Jaroslav Kernal, Praha 28. února 2016

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Před námi je dnes text z prvního Pavlova listu církvi do Tesaloniky. Budeme číst ze třetí kapitoly, verše 6-10. 

Apoštol Pavel poslal Timotea do Tesaloniky, aby zjistil, jak si Tesaloničtí stojí ve víře. Dneska se pro taková nejrůznější zjištění používá slovo audit. Timoteus šel udělat externí audit do církve v Tesalonice. Četli jsme, že jeho úkolem bylo „poznat víru“ (1Te 3,5) křesťanů v Tesalonice, a utvrdit je a povzbudit ve víře (1Te 3,2). Takové utvrzení, povzbuzení a posílení, stejně jako rozpoznání opravdovosti víry se děje na prvním místě skrze Boží slovo. Když apoštol Pavel píše křesťanům v Římě o Písmu, čteme:

• Římanům 15:4 Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.

Písmo je k našemu poučení, čerpáme z něj naději, z Písma přichází povzbuzení a vede nás k trpělivosti. Boží slovo hraje zásadní roli v životě křesťana i v životě církve. Timoteovi v závěru svého života Pavel napsal:

• 2 Timoteovi 3:15-17 Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.

Všimněte si, že: 1. Bez Božího slova se z vás nestane Boží člověk. Z Písma pochází moudrost ke spasení. 2. Bez Božího slova nemůžete poznat, zda něco je či není dobrý čin. Jistě jsou některé věci, které poznáváme i ze své zkušenosti, o nichž můžeme říci, že jsou dobré – přesto, abychom si byli jistí, potřebujeme Boží slovo. 3. Bez Božího slova nemůžete být náležitě připraveni dělat dobré činy. Náležitě připravený znamená plně vybavený, dokončený, vycvičený. Není možné žít křesťanský život k Boží slávě a odsunout stranou Boží slovo.

Ježíš se modlil k Otci za to, aby jeho učedníci byli posvěceni pravdou a potom dodal: „Tvé slovo je pravda“ (J 17,17). Boží slovo nás posvěcuje. Narodili jsme se z nepomíjitelného Božího slova (1Pt 1,23). O Tesalonických Pavel vydal svědectví, že přijali slovo Boží takové, jaké doopravdy je – jako slovo samotného Boha (1Te 2,13). Proto je na začátku listu chválil, že uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry, tedy evangelium, v radosti Ducha svatého (1Te 1,6). Náš dnešní text nám ukazuje, proč takové věci Pavel mohl napsat. Pavel poslal Timotea, aby prozkoumal víru Tesalonických, zda se pevně drží Krista a stavějí na Božím slovu. A Timoteus přinesl dobré zprávy o jejich víře a lásce, takže Pavel byl jejich vírou potěšen a vedlo ho to k tomu, aby za ně vzdával chválu a děkoval Bohu, že je ve víře zachoval. Pojďme tedy k prvnímu bodu:

I. Radostná zpráva (v. 6)

• 1 Tesalonickým 3:6 Nyní však přišel Timoteus od vás a přinesl radostnou zprávu o vaší víře a lásce i o tom, jak na nás stále v dobrém vzpomínáte a toužíte nás spatřit stejně jako my vás.

Timoteus přinesl Pavlovi dobré zprávy – jen ty nejlepší zprávy. Doslova je tam v originále, že Timoteus Pavla evangelizoval, zvěstoval mu dobrou zprávu. Co bylo jádrem Timoteovy zprávy? Podívejte se do našeho textu – přinesl zprávu o víře Tesalonických, o jejich lásce a o touze po společenství. Už jsme o těchto věcech mluvili v našem studiu Pavlova prvního listu do Tesaloniky. Přesto se musíme vrátit a podívat se znovu na to, co to znamená, abychom dobře rozuměli tomu, proč měl Pavel takovou radost, proč Timoteova zpráva o víře a lásce Tesalonických byla dobrou a radostnou zprávou.

A. Víra

Timoteus přinesl Pavlovi zprávu o víře Tesalonických. Co to znamená? Minule jsme viděli, že zkoušky a soužení přicházejí do našich životů proto, aby byla naše víra prověřena. Co to ale víra je? Mnoho křesťanů dnes nerozumí tomu, co je to víra – říkají, že stačí, když lidé věří a je to. Často v tomto kontextu opakují slova Pána Ježíše „tvá víra tě uzdravila“, jako kdyby byl tím nejdůležitějším byl samotný fakt víry, bez ohledu na to, jaká ta víra je.

