Ježíš je plně Bůh a plně člověk

Adam Vondruška, Praha, 10. července 2022

Začátek druhé kapitoly nám měl sloužit jako taková brzda, ne-li přímo střet s překážkou. V první kapitole se autor věnoval našim duším ve stylu povzbuzování a potěšování těch, kteří potřebují potěšit. Jako adresáti listu Židům, žijící toho času pod nadvládou jinak tolerantního, ale vůči křesťanům nepřátelského Říma. Na začátku druhé kapitoly ovšem autor zcela změnil svůj tón a rozhodl se napomenout a vyvést z míry ty posluchače, kteří jsou si příliš jistí sami sebou a kteří naopak potřebují chladnou koupel pro svou spokojenost a netečnost. Kteří už byli možná tak trochu rozhodnutí se celého toho křesťanství vzdát a jít si vlastní cestou. Byli tam zástupci obou těchto skupin. A asi je to tak všude, v každém sboru. Jednou je to ten, podruhé onen, ale každý se může sám koneckonců v různých chvílích ztotožnit s oběma těmito skupinami. A tato naléhavá pasáž je tam tak trochu vklíněná, nedá se říct, že nějak narušuje ten přirozený proud myšlenek, ale rozhodně se nad ní pozastavíte, když budete list číst od začátku.

Od 5. verše 2. kapitoly se ovšem autor vrací zpátky k potěšování posluchačů, kteří potřebují potěšit, a to je dobrá zpráva. Vrací se tak trochu do těch původních kolejí a hodlá se dál věnovat velikosti a nadřazenosti Božího Syna. Máme před sebou oddíl, který trochu více dovysvětluje a rozvádí něco z toho, co jsme už nakousli dříve, a to je Kristovo kralování. Tentokrát ovšem z pohledu jeho lidství. Zajímá nás jeho lidská přirozenost. Autor počítá s tím, že o Kristově božství snad už teď nemůže snad nikdo ani na vteřinu pochybovat, poté, co se jí zabýval celou první kapitolu. Teď je na řadě ta druhá stránka věci. Neméně důležitá, zvlášť pro nás, lidi z masa a kostí. Potřebujeme slyšet, že Ježíš byl také člověkem, stejně jako já, stejně jako vy. A tím se teď budeme zabývat až do konce druhé kapitoly.

Autor nám už snad dostatečně popsal anděly a jejich úkol a roli ve světě i na věčnosti v první kapitole. Totiž, že vždycky byli, jsou a budou podřízeni Synu člověka, který je jich stvořitelem. Co nás v našem textu ovšem může trochu zarazit je, že byla doba, nebo chvíle, kdy Syn člověka byl postaven níže než andělé. K tomu se dostaneme. Co nás tady může zarazit dále je, že autor mluví o nějakém budoucím světě. Bible se ale obecně málo věnuje tomu, co bude na věčnosti. Proto si musíme hned na začátku klást otázku, jestli to, o čem autor mluví je to, co nám automaticky sepne: Ježíšův druhý příchod a nové nebe a nová země. Anebo jestli autor mluví o něčem jiném.

Čteme totiž: Verš 5: Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme.

Musíme si uvědomit, kde jsme skončili minule. Zabývali jsme se slávou evangelia oproti slávě předání desatera na hoře Sinaji. Tím, že evangelium, které zvěstoval Pán svou slávou naprosto zastiňuje tu andělskou slávu starého zákona. Autor setrvává na téhle myšlence a znovu se zabývá tou situací předání zákona na Sinaji, protože pro židy to bylo něco posvátného a velikého a zákon pro ně měl velikou historickou i duchovní hodnotu. Bylo to jejich kulturní dědictví. A měli před ním bázeň nebo dokonce z něho měli strach. Strach z jeho zanedbání nebo neuposlechnutí. Z toho, že ho nebudou plnit. A proto s bázní vzhlíželi i k andělům, kteří jim předali zákon a měli nutkání je uctívat. Autor ovšem vztáhl tuto myšlenku, viděli jsme to minule, na neposlušnost evangeliu, jako něco nadřazeného a co se důsledků týče, mnohem horšího, než je pouhé porušení či neuposlechnutí zákona.

