Jaroslav Kernal, Praha 18. prosince 2016

Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Dnes před sebou máme verše, které někteří lidé řadí k těm nejvíce kontroverzním v prvním listu Timoteovi. Nemyslím si, že to je oprávněné, protože ten text neříká nic jiného než to, co najdeme na řadě dalších míst Božího slova. Kdybych to měl velmi jednoduše shrnout, řekl bych, že mluví o rozdílu mezi mužem a ženou – i když to je nakonec ten důvod, proč je tento text považován za kontroverzní. Pojďme ale nejprve tento text, resp. celou 2. kap. přečíst.

Oddíl, který máme před sebou, začíná výzvou k modlitbám. Smyslem a cílem je zbožný život v tichosti a pokoji. Kristus nás povolal k tomu, abychom žili pokojně, abychom byli činitelé pokoje.

• Mt 5:5.9 Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. … Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Ježíš blahoslaví ty, kdo žijí tichým životem, ty, kdo působí pokoj, nikoliv rozruch, rozbroje, rozkoly. Blahoslaveni nejsou ti, kteří mají ostré lokty, kteří se umí ozvat, kteří jsou slyšet i vidět zdaleka, blahoslaveni nejsou ti, kteří mají výraznou osobnost, kteří jsou velmi asertivní, ale Ježíš blahoslaví tiché a pokojné. On sám je tichý a pokojný a zve nás k tomu, abychom se od něj učili tichosti i pokoře srdce (Mt 11,29). Prorok Izajáš prorokoval o Kristu slova, která na sebe Ježíš vztahuje v Matoušovi:

• Mt 12:18-21 Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. A v jeho jménu bude naděje národů.

Všimněte si, jak Písmo spojuje tichost, pokoj a mírnost srdce a duše, s tichostí, mírností a pokojem života. Vnitřní postoj se projevuje navenek. Úplně stejně to můžeme v protikladných věcech, když nás Bůh vyzývá, abychom od sebe vzdálili všechu zlobu, všechen hněv a křik. Nebo si můžeme všimnout, jak Pavel popisuje skutky těla:

• Galatským 5:20-21 … rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci.

To vše je protikladem tichého a pokojného života, protikladem skutečné zbožnosti, která pramení ze znovuzrozeného srdce, z moci Ducha svatého, který v nás přebývá. Toto je kontext našeho dnešního textu, textu, který je určený ženám. To ale neznamená, že by muži, bratři, mohli jít domů. Je celá řada důvodů, proč se muži musí učit, co Písmo říká, ženám a proč se ženy musí učit, co Písmo říká mužům. Všichni potřebujeme dobře naslouchat tomu, co říká tento text Božího slova a učit se z něj Boží moudrosti. Pojďme tedy k prvnímu bodu dnešního kázání. Před námi je:

I. Prohlášení (v. 11-12)

• 1Tm 2:11-12 Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.

Pavel pokračuje ve svých příkazech církvi – mluví o tom, jak to má v církvi vypadat. Církev má stavět na evangeliu, nikoliv na zákoně, jak jsme to viděli v první kapitole, má se na prvním místě modlit a ne hledat svou sílu v tělesných, pozemských věcech. Muži i ženy se mají modlit a tak mají projevovat svou zbožnost. Nyní jde ještě o kousek dál a od modliteb se přesouvá k vyučování. Celý kontext – celá druhá a třetí kapitola je napsaná na pozadí rozdílů mezi mužem a ženou. Ten rozdíl byl patrný už v předchozích verších (v. 8-10), kdy jsme mluvili o modlitbě, je naprosto zřejmý na tomto místě a pokračuje ve třetí kapitole, kde se dál Pavel zabývá vyučování v církvi, které je svěřeno na prvním místě starším, což mají být zbožní, zralí a v Božím slově zakotvení muži. Takže tady máme modlitbu mužů a žen (v. 8-10) a vyučování žen a mužů (2,11-15 a 3,1-7).

