Kdo je základ církve?

Text, který si dnes přiblížíme, zní:

• Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. …“ A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Matouš 16:13-18)

Zastavíme se především u posledního, 18. verše, protože se na jeho výkladu katolíci a protestanté neshodnou.

Na prvním nádvoří pražského hradu je na jedné budově nápis, na který naše, obyčejně americké hosty, křesťany, vždy upozorním. Stojí tam:

• …tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam…

Je to výsek z Matouše 16:18

• (18) … ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev …

Kdo je ta skála, na které Ježíš Kristus vybuduje svoji církev? Je tou skálou Kristus nebo Petr? Český překlad „ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev“ nám nezní vůbec rozporuplně. Kdybychom neznali znění v originálních jazycích a kontext celé bible, tak bychom z českého překladu Matouše 18:13-18 asi vydedukovali, a myslím správně, následující:

Verše 13-17 se zabývají otázkou, kdo ve skutečnosti Ježíš Kristus je. Petr byl jeden z prvních, kdo si uvědomil Kristovu Božskou totožnost. Na tuto pravdu nepřišel sám nějakým rozumovým uvažováním. Tato převratná pravda byla Petrovi, stejně jako každému jinému věřícímu, zjevena samotným Bohem. Nikdo se nikdy nestal věřícím v Mesiášství Krista z rozumu těla a krve. Všichni jsme uvěřili z nadpřirozeného Božího zásahu, znovuzrozením z Božího Ducha! 18. verš:

• A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

… by každý Čech tato Kristova slova volně vyložil asi takto:

• Petře, ty jsi jeden z prvních, komu můj Otec zjevil, že jsem totožný s Bohem, že jsem Mesiáš, Spasitel, Kristus. Proto Petře, na té skále, na základech svého Božství a Mesiášství, vybuduji svoji církev a brány pekel ji nepřemohou.

Nicméně, následující verš Matouš 16:19, vnáší do celé věci jistý otazník, protože Ježíš dává klíče od nebeského království Petrovi, jakoby si je neponechal výhradně pro sebe:

• Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi. (Matouš 16:19)

Co to znamená? Je snad Petr vrátný u nebeské brány? Nejprve si musíme něco říci o Petrově jménu. Šimon byl syn Jonášův. Ježíš jej ale přejmenoval na Kéfu. Zde to stojí:

• Vyhledal [=Ondřej] nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezl jsem Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ (Jan 1:41-42)

Ježíš dal Šimonovi aramejské jméno Kéfa (řecky Kéfas), což v aramejštině znamená kámen. Aramejský Kéfa byl potom přeložen do řečtiny jako Petros, do latiny jako Petrus, což také znamená kámen. Věda, která popisuje kameny, tedy nerosty, se nazývá petrografie. A zde je ten zádrhel. Čech si obyčejně Petra a skálu nijak nespojuje, protože nemají stejný slovní základ. Čech nevidí, že by obě jména, vlastní Petr a podstatné skála, byla odvozena ze stejného kořene.

Dlouho jsem zastával typický protestantský pohled, že zde jde o slovní hříčku. V řečtině Petros znamená kámen, tedy menší kámen, ale petra znamená velký kámen tedy skálu. Latina tyto řecké výrazy přejala, takže, latinský verš:

• …tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam…

Vyložíme typicky protestantsky takto:

• …ty jsi Petr [=jen kámen] a na té skále [=na svém Mesiášství, na Kristu] vybuduji církev svoji…

K utvrzení bychom dodali, že Petrus je mužského a petra ženského rodu. Proto, Petrus (Petr) a petra (Kristus) nemůže být tatáž osoba. Toto je klasická protestantská, reformovaná nebo evangelikální argumentace. Avšak, římsko-katolický výklad hlásá, že Petrus (Petr) a petra (skála) je táž osoba, tedy apoštol Petr, na němž byla vybudována církev, a tak se stal prvním papežem. Tuto interpretaci musíme odmítnout.