Ale biblická víra, která je Boží darem, která je jednou provždy darovaná Božímu lidu, jak říká Juda (Ju 3), je něčím trochu jiným. Tato víra je neoddělitelně spojená s předmětem víry. Jenom předmět víry určuje, zda je tato víra skutečná, zda je to víra, která vede ke spasení a proměně života, nebo je to víra, která je mrtvá, prázdná. V listu Židům je definice víry:

• Židům 11:1 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

Všimněte si v této definici, na čem staví – první věcí je „věřit Bohu“. Je to víra, která má svůj předmět, který je hned vzápětí rozveden o naději, která vychází z pevné jistoty, tedy z Písma. Tato naděje je velmi přesně definovaná a jedná se o věci, které můžeme s jistotou popsat, které však nevidíme. Vidíte, že předmět víry je v tomto popisu víry naprosto zásadní. Předmět víry je tím, co určuje její pravost i její sílu. Víra je tak silná a tak pevná, jak pevný je předmět, ke kterému se tato víra upíná.

Mluvíme-li o křesťanské víře, tak celý předmět naší víry se dá shrnout do jednoho slova – a tím slovem je Kristus. Je to osoba Božího Syna, druhá osoba Boží trojice, Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi, cele Bůh a cele člověk. O něm list Židům říká, že je „původce i dokonavatel naší víry“ (Žd 12,2). V Kristu je všechna naše naděje, v něm je všechna pravda, v něm je všechna milost, milosrdenství, pokoj i vykoupení. A v tomto smyslu není naše víra o tom, jak silně a pevně věříme, jak mocná je naše víra, není to o tom, že bychom věřili, že budeme zdraví nebo bohatí, že získáme tuhle zemi pro Krista nebo o nějakých podobných věcech, ale je to cele o tom, jak dobře známe Krista, kterého nám zjevuje Boží slovo. Kristus je skálou naší víry, on je původce naší víry, je mocí, kterou věříme a je i dokonavatelem naší víry. A je-li to skutečně takto, potom naše víra bude pevnější než cokoliv jiného, potom naše víra obstojí v každé bouři zkoušek, soužení i pronásledování.

Právě taková byla víra křesťanů v Tesalonice. Jejich víra byla cele upnutá ke Kristu, jehož příchod očekávali. Stále více poznávali Božího Syna, a proto jejich víra rostla a upevňovala se. Vzpomeňte si, co o nich Pavel napsal – že:

• 1 Tesalonickým 1:10 … očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.

Taková víra není mrtvá, ale vylévá se do životů křesťanů jako rozvodněná řeka. Proměňuje lidské životy – hned na začátku listu Pavel mluvil o skutku víry, o činné víře, jak je to v našem překladu. A jinde píše:

• Galatským 5:6 V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.

Nebo jak říká Kralický překlad – víra skrze lásku konající. Což je druhá věc, se kterou se Timoteus v Tesalonice setkal.

B. Láska

Timoteus přinesl zprávu o lásce tesalonických křesťanů. A Pavel se o jejich lásce zmiňuje ještě více ve čtvrté kapitole:

• 1Te 4:9-10 O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější.

Činná víra, usilovná láska – to byly charakteristiky tesalonické církve. Jejich láska nebyla pouhým hřejivým pocitem u srdce, ale projevovala se v konkrétních činech. To je skutečná láska. Bůh tak miloval … že dal!

• 1 Janův 4:10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

Proto také apoštol Jan vysvětluje křesťanům, jak mají projevovat svou lásku:

• 1J 3:16-18 Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.

Láska se musí projevit činem. Nestačí jenom slova, ale musí být vidět činy. Jan tady mluví o pomoci bratru v nouzi, což není dnes tak časté, jako to bylo v době apoštolů, ale nakonec i dnes můžeme mít takové lidi mezi sebou – a máme – kteří budou potřebovat naši pomoc. Ale nejde jenom o pomoc v nouzi, jde také o normální bratrskou pomoc, kdy jsme ochotní obětovat se pro své sourozence v Kristu a pomoci jim praktickými věcmi, na které možná sami nestačí, jde o to, abychom nabídli svou podporu těm, kdo jsou sklíčeni, abychom povzbudili ty, kdo jsou zarmouceni, napomenuli ty, kdo se vzdalují od Pána. To všechno jsou konkrétní projevy křesťanské lásky.

Abychom si ale takto mohli projevovat svou lásku, budeme se muset více poznat, znamená to sdílet své životy s druhými, sdílet své radosti, sdílet své starosti, svá trápení i bolesti. To je o budování vztahů, což je záležitost dlouhodobá, pomalá, která vyžaduje hodně trpělivosti (což je mimochodem opět projev lásky, protože láska je především trpělivá). Budování vztahu a růst v lásce bude začínat na modlitbách, kdy se budeme přimlouvat jeden za druhého. To je způsob, jak nám Bůh otevírá dveře jeden k druhému, to je naprostý základ budování křesťanského společenství a vzájemné lásky.

Křesťané v Tesalonice si tuto lásku projevovali. O jejich víře se vědělo všude, a svou lásku prokazovali bratřím v celé Makedonii. Pavel nemluví o konkrétních projevech, takže se můžeme jenom domýšlet, co přesně má na mysli, ale v každém případě byla jejich láska naprosto zjevná, takže o ní mohl Timoteus přinést zprávu Pavlovi. Jejich láska byla hmatatelná a nepochybně souvisela i s poslední věcí, kterou vidíme v šestém verši:

C. Společenství

Křesťané v Tesalonice toužili po společenství s Pavlem právě tak, jako Pavel toužil po společenství s nimi. Je vidět, že tato mladá církev skutečně dobře a zdravě rostla ve víře i v lásce – a to se projevilo mimo jiné tím, že toužili po muži, který jim přinesl evangelium, který mnohé z nich přivedl ke Kristu a který musel v noci a ve spěchu opustit Tesaloniku. Nepochybně se s mnohými z nich nemohl ani rozloučit.

O to více Pavel toužil vrátit se zpátky do Tesaloniky a o to více také oni toužili po společenství s Pavlem. Bůh pracoval v jejich srdcích, naplňoval je vírou, probouzel v nich lásku a vedl je k tomu, aby ji projevovali v konkrétních činech – zde je to touha po společenství s apoštolem Pavlem.

Pavel tam mluví o tom, že na něj vzpomínali v dobrém, což znamená, že dobře rozuměli tomu, odkud pocházejí problémy, soužení a pronásledování, kterým museli čelit. Nebylo to kvůli Pavlovi, ačkoliv Židé v Tesalonice se snažili, aby to tak vypadalo – obžalovali Pavla, že se bouří proti císaři a na to konto vyvolali vlnu nevole proti křesťanům. Ale křesťané – stejně jako Pavel – zjevně velmi dobře věděli, že to je práce toho zlého, satana. To nebylo kvůli Pavlovi, že musí čelit pronásledování, ale to jsou útoky satana, který obchází jako lev řvoucí, a hledá, koho by uchvátil. Na Pavla vzpomínali v dobrém a toužili po tom, aby ho mohli zase spatřit.

Když se apoštol Pavel dozvěděl, jak o něm křesťané v Tesalonice smýšlejí, když slyšel o jejich víře a lásce i tom, že by jeho samotného zase rádi viděli, bylo jeho srdce potěšeno a povzbuzeno – a to nás vede k dalšímu bodu dnešního kázání:

II. Potěšení vírou (v. 7-8)

• 1 Tesalonickým 3:7-8 Tak jste nás, bratří, ve vší naší tísni a soužení potěšili svou vírou. Nyní jsme zase živi, když vy pevně stojíte v Pánu.

Nyní se s nimi Pavel sdílí o tom, jakým on sám prochází soužením. A nebylo to jednoduché soužení. Mluvili jsme o tom, že z Tesaloniky Pavel utekl do Beroje, odkud chtěl více než jednou přijít do Tesaloniky, ale nešlo, a nakonec musel utéci i z Beroje a odešel do Athén. Tam počkal na Silase a Timotea a tamodtud poslal Timotea do Tesaloniky. Pavel sám nakonec odešel z Athén do Korintu, kde čekal na Silase a Timotea, kteří se posléze vrátili s dobrými zprávami a potěšili Pavla. Na základě těch zpráv, které bratři přinesli, napsal apoštol Pavel tento dopis. Můžeme tedy celkem s jistotou prohlásit, že tento dopis byl napsán v Korintě. Ale situace v Korintě nebyla úplně jednoduchá – hned od začátku se Pavel potýkal s těžkostmi. Poslechněte si, jak podle Pavlova vyprávění popsal situaci v Korintě Lukáš:

• Skutky apoštolské 18:6 Židé se však proti Pavlovi postavili a rouhali se. Proto setřásl prach ze svého roucha a řekl: „Vy sami jste odpovědní za svou záhubu. Já jsem vůči vám bez viny a od této chvíle se obrátím k pohanům.“

Pavel se setkal s tvrdou opozicí a s rouháním. Zdá se dokonce, že Židé se Pavla znovu pokoušeli zabít. Jedné noci měl Pavel vidění, ve kterém mu Pán řekl, aby se nebál, aby nemlčel, ale mluvil. A Ježíš mu řekl důvod:

• Skutky apoštolské 18:10 … protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.

Všimněte si – nikdo ti neublíží… Služba v Korintu nebyla jednoduchá. Mnoho lidí sice uvěřilo a apoštol zde jeden a půl roku vyučoval Boží slovo, ale byl pod neustálým tlakem Židů. Když se novým místodržitelem v Achaji stal Gallio, Židé hnali Pavla před soud a obžalovali ho, že vede lidi k tomu, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem. A když se Gallio nechtěl jejich obžalobou zabývat, před jeho očima zbili Sosthena, představeného synagogy – ale Gallio tomu nevěnoval pozornost (Sk 18,17).

Z těchto věcí můžeme mnohem lépe pochopit, jakým soužením a Pavel procházel a v jaké tísni se nacházel. A nebyla to jenom tato vnější tíseň, co na něj tolik doléhalo. Byla tady také tíseň vnitřní. To bylo něco, o čem jsme mluvili minule, kdy byl Pavel svírán starostmi o církev v Tesalonice. Nevěděl, jak na tom jsou, nevěděl, jestli jejich víra obstojí a obstála, netušil, jestli už dávno neodpadli od Boha. To byly věci, které na apoštola doléhaly. 

Vidíme zde znovu do srdce apoštola. Vidíme, jak moc toužil po společenství s křesťany v Tesalonice, jak moc chtěl vědět, zda jejich víra obstojí ve víru zkoušek a pronásledování.

Proto když dostal dobré zprávy od Timotea, jeho srdce bylo povzbuzeno. Mluví o tom, že ho potěšili svou vírou. Znovu zde vidíme víru jako souhrn doktrín a postojů. Pavel tady používá slovo víra jako souhrnný pojem, který v sobě obsahuje další křesťanské ctnosti, jako např. lásku a naději. Jejich víra byla pro Pavla velkým potěšením, protože viděl, že jeho práce není v Pánu marná. Zasel v Tesalonice Boží slovo a Bůh dal vzrůst.

Apoštol dokonce ve verši 8 přirovnává svou situaci k tomu, jako by byl mrtvý. To ukazuje na to, že tíseň, o které mluvil v sedmém verši, byla především duchovní tísní, která byla způsobená starostí o tesalonickou církev. Byl jako nemocný, protože nevěděl, jak si Tesaloničtí stojí v Pánu, byl jako mrtvý, mrtvý strachy o Tesalonické.

Zanechal miminko, tesalonickou církev, kdesi daleko, zanechal je vydané pronásledování a soužení a nevěděl, co s nimi je, a zda v tomto soužení obstojí. Ale osmý verš je radostným zvoláním apoštola:

• 1 Tesalonickým 3:8 Nyní jsme zase živi, když vy pevně stojíte v Pánu.

Dostali jsme dobré zprávy a to nás postavilo na nohy, nyní znovu žijeme. Co Pavla oživilo? Byly to dobré zprávy o životě církve, zpráva o víře, lásce a společenství. A znovu v tomto verši Pavel popisuje jejich víru a to ještě jiným slovním spojením – pevně stojíte v Pánu. Křesťané v Tesalonice skutečně pevně stáli, byli zakotvení v Kristu a vrůstali do Krista a do jeho podoby. Zpráva o takovém pevném postoji, o takové víře, vlila Pavlovi novou sílu do žil.

Zpráva o tom, že někdo je pevně zakotvený v Kristu je vždycky zprávou, která přináší potěšení a povzbuzení. Zpráva o víře je vždycky dobrou zprávou, že které se musíme radovat spolu s celou církví. Vzpomeňte si na slova Pána Ježíše Krista, který říká, co se děje v nebi, když jeden hříšník uvěří:

• Lukáš 15:10 Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.

Celé nebe se raduje, když slyší o tom, jak hříšník uvěřil a stal se svatým.

Bůh sám je potěšen, když křesťané stojí pevně v Pánu. To by nás mělo vést k otázce, jak si v Pánu stojíme my sami. Jsem pevně zakotvený v Kristu? Jaká je vaše víra, láska a touha po společenství, moji milí? Jak se projevuje víra ve vašich životech – rostete v poznání Krista, rostete ve vztahu s ním? Jak se projevuje vaše láska? Projevuje se v praktickém jednání?

Dneska to můžeme dobře vidět, protože budeme mít společný oběd a zde je vidět, že jste nechtěli přijít s prázdnou, a mysleli jste na druhé a na to, jak byste jim mohli posloužit. Je to také známka vaší touhy po společenství – chceme zůstat spolu, mluvit spolu, poznávat jeden druhého, modlit se jeden za druhého a sloužit si v lásce navzájem.

To jsou radostné věci, které přináší potěšení a povzbuzení do srdcí dalších věřících. Takto se stáváme nositeli dobrých zpráv.

Tady můžeme dobře vidět, co je nejdůležitější službou jednotlivců v církvi – je to věrné následování Krista, svatý život, je to osobní duchovní růst. Když každý z nás bude růst ve víře a v lásce, povede to k potěšení a povzbuzení ostatních, bude jasně ukazovat na Krista, který žije v nás, bude to důkazem toho, že evangelium projevuje svou moc v nás, kteří věříme.

Tady skutečně vidíme, že naše víra v Krista se nebude projevovat tím, že budeme dělat jeden zázrak za druhým, že budeme na každém kroku uzdravovat nebo zachraňovat svět – to se děje v křesťanských akčních filmech, které nemají mnoho společného s realitou a nejsou zakotvené v Písmu. Opravdová víra, která přináší druhým potěšení, je vírou, která je pevně zakotvená do Krista, pevně stojí v Kristu. Drží se Krista, i když přicházejí problémy, když přichází soužení nebo pronásledování, drží se Krista, když přicházejí pokušení a tíseň. Taková víra je pak potěšením pro druhé křesťany. A taková víra bratrů a sester potěšuje také nás – a to i ve chvílích, kdy jsme možná ubití okolnostmi života, nebo starostmi o druhé křesťany. Proto se potřebujeme stále ptát sami sebe, jestli pevně stojíme v Pánu. A pokud pevně stojíme, pokud naše víra – a tedy poznání Pána Ježíše Krista, roste, potom nás to povede na stejné místo, na které totéž dovedlo apoštola Pavla – ke chvále. A to je poslední bod dnešního kázání:

III. Vděčná chvála (v. 9-10)

• 1 Tesalonickým 3:9-10 Jakou chválou se můžeme Bohu odvděčit za všecku tu radost, kterou z vás máme před jeho tváří? Ve dne v noci vroucně prosíme, abychom vás mohli spatřit a doplnit, čeho se nedostává vaší víře.

Kdykoliv slyšíme o víře druhých, vede nás to ke chvále. A všimněte si, že Pavel za víru Tesalonických děkuje Bohu, nikoliv jim. Svým dopisem nepochybně povzbuzuje také tesalonickou církev, ale děkuje Bohu za to, že Tesaloničtí stojí pevně a přinášejí tak Pavlovi radost.

Jako byl Pavel předtím mrtvý, když neměl žádné zprávy z Tesaloniky, tak nyní ve dne v noci vzdává Bohu chválu a prosí Boha za to, aby mohl Tesalonickou církev znovu spatřit a doplnit, čeho se nedostává jejich víře. Pavlův život byl životem modlitby. Děkoval Bohu a stále se modlil. Už jsme to viděli v tomto listě – v první kapitole Pavel vzdával chválu Bohu (v. 2). Ve druhé kapitole (v. 13) jim píše, že neustále děkuje Bohu za to, jak přijali Boží slovo a nyní znovu mluví o tom, že za ně vzdává Bohu chválu a ve dne v noci se modlí. Modlitba je základ společenství – bez modlitby nelze mít opravdové duchovní společenství. Modlitba je projevem skutečné křesťanské lásky, protože přináší druhého před Boží tvář a tím ukazuje, že druhý je přednější než jsem já. Modlitba je také důkazem naší víry – když se modlíme, říkáme tím, že na věci nestačíme sami, ale potřebujeme Boží pomoc. Důvěřujeme Bohu, že on sám bude jednat.

Na tomto místě potom vidíme modlitbu, vděčnou chválu, jako reakci na povzbuzení, reakci na víru druhých lidí. Vidíte, jak ty věci patří k sobě? Jak moc se potřebujeme sdílet o tom, co Bůh dělá v našich životech? Když slyším, jak Bůh pracuje v životě Honzy a Báry nebo Jakuba a Veroniky, vede mne to k tomu, abych za to vzdával Bohu chválu a s daleko větší horlivostí se za ně modlil. Když vidím, jak Bůh pracuje ve vašich životech a vede vás k tomu, abyste prokazovali svou lásku jeden druhému, je to důvod k vděčné chvále Bohu. A každá taková chvála mění také naše vlastní srdce, takže ještě více toužíme po společenství s druhými. To dobře vidíme na životě apoštola Pavla.

Vděčnost ho vede k tomu, že ještě více touží navštívit Tesalonické a doplnit, co se nedostává jejich víře. Vděčnost je motorem radostného křesťanského života. Proto také slyšíme častokrát výzvu podobnou této:

• Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.
• Židům 12:28 Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.

Proto bych vás chtěl povzbudit, milé sestry a milí bratři, abyste využili ten čas, který společně trávíme a povzbudili druhé svou vírou. Biblickou vírou zakotvenou v Kristu a v jeho Slově, biblickou láskou, která slouží druhým a společenstvím, kdy dáte sami sebe druhým. Takové jednání povede k tomu, že se budeme povzbuzovat navzájem a se stále větší touhou a radostí poběžíme vstříc našemu Pánu a budeme chtít trávit čas v jeho přítomnosti.

Apoštol Pavel byl potěšen zprávami od Timotea. Potěšila ho víra křesťanů. Potěšilo ho, že tito křesťané stojí pevně v Kristu. Nedali se zviklat, ale byli stále horlivější. Tesalonická církev byla církví, která byla proměněná Kristem. Lidské životy byly naplněné Kristem a jeho Slovem, takže Kristus byl v centru této církve, kolem něj se všechno točilo, nikoliv kolem lidí a jejich potřeb. Kristus byl tím hlavním – jak v církvi, tak v životě jednotlivců. A po dvou tisících letech neexistuje nic lepšího, co bychom mohli udělat my. Potřebujeme, aby Kristus byl v centru – aby byl v centru našich modliteb, v centru našeho uctívání, v centru výkladu Písma. On je tím, kdo dává všemu smysl.

Bez něj jsme mrtví ve svých vinách a hříších, ale s ním žijeme. Bez něj jsme oddělení od Boha, ale s ním přicházíme s vděčností před Boží tvář. Jenom s ním a v něm můžeme být potěšením a povzbuzením pro druhé křesťany, ale bez něj budeme prázdní a v tom nejlepším případě budeme žít v náboženském pokrytectví. Jak je to tedy ve vašich životech, milí přátelé? Činili jste pokání a spolehli jste se cele na vzkříšeného Krista? Věříte v něj a stavíte svou víru jenom na něm?

Pokud na tyto otázky nemůžete odpovědět kladně, prosím vás, abyste je neodsunuli stranou, ale abyste je řešili a vyřešili. Volejte k Bohu, hledejte, proste, tlučte a dělejte to tak dlouho, dokud nedostanete odpověď od samotného Boha, dokud nedostanete ujištění od Ducha svatého, dokud nebudete probuzeni a nezazáří vám Kristus. Tehdy se i vy stanete tím, čím dosud nejste – potěšením a povzbuzením pro ostatní křesťany.

A pokud jste křesťané, žijte tak, abyste se stále více upevňovali v Pánu. Tím posloužíte jak sobě, tak také druhým, kteří budou vzdávat Bohu chválu, když uvidí vaší rostoucí víru, lásku i naději. Amen.