Proto autor stojí znovu, přímo tam, z tohoto místa na Sinaji se dívá kupředu, do budoucnosti, na nějaký budoucí věk, čteme tady. Na dobu, kdy už nebude tím vrcholným Božím zjevením tento zákon, dívá se na dobu, o které prorokovali všichni proroci. Dívá se na věk církve, na věk Božího království jako na věk splnění všech starozákonních zaslíbení, na dobu, kdy zákon bude naplněn a zároveň tím ztratí svou moc i lesk, kdy zkrátka pozbude smyslu, protože jeho sláva bude zastíněna něčím větším a lepším. A tudíž pozbude smyslu i to se k němu kdykoliv v budoucnu vracet.

Autor se dívá na spasení, které máme zdědit, jakožto dědici požehnání, a vztahuje ho na tento budoucí věk, na tuto naši dobu, na naši přítomnost. Tento budoucí věk tedy musel začít, když Ježíš usedl po pravici Boží po svém vzkříšení. Tím přece začíná první kapitola, a to je to, o čem celou dobu mluvíme. Mluvíme o tom, co se stalo po Ježíšově vzkříšení a vystoupení na nebesa a co se děje posléze. Co se děje nyní. O tom je list Židům. Proto autor dodává: „budoucí svět, o němž mluvíme. O čem mluvíme? O tom, že ti andělé, kteří předali Židům zákon, nyní obklopují Boží trůn a slouží Ježíši, který sedí na trůnu a vládne v tomto světě.

1. Boží záměr s člověkem

Autor nám říká, tak trochu ignorantně, zdá se, nebo jako by nevěděl odkud je ta pasáž, což se nám stává často, že nevíme, kde, co v bibli je. Autor ovšem znovu volí stejnou taktiku jako dříve, jde rovnou k věci, strhává pozornost na text, nikoliv na své znalosti. Říká:

Verš 6: kdežto o Synu je na jednom místě řečeno: Co je člověk, že ho máš, Bože, na mysli, a Syn člověka, že na něj hledíš?

Autor začíná poměrně ze široka. Hodlá se zabývat tím, kdo je to vlastně člověk. Uvádí nás do širšího kontextu této problematiky. Potom, co jsme se v první kapitole zabývali téměř výlučně žalmy, v tom teď budeme pokračovat. Tentokrát jde o citaci ze začátku knihy žalmů, z Žalmu 8.

Verš 5, ten předchozí, je postavený tak, že se máme tendenci ptát, se. Komu teda bude ten budoucí svět podřízen, když ne andělům? Když teda vyloučíme tu možnost, že vládnou andělé, kteří jsou čistí a svatí, jako ti, co předávali Židům zákon, je tu ještě jedna možnost. Neříká snad Bible, že ďábel je vládcem a Bohem tohoto světa? Autor jasně tvrdí, že ne. Nebo, alespoň ne pro všechny lidi. Z jeho pohledu, z pohledu Bible a z pohledu každého křesťana to tak není. Autor tady o tom vůbec neuvažuje.

David se v Ž 8 zahleděně dívá na hvězdnou oblohu a přemítá o Boží velikosti, o jeho stvoření, a ptá se, kdo je vůbec člověk, kdo je On sám oproti Bohu? Co je člověk v tom všem stvoření, které je tak rozlehlé a mnohotvaré? Proč by se Bůh měl ze všeho stvoření zabývat zrovna člověkem? Nejde tu ale o velikost stvoření nebo o jeho množství, ale o cenu a hodnotu stvoření, o jeho postavení. Jde o Boží záměr ve stvoření. Proč, jak a podle čeho co tvořil.

Autor listu nepřímo strhává pozornost čtenářů znovu do toho jejich oblíbeného starého zákona, a to hned na začátek. Do první Mojžíšovy knihy, do Genesis. Je mu jasné, že toto jim vyvstane na mysli. Chce jim ukázat Boží plán a záměr s člověkem. Procházíme teď paralelně Genesis tak to možná máte v živé paměti.

V Gen 1,26–28 čteme o člověku: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

Nic ve stvoření nebylo stvořeno jako Boží obraz, tak důstojně, nic kromě člověka, ani andělé ne. Člověku byla navíc dána autorita nad vším stvořením, jak muži, tak ženě. David hledí a žasne nad stvořením, jeho řádem a rozmanitostí a je přemožen tím, jak velkou důstojnost Bůh uložil malému člověku tím, že mu dal titul vladaře nad tím vším. A vidíme, že Bůh dal člověku úkol ženit se, vdávat a mít děti. Rozmnožit se na zemi. Něco, co mnoho dnešních křesťanů pokládá za něco z hlediska věčnosti nedůležitého, tělesného, o co běželo především v době starého zákona. (A pokud jste něco jiného, než muž nebo žena, tak se na vás žádné z těchto požehnání nevztahuje. Ani nemáte žádnou důstojnost. Jste pod prokletím, protože zavrhujete to, co Bůh stvořil. Pokud je vaše orientace jiná než ta ze zahrady Edenu, jste pod prokletím. Protože pohrdáte jeho záměrem ve stvoření, které má řád.)

