Úvod do druhého listu Tesalonickým

Jaroslav Kernal, Praha 14. července 2024

Dneska z Boží milosti po nějaké době opět otevíráme další biblickou knihu, kterou budeme – dá-li Bůh – v následujících týdnech a nejspíš v několika málo měsících společně procházet. Je to druhý Pavlův list církvi do Tesaloniky. Dnes zůstaneme jenom u úvodních dvou veršů a zaměříme se na autora, adresáty a pozdrav, které zde jsou, ale rád bych, abychom si nyní tento krátký list společně přečetli. Není o moc delší, než je kapitola z knihy Přísloví a vás bych rád povzbudil, abyste si tento krátký list přečetli znovu doma. Připravil jsem ho pro vás v podobě, kde nejsou čísla veršů a kapitol, takže to pro vás může být nový zážitek, protože ta čísla a rozdělení na kapitoly nám, aniž bychom si to uvědomovali, mohou snadno zabránit hlubšímu porozumění textu, protože ten text dělí nějakým způsobem a tak pro nás upravují jeho význam. Pojďme nyní společně přečíst tuto krátkou knihu.

V naší zemi bychom měli mít tesalonickou církev zvláštním způsobem zapsanou do srdce. Právě odtamtud přišli misionáři, kterým Bůh požehnal tak, že opravdu mnoho lidí na našem území přijalo Krista. A stalo se to před takřka dvanácti sty lety, kdy bratři, Cyril a Metoděj, kteří pocházeli právě z Tesaloniky, přišli na naše území, do tehdejší Velkomoravské říše, vytvořili písmo pro jazyk zdejších obyvatel a přeložili pro ně minimálně část, pravděpodobně celé Boží slovo a kázali evangelium, kázali Krista ukřižovaného. A Bůh požehnal jejich kázání a mnoho lidí se obrátilo k Pánu. To jsou kořeny, z nichž vyrůstáme i my. Evangelium není v naší zemi otázkou moderní doby ani k nám nepřišlo z Ameriky, ale z Tesaloniky! A i když bylo v průběhu staletí různě deformováno a zašlapáváno, pořád tady máme tuto slavnou tradici, která nás vede do Božího slova a k Pánu Ježíši Kristu a jeho vládě. 

I. Kristovi služebníci

Viděli jsme, že Pavel, Silas (Silvanus, lat. forma jeho jména) a Timoteus hráli důležitou roli při vzniku církve v Tesalonice. Pán vyslal Pavla k pohanům. A viděli jsme, že v Tesalonice uvěřilo Pavlově zvěsti o Kristu, který musel trpět a vstal z mrtvých, velmi mnoho Řeků, čímž jsou míněni obecně pohané a také nemálo žen z významných rodin. Pavel vyšel z Antiochie poté, co se nepohodl s Barnabášem. Chtěli navštívit sbory, které na předchozí cestě založili, ale neshodli se na tom, jestli mají vzít s sebou také Jana Marka, který je uprostřed předchozí cesty opustil. Oba tvrdošíjně trvali na svém, takže se rozešli. Barnabáš vzal Jana Marka a jel s ním na Kypr, kde jejich předchozí cesta začala, zatímco Pavel vzal Silase a vyrazil po souši do Derbe, odkud byl Timoteus. Pavel a jeho společníci prochodili celou Malou Asii, než se dostali do Filip a následně do Tesaloniky. Všude kázali Boží slovo s pohledem zaměřeným na Pána Ježíše Krista, který byl podle Písem ukřižován za naše hříchy, který zemřel, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. To byla jejich zvěst, kamkoliv přišli a kdekoliv otevřeli Boží slovo. Ať už otevřeli Písma v prorocích nebo v Mojžíšovi či v Žalmech – vždycky nakonec směřovali ke Kristu a k víře v něj. Jenom v něm je spasení. Když přišel Pavel do Korintu z Tesaloniky přes Berou a Athény, nechtěl tam znát nic jiného, než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Pavel je věrný služebník Pána Ježíše Krista. 

