Smrt smrti ve smrti Kristově

Jaroslav Kernal, Praha 15. dubna 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Dneska máme výjimečné shromáždění. Není to proto, že bychom chtěli zavádět nějaké nové tradice, ale je to proto, že chceme využít příležitost a připomenout si ukřižování Pána Ježíše Krista. Není to něco, co bychom jinak nedělali – každý týden se zaměřujeme na Pána Ježíše Krista, na jeho ukřižování, smrt, pohřbení i slavné vzkříšení. To je podstata evangelia, to základ našeho života jako jednotlivců, kteří jsme uvěřili Bohu, to je základ církve, která je složená ze znovuzrozených křesťanů. S evangeliem stojí a padá jak křesťanství jako takové, tak životy těch, kdo uvěřili, tak také církev samotná. Evangelium dává život jednotlivcům i církvi. Proto také tam, kde nezní evangelium nebo kde zní falešné, všelijak pokroucené evangelium, ať už je to evangelium skutků nebo lidských zásluh, evangelium prosperity nebo lidských zkušeností, tam nemůžeme a neměli bychom mluvit o církvi. Kde není Kristovo evangelium, tam nemohou být křesťané a tam nemůže být a ani není Kristova církev.

Na začátku jsme četli celou patnáctou kapitolu Pavlova listu do Korintu, kde Pavel opakuje evangelium křesťanům v Korintu. Proč to Pavel dělal? Korintská církev byla plná problémů – sektářství, tolerování vážných a zjevných hříchů, křesťané se kvůli svým sporům hnali navzájem k soudu, další byli plní pýchy a povyšovali se nad druhé kvůli poznání, že maso obětované modlám nic neznamená, ale už neměli rozpoznání, že když chodí jíst to maso do pohanských chrámů, že se tím podílejí na modloslužbě, měli zmatek ve vztazích v manželství, v nichž některé ženy chtěly být hlavou a řídit druhé, měli zmatek ohledně duchovních darů, ale chyběla jim vzájemná láska, která je poznávacím znakem opravdových křesťanů (J 13,34–35), na společných shromážděních panoval chaos, byli bezohlední, místo aby se dělili o jídlo jedni se přejedli a na druhé nezbylo a jiní se opili. A Pavel je v dopise hodně napomíná a dává jim celou řadu praktických pokynů, co mají dělat. Ale koruna je v patnácté kapitole, kde je evangelium, protože bez evangelia žádné praktické pokyny nakonec nemají smysl a povedou jenom k vnějšímu farizejství nebo zákonictví. Proto potřebujeme stále znovu slyšet dobrou zprávu o Kristově ukřižování a vzkříšení.

Součástí této dobré zprávy je jedna věc, na kterou se chci dnes zaměřit – a to je zlomení ostnu smrti. Pán Ježíš přemohl smrt, proto může nejenom Pavel, ale každý křesťan volat: „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ Jako podtitul dnešního kázání jsem použil slavný titul knihy Johna Owena Smrt smrti ve smrti Kristově a chci, abychom se dnes společně podívali na několik věcí, které se týkají smrti. Podíváme se nejprve na původ smrti, kde se vzala na světě a proč tady je. Dále se zastavíme u převahy smrti, tedy u toho, jak smrt vládla v tomto světě a nakonec se podíváme na porážku nebo přemožení smrti ve smrti Kristově. Pojďme k prvnímu bodu.

I. Původ smrti

Od začátku září loňského roku společně procházíme knihou Genesis, knihou počátků, knihou původu – viděli jsme počátek světa, původ všeho živého, stvoření člověka, muže a ženy, a viděli jsme také pád člověka do hříchu, což je vlastní původ smrti. Bůh stvořil pro člověka zahradu Eden, kde všechno podporovalo život maximálním způsobem. Trochu si to někdy představuji jako takový „skleník“, kde všechno kvete, raší, budí, roste to doslova před očima, kde je plno života, kde jsou všechna zvířata, která tam Bůh přivedl, aby je Adam pojmenoval. Byly tam stromy obsypané nejrůznějšími plody a rostliny, které byly dobré k jídlu. Z Edenu vycházela řeka, která zde pramenila, dělila se na čtyři toky a napájela, jak zahradu, tak celý zemský povrch. To asi nebyl nějaký drobný zurčící potůček, ale muselo to být něco ohromného, nádherného a mocného.

