Jaroslav Kernal, Praha 14. ledna 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Znovu s radostí otevíráme Boží slovo a pokračujeme v našem studiu knihy Přísloví. Dneska máme před sebou devátou kapitolu, kterou uzavřeme celý blok tohoto studia a příště (za 14 dní) se pustíme do listu Galatským. Ke knize Přísloví se časem zase vrátíme – určitě se vrátíme k posledním dvěma kapitolám této knihy, ale rád bych časem nakousl i něco z těch prostředních dvaceti. Nyní pojďme přečíst devátou kapitolu Přísloví. M.

Máme před sebou krásnou, celkem krátkou a velmi jasně strukturovanou kapitolu, která je vyvrcholením předmluvy ke knize Přísloví. Po desáté kapitole následuje dalších dvacet, které obsahují hned několik sbírek nejrůznějších výroků moudrosti. Tyto výroky spolu obvykle nesouvisí a až na výjimky na sebe ani nijak nenavazují. Ale prvních devět kapitol bylo jiných – tvoří celek, jehož závěru jsme se dnes dostali. A před námi je obraz dvou soupeřících banketů – jsou zde popsané dvě hostiny. Jednu pořádá paní Moudrost a druhou paní Hloupost. Spolu s popisem obou hostin zde nacházíme také popis důsledků moudrosti a hlouposti v životě člověka, a to podle toho, kterou z těchto dvou žen bude ve svém životě následovat. Osm kapitol, které mnoha různými obrazy popisují moudrost a hloupost, je zakončeno velkou výzvou v deváté kapitole. Dva domy, dvě hostiny, dvě ženy, dvě cesty, dva úděly. Kam půjdeš? Na které hostině budeš? To ukáže, kde skončíš! Pojďme teď do našeho textu a podívejme se na to, co se můžeme učit z Božího slova o moudrosti a hlouposti. Jako první je tu:

I. Pozvánka od Moudrosti (v. 1-6)

• Přísloví 9:1 Moudrost si vystavěla dům, vytesala sedm sloupů.

Hned na začátku se nám moudrost představuje v podobě zedníka a kameníka, v podobě vlastníka nemovitosti. Moudrost si vystavěla vlastní dům. Pracovala na něm vlastníma rukama a vytesala sedm sloupů. Mohli bychom strávit celé kázání spekulacemi nad sedmi sloupy, jako to udělali již mnozí před námi a další stále dělají – tyto sloupy byly ztotožněny už skoro se vším – se sedmi částmi nebe, se sedmi planetami, se sedmi dny stvoření, sedmi knihami zákona, sedmi dary Ducha svatého, se sedmi církvemi ze Zjevení, se sedmi svátostmi nebo se sedmi svobodnými uměními. Ale nic z toho nám Šalomoun říci nechtěl. Co si skutečně můžeme z tohoto obrazu vzít a co je zjevné, je, že dům moudrosti je vybudován vlastním úsilím Moudrosti, její vlastní prací, je to dům vznešený, krásný a pevný. A do tohoto domu paní Moudrost zve prostoduché i moudré. V tomto domě pořádá hostinu, kterou sama připravila:

• Přísloví 9:2 Porazila dobytče, smísila víno a prostřela svůj stůl.

Je dobré si všimnout těchto detailů, protože souvisí se vším, co jsme se o moudrosti dozvěděli z prvních osmi kapitol. Boží moudrost je pracovitá a vede k píli a k úsilí, vede ke službě druhým a lásce. Biblická moudrost vypadá úplně jinak než světská. Světská moudrost je někdy připodobněná k Sókratovi, který rozmlouvá se svými žáky. Je to intelektuální záležitost, je to věc slov, mluvení, vyjadřování, je to spekulativní disciplína. Ale biblická moudrost je představená jako znamenitá žena, jako milovaná manželka, která vlastníma rukama buduje svůj dům (Př 14,1; Př 24,3), která připravila hostinu a zve všechny, kteří mají nedostatek moudrosti.