Nemalé množství reformovaných a evangelikálních komentátorů se však domnívá, že kdyby nebylo tohoto římsko-katolického výkladu, protestanti by nepřisuzovali těmto dvěma slovům Petros (Petr) a petra (skála) dvě odlišné osoby. V klidu by přijali, že Petros a petra představují téhož člověka, což by vedlo k správnému pochopení a výkladu daného textu.

Samozřejmě věřím, že církev je vybudována na Kristu, ale současně připouštím, že Matouš 16:18 není tím nejpřesvědčivějším důkazem. Rozlousknutí vězí v tom, že Pán Ježíš Kristus s Petrem nehovořili ani česky ani řecky ani latinsky, ale aramejsky. Slovní hříčka totiž funguje jen v řečtině a latině, ale už neplatí v aramejštině, natož tak v češtině. Matouš 16:18:

• A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

… neposkytuje jednoznačný výklad. Jako bychom chtěli porozumět analogickému prohlášení:

• A já ti pravím, že ty jsi Mirek; a na tomto pozemku, zbuduji svůj dům a zemětřesení jej nezboří.

V tomto případě spoléhám a důvěřuji, takovým biblickým, reformovaným a evangelikálním znalcům jako je William Hendriksen, Donald A. Carson III, Donald A. Hagner a mnoho dalších. Všichni totiž tvrdí, že aramejština pro obě jména, vlastní jméno Petr, a podstatné jméno skála, používá stejné slovo kéfa. Pro české uši tedy:

• „…ty jsi kéfa; a na té kéfě zbuduji svou církev…“

Donald A. Carson III, kterého velmi respektuji, dokonce upřesňuje, že v Pešitě (Peshitta), což je překlad Nového zákona v syriackém jazyku, který je příbuzný aramejštině, je pro Petra i skálu použito přesně stejné slovo. Baptistický autor John A. Broadus upozorňuje, že francouzské bible nerozlišují mezi Petrem a skálou, tedy mezi Petrosem a petrou, ale používají jedno jméno — Pierre:

• … Tu es Pierre, et sur cette pierre j'édifierai mon Eglise …

Uvědomil jsem si, že již nemohu jednoznačně tvrdit, že ta skála, tj. petra v Matoušovi 16:18 jednoznačně odkazuje na Pána Ježíše Krista. Jestliže kéfa je kéfa pak je Petr Petr; a římští katolíci, pokud jde o jména, mají pravdu; jde zde o jednoho a téhož člověka, totiž o Petra. Musíme tedy najít jiný, uspokojivý výklad, který by harmonizoval s kontextem celého Písma.

Úhelný kamen církve je Pán Ježíš Kristus

Církev je vlastněna Kristem, On je její hlava. Jinými slovy, Pán Ježíš Kristus je nezpochybnitelný základ, na kterém církev stojí. Jazyk je velmi křehký nástroj. Používá konkrétní fyzické obrazy, ale ty většinou odpovídají nějaké nehmatatelné, duchovni skutečnosti. Ano, Kristus je skála, kámen, a mnoho dalších „fyzických věcí“, třeba dveře, atd.; přesto, si nikdo nepředstavuje Krista v Jeho podstatě, že je kámen nebo dveře, nebo že by církev byla budována fyzickými otesanými kamennými kvádry … Je nemyslitelné chápat jazyk naprosto doslovně, je plný idiomů, které představují jistou myšlenku. Proto se nemůžeme bezpečně ani dohadovat nad slůvky Petros a petra atd.

Starozákonní Židé, byli předobrazem skutečného duchovního lidu, totiž církve, i když sami církví nebyli a zdaleka nebyli všichni spaseni. Už tehdy, tělesný obraz církve, etničtí Židé, když bloudili po poušti, když putovali do zaslíbené země, tak byli živeni a napájeni samotným Kristem:

• všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1K 10:3-4)

Kristus byl jejich skálou, tedy petrou, jejich základem, z kterého pili. Ta skála ale putovala s nimi. Může skála putovat? Uvědomujeme si tu idiomatickou křehkost jazyka? Dnešní církev, tj. duchovní Boží lid, jenž není vyvolen na základě etnicity, jako Izrael, ale na duchovním zaslíbení; také putuje do zaslíbené, věčné, nebeské země. Na své pouti dělá totéž co starozákonní Izrael; pije (a jí) z Krista:

• A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (Zjevení 22:17).