Uprostřed zahrady dal Bůh vyrůst stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. A Bůh člověku dal všechno v zahradě kromě jediné věci – jíst ze stromu poznání dobrého a zlého.

• Genesis 2:17 Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.

Adam s Evou neposlechli Boha, vzbouřili se proti němu a jedli ze stromu poznání dobrého a zlého, a do světa vstoupila smrt. Co je to smrt? V obvyklém slova smyslu se o smrti mluví jako o bezživotí těla. Slovníková definice (Šikl) říká, že smrt je nevratná ztráta celovztaženého uspořádání organizmu, jinými slovy nevratná zástava všech funkcí organizmu. K tomu jedna poznámka na okraj – jde o nevratnou ztrátu, zástavu, což musíme zdůraznit vzhledem k tomu, že jsou lidé, kteří tvrdí, že zemřeli a např. se setkali s Bohem nebo s něčím, někým, něco zažili atd. V jejich případě nešlo o nevratnou ztrátu, zástavu, ale dočasnou, takže bychom neměli mluvit o smrti.

Ale když se podíváme do Písma, vidíme, že Adam s Evou v okamžiku, kdy pojedli plody ze stromu poznání dobrého a zlého, neutrpěli okamžitou nevratnou ztrátu životních funkcí. Spíš bychom řekli, že začali umírat – mohli bychom říci, že se dostali z procesu života do procesu smrti, umírání. Před nimi byl strom života, který jim mohl zajistit věčný život, ale oni si vybrali strom smrti. Vybrali si život postavený na poznání dobrého a zlého, který vede ke smrti, přijali, jedli, umístili dovnitř sebe tento způsob existence, tedy umírání, oddělení se od života, který je z Boha samotného.

Nicméně fyzicky nezemřeli okamžitě, takže můžeme říci, že z biblického hlediska není smrt totéž, co z biologického hlediska. Smrt z biblického pohledu znamená oddělení od Boha, který je zdrojem života. Je to oddělení celého člověka, fyzického, tedy vnějšího i duchovního, vnitřního člověka od Boha. Přesně tohle se děje v Edenu – Adam s Evou jedí ze stromu poznání dobrého a zlého, což je vzpoura, otevírají se jim oči, takže vidí, že jsou nazí a snaží se vymyslet svůj vlastní postup na zakrytí své nahoty, což je počátek hledání vlastní cesty vyřešení problému hříchu, tedy tady je původ všech falešných náboženství, oddělují se jeden od druhého, a když slyší přicházet Boha, schovávají se doprostřed stromoví v zahradě. Každá jedna ta věc sama o sobě ukazuje na to, že jsou duchovně odděleni od Boha, že už nežijí tím životem, který jim dal Bůh a ve kterém mohli pokračovat v nevinnosti a čistotě, kdyby jedli ze stromu života. A celé je to završeno i tím fyzickým oddělením, když je Bůh vyhání z ráje pryč od své tváře a ze své přítomnosti. Všichni potomci Adama a Evy se rodí duchovně oddělení od Boha a rodí se do života, který nakonec vždy vede k fyzické smrti. Všichni lidé umírají. Boží slovo to na jednom místě vyjadřuje takovým paradoxem:

• Ef 2:1–2 I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.

Žili jste mrtví v hříších. Rodíme se do tohoto světa duchovně mrtví ve vztahu k Bohu – ale nejsme duchovně mrtví ve vztahu k duchovnímu světu, který je nepřátelský vůči Bohu, jakkoliv hezky se tento svět může tvářit, a žijeme v této mrtvosti až do chvíle nevratné ztráty životních funkcí. To je smrt.

