Jaroslav Kernal, Praha 20. března 2016

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Dnes máme před sebou závěr třetí kapitoly Pavlova listu církvi do Tesaloniky. Budeme číst verše 11-13.

Pokračujeme ve výkladu Pavlova listu mladé pronásledované církvi do Tesaloniky. Minule jsme viděli Pavlovu vděčnost za tuto církev, která se projevila zvláště potom, co mu Timoteus přinesl dobré zprávy o tom, že Tesaloničtí si stojí v Pánu dobře, že věrně následují Krista, slouží Bohu, zvěstují evangelium a očekávají Kristův druhý příchod. Proto Pavel volal:

• 1 Tesalonickým 3:9 Jakou chválou se můžeme Bohu odvděčit za všecku tu radost, kterou z vás máme před jeho tváří?

A hned v následujícím verši vyjádřil svou velkou touhu znovu je spatřit a sloužit jim. Všimněte si toho v desátém verši, že hlavním důvodem, proč je chtěl Pavel spatřit, bylo, aby mohl doplnit toho, čeho se nedostávalo jejich víře. Nechtěl přijet na dovolenou, ani jen tak setkat s kamarády, ale chtěl jim sloužit ke spasení a k duchovnímu růstu. Na dovolené ani na setkání s kamarády není nic špatného, ale přesto potřebujeme mít dobře srovnané priority ve svých životech, abychom dělali Bohu svým životem čest. Jestliže se někdo utápí ve světské zábavě a nemá kvůli tomu čas na nic jiného, potom si musíme klást otázku, zda v jeho životě skutečně Bůh pracuje svou mocí. V životě apoštola pracoval tak, že Pavel mohl prohlásit:

• 1 Korintským 15:10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.

A v životě Tesalonických to bylo podobné – Pavel o nich vydal svědectví:

• 1 Tesalonickým 2:13 Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.

Apoštol svým listem posiluje a povzbuzuje mladičkou pronásledovanou církev. Dobrým dokladem toho je i náš dnešní text. Znovu je to modlitba a všimněte si, jak často se Pavel modlí. Zde se modlí za Boží dílo, Boží jednání v životech křesťanů – nejprve se modlí za Boží vedení ve svém vlastním životě, aby ho Bůh znovu dovedl do Tesaloniky, dále se modlí za to, aby Boží dílo v životech Tesalonických pokračovalo a byli posvěcováni a zachováni ve svatosti až do příchodu Pána Ježíše Krista, což je poslední část Pavlovy modlitby. Už v devátém verši jsme viděli, jak se Pavel obrací k Bohu a v desátém psal o tom, že se za Tesalonické ve dne v noci vroucně modlí. Nyní je tu jeho modlitba:

I. Boží jednání pro nás – vedení (v. 11)

• 1Te 3:11 Sám náš Bůh a Otec i Ježíš, náš Pán, kéž připraví naši cestu k vám!

Pavel vyjadřuje svou touhu a převádí ji do modlitby. Pavel se často modlil za křesťany a neměl problém s tím, aby tyto své modlitby zapsal i do svých listů s tím, aby byly čteny a dost možná také proto, abychom se tyto modlitby v přiměřené situaci modlili. Ukazuje to na Pavlovu zbožnost a učí nás to o zbožném charakteru křesťana. Zdravý křesťan je křesťan, který se modlí. Za co se tedy Pavel modlil?

Modlil se za to, aby Bůh připravil jeho cestu do Tesaloniky. Mohli bychom si říci, že to je dost banální věc na to, abychom se kvůli tomu museli modlit. Ale pokud si vzpomenete, neuplynulo více než několik měsíců od chvíle, kdy Duch svatý zabránil Pavlovi a jeho společníkům kázat evangelium v provincii Asii (Sk 16,6) a nedovolil jim dostat se do Bithynie (Sk 16,7). Později chtěl Pavel více než jednou jít zpátky do Tesaloniky, ale satan mu v tom vždy zabránil. Vidíme zde duchovní boj a aktivní hledání Boží vůle. A právě tak můžeme označit i tuto Pavlovu modlitbu – je to modlitba za Boží vedení, za to, aby Bůh pracoval pro nás, aby nás vedl tak, aby mu z toho vzešla sláva. Samozřejmě že můžeme říci, že Bůh se nakonec oslaví na všem, ale to by pro nás nemělo být důvodem, abychom se za některé věci nemodlili.