• Přísloví 9:3-6 Vyslala své dívky, volá na vrcholu městských výšin: „Kdo je prostoduchý, ať se sem uchýlí!“ Toho, kdo nemá rozum, zve: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila, nechte prostoduchosti a budete živi, kráčejte cestou rozumnosti!“

Biblická moudrost je praktická a týká se každodenního života. Je to volání ke společenství s Bohem skrze Ježíše Krista, jehož je moudrost věrným starozákonním obrazem. Také Kristus nás volá ke každodennímu společenství, k praktickému životu lásky k Bohu, lásky k bližním, služby lidem kolem nás. Máme být jako tato Moudrost, vybudovat dům a připravit hostinu, což není nutně myšleno doslovně ve fyzickém slova smyslu, ale obrazně, tedy že z díla svých rukou se máme postarat o druhé. Velmi pěkně je takto prokázaná láska popsán v listu Efezským:

• Efezským 4:28 Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.

Nejde jenom o to nekrást – což, jak uvidíme, je problém paní Hlouposti, dokonce ani nejde jenom o to pracovat vlastníma rukama. Cílem není jenom postarat se o sebe a o svou rodinu – i když musíme zdůraznit, že to je naprostým základem, ale cílem je, aby se člověk měl o co rozdělit s potřebnými. To je biblická láska i biblická moudrost. Nezaměřuje se na mě samotného, není sebestředná, ale směřuje k druhým. Znamená to zapřít sám sebe, vzít kříž a vydat se druhým. Přesně to dělá moudrost v našem textu a přesně to udělal Pán Ježíš Kristus, když nelpěl na své nebeské slávě, ale ponížil se, stal se člověkem, ponížil se jako otrok, jako služebník všech, sloužil nám, aby nás očistil, posvětil, aby si připravil:

• Ef 5:27 … církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Moudrost vysílá své služebnice a volá všechny prostoduché, všechny, kdo nemají rozum, volá potřebné, aby přišli, opustili pošetilost a žili. Moudrost je obdarovává z toho, co sama připravila. Jezte, pijte, opusťte zlou cestu a kráčejte cestou spravedlnosti, a budete žív. Ježíš přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Nepřišel pro spravedlivé, nepřišel pro ty, kteří si myslí, že mají dost moudrosti, takže žádnou další nepotřebují, ale přišel zachránit hříšníky, tedy takové, jako byl ten celník, který se v chrámu modlil, který se bál pozdvihnout oči vzhůru, aby nepřišel blesk z nebe a nezabil ho, který se se skloněnou hlavou bil do prsou a volal: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ (Lk 18,13). Ježíš nepřišel pro zdravé, ale pro nemocné. Přišel pro ty, kteří mají nedostatek moudrosti ke zbožnému životu, tedy jsou chudí duchem. Nepřišel pro spravedlivé, ale pro ty, kteří mají nedostatek spravedlnosti, proto neustále žízní po spravedlnosti.

Ježíš Kristus volá každého člověka k sobě. Kdo k němu přijde, toho nevyžene ven, ale sejme z něho hříchy, očistí ho a dá mu čisté roucho svatého života, nasytí a napojí ho a postaví ho na cestu rozumnosti. Sám Bůh Otec vyučí každého, kdo přichází ke Kristu, aby vůbec mohl přijít – a to znamená, že dává člověku nové srdce, nové narození, otevírá člověku oči, aby viděl svou bídu a potřebu, aby rozuměl moci hříchu ve svém životě a zoufalství a beznaději života bez vykupitele.

Je to stejné jako  s moudrostí v našem textu. Žádný prostoduchý sám o sobě nechápe, že je prostoduchý. Nemůže rozumět tomu, že není moudrý, dokud ho k tomu někdo nepřivede. Kdybychom se všichni rodili slepí a žili bychom ve společnosti, kde jsou všichni slepí, považovali bychom to za normální. Ani by nám na mysl nepřišlo, že jsme slepí. Právě tak je to s hlupákem – dokud není konfrontován se svou hloupostí nebo s výzvou, s mocí a s požehnáním moudrosti, připadá si jako moudrý!