A všimněte si, že když píše do Tesaloniky, představuje se úplně jednoduše: „Pavel.“ Nepotřebuje říkat apoštol Pavel, nebo doktor Pavel, nebo farizeus z farizeů Pavel – je to prostě Pavel, služebník Ježíše Krista. Tesaloničtí ho přijímali jako Pánova služebníka, proto to Pavel nemusel nijak zdůrazňovat. Prostě Pavel, Silvánus a Timoteus vám píšou dopis, bratři bratrům, ve vzájemné úctě, v hluboké lásce a se vší důvěrou i naléhavostí. A Pavel také potvrzuje své autorství na samotném konci dopisu, kde je pozdrav napsaný jeho rukou. Většinou dopisy psali písaři – a někdy dali písaři jenom osnovu a ten ji rozvinul do vět nebo dopis nadiktovali celý – a ti, kdo dopis diktovali, potom připojili jednu větu svou rukou, aby byl dopis ověřený. Tak je to i v tomto dopise. Ale i na konci je to „jenom“ Pavel, kdo připojuje svůj „podpis“. 

Spolu s Pavlem je mezi autory dopisu uveden také Silvanus, tedy Silas, Pavlův spolupracovník. Kdo je Silas? Přední muž mezi bratřími v jeruzalémské církvi (Sk 15,22), který byl poslán spolu s Pavlem, Barnabášem a dalším předním bratrem jeruzalémské církve, Judou Barsabášem, aby předali církvím z pohanů, které byly zneklidněné učením o obřízce a nutnosti zachovávání zákona, rozhodnutí apoštolů a starších v církvi v Jeruzalémě, které mluvilo o tom, že jsme spaseni pouze milostí Pána Ježíše Krista. Silas byl mužem, který měl prorockého ducha a povzbuzoval a posiloval bratry a sestry v Kristu (Sk 15,32). Pavel ho zmiňuje ve 2K 1,19 v souvislosti se zvěstováním Pána Ježíše Krista v Korintu (Pavel, Silas a Timoteus zvěstovali Božího Syna, Pána Ježíše Krista). Podle církevní tradice, která není úplně důvěryhodná jako Boží slovo, ale má jistou hodnotu, byl Silas starším, biskupem, církve v Korintu. Je to klidně možné, že zůstal v Korintu po Pavlově odchodu, podobně jako Lukáš zůstal ve Filipech. 

V 1Pt 5,12 je zmínka o jistém Silvánovi, který byl písařem Petrova listu – a mezi učenci se po dlouhá staletí vede debata, zda je to tentýž Silas, který byl s Pavlem, nebo je to někdo jiný stejného jména. Až Bůh na věčnosti nám odhalí pravdu. Silvánus nebylo neobvyklé jméno, takže se klidně mohlo jednat o někoho jiného. Ale to pro nás nakonec není vůbec podstatné. Důležité je, abychom byli věrní a stáli na místě, kam nás Pán postavil, ať už je to kdekoliv. Silas byl věrný v Jeruzalémě, byl přední mezi bratry, byl věrný po boku Pavla, byl věrný ve Filipech, kde nesl na svém těle rány pro Krista, byl věrný v Tesalonice, věrně sloužil v Beroji, byl věrný v Korintě a z Boží milosti zůstal věrný až do své smrti. Kéž je to velkým povzbuzením pro každého z nás. 

Posledním ze zmiňovaných autorů dopisu je nejmladší z celé trojice, Timoteus. Nemůžeme procházet epištolami bez toho, abychom si nevšimli úzkého vztahu mezi Pavlem a Timoteem. Pavel byl starší a Timoteus byl jeho duchovním žákem a my vidíme, že mezi nimi byl hluboký vztah lásky. Co víme o Timoteovi? Jeho jméno zmiňuje Nový zákon nejméně 28x výslovně. Jeho jméno nalézáme ve 12 ze 14 epištol, které napsal Pavel. Není jiná osoba, která by byla častěji zmiňována než on. Poprvé vidíme Pavla a Timotea spolu v Derbe. 

