Bože, Duchu svatý, prosíme, otevři naše srdce, mysl, celého našeho, nového, vnitřního člověka. Dej, ať chceme a toužíme porozumět Tvému slovu. Prosíme, jestliže je mezi námi někdo, kdo Tě nezná, aby jej dnešní slova zaujmula. Použij nás k tvorbě své církve. Učiň, abychom byli připraveni Ti sloužit, jsme přece Tvé vlastnictví, Tvoji otroci, tvoje adoptované děti, Tvoji dědicové. Amen

1. Úvod

V naší malinkaté církvi, počtem nevelkém sborečku jsme si předsevzali, toužíme, abychom vysvětlovali jednotlivé úseky Písma celistvě; abychom exponovali, abychom osvětlovali v každém verši jednotlivé věty, jednotlivá slova, co znamenají, jaký mají význam, a jak se vztahují ke kontextu daného verše, knihy a v konci konců celé bible. To je exposiční, anglicky „expository“, neboli vysvětlující, tedy výkladové kázání.

Dnes si „posvítíme“ na jeden verš z právě přečteného Písma. Pokusíme se osvětlit, exponovat tedy vyložit jeden z nejkontroverznějších veršů celého Písma:

• Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2Pt 3,9)

Věříme v naprostou Boží svrchovanost ve všem Jeho konání, tedy i v nepodmíněné vyvolení Jeho lidu. Dvě množiny lidí se táhnou celým Písmem. Jedni zůstávají rodem zavrženými dětmi toho Zlého, druzí jsou zachráněni, stali se vyvolenými, adoptovanými dětmi Božími. Byli vytaženi ze tmy do světla.

• Jsou tu zavržení Kainovci a vyvolení Ábelovci (Gn 4,2-14).
• Je tu celé zavržené předpotopní lidstvo a jen osm vyvolených lidí Noemovy rodiny (Gn 6,5-10).
• Je tu celé zavržené lidstvo a jeden vyvolený Abram (Gn 12,1-3).
• Jsou tu zavržení Izmaelovci a vyvolení Izákovci (Ga 4,22-31).
• Jsou tu zavržení Ezauovci a vyvolení Jákobovci (Gn 25; v kontextu celé proroctví Abdijáše; Mal 1,2-3; Ř 9,3; Ž 11,20; 12,16).
• Jsou tu dva druhy zločinců, odsouzených na smrt. Jedni, neomilostněni, na jedné straně Kristova kříže; a druzí vyvolení, omilostnění zločinci, na druhé straně Kristova kříže (Lk 23,32-43).
• Jsou tu zavržení lidé světa a vyvolení Kristovci (J 15,17-19).
• Jsou tu zavržení kozlové postaveni v soudný den po Kristově levici a vyvolené ovce postavené v soudný den po Kristově pravici (Mt 25,31-46).

2. Vyvolení je svrchované, bezpodmíněné rozhodnutí Boha:

Nesčetněkrát mi tolik věřících vmetlo do tváře, jak mohu věřit, že Bůh svrchovaně zachraňuje ze zavržení jen ty svoje, a ostatní ponechává v zavržení a opomíjí je! Tito zásadně nesouhlasí, ani nemohou souhlasit, se svrchovaným, nepodmíněným vyvolením z Boží vůle; protože věří, že vůle padlého, přirozeného člověka je v duchovní oblasti ještě natolik živá, že je schopna zvolit si následovat Krista. Nevěří, že přirozená, adamovská vůle člověka je mrtvá, pokud se duchovních věcí týče. Nevěří, že k tomu, aby člověk uvěřil, musí mít stvořeny nové oči, musí mít nový, stvořený, duchovní zrak, tzn. víru, která již Krista vidí. Nechápou, v podstatě snadno pochopitelnou věc; totiž, že jak tělesné tak duchovní narození musí být výsostná, bezpodmíněná Boží tvorba, která nemůže být podmíněna nebo ovlivněna tím, kdo je tvořen. Zde je důkaz:

• Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? (Ř 9,18-21)

