Jaroslav Kernal, Praha 21. února 2016

Dobré dopoledne. Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Pokračujeme v našem výkladu listu Tesalonickým a dostáváme se do třetí kapitoly tohoto listu. Pavel zde mluví o tom, jak se jeho zájem o církev projevil v konkrétním jednání. Z našeho dnešního textu si ukážeme Pavlův obětavý zájem o církev, uvidíme, jak důležité je povzbuzování a napomínání církve – a tím mám na mysli samozřejmě také jednotlivé křesťany – ve víře a nakonec spolu s církví v Tesalonice přijmeme ujištění ve víře. Budeme číst 1Te 3,1-5.

Připomeňme si nejprve kontext třetí kapitoly. Apoštol Pavel musel opustit Tesaloniku – vypravili ho ještě za noci (Sk 17,10) – a Pavel se svými společníky odešel do Beroje. Tamní Židé měli veliký zájem o evangelium a každý den zkoumali v Písmu, jestli je to tak, jak káže Pavel. Výsledek takového zkoumání na sebe nenechal dlouho čekat – ve Skutcích čteme:

• Sk 17:12 A tak mnozí z nich uvěřili a s nimi nemálo Řeků, vznešených žen i mužů.

To je veliká moc Božího slova, to evangelium, které je Boží mocí ke spasení. Takto přijali Boží slovo také v Tesalonice, odkud musel Pavel odejít. Četli jsme:

• 1 Tesalonickým 2:13 Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.

Přesto musel Pavel Tesaloniku opustit – ne proto, že by chtěl, ale proto, že musel – hrozilo mu, že ho zabijí. Ale když se Židé v Tesalonice dozvěděli, že Pavel káže evangelium v Beroji, vypravili se na něj do Beroje (Sk 17,13). V Beroji Pavel nepochybně čekal na vhodnou příležitost, kdy by se mohl vrátit do Tesaloniky – mluvili jsme o tom minule:

• 1 Tesalonickým 2:18 Proto jsme vám chtěli přijít, já Pavel víc než jednou, ale satan nám v tom vždy zabránil.

Myslím, že to byly úklady Židů z Tesaloniky a to, jak podněcovali lidi proti Pavlovi a proti evangeliu, které stojí za slovy apoštola, který za tímto děním dobře rozpoznal satanovu práci. A musel opět odejít i z Beroje.

• Skutky apoštolské 17:14 Tu bratří hned vypravili Pavla z Beroje směrem k moři, ale Silas a Timoteus ve městě zůstali.

Následující verš nás potom uvádí přímo do situace, která je zmíněna v našem textu v listu Tesalonickým.

• Sk 17:15  Ti, kteří Pavla doprovázeli, šli s ním až do Athén a odtud se vrátili s jeho vzkazem, aby k němu Silas a Timoteus co nejdříve přišli.

Pavel nechal Silase a Timotea v Beroji a sám šel do Athén. Tam zůstal a poslal zpátky pro Silase i Timotea. Skutky už dále nepopisují jejich příchod do Athén, ale díky našemu textu si můžeme udělat dobrý obrázek o tom, jak to bylo – což nás vede k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Obětavý zájem o církev (v. 1-2a)

• 1 Tesalonickým 3:1-2a Když jsme to již nemohli déle vydržet, rozhodli jsme se zůstat v Athénách sami a poslali jsme Timotea, našeho bratra a Božího spolupracovníka v evangeliu Kristově.

Pavla doprovodili nějací bratři z Beroje do Athén, odkud se vrátili se vzkazem, aby Silas a Timoteus co nejdříve za Pavlem přišli. Pavel na ně v Athénách čekal a využil tento čas k tomu, aby mluvil s lidmi o Kristu, o Božím soudu a o Kristově zmrtvýchvstání. Nevíme přesně, kolik času strávil Pavel v Athénách, ale z našeho textu vidíme, že za ním přišli Silas a Timoteus a společně se rozhodli, že Timoteus se vrátí do Tesaloniky a Silas šel spolu s ním – pravděpodobně do Beroje a možná i do Filipis.

V předchozím oddíle psal Pavel o své veliké touze spatřit znovu Tesalonické a o tom, jak mu v tom satan zabránil. Nyní se k této touze vrací – všimněte si v našem textu, že mluví o tom, že už to nemohli déle vydržet – o čem mluví? Mluví právě o této touze, o lásce k církvi, kterou my můžeme a měli bychom zakoušet v našem vztahu k místnímu sboru. Náš domácí sbor musí být takovým místem, po kterém budeme toužit, církev musí být něčím, co nám bude chybět, pokud se ocitneme bez ní.

Nesmíme zapomínat, že spasení má dvě stránky – individuální, osobní a komunitní, společný. Jsme spaseni jako jednotlivci, každý může být zachráněn jenom sám za sebe. Nikdo se nestane křesťanem jenom proto, že vyrostl v křesťanské rodině nebo proto, že chodí do církve – křesťanství je o osobním rozhodnutí, o sebevydání, je to o víře v Krista a o novém narození, které se děje uvnitř člověka. Proto Písmo říká:

• Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

To je osobní rozměr, bez kterého to nejde. Ale je zde také komunitní, společný rozměr spasení – každý, kdo uvěří, se stává součástí Kristovy církve, těla Kristova – v tom nejširším slova smyslu. A podobně jako je ten osobní rozměr vyjádřen navenek křtem – každý, kdo uvěří, má se nechat pokřtít, je i tento společný aspekt vyjádřen navenek – kdo uvěří, má se stát součástí viditelné, místní církve, má mít svůj domov v konkrétním společenství křesťanů. Jenom tak může být užitečným a dobrým nástrojem, jenom tak může růst v lásce a ve službě Kristu. A taková skutečnost se brzy projeví v tom, že člověk miluje svůj sbor, miluje bratry a sestry, modlí se za ně a touží po společenství s nimi.

V životě apoštola Pavla vidíme tuto touhu přetavenou do jednání, do konkrétních skutků – a v prvním verši je to spojené také s obětí. O jaké oběti mluvím? Podívejte se spolu se mnou do prvního verše – Pavel tam mluví o tom, že se rozhodl zůstat v Athénách sám a my potřebujeme porozumět, co za tím stojí. V textu to vypadá jako kolektivní rozhodnutí, ale je dost možné, že Pavel používá množné číslo proto, že Timoteus a Silas jsou uvedeni jako spoluautoři listu – ale ve skutečnosti hlavním autorem je Pavel – a podobně tím, kdo udělal toto rozhodnutí, byl také on sám.

Doslova bychom mohli přeložit ten text takto: „… uznali jsme za dobré být ponecháni v Athénách sami.“ Pavel mluví o tom, že pro dobro Tesalonických zůstal opuštěn, ponechán v Athénách. Bylo to dobré rozhodnutí, které směřovalo k prospěchu celé církve nikoliv jenom k prospěchu jednoho člověka. Viděli jsme, že Pavel nechtěl zůstat v Athénách sám, a když ho doprovodili bratři z Beroje do Athén, poslal po nich vzkaz, aby Silas a Timoteus přišli co nejdřív za ním. Ale jakmile přišli, viděli, že bude dobré pro církev v Tesalonice, aby Pavel i nadále zůstal v Athénách sám. Byla to Pavlova osobní oběť. Byl ochoten odříct se společenství s milými bratry pro to, aby mohl mít společenství s církví. A nejen to – Pavel byl ve své službě v Tesalonice podporován filipskou církví. A když tuto podporu neměl, starali se o jeho potřeby Timoteus a Silas – aby se Pavel mohl věnovat kázání a vyučování. Ale Pavel je poslal zpátky do Tesaloniky a pro něj to znamenalo, že se bude muset postarat také své živobytí, což vidíme ve Sk 18, kdy se připojil k Priscile a Akvilovi, kteří měli stejné řemeslo jako on – dělali stany, zůstal s nimi a podle všeho spolu s nimi také pracoval a ve zbývajícím čase kázal.

• Sk 18:5 A když přišli z Makedonie Silas a Timoteus, věnoval se Pavel zcela kázání.

A můžeme vidět ještě jeden rozměr oběti pro církev, který nacházíme ve druhém verši, kde se mluví o tom, že Pavel poslal Timotea, o kterém Pavel říká, že to je bratr, služebník Boží a jeho spolupracovník. Starověké rukopisy zde mají několik možností čtení, ale můžeme klidně zůstat jenom u toho, co máme v Ekumenickém překladu, protože to, o co Pavlovi jde, je ukázat, jak si Timotea cení, jakou vážnost má Timoteus v Pavlových očích – bratr a spolupracovník Boží v Kristově evangeliu.