C.S Lewis napsal v jedné ze svých knih, že s odhalením evangelia došlo k posunu ve smyslu rozmnožování lidí. Že stejně jako Bůh, jak přetékal láskou na věčnosti, tak z té lásky stvořil svůj obraz, člověka a pověřil ho tím stejným, aby se lidé z lásky množili a tvořili tak své obrazy a naplnili jimi celou zemi. Dříve se tedy toho všechno dělo pouze fyzicky. Nyní ovšem je naším prvořadým úkolem z lásky šířit evangelium a množit se duchovně, aby přibývalo těch duchovně znovuzrozených, těch obnovených Božích obrazů. A že už málo záleží na tom, jestli někdo má nebo nemá děti, že je možná lepší je nemít, protože se stejně rodí jako Boží nepřátelé, že každý vztah smrtí stejně končí atd. Myslím, že to dává nějaký smysl a dost křesťanů to tak skutečně vidí, ale určitě s tím nemůžu souhlasit ve smyslu, že jedno nahrazuje druhé nebo že jedno je nadřazené tomu druhému. Že to původní pověření Adama Bohem z Genesis se ruší s příchodem evangelia. Nemůžeme říct, že dřív lidé nebyli tolik duchovní, jako dnes, po letnicích. Znovu, jak už jsme říkali minule: Ježíš přece nepřišel zrušit zákon, ale naplnit ho. Pokud by C.S.Lewis měl tuto myšlenku dotáhnout, neměl se po Adamově pádu člověk už vůbec množit a ti dva s Evou tam měli někde prostě umřít bezdětní. Protože už v zahradě Bůh poodhalil evangelium, a i pro ně byla možnost mu uvěřit a získat ten věčný život nazpět. Kdyby takhle uvažovali, nemohl Bůh naplit svůj záměr a dát svému Synu narodit se za mnoho tisíc let z ženy. To zaslíbení šlo tak ruku v ruce s tím, že se lidé na zemi rozmnoží.

Bůh přece přikázal Noemovi a jeho synům, už po pádu, aby se plodili a množili a naplnili zemi a že strach z nich postihne veškeré tvorstvo. Celé tvorstvo jim Bůh vydal do rukou. Gen 9,1–3 Abrahama, který je Otcem všech věřících, Bůh učinil zároveň i tělesným Otcem hlučícího davu pronárodů.

Proto David, i když si je zdánlivě vědom lidské maličkosti a nevýznamnosti a že je jen prach, může s klidem mluvit o autoritě člověka jakožto o právoplatným, Bohem jmenovaným vládcem nad stvořením.

2. Boží soud nad člověkem

Verš 7-8a Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou (a ustanovil jsi ho nad dílem svých rukou), všecko jsi podrobil pod jeho nohy.

I když to už v Žalmu 8 není, víme, že po Adamově pádu se stal člověk smrtelníkem.

Bůh mu zlořečil v Gen 3,17–19: “Adamovi řekl: ‘Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě, nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.‘

A musíme asi uznat, že tu nejde pouze o nějaké bodláky nebo plevel. Důsledky toho jsou dalekosáhlé a nezvratné. Celá země je prokletá a člověku se už nic nedaří tak, jako dřív. Vše se najedou obrací proti člověku. Zasadíte zeleninu, sežerou vám ji myši. Do salátu se pustí slimáci. Přílišné sucho nebo vlhko, horko nebo zima, můžou způsobit hromadnou neúrodu nebo zapříčinit rostlinné choroby. Brambory ve vlhku postihne sněť. Brambor například se po dovezení z Ameriky v Evropě postupně rozšířil do té míry, že v některých oblastech znamenala jeho úroda či neúroda otázku života a smrti. Katastrofu dnes už jen těžko uvěřitelných rozměrů způsobila bramborová sněť v letech 1845-49 v Irsku. Odhaduje se, že během hladomoru zemřelo něco mezi půl miliónem a jedním a půl miliónem lidí (z více než 8miliónové irské populace). Když už máte hotový chleba, tak vám zplesniví. Kroupy potlučou rajčata. Bez ledničky se vám všechno zkazí. Jsou tu nemoci, hlad, přírodní katastrofy, jedovatá a člověku nebezpečná zvířata. Jeden člověk je nebezpečný druhému. Stačí se podívat do zpráv a všechno tohle prokletí ze zahrady Edenu se na vás vyvalí jako lavina. Je to pořád tady. Když o tomhle všem přemýšlíme, musíme se ptát, jestli vůbec všechno to, co Bůh před pádem Adamovi uložil ještě platí. Jestli to má vůbec smysl číst.