• Tam byl jeden učedník jménem Timoteus; jeho matka byla židovka, která uvěřila v Krista, ale jeho otec byl pohan. (Sk 16,1)

A tady je první charakteristika: Timoteus byl učedník. Znamená to, že měl vztah s Ježíšem Kristem a že se učil, byl žákem, že následoval svého mistra. Učedník se učí. Je to priorita a učí se od někoho, kdo ví více. Učedníkem Pána Ježíše není ten, kdo nežije životem učení se od Pána, ten kdo je ve vzpouře, kdo neposlouchá Boží Slovo, přikázání. A je důležité, abychom si ujasnili, že ten kdo nenásleduje Ježíše Krista, nemůže pro něj také nic udělat a ani pro jiného služebníka Krista.

• Bratří v Lystře a v Ikoniu o něm vydávali dobré svědectví. (Sk 16,2)

Druhou věcí, kterou můžeme vidět na Timoteovi, bylo dobré svědectví mezi bratry. Je to velmi důležité. Mnozí věřící nemají dobrou duchovní pověst. Mluví možná o duchovních věcech, ale málo je žijí. Timoteus měl dobrou pověst mezi ostatními. Byl spolehlivý ještě dříve, než se setkal s Pavlem. To bylo to, co Pavel hledal (2Tm 2,2). Pavel hledal duchovního člověka – a to je takový, který je věrný. A takový Timoteus byl.

• Pavel ho chtěl vzít s sebou. Z ohledu na tamější židy jej dal obřezat: všichni totiž věděli, že jeho otec byl pohan. (Sk 16,3)

Za třetí vidíme, že Timoteus byl služebník.

• Poslal do Makedonie dva ze svých pomocníků, Timotea a Erasta, a sám se ještě nějaký čas zdržel v Asii. (Sk 19,22)

Kralická Bible tady překládá „posluhovali mu“ (řec. diakoneo, sloužit). Timoteus byl tím, kdo sloužil. Sloužil velmi osobně Pavlovi. Byl to jeho blízký přítel a služebník. A nejen to: Je tu čtvrtá věc: Timoteus byl spolupracovník, pomocník, následovník.

• Pozdravuje vás můj spolupracovník Timoteus i Lucius a Jáson a Sosipatros, moji krajané. (Ř 16,21)

A za páté a za šesté: Timoteus byl spolehlivý a věrný.

• Právě proto jsem k vám poslal Timotea, svého v Pánu milovaného a věrného syna. On vám připomene můj způsob jednání v Kristu, jak učím v každé církvi. (1K 4,17)
• Přijde-li Timoteus, hleďte, aby byl mezi vámi bez obav; vždyť koná dílo Páně stejně jako já. Ať ho nikdo z vás nepodceňuje! Vypravte ho na cestu ke mně s bratrskou láskou, neboť na něho čekám spolu s jinými bratry. (1K 16,10–11)

Timoteus byl také, za sedmé, stejně smýšlející (jedné duše) – když chtěl Pavel poslat Timotea, bylo to stejné, jako kdyby byl na místě sám. Pavel měl kolem sebe mnoho lidí, ale tady byl člověk, se kterým byl v jednotě. A kromě toho, za osmé, miloval druhé stejně jako Pavel – měl opravdový zájem o věřící. Nebyl jenom posel – byl velmi zaujatý. Byl zaujatý druhými. V církvi jsou lidé, kteří jsou zaujati sami sebou, svými myšlenkami, nápady, realizací svých snů, ale Timoteus se staral o věci křesťanů. Většina křesťanů v církvi v naší zemi přichází do církve pro to, aby uspokojili sami sebe, a často jsou jako Démos, o němž Pavel říká, že ho opustil, protože si více zamiloval tento svět. Ale Timoteus byl jiný! Jací jsme my?