Timoteus byl mladík a byl s Pavlem teprve několik měsíců. Pavel ho vzal s sebou na začátku této druhé misijní cesty, kdy procházel Sýrií a Kilikií:

• Sk 16:1-2 Tak se Pavel dostal také do Derbe a do Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timoteus; jeho matka byla židovka, která uvěřila v Krista, ale jeho otec byl pohan. Bratří v Lystře a v Ikoniu o něm vydávali dobré svědectví…

Pavel si Timotea zamiloval a mluví o něm jako svém milovaném synovi (1K 4,17; 2Tm 1,2). Mnohokrát o něm vydává dobré svědectví. Filipským napsal:

• Fp 2:20 Vždyť nemám nikoho, jako je on, kdo by se tak upřímně o vás staral.

A dále jim říká, že jim zvěstovali evangelium jako syn s otcem (Fp 2,22). Pavlova oběť pro církev v Tesalonice nebyla jenom v tom, že Pavel zůstal v Athénách sám, ale dal to nejlepší, co měl – svého drahého Timotea, spolupracovníka, syna ve víře, spolupracovníka Božího v Kristově evangeliu. To je postoj srdce, které chce sloužit – chce dát to nejlepší, co má a ne nějaké zbytky nebo to, co nikdo nechce. Jenom to je totiž skutečná oběť.

Timoteus byl Božím spolupracovníkem v evangeliu Kristově. Co to přesně znamenalo? My to vidíme dále v našem textu a v dalším bodě dnešního kázání:

II. Povzbuzení víry církve (v. 2b-4)

• 1 Tesalonickým 3:2-4 … poslali jsme Timotea … aby vás utvrdil a povzbudil ve vaší víře, aby se nikdo nedal zviklat v těchto souženích; neboť sami víte, že to je náš úděl. Když jsme byli u vás, předpovídali jsme vám, že na nás přijdou soužení; a to se také, jak vidíte, stalo.

Timoteus dostal pověření od Pavla, aby upevnil a povzbudil víru tesalonické církve. Celý tento Pavlův dopis je měl znovu povzbudit ve víře a upevnit jejich víru. Pavel dělá totéž, čím předtím pověřil Timotea. Timoteus byl velmi mladý a mnohdy se potýkal s tím, že ho křesťané kvůli jeho mládí nebrali úplně vážně. Ale do Tesaloniky šel jako ten, kdo stál u zrodu tohoto sboru. Tesaloničtí ho znali a pamatovali si jeho nedávnou službu po boku Pavla. Podívejme se tedy trochu blíže na úkol Timotea v Tesalonice:

A. Utvrzení a povzbuzení víry

Apoštol Pavel se obával o víru těchto nových křesťanů. Nebyli dlouho věřící a hned se ocitli pod tlakem světa a uprostřed pronásledování. Nepochybně se modlil za to, aby jejich víra obstála. Nemohl udělat nic jiného, než co udělal později, když se loučil se staršími církve v Efezu:

• Skutky apoštolské 20:32 Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.

Také Tesaloničtí měli být utvrzeni, upevněni ve víře a povzbuzeni k následování Krista. Vidíme, že se to netýká jenom těch, kdo nově uvěřili, ale že takové utvrzení a povzbuzení potřebujeme všichni bez ohledu na to, jak dlouho věříme. Timoteova největší kvalifikace pro takový úkol byla, že byl Božím spoluslužebníkem v Kristovu evangeliu. Evangelium bylo také hlavním nástrojem k utvrzení jejich víry a k povzbuzení. Evangelium je Boží mocí! Evangelium proměňuje lidské životy. Evangelium nás vede k tomu, abychom přestali spoléhat na sebe a cele se spolehli na Krista, abychom přestali hledat vlastní způsoby, ale jednali podle Božích způsobů. Evangelium je Kristovo, a to znamená, že ukazuje na Krista, vyvyšuje Krista, dává prvenství Kristu, staví Krista do středu života jednotlivce i církve. Kristus je tím, o koho jde.

Jenom evangelium může upevnit a utvrdit vaší víru. To neudělají žádné programy, to neudělají žádné kurzy, neexistuje žádná snadná cesta, neexistuje žádná zkratka. Velmi dobře to ilustruje Ježíšovo podobenství o dvou mužích, kteří stavěli dům – jeden ho stavěl na skále a druhý na písku. Poslouchejte, jak Ježíš toto podobenství uvádí:

• Matouš 7:24 A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.