Nemůžeme pochybovat o tom, že toto vše bylo součástí Božího plánu. Nemůžeme (ovšem) říct, že se tím něco změnilo ve smyslu lidské důstojnosti nebo autority, která mu byla svěřena. I když David píše o lidské maličkosti a nevýznamnosti, nepíše nic o lidské smrtelnosti. Úkol člověka naplnit zemi, podmanit si ji a vládnout nad vším tvorstvem tu stále zůstal, i poté, co do světa vešel hřích. Jako křesťan musím dál trvat na lidské důstojnosti a poslání člověka, tj. vládnout nad stvořením a moudře ho spravovat.

Na krátko, nebo trochu níže jsi ho postavil, maličko jsi ho omezil, toto všechno může znamenat tedy nějakou dočasnou úroveň/pozici člověka ve stvoření. V Žalmu 8 to vypadá spíš jen obecně na tu úroveň, tady v listu Žd tomu autor přidává časový rozměr. Tzn. Člověk je dočasně postaven níže než andělé. Nikde totiž nečteme, že andělé jsou od počátku nadřazeni lidem anebo že by jim byla svěřená moc či vláda. Nikde Bůh nedává andělům důstojnost, kterou dal lidem, ani čest, ani slávu. Jenom člověk je korunován ctí a slávou. Tato fráze vyjadřuje onu jedinečnou pozici člověka jakožto vládce nad stvořením. Všechno, co Bůh stvořil, také podrobil pod nohy člověka. V 5. verši autor píše, že andělům Bůh nepodřídil budoucí svět a zde píše, že člověku podrobil všecko pod jeho nohy, přísně logicky vzato, včetně andělů.

Proto, když se bavíme o tom, komu je podřízen tento „budoucí svět“, a vidíme, že člověk byl postaven níže něž andělé, (i když jen na krátko podle listu Žd), můžeme mít problém s Kristovým lidstvím, věříme-li, že byl Bohem. V Ž 8 David píše o člověku: Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu (nebo nebeským bytostem), korunuješ ho slávou a důstojností. Můžeme se dohadovat o tom, jestli slova: „postavil jsi ho níž, něž anděly“ z našeho textu, neukazuje tedy na nějakou degradaci člověka Bohem po pádu. Na to, že člověk byl nesmrtelný stejně jako andělé, dokud nezhřešil a nebyl důsledkem toho postaven níže než andělé. A pokud člověk získá svou tělesnou nesmrtelnost při vzkříšení zpět, nabude i s tím svou původní důstojnost a slávu a bude jako nebeští andělé, kteří nezhřešili, ale zachovali si svou svatost a neporušenost. Mt 22,30 Potom by ta korunovace slávou a důstojností musela jít dál a znamenat také spasení nebo jít ruku v ruce s vykoupením člověka, o kterém autor už mluvil na začátku druhé kapitoly. A to nás vede dál, protože přesně to je Boží nadějí pro člověka.

3. Boží naděje pro člověka

Verš 8b: „Když mu tedy podrobil všecko, znamená to, že nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno.“

Mluvili jsme o Adamovi a o jeho mandátu od Boha. Mluví tady autor obecně o člověku nebo výlučně jen o Kristu? Když se podíváme na verš 13 z první kapitoly, najdeme tam jistou podobnost. Ž 110 totiž stejně jako Ž8 jasně mluví o tom, že Bůh pokládá člověku všecko k nohám. (Ž 8 používá Pavel v 1K 15,27 a v Ef 1,22)

Židé ale neměli důvod vykládat si Žalm 8 nějak jinak, stačila jim přece Genesis. Proto tito adresáti musí přepnout a uvědomit si, že skutečného cíle a plnosti lidství dochází smrtelný člověk až v onom Synu člověka a že to On pak působí skrz ně, aby toho cíle dosáhli. Tento pohled nabízí lepší variantu Genesis 1:27-30. To, o co Adam přišel, přišel Ježíš vydobýt nazpět a naplnit. Ježíš dokonale naplnil Genesis 1 i Žalm 8 a dává tak i nekonečně větší smysl jeho původnímu významu, protože ukazuje na tu obnovenou (spolu)vládu znovuzrozeného člověka nejen nad Božím stvořením, ale i nad hříchem, nad sebou samým, nad celým pokřiveným světem, který přemáhá svou vírou. Přirozený člověk totiž nemá pod kontrolou ani sebe samého.