V tomto kontextu je taková modlitba naprosto legitimní. Pavel se nemodlil za svůj osobní prospěch, ale za to, aby mohl doplnit toho, čeho se nedostává Tesalonickým křesťanům (1Te 3,10). Vidíme, že Pavel nebyl impulsivní v tom slova smyslu, že by jednal jenom na základě nějakého okamžitého popudu, impulsu, na základě nějakého pohnutí nebo nálady či událostí. Pavel plánoval věci a promýšlel je dopředu, modlil se a tyto své plány předkládal Bohu.

Někdy si křesťané myslí, že plánovat je neduchovní, že tím nedáváme prostor Duchu svatému. Ale opak je pravdou! Když plánujeme, ukazujeme, že jsme připraveni jednat k Boží slávě, že jsme připraveni sloužit. A modlíme se za to, aby Bůh sám otevřel dveře. Snažíme se udělat maximum a vkládáme všechnu svou důvěru do rukou Božích s tím, aby on vzal tohle všechno a udělal z toho své vlastní nádherné dílo. To je důvod, proč se potřebujeme modlit.

Máme se modlit za to, aby Bůh otevřel dveře evangeliu v naší zemi, aby nás vedl na místo, kde budeme moci kázat lidem, aby on sám otevřel dveře tomuto kázání, aby připravil všechny věci, které jsou potřeba. Ve skutečnosti jsme schopní vidět, přemýšlet a plánovat jenom v úzkém horizontu, ale Bůh zná celou skutečnost, Bůh zná všechny detaily budoucího díla. Jenom on mohl dokonale připravit Pavlovu cestu do Tesaloniky, jenom Bůh může dokonale připravit každý detail v našich životech. Proto se musíme modlit! Proto také potřebujeme být připravení, protože když Bůh otevře dveře, máme jít. Církvi ve Filadelfii Pán Ježíš říká:

• Zj 3:8 Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.

Když Pán otevírá, nikdo nezavře, a když on zavře, nikdo neotevře. Modleme se, moji milí, za to, aby se Bůh staral a aby nám připravil všechny věci v našich životech – nejenom ty, na které nestačíme, ale především ty, o nichž si myslíme, že na ně stačíme sami, bez jeho pomoci. Právě tam potřebujeme Boží vedení nejvíc, tam potřebujeme, aby nám Bůh připravil každý detail. Jedná se o každodenní věci našich životů, jedná se o to, jak pracujeme, jak odpočíváme, jak studujeme, jak trávíme volný čas, jak trávíme čas s rodinou a s přáteli, jak sloužíme druhým, jak trávíme čas s Bohem i s lidmi. Právě to je obsaženo v Pánových slovech, když učil učedníky modlit se a říkal jim „chléb náš každodenní dej nám dnes“. To je ta nejvšednější a zdánlivě nejméně duchovní věc, ale právě zde se zjevuje Boží sláva, když Bůh pro nás připraví ty nejmenší věci na každý den.

Apoštol Pavel se modlil za to, aby mu Bůh připravil cestu do Tesaloniky. A Bůh na jeho modlitbu odpověděl. Možná neodpověděl přesně podle Pavlových představ, ale z Písma vidíme, že odpověděl. Pavel skutečně dorazil do Tesaloniky. Dva roky strávil v Korintu, odkud napsal tento list. Z Korintu přeplul moře a dostal se do Efezu, kde se jen krátce zdržel, ačkoliv ho tamní Židé přemlouvali, aby s nimi zůstal. Řekl jim:

• Sk 18:21 „Já se k vám vrátím, bude-li Bůh chtít.“

Odplul do Cesareje, potom se vydal do Jeruzaléma a odtud prošel sbory v Galácii a Frýgii a posiloval učedníky. Pak přišel do Efezu, kde zůstal tři roky. A potom, po nějakých šesti letech po napsání 1Te 3,11 se Pavel vypravil do Makedonie. Tady je odpověď na Pavlovu modlitbu:

• Sk 20:2 Prošel tamější krajiny, vytrvale povzbuzoval bratry slovem Božím.

