Evangelium dobývá svět i skrze naše selhání a obtíže.

Dobré ráno, milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Dnes nás čeká další část výkladu listu Filipským. Minule jsme se věnovali závěru úvodní modlitby apoštola Pavla, viděli jsme, že život křesťanské lásky se neobejde bez poznání a svatosti, že život křesťanské lásky se upíná a vede druhé ke Kristu, k Boží slávě. Dnes v listu Filipským uvidíme, jak se tahle pravda naplňovala v Pavlově životě a jak se z Boží milosti naplňuje napříč světem. Pojďme teď tedy spolu otevřít Boží Slovo, pojďme se v něm setkat s naším Vykupitelem...

Filipským 1:1–18

„Děkuji svému Bohu... vždy za vás všechny prosím s radostí... mám vás v srdci... toužím po vás v srdci Krista Ježíše...“, a to vše v poutech, v okovech, v řetězech, ve vězení, ve smrtelném nebezpečí. O co více ohromující jsou Pavlova slova, která jsme dosud četli, když si uvědomíme, že je Pavel diktuje pod dozorem císařské gardy, pod dohledem profesionálních zabijáků. Pavel stojí tváří v tvář smrti... a povzbuzuje, přimlouvá se, raduje se. A nejen to... Co nám říkají hned první slova našeho dnešního textu?

„Chci však, bratři, abyste věděli...“ Napříč listem Filipským vidíme, že Božím dětem ve Filipech na Pavlovi velmi záleželo. Podílely se na díle evangelia (Fp 1:7), modlily se za Pavla (Fp 1:19), poslaly za ním jednoho ze svých bratrů (Fp 2:25), staraly se o Pavla i prakticky a finančně (Fp 4:10)… Pavel asi 12 let předtím filipský sbor založil, a tak mezi ním a sborem existovalo velmi silné pouto. Právě ono je srdcem, které tepe za slovy celého listu a plní je láskou a životem. Stačí list trochu nabodnout, proniknout kousíček pod povrch a vytryskne otcovská, milující péče. Právě to vidíme v úvodních slovech dnešního textu.

První věcí, kterou Pavel dělá, je, že Filipské ujišťuje a utěšuje. Nechce, aby se strachovali a byli v nejistotě o jediný řádek déle. Okolo Pavla nepřestávají chodit římští ozbrojenci... a on nejen nemá strach, ale především nechce, aby strach měli Filipští. Pavel by mohl náležitě zdůraznit, v jak těžké situaci se nachází, jak tvrdý režim má, jak se na něm perzekuce podepisuje, jak prohnilý a hříšný a modlářský římský establishment je... a místo toho? „Nebojte se, děti, vše je v pořádku, evangelium postupuje vpřed.“

V Pavlově lásce nemůžeme nevidět Krista, Krista Přímluvce, Krista Zastánce, Krista, který očekává své zatčení, který už řekl Jidáši Iškariotskému ta mrazivá slova „Co činíš, učiň rychle!“... a co od našeho Zachránce slyšíme dál? „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne. Nezanechám vás jako sirotky, přijdu k vám. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé. Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná již na soužení pro radost, že se na svět narodil člověk. Tak i vy nyní máte zármutek; opět vás však uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme. Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět“ (Jan 14:1, 18, 27, 16:21–22, 33). Heidelberský katechismus říká: „Mým jediným potěšením v životě i smrti je to, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší patřím svému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu. On dokonale zaplatil svou drahou krví za všechny mé hříchy a zachránil mě z veškeré ďáblovy moci. Chrání mě tak, že bez vůle mého Otce v nebi mi nemůže spadnou z hlavy ani jediný vlas a vše mi musí sloužit ke spasení. Proto mě ujišťuje svým svatým Duchem o životě věčném a dává mi srdce ochotné a připravené žít nadále jen pro Něho.“

Tohle je něco, co Pavel dobře věděl, a proto s důvěrou vzhlížel k Boží otcovské ruce, s radostí a nadějí se upínal k věčnému domovu... a tak mohl tváří v tvář sebevětšímu nebezpečí a sebehoršímu protivenství pokládat druhé za přednější, než byl on sám. A tak se ptám... křesťane, stojíš pevně na golgotské skále? Kážeš si den za dnem a hodinu za hodinou dobrou zprávu o dokonaném Kristově díle? Stavíš si denně před oči zkrvaveného, zlomeného, zdrceného a zmasakrovaného Božího Syna, který visel na kříži místo tebe? Když se podíváš do své kapsy, najdeš tam hřeby, kterými jsi Ježíše Krista přibil na kříž. Křesťane, vzhlédni. Podívej se do tváře Toho, který visí na kříži. Když to uděláš, v Jeho očích uvidíš lásku. Uvidíš tam lásku a bolest. Ten muž, Bůh v těle, úpí pod Božím hněvem, aby vydobyl odpuštění pro ztracence, jako jsi ty a já. Podívej se na Něj. Umírá. Umírá za hříšníky, jako jsi ty. Pokládá za ně svůj život. Nikdo Mu ho nebere, On ho pokládá sám od sebe, z lásky. Právě takový příkaz přijal od svého Otce (Jan 10:18). Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky Ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je Ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! (Ř 8:31–34) Křesťane, věříš tomu? Jestli ne, odvrať se od svého hříchu a volej k Bohu o odpuštění a dar víry, protože pořád ještě jsi ztracený ve svém hříchu a to, že se nazýváš křesťanem, jen přidává na tvém odsouzení... Jestliže však věříš, jestliže Bůh z golgotského kříže je tvou jedinou nadějí, raduj se. Raduj se, protože už teď jsi s Kristem usazen v nebeských místech. Raduj se. Raduj se... a řekni: Jak se tahle tvá naděje projevuje ve tvých vztazích a ve tvých prioritách? Jak se projevuje v tom, jak mluvíš a co děláš? Jak se tahle tvá naděje projevuje v praktické lásce ke druhým? Jak proměňuje to, o čem přemýšlíš a po čem toužíš? Kdybych s tebou strávil den, poznal bych, že stojíš na Gologtě, že objímáš Kristův zkrvavený kříž a nic tě od něj nemůže odtrhnout?