Ukotvit základy do skály není nic jednoduchého. Je to dlouhá a namáhavá práce. Ježíš ukazuje, v čem tato práce spočívá – vzít jeho slovo, Písmo, vážně, a jednat podle něj. Znamená to studovat Boží slovo, snažit se porozumět tomu, co po mě Bůh chce, jak mám podle jeho Slova žít.

Velmi dobrým příkladem nám může být kněz Ezdráš, o kterém čteme:

• Ezdráš 7:10 Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům.

Stejně jednal i Timoteus. Na konci svého života apoštol Pavel Timoteovi připomíná, že zná od dětství svatá Písma, která mu mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše (2Tm 3,15). Timoteus byl zbožný muž, který podobně jako Ezdráš zůstával v Písmu, jednal podle něj a vyučoval ho – ukazoval z Písma, kdo je to Kristus a co pro nás udělal. To bylo přesně to, co potřebovali křesťané v Tesalonice. To je nejlepší způsob, jak se utvrzuje ve víře a povzbuzuje k následování Krista. Podobně píše apoštol Koloským:

• Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

To je každodenní výzva pro každého křesťana, pro každého z nás, kteří jsme vyznali Krista. Na něm musíme stavět, ne na lidech nebo na lidských názorech, učeních, filozofiích. V něm, v Kristu musíme být pevně zakořeněni. Proč? Náš text nám dává dobrou odpověď:

B. Abyste se nedali zviklat

• 1 Tesalonickým 3:3 … aby se nikdo nedal zviklat v těchto souženích…

Možná zrovna neprocházíte žádným soužením, ale hned následující slova nám ukazují, že není nic dočasného – soužení přijdou, jsou údělem křesťanů. Proto potřebujeme být pevně zakořenění, proto se musíme utvrzovat ve víře. Můžeme to přirovnat k tělesnému cvičení – abyste měli nějakou kondici, musíte cvičit. Když cvičit přestanete, začnou vaše svaly ochabovat. Neexistuje žádný střední stav – buď svaly cvičíte, posilujete je, nebo ochabují. S naší vírou je to stejné – buď ji utvrzujeme, upevňujeme, posilujeme, nebo ochabuje.

Žádný sportovec nemůže říct, že dosáhl dobré kondice a teď už bude jenom závodit a kondice mu zůstane. Tak to nefunguje. A není to tak ani v křesťanském životě – buď dorůstáme do Krista, Kristus skrze víru roste v nás a my se zmenšujeme, nebo se od Krista vzdalujeme. Proto se potřebujeme povzbuzovat navzájem a utvrzovat ve víře. A podívejte se se mnou do Písma, čeho přesně se takové utvrzování a povzbuzování týká – otočte spolu se mnou na chvilku do listu Efezským 4, kde čteme následující slova:

• Efezským 4:13 … až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

Mluví se tady o jednotě víry a poznání Božího syna. To jsou věci, které se týkají učení, poznání, víry ve smyslu souhrnu toho, čemu máme věřit. Dneska žijeme v době, kdy mnoho křesťanů odmítá učení a poznání. Jeden pastor sboru mi napsal, že neexistuje žádné správné učení – jenom láska může všechno spojit. Ale podívejte se, co píše Pavel dál v listu Efezským:

• Ef 4:14 Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.

Dospělost znamená, že už nebudeme unášeni závanem kdejakého učení a dokonce ani lstivým sváděním k bludu! A to znamená jediné – že budeme pevně zakotveni v Kristu, tedy budeme dobře znát Krista z Božího slova, budeme věřit pravdě, jak je zjevená v Písmu, a na té pravdě, na té skále, budeme budovat svůj život v poslušnosti Kristu. Láska zde samozřejmě nemůže chybět, ale podívejte se ještě na jeden verš z Efezským 4:

• Efezským 4:15 Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.

Opravdová láska může vyrůst jedině z pravdy, tedy jedině ze správného učení. Taková láska se nenechá zviklat žádným soužením, žádnou zkouškou, která kdy na nás přijde, protože má své kořeny hluboko zapuštěné do Krista. A zkoušky víry přijdou – musí přijít, je to naprosto nezbytné, protože jinak by se nepoznalo, zda je naše víra opravdová. Ale potřebujeme vědět, že:

C. Soužení jsou nástrojem Božím

• 1Te 3:3-4 neboť sami víte, že to je náš úděl. Když jsme byli u vás, předpovídali jsme vám, že na nás přijdou soužení; a to se také, jak vidíte, stalo.

Poslouchejte dobře, co tady apoštol píše mladé církvi, která prochází soužením. Tady jsou křesťané, kteří jsou v podstatě na začátku svého křesťanského života, a Pavel jim říká, že jejich údělem je procházet zkouškami. Co to ten Pavel dělá? Copak je chtěl odradit? Chtěl je vystrašit? Copak nechtěl, aby uvěřili a aby se i dál drželi víry? Neměl jim radši říct, že Bůh má pro jejich život úžasný plán, že s Bohem bude všechno super a cool a crazy, že budou požehnaní ve všem, na co sáhnou, a budou zdraví a bohatí, slavní a známí? Copak chtěl Pavel udělat z křesťanství něco naprosto nepřitažlivého?

Moji milí, skutečnost, jak je zjevné, byla ještě horší – Pavel jim tyhle nejenom psal, ale on jim je dokonce říkal, už když byl u nich. A na konci svého života v dopise Timoteovi píše:

• 2Tm 3:12 A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování.

A řekl bych, že korunu tomu nasazuje Jakub:

• Jakubův 1:2 Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.

Pamatuji si, jak mi jeden milý bratr, který byl nedávno tady u nás, řekl: „Jak mám žít křesťanský život, když se nemůžu dostat přes druhý verš Jakuba?“ Přesně z toho důvodu potřebujeme utrvzení a povzbuzení ve víře. Možná dnes totiž častěji slýcháme ono „evangelium“, které jsem zmínil před chvilkou, které lahodí uchu i žádostem tělesného člověka a méně často to evangelium, které je v Božím slově – evangelium, které mluví o tom, že musíme projít mnohým soužením. Když Pavel s Barnabášem procházeli církvemi, které založili a v těchto církví ustanovovali starší, dělali totéž, co Timoteus v Tesalonice:

• Sk 14:22 Všude tam posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“

Tesalonickým Pavel vysvětluje, že to je úděl křesťanů. Doslova je v textu, že soužení jsou zde proto, aby naše víra byla utvrzena a posílena. Soužení mají odhalovat pravost naší víry. Zkoušky a soužení jsou nástrojem, který Bůh používá k tomu, aby oddělil zrno od plev a aby posílil naší víru.

Vzpomeňte si na podobenství o rozsévači – jenom jedna půda byla dobrá, zatímco tři ostatní byly špatné. Ačkoliv na třech půdách něco vyrostlo, jenom jedna půda byla taková, že přinesla úrodu. A vzpomínáte si na ty dva druhy půdy, kde sice něco vyrostlo, ale nakonec z toho nic nebylo? Co to bylo, co vedlo k rozpoznání, o jaký druh půdy se jedná?

• Matouš 13:20-22 U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.

Zkoušky jsou naprosto nutné, protože ukazují na to, zda je naše víra skutečná, zda skutečně spočíváme v Bohu, zda si jenom něco nenamlouváme a neobelháváme sami sebe. Zkoušky nám pomáhají poznat pravdu.

Ten nejhorší druh náboženského sebeklamu je, kdy si člověk myslí, že má všechno s Bohem urovnané, ale ve skutečnosti žije jenom svým náboženstvím a když přijde soužení nebo tíseň, když přijdou časné starosti nebo vábivost majetku, víra jde stranou, Kristus se postaví na druhé, třetí, páté, x-té místo, církev není důležitá, na Boží slovo teď nemáme čas, modlitbu až tolik nepotřebujeme, pravdu nemusíme brát zas tak vážně, nebudeme přece extrémisté… Naše vlastní srdce, milovaní, je lhář, který chce mít svůj klid. Proto se neradujeme z přicházejících zkoušek, ale snažíme se jim vyhnout. Ale poslouchejte zaslíbení Božího slova:

• 1 Korintským 10:13 Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

To je naše naděje! O tom je také poslední verš našeho textu, který je:

III. Ujištění církve (v. 5)

• 1 Tesalonickým 3:5 A tak když jsem to již déle nemohl vydržet, poslal jsem Timotea, abych poznal vaši víru, zdali vás snad pokušitel nesvedl, takže by naše námaha vyšla naprázdno.