Bůh skutečně připravil Pavlovi cestu do Tesaloniky. Ve svůj čas a svým způsobem. Ne podle Pavlových představ ani podle představ Tesalonických, ale podle svých vlastních představ, podle svého plánu, který působí rozhodnutím své vůle (Ef 1,11).

Musíme se modlit za to, aby Bůh jednal a aby nám připravil všechny věci, které ho v našich životech oslaví, a máme se spolehnout na to, že pokud se modlíme podle Boží vůle, Bůh na naše modlitby opravdu odpoví. Nemůžeme ale nikdy Bohu diktovat, kdy a jak má na naše modlitby odpovědět. On je Pán a vládce. On je Bůh i Pán, jak vidíme i v našem verši. Této věci si byl Pavel velmi dobře vědom, a proto nezůstává jenom u této modlitby, ale pokračuje:

II. Boží jednání v nás – posvěcení (v. 12-13a)

• 1Te 3:12-13 Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí.

Pavel toužil po tom jít do Tesaloniky, aby mohl doplnit to, co se nedostávalo jejich víře. Proto se modlil za to, aby mu Bůh sám připravil cestu do Tesaloniky. Ale bylo mu naprosto jasné, že osud tesalonické církve nezávisí na tom, zda se mu podaří dostat do Tesaloniky či nikoliv – dobře věděl, že není spasitelem světa a že není na něm a na jeho aktivitách, zda lidé budou spasení nebo skončí v pekle. Od Pavla nikdy neslyšíme slova, která můžeme slýchat z mnoha kazatelen, že Bůh nemá jiné ruce než vaše a nemá jiná ústa než vaše. To není pravda! Ano, je to tak, že Bůh s radostí používá svůj lid a Boží lid byl stvořen k tomu, aby zvěstoval veliké věci Boží:

• 1Pt 2,9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

Ale pokud my budeme mlčet, bude volat kamení. Pokud my budeme mlčet, Bůh si probudí jiné věrné kazatele Božího slova, aby nesli evangelium o spasení z Boží milosti skrze víru v Ježíše Krista do celého světa. A můžeme jít ještě dál – je to Bůh sám, Duch svatý, kdo povolává hříšníky ke spasení. On ukazuje světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud (J 16,8). On také buduje jednotlivé křesťany.

Jenom ten, kdo je vyučen Duchem svatým, přichází ke Kristu. Jenom ten, kdo je vyučen Otcem, dochází ke známosti Syna, a jenom ten, komu Syn zjevuje Otce, se může dozvědět o Otci. To není dílo žádného člověka, ale dílo svrchované Boží milosti.

A znovu – to neznamená, že Bůh nepoužívá svůj lid. Používá. Povolal nás k tomu, abychom mu byli svědky až na sám konec země. Obdaroval svůj lid a dal mu pastýře i učitele, aby budovali vyvolené a připravovali je k dílu služby (Ef 4,11-12). Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Ale žádný jednotlivec není zodpovědný za budování celé církve, žádný jednotlivec není zodpovědný za to, že nějaký hříšník skončí v pekle. Proto se Pavel modlí za to, aby Bůh sám budovat křesťany v Tesalonice, aby jim dal růst a vedl ke zralosti, která se v jejich životech projeví bezúhonností a svatostí. První věc, za kterou se modlí (a je to také jistě ta věc, kterou chtěl Pavel doplnit, které se nedostávalo Tesalonickým křesťanům), je:

A. Přebohaté rozhojnění lásky

• 1Te 3,12 A vás ať Pán rozhojní a dá [vám] oplývat v lásce… (ČSP)

V originále tam jsou dvě slova, která mohou být synonyma a která znamenají oplývat, přetékat, rozhojnit, bohatě růst. Mohli bychom si představit jarní přírodu, která začíná kvést – oplývá barvami, vůněmi, pestrostí, hojností. Mohli bychom si představit vydatný pramen, který neustále chrlí vodu – další a další, stále novou a stále znovu. Bohatý růst, rozhojnění, oplývání. Bůh sám to zajistí v životech Tesalonických. Bůh už to udělal, když uvěřili, když přijali Ducha svatého a s ním život, který je z Krista – to je hojnost života, protože Kristus je zdrojem života. Právě o tom mluví, když vysvětluje, že je dobrým pastýřem:

• Jan 10:10 Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby [ovce] měly život a měly ho v hojnosti.