Smrt vstoupila do tohoto světa skrze člověka. Skrze lidskou vzpouru a skrze lidský hřích. Od té chvíle smrt v tomto světě vládne a všichni lidé jsou jí poddáni. Smrt je důsledkem hříchu, Pavel mluví o tom, že je mzdou hříchu (Ř 6,23). Není trestem, ale je mzdou, tedy adekvátní odpovědí na hřích, zaslouženou reakcí na hřích. Smrt je důkazem toho, že člověk je hříšník, je důkazem toho, že každý člověk je hříšník, protože každý člověk zemře. V celé historii světa víme jenom o dvou lidech, kteří nezemřeli – a mimochodem nebylo to proto, že nebyli hříšníci, ale proto, že Bůh je ospravedlnil svou milostí a ze svého rozhodnutí je povolal k sobě – jsou to Henoch a Elijáš. Bůh pro to měl své důvody a o jednom z nich si povíme za chvíli.

Smrt je protikladem k životu, který je z Boha, a to je jeden z důvodů, proč je smrt nazývána Božím nepřítelem. Bůh používá smrt ve svých plánech v tomto světě, ale smrt není něčím, co by bylo jakkoliv slučitelné s Bohem. Bůh je život! Bůh je láska a světlo. Právě tak Bůh používá v tomto světě svévolníky, hříšníky a násilníky, diktátory i oligarchy k tomu, aby v tomto světě prosadil své záměry a dovedl vše ke svému cíli, jímž je spasení vyvolených a nové nebe a nová země, které budou naplněné Boží slávou. Bůh všechno činí ke své slávě. To nás vede dál:

II. Převaha smrti

V posledních dvou letech jsme doslova bombardováni smrtí ze všech stran. Lidé umírali s kovidem a někteří dokonce na kovid a sdělovací prostředky každý den chrlily zprávy o počtech zemřelých. Možná, že mnoho lidí zemřelo v důsledku toho, že poslouchali takové zprávy! Dnes znovu slyšíme o mrtvých, tentokrát z bojů na Ukrajině. Ale valí se to na nás stejně. A vypadá to, že někteří lidé jsou překvapeni, že tady něco takového jako smrt je. Zdá se, že v moderní – a dodejme také – bezbožné společnosti, si lidé myslí, nebo spíš chtějí myslet, že žádná smrt není, že nikdy nezemřou, že smrt se jich netýká. A jsou v šoku, když najednou slyší tolik o smrti. Ale smrt je součást lidského života – akorát my jsme ji vytěsnili někam na okraj, aby nám nebyla na očích. Ve velkém vraždíme nenarozené děti, ale nazýváme to právem matky na své tělo a ne vraždou, protože nechceme rozumět tomu, že to malé dítě bylo živé a někdo mu ten jeho život vzal. Chceme, aby smrt byla co nejdál. 

Smrt vešla do světa jako důsledek lidského hříchu. Boží slovo říká, že vešla skrze člověka (Ř 5,12). A každý hřích člověka smrt jenom podporuje a vede ke smrti. Smrt tady bude, dokud budou na zemi lidé. S prvními lidmi vešla do světa a s těmi posledními, kteří tady budou při Pánově druhém příchodu, smrt odejde, bude odejita, bude zničena, bude položena Bohu pod nohy a uvržena do hořícího jezera. Ve třetí kapitole Bible vchází smrt do světa. Ve třetí kapitole od konce odchází ze světa (Zj 20,14). Skrze člověka vešla do světa, skrze prvního Adama, a skrze člověka, který je současně Bohem, skrze druhého Adama, Pána Ježíše Krista byla smrt přemožena a bude naprosto zničena.