„Chci však, bratři, abyste věděli...“ co? „...že mé postavení,“ mé uvěznění, mé utrpení, „bylo spíše k prospěchu evangelia.“ Hned na úvod chci podotknout, že české slovo „spíše“, které uvádí například ČSP, je sice možným překladem řeckého mallon, které zde vidíme, ale většina anglických překladů volí překlad jiný, a to „mnohem více, především, v první řadě“. Čteme tedy „to, co mě potkalo, především vedlo ještě k mnohem většímu prospěchu evangelia“.

V první řadě chci, abychom si všimli, co zde Pavel neříká. Neříká „Hm, asi na mě Bůh zapomněl. Dost možná mě nenávidí. Nebo jsem možná dostatečně pozitivně nevyznával, nežiju ten vítězný život bohatství, zdraví a dokonalých vztahů. Asi jsem zasel málo semen do služby nějakého teleevangelisty v bílém obleku. Takhle nebudu moct být vším, čím bych býval byl mohl být.“ Pavel neříká ani „Tak, a je to, satan tu vyhrál na plné čáře. Tak moc jsem chtěl být užitečný, tak moc jsem se chtěl podílet na velkém poslání církve... a smůla“. Nečteme ani slovo hořkosti, nevidíme ani kapku frustrace. Jak je to možné? Proč si Pavel ani trochu nezoufá? Copak je nějaký stroj bez emocí? Copak mu nedochází, v jaké je situaci? Copak si neuvědomuje, kolik dobra by býval byl mohl udělat, kdyby neseděl ve vězení? Odpověď najdeme, když přeskočíme o několik veršů dále, do druhé poloviny 16. verše: „jsem tu k obraně evangelia“.

Pavel zde v řečtině používá vojenský jazyk, který bychom mohli přeložit jako „je mi přiděleno, je mi určeno, jsem ustanoven k obraně evangelia.“ Pavel si uvědomuje, že ve vězení je díky Boží svrchované ruce, že mu jeho nebeský Otec určil bránit a šířit Kristovo evangelium právě tam, kde se zrovna nachází. Mark Rushdoony řekl: „Máme velký obraz toho, co Bůh dělá. Ale děje se to v Bohem určený čas. To jediné, co Bůh od křesťana očekává, je věrnost. Bůh od žádného křesťana neočekává, že změní svět. Bůh od žádného křesťana neočekává, že způsobí náboženskou revoluci. To jediné, co od jednotlivých křesťanů očekává, je, že budou věrní. Někdy jsme ale trochu líní v tom, co považujeme za věrnost, kterou od nás Bůh očekává.“ Boží dítě, kde je tvé přidělené místo? Kde máš být na stráži Boží pravdy ty? Kam Bůh postavil tebe?

Pavel ví, že nemá řešit žádná hypotetická „kdyby“: „kdybych se býval byl narodil tam a tam... kdybych býval byl uvěřil dřív... kdybych si bývala byla vzala jiného...“ Ne. Bůh se neptá na „kdyby“. Bůh s autoritou toho, kdo má v ruce náš další nádech, požaduje, abychom byli věrní tam, kde jsme. A tak, křesťane, kde je tvá lenost? Kde jsou tvé schraňované hříchy, o kterých si bláhově myslíš, že je nikdo nevidí? Ohledně jakých „kdyby“ potřebuješ přestat snít? Jak můžeš být věrnější tam, kde jsi? Kde promrháváš svůj čas místo toho, aby ses soustředil na Boží věci? Jak můžeš být lepším svědkem o Kristu své rodině, svým přátelům, svým kolegům? Jak můžeš žít svatěji? Jak můžeš své blízké lépe vést ke Kristu?

Apoštol Pavel si uvědomoval, že on sám je, tak jako každý jeden z nás, naprosto nahraditelný a naprosto nenahraditelný. Řeknu to znovu: Každý jeden z nás je naprosto nahraditelný a naprosto nenahraditelný. Co tím myslím? Náš Bůh je dokonale svrchovaný. On působí všechno podle rady své vůle (Ef 1:11), náš Bůh je v nebesích, činí vše, co si přeje (Ž 115:3), Hospodin je velký - náš Pán je nade všechny bohy, Hospodin činí vše, co chce - na nebesích, na zemi, v moři i ve všech hlubinách (Ž 135:5–6), všichni obyvatelé země se počítají za nic, vždyť jak se Mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země; není, kdo by Mu mohl dát přes ruku a říci Mu: Cos to provedl?! (Da 4:32), On praví: „Já jsem Bůh a jiného není, já jsem Bůh, a není nikdo jako já. Od počátku oznamuji budoucnost a od dávnověku, co se ještě nestalo. Říkám: Můj plán se naplní a každé své přání vykonám“ (Iz 46:9–10).