Někteří lidé si myslí, že Pavel těmito slovy reagoval na nějaké problémy v efezské církvi. Předpokládají určité problémy a potom vidí tento text jako Pavlovu reakci na ně. Na základě těchto úvah potom tvrdí, že tento text určen specificky jenom efezské církvi a netýkal se žádných jiných církví a není závazný ani pro nás. Na tomto základě jsou potom ustanovovány ženy jako starší a kazatelky – navzdory tomu, že následný text, který je o starších tvrdí, že starší má být muž (což podobně říká i list Titovi). Ale v samotném textu není nic takového, na čem bychom mohli podobná tvrzení postavit. Už minule jsme mluvili o tom, že mužům je přikázáno (v. 8), aby se modlili na každém místě – ve shromáždění i mimo shromáždění. Je tam použítá fráze, která odkazuje na jakékoliv místo, na jakoukoliv církev – nejde jenom o církev v Efezu. A text, kterým Pavel celý oddíl uzavírá na konci třetí kapitoly, mluví naprosto srozumitelně:

• 1 Timoteovi 3:15 … abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.

To jsou slova, která jsou naprosto univerzální. Tady máme návod, manuál k církvi. Jestli chceme vědět, jak má vypadat církev, jak má fungovat církev, jak máme co dělat v církvi, máme jít na prvním místě do Pavlových listů Timoteovi a Titovi, protože Pavel tyto dopisy napsal právě z toho důvodu, aby jak Titovi tak Timoteovi ukázal, jak je třeba si počínat v Božím domě, čímž nemyslí budovu, ale církev živého Boha. Takže prohlášení, která zde Pavel činí, jsou prohlášení univerzální, stále platná pro každou církev na každém místě. Týkají se jak modliteb, tak vyučování, tak také správy církve staršími a služebníky.

Máme zde tedy jasné a jednoduché prohlášení, které říká, že žena nemá vyučovat muže. Právě v tomto smyslu musíme rozumět Pavlovým slovům, že nedovoluje ženám učit. Nemluví tady o manželkách a manželích, jak je to např. v B21, kde překladatel posunul smysl tohoto textu někam úplně jinam, když říká „nestrpím, aby žena poučovala nebo sekýrovala manžela. Ať je raději tiše…“ (1Tm 2,12 B21). Takový překlad by spíš ukazoval na domácí neshody a problémy v manželství, ale Pavel mluví o fungování církve. Mluví o vztahu mezi mužem a ženou obecně. Dokonce dvanáctý verš má na začátku malé slovíčko, které vyjadřuje kontrast – něco jako „ale“ nebo „neboť“. Tak to najdeme v kralickém překladu, kde je „neboť ženě nedopouštím učit, ani vládnout nad mužem…“ nebo v Pavlíkově překladu: „vyučovati však ženě nepovoluji, ani ovládat muže…“ To ukazuje, že Pavel dává jedenáctý a dvanáctý verš do kontrastu, kdy dvanáctým veršem vysvětluje to, co prohlašuje ve verši jedenáctém, že žena se má nechat vyučovat v tichosti s veškerou podřízeností. Použité sloveso je v rozkazovacím způsobu – vyjadřuje tedy příkaz.

Stejně jako u předchozích veršů je to znovu o postoji srdce na prvním místě – v tichosti s verškerou podřízeností. Toto je postoj, který musí být vlastní všem křesťanům, nejenom ženám. Poslouchejte, co napsal Jakub o zbožnosti, a všimněte si, jak souvisí s tichostí a poslušností, podřízeností:

• Jakubův 1:21-22 V tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe!

V tichosti přijměte Slovo a podřiďte se Slovu, tedy jednejte podle něj. To je způsob, jak můžete růst ke spasení, v milosti, v poznání Boha. Kde není tichost, tedy pokora, tam nemůže být ani řeči o přijímání Slova, kde není podřízenost, tedy poslušnost Slovu, tam nemůže být ani řeči o jednání podle něj – a tam nemůže být ani nové srdce. Tichost a podřízenost – to je postoj, který musí být vlastní mužům i ženám, kteří rozhodli pro následování Krista. Je to naprostý protiklad k pýše a aroganci, které jsou tak typické pro lidské srdce – jak srdce muže, tak srdce ženy. U muže se tato snaha ovládat druhé obvykle projevuje tvrdostí, bezohledností a neústupností, u žen potom spíše intrikami a taháním za nitky někde v pozadí. V obou případech je to špatně, je to hřích. Proto Pavel píše dvanáctý verš.  Doslova bychom ho mohli přeložit:

• 1Tm 2,12 Neboť ženě učit nedovoluji ani ovládat muže, ale být v pokoji.

Ten text říká, že žena nemá mít moc nad mužem ani ovládat muže. Mohli bychom ta slova přeložit také tak, že žena nemá mít autoritu muže. Nemá si přivlastňovat to, co náleží muži, nemá být jako muž, protože žena není muž – a právě tak muž nemá být jako žena, protože muž není žena. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Jinak stvořil muže a jinak stvořil ženu, jiného stvořil muže a jinou ženu, jinou funkci určil muži a jinou funkci určil ženě. Ale muž i žena mají stejnou hodnotu před Bohem. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Dokonce v Kristu už není rozdílu mezi mužem a ženou (Ga 3,28) – a zde musíme dobře porozumět tomu, co to znamená v Kristu a o čem přesně mluví ten text v listu Galatským, protože na druhé straně je mnoho rozdílů mezi mužem a ženou, rozdílů, které jsou zde od stvoření, které vycházejí z Božího záměru s člověkem, a tyto rozdíly máme zachovat – a o tom je, mimo jiné, náš text. Tohle je pravděpodobně ta nejvíce kontroverzní věc v našem textu.

Jsou lidé, kteří chybně aplikují Ga 3,28 na 1Tm 2,12 a následně tvrdí, že šlo jenom o nějaký nám neznámý problém v Efezu, ale jinak nezáleží na tom, jestli je někdo muž nebo žena – v církvi je to úplně jedno. V Kristu skutečně není rozdíl, protože v Kristu jsme nové stvoření, jsme nový člověk, jsme jednou jedinou nevěstou Ježíše Krista, ale zároveň zůstáváme muži a ženami se všemi svými odlišnostmi, včetně těch funkčních, o nichž je druhá a třetí kapitola první Timoteovi.

Někdy se lidé dokonce snaží vysvětlit důvod Pavlova zákazu toho, aby ženy vyučovaly muže tím, že prý ženy v Pavlově době byly nevzdělané, což už dneska neplatí a tak mohou ženy v církvi vyučovat. Ale to není, co říká Pavel. On uvádí úplně jiné argumenty a my se na ně za okamžik podíváme. Ale ještě než to uděláme, chtěl bych se podívat na několik dalších aplikací, které z těchto dvou veršů vyplývají.

Žena nemá vyučovat muže a my musíme porozumět tomu, co přesně to znamená. Jedná se tady o vyučování v církvi, tedy vyučování duchovním věcem, duchovním pravdám. To neznamená, že žena nemůže mluvit o duchovních věcech. Má! Musí! Stejně jako muž je i žena povolaná k tomu, aby svědčila druhým lidem o Kristu – aby svědčila všem lidem, stejně jako se má za všechny lidi modlit. A když druhým lidem vysvětlujete evangelium, je to určitý druh vyučování. Ale to není učení, o němž je řeč v našem textu. Zde je učení spojené s autoritou – kdo vyučuje druhé, stojí v autoritě, kterou mu dává Boží slovo, které vyučuje. A to je něco, co není dovoleno ženám ve vztahu k mužům. Neznamená to, že ženy nemají vyučovat vůbec – podívejte se do listu Titovi:

• Titovi 2:3-4 … starší ženy ať … vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné…

Podobně jsou matky zodpovědné za to, aby vyučovaly své děti Je to na prvním místě zodpovědnost otců, ale matky se na tom s nimi musí podílet.

• Př 1:8-9 Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj. Budou ti půvabným věncem na hlavě a náhrdelníkem na tvém hrdle.

Vidíme, že ženy mají učit. Ale nemají vést muže – žádným způsobem, ani skrze vyučování. Z našeho textu vyplývá, že zodpovědnost za vyučování Božího slova v církvi i v rodině leží na mužích. Oni jsou těmi, kdo mají vést, komu byla svěřena autorita. Jak mají vést? Jako Ježíš! A to znamená, že budou obětavě milovat, ochotně sloužit a trpělivě vyučovat. Muži jsou zodpovědní za to, aby šli do Písma, aby strávili čas s Bohem a potom učili svou rodinu, učili církev. To je něco, co Bůh svěřil mužům, a dal jim to jako svým správcům. Muži, bratři, máte jít do Bible, sytit svou duši a vyučovat své blízké i své bratry a sestry v církvi. Je zodpovědností každého muže, aby kopal v Božím slově, aby těžil Boží moudrost z každého slova, které vychází z Božích úst. Možná to bude znamenat, že bude muset opustit své záliby nebo koníčky, možná to bude na úkor přátel nebo nějakých dalších zájmů, ale povede to k tomu, že muž bude mužem, jakým ho chce mít Bůh – skrz naskrz prosycený Božím slovem, tichý a pokorného srdce, jemný, citlivý a připravený sloužit své rodině, fyzické i duchovní, v moci Ducha svatého. To je něco, co přímo vyplývá z našeho textu. To je radikální povolání – jak pro ženy, tak pro muže. Žijeme v době, kdy se ženy nechtějí podřizovat a muži nechtějí sloužit, žijeme v době, kdy každý myslí jenom na to, jaký má nárok, žijeme v době, kdy ženy chtějí vyučovat a vést a muži jsou líní, zbabělí a lhostejní. A právě proto je dneska tento text tak kontroverzní. Právě proto ho tolik lidí převrací a překrucuje – aby mohli uspokojit svoje zájmy a svoje touhy, svou lenost a pohodlnost. Ale Bůh nás volá k tomu, abychom se radikálně odevzdali Kristu a jeho Slovu, abychom v tichosti přijali zasévané Slovo a podřídili mu své životy – jak muži, tak ženy.

Jak tedy Pavel odůvodňuje svůj zákaz? Podívejte se do dalších dvou veršů:

II. Zdůvodnění (v. 13-14)

• 1Tm 2:13-14 Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení.

Pavel nás vede do prvních kapitol knihy Genesis. Všimněte si, jak se staví k prvním kapitolám Bible, které jsou dnes tolik napadány. Mnozí říkají, že to je jenom „teologické“ vysvětlení vzniku světa a člověka, ale nemá to nic společného se skutečností – jinými slovy říkají, že to je taková pohádka, přičemž pravým zdrojem autority a pravdy je evoluční věda. Ale co dělá Pavel? Pavel bere příběh první, druhé a třetí kapitoly Genesis a staví na nich svůj praktický argument. Bere ten příběh naprosto vážně a velmi doslovně. Muž má vést ženu, protože muž byl stvořen první a teprve potom žena. Žena nemá učit muže, protože žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. To je Pavlovo vysvětlení. Pokud přijmeme evoluční vysvětlení vzniku světa a původu člověka, potom tyto argumenty přestávají mít smysl. Zpochybnění prvních kapitol Genesis vede ke zpochybnění rozdílů mezi mužem a ženou, vede to k destrukci řádu ve stvoření, ve společnosti i v církvi, vede to ke zneplatnění Pavlových argumentů v prvním Timoteovi, které se týkají fungování církve, takže církev je následně budována spíše podle lidských představ než podle jasného vzoru, který nám dává Písmo. Nehledě na to, že zpochybnění prvních kapitol Genesis ničí také celý koncept spasení, protože podobný argument, jako používá Pavel na tomto místě, používá také v Římanům 5:

• Ř 5:12.17 Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. … Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.

Zpochybněním Genesis nezůstane kámen na kameni – otázky spasení, hříchu, smrti, manželství i církve – to všechno má svůj kořen v prvních kapitolách knihy Genesis. Řádem ve stvoření a tím, co stalo při pádu člověka, Pavel zdůvodňuje svůj zákaz, aby ženy vyučovaly muže.

Muž byl stvořen z prachu země a vdechl do něj dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. Byl stvořen jako vrchol stvoření. Potom Bůh vysadil zahradu v Edenu a tam postavil člověka, kterého vytvořil (Gn 2,7-8).

• Gn 2:18.21-22 I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ … I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.

Vidíme, že žena byla stvořena z muže a pro muže. Muž byl stvořen, aby vedl, vyučoval a staral se, sloužil. Žena byla stvořena jako pomoc muži rovná. Proto žena nemá vést, nemá vyučovat, ale má se nechat vyučovat. Proto je zodpovědností a povinností muže, aby vedl a vyučoval. Proto také Písmo mluví o Adamově selhání, Adamově pádu, o tom, že to byl Adam, skrze koho vešla do světa smrt – ačkoliv to byla Eva, kdo byla oklamána a ocitla se v přestoupení. Eva byla oklamána hadem, Adam byl sveden ženou. Dobře to můžeme vidět ve třetí kapitole Genesis, kde se snaží všichni hodit vinu na toho druhého – Adam vyčítá Bohu, že za jeho hřích může ta žena, kterou mu Bůh dal, žena říká, že to byl had, kdo jí svedl… Je to typické a myslím, že to všichni velmi důvěrně známe, protože je to něco, co je nám vlastní, co stále znovu děláme, když se dopustíme nějakého přestoupení, provinění nebo hříchu. „Já nic, já muzikant.“

Pavel ukazuje na řád, který Bůh dal do svého stvoření – Bůh je ten, kdo stvořil autoritu – a to je něco, co vychází z Boží přirozenosti i z řádu, který je uvnitř Boží trojice: Otec miluje Syna, Syn se podřizuje Otci a dokonale ho poslouchá, Otec dává Synovi Ducha a Syn posílá Ducha a Duch, který vychází z Otce, zvěstuje všechno, co přijímá od Syna. Vidíme princip autority a podřízenosti uvnitř Boha, uvnitř Boží trojice – při současném zachování rovnosti všech osob Boží trojice. To je způsob, jak Bůh stvořil svět. Všechno stvořil podle řádu. Zřizuje autority v institucích, které ustanovil – vládce ve státě a my se máme podřizovat vládám, které máme (Ř 13,1-2), ustanovuje vedoucí v církvi, starší, jimž se máme podřizovat:

• Židům 13:17 Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat.

Všichni křesťané jsou královským kněžstvem, jsou si před Bohem všichni rovni, jsou jeden v Kristu Ježíši, mají stejný přístup k Bohu, ale mají rozdílnou míru zodpovědnosti, kterou jim Bůh svěřil. Starší nejsou vyšší třídou křesťanů, ale jsou většími služebníky ostatních křesťanů.

Stejně tak Bůh ustanovil muže, aby byl hlavou ženy – ačkoliv muž a žena jsou jedním tělem, jsou jedno, mají stejný přístup k Bohu, jsou si rovni před Bohem, jsou zodpovědní za své hříchy a svůj vztah s Bohem. Přesto Bůh každému z nich svěřil jinou míru zodpovědnosti a určil každému z nich jinou roli. Podívejte se do Efezským 5, kde se tím Pavel zabývá podrobněji:

• Ef 5:21-27 V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

To je řád, který Bůh ustanovil pro vztah mezi mužem a ženou. Je to něco, co vidíme v celém Písmu od Genesis po Zjevení. Je to svědectví, které zní jednohlasně, zní stále stejně, není to něco, co by bylo závislé na kultuře, na podmínkách, ve kterých žijeme nebo na vnějších okolnostech. Je to něco, co platí pořád – a zároveň je to něco, co bylo vždy nějakým způsobem převraceno a překrucováno. Muži zneužívali autoritu, kterou jim Bůh svěřil a místo toho, aby ochotně sloužili ženám a obětovali se pro ně, zotročovali je a dělali z nich své služky. Ženy, místo toho, aby se pokojně poddávaly svým mužům jako Kristu, snažily se všemožným způsobem získat autoritu nad muži a ovládat je, být tím „krkem, který kroutí hlavou“, jak můžete občas slyšet.

Tento text neříká nic ani o hodnotě mužů a žen, ani o inteligenci mužů a žen, neříká nic ani o náchylnosti k hříchu mužů a žen – Pavlův argument vychází z historických událostí a na nich staví. Je to stejné, jako když Písmo říká, že spása je ze Židů (J 4,22), protože Ježíš je potomek z rodu Davidova (2Tm 2,8). Nemusí se vám líbit, že spása je ze Židů – copak by stejně dobrý spasitel nemohl být Čech nebo Číňan? Můžete být proti tomu, ale nic s tím neuděláte, protože tak to Bůh ustanovil. Je to historický fakt, ze kterého vyplývají závažné důsledky. Totéž platí o ženách a mužích. Žena není horší ani lepší než muž, není méně ani více inteligentní, není více náchylná k hříchu, protože muž i žena jsou naprosto zkažení ve své přirozenosti a mrtví ve svých vinách a hříších. Ale je tady řád stvoření ustanovený Stvořitelem, podle kterého máme žít a jednat. A to nás vede k závěrečnému verši dnešního textu:

III. Řešení (v. 15)

• 1 Timoteovi 2:15 Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti.

Tady máme verš, který je trochu komplikovný. Doslovný překlad zní: Zachrání se skrze plození dětí, jestliže setrvají ve víře a lásce a svatosti se střízlivostí. Vzhledem ke svědectví zbytku Písma můžeme odmítnout myšlenku, která se vkrádá, že žena bude spasena jenom jako matka nebo skrze mateřství. Podobně musíme odmítnout myšlenku, že setrvání ve víře, lásce a svatosti se týká dětí – gramaticky to není možné. Ale vzhledem k odkazům na první kapitoly knihy Genesis bychom zde skutečně mohli vidět poukaz na poslání, které Bůh svěřil člověku poté, co ho stvořil. První kapitola knihy Genesis mluví o stvoření člověka jako muže a ženy a teprve druhá kapitola popisuje detaily stvoření muže a ženy. A v první kapitole čteme, že potom, co Bůh stvořil člověka (ještě před pádem), mu dal také úkol, dal mu poslání, smysl existence:

• Genesis 1:28 A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

Člověk, který byl stvořen k obrazu Božímu, měl naplnit zemi Božím obrazem – celá země se měla stát Božím královstvím. A tak to také bude, moji milí. Ale nedojde k tomu skrze fyzické plození potomstva, ale skrze duchovní potomstvo, nikoliv skrze přirozené, tělesné narození, ale skrze nové narození, znovuzrození z Ducha svatého. A to je možné jenom skrze kázání evangelia všem národům až na sám konec země. To nás vede do hloubky patnáctého verše, který celý směřuje ke spasení.

Písmo opakovaně říká, že žena bude spasena stejně jako muž. Právě o tom je druhá polovina patnáctého verše, kde je sloveso v množném čísle – jestliže setrvají ve víře… Kdo? Nejde o děti, jak jsem už řekl, ale buď jde ženy obecně, odhlédnuto nyní od Evy, nebo jde o Adama s Evou, o nichž je řeč v předchozích dvou verších, potažmo o muže a ženy obecně, protože muži, stejně jako ženy jsou od stvoření, od Adama a Evy, spaseni jenom z milosti skrze víru (Ef 2,8). Nikdy to nebylo jinak. Dětmi Abrahamovými, tedy spasenými lidmi, dětmi Božími, jsou lidé víry – od Ábela, přes Henocha, Noeho, Abrahama, Mojžíše, Davida, Pavla, Timotea až po současnost.

Spasení z milosti skrze víru bylo připraveno před stvořením světa, kdy byl vybrán Beránek, který kvůli nám přišel na konci časů (1Pt 1,20). A zaslíbení tohoto spasení bylo dáno už prvním lidem, Adamovi a Evě. Nebylo to v takové plnosti a v takové míře, v jaké to máme my, ale i oni dostali slib záchrany, skrze kletbu, kterou Bůh uvalil na hada:

• Genesis 3:15 Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.

Z Písma se zdá, že Eva nějak porozuměla tomuto slibu, protože když se jí narodil syn, dala mu jméno Kain a řekla:

• Genesis 4:1 Získala jsem muže, a tím Hospodina.

Což nás vede k vysvětlení našeho textu z první poloviny patnáctého verše. Pavel mluvil o stvoření muže a ženy, mluvil o pádu muže a ženy a nyní mluví o spasení muže a ženy. První polovina patnáctého verše je v této linii – stále se mluví o Evě, i když jako reprezentantce žen. Bude spasena skrze plození dětí.

• Galatským 4:4-5 Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.

Právě sem směřuje celý tento oddíl, k evangeliu, ke spasení skrze Krista narozeného z ženy, k Ježíši Kristu, který přišel, aby zachránil hříšníky, který se stal obětí smíření za naše hříchy. To je samotný závěr celé kapitoly, který mluví o setrvání ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti.  

• Matouš 24:13 Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

To je o zbožnosti, která vychází z evangelia – spasení skrze víru, v činné lásce, ve svatosti a střízlivosti, spasení které je jenom v Kristu. On je prostředníkem mezi člověkem a Bohem, člověk, muž narozený z ženy, Ježíš Kristus. To je celé tajemství zbožnosti:

• 1 Timoteovi 3:16 Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Zbožná žena, která následuje Krista, je pokorná a poddaná, je to žena, která je tichá a vyučuje se ve vší podřízenosti – v tichosti přijímá zaseté slovo a podle slova také jedná, žije v podřízenosti Kristu a jedná k jeho slávě, jak se sluší na ženy, které se rozhodly pro zbožný život. Je to žena, která je spasená z milosti skrze víru v Ježíše Krista, zdobí se dobrými skutky a setrvává ve svatosti a střízlivosti.