Jako Boží nepřítel panuje smrt v tomto světě nade vším živým. Lidé umírají, zvířata umírají, rostliny umírají, dá-li se to tak říct o rostlinách. I život rostlin je určitým druhem života, i když to nejspíš není vědomý život, jako je to u zvířat a lidí. Smrt dosahuje všude, protože i hmota se rozpadá a směřuje k co nejjednoduššímu a energeticky co možná nejméně náročnému uspořádání. Když vešla do světa smrt, zasáhla úplně všechno. Zasáhla každého z nás, takže jsme byli pod její vládou, dokud nás z jejího otroctví nevysvobodil Pán Ježíš Kristus.

Všimněte si, co je zbraní smrti – hřích. Hřích vede ke smrti. Kdyby to bylo možné, mohli bychom říci, že hřích rozmnožuje smrt. Ale je asi lepší použít ten biblický obraz, že hřích je zbraní smrti – je to taková zbraň, která za sebou zanechává spoušť, zanechává za sebou mrtvé. A i když jsou hřích i smrt Božími nepřáteli, Bůh je používá jako své nástroje. A my v tom máme svou roli, protože když hřešíme, vyzbrojujeme Božího nepřítele. Proto Písmo klade takový důraz na to, abychom žili ve svatosti, v čistotě, ve světle a v lásce. Potřebujeme si připomenout, že Pán Ježíš už za všechny naše hříchy zaplatil. Zaplatil plnou, dokonalou cenu, takže v jistém slova smyslu nemůžeme zvětšit náš dluh, míru nebo množství hříchů, za které bylo zaplaceno. Ale současně také musíme mít na mysli, že odpuštění hříchů není vstupenkou do arény hříchů. Jak to napsal Pavel, když psal o ospravedlnění z milosti a o tom, že kde se rozhojnil hřích, tam se také rozhojnila milost (Ř 5,20) – tohle učení o spasení z milosti bez lidských zásluh, bez toho, že bychom se nějak mohli podbízet Bohu, vedlo některé lidi k tomu, že si řekli, že tedy budou o to více hřešit, aby se ještě více rozhojnila milost.

• Římanům 6:2 Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli - jak bychom v něm mohli dále žít?

Naprosto ne. Odpuštění hříchů neznamená souhlas s hříchem. Ale jak jsem řekl před chvílí, smrt vládne v tomto světě. Všichni lidé jsou podřízeni smrti. Ale její vláda není absolutní – zmínil jsem dvě jména – Henoch a Elijáš, které si Pán k sobě vzal v těle. Henocha před potopou, Elijáše po potopě. Mohli k nim v určitém slova smyslu také zařadit Ježíše, Ale u něj bylo vzkříšení jiné podstaty a vystoupil zpátky do nebe také jinak, než oni dva.

Tito dva důkazem toho, že smrt nebude mít poslední slovo v tomto světě, jeden důkaz dostali lidé před potopou, druhý po potopě, jsou také svědectvím našeho zmrtvýchvstání, protože ukazují na to, že budeme s Bohem v těle. Bude to nové tělo, vzkříšené, podobné Pánu Ježíši a každý věřící ho bude mít. I když se na nějakou chvíli ocitneme bez těla – když odložíme tuto tělesnou schránku, nakonec i ten nejmenší věřící to bude mít lepší než nejlepší nevěřící. Pro lidi před příchodem Pána Ježíše Krista byli Henoch a Elijáš důkazem zmrtvýchvstání, důkazem toho, že smrt jednoho dne bude přemožena, i když jsme stále ještě svědky její vlády v tomto světě i na svém vlastním těle.

• 2 Korintským 4:16 A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.

Den za dnem naše tělesná schránka podléhá smrti, ale náš duch se raduje, protože je stále blíž Bohu a stále podobnější Kristu.

III. Porážka smrti

Konečně se dostáváme k jádru, k výsledku, k té radostné zprávě. Viděli jsme, že všichni lidé jsou pod mocí smrti a svým hříchem ještě navíc rozhojňují její vládu. Ale jako Starý zákon ukazoval dopředu na to, že jednou skončí vláda smrti, Nový zákon ukazuje, že už se to stalo. Smrt byla sražena ze svého trůnu. To neznamená, že už tady není – jak jsem říkal, bude tu až do úplného konce světa, ale už je poraženým nepřítelem.