Samařská žena u studně uvěřila, a napila se plnými doušky Pána Ježíše Krista. Zprvu ale nechápala Ježíšův idiomatický jazyk:

• Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ (Jan 4:13-15)

Kristus je základ církve, bez živení se jeho tělem a pitím jeho krve, církev nebude, neporoste, nemá na kom stát, nemá z koho brát živiny. Uvědomme si znovu, i tento jazyk, je veskrze idiomatický. Bez slovních obrazů, idiomů nemůžeme vyjádřit téměř žádnou myšlenku, žádnou ideu.

Starozákonní důkazy, že církev je zbudována na Kristu

Ukažme si dále ze Starého zákona, že Kristus je opravdu ta skála a úhelný kámen, na němž je zbudována Jeho církev, Jeho Boží lid, Jeho království. Daniel prorokoval, přicházejícího Ježíše Krista, který se objeví za vlády „hliněných nohou“ Římské říše. On rozdrtí všechna světská, politická království. Avšak Jeho duchovní království, v němž bude spočívat Jeho lid, Jeho církev, jako jediné přetrvá na věky:

• Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. … Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky,… (Daniel 2:34,35,44)

Šimon, ač byl přejmenován na Kéfu, tj. Petrose nebo Petruse, tedy na kámen, rozhodně nemůže být ustanovujícím, úhelným kamenem církve, pod tíhou starozákonních textů jako je tento:

• Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle, kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat? … Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím. (Izajáš 44:7-8)

Dále, Izajáš nazývá přicházejícího Ježíše Krista jako základní, úhelný, osvědčený, drahý kámen, jenž je základem nejpevnějším. Již ve starozákonní době byl tento nejpevnější, skalní základ, na kterém se buduje Boží lid, církev, položen:

• Proto praví toto Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.“ (Iz 28:16)

Žalmy prorokují, Ježíše Krista, základ církve, úhelný kámen, který starozákonní Židé, kromě ostatku, odmítli:

Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. (Žalmy 118:22)

• Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se. (Izajáš 8:14-15)

Novozákonní důkazy, že církev je zbudována na Kristu

Nový zákon Petrovými ústy zřetelně vyhlašuje, že ten úhelný kámen, na kterém je zbudována církev, je Ježíš Kristus, jenž byl většinou Židů odmítnut:

• Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Skutky 4:11-12  )

Idiomatický jazyk vyniká v následujícím textu. Boží lid, zmocněn Kristem, buduje Boží chrám, církev, na Kristově skále:

• A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále. (Mt 7:24-25)

Základ církve je Pán Ježíš Kristus a nikdo, ani apoštol Petr, nemůže položit jiný základ, protože Kristus je věčný základ, podstata, jádro, fundament Božího lidu — církve:

• Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. (1 Korintským 3:11)

Je církev postavena na Petrovi?

Co měl pán Ježíš na mysli, když Kéfovi (Petrovi) aramejsky řekl, že na Kéfovi (Petrovi) postaví svoji církev?

• „…ty jsi kéfa, a na té kéfě zbuduji svou církev…“

Jak vyložíme toto Pánovo prohlášení? Vždyť použil v obou výskytech stejné slovo – kéfa. Jistě nepoužil slovní hříčku, jak mnoho protestantů a evangelikálů tvrdí.

Otázku, že Ježíš Kristus je základní, fundamentální kámen nebo skála, na které je Boží lid zbudován, jsme Písmem již jednoznačně a kladně potvrdili; a apoštola Petra nebo kohokoliv jiného vyloučili. Bezpochyby, nikdo nemůže položit jiný základ mimo ten, jak Písmo tvrdí, který je již položen, a to je Ježíš Kristus!