Nikdo a nic nedokáže narušit Boží plán, tak jako zrnko písku nedokáže zastavit vlnu tsunami. Když se srocují králové země, Ten, jenž trůní v nebesích, se směje (Ž 2:2–4). Náš hřích, naše selhání, naše nedostatečnost, naše nemoci, postižení, uvěznění, odpadnutí nebo smrt, nic z toho není překážkou v Božím plánu. Bůh spasí lid, který si vyvolil před stvořením světa, u Božího stolu na věčnosti nebude chybět jediné z Božích dětí. Kristova nevěsta nebude bez ruky ani bez oka, nebude jí chybět noha ani zub ani ledvina. Bude dokonalá, slavná, svatá, bezúhonná, bez poskvrnky a vrásky (Ef 5:26–27). Každý z nás je postradatelný, každý jeden z nás je nahraditelný, nikdo z nás není středem vesmíru, Bůh se dokonale oslaví, On svou slávu nikomu nedá (Iz 42:8).

...a právě proto je každý jeden z nás nepostradatelný, nenahraditelný. Bůh nestvořil jediného člověka náhodou, není jediný hříšník, kterého by přivedl ke Kristovu kříži, aby mu pak oznámil: „Vidíš, na tebe jsem zapomněl, pro tebe nic nemám.“ Církev je Kristovo tělo... a Kristus má veškerou pravomoc na nebi i na zemi, a proto my všichni máme poslání jít, činit učedníky ze všech národů, křtít je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učit je zachovávat všechno, co nám náš Pán a Spasitel přikázal (Mt 28:18–20).

Ale nejsme žádné sériově vyráběné loutky. Každý z Božích vyvolených, je z Boží milosti jedinečným klenotem, jedinečným, zářícím drahokamem na Kristově koruně. Každý jeden z nás v Kristu odráží jiný z nepopsatelně nádherných paprsků Boží slávy. Ale všichni je odrážíme. Každý svým jedinečným způsobem. Údělem některých je vyučovat a kázat evangelium, údělem jiných věrně vést rodinu a vychovávat svaté, které jim Bůh dal. Jiní mají pečovat o nemocné nebo zasvětit svůj život boji proti potratům. Co však můžeme říct s jistotou je, že údělem každého jednoho z nás je být věrní tam, kde jsme, podepírat a povzbuzovat se navzájem s bratry a sestrami v Kristu a poddávat každou jednu oblast našich životů a světa okolo Kristu jako Pánu. A i když je děsivé to jen říct, údělem některých, kteří zůstanou ve svém pokrytectví a nevíře, bude oslavit Boha a zjevovat Jeho slávu skrze to, že budou navěky hořet v pekle, že budou navěky trpět pod neutuchajícím přívalem Božího hněvu. Ti, kdo Kristu netouží sloužit teď, s Ním rozhodně nebudou na věčnosti.

Jak nám ukazuje dnešní text, údělem některých je věrně trpět. Vytrvalost, pokora, naděje a radost v Bohu tváří v tvář protivenstvím a smrti je snad vůbec tím nejlepším apologetickým argumentem, tou nejlepší obranou víry. Ne, ani zdaleka nebudeme vždycky chápat to, co se děje, nebudeme chápat, jaký smysl v Božím dokonalém plánu má to, že mě okradli, že jsem přišel o práci, že mě moje rodina kvůli víře odmítá... ale není na nás vše chápat. Deuteronomium 29:28 říká „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona.“ Nemusíme chápat, co ve světě okolo nás dělá Boží mocná paže... ale vždycky můžeme důvěřovat Božímu otcovskému srdci. R. J. Rushdoony řekl: „V celém stvoření není jediný fakt či atom, který by neměl smysl, není jediná událost či stránka nebo aspekt čehokoliv, co by nebylo plné naprostého významu. Smysl většiny věcí nám uniká. Nechápeme například smysl komárů nebo vlasů, které nám padají z hlavy, často nechápeme ani nešťastné události v našich životech, protože se na jejich smysl díváme v kontextu nás samých. Smysl všech věcí je však teocentrický – Bohostředný, nikoliv člověkostředný – což znamená, že všechny věci jsou nesmyslné, pokud se je snažíme chápat v kontextu člověka, v kontextu nás samých.“

Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal Jeho rádcem?‘ ‚Anebo kdo Mu dal něco dopředu, aby mu to On musel odplatit?‘ Vždyť z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci. A On si nás vybral před stvořením světa, aby na nás zjevil svou milost a lásku. To je role, kterou nám dal ve svém příběhu historie. Jemu buď sláva na věky. Amen (Ř 11:36). Právě proto můžeme i v těch nejtěžších chvílích důvěřovat Bohu, který je Smyslem všeho. Můžeme se ukrýt do náruče pravdy, že Ten, který v nás začal své dobré dílo, ho dovede až do dne Krista Ježíše (Fp 1:6). Můžeme stát společně s Jóbem a tváří v tvář smrti a utrpení vyznávat „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já Ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči Ho uvidí (Jób 19:25–27). To je jistota, kterou máme v Kristově kříži a vzkříšení. To je důvod, proč se můžeme radovat bez ohledu na okolnosti. Kéž nám k tomu Bůh dává sílu. Kéž nám dá více se zahledět do Jeho nádhery, kéž nám dá zakusit více nebeské radosti a upínat se tak k našemu věčnému domovu, ke dni, kdy bude příbytek Boží uprostřed lidí na Nové Zemi, kdy Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou Jeho lid; On sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo (Zj 21:3–4).

Radost tváří v tvář utrpení a smrti je něco, co vidíme v Písmu znovu a znovu... a o čem nám list Filipským nepřestává svědčit. „...vždyť to, že moje pouta jsou pro Krista, se stalo známým v celé císařské gardě i všem ostatním“. Tohle jsou slova, která ve Filipech musela vzbudit řadu úsměvů a povytažných obočí. Koneckonců, filipský sbor původně vznikl především ze dvou domácností... a příběh jedné z nich najdeme ve Skutcích 16:22–34:

Zástup proti nim povstal a velitelé z nich strhli šaty a poroučeli je bít holí. Když jim vysázeli mnoho ran, uvrhli je do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je bezpečně hlídal. Když dostal takový příkaz, uvrhl je do vnitřního vězení a pro jistotu jim dal nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha a ostatní vězňové je poslouchali. Náhle nastalo veliké zemětřesení, takže se otřásly základy vězení. Rázem se otevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta. Když se žalářník probudil a uviděl otevřené dveře vězení, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že vězňové uprchli. Ale Pavel zvolal silným hlasem: „Neudělej si nic zlého! Jsme tu všichni.“ Žalářník požádal o světlo, vtrhl dovnitř a s třesením padl před Pavla a Silase. Vyvedl je ven a řekl: „Páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Oni řekli: „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům.“ A promluvili Pánovo slovo k němu i ke všem, kteří byli v jeho domě. I ujal se jich v tu noční hodinu, vymyl jim rány a hned se dal pokřtít on i všichni jeho domácí. Pak je zavedl do domu, prostřel stůl a s celým svým domem se radoval, že uvěřil Bohu.

To, co je v lidských očích tragédie, je v Božím plánu často velký krok k vítězství. Slovy 2. listu Korintským (1:3–6, 4:16–18): „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého povzbuzení, který nás povzbuzuje v každém našem soužení, abychom i my mohli povzbuzovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení, tím povzbuzením, kterým Bůh povzbuzuje nás. Neboť jako se na nás rozhojňují Kristova utrpení, tak se skrze Krista rozhojňuje i naše povzbuzení. Jsme-li tedy v soužení, je to k vašemu povzbuzení a záchraně; jsme-li povzbuzováni, je to k vašemu povzbuzení, které se projevuje ve vytrvalém snášení týchž utrpení, jež snášíme i my. Proto neochabujeme; i když náš vnější člověk chátrá, ten vnitřní se však den ze dne obnovuje. To naše nynější lehké soužení nám totiž působí nesmírně veliké břímě věčné slávy, když nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné; neboť viditelné věci jsou dočasné, neviditelné však věčné.“

Než se však podíváme, jak tyto slavné a životadárné pravdy bujely a kvetly a zářily ve tmě mezi kamennými zdmi římského žaláře, chci se na chvíli zastavit. Když slyšíme o Pavlově odvaze a naději, když vidíme, že Pavlovo uvěznění vedlo další křesťany ke smělému kázání uprostřed pohanského impéria římského císařství, nezůstává nám z toho rozum stát? A co nespočet dalších příkladů napříč historií? Jak mohl Martin Luther stát proti celému známému světu a pohanskému impériu římského papežství a prohlásit: „Mé svědomí je svázáno Slovem Božím. Jít proti svědomí není ani správné ani bezpečné. Proto nemohu odvolat a neodvolám. Zde stojím. Nemohu jinak. Bože, pomoz mi“? Jak mohli angličtí protestantští mučedníci 16. století Ridley a Latimer jít na hranici s modlitbou „Nebeský Otče, z celého srdce Ti vzdávám díky, protože jsi mne povolal, abych Tě vyznával i tváří v tvář smrti“? Jak mohl Latimer svého společníka povzbuzovat slovy „Buď dobré mysli, mistře Ridley, a chovej se jako muž. Dnešního dne z Boží milosti zapálíme v Anglii takovou svíci, která nikdy neuhasne“? Jak je něco takového možné? Jak je možné vrhnout se do náruče smrti v plamenech s očima upřenýma k Boží slávě?

Boží dítě, křesťane, jak se s něčím takovým vyrovnáváš? Dost možná, že první, co tě napadne, je zpochybňovat tvou vlastní víru a říkat si, že „já bych nikdy nemohl být takhle věrný a odvážný“. Jestli hledáš odvahu v sobě, jestli se přebíráš svým srdcem, můžu tě ujistit, že tam není. Ale odhlédni od sebe, vzhlédni ke Kristu, upni se k Tomu, který se jmenuje Věrný a Pravý, který spravedlivě soudí a bojuje, který říká, že jednou provždy přemohl svět. Poslouchej, co svým milovaným vzkazuje skrze apoštola Pavla ve 2. listu Korintským (1:3–4, 4:6–7, 12:10): „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého povzbuzení, který nás povzbuzuje v každém našem soužení, abychom i my mohli povzbuzovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení, tím povzbuzením, kterým Bůh povzbuzuje nás. Neboť Bůh, který řekl: ‚Z temnoty ať zazáří světlo,‘ zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás. Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný.“ Milovaní, dějiny naší víry mají mnoho příkladů poslušnosti, ale jen jediného hrdinu – Boha, který se stal tělem, Ježíše Krista, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do podsvětí, třetího dne vstal, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. A On nám zaslibuje: „Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést“ (1. Kor 10:31).

Podívejme se zpět do dnešního textu. „to, že moje pouta jsou pro Krista, se stalo známým v celé císařské gardě i všem ostatním“. To je první ze způsobů, jak Pavlovo uvěznění z Boží milosti bylo ku prospěchu evangelia. Bylo svědectvím nevěřícím. Řecké slovo praitórion, které ČSP překládá jako „císařská garda“, má celou řadu významů. Může označovat císařský dům, císařský dvůr, kasárny, vojenský tábor, stan velitele, oficiální sídlo prokurátora, soudní budovu nebo právě císařskou gardu. V důsledku na tom moc nesejde, jelikož Pavel ihned dodává, že kromě císařské gardy o něm vědí „i všichni ostatní“. Zprávy o Pavlovi se nesou Římem široko daleko. Ve 4. kapitole listu dokonce čteme „Pozdravují vás všichni svatí, zvláště ti, kteří jsou z císařského domu“ (4:22). Je zjevné, že Pavlova přítomnost a jeho svědectví ve vězení mají opravdu velký dosah. Bůh se k nim zjevně přiznává a přitahuje k sobě další a další ze svých vyvolených. Ale... co přesně že je o Pavlovi známo?

Když srovnáme české překlady, čteme „moje pouta jsou pro Krista, jsem spoután pro Krista, jsem vězněn pro Krista“; řečtina doslovně říká přibližně „má pouta se v Kristu stala zjevnými“. Co tím Pavel myslí? „Trpím pro Krista, jsem uvězněn kvůli evangeliu.“ „Navenek se teď ukazuje, že jsem Kristovým otrokem.“ „Mé řetězy jsou podílem na Kristových utrpeních“ (2. Kor 1:5, 1. Pt 4:13). „Jediný řetěz, kterým jsem poután, jen ten, který mě poutá ke Kristu.“ Když pročteme Pavlovy dopisy, když okusíme něco z jeho uvažování, věřím, že můžeme kývnout na všechny z těchto možností. A tak napněme uši. Zaposlouchejme se do toho, co tyto pravdy znamenají.

Císařským domem najednou nezní „Kaiser Kyrios“, „císař je pán“, ale „Christos Kyrios“, „Kristus je Pán“. Gardisté se rozčilují nad tím Židem z Tarsu, který by se měl třást strachy, ale místo toho se s radostí modlí a vzývá Boha a nepřestává mluvit o Mesiáši. A Skála jeho neotřesitelné naděje drtí římské modly na prach. Další a další hříšníci, kteří byli mrtví ve svých hříších, procitají, nadechují se a vstávají k věčnému životu. Pavel sice je v řetězech, ale slovo Boží není a nemůže být spoutáno (2. Tim 2:9).

Milovaní, věrnost Bohu tváří v tvář nesnázím může mít v očích a myslích a srdcích lidí okolo nás dalekosáhlejší důsledky, než bychom vůbec mohli doufat. A tak v těžkostech volejme k Bohu, ať nám dá věrnost, poslušnost, radost a naději. Vždyť Písmo nám znovu a znovu ukazuje, že evangelium postupuje vpřed navzdory a skrze utrpení. Tam, kde Bůh dopustí zlo, tam, kde popustí ďáblovi řetěz, to dělá jen proto, aby o to prudšeji škubl zpět a strhl toho vzteklého psa zpátky na zem, aby ho znovu vyválel v prachu a splašcích. Vidíme, že Bůh není jakýsi mistrný šachista, který by na poslední chvíli dokázal situaci nějak zvrátit. Ne. On sám je tím, kdo má v ruce každičkou kapku krve mučedníků, která je semenem církve, a to v tom nejhorším utrpení, v největších nesnázích a v nejtvrdším protivenství. On je tím, kdo říká: „Můj plán se naplní a každé své přání vykonám“ (Iz 46:9–10)

Otázka: Křesťane, jak čelíš nesnázím ty? Upínáš se k Bohu? Toužíš Ho ctít i ve svých slzách? Boží dítě, kolikrát je to tak, že jsme příliš slabí, než abychom se Krista drželi... ale můžeme na něj padnout! Naše naděje není v tom, jestli se Ho dokážeme udržet mu, ale že On dokáže udržet nás. A... nebo je to v tvém životě jinak? Není to náhodou tak, že zalezeš někam do rohu, abys tam nadával na Boha a na všechno a na všechny a lízal si rány? Jsou pro tebe nesnáze výmluvou hřešit? Věci nestojí za nic, tak si alespoň ulevíš tím, že seřveš manželku a děti? Nebo si koupíš spoustu čipsů a čokolády a budeš zírat na ilegálně postahované filmy, dokud to nepřejde? Jak je to? Počkáš a když všichni spí, zapneš si počítač a prolézáš stránky, které pak hlavně musíš smazat z historie?

Jestli ano, v tom lepším případě „jen“ promrháváš svoje utrpení a voláš tím po tom, aby přišlo další, a to mnohem větší. V tom horším tím dokazuješ, že pořád ještě nejsi usmířený s Bohem. Slovy listu Židům: „Koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna. Snášejte to ke své výchově, Bůh s vámi zachází jako se syny. Neboť je nějaký syn, jehož by otec nevychovával? Jste-li však bez výchovy, jíž se stali účastni všichni, potom jste nemanželské děti, a ne synové“ (Žd 12:6–8). A tak, křesťane, jak jsi na tom ty?

Když se podíváme zpět do našeho textu, na 14. verš, vidíme druhý ze způsobů, jak Bůh pracoval skrze Pavlovo utrpení. Pavlova věrnost v nesnázích byla pobídkou a povzbuzením pro věřící. Když opět srovnáme několik českých překladů: „většina bratrů, kteří se spolehli na Pána, se kvůli mým poutům ještě více odvažují; mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána; a mnozí z bratří v Pánu, spolehše na vězení mé; bratři většinou, nabyvše v Pánu důvěry v má pouta...“ Jazyk 14. verše nám ukazuje, že existuje pevné pouto mezi smělým sdílením pravdy, důvěrou v Krista, a tím, že Kristus svému lidu dodává odvahu, naději a smělost, tak jako vězněnému Pavlovi. Pavlovy okovy z Boží milosti vedou k tomu, že křesťané o to směleji svědčí o Kristu, o to odvážněji hlásají Boží Slovo. Pavel vyhlašoval Krista jako svrchovaného Pána, a tak přišlo pronásledování, a o to více se teď hlásá.

Písmo nám zároveň jasně říká, že každý jeden člověk je ve své přirozenosti mrtvý v hříchu (Ef 2:1–3), nenávidí Boha (Jan 3:19–20) a nedokáže se ani v nejmenším podřídit Jeho zákonu (Ř 8:7–8), a právě proto musí být hlásání Kristovy pravdy spojené s Kristovým milostivým působením. Žádná lidská řeč nedokáže přivést mrtvé, kamenné srdce k životu. Pokud se Bůh svým Duchem nepřizná ke Slovu, které Jeho lid káže, i kdyby kazatelé volili sebeobratnější slova, mrtvé z jejich hrobů nevykopou, natož aby je oživili. Bůh se nebude s nikým dělit o slávu ze spásy ďáblových otroků.

Když se však do našeho dnešního textu podíváme pozorně, zjistíme, že ve 14. verši se zdaleka nejedná jen o kázání evangelia, ale o „promlouvání Božích slov“. A výraz, který naše Bible překládají jako „bratři“, adelphōn, zdaleka neoznačuje jen muže, ale všechny křesťany, přesněji bychom zde mohli použít české „sourozenci“. To znamená, že Bůh skrze Pavlovo utrpení povzbudil celou křesťanskou komunitu v Římě, muže i ženy, aby se spoléhali na Pánovo svrchované působení a s odvahou a beze strachu konfrontovali své okolí Boží pravdou, aby usvědčovali své okolí podle zjevené Boží pravdy, aby nepřestávali ukazovat ke Kristově kříži. Hm, s odvahou a beze strachu... S odvahou a beze strachu. Řekni, křesťane, už zase hledáš ve svém srdci? Už zase se snažíš vyškrábnout ven zbytečky něčeho, co tam ani není? Už zase odhlížíš od Krista?

R. J. Rushdoony řekl, že na to, abychom mohli být v Pánových věcech nebojácní, nepotřebujeme být velkými a mocnými muži. Stačí, když budeme věřit ve velkého a mocného Boha. A doufal bych, že to je případ každého z nás, že každý z nás, kdo vyznáváme jméno Krista, se skutečně upíná k Hospodinu, který je svatým, všemocným, vševědoucím a dokonale svrchovaným Bohem, který se nám zjevil ve svém Slově a ve svém Synu.

A tak se ptám... promlouváme Boží Slovo? Promlouváme ho k sobě navzájem jako křesťané? Povzbuzujeme se Božím Slovem k lásce, svatosti a dobrým skutkům...? A... promlouváme k světu okolo nás? A ptám se dál: nakolik máme, co bychom promlouvali? Jsme vůbec něčeho takového schopní? Jak jsi na tom ty? Víš a znáš a studuješ, jak se Boží Slovo týká jednotlivých oblastí tvého života a světa okolo?

Křesťane... co říká Boží Slovo o výchově dětí a jejich vzdělávání? Co říká o stvoření člověka, dědičném hříchu, vůli člověka, Kristově zástupné oběti a Božím soudu? Co říká o ospravedlnění, posvěcování, prostředcích milosti a naději věčné slávy? Jak vypadá biblické fungování rodiny, struktura církve či úloha muže, ženy, rodiny a státu? Co říká Boží Slovo o existenci a důvodu zla či rozpoznání Boží vůle? Jak Písmo promlouvá do oblasti politiky, zákonodárství, ekonomiky a ekologie? Boží dítě, co říká tvůj Otec o vztahu zákona a evangelia, o svém záměru se světem nebo o sebekontrole? Co Bůh zjevuje o tom, jak pracoval se svým lidem napříč dějinami? Kristův učedníku, co říká tvůj Pán o rasismu, sexualitě, etice práce, občanské neposlušnosti nebo medicíně? Jaká je biblická úloha umění, krásy, logiky, vědy nebo války? Kristův vyslanče, jak se tvůj Pán staví k antikoncepci, homosexualitě, pluralismu, psychologii a ostatním náboženstvím? Je trest smrti biblický? Jak máme podle Písma uvažovat o stvoření, o přírodě, o zvířatech, o člověku, o historii? Boží dítě, když ti ateista řekne, že nevěří, že tvůj Otec existuje, budeš mu věřit? Zkusíš s ním argumentovat, nebo mu prostě ukážeš, že už skutečnost, že přemýšlí a argumentuje, dokazuje, že ví, že je Bůh?

Křesťane, kolik z mých otázek bys dokázal zodpovědět? Nakolik skutečně uvažuješ biblicky? A nakolik tě formují dnešní humanistické pseudopravdy a neustále se měnící teorie? Stojíš na nepohnutelné skále Božího Slova, nebo na tekutém písku bezbožných světských norem? Živíš se Boží pravdou, která je sladší než med, nebo si do úst cpeš bezcenný a jedovatý odpad? A, mimochodem, když ti pokládám tyhle otázky, vede tě to k sebezatracování, nebo k pýše... nebo k vděčnosti za Kristovo jednou provždy dokonané dílo odpuštění a ospravedlnění? Hledáš útěchu ve svých výkonech... nebo v pravdě Kristova života, smrti a vzkříšení? Snažíš se vyšplhat do nebes sám, nebo se raduješ z toho, že Bůh se k nám sklonil ve svém Synu?

Bůh nám o svém Slově říká, že Písmo, které držíme v rukou, je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověka byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku (2. Tim 3:16–17). Boží Duch nás skrze Boží Slovo může učit a formovat, usvědčovat nás, tam, kde stojíme na světských lžích. Může nás napravovat zpět k pravdě a proměňovat více do Kristovy podoby. Může nás vychovávat ve spravedlnosti, formovat v nás Krista a dávat nám růst do duchovní dospělosti. Právě to je to, co potřebujeme, abychom mohli směle a beze strachu mluvit slovo Boží jeden k druhému, ale i ke světu okolo nás.