(Gen 4,7 Bůh řekl Kainovi: „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit, ty však máš nad ním vládnout.“, Ž 119,133 „Upevní mé kroky tím, cos řekl, dej ať žádná ničemnost mě neovládne.“)

Boží záměr od počátku byl, aby člověk byl svrchovaný nad stvořením a podřizoval se jenom Bohu. Kvůli hříchu ovšem nebyl tento plán zatím zcela uskutečněn. Lidé se naopak sami ocitli pod nadvládou padlých andělů a sil a dodnes jim otročí. V dnešní době, kdy všichni zachraňují planetu a odsouvají člověka někam do rohu, někam na konec jako nevýznamný a chorobný článek toho velkého matkou přírodou moudře stvořeného ekosystému, kam by se člověk měl jen nějak vtěsnat a moc nevyčnívat, je dobré slyšet, že Bůh to tak nevidí. Bůh stejně tak, jako vše podrobil pod nohy svého Syna po jeho vzkříšení, podrobil pod nohy už toho prvního člověka, Adama, celé své dílo, celé své stvoření.

Když jsem byl na Floridě, v jedné přírodní rezervaci byl na bráně nápis z Numeri, který mi utkvěl v hlavě. Připadal mi zneužitý, ohnutý a vytržený z kontextu i bez toho, že bych dohledával tu pasáž. Bůh v Numeri přikazuje Izraeli, aby lidi neznečistili zemi: „Neznečistíš zemi, ve které sídlíte, uprostřed níž já přebývám...“ Nu 35,34 Myslím, že tento verš není nějaká ekologická poznámka. Není to green deal mezi Bohem a člověkem. Bůh tu mluví o hříchu, o modlářství lidí. Člověk má vládnout po vzoru Boha samotného, používat všechny zdroje země, k tomu byl stvořen. Není hřích používat přírodní zdroje. A člověk dostal od Boha dostatek moudrosti, aby věděl, jak je využívat už od počátku, můžeme to vidět v Genesis.

V Lev 18,27–28 je vysvětlení těchto veršů z Numeri, kde Bůh říká Izraelcům: „Všech těchto ohavností se totiž dopouštěli mužové této země, kteří byli před Vámi, takže země byla znečištěna.“ „Nebo i vás země vyvrhne, kdybyste ji znečistili, jako vyvrhla pronárod, který byl před vámi.“

Adam s Evou znečistili hříchem/poskvrnili zahradu Eden a Bůh je vyhnal. Izraelci znečistili hříchem/poskvrnili zemi Kenán a Bůh je vyhnal, vydal je do zajetí rozehnal je do celého světa. A tak i dnes, každý, na kom je hřích a vina, bude vyvržen z té budoucí země, do které směřujeme. Je tu ale ještě jedna naděje a tou je ten lepší člověk, než jsme my, ten druhý Adam, Pán Ježíš Kristus. A ten říká: „To, co z člověka vychází, ho znečišťuje, ne to, co do něj vchází.“ Mt 15,11 To, co je v srdci člověka, ne vnější věci, které spotřebovává a používá. On je Boží nadějí pro člověka, ne elektrokolo. Musíme si ovšem ujasnit, o jakou naději jde.

Nemůžeme a nemáme čekat nějaké veliké věci v tomto životě, nějaké hollywoodské zázraky, bohatství, moc, zářnou kariéru a slávu u lidí. Možná je to pro leckoho zklamáním. Bible nikde nenabádá křesťany, aby se násilím ujmuli vlády v tomhle světě, aby se dali do politiky a prosadili v něm Mojžíšův zákon, aby změnili tenhle svět jednou provždy k lepšímu.

David píše v žalmu 131, a to byl nějaký král a vojevůdce: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.‘‘ Ježíš sám o sobě říká: „Jsem tichý a pokorného srdce – učte se ode mě.“ Mt 21,5 Tenhle svět už se nikdy nezmění k lepšímu, ne trvale. Tenhle svět se má se vším všudy roztavit v žáru, píše apoštol Petr. To je budoucnost tohoto místa. Ať budeme aktivizovat a měnit svět sebevíc.

Možná si říkáte. Co jsem teda vlastně já. Kdo jsem vůbec já a jaký je můj úkol. Vždyť jsem jenom řadový zaměstnanec v nějaké nadnárodní korporaci, jsem malý a bezvýznamný. A tihle další lidi ve sboru? Také nejsou nijak zvlášť významní. Nemají majetky, vliv ani společenské postavení. Nejsou to proslulí vědci ani velkopodnikatelé ani vrcholní politici. Ale všichni jsme jimi obklopeni, lidmi, co mají vliv, majetek, co mají postavení a zneužívají to všechno právě na zdánlivě bezvýznamných lidech, na malém člověku, jako jsem já. Když se podívám okolo, nevidím žádnou důstojnost obyčejného člověka, právo ani spravedlivou vládu, ani v církvi ne. Člověk už nemá žádnou cenu.

Proto autor pokračuje. My se totiž ptáme. Co teda vlastně teď vidíme??

4. Ježíš, ten lepší člověk

V. 9 „Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky.“

Kvůli zlořečení/prokletí z Gen 3,17–19 nikde okolo sebe nevidíme skutečně to, o čem se píše v žalmu 8. Ale, autor říká, vidíme Ježíše. Tohle je první místo v listě, kde se setkáváme se jménem Ježíš. Možná pro původní adresáty líp evokuje ono utrpení a smrt. Autor neříká, že zemřel, ale že zakusil smrt. Tato slova graficky ilustrují tu tvrdou a bolestivou realitu umírání, kterou procházejí lidé, a pro něj to nebylo jiné, o nic příjemnější nebo jednodušší. Zakusil realitu smrti v té nejhlubší možné hořkosti a trpkosti duše, nikoliv jako noblesní mučedník aspirující na nějaké vyvýšené místo v nebi. Proč by jinak tak strašně zápasil v zahradě Getsemane, až potil krev? Prosil Boha, aby nemusel projít peklem, je-li to možné. Tolikrát se před učedníky zarmoutil, když mluvil o tom, že musí do Jeruzaléma a co se tam má stát. Byla to pro něj skutečně temná a děsivá realita. On se měl jakožto člověk nedotknutý hříchem ztotožnit s mým hříchem a vstřebat všechen hněv Boha a pohltit tak to prokletí z Edenu, aby pro mě už žádné nezbylo. Aby se mě duchovní smrt už netýkala. Z milosti Boží, nebo z lásky mohli bychom říct, se stal člověkem. A stal se prokletím, ponížil se, aby zakusil smrt za všecky, kdo v něho uvěří.

Ptáme se: Čím přesně byl Ježíš ponížen? Je tolik ponižující být člověkem? Myslím, že se tu nemluví o tom, že by se Ježíš ponížil tím, že se narodil z ženy a žil život mezi lidmi. Píše se „nakrátko“ a nějakých 33 let pro mě není krátká doba. Ve Fp 2,8 Pavel píše, že ‚v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži.‘ Andělé neumírají.

Tady se dostáváme k jádru věci. Tím ponížením bylo to, že zemřel a navíc potupně, a byl pohřben jako smrtelný, padlý člověk, Adam, který selhal ve své cestě s Bohem. Zemřel jako obyčejný hříšník! Nakrátko… byl postaven níže, než Andělé (možná i než lidé, po tom, co prošel vším mučením nevypadal ani jako člověk), až do chvíle, než vstal z mrtvých. Ale nebyla to jen pouhá smůla, že zemřel.

Kvůli tomu přece čteme, že sestoupil na zem k nám. Proto čteme V Iz 53, že Boží vůli bylo zkrušit ho…, tak že neměl vzhled ani důstojnost. „Viděli jsme ho, (říká Izajáš), ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost.“

Znám křesťany, kteří nevěří, že Bůh může za to, že se křesťanům děje něco zlého. Nepřipouští si myšlenku, že Bůh může člověka stáhnout na úplné dno, aby se mu dal poznat. Takoví křesťané většinou nečtou ani moc bibli, nebo jen nový zákon třeba, a to ještě ne celý. Poslouchají krátká lichotivá kázání a pěkné písničky od početných kapel, které trvají déle než kázání. Ale co Ježíš? Z přísně lidského pohledu ho potkal ten nejhorší osud v historii lidstva! Žil dokonalý a spravedlivý život, rozdával lásku a pomáhal a dočkal se křivého obvinění od vlastního národa a vraždy.

Ten Boží pohled jde ovšem dál. Ž 8 můžeme (nebo spíš musíme) tudíž velice dobře aplikovat na Ježíše. On je prvotinou těch, kteří znovunabyli svou nadvládu nad stvořením. Aby toho docílil, byl na krátko postaven níže než andělé. Nyní je korunován ctí a slávou a sedí po pravici Otce. Svým dokonalým životem, smrtí na kříži a vzkříšením umožnil každému znovuzrozenému člověku taktéž (stejně tak) dokonale naplnit slova Ž 8 a znovu získat onu ztracenou nadvládu nad hříchem i ztracenou důstojnost, slávu a čest. Už není potřeba stydět se za svůj hřích a schovávat se, jako v zahradě Edenu. Ano, ďábel chce abychom tak žili dál a neměli ani špetku důstojnosti, radosti, ale jen výčitky svědomí a pocit viny. Ale díky Ježíši můžeme znovu zvednout hlavu. Už nejsme nedostateční. Nejsme zklamáním a ostudou pro Boha. Náš vztah s Bohem je obnoven. Je dokonale obnoven už nyní v tomhle světě. Světe div se, dívá se totiž na mě a namísto mě vidí svého Syna, toho dokonalého člověka.

Ježíš sám použil tento 8. žalm, když uslyšel děti v chrámě, které ho radostně vyvolávaly v Mat 21,15–16, což strašně pobouřilo velekněží a zákoníky. Ti byli totiž přesným opakem, byli těmi dospělými a dokonalými sami před sebou a nesnesli představu, že nějaký jiný člověk je lepší než oni, že oni sami nejsou dostateční před Bohem tak jak jsou a že by ho (toho člověka, nějakého Ježíše z Betléma) měli potřebovat. Připomínají tak trochu Koracha, který pohrdnul Mojžíšem a vlastně i Bohem.

Možná si na to vzpomenete. Nespočetněkrát mluví Bůh ve starém zákoně o zemi oplývající mlékem a medem, kam se chystá uvést lid, který vyvedl z Egypta. Ale jeden z mužů jménem Korach, obrací Boží slova proti Němu a Mojžíšovi. On je pokrouceným obrazem člověka, který je spokojený v tomhle světě. Který nazývá tohle místo rájem. Jak hluboko člověk klesl, odchýlil se od svého původního, dokonalého Božího vzoru, že nazývá všechno to prokletí mlékem a medem a libuje si v tom. Stačí mu to. Korach vyčítá Mojžíšovi: „Což je to málo, že jsi nás vyvedl ze země oplývající mlékem a medem (tím myslí Egypt), abys nás umořil na poušti?“ Nu 16,13 Izraelci tam otročili jako koně! A pro Koracha to byl v tu chvíli ztracený ráj. Říká se, že pro padlého člověka je tenhle svět tím jediným nebem, které kdy zažije. A říká: „Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.“ Carpe Diem. A podle toho se zřejmě řídili i farizeové. Žili ve své vlastní iluzi ráje na zemi. Doufali jen v nějakého velkého vojevůdce, který pro Izrael vydobude geopolitickou svobodu a nezávislost, ne v Boha v lidském těle.

Člověk dostal od Boha důstojnost, jakou nemá nic ve stvoření, ani andělé ne. Adam o ní vzápětí ale přišel. Jedině v Kristu, tom druhém Adamovi ji můžeme znovu získat. Ježíš sám sebe zmařil, dobrovolně se vzdal své důstojnosti, aby nám ji vydobyl nazpět. Aby jako druhý Adam odčinil, co se stalo v zahradě. Jedině skrze něj můžeme nalézt ten původní záměr, který měl Bůh s člověkem a dostát mu. Být obrazem Božím a důstojně vládnout nad jeho stvořením v tomto světě v podřízenosti Bohu. Aby mohl být naplněn věčný Boží záměr s člověkem, musel se Ježíš stát člověkem. Bůh to chtěl mimo jiné právě proto, abychom mohli ve spojení s ním žít důstojně v tomto světě. On je ztělesnění důstojnosti. On je plnost lidství. Kdyby Ježíš nebyl člověk, proč bychom mu měli chtít být podobni? Proč bychom měli dorůstat zralého lidství, měřeno mírou Kristovi plnosti? Proč by po nás chtěl Bůh abychom rostli do podoby jeho Syna, jestliže jeho Syn nebyl člověkem… (to by nedávalo žádný smysl).

Na začátku toho všeho je ovšem nutná duchovní obnova. Tu může udělat v člověku jenom Bůh. Postaví člověka na tu startovní čáru. Když pak čteme bibli, říká apoštol Pavel, obnovujeme se krok po kroku k tomu původnímu obrazu proměnou své mysli. Zkažená mysl vede ke zkáze duchovní i tělesné. Obnovená mysl vede k obnovení duchovnímu, a nakonec i tělesnému. Není to jen ta jediná cesta, která z nějakého křesťanského pohledu dává smysl nebo která stojí za to. Je to ta jediná cesta k obnově. Všechny ostatní cesty jsou slepá ulice.

Proto Pavel možná se slzami v očích prosí v Efezské křesťany (Ef 1,17-18) „Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu.“ A prosí takhle právě proto, že ještě nevidíme plnost toho všeho, co Bůh zaslíbil.

Apoštol Pavel také píše, že jiná je sláva pozemských věcí a jiná nebeských a že tyto věci nejdou dohromady. Že tělesné a duchovní věci jsou si navzájem nepřátelské. Že tělo vede boj proti duchu a naopak, že jsou v naprostém protikladu. Autor Žd ale píše: Ale vidíme Ježíše! V něm se snoubí lidství i Božství! Tělo i duch v plném souznění a harmonii. Toho se dočkáme až na věčnosti. 

Závěr

Autor skrz expozici žalmu 8 pokračuje v tématu Kristovi nadřazenosti nad stvořením a nad anděly tím, že dokonale naplňuje úlohu člověka jakožto vládce nad stvořením. Aby mohl Ježíš získat zpět toto pověření a úlohu pro padlého člověka, musel na sebe vzít jeho podobu.

Autor se znovu snaží odradit čtenáře od návratu k židovství. Ukazuje jim, že Ježíš jakožto nositel toho nového a plného zjevení dává všemu nekonečně větší smysl a je tak nadřazený andělům, kteří se podíleli na odhalení zákona na Sinaji.

Andělé obklopují Boží trůn a hledí na Boží slávu. Neumírají, nežení se, v jistém smyslu jsou svou mocí a silou nadlidští. Nicméně, Bůh uložil člověku a ne andělům, spravovat dílo jeho rukou. Dal mu autoritu nad každým živým tvorem. V první kapitole autor zdůrazňuje Kristovo božství, ve druhé jeho lidství. Ježíš, ve své Božské i lidské přirozenosti byl tak schopen naplnit ten mandát, který byl dán Adamovi na samém počátku. A proto vládne nade vším. Protože dokončil v poslušnosti (na rozdíl od Adama, který Boha neposlechl) dílo spasení a byl korunován ctí a slávou, je On tím právoplatným vládcem nad stvořením. Díky jeho zástupné oběti však spolu s ním byla tato vláda svěřena všem, kteří ho následují. Jsme přece dědici požehnání a spoludědicové spolu s Kristem. Jsme dědici i nové země a nového nebe, ve které jak píše Jan v knize Zjevení „nebude nic proklatého“. Krásný protiklad Genesis 3, kde Bůh proklel zemi kvůli člověku. A proklatý je taky každý, kdo visí na dřevě. On na sebe vzal Adamovo prokletí, sňal naše prokletí, aby nám dal plnost svého bytí. Hřích totiž připravuje člověka o jeho důstojnost, protože ho vzdaluje od Boha. A žijeme ve světě, kde už té lidské důstojnosti moc nezbývá. Můžeme nad tím zavřít oči a idealizovat si tenhle svět i člověka, ale to na tom nic nezmění. Spíš musíme vidět věci, jak jsou a snažit se lidem pomoct tak, že se budeme sdílet o Ježíši. On je ztělesnění už ne poníženosti, ale lidské důstojnosti od Boha, kterou měl člověk od počátku a jinak, než skrz Něj už ji získat zpět nemůže, jenom On ji může darovat nazpět. Hřích má svou moc ze zákona. A naplněním zákona je co? Láska. Z lásky přišel, láskou naplnil zákon a zlomil moc hříchu a jenom On má moc člověka obnovit hned teď a až na věčnost. (nyní duchovně a poté i tělesně)

Apoštol Jan vykresluje tento blažený stav v budoucím stvoření ve Zj 22,3-5 následovně: „A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.“ Amen.