On přišel, aby jeho ovečky měly hojnost života. Žádný křesťan není odsouzen k živoření. Každý křesťan je povolán k tomu, aby žil z Krista, který sám je zdrojem životem. On je vzkříšení i život. Mimo Krista není život. Ale oplývající hojnost života je v Kristu a ve víře v něj. To je křesťanství. To není nějaké nudné a suché náboženství, ale je to věčný život v Kristu Ježíši našem Pánu. Je to přetékající život, přehojný život, neutuchající hojnost.

Ale náš text nemluví o životě v Kristu, ale jde ještě dál – mluví o přetékající lásce, kterou Bůh zahrnuje svůj lid. To není láska, která by byla určenu světu, ale je to láska, která je určena jenom těm, kdo jsou v Kristu, milovaným Božím dětem. Tato láska je křesťanům vlastní:

• Ř 5:5 Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
• 1 Janův 4:19 My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.

Pavel se modlí, aby Bůh sám tuto lásku rozhojnil v životech křesťanů. A všimněte si v našem textu, kam tato láska směřuje. Na prvním místě ke svatým, ke křesťanům, na prvním místě tato láska směřuje k Božímu lidu. Tam se má projevovat nejvíce. To je poznávací znamení církve:

• Jan 13:35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

A tato láska se projevuje službou, vzájemnou službou, praktickou službou. Nejde jenom o „velké duchovní“ věci, o vyučování, o pastoraci, evangelizaci nebo něco podobného, ale především jde o ty „malé“ věci, velmi praktické a konkrétní – navštívit nemocného, nakrmit hladového, přivézt, odvézt, zatím nemáme mnoho dětí ve sboru, ale velkou službou – zvlášť pro mladé bezdětné manžele je pomoci rodině s dětmi, což je také dobrá příprava na chvíli, kdy Bůh děti dá, nebo je možné přijít dřív do shromáždění a uvařit čaj, zůstat déle po shromáždění a umýt nádobí nebo uklidit… Je toho mnoho, co můžeme udělat a máme začít u domácích víry. Ale tam to nekončí – podívejte se ještě jednou do našeho textu – je tu řeč o vzájemné lásce na místě prvním, ale hned potom také o lásce ke všem. Jak má tato láska vypadat? Jako láska apoštola Pavla! Miloval církev a to ho vedlo k tomu, aby horlivě sloužil církvi, láska k vlastnímu národu, k Izraeli, vedla Pavla k tomu, že všude kamkoliv šel, zvěstoval evangelium nejprve Židům a teprve potom pohanům. Láska k pohanům ho vedla k tomu, že napsal:

• Ř 1:14-15 Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných. Odtud moje touha zvěstovat evangelium i vám, kteří jste v Římě.

Tato láska má být vzorem i pro nás. Tato láska se má rozhojňovat a růst. K čemu to povede? To vidíme dále:

B. K posílení srdce

• 1 Tesalonickým 3:13 … ať posílí vaše srdce…

Když se bude rozhojňovat naše láska, což znamená, že porosteme ve vzájemné službě jak jedni druhým, tak světu kolem nás, bude naše srdce upevněno, posíleno ve víře. To je přímý důsledek Božího působení. Tohle je modlitba, kterou bychom se měli modlit den co den, protože den co den potřebujeme, aby naše srdce bylo posilováno Boží milostí, aby přetékalo Boží láskou, abychom byli upevňováni ve víře a stáli pevně v evangeliu.

Se stejnou intenzitou, s jakou mluví o rozhojnění lásky, mluví i o upevnění srdce. A právě tak, jako potřebujeme růst v lásce, potřebujeme, aby naše srdce byla posílena Boží milostí. Máme stát pevně v evangeliu s vědomím, že ta moc není z nás, ale z Boha – to je to skutečné upevnění srdce. Znamená to porozumění tomu, kdo je Bůh a kdo jsme my, znamená to, že víme, že všechno, co máme, máme jenom z Boží milosti.

• 2 Korintským 4:7 Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.

Tohle znamená být pevný. Takové srdce nebude oklamáno žádnou falší ani lidským chytráctvím, protože takové srdce je pevné v Kristu. Takové srdce má plnou jistotu víry, spočívá v dokonaném díle Ježíše Krista na kříži Golgoty, všechnu svou sílu hledá v Pánu, v jeho veliké moci. Přesně to se děje, když v nás Bůh působí svou mocí, když v nás rozhojňuje svou lásku. V podstatě stejně se modlil apoštol Pavel za křesťany v Efezu – poslouchejte:

• Ef 3:16-19 … aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.

To je dílo trojjediného Boha, díky kterému jsme upevněni v lásce a rosteme ve službě druhým. A tato jistota je doprovázena charakteristickým znakem:

C. Bezúhonně ve svatosti

• 1 Tesalonickým 3:13 … ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí…

Ruku v ruce s jistotou víry jde také svatost. Doslova mají naše srdce být upevněná bezúhonně ve svatosti. Jinými slovy to znamená, že máme být bezúhonní a svatí. Slovo srdce odkazuje na vnitřního člověka, na naše vlastní já – ne na to, co dáváme na odiv, když jsme s druhými, nebo když si myslíme, že se někdo kouká, nebo že by někdo mohl, ale to, co je vidět, když se nikdo nekouká, když si myslíme, že jsme sami.

Bezúhonný znamená neobvinitelný. Dokonalý obrázek nacházíme u Krista.

• Marek 14:55 Velekněží a celá rada hledali proti Ježíšovi svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenalézali.

Dokonce když povolali falešné svědky, jejich svědectví se neshodovala. To je bezúhonnost. Ježíš byl beránek Boží, bez vady a bez poskvrny, dokonalý, čistý a svatý. Bezúhonnost má být ve svatosti.

Svatost znamená oddělení – svým znovuzrozením jsme byli odděleni od světa, odděleni pro Boha a Bohu samotnému. Byli jsme prohlášeni za svaté kvůli Kristu a kvůli krvi prolité na Jeho kříži. Naše hříchy byly smazány. Bylo odstraněno nepřátelství mezi námi a Bohem. Proto opět můžeme mluvit o tom, že svatost je nám darovaná. Což ale neznamená, že v ní nemáme růst. Svatost znamená, že jsme odděleni od hříchu. Křesťan získává novou přirozenost, které není hřích vlastní. Už nechce hřešit, nechce zarmucovat Boha ani své bližní. Křesťan ve skutečnosti usiluje o svatost:

• Žd 12:1-2 Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.

Bezúhonnost ve svatosti mě vede k tomu, že nebudu dělat nic, co by můj život vrhalo do nějakého podezření z hříchu. Vyhnu se obloukem každému pokušení a budu usilovat o to, aby v mém životě nepřebýval hřích. Ještě více se tím budeme zabývat příště v následujícím oddíle listu Tesalonickým, kde se Pavel zaměřuje na svatost v našich vztazích, kde mluví o sexuální čistotě, o svatosti, která se týká našeho těla:

• 1Te 4:3 Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti…

Ale svatost se samozřejmě týká každé oblasti života křesťana.

• 1 Petrův 1:15 … ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života.

To je Boží dílo v nás. Pavel nemusel kvůli tomu chodit do Tesaloniky, protože Bůh takto pracuje v životě každého Božího dítěte. Vede nás k tomu, abychom se oddělili od hříchu a hříšných praktik a cele se oddali svatému způsobu života. A máme v tom být velmi radikální. Znovu je to důvod, proč se musíme modlit, protože sílu ke svatému životu nám musí dát Bůh. To nezvládneme sami ze sebe. Ale – a to nás vede k poslednímu bodu kázání a k poslední části modlitby apoštola Pavla – je tady dobrá motivace k tomu, abychom zůstávali v tom, co s námi Bůh dělá:

III. Boží jednání s námi – oslavení (v. 13b)

Pavel směřuje svou modlitbu k Boží slávě, k Boží přítomnosti v našem životě, k příchodu Ježíše Krista. Všimněte si, že v každé kapitole listu Tesalonickým je alespoň zmínka o druhém příchodu Ježíše Krista.

A. Před tváří Boha a Otce našeho

Naše láska se má rozhojňovat a naše srdce se má upevňovat ve svatosti a bezúhonnosti. A podívejte se, jaký důvod Pavel uvádí – Boží přítomnost. Žijte svatě, protože Bůh je tady, žijte svatě, protože Bůh se dívá. I když to vypadá, že se nikdo jiný nedívá, Bůh se dívá! Jsme neustále před tváří Boha a Otce našeho. Bůh je všudypřítomný, před Bohem se nelze schovat, utéct, někam zalézt. Připadá vám to děsivé? Ano, je to děsivé! Ale současně je to také velmi uklidňující, protože to znamená, že si nemusíme na něco hrát, že nemusíme něco předstírat, že nemusíme být něčím, čím doopravdy nejsme.

Pavel se tady modlí za to, aby křesťané žili s trvalým vědomím Boží přítomnosti. Nemáme žít jako materialisté, ale jako ti, kdo jsou stále před očima Božíma. Jsou věci, které můžeme před lidmi skrýt. Jsou věci, které úspěšně skryjeme i sami před sebou. Ale nic nemůžeme skrýt před Bohem:

• Židům 4:13 Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.

Pavel nás vede k tomu jedinečnému okamžiku, kdy přijde náš Pán:

B. Ve zjevení Pána našeho Ježíše Krista

• 1 Tesalonickým 3:13 … ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.

Celým listem Tesalonickým se táhne jednoduchý a prostý fakt – Pán přijde. V první kapitole jsme viděli, že příchod Pána znamená také příchod Božího hněvu na všechny, kdo nejsou jeho. Tatáž chvíle, tentýž okamžik. Očekáváme Ježíše, který nás vysvobozuje z přicházejícího Božího hněvu. Příchod Krista znamená vysvobození pro jedny a soud pro druhé. Kristus je tím, o koho se to všechno láme, kdo je tím úhelným kamenem – jedněm ke spasení, druhým k pádu. Ve druhé kapitole Pavel spojuje Kristův příchod s odměnami věřícím.

• 1 Tesalonickým 2:19 Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy?

Den Kristova příchodu bude dnem, kdy budeme odměněni za svou věrnost. Ve čtvrté kapitole je Kristův příchod spojen s vytržením církve a se zmrtvýchvstáním. A 1Te 4,17 nám dále ukazuje, že ten den je dnem, od kterého už budeme navždy s Pánem – a nejenom duchovně, jak o tom mluví Pavel například ve Fp 1,23. Pátá kapitola (1Te 5,23) mluví o jistotě, kterou křesťané mají s ohledem na příchod Pána – víme, že Boží mocí budeme zachováni až do dne Kristova příchodu.

Ve třetí kapitole, v našem textu, je Kristův příchod spojen také s příchodem všech svatých. Ježíš přijde obklopen zástupy vykoupených i zástupy andělů.

C. Se všemi jeho svatými

Ježíš přijde obklopen zástupy vykoupených. Pokud se Kristova příchodu nedočkáme v tomto těle, budeme součástí tohoto obrovského zástupu, který bude obklopovat Krista, až se zjeví při svém druhém příchodu. Jeho příchod je příchodem se všemi svatými – je to okamžik shromáždění veškeré církve, všech vyvolených. Je to chvíle, kdy všichni svatí budou proměněni – je to velká a slavná chvíle. Boží lid bude dokonale sjednocen pod jednu hlavu, Krista. Boží lid bude dokonale proměněn Boží mocí – už nás nezůstane žádný hřích, naše stará přirozenost bude definitivně pryč a budeme jako Pán.

Znovu a znovu odkazuje Pavel na Kristův druhý příchod – a důvod, proč to dělá, je zjevný. Chce povzbudit křesťany k věrnému a horlivému následování Krista. Chcete být horliví? Připomínejte si Kristův druhý příchod. Chcete být upevněni v lásce? Vyhlížejte toho, který moc vás upevnit. Chcete být posíleni v srdci ve svatosti a bezúhonnosti? Pamatujte na to, že Kristus přijde, a přijde brzy. Jeho příchod bude náhlý, rychlý, mocný a slavný. Proto slavíme Památku Páně, kterou ustanovil – dokud on nepřijde… (1K 11,26).

Milí přátelé, Kristův příchod se nezadržitelně blíží. Je vaší radostí nebo vaší starostí?