Trpělivý Bůh žádá krvavou oběť

Jaroslav Kernal, Praha 25. září 2022

Jsme v sedmnácté kapitole Genesis. V minulém kázání jsme prošli první část této kapitoly do verše osm a zastavili jsme se u toho, že po čtrnácti letech Bůh znovu promlouvá k Abrahamovi. Čtrnáct dlouhých let si Abraham se Sárou mohli myslet, a vše nasvědčuje také tomu, že si to i mysleli, že nyní už se věci hýbou podle Božího plánu. