Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 13. března 2016

Pokoj vám a milost, milí svatí. Bůh nám dal tuto velikou příležitost, že jsme se dnes mohli sejít na společném shromáždění tří sborů, abychom se navzájem povzbudili a pobídli k horlivějšímu následování Krista, abychom společně uctívali Boha a sloužili jeden druhému v lásce. Uctívání není jenom společný zpěv, ale je to všechno, co děláme – modlitby, čtení Písma, společenství, Památka Páně i kázání Božího slova – tím vším máme uctívat našeho Pána. Pojďme teď do Písma, abychom uctívali našeho Boha tím nejlepším nástrojem, který nám dal – Jeho slovem. Uctíváme Boha, když Boží slovo vykládáme, uctíváme ho, když nasloucháme výkladu, uctíváme Boha, když s pokorou a bázní aplikujeme Boží slovo do svých vlastních životů.

Víte, že v Ústí nad Labem vykládáme knihu Efezským a už jsme se ponořili hluboko do této knihy, už jsme ve druhé polovině, tedy na začátku druhé poloviny a zde je úžasný text, který se týká i našeho dnešního shromáždění – celá první polovina čtvrté kapitoly je velikou výzvou k jednotě Božího lidu. Přečteme nyní celou první polovinu čtvrté kapitoly a potom se budeme zabývat třetím veršem tohoto textu, který vyjadřuje vlastní příkaz k zachování jednoty Ducha v církvi.

• Ef 4:3 … usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.

Text, který je před námi, je velikou výzvou a my musíme dobře rozumět, k čemu nás tady Boží slovo vede. Abychom správně viděli význam tohoto textu, musíme se nejdřív podívat na kontext – kontext je král.

Kontext

První verš čtvté kapitoly začíná malým slovíčkem – většinou si nevšímáme malých slovíček a zaměřujeme se na velká slova jako je Bůh, milost, sláva, spasení, hřích, peklo nebo podobná. To jsou slova, za kterými jsou velké věci, slova, která jsou plná významu a vedou nás do hlubin Boží moudrosti. Ale vedle nich je v Písmu mnoho „malých“ slov, která vypadají zdánlivě bezvýznamně a my po nich většinou jenom tak rychle přejedeme pohledem a běžíme dál. Takové slovo je na začátku čtvrté kapitoly Efezským. V češtině je tam slovo „proto“. Toto slovo nám říká, že všechno, co následuje, má svůj původ v tom, co bylo řečeno předtím – nejenom v závěru třetí kapitoly, ale ve všech třech předchozích kapitolách.

V první kapitole to bylo dílo Boží trojice – Otce, Syna a Ducha svatého. Otec vyvolil svůj lid, Syn za něj zaplatil na kříži, vykoupil tento lid a Duch svatý zapečeťuje vyvolené, kteří uvěřili v dílo Božího Syna na kříži Golgoty. Kristus byl ukřižován, zemřel, třetího dne vstal z mrtvých, byl vyvýšen a sedí na místě vlády po pravici svého nebeského Otce. Tou mocí, kterou vstal z mrtvých, nyní přivádí ke spasení ty, které vykoupil.

Ve druhé kapitole jsme viděli bídu lidského života – byli jsme mrtví ve svých vinách a hříších a v této mrtvosti, v této smrti jsme žili v poslušnosti ďáblu, s dychtivostí po světě a se soustředěním na sebe. Z této smrti jsme byli vysvobozeni mocí Boží lásky:

• Efezským 2:4-5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

 Druhá kapitola dále vysvětluje spasení z milosti skrze víru a potom ukazuje na důsledky spasení – na veliké Boží dílo, jímž je církev, tedy vykoupený Boží lid. Toto téma se přelévá do třetí kapitoly, kde ho apoštol dále rozvíjí na základě evangelia, když vysvětluje, že evangelium, bylo skryté, ale nyní je odhalené a je Boží mocí ke spasení, je zvěstí o nevystižitelném Kristově bohatství jeho výsledkem je církev!

• Efezským 3:10-11 Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Tyto věci (a mnohé další, které jsou obsahem prvních tří kapitol listu Efezským) jsou důvodem, proč máme žít podle toho povolání, kterým jsme povoláni (Ef 4,1). Jednání vychází z toho, čemu věříme, z doktríny, z učení. O tom je naše povolání, kterým jsme povoláni. Toto povolání se projevuje v životě křesťanů – v jejich pokoře, trpělivosti, tichosti, lásce, pokoji. Kdo znáte Písmo, víte, že tyto vlastnosti jsou ovocem Ducha svatého a tyto vlastnosti, když se zjevně projevují v životech křesťanů, jsou také znakem jednoty církve. Což nás vede přímo k našemu dnešnímu textu:

• Ef 4:3 … usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.

Celá polovina čtvrté kapitoly mluví o jednotě křesťanů a my se dnes ze třetího verše podíváme na tři věci: 1. Co je naším úkolem ohledně jednoty, 2. co je jednota, o které Písmo mluví, 3. v jakém prostředí máme setrvávat v jednotě. Pojďme už tedy k prvnímu bodu:

I. Usilovně hleďte zachovat jednotu

• Ef 4:3 … usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha…

Nesmíme zapomenout na bezprostřední kontext, tedy na předchozí verš (v ekumenickém překladu, nebo první verš v ostatních překladech), kde je výzva k tomu, abychom dělali čest tomu povolání, abychom žili podle toho povolání – v řečtině je sloveso, které se často překládá slovem žít, které doslova znamená chodit – abyste chodili podle toho povolání. Je to o způsobu života, o životě jako takovém. A to podstatné v životě křesťana, v čem má chodit a o čem je celý tento oddíl, je jednota Ducha. Ale než se dostaneme k samotné jednotě Ducha, musíme se podívat nejprve na to, co je naším úkolem – náš text říká, že to je zachovávání jednoty.

Je tady příkaz Božího slova, který nám říká, jak máme žít. Co tedy říká Písmo o naší aktivitě – usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha. Má být vynaloženo úsilí, tedy nějaká námaha, je to něco, co nebude zadarmo, co nás bude stát nějakou cenu nebo oběť. Máme se o něco snažit. Sloveso, které tady je, se dá v některých případech přeložit také jako pospíchat, což ještě více umocňuje aktivitu, úsilí, snahu. To sloveso je ve tvaru, který ukazuje na opakovaný, trvalý děj – stále se snažte, stále usilujte. Je to něco, co budeme dělat pořád, dokud Kristus nepřijde, kdy všichni dosáhneme jednoty víry a poznání Syna Božího a tak dorosteme zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti (Ef 4,13). K tomuto zralému lidství směřujeme a jednota je charakteristickou známkou této zralosti.

Když mluvíme o úsilí, znamená to, že nemluvíme o něčem samozřejmém, o něčem, co by se dělo samo sebou, ale je to něco, na čem musíme pracovat. Skrývá se za tím nějaká námaha, dřina, něco, co není úplně příjemné, něco, co nepůjde úplně hladce. Ale je to přesně to, co máme dělat – máme usilovat o zachovávání jednoty Ducha.

Znamená to, že když neusilujeme o jednotu Ducha, proviňujeme se proti Bohu. Písmo nás naléhavě volá k jednotě. Je to cele v souladu s tím, co jsme viděli ve druhé a třetí kapitole Efezským.

• Efezským 2:14-15 V něm je náš pokoj, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj.

Dvojí spojil v jedno a vybudoval chrám, ve kterém skrze Ducha svatého přebývá svatý Bůh. Tohle je důvod, proč musíme zachovat jednotu, proč nesmíme rozdělovat Tělo Kristovo. Apoštol Pavel připomíná Korintským:

• 1K 3:16-17 Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.

Proto musíme usilovat! Proto nemůžeme být lhostejní a říci, že nezáleží na jednotě. Proto se musíme snažit a musíme být ochotní přinést cenu. Ale výsledek stojí za to! Jednota Božího lidu je svědectvím jak pro svět, tak pro nebeské mocnosti, které se od církve učí o Boží mnohotvaré moudrosti. Moji milí, jestliže někdo ničí jednotu Božího lidu – lpěním na nepodstatných věcech, což není nic jiného než pýcha, prosazováním sebe sama nebo svých vlastních nápadů, svou tvrdostí, povýšeností, nebo čímkoliv jiným, Bůh sám takového člověka zničí. Jsme v Kristu Ježíši, jsme nové stvoření, a to znamená, že jsme se stali jedním novým člověkem – nevěstou Kristovou, jsme jeho tělem a on je naší hlavou, proto musíme usilovat o zachování jednoty Božího lidu.

Což nás vede k tomu, abychom si ve svých Biblích všimli – a podívejte se sami do textu Písma, že zde není napsáno, abychom vytvářeli jednotu nebo usilovali o sjednocení. Ano, mluví se zde o úsilí, ale kam má toto úsilí směřovat? Text jasně říká, že naše úsilí má směřovat k tomu, abychom zachovali jednotu Ducha! Nemáme vytvářet jednotu, nemáme hledat jednotu, ale máme zachovávat jednotu Ducha.

Mohli byste si říct, že to je jenom taková nuance nebo slovíčkaření, ale není tomu tak. Mezi zachováním jednoty a budováním jednoty je obrovský rozdíl. Jestliže máme zachovat jednotu, potom Boží slovo říká, že tato jednota už tady je, že křesťané jsou jednotní. A to je zásadní a důležitá informace. Mezi křesťany panuje jednota. Kdo je v Kristu, je především smířen s Bohem, tedy je v jednotě s Bohem – mezi jím a Bohem už není nepřátelství, rozkol, boj, ale takový člověk byl přijat do Boží rodiny (Ef 2,19). Takový člověk je také v jednotě s dalšími křesťany – Kristus svým křížem usmířil nepřátelství těch, kdo jsou v Něm – Žida i pohana:

• Ef 2:16.18 … usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. … A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

Už jsme byli sjednoceni Kristovou obětí na kříži. Nemusíme hledat nějaké způsoby, jak bychom se měli sjednotit, jak se spojit s dalšími – Kristova oběť je naprosto dostatečná, a to nejenom ke spasení, ale také k posvěcení, tedy ke zbožnému životu, a to znamená, že je tedy naprosto dostatečná k jednotě Božího lidu. Jednota už tady je – Kristus to už udělal. Začíná na kříži a pokračuje křížem. Není nic, co bychom k tomu mohli přidat. Proto nám náš text říká, že máme udělat jenom jediné – tuto jednotu usilovně zachovávat.

Ale abychom to mohli dělat dobře, potřebujeme také rozumět tomu, co přesně Písmo touto jednotou myslí – a to je druhý bod dnešního kázání:

II. Jednota Ducha

První věc, které si musíme všimnout, když mluvíme o jednotě Ducha, je, že se nejedná o jednotu vytvořenou lidmi, ale Duchem svatým. On je tím, kdo sjednocuje. Je to jednota Ducha, protože pochází, je způsobena Duchem svatým. Viděli jsme, že jejím základem je Kristův kříž a tím, kdo jí působí, je Duch svatý. Vzhledem k tomu, co jsem říkal před chvílí, můžeme vidět, jak závažná věc je, když někdo ničí jednotu Kristova těla – staví se proti dílu Ducha svatého, zarmucuje Ducha a uhašuje ho.

Vidíme tedy, že jednota je působená Duchem svatým. Ale to samo o sobě nám ještě nic moc neříká o tom, co je obsahem této jednoty, co konkrétního bychom si pod jednotou měli představit. Obvykle nám v takové situaci pomůže, když se podíváme na to, jak Duch svatý použil dané slovo na dalších místech Písma.

Slovo jednota, které je v originálním textu, je použito v celém Písmu už jenom jednou – o několik veršů dále, když se mluví o vybudování Kristova těla:

• Efezským 4:13 … až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

Tento jediný verš společně s kontextem třetího verše nám říká, o jaké jednotě se tady mluví. Vidíme tady tři části jednoty, které jdou ruku v ruce na straně a na straně druhé na sobě postupně staví a vycházejí jedna z druhé.

A. Jednota víry

Především je tady jednota víry. Co to ale znamená? Vždyť každý něčemu věří! I ateista je věřící člověk, protože věří – a dodejme, že naprosto iracionálně a nelogicky, že není žádný Bůh. Ale toto své prohlášení nemůže postavit na ničem jiném, než na své víře. V roce 2009 Asociace britských humanistů v čele s Richardem Dawkinsem zaplatila 5.500 liber (necelých 200.000,- Kč) za reklamní kampaň na 30 londýnských autobusech. Na těchto autobusech byl nápis: „Bůh pravděpodobně není.“ Toto heslo velmi dobře ukazuje na to, že to je jenom víra ateistů – aby se úplně nezesměšnili, museli říci, že Bůh pravděpodobně není, protože kdyby řekli, že Bůh není, museli by takové tvrzení s jistotou dokázat, což je nemožné. Takže se zesměšnili jenom trochu, protože ukázali, že věří nečemu, pro co nemají žádný důkaz.

Je zjevné, že nemůžeme být v jednotě s ateisty, ačkoliv i oni mají nějakou víru. Každý člověk má nějakou víru. Když ale mluvíme o jednotě víry v biblickém slova smyslu, mluvíme o víře, o které mluví např. Juda, když píše:

• Judův 3 Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu.

Juda mluví o víře, která byla jednou provždy odevzdaná Božímu lidu. To je víra, na které stavíme. Je to víra, která není ničím jiným než darem. Přesně tak o tom mluví také apoštol Pavel v listu Efezským:

• Efezským 2,9 Nebo milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami ze sebe: darť jest to Boží. (KRAL)

Tady je základ jednoty křesťanů – Bohem darovaná víra ke spasení. Je to víra v Boha a v dílo Božího Syna na kříži Golgoty. Je to víra, která pevně staví na zaslíbeních Božího slova. List Židům popisuje tuto víru jako spolehnutí se na to, v co doufáme a jistotu toho, co nevidíme (Žd 11,1). To jsou věci, které nám odhaluje Boží slovo a které se týkají Boha i člověka, které se týkají spasení. Jsme spaseni milostí skrze víru a proto je tato víra základem – skrze víru se stáváme Božími dětmi, skrze víru jsme sjednoceni s Kristem, jsme v něm a tak jsme spojeni i s dalšími křesťany. Proto mluvíme o této víře v Krista jako o základu naší jednoty.

Nejsme, ani nemůžeme být sjednoceni s nikým, kdo není v Kristu, kdo nevěří v zástupnou smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Tam chybí jakýkoliv společný základ. Nejde jenom o nějakou víru v Boha, ale jde o víru, která vede ke spasení v Kristu. Kristus je tím úhelným kamenem, on je cestou pravdou i životem, jenom skrze Krista se člověk dostane k Otci. A v Kristu můžeme být jenom z Boží milosti skrze Bohem darovanou víru. Proto všichni, kdo jsou v Kristu, jsou jednotní a jsou povoláni k tomu, aby usilovně tuto jednotu víry zachovávali. Proto je víra v Krista základem naší společné jednoty.

Což nás vede o krok dál – k poznání Krista. Dobře víte, že když dva lidé dělají totéž, není to totéž. Stejně tak, když dva lidé říkají, že věří v Krista, nemusí to znamenat, že věří v téhož Krista. Pavel varoval církev v Korintě:

• 2 Korintským 11:4 Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!

Proto se od základu jednoty, kterým je Kristus, musíme posunout o krok dál – četli jsme, že máme dospět k jednotě poznání Syna Božího, což znamená:

B. Jednota učení

Nejedná se o jednotu učení ve všech detailech. Každý z nás je jiný a každý dostal od Boha jinou míru víry i jinou míru poznání. Přesto zde musí být nějaké základní věci, na kterých se musíme shodnout, ze kterých můžeme rozlišit, zda věříme v pravého Krista nebo v „jiného Ježíše“.

Na tomto místě nám opravdu hodně pomáhá kontext. Čtvrtá kapitola začíná silným odkazem na předchozí tři kapitoly, které jsou základem a východiskem jednoty Ducha svatého. Jednota víry a poznání Syna Božího musí nutně stavět na poznání trojjediného Boha a na jeho díle milosti, což je vyvolení, vykoupení a zapečetění. O tom mimochodem svědčí i verše, které následují po třetím verši čtvrté kapitoly. Ve třetím verši je řeč o jednotě Ducha – a následně je řeč o jednom Duchu (v. 4), jednom Pánu, jímž je Kristus (v. 5) a jednom Otci (v. 6). Znovu je tu zřetelný odkaz na Boží trojici. To je jednota učení. Nemůžeme být v jednotě s nikým, kdo popírá trojjediného Boha. Stejně tak nejsme sjednoceni s nikým, kdo popírá naprostou zkaženost člověka, jak to učí první verše druhé kapitoly. Na této skutečnosti je totiž postavené spasení z milosti, které se rozebírá dále ve druhé kapitole. Pokud by v nás byla jenom špetka života, který by mohl reagovat na Boha, potom bychom nebyli spaseni z milosti. Ale Písmo je v tomto ohledu naprosto jasné:

• Efezským 2:1.3 I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy … I my všichni jsme k nim kdysi patřili…
• Římanům 3:23-24 … všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.

To jsou základy učení, ze kterých vyrůstá jednota Ducha. Můžeme je shrnout do několika jednoduchých výroků, na kterých se musíme shodnout v největší možné míře, pokud máme být jednotní – kdo je Bůh, kdo je člověk, co je spasení, co je to církev. Pokud se shodneme na těchto věcech, jak jsou zjevené v Efezským 1-3, bude nám chybět k jednotě už jenom poslední krok:

C. Jednota lásky

Je tragické, že tímto posledním krokem dnes mnozí začínají. Nezačínají vírou v Krista, nezačínají jednotou poznání Božího Syna, jednotou učení Božího slova, ale říkají, že musíme mít jednotu ve vztazích, musíme k sobě hlavně přistupovat v lásce, a to ostatní se nějak poddá. Co k tomu ale říká Boží slovo? O několik veršů dále ve čtvrté kapitole listu Efezským čteme:

• Efezským 4:15 Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.

Mnozí dnes staví lásku a pravdu proti sobě, ale to není, co o tom říká Bible. Pokud není láska postavená na pravdě, nejedná se o skutečnou lásku. Láska musí být pravdivá! Skutečná láska vyrůstá z pravdy. Takže pokud chcete vytvářet jednotu lásky tam, kde jste nepostavili základy pravdy, chcete sklízet ovoce tam, kde jste ještě nezasadili žádný strom – je to nemožné. Ale tam, kde je pravda hluboko zakořeněná, bude láska zcela přirozeně vyvěrat z pravdy a spojovat všechno k dokonalosti. Proto Pavel napsal křesťanům v Kolosis:

• Ko 3:14 Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.

Láska znamená mít druhého přednějšího než sebe, znamená to položit život za svého bratra, za svou sestru. Láska znamená zapřít sám sebe, přinést oběť pro druhého. Láska nevyvyšuje sebe na úkor druhých, nesnaží se dostat do popředí, prosadit své, být vidět, být první, ale skutečná láska, která vyrůstá z pravdy, slouží druhým. Proto Ježíš říká svým učedníkům:

• Matouš 20:26 … kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.

Proto apoštol Pavel začíná oddíl o jednotě Ducha výzvou k pokoře, k tichosti, k trpělivosti, k lásce. Jsou to věci, které vyrůstají z jednoty víry a poznání Božího syna, z jednoty v učení o Bohu a o spasení. Jsou to věci, které zcela přirozeně vedou ke službě druhým. O tom je nakonec i výzva našeho textu – usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha. Naléhavost originálního textu je jenom obtížně přeložitelná – jde o maximální úsilí celého člověka včetně vůle, citu, rozumu, síly. To ukazuje na vážnost zachování jednoty Ducha.

A vede nás to k poslednímu bodu dnešního kázání. Mluvili jsme o naléhavé výzvě, ukázali jsme si, k čemu jsme povoláni a nyní se podívejme na prostředí, v němž se máme pohybovat nebo na způsob, jak máme tuto výzvu realizovat:

III. Spoutáni pokojem

• Ef 4:3 … usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.

Apoštol Pavel píše jako vězeň, který je spoutaný okovy římského žaláře. Píše křesťanům o jednotě, ve které mají spoutaní pouty pokoje. Doslova tady mluví o poutech, kterými máme být svázáni, když usilujeme o zachování jednoty. Tato pouta jsou pouty pokoje. Jako by Pavel odkazoval na slova Pána Ježíše:

• Mt 5:9 Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Musíme mít na paměti, že Pavel píše církvi v Efezu a že úsilí o zachování jednoty Ducha se týká na prvním místě místního sboru. Je povinností křesťanů ve sboru ze všech sil usilovat o zachování jednoty Ducha. Viděli jsme, že to není něco samozřejmého – jinak bychom o to nemuseli usilovat. Když se podíváme do první církve, vidíme, jak moc musela zápasit o zachování jednoty. Asi nejvíce je to patrné na církvi v Korintě, kde vládlo skutečné rozdělení kvůli stranění osobám. Pavlovi přinesli zprávu o tom, že:

• 1 Korintským 1:12-13 … se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?

To byl skutečně křiklavý případ. V mnoha sborech to dodnes nevypadá o moc lépe. I v Efezu byli lidé jako Filétos a Hymenaios (2Tm 2,17-18), kteří podvraceli víru mnohých a působili rozkol v církvi. Ve Filipis to byly ženy – Euodie a Syntyché (Fp 4,2), kterým musel Pavel domluvit, aby byly zajedno v Pánu. A křesťanům v Galácii napsal:

• Galatským 5:15 … jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.

První církve na tom skutečně nebyly moc dobře, stejně jako mnoho církví dneska. V listu Galatským proto také Pavel uvádí věci, které jsou protikladem pokoje a jednoty Ducha – Pavel o nich mluví jako o skutcích těla a mnohé z nich, ačkoliv všechny vycházejí ze srdce, nacházejí svůj projev v naší řeči:

• Ga 5:20-21 … rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist…

To všechno je opakem pokoje, který ovocem Ducha svatého spolu s láskou, radostí, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí a sebeovládáním (Ga 5,22-23). To jsou věci, které vedou k pokoji. To jsou vlastnosti, které se musí projevovat mezi věřícími ve sboru, pokud má být zachovaná jednota Ducha. To je možné jenom tehdy, pokud budeme společně podřízeni Kristu a jeho Slovu, Bibli. Jestliže bude Bible naším základem – ne naše vlastní nápady, ne naše představy, pohledy, názory, ale Boží slovo – potom budeme na nejlepší cestě k tomu, abychom zachovali jednotu Ducha ve sboru.

Jestliže máme růst jako sbor – každý sbor jednotlivě – musíme usilovat o zachování jednoty Ducha – každý křesťan jednotlivě. Je to naše zodpovědnost vůči místnímu sboru, je to naše zodpovědnost vůči ostatním křesťanům. V praxi to bude znamenat, že budeme usilovat o osobní duchovní růst, o posvěcení, o svatý život v Kristu, o poznání Boha a jeho Slova. Všechny tyto věci se nakonec promítnou do našeho jednání – do služby druhým.

Dneska jsme se sešli na společném shromáždění tří nezávislých církví. Je to veliká výsada a milost a jedna z těch úžasných věcí, které můžeme pozorovat, je jednota Ducha, která mezi námi panuje. Je to tak proto, že Boží slovo je pro každý z těchto sborů normou, která řídí naše životy. Chceme slyšet, co říká Písmo, místo abychom snažili donutit Písmo říkat to, co bychom chtěli slyšet. Boží slovo je základ a Kristus je tím, kdo nás spojuje. Scházíme se jako křesťané, kteří svůj život z Boží milosti založili na víře v Krista, poznáváme Krista z jeho Slova a přistupujeme k němu s bázní, úctou a se vší vážností. Právě proto se můžeme takto scházet a být jednotní v Duchu.

Ale začíná to tam, jak jsem o tom mluvil před chvílí – začíná to jednotou místního sboru, začíná to u každého jednotlivce v našich sborech. 

Je to o tom, že jdeme ke Kristu s pokorou, že mu znovu vydáváme své životy, a v lásce se podřizujeme jedni druhým. Boží slovo nás vyzývá:

• Žd 12:14 Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.

To je také moje výzva. Jestliže nemáte pokoj s Bohem, smiřte se s Bohem! Čiňte pokání a věřte v Pána Ježíše Krista. Jestliže nemáte pokoj s lidmi, smiřte se s lidmi. Buďte těmi, kdo působí pokoj. Buďte aktivními nositeli a činiteli pokoje. A pojďte k tomu, který je svatý, abyste i vy byli svatí v celém svém způsobu života. Moji milí, musíme zemřít sami sobě, abychom mohli žít Bohu, abychom mohli žít pro druhé, abychom byli těmi, kdo působí pokoj a zachvovávají jednotu Ducha.

• Ko 3:8-11 Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus.

Amen.