3. Arminiáni, semi-pelagiáni, pelagiáni

Čas nám nedovoluje věnovat se hlouběji této problematice. Stručně řečeno: Ti, kdo věří, že se musí sami, svobodně, svojí přirozenou, neznovuzrozenou, Duchem svatým neregenerovanou vůlí rozhodnout pro Krista, teologie nazývá – arminiány, v závažnějším případě – semi-pelagiány; a v tom nejzávažnějším případě – pelagiány. Pelagiáni již nemohou být nazývání ani křesťany, protože nevěří, že se celé přirozené Adamovo potomstvo rodí již hříšné, duchovně mrtvé. V tom se pelagiáni shodují s muslimy. Dnešní církve, na celém světě, jsou arminiány, semi-pelagiány a naneštěstí i pelagiány přeplněny.

Tito jsou přesvědčeni, že Boží vůlí je, aby byli všichni lidé bez výjimky, spaseni. Z jejich logiky věci tedy plyne, že v duchovních věcech, je každý přirozený člověk od kolébky vybaven „svobodnou“ vůlí; že není úplně duchovně mrtev. Odpovědnost, jak na Boží pozvání odpoví, tedy leží na každém jednotlivci. Jeden z nejznámější veršů, kterým to věřící arminiáni dokazují, a současně se snaží popřít reformované učení o spasení je ten, který jsme si přečetli v celém kontextu 3. Kapitoly 2. Petrova listu:

• Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje [=Boží vůle není], aby někdo zahynul, ale chce [=Boží vůle je], aby všichni dospěli k pokání. (2Pt 3,9)

Tak, a jak nyní osvětlit, exponovat a vyložit takový argument? Co tedy Boží vůlí je; a co není? Hovoříme-li o Boží vůli, musíme si nejprve ujasnit, co tím myslíme. Když dva řeknou totéž, nebývá to obvykle totéž.

4. Stupně vůle

Nejdříve se zaměříme na stupně Boží vůle, tak jak je chápe dnešní reformace. Podle R. C. Sproula současná, reformovaná teologie rozeznává tři stupně Boží vůle. Tabulka nám opět napoví více, než mnoho slov:

V osobním životě v podstatě známe podobné stupně lidské vůle. Každý rodič dobře rozumí těmto třem pojetím vůle.

1.   Dekret znamená – úřední výnos, ustanovení, rozhodnutí; úřední listina o určitém rozhodnutí. Rodiče rozhodnou dekretivní vůlí, a sdělí své ratolesti – nepůjdeš nikam s kamarády, dokud si neuděláš domácí úkol. A dítě sedí doma, i kdyby se na hlavu stavělo.

2.   Precept znamená – poučení, předpis, pravidlo, zásada. Rodiče svou ratolest učí, vychovávají a přikazují ji pravidlo preceptivní vůlí – zavírej za sebou dveře. Dítě se nemusí, ale může vzepřít. Dveře jsou buď zavřené nebo dokořán.

3.   Dispozice znamená – sklon, náchylnost, chtění, vrozený předpoklad. Rodiče si přejí, líbilo by se jim z jejich vnitřní touhy a povahy, z jejich dispoziční vůle – aby jejich potomek studoval medicínu. Ten se nemusí, ale může vzepřít. Buď je z něho MUDr nebo výnosně podniká v popelářském byznysu nebo je rockovou hvězdou anebo také ničím.

5. Trojí výklad verše 2Pt 3,9

Přistupme nyní k výkladu našeho verše, kterým se zaštiťují všichni, kteří věří, že mohou svou padlou, adamovskou, zotročenou vůlí posoudit, zda je Kristův kříž hodný přijetí nebo odmítnutí. Nic, pokud z Písma víme, nepřesahuje velikost a svatost Boží oběti. A tento nejvyšší Boží čin by měl být posuzován padlou hříšnou povahou člověka, aby s ním hříšný člověk naložil podle svého? Nedovedu si představit větší absurdnost. Nedovedu si představit, že by Bůh Otec vydal oběť svého Syna všanc padlému lidskému pokolení, aby si s ním naložilo podle své, ďáblem zotročené a ovládané, „svobodné“ vůle tzn. svévole! To je v přímém rozporu s veškerým Písmem i zdravým rozumem.