Pán Ježíš zvítězil nad smrtí tím, že se jí poddal, že jí dal svůj vlastní život, nesmrtelný, věčný život. Skrze prvního Adama vešla do světa smrt. Skrze druhého Adama svět opouští. Co se stalo? Pán Ježíš na sebe vzal lidské tělo, stal se člověkem, narodil se z panny Marie, měl tělo z lidského těla, stejné, jako máme my. Vzal naše hříchy na kříž a tam za ně jako náš zástupce zaplatil svou smrtí. Byl tam jako náš zástupce, takže jeho smrt je započítána na náš účet. Vzal na sebe celé to množství našich hříchů, všechny hříchy svého lidu a zaplatil za ně. Aby mohl být usmířen planoucí Boží hněv, který se zjevuje z nebe proti každé nepravosti a bezbožnosti lidí, aby byla vyvážena urážka nekonečného Boha, musela mít ta oběť zadostiučinění a smíření nekonečnou cenu. Proto to mohl být jenom Boží syn, Bůh sám v lidském těle, kdo přinese tu oběť. Takovou oběť nemohl přinést žádný člověk, protože každý člověk se rodí jako hříšník. Ježíš byl počat Duchem svatým, takže se jako hříšník nenarodil, ačkoliv se narodil z ženy. Takovou oběť nemohla přinést žádná omezená bytost. Když Šalomoun zasvěcoval chrám, nechal přinést jako oběť Bohu 22 tisíc kusů skotu a 120 tisíc kusů bravu (1Kr 8,63). To je neskutečný počet zvířat. Byla obětována jako oběť pokojná nikoliv oběť za hřích, ale i kdyby je chtěl někdo obětovat jako oběť za hřích, nemohla by smrt těchto zvířat smýt ani jediný hřích. Mimochodem vybavíte si, jaká se měla přinést oběť za hřích podle Mojžíšova zákona? Myslím tu oběť v den smíření, ne individuální oběť, kterou přinášel jednotlivec, když se dopustil nějakého provinění. Byl to kozel. Jediný kozel, jehož krev byla veleknězem vnesena za oponu, kde touto krví postříkal víko truhly smlouvy, které se nazývalo slitovnice. To byla oběť smíření za hříchy lidu. Ale ani tato oběť nemohla odstranit hřích jako takový, ale ukazovala na tu pravou oběť, na Beránka, který snímá hříchy světa. Tou jedinou obětí, která měla moc přinést odpuštění hříchů, byla jenom smrt člověka – a proto zemřel Pán Ježíš. A aby tato oběť měla účinek na všechny hříchy Božího lidu, musela mít nekonečnou hodnotu, jakou má jenom nekonečný Bůh sám. Proto nemůže být Ježíš anděl, jak říkají např. Svědkové Jehovovi, nemůže být stvořenou bytostí, protože by jeho oběť nepřinesla dostatečné zadostiučinění.

Ale jeho smrt neměla jenom odpustit naše hříchy – a za to patří Pánu naše neskonalá chvála, neměla nás jenom smířit s Bohem, za což jsme mu navěky vděční, ale Pán Ježíš svou smrtí na kříži také definitivně porazil smrt samotnou. Porazil ďábla, který smrtí vládne (Žd 2,14), odzbrojil ho, protože přemohl hřích a zlomil moc smrti. Na kříži slavil vítězství nad každou mocností:

• Koloským 2:14–15 Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.