II. Kristova církev

Viděli jsme Kristovy služebníky, kteří založili Kristovu církev. Církev v Tesalonice nebyla Pavlova nebo Silasova církev, ale byla to Kristova církev. Nebyla to odnož antiochijské ani jeruzalémské církve, ale byla to samostatná, nezávislá církev, Kristova církev, tesalonické církev. Vznikla někdy kolem roku 48 n. 49během krátkého působení Pavla, Silvána (Silase) a Timotea v Tesalonice, kteří zde kázali evangelium, a Bůh se k jejich kázání přiznal, takže uvěřilo veliké množství lidí. Pavel a Silas byli předtím protiprávně brutálně zbiti na pokyn vrchnosti ve Filipech. Když se zjistilo, že jsou římskými občany, soudcové najednou přispěchali a prosili je, aby odešli z Filip. Oni odešli a zamířili do Tesaloniky (Sk 17,1–10a).

Z Tesaloniky, stejně jako předtím z Filip, museli bratři odejít. Ale Židé z Tesaloniky je pronásledovali do Beroje, odkud ale odešel jenom Pavel a šel do Athén. Bratři z Beroje ho doprovázeli až tam, zatímco Silas a Timoteus zůstali v Beroji. Po berojských bratřích Pavel poslal vzkaz Silasovi a Timoteovi, aby za ním co nejdříve přišli. Zdá se, že minimálně Timoteus měl ještě před návratem navštívit Tesaloniku a zjistit, jak si křesťané stojí v pronásledování, které Židé rozpoutali (viz 1Te 3,1). Nakonec Pavel odešel z Athén a šel do Korintu, kde se seznámil s Židem Akvilou a jeho ženou Priscillou a pracoval v jejich rodinné firmě, dokud z Makedonie nepřišli Silas a Timoteus. Timoteus přinesl povzbuzující zprávy o církvi v Tesalonice a Pavel jim napsal dopis, který Timoteus doručil – to je první list tesalonické církvi. Pavel zůstal v Korintu bezmála dva roky a odtud také po Timoteově návratu posílá další list – a to je ten, který jsme před chvílí přečetli (cca r. 50 n. 51). Takže tady máme mladičkou církev, kterou museli ti, kteří zde kázali evangelium, opustit jen několik týdnů potom, co zde lidé uvěřili v Pána Ježíše Krista. Dokonce ani Pavel nemluví o starších, ale když píše první dopis do Tesaloniky, mluví „jenom“ o těch, kteří církev vedou, kteří jsou jejich představenými. To vypadá, že ten dopis napsal ještě dříve, než zde byli ustanoveni starší – i když už zde byli lidé, kteří církev vedli a sloužili druhým Božím slovem, povzbuzováním a napomínáním (1Te 5,12). 

A podívejte se do Písma, jak Pavel hned úvodním pozdravem povzbuzuje církev: „Tesalonické církvi v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu.“ To je zvláštní vyjádření a je určené jenom tesalonické církvi (v prvním i ve druhém listě). Odkazuje na to, že tato církev je v Bohu. To je opravdu zvláštní a jedinečné vyjádření. Pavel často mluví o tom, že křesťané jsou v Kristu – je to nejjednodušší popis toho, kdo je křesťan, tedy ten, kdo je v Kristu. Ale nikdy takto nemluví o Bohu – že by člověk byl v Bohu, kromě tohoto místa, kde mluví o církvi. Je to vyjádření ujištěním pro pronásledovanou tesalonickou církev, je to povzbuzení, že jako společenství patří Bohu a jsou skryti v něm a v jeho Synu, Ježíši Kristu. Moji milí, církev je v Bohu – a chtěl bych to zdůraznit, protože dneska si mnozí myslí, že se nějak bez církve obejdou, že církev nepotřebujou, že jim stačí kázání z internetu a občas se sejít s nějakým bratrem nebo sestrou – a to je vlastně taková domácí církev, případně že mohou navštívit nějaké shromáždění tam nebo támhle. Ale tohle církev rozhodně není! Církev je společenství lidí, dvou a více (těch lidí skutečně nemusí být hodně, jako jich bylo v Tesalonice), kteří se spolu pravidelně scházejí k uctívání Boha a jsou si navzájem oddáni, aby se mohli povzbuzovat a napomínat. Církev je o sounáležitosti, tedy o tom, že patříme k sobě, že máme jeden druhého, že se o sebe můžeme opřít, že se na sebe můžeme spolehnout v rámci naší lidské slabosti, že jsme společenstvím, nikoliv skupinou nezávislých jedinců nebo náhodným uskupením, které se zrovna ten den sešlo. Církev jsou bratři a sestry, kteří se navzájem milují Kristovou láskou, a Pán přebývá uprostřed nich. Skutečná církev je v Bohu. Taková církev je i uprostřed té nejvíce formální a tradiční církve, protože nakonec nejde o formu, ale jde o srdce. Pavel napsal křesťanům do Kolos:

• Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. (Ko 3,3)

Tato slova byla pro koloské křesťany výzvou, aby hledali na prvním místě věci nebeského království. Pro tesalonické křesťany byla slova o tom, že jsou v Bohu, povzbuzením, že patří Bohu, že jsou skutečným Božím lidem, že jsou společenstvím vykoupených, a že ačkoliv jsou pronásledovaní a trpí, patří Bohu, jsou v něm, jsou spolu s Kristem skryti v Bohu. Když Pavel používá „církvi v Bohu“, je to silné vyjádření, které hned na samotném začátku listu má posílit a povzbudit tesalonické křesťany, ujistit je v tom, kým skutečně jsou a že ten, kdo je s nimi, je Bůh sám a Pán Ježíš Kristus. K témuž vede i následující pozdrav, kterým je Pavel, Silvanus a Timoteus zdraví.

III. Kristova milost a jeho pokoj

Více než kdykoliv jindy právě dneska potřebujeme slyšet tato slova: „Milost vám a pokoj.“ Je to forma požehnání, je pozdrav povzbuzení a ujištění, je to výraz skutečné křesťanské lásky, která přeje tomu druhému to nejlepší, co mu může přát – a tím není nic menšího než Boží milost a pokoj. To je něco, co patří výlučně a výhradně těm, kdo jsou v Kristu, tedy křesťanům, těm, kteří jsou v Bohu, kteří jsou Kristovou církví, která je skrytá v Bohu, která je budovaná Bohem, která je chráněná Bohem, která je milovaná Bohem a o kterou se Bůh věrně stará. A v tomto druhém listu to Pavel ještě zdůrazňuje, protože vypichuje zdroj, z něhož milost i pokoj pocházejí. 

„Milost vám a pokoj.“ Co to znamená? Na prvním místě je to pozdrav. To je způsob, jak se křesťané mezi sebou zdravili. Neříkali si jen tak „ahoj“, „čau“, „čus“, „nazdar“, „zdarec“ nebo „těbůch“, ale přáli jeden druhému milost a pokoj. Už jenom tím, jak se zdravili, oslavovali Boha a žehnali druhým. Není to úžasné? Neměli bychom jednat stejně? V době, která je tvz. turbulentní, jinými slovy nepřehledná, divoká, zmatená, zběsilá, v mnoha věcech nesrozumitelná, potřebujeme víc než kdy jindy milost a pokoj. A nedělejme si žádné iluze – potřebujeme mnoho milosti a potřebujeme mnoho pokoje. Chybí nám milost i pokoj. Nejsme napněni milostí ani pokojem. Jsme jednoduše strháváni proudem tohoto světa, který nezná milost a už vůbec ne pokoj. Lidé dnešní doby neznají milost ani pokoj – a je pravdou, že ani nemohou znát a mít, protože nežijí s Bohem. Prorok Izajáš hned dvakrát opakuje, že „nemají pokoj svévolníci“ (Iz 48,22; 57,21). A nemají žádnou milost ti, kdo nehledají Boha, kdo ho popírají, kdo se mu vzpírají a rouhají se mu – a podle toho vypadá jejich život. Nechci říct, že křesťané nemohou prožívat těžké věci, že nemohou zakoušet nejrůznější druhy temnoty, deprese, těžkosti, bolesti, úzkosti, zoufalství – to všechno skutečně přichází do životů Božích dětí, a někdy dokonce v mnohem větší míře, než do životů nevěřících lidí. Ale Boží dítě má zdroj, z něhož může čerpat naději, odkud vychází milost a pokoj. Boží dítě zná Boží milost i Boží pokoj. Boží dítě může i uprostřed všech těchto nesnází a zkoušek zakoušet Boží milost a pokoj. A dokonce hojnost milosti i pokoje. Boží dítě je napojené na zdroj milosti a pokoje a proto může dokonce dávat milost a pokoj. Může prokazovat milosrdenství tam, kde ho tento svět prokazovat odmítá, může přinášet pokoj tam, kde ho tento svět nemůže nalézt. 

