího soudu a přichází, aby soudil zemi… A narazíte. Pravdou je obojí současně – Kristovo lidství i jeho Božství. Ale jedno bez druhého je lež. A Pán Ježíš povzbuzuje své učedníky i varuje:

• Pravím vám: Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly. (Lk 12,8)

• Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů. (Lk 9,26)

Jako Kristova církev nejsme zábavním podnikem, nejsme zážitkovou atrakcí, nejsme kulturním centrem ani charitativní organizací, ale jsme Kristovým tělem, které má v tomto světě oslavovat svou hlavu, svého Pána, Syna člověka, Ježíše Krista. Ale neděláme to jenom svými slovy, ale celým svým životem. A to je další věc, ke které se dostáváme. Jsme tady jako služebníci Kristovi, kteří milují Boha a milují bližního, tady slouží druhým.

• Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10,45)

Když Ježíš řekl učedníkům tato slova, reagoval tím na to, že se deset učedníků naštvalo na Jakuba a Jana Zebedeovy, protože se odvážili Pána požádat o to, o co se ostatní požádat neodvážili – chtěli místa po Pánově pravici a levici. Jak vím, že se ostatní neodvážili požádat? Protože se na ty dva naštvali. A protože nerozuměli Pánovu vyučování, má jejich hněv jediný důvod – závist. Co jim Ježíš vysvětluje? Že mezi nimi nebudou první a poslední ve smyslu postavení, že mezi nimi duchovní a laici, že mezi nimi nebudou ti lepší a ti horší, že mezi nimi nebudou ti, kteří by druhé ovládali nebo nad nimi vládli a ti, kdo budou ovládání a budou muset jenom poslouchat. Jak to tedy bude?

• Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. (Mk 10,43–44)

Syn člověka přišel, aby sloužil. Pán a Mistr jim umyl nohy a tím jim dal příklad, aby jednali jako on, tedy aby sloužili ve stejné pokoře, jako syn člověka, jako ti, kdo jsou prach a v prach se obrátí, aby sloužili těm, kdo jsou také prach a v prach se obrátí, ať už si ti druzí o sobě myslí, co chtějí. A tato naše služba má vést k vyvýšení Pána Ježíše Krista – jak v našich životech, tak v životech těch, kterým sloužíme. Syn člověka musí být vyvýšen tak, jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti (J 3,14) – to je jediná cesta ke spasení pro ty, kdo ještě nevěří a to je cíl služby pro všechny, kdo v Pána Ježíše Krista věří. Pán Ježíš je nejenom cílem služby, ale také zdrojem veškeré naší síly ke službě. A především a nade všechno, je předmětem našeho uctívání. Jemu patří chvála!

• Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno. (Da 7, 13–14)