• Přísloví 26:12 Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý, věz, že hlupák má víc naděje než on.

A stejné je to i s hříšníkem. Dokud není konfrontován evangeliem, má za to, že je vlastně docela spravedlivý. Dokud není seznámen s Boží svatostí a dokonalou spravedlností, nalhává sám sobě, že jeho život je v pořádku, maximálně potřebuje na několika málo místech jenom trochu vylepšit. Pán Ježíš takto konfrontoval církev v Laodiceji.

• Zj 3:17-19 Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

Pán Ježíš říkal tato slova vlažné církvi, která byla zahleděná sama do sebe. O nevykoupeném hříšníkovi to platí ještě více – je úplně sobecký, chce být jediným pánem a vládcem svého vlastního života, takže dokud mu Bůh neotevře oči, nemůže vidět ani hřích, ani svou vlastní hloupost. A úplně stejně to platí o člověku prostoduchém, nemoudrém, o hlupákovi, který nevidí a nechce vidět svou vlastní hloupost. To může být i člověk, který se pokládá za křesťana, moji milí, dokonce to může být křesťan, protože jsme spaseni jenom milostí Pána Ježíše Krista. Ale takový křesťan bude jako starozákonní Lot, který byl sice spravedlivý, jak říká ve svém listě Petr (2Pt 2,7) a ve svém nitru těžce snášel svévolné a zvrhlé jednání obyvatel Sodomy, ale všechny jeho činy jsou svědectvím o jeho hlouposti, zatrvzelosti, svévoli a neústupnosti. Lot není vzorem křesťanského života, ale vzorem velikosti a shovívavosti Boží milosti.

Moudrost volá! Volá hlasem Pána Ježíše Krista, volá k pokání a víře, volá ke spolehnutí se na Krista, volá k následování Krista a spočinutí v něm. Moudrost nás volá, abychom se sytili Božím slovem, které je lepší než nejlepší pochoutky, abychom se občerstvili a byli oživeni a naplněni jeho Duchem, a s radostí a pokorou žili zbožně a moudře v tomto světě. To nás vede do další části textu a druhému bodu dnešního kázání:

II. Přesvědčování Moudrosti (v. 7-12)

Následujících šest veršů tvoří přechod mezi pozvánkou od Moudrosti a pozvánkou od Hlouposti. Tyto verše se mohou zdát jako nepatřičná vsuvka, jako narušení kontrastu mezi moudrostí a hloupostí, ale ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Pomáhají nám více porozumět tomu, jak dobré je pozvání od Moudrosti a dávají vyniknout prázdnotě Hlouposti. Vidíme zde reakce hlupáků a moudrých a odměnu moudrých. Jak tedy na pozvánku od Moudrosti reagují tyto dvě skupiny lidí?

• Přísloví 9:7-9 Kdo napomíná posměvače, dojde pohany, kdo domlouvá svévolníku, poskvrní se! Nedomlouvej posměvači, aby tě nezačal nenávidět. Domlouvej moudrému a bude tě milovat. Moudrému dej a bude ještě moudřejší, pouč spravedlivého a přibude mu znalostí.

Moudrost zve prostoduchého – prostoduchý není moudrý, ale není to ani hlupák, jak jsme viděli v sedmé kapitole. Může se snadno hlupákem stát, pokud podlehne svodům a lákání hlouposti, ale může také reagovat na pozvání moudrosti a učit se moudrosti. Poslechnout její výzvy, odložit svou pošetilost a stát se moudrým. Pokud však odmítá pozvání moudrosti, pokud se nechce podřídit jejímu napomínání a jejím radám, vydává se na cestu svévole a skončí jako posměvač. A s posměvači ani se svévolníky moudrost nejedná. Četli jsme to už na samotném začátku knihy Přísloví:

• Př 1:24-27.31-32 Protože jsem volala, a vy jste odmítali, ruce jsem vztahovala, a nikdo na to nedbal, každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání, i já se budu smát, až budete v bídě, budu se vysmívat, až na vás přijde strach, až na vás přijde strach jako ničivá bouře a vaše bída se přižene jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň. … Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost.

Proto v deváté kapitole říká, že kdo napomíná posměvače, dojde pohany. Posměvač nikdy nechce poslouchat napomínání. Je mu to k smíchu, má pro sebe připravenou zásobu sebeospravedlnění, nevidí žádný problém ani důvod k výtkám, napomenutí nebo pokárání a všechno dovede dobře obrátit proti tomu, kdo mu domlouvá.

• Př 15:12 Posměvač nemiluje toho, kdo mu domlouvá, k moudrým nechodí.

Posměvač nikdy nevyhledává radu, nechce slyšet domluvu. Nepřijde se zeptat, jestli něco není špatně a co by mohl změnit. Nebo možná i přijde, ale jenom proto, aby slyšel, že je všechno dobře. Ale pokud zmíníte, že je něco špatně, hned se to obrátí proti vám. Hněv, zloba, výčitky, srovnávání s druhými, svalování viny na druhé, výmluvy a hádky – to je výsledek napomenutí posměvače. A kdo domlouvá svévolníkovi, poskvrní se!

• Př 21:24 Pyšný opovážlivec jménem posměvač jedná bezmezně zpupně.

Zpupnost, opovážlivost, pýcha, svévole a posmívání, pohrdání druhými a povyšování se (důvod se vždycky najde), to jsou charakteristické znaky svévolníků, kteří nenávidí domlouvání ani ty, kdo jim domlouvají. Zatímco rtům moudrosti se svévole hnusí a ústa spravedlivého jsou zdrojem života:

• Přísloví 10:11 … v ústech svévolníků se skrývá násilí.

Tady je důvod, proč se poskvrní ten, kdo domlouvá svévolníkovi a posměvači. Není to duchovní poskvrna, ale fyzická – jeho jméno bude vláčeno bahnem, na hlavu se mu snese množství výčitek a možná i nadávek. Je to podobné, jako když Pán Ježíš učí učedníky:

• Matouš 7:6 Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

Tohle je duchovní princip. Nedomlouvej svévolníkovi, protože tě bude nenávidět, domlouvej moudrému, který tě za domluvy bude milovat. Kdo je moudrý, váží si těch, kdo jsou ochotni říci mu o jeho chybách, laskavě a mírně ukázat na jeho nedostatky nebo hříchy. To je důvod, proč si vážíme svých rodičů a svých nejbližších přátel a milujeme je – protože nám moudře ukazovali cestu, radili nám a měli odvahu přijít a mluvit s námi o těžkých věcech. Jenom hlupák a pošetilec vyhledává takové, kteří mu budou říkat přesně to, co chce slyšet. Proto nás Písmo vede k tomu, abychom hledali společenství s moudrými, protože to je cesta moudrosti, abychom poslechli paní Moudrost a navštívili její dům, jedli její pokrm a učili se její cestu.

Moudrost je tu jako Boží milost, která stále a stále více obohacuje ty, kdo ji dostali, ale těm, kteří jí odmítají, nakonec bere i to, co si mysleli, že mají. Pohleďte, jaký užitek a jakou odměnu přináší moudrost:

• Př 9:10-11 Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost. Neboť skrze mne se rozhojní tvé dny, přibude ti let života.

Začátek moudrosti je narození z Ducha svatého, protože jenom to přináší do života člověka skutečnou bázeň a opravdové poznání Svatého. Je to poznání, které jde daleko za hranice intelektuálního poznání. Jedná se o intimní poznání, o vytvoření hlubokého vztahu, pevného vzájemného pouta. Není to vědomí o někom. Takové vědomí měly pohanské národy v Kenaánu, které věděly o Svatém Izraele a třásly se. Takové vědomí mají i démoni, jak říká Jakub. I oni znají Boha, ale třesou se. Poznání Svatého, o kterém je řeč na tomto místě znamená položit svůj život k nohám Pána Ježíše Krista, vyznat svými ústy, že je Pán, tedy vládce a vlastník mého života a má absolutní nárok na celý můj život, znamená to uvěřit ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. To je spasení. To je popis nového narození, nového stvoření. Jenom Bůh totiž může do svévolního, vzpurného a zatvrzelého lidského srdce, vložit skutečnou bázeň. Jenom Bůh sám může toto srdce proměnit a místo neposlušnosti dát poslušnost a poddanost, ochotu podřídit s radostí a pokojně. A to je moudrost.