Co je to milost? Možná to zní jako hloupá otázka, ale myslím, že si neustále potřebujeme opakovat základní věci z Písma. Milost je Boží nezasloužená přízeň, kterou si nikdo nemůže nárokovat a která zajišťuje hříšníkům spasení skrze Kristovu oběť na kříži. To je Boží milost, kterou jsme spaseni (Ef 2,8). Milost je Boží moc, která zachraňuje. Nezachraňuje ty, kteří jsou schopni pomoci si sami, ale zachraňuje ty, kteří jsou naprosto bezmocní a neschopní. Jenom u takových dochází milost svého cíle, svého naplnění. Potřebujete Boží milost nebo si vystačíte sami? Jste připraveni dávat druhým milost, tedy to, co si vůbec nezaslouží? Jste a chcete být těmi, kteří přinášejí milost? Vím dobře, že je jednodušší přinést zákon – oko za oko, zub za zub, jak se choval ke mně, tak se budu chovat k němu, ale co říká Boží slovo, co říká náš Pán?

• Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci. (Mt 7,12)

Opravdu bych chtěl, aby lidé o mně mluvili tak, jak já mluvím o druhých? Opravdu bych chtěl, aby se moji nejbližší ke mně chovali tak, jak já se chovám k nim? Opravdu bych chtěl, aby můj zaměstnavatel měl ke mně takový přístup, jaký já mám k němu? Moji milí, co to znamená žehnat druhým pozdravem milosti? Dávat jim milost, prokazovat jim milosrdenství? Nejsme tady právě u samotného jádra křesťanství? Nemluvíme tady o proměně srdce? O životě, který je úplně jiný, než jsou životy těch, kteří nepoznali Boží milost, kteří nezakoušejí Pánův pokoj ve svém srdci? Není právě toto o Boží lásce, která byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5)? A jestli toto chybí, nechybí samotná podstata a jádro evangelia? 

Jak tedy máme žehnat pokojem? Jak máme být těmi, kteří přinášejí pokoj? Bůh nás postavil do neklidné doby, možná dokonce na rozhraní věků, možná budeme dokonce generací, která se dočká příchodu Pána. Celá společnost se otřásá v základech. Právo, pravda, spravedlnost, milost, milosrdenství i pokoj jsou vytlačovány pryč ze společnosti. Jde stále víc o to, kdo má moc si prosadit to, co chce. Navzdory blahobytu, jehož jsme dosáhli, vidíme prázdnotu, marnost. Když se zeptáme nevěřících lidí kolem nás, uvidíme, že většina z nich nemá pro co žít a to jediné, pro co žijí, je „tady a teď“, tedy biblické „jezme, pijme, neboť zítra zemřeme“ (1K 15,32). Naprosto chybí jakákoliv hloubka, jakýkoliv pokoj, skutečná radost, která by naplnila člověka a dávala mu smysl života. Místo toho je tady takové potácení se od jednoho prožitku k druhému, od jedné atrakce k jiné. To je konzum a materialismus – a vidíme to dokonce mezi těmi, kteří vyznávají, že Ježíš je jejich Spasitelem. Ale žádný konzum nemůže naplnit srdce a přinést skutečný pokoj. To může udělat jenom evangelium Pána Ježíše Krista, jenom Ježíš Kristus sám. Jenom on může naplnit život člověka a dát mu skutečné uspokojení a utišení duše i těla. A my jsme jeho vyslanci. Na místě Kristově pokojně prosíme lidi kolem nás, aby se dali smířit s Bohem skrze oběť Pána Ježíše Krista, přinášíme jim milost a pokoj. Amen.