Kříž je místem Kristova ponížení i definitivního vítězství! Proto může Pavel v našem textu volat: „Kde je smrti tvé vítězství?“ Zdroj a původce života šel dobrovolně na kříž, aby tam tento život položil na oltář. Ten, který je život sám, svůj život dal, abychom my mohli žít. Dal tento svůj nekonečný život smrti. A tenhle ten život smrt pohltil. Smrt ho nemohla udržet ve své moci, takže třetího dne vstal z mrtvých. Ale zmrtvýchvstání je „jenom“ důkazem jeho vítězství. To vítězství bylo vybojováno na kříži. A proto nyní můžeme mluvit o tom, že smrt je poraženým nepřítelem. Už je zlomená její moc.

Kdo je v Kristu, už přešel ze smrti do života (J 5,24). Kdo věří v Pána Ježíše Krista, byl osvobozen od zákona hříchu a smrti (Ř 8,2). Smrt už nad ním nemá moc a nemůže ho oddělit od Boha (Ř 8,38). Kdo věří v Krista, je napojený na samotný zdroj života a smrt už na něj nemůže. Byli jsme vysvobozeni z moci tmy, tedy z moci hříchu a smrti a přeneseni do království Božího syna (Ko 1,13). Už zakoušíme novou realitu života. Naše tělo sice ještě podléhá rozkladu a tedy smrti, ale náš vnitřní člověk už je obnoven, znovuzrodili jsme se z Ducha svatého a máme věčný život. To není o kvantitě, tedy o délce života, ale je to o kvalitě života, o jeho spojení s Bohem. Bůh sám v nás přebývá. Vložil do nás svého Ducha, skrze Ducha je v nás přítomen Pána Ježíš Kristus a žije svůj život v nás a skrze nás. Už nepatříme smrti. Sice ještě odložíme tělo, protože to nebylo vykoupené, ale je to jen na chvíli, do okamžiku, než dostaneme nové tělo, neporušitelní, duchovní, jak říká Pavel – ale v tom smyslu, v jakém bylo duchovní tělo Pána Ježíše po jeho vzkříšení – mělo schopnosti, jaké nemělo předtím, ale současně to bylo pořád tělo, kosti a maso, kterých se učedníci mohli dotknout a kterých se dotýkali. Svou smrtí Ježíš zasadil smrtelnou ránu samotné smrti. Ještě není podmaněna úplně, ještě nekapitulovala, protože ještě nepřišel konec, ale ten konec se nezadržitelně blíží. Každý den jsme blíž Pánovu druhému příchodu. A i když navenek hyneme a naše tělesná schránka se rozpadá a jednoho dne ji odložíme docela, nemusíme se bát smrti, nemusíme se strachovat o svůj život, protože v nás je skutečný život, který už nikdy nebude oddělen od Boha. 

Pán Ježíš zvítězil nad smrtí a každý, kdo v něj věří, má život věčný. Pokud Pán Ježíš přijde za našeho života, budeme proměněni v jediném okamžiku a přes tato stará těla si oblečeme nová, neporušitelná. Pokud přijde později, budeme muset projít roklí šeré smrti, ale můžeme spolu s Davidem vyznávat, že se nebudu bát ničeho zlého, vždyť Pán je se mnou, jeho hůl a berla mě podpírají (Ž 23,4).

Moji milí, tohle je zvěst Velikonoc. To je Kristovo vítězství nad smrtí. Jediná otázka, která zůstává, je, jestli jsme svůj život svěřili Pánu, jestli jsme skutečně nové stvoření, jestli věříme v Pána Ježíše Krista. To je otázka, na kterou si musí odpovědět každý sám za sebe, ale chtěl bych vás požádat, abyste na ni hledali odpověď – ne zítra nebo za týden, ale hned, abyste se ptali sami sebe, zda skutečně milujete Krista a žijete jeho životem. Abyste prosili Boha, aby on sám vám dal ujištění ve víře, povzbuzení ve vnitřním člověku, aby svým Duchem rozehřál vaše srdce láskou k Pánu. To je odpověď, to je ujištění, to je jistota, díky níž víme, že máme život věčný. To je pevný základ, z něhož můžeme radostně volat: „Kde je smrti tvé vítězství?“ Amen.