Taková moudrost přináší život. Taková moudrost rozhojňuje dny i léta života. Už jsme mluvili o tom, že to není zaslíbení dlouhověkosti pro křesťany, ale je to obecný princip, který bude platit za určitých podmínek, ale v jiných podmínkách to tak nebude. Když přijde pronásledování kvůli Kristu, jeho moudrost nás dost možná dovede k naprosto jasnému vyznání, že on je Pán, a to i za cenu vlastního života. Ale pokud žijeme ve svobodě – jak to je i dnes v naší zemi, Kristova moudrost nás povede k tomu, abychom žili rozumě, spravedlivě a zbožně v tomto věku (Tt 2,12). A pokud budeme rozumní, pokorní, spravedliví, milosrdní a zbožní, rozhojní se dny našeho života a přibude jich. Jak říká další verš:

• Př 9:12 Jsi-li moudrý, k svému prospěchu jsi moudrý, jsi-li posměvač, sám na to doplatíš.

Moudrost zbohacuje, hloupost bere. Moudrost odděluje od hříchu, hloupost vede do hříchu. Moudrost posvěcuje, hloupost poskvrňuje. Moudrost učí pokoře a milosrdenství, hloupost učí tvrdosti a pýše.

Kdo je moudrý, bude těžit z moudrosti, kterou dává Bůh. Bude mu ku prospěchu tuto moudrost následovat. Každá oblast jeho života bude zahrnuta požehnáním, protože následování moudrosti vždycky přinese požehnání a milost. Ale hloupost vede k tvrdosti, vede k povýšenosti a k tomu, že se z člověka stane posměvač a prokáže se, že nejenom je, ale také vždycky byl svévolníkem. A na to nemůže nedoplatit. Svévolník na soudu neobstojí (Ž 1,5). Proto nás Moudrost ve svém domě, v Přísloví, učí:

• Př 19:29 Na posměvače jsou schystány soudy, na hřbet hlupáků výprask.
• Přísloví 12:3 Svévolí se nikdo nezajistí, kořen spravedlivých se nezviklá.

Svévolníci před Bohem neobstojí. Kdo si nezamiloval moudrost, kdo nevyslyšel její volání, kdo odmítl její hlas, je hlupák, který bude za svou hloupost pykat. Ale moudrost stojí na nejvyšším místě a volá – volá na vás, moji milí, zve vás ke společenství, zve vás do vztahu, zve vás k tomu, abyste opustili svévoli, a stali se moudrými, abyste chodili po cestě rozumnosti. Jak odpovíte na její volání? Do kterého domu půjdete hodovat? Kterou cestu si zvolíte? Dnes je den milosti, Bůh k vám promlouvá skrze své Slovo a volá vás, abyste odložili svou pýchu, odložili svou svévoli, odložili svou zatvrzelost a poddali se pod mocnou ruku Boží, vyznali, že Ježíš Kristus je Pán a že bez jeho moudrosti jste ztraceni. Jak odpovíte?

Nebo se snad chcete nechat zlákat prázdnými sliby paní Hlouposti? To nás přivádí k poslední části deváté kapitoly a ke třetímu bodu dnešního kázání:

III. Pozvánka od Hlouposti (v. 13-18)

Nyní nám dokonale vynikne rozdíl mezi moudrostí a hloupostí. Nemůže být větší, je skutečně propastný.

• Přísloví 9:13 Paní Hloupost je halasná, prostoduchá, vůbec nic nezná.

Všimněte si těch charakteristik – hluk, halas, rozruch, rozptýlení, prázdnota, prostoduchost, nepochopení a neporozumění. Hloupost je halasná. Hloupost nepřehlédnete – vypadá jako nevěstka, takže si jí každý hned všimne, ale ani ji nepřeslechnete, protože je halasná, povykuje a pokřikuje, působí rozruch, rozdělení, hádky a nepokoj. To je hloupost – vůbec nic nezná! Mnohokrát jsme si řekli, že moudrost není o znalostech, o intelektu nebo inteligenci, ale nikdy se neobejde bez znalostí, bez informací, bez faktů. Nelze mít vztah s Ježíšem Kristem, když o něm nic nevíte! Nelze mít pravdivý vztah a poznávat Krista v pravdě, pokud se o něm nebudete nic pravdivého dovídat. Abychom byli moudří a jednali moudře, potřebujeme hodně informací. Moudrost se potom bude na prvním místě projevovat praktickým způsobem. Ale hloupost vůbec nic nezná, i když se možná bude tvářit jako, že zná všechno.

• Přísloví 17:28 I pošetilec, když mlčí, může být pokládán za moudrého, nechá-li rty zavřené, za rozumného.
• Přísloví 26:7 Slabé jsou nohy chromého i přísloví v ústech hlupáků.

I kdyby hlupák používal Boží slovo, dokonce slovo moudrosti, je to k ničemu. Je to hlupák a hloupost nic nezná. Hloupost svádí:

• Přísloví 9:14-15 Sedá u vchodu do svého domu, na křesle na městských výšinách, a volá na mimojdoucí, kteří jdou po přímých stezkách …

Hloupost volá na ty, kdo jdou kolem ní, kolem jejího domu. Moudrost vyslala své dívky, aby pozvala moudré, ale hloupost sedí a čeká, až sami přijdou. Hloupost svádí – volá na ty, kdo jdou po přímých cestách. Jak je možné, že člověk sejde z přímé cesty? Protože podlehne lákání hlouposti. Moudrost vás nikdy nepovede pryč z přímé cesty. Kristus vás nikdy nepovede do hříchu. Boží svatost vás nikdy nepovede k nečistotě. A tou, která volá na ty, kdo jdou po přímé cestě, je hloupost. Hříšná, prázdná, ale přesto nadutá hloupost. A podívejte se, koho ještě láká:

• Př 9:16 „Kdo je prostoduchý, ať odbočí sem!“ Toho, kdo nemá rozum, zve …

Prostoduchý ještě nemusí nutně být hlupákem, ale pokud poslechne vábení hlouposti, nepochybně se jím stane. Hloupost láká a svádí ty, kdo jsou bez rozumu. Nemají rozum, proto jsou tak snadnou kořistí. Jsou neteční a lhostejní, nechtějí přemýšlet a promýšlet věci do hloubky. To je v jádru lidského hříchu, lidské vzpoury proti Bohu. Poslouchejte, co Boží slovo říká o lidech bez rozumu, a všimněte si, jakou roli hraje lidská mysl:

• Ř 1:19-21 Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

Lidi bez rozumu paní Hloupost zve – zve je velmi nerozumným způsobem, zve je na hostinu, která ve skutečnosti hostinou není. Stačí se jen zamyslet, abyste poznali, jak to je – zve je těmito slovy:

• Přísloví 9:17 „Kradená voda je sladká a pokoutný chléb blaží.“

Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to směšné. Tady je vidět prázdnota hlouposti. Vždyť ona ani nemá co nabídnout! Nabízí to, co není její! Moudrost vystavěla dům, moudrost připravila dobytče, moudrost smísila víno, ale hloupost nabízí kradenou vodu a pokoutný chléb nebo zakázaný pokrm (B21). Hloupost dělá věci, které jsou špatné, vede k tomu, co je špatné, její jednání není přímé, jako jednání moudrosti, ale pokoutné, tajné, pokřivené, jedná se o svádění nebo lákání, jsou to cestičky, které mají zůstat skryté těm, kdo vidí. Hloupost se snaží člověka opít rohlíkem a vydávat prázdnotu za plnost. A nejhorší na tom, že mnozí kvůli tomu hloupost následují.

Mnozí slyší na prázdná a nabubřelá slova, mnozí vyměnili pravdu za lež, mnozí chtějí slyšet jenom to, co lahodí jejich uším, proto si našli kazatele, kteří by vyhověli jejich přáním a neříkali jim o hříchu, nebo jim říkali o jiném hříchu, než je ten jejich, kteří by je plácali po ramenou a říkali jim, jak jsou dobří. Vyměnili slávu Boží za lidskou slávu. Oslavují sami sebe navzájem, ale Bohu slávu vzdát nechtějí. To je dílo hlouposti, a v důsledku je to dílo hříchu v životě člověka. Nikdo z těch, kdo následují hloupost, není bez viny – je to jeho rozhodnutí pít kradenou vodu a jíst pokoutný chléb, zůstat na povrchu a nepřemýšlet nad tím, co stojí v pozadí.

Všimněte si, že moudrost napomíná a radí, ale hloupost jenom zve a slibuje. Slibuje hostinu, ze které se nakonec vyklube jen voda a chléb, přičemž voda je kradená a chléb je pokoutný. Hloupost nikdy nebude napomínat, nebude kárat ani domlouvat – hloupost bude lichotit a slibovat, přemlouvat a tlačit. Potřebujeme se naučit rozpoznat toto dílo hlouposti ve svých vlastních životech, abychom se mu mohli vzepřít a utéct do ochrany Boží moudrosti. Hloupost nebude konfrontovat váš hřích, ale bude vám slibovat větší potěšení, když v něm budete pokračovat. Hloupost vás nepovede k poslušnosti, ale ke svévolnému a vzdorovitému jednání. Hloupost vždycky vede ke smrti. A to je poslední verš deváté kapitoly, který mluví o prostoduchém, o člověku, který nechce přemýšlet ani slyšet:

• Přísloví 9:18 Ale on neví, že je tam říše stínů a že v hlubinách podsvětí jsou ti, jež pozvala.

Hloupost přivede člověka do podsvětí. Kdo zareaguje na její pozvání, skončí v jámě, a nakonec v ohnivém jezeře. Člověk, který následuje hloupost, neví … Neví, kam jde, co je jeho cílem, neví, proč by se měl starat o takové věci, neřeší je a ani nechce. Hloupost něco nabízí a není to sebezapření, není to nesení kříže, není to poslušnost a poddanost, ale jsou to velké sliby, velká slova. Hloupost nikdy neřekne, kde končí její cesta, ale Boží slovo nám to jasně odhaluje – hlubiny podsvětí, druhá smrt.

Hloupost je hřích, který se staví proti poznání Pána Ježíše Krista. On je naší moudrostí, za ním musíme spěchat.

Milí přátelé, na který z těch dvou banketů se vypravíte? Na kterém z nich už jste? Jak odpovíte na volání moudrosti a lákání hlouposti? Co od vás uslyší? Toužíte z celého srdce jít do domu moudrosti a sytit se jejím pokrmem? Není nic lepšího, co byste mohli udělat!

Kdo odmítá moudrost, odmítá Krista, odmítá spasení v jeho jménu. Kdo odmítá Krista, už se vydal na cestu hlouposti. Jenom v Kristu je plnost života, protože on sám je vzkříšení i život (J 11,25). On je cesta pravda i život (J 14,6). Pán Ježíš Kristus je vtělením veškeré Boží moudrosti (Ko 2,3). On sám nás zve na hostinu. Hloupost se nemusí namáhat, protože do jejího domu se rodíme svou přirozeností, svým hříchem. Ale Kristus nás volá, abychom přišli k němu, abychom činili pokání a věřili v něj – to je začátek moudrosti i poznání Svatého. Jak odpovíte? Ke komu půjdete? Na koho se spolehnete? Kdo nasytí vaši vyprahlou a hladovou duši?

Skloňme svou hlavu k modlitbě.