Budeme díky tomu populární? Ani v nejmenším. Svět nechce být konfrontován se svým hříchem, s tím, že se bude zodpovídat svému Stvořiteli, s tím, že Ježíš Kristus je jediná cesta k životu. Ale to, že mezi dvěma prudkými srázy, na kterých zahynuly už celé zástupy poutníků, vede jen jediná úzká cesta, přece neznamená, že o ní budeme mlčet. Naopak. Právě proto, že k usmíření s Bohem a do věčného života vede jediná úzká brána, musíme o to více křičet: „Všichni žízniví, pojďte k vodám, i ten, kdo nemá peníze. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte, kupujte bez peněz a bez úhrady víno a mléko. Proč vydáváte peníze za to, co není chléb, a svůj výdělek za to, co není k nasycení? Bedlivě poslouchejte a budete jíst dobré věci, vaše duše si bude libovat v tuku. Nakloňte ucho a pojďte ke Kristu, poslouchejte a vaše duše ožije“ (Iz 55:3). Puritán Richard Baxter řekl, že „studovat jen proto, abychom měli znalosti, je pýcha. Studovat proto, abychom žili podle pravdy, je moudrost. A studovat, abychom mohli pravdu ukázat ostatním, je láska.“ Dnešní církev hyne nedostatkem přemýšlení, ne jeho přemírou. A tak, milovaní, studujme, přebírejme se Písmy, ostřeme se, volejme k Bohu o moudrost, poznání a pokoru, a až budeme z Boží milosti pevně stát na nehybné skále Boží Pravdy, s důvěrou v Boží moc promlouvejme Boží Slovo.

Jistota Kristova dokonaného díla, důvěra v Boží svrchovanost, skálopevná naděje a vytrvalost tváří v tvář protivenství, věrnost v každodenním díle, společný život Kristovy milované církve, spoléhání na Boží moc, poznávání Božího Slova a proměňující moc Ducha... to jsou jen některé ze zbraní armády evangelia, jejíž zástavy se tyčí od horizontu k horizontu. Kříž, jistota, věrnost, láska, společenství, poznání, Boží moc. Právě tak se jmenují Kristovy těžce vyzbrojené legie, které nám pochodují před očima. Když se vrátíme do dvanáctého verše, Pavel zde mluví o „prospěchu“ evangelia. Výraz, který zde používá, však vychází z armádní terminologie a označuje nekompromisní postup vpřed. Označuje armádu táhnoucí kupředu, před níž jdou oddíly, které kácí lesy a bezohledně likvidují cokoliv, co by mohlo stát v cestě. Právě tak nám Bůh skrze apoštola Pavla popisuje evangelium. Těžištěm křesťanství není světonázor, není jím způsob života nebo sada principů. Ústředním bodem křesťanství není program osobní a společenské změny. Je jím dobrá zpráva o tom, že Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu, prožil dokonalý život, zemřel na kříži za hříšníky a třetího dne vstal z mrtvých, aby každý, kdo v Něj uvěří, došel usmíření s Bohem a věčného života. Je jím dobrá zpráva o tom, že Kristus porazil tyranii hříchu, porazil ďábla a odsouzení a smrt, a vystoupil na pravici Boží. Křesťanství znamená s radostí vyznávat, že Kristus kraluje jako právoplatný Panovník světa, jako První a poslední, jako Vládce života a smrti, jako Pán pánů a Král králů.

Když přichází biblické evangelium Kristova kralování, nedělá kompromisy. Je tolerantní jako motorová pila. Je politicky korektní jako oddíl dřevorubců. K liberálně-postmodernímu pluralismu se staví asi jako rozzuřená římská legie na steroidech. Neptá se, jestli tu je někdo, kdo by chtěl Krista udělat Pánem svého života. Nekompromisně vyhlašuje Ježíše Krista jako Pána pánů a Krále králů. Bůh nařizuje lidem, aby všichni a všude činili pokání. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit obydlený svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem o tom poskytl důkaz tím, že jej vzkřísil z mrtvých (Sk 17:30–31). „Bojte se Boha a vzdejte Mu slávu, neboť přišla hodina Jeho soudu; pokloňte se Tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“ Tak prezentuje evangelium kniha Zjevení (14:7). Evangelium Kristova království nepřichází hledat pár obelhaných naivků, kterým by se chtělo „přidat do správného týmu a prožít Boží dokonalý plán pro jejich život“. Přichází, aby položilo Kristu k nohám všechny a všechno. Evangelium je autoritativním příkazem, a ti kteří ho nejsou poslušni, budou na věčnost trestáni v nehasnoucích plamenech,  ponesou trest, věčnou zkázu v odloučení od Pánovy tváře a od slávy Jeho síly, když přijde, aby v onen den byl oslaven ve svých svatých (2. Te 1:8–10). Jestliže se Kristu nepodřídíš, nezlomí Mu to srdce. Jestliže se Kristu nepodřídíš, rozbije tě na kusy, zašlape do prachu a na věčnost uvrhne do pekelných plamenů. Pán Ježíš Kristus sedí po Otcově pravici a je Vládcem všech a všeho, a jednoho dne se v Jeho jménu skloní každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán (Fp 2:10–11).

Otázka: Věříš tomu? Žiješ podle toho? Když se rozhlédneš okolo sebe, láme ti to srdce? Když tvoji známí podvádějí stát na daních, když tvoji spolupracovníci tajně odcházejí z práce dřív, když tví spolužáci smilní se svými čerstvými známostmi... co řekneš? Věříš, že je Boží Slovo závazné i pro ně? Že Kristus je jejich Vládcem a oni se tím proti Němu bouří? Věříš, že Boží zákon je platný, že oni jsou jeho přestupníky a že zoufale potřebují činit pokání? Že směřují do věčného utrpení a že zoufale potřebují být usmířeni s Bohem?