Zde je tedy již potřetí náš verš:

• Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje [=Boží vůle není], aby někdo zahynul, ale chce [=Boží vůle je], aby všichni dospěli k pokání. (2Pt 3,9)

Jestliže si Bůh nepřeje, aby někdo zahynul, můžeme Jeho přání vykládat třemi způsoby, podle toho, který z výše uvedených stupňů vůle použijeme. Jestliže je více výkladů, potom nemohou platit všechny současně. Buď je správný jen jeden, nebo žádný.

A. Bůh si nepřeje, v dekretivním smyslu, kterému se nelze vzepřít „aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“. To by znamenalo, že by veškeré lidstvo bylo Božím výnosem vykoupeno, nikdo by nebyl zavržen. Takový výklad Boží vůle nepřijme ani jeden arminián ani semi-pelagián, dokonce ani pelagián. Kdo jej s radostí příjme, je každý universalista, který věří, že v konci konců všichni bez výjimky, budou spaseni.

B. Bůh si nepřeje, v preceptivním, výchovném, přikazujícím smyslu, kterému se lze vzepřít, „aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“. Tak jako Bůh vychovává příkazy – nezabíjejte, nekraďte, nesmilněte, nezáviďte, milujte, atd., tak podobně by pronesl výchovný příkaz – nezahyňte, dospějte k pokání. Tento výklad by mohl být v krajním případě i přijatelný, přesto je nanejvýš nepravděpodobný, protože nás vede k podivnému závěru, totiž, že Bůh přikazuje lidem, aby nezahynuli, jakoby „spasení & víru“ bylo možné vyvolat výchovným příkazem.

C. Bůh si nepřeje, v dispozičním smyslu, kterému se lze vzepřít, „aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“. Zahynutí není v souladu s Jeho charakterem, nelíbí se Mu. Naopak, dospět k pokání je v souladu s Jeho povahou. Jeden z mnoha textů, který vyjevuje Boží dispoziční vůli, Jeho charakterový vztah k člověku je tento:

• Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? (Ez 18,23)

Žádný spravedlivý soudce, se neraduje z toho, že musí zločince odsoudit, v některých zemích i na smrt. Soudce je rukou zákona, proto musí vynést spravedlivý rozsudek. Podobně, Boží svaté uspokojení ve spravedlnosti, tzn. uspokojení Jeho dispoziční vůle, která je definována Jeho charakterem, Jeho povahou, neplyne ze zatracení zatvrzelých hříšníků, ale z toho, že nic nečistého nemůže vstoupit do Jeho království. Čistota vyžaduje odstranit špínu. Boží dispoziční vůli, to, co se líbí Jeho svaté povaze, přibližuje následující verš:

• Hospodinovou vůlí [=Taktě se líbilo Hospodinu, KR] však bylo trýznit jej, ranit jej trápením: Za vinu když sám sebe obětuje, uvidí potomstvo [=svůj vykoupený lid], bude dlouho živ a Hospodinova vůle [=a to, což se líbí Hospodinu, KR] skrze něj [=skrze Syna] se zdárně naplní. (Iz 53:10; B21)

Boží uspokojení a zalíbení nebylo způsobeno tím, že vylil na svého Syna svůj hněv, za hříchy, které spáchal Jeho vyvolený lid. Otec prožíval hlubokou bolest nad smrtí svého milovaného Syna. Jeho dispoziční vůle neobsahovala ani náznak potěšení ani zalíbení v ukřižování, utrpení a smrti svého Syna. Boží potěšení a zalíbení plynulo na jedné straně ze Synovy poslušnosti, že na sebe dobrovolně, bez donucení, vzal Boží trýznění, stírání a trápení (Bože můj, Bože můj proč jsi mne opustil); a na straně druhé Boží potěšení a zalíbení plynulo z vykoupení Jeho vyvolených, Jeho církve.