Možná si říkáte, jaké je tohle ujištění? Je to přesně ten druh ujištění, o kterém jsem teď mluvil. Pavel chtěl vědět, zda je víra křesťanů v Tesalonice skutečná. Proto říká, že poslal Timotea, aby se ujistil, že je pokušitel nesvedl. Všimněte si, že se tu nemluví o tom, že by je pokušitel – satan, tentýž, který Pavlovi zabránil přijít do Tesaloniky – mohl svést. Ale je tady řečeno, že kdyby se ukázalo, že je pokušitel svedl, bylo by jasné, že jejich víra nebyla skutečnou vírou, která má svůj původ v Bohu a bylo by také jasné, že Pavlova práce v Tesalonice nepřinesla žádné duchovní ovoce.

Ale kvůli tomu, že to tak nebylo, musela být tato Pavlova slova pro Tesalonické velkým ujištěním. Pavel musel z Tesaloniky rychle odejít a neměl dostatek času zjistit, zda obrácení Tesaloničanů bylo skutečné – což se pozná podle toho, že jejich život bude proměněn a jejich víra vytrvá i ve zkouškách.

Pavel mluví o tom, že pokušitel se bude snažit je zviklat, bude je pokoušet a svádět k hříchu – a nemůžeme se tomu divit, vždyť je to jeho práce. Žaluje na bratry, pokouší, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil (1Pt 5,8). Ale Ježíš nás ujišťuje o tom, že jeho vyvolení jsou v bezpečí – i když:

• Matouš 24:24 … vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.

Ti, kdo patří Kristu, jsou v bezpečí, protože jsou v Kristově ruce. Kristus za ně zaplatil svou vlastní krví, jsou tedy vykoupeni, z temnoty hříchu a z pout ďábla byli přeneseni do světla, do království Božího Syna. Nikdo a nic je nemůže oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši (Ř 8,39). Pavel napsal:

• Filipským 1:6 … a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista.

To neznamená, že nepřijdou pokušení! To neznamená, že nebudeme muset zápasit! To neznamená, že to bude bezbolestné a bez námahy. To neznamená, že nás to nebude nic stát. V listu Židům dokonce čteme o tom, že v možná přijde chvíle, kdy v zápase s hříchem budeme muset prolít i svou vlastní krev (Žd 12,4). Ale – i kdyby přišlo to nejstrašlivější pokušení, i kdyby se celý svět postavil proti nám a chtěl, abychom zapřeli Pána, musíte mít na paměti, že Kristus vás posiluje, zapečetil vás svým Duchem svatým, posiluje vás svým Slovem, dal vám bratry a sestry, aby vám byli povzbuzením na cestě víry a nikdy, nikdy vás neopustí ani se vás nezřekne (Žd 13,5).

Ale toto ujištění je zároveň důvodem, proč potřebujeme, aby přišly zkoušky, aby se objevilo soužení. Jestliže naše víra není zkoušená, nemůže se prokázat, zda je pravá. A to je ujištění, které je pro nás samotné. Toto ujištění ukazuje, že práce evangelia v našem životě je skutečná. Znovu a znovu slyšíme v Písmu, že máme zkoumat sami sebe, zda žijeme z víry – a Bůh k nám tomu dává svůj nástroj – soužení a zkoušky. Spolu s nimi nám dává také východisko a vedle nich nám dává dobré nástroje, které nás mají připravit na to, abychom ve zkouškách a v soužení obstáli. Máme Boží slovo, které nám ukazuje našeho velekněze, Ježíše Krista, který se za nás neustále přimlouvá, do našich životů vylil Ducha svatého, který nás ujišťuje, že jsme Boží děti a stále se za nás přimlouvá. Postavil nás do své církve a obklopil bratry a sestrami, kteří nás povzbuzují ve víře a stále se za nás přimlouvají. Haleluja! Bůh je dobrý a v Kristu nám skutečně dal veškeré požehnání duchovních věcí.

• 1K 15:58 A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.

Milí svatí, tato služba, naše oběti, naše povzbuzování, naše horlivost i jistota – nic z toho není z nás, ale to všechno máme jenom v Kristu a díky němu. Kdyby nebylo jeho samotného a díla jeho kříže, tak to všechno, a ještě mnohem víc, je skutečně marnost a prázdnota. Ale díky němu můžeme s jistotou trvat na tom, že naše práce v Kristu není marná. Amen.