Boží lid, církev, Kristovo tělo, chrám atd., je obrazně řečeno chrámová stavba postavená z živých kamenů — kvádrů. Každý z těchto živých kamenů je nejen součástí, ale z Boží milosti, i budovatelem Boží chrámové stavby, vyživován a pověřen Ježíšem Kristem. Cožpak Bůh nepoužil jako prvního Petra, naplněného Duchem svatým, aby započal s budováním církve na Kristu? Sám Petr ukazuje na Krista, nikoli na sebe, jako na úhelný kámen Boží stavby:

• … vězte vy všichni i celý izraelský národ: Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv. Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Skutky 4:10-12)

Úhelný kámen, na kterém je zbudována církev je Ježíš Kristus; ale každý věřící, z Jeho moci a pověření, je také budovatelem církve. Na jakých základech jsme duchovně budováni?

• Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Ef2:20-22)

Prvenství Ježíše Krista je podtrženo a zachováno. Proto si Ježíš Kristus neprotiřečil, když řekl, že vybuduje svou církev na Petrovi — na Kéfovi, potažmo na každém dalším živém kameni Božího chrámu. Petr je jedním z apoštolů. Jsme přece budováni na základě apoštolů a proroků. Ti byli vyučeni, vybudováni, přímo samotným úhelným kamenem, Bohem, Ježíšem Kristem. Jejich skutky a biblický zápis budoval a buduje všechna další pokolení křesťanů. Oni nám předali štafetu evangelia, kterou převzali od Krista. Naše je předávat štafetu evangelia dále, budovat další živé kameny církve. Všichni v Kristu jsou svatými knězi, kteří přinášejí duchovní oběti, zmocněni a pověřeni Kristem. Oběť živého, duchovního, chrámového kamene je budovat další stavební kameny chrámu skrze svědectví.

• Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je `vyvolený a vzácný´. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: `Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.´ (1 Petrův 2:4-6)

Církev je připodobněna nejen ke kamenné stavbě, ale také ke stavbě těla. Každý tělesný orgán, každá část těla, je skloubena s ostatními prvky těla. Stavební kameny Boží stavby se navzájem podpírají a na sebe navazují. Vyjměte cihlu ze stavby a zhroutí se. Trpí-li jeden orgán těla, trpí celé tělo. Církev, kterou nepřemůže peklo, je budována na každém jednotlivci, který pije a čerpá z praprvotního zdroje, nepohnutelné skály, úhelného kamene — Ježíše Krista.

• … z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Efezským 4:16)

Církev není pasivní organismus, je to aktivní organismus, kde je každý orgán činorodý, živen Kristem skrze Ducha svatého, takže On má prvenství ve všem. Proto není protimluv, když Kristus sděluje Petrovi, že na něm, na Petrovi, zbuduje svou církev. Kristus ji totiž buduje na každém svém knězi, jehož povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

Tak jako Bůh pověřil člověka, aby se z Boží moci rozmnožoval tělesně, tak jej také pověřil, aby se z moci Boží, „rozmnožoval“ duchovně, aby rozséval semeno evangelia.

• Dám jim, aby byli sadbou k slávě mého jména. Nebudou už v zemi hynout hladem, už nebudou snášet hanbu od pronárodů. (Ezechiel 34:29)

Jaké pověření dostala církev

Úhelným kamenem církve je bezesporu Pán Ježíš Kristus. Z něho celá stavba, celé tělo vyvěrá a roste. Na Něm je církev zbudována, Jím je vyživována. Tak jako Bůh pověřuje člověka, aby se z Boží moci tělesně rozmnožoval a tak budoval lidstvo; tak pověřuje svůj duchovní lid, svoji církev, aby hlásala Boží slávu, totiž — ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista, a tím budovala, rozmnožovala sama sebe, svatý Boží lid, Boží chrám. Bez Kristova základu, moci a pověření je člověk neplodný, jak tělesně tak duchovně. Daniel výstižně popsal činorodost Božích budovatelů církve takto:

• Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. (Daniel 12:3)

Můžeme tedy bezpečně prohlásit, že Matouš 16:18, totiž:

• A já ti pravím, že ty jsi Petr (Kéfa); a na té skále (Kéfě) zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou …

… není nejvhodnější text, který by potvrzoval, že Kristus je ta skála. V Písmu je mnoho jiných veršů, které bezpečně potvrzují, že Kristus je ta skála, ten úhelný kámen. Matouš, 16:18 nádherně upřesňuje širší pochopení církve. Církev je budována z Kristova pověření na každém jejím členu a každým jejím členem, který stojí na úhelném kameni, na Ježíši Kristu. První, ale v žádném případě poslední, kdo zvěstoval evangelium po Kristově ukřižování, byl právě Petr. Všichni v Kristu jsou Božími vyslanci, zástupci, vikáři. Nejsou z tohoto světa, mají občanství v nebesích a jsou vybudováni Kristem:

• Severu poručím: »Vydej!« a jihu: »Nezadržuj!« Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery od končin země, každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil a učinil. (Izajáš 43:6-7)

Každý živý kámen Božího chrámu, církve, byl vytesán úhelným kamenem, totiž Kristem:

• Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech. (Izajáš 43:21)

Každý živý kámen Božího chrámu, církve je vyslanec Krista:

• Vložím na ně znamení a ty z nich, kdo vyváznou, vyšlu k pronárodům … na daleké ostrovy, které zprávu o mně ještě neslyšely ani nespatřily moji slávu; budou hlásat moji slávu mezi pronárody. (Izajáš 66:19)

Zopakujme. Kristus řekl Petrovi (Kéfovi), že zbuduje svoji církev na Petrovi (Kéfovi), potažmo na všech a skrze všechny živé duchovní kameny Božího chrámu, tj. církve. Nejprve to oznámil Petrovi, protože Petr byl jeden z prvních, komu Otec zjevil, že Kristus je Mesiáš. Proto Ježíš Petrovi, jako prvnímu, hned další větou oznámil, jakou mocí a autoritou jej a všechny, jimž Otec zjevil Kristovo Mesiášství, pověřuje:

• A tobě dám klíče království Nebes, a cokoli svážeš na zemi, bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích. (Matouš 16:19) [KMS]

Tento biblický text způsobuje mezi upřímnými křesťany mnoho nedorozumění. Pokusme se o co nejvěrohodnější výklad. Klíče představují autoritu, moc, pověření. Jestliže soused předá klíče od svého bytu mé manželce, aby zalévala květiny, oprávnil a pověřil ji vstupem do svého „hradu“. Dostaneme-li klíče k jakémukoli majetku, tak jsme zmocněni a stáváme se reprezentanty majetku toho, kdo nám je svěřil do rukou.

V Matoušovi 18:19 Kristus zmocňuje Petra a všechny kdo věří, v Kristovo Mesiášství, aby reprezentovali svou skutečnou vlast — Nebesa. V rukou již mají klíče království Nebes. Jsou Kristovi milovaní a nejsou z tohoto světa. Proto, jako vyslanci Nebes, mohou jménem Krista na zemi prohlásit, co bylo svázáno nebo rozvázáno v nebi. Jinými slovy je toto zmocnění Božího lidu potvrzeno v následujícím, souběžném textu:

• Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (Jan 20:23)

Takový verš a kolik nedorozumění může způsobit! Zde Kristus zmocňuje své učedníky, aby odpouštěli nebo ponechávali hříchy lidí. Jak tomu všemu rozumět? Text Matouše 16:19, a Jana 20:23 plně pochopíme jen v následujícím kontextu, v kterém Kristus dává návod jak jednat s hříchem ve shromáždění věřících. Buďme pozorní:

• Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ,ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok‘. Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník. Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi. (Matouš 18:15-18) [KMS]

Jasně zde vidíme, že jakékoliv shromáždění věřících v Mesiášství Ježíše Krista, které jedná v souladu s Jeho evangeliem, je zmocněno, naprosto stejně jako Petr, prohlásit zda někomu Nebesa hřích odpustila nebo neodpustila. Potvrďme to znovu Písmem:

• Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi. (Matouš 16:19)

Každý v Kristu má klíče od nebeského království tak jako Petr. To není arogance nebo povyšování, je to „jen“ zjevená znalost Boží vůle. Sbor věřících vylučuje ze svého středu nenapravujícího se hříšníka, nikoli proto, aby jej potrestal, nebo aby se mu v osobním styku úplně stranil, ale proto, aby jeho duchovní negativní vliv neprokvasil celým shromážděním. Takový vyloučený by měl být sborem považován ne za bratra, ale za váženého člověka, kterému má být Kristus teprve zjeven osobním svědectvím Kristových kněží, tedy námi.

Znovu musíme zdůraznit, nejsou to věřící, kdo odpouštějí hřích hříšníkům v Nebesích; hřích v nebesích může odpustit jen Bůh. Každý věřící, je ale vlastníkem nebeských klíčů, proto zde na zemi reprezentuje Boží evangelium. Je Božím knězem, proto může vyřknout postihy, které již vynesla Nebesa. Postihy se nevyhnou nikomu, kdo odmítá víru v Mesiáše Krista, který na kříži zastoupil svoji církev v potrestání.

Jestliže věřící „v něco“, řekne věřícímu nebo sboru věřících v Krista, že věří např. v reinkarnaci a bibli chápe jen jako doplňkovou moudrou, duchovní literaturu; nebo že Ježíš je jen jedna z mnoha cest k Bohu; nebo že všechna náboženství mají částečnou nebo úplnou pravdu; nebo (mi přišel email) že teroristé, kteří narazili s letadlem do newyorských mrakodrapů, také umírali s modlitbou na rtech a v srdci, proto jim nemohu upřít víru; nebo že boha nalézá v přírodě; nebo že každý, kdo věří v jednoho boha, musí věřit v toho samého, nebo že jsme byli na tento svět nasazeni mimozemskými civilizacemi atd. atp., potom, každý v Kristu je zmocněn říci takovému jakoby „věřícímu“ děsivou pravdu, že je svázán v Nebesích. Kristus dal znovuzrozeným klíče Nebes; nejenom Petrovi. Proto můžeme směle svázat na zemi to, co již Bůh svázal v nebesích.

• Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. (Jan 12:48)

Jestliže ale někdo řekne věřícímu nebo sboru věřících v Krista, že věří, že Ježíš Kristus zemřel osobně za jeho hřích, že jej Kristus v potrestání zastoupil, že vložil svoje provinění na Krista a On jej očistil, jedná a chová se podle této víry, tj. kaje se, obrátil se od světa ke Kristu; potom každý v Kristu je zmocněn mu říci radostnou pravdu, že jej Nebesa rozvázala, že už není svázán satanem. Kristus dal znovuzrozeným klíče Nebes; nejenom Petrovi. Proto můžeme směle rozvázat na zemi to, co již Bůh rozvázal v nebesích.

• A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; (1 Janův 5:11-12a)

Věřící v Krista říkají jen to, co jim pověděl v Písmu Bůh, Duch svatý. Jako Boží vyslanci zde na zemi jen předkládají Boží rozhodnutí. Co Bůh v nebesích svázal, to jeho lid zde na zemi prohlašuje za svázané. Co Bůh v nebesích rozvázal, to jeho lid zde na zemi prohlašuje za rozvázané. Boží lid, má zmocnění přímo od Pána Ježíše Krista, aby hlásal světu Boží vůli.

Poslední slovo: Kristus je základní, úhelný kámen, na kterém stojí a je budována církev. My všichni, kdo mu patříme, jsme budováni prvotně na Kristu, a druhotně na všech, kdo nás vyučili evangeliu. První byli Petr, apoštolové a proroci.

AMEN