Jak se zdá, výklad 2Pt 3,9 v dispozičním smyslu, dává smysl a harmonizuje s mnoha dalšími biblickými verši. Je přijatelnější, než předešlé dva výklady. Všichni arminiáni, semi-pelagiáni i pelagiáni s ním zajisté budou souhlasit.

6. Reformovaný výklad verše 2Pt 3,9

Výklad v dispozičním smyslu 2Pt 3:9 má háček! Kdyby tento arminiánský výklad byl pravdivý, pak by Bůh nemohl mít ve vykupující smrti svého Syna (Iz 53,10) plné potěšení a zalíbení, protože by mu kazili radost všichni ti, kteří Kristův kříž svojí „svobodnou“ vůlí odmítli, a tím částečně zneplatnili účinnost Kristovy oběti. Boží potěšení a radost musí být vždy 100 %, úplná, stejně jako Kristova oběť na kříži, dokonalá a dokonaná; nikdy jen částečná. Arminiánský výklad je tedy pro reformovaného věřícího nepřijatelný. Tak jako Boží potěšení musí být absolutní, tak Boží vykoupení Ježíšem Kristem na kříži musí být absolutně účinné.

Nicméně, je tu ještě čtvrtý, reformovaný pohled, který tento verš vykládá, interpretuje, ve smyslu Boží dekretivní vůle, navzdory tomu, co jsme výše uvedli. To zasluhuje bližší vysvětlení. John Owen, anglický puritánský teolog (1616-1683), nabídl řešení, které používá princip, s kterým se v Písmu neustále setkáváme. Verš totiž obsahuje často používané, vymezující (definující) zájmeno – nás. Petr, který je v Kristu, píše dopis svým spolubratrům, kteří jsou také v Kristu. Petr i adresáti patří do kategorie výjimečné skupiny lidí, kteří jsou pokřtěni do Krista, jsou křesťané. Proto, když Petr používá zájmeno – nás, má na mysli sebe a ty, kterým adresuje svůj list. Ty můžeme v širším slova smyslu označit jako celý Boží lid. Interpretace verše 2Pt 3:9 je potom snadno čitelná:

• Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi [=Božím lidem] trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo [=z nás, Božího lidu] zahynul, ale chce, aby všichni [=z nás, Božího lidu] dospěli k pokání. (2Pt 3,9)

Boží věčná vůle je, aby žádný člověk z Jeho lidu, kterého miluje odvěkou láskou, nezahynul, ale dospěl k pokání, tzn. aby byl „spasen & věřil“. Víra nepředchází spasení a spasení nepředchází víru. Je to jeden balíček. Kdo věří je spasen a kdo je spasen věří. Zde jsou důkazy:

• Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,20) 

Kdo ale zaslechne Jeho hlas?

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám [=miluji je odvěkou láskou], jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve [=Bůh si nepřeje, aby někdo z Jeho ovcí zahynul, ale aby všichni dospěli k pokání]. (J 10,27-28)

Proto Písmo hovoří o plném počtu Božího lidu. Tento výklad textu 2Pt 3,9 je v souladu s kontextem celého Písma. Proto jej reformovaná teologie chápe a přijímá ve smyslu Boží dekretivní, ustanovující vůle. Trojjediný Bůh vyhlásil svůj úradek; svojí neměnnou vůlí nadekretoval, že stvoří svůj naprosto nový lid, nového vnitřního člověka v Kristu. Boží dekretivní tvorbě, ať v přirozené, nebo duchovní oblasti nemůže nikdo vzdorovat. Ti, kdo Mu od věků patří, jsou Jeho stvořené vlastnictví a ani jednoho z nich neztratí.

• Vždyť Syn člověka přišel spasit, co zahynulo. Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich mu zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce [=v dekretivním smyslu], aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých. (Mt 18,14)

Podobně musíme vykládat, exponovat, v kontextu celého Písma, náš dnešní verš:

• Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi [=Božím lidem] trpělivost, protože si nepřeje [=v dekretivním smyslu], aby někdo [=z nás, Božího lidu] zahynul, ale chce, aby všichni [=z nás, Božího lidu] dospěli k pokání. (2Pt 3,9)

AMEN