Nebo si myslíš, že je to jen takové nějaké pěkné doporučení pro nás a oni jsou vlastně v poho? Věříš, že se potřebují odvrátit od svého hříchu ke Kristu a upnout se vírou k Božímu beránkovi, který sňal hříchy světa? Věříš, že se potřebují stát Kristovými učedníky, být pokřtěni ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého a žít podle všeho, co Bůh zjevil ve svém Slově, podle všeho, co Pán Ježíš učil? (Mt 28:19–20) A jestliže tomu věříš... jak se to v tvém životě projevuje? A pokud tomu nevěříš... jak to, že ne?

Písmo od Genesis 1 po Zjevení 22 ukazuje, že náš Bůh je v nebesích a činí vše, co si přeje (Ž 115:3), a viděli jsme to i v dnešním textu. Všichni obyvatelé země se před naším Bohem počítají za nic, vždyť jak se Mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země. Není, kdo by Mu mohl dát přes ruku a říci Mu: Cos to provedl?! (Da 4:32) A právě díky tomu se království Nebes šíří skrze věrné kázání evangelia. Nejprve je podobné zrnku hořčice, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní byliny a je z něho strom, takže přilétají nebeští ptáci a hnízdí v jeho větvích. Je podobné kvasu, který žena vzala a skryla do tří měřic mouky, dokud to všecko nezkvasilo (Mt 13:31–33). Díky tomu je svět napříč dějinami pšeničné pole, ve kterém sice je koukol, a zdá se ho opravdu hodně, ale v den žně, v den soudu (Mt 13:49–50, Jan 5:28–29, Mt 25:31–46), bude koukol vytrhán a spálen, spravedliví budou odděleni od nespravedlivých (Mt 13:30). A v ten den se společně s vykoupeným stvořením budeme radovat, že svět je opravdu pšeničné pole, ne zaplevelená skládka (Mt 13:24–

Náš Bůh je v nebesích. Činí vše, co si přeje, a proto evangelium dobíjí svět skrze dobré skutky, které Bůh předem připravil, aby v nich Jeho vyvolení žili (Ef 2:10)... a také skrze a navzdory jejich utrpení, selhání a nevěrnosti. Boží dítě, selháváš. Každý jeden z nás každý jeden den selhává. A Žalm 149 říká, že Hospodin má ve svém lidu zalíbení. Bůh má zalíbení v tobě a ve mně. Proč? Protože Kristus nás na kříži obmyl od veškeré naší špíny, takže jsme bělejší než sníh. Boží Syn visel nahý na kříži a umíral, aby se všichni, kdo v Něj uvěří, mohli obléci Jeho dokonalou spravedlností (2. Kor 5:21). On nás jednou provždy posvětil, jednou provždy nás učinil dokonalými (Žd 10:10, 14). Boží Syn nepřišel, aby nám pomohl, abychom si mohli se zatnutými zuby nekonečnými posty a almužnami a dobrými skutky vybojovat spravedlnost. Ne. Boží Syn přišel, aby byl naší spravedlností. I to je jedním z nádherných odlesků evangelia.

Evangelia, které jako armáda nezadržitelně postupuje vpřed do všech kmenů, jazyků, lidů a národů (Zj 4:9). V jeho čele kráčí Lev z Judy (Zj 5:5), kterému patří veškerá pravomoc na nebi a na zemi (Mt 28:18). Nebude konce vzrůstu Jeho panství a pokoje na Davidově trůnu nad jeho královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní (Iz 9:5–6). Neboť On musí kralovat, dokud Bůh nepoloží všechny nepřátele pod Jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt. (1. Kor 15:25–26) V jeho dnech rozkvete spravedlivý a bude hojný pokoj, dokud nepřestane měsíc. Bude panovat od moře k moři, od řeky až do končin země. Skloní se před Ním obyvatelé pouště a Jeho nepřátelé budou lízat prach. Jeho jméno bude trvat navěky; Jeho jméno poroste, dokud bude slunce, budou si jím žehnat, všechny národy je budou blahoslavit. Požehnán buď Bůh Hospodin, Bůh Izraele, jenom On koná divy. Ať je navěky požehnáno Jeho slavné jméno a celá země ať je plná Jeho slávy (Ž 72:7–9, 17–19). Všechny končiny země se rozpomenou a obrátí se k Hospodinu. Všechny čeledi národů se budou klanět před Jeho tváří. Vždyť království náleží Hospodinu, On panuje nad národy. Všichni, jimž se na zemi daří, budou jíst a klanět se před Jeho tváří, pokleknou před Ním všichni, kdo sestupují v prach, i ten, kdo svou duši při životě nezachová. Potomstvo Mu bude sloužit. Panovníkovi bude přičteno k pokolením. Přijdou a budou zvěstovat Jeho spravedlnost lidu, který se zrodí -- vždyť ji vykonal (Žalm 22:28–32). A země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, tak jako voda pokrývá moře (Abakuk 2:14). Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze Něj zachráněn (J 3:17). On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa (1. J 2:2). A my jsme viděli a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, Zachránce světa (1. J 4:14).

A jednoho dne Zachránce světa přijde znovu. Vrátí se pro církev, pro svou milovanou nevěstu. A bude svatba Beránkova. Tehdy, v ten poslední den zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni. Neboť toto porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?‘ Ostnem smrti je hřích a mocí hříchu je Zákon. Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu zbytečná (1. Korintským 15:52–58). Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty! ‚Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal Jeho rádcem?‘ ‚Anebo kdo Mu dal něco dopředu, aby mu to On musel odplatit?‘ Vždyť z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky (Ř 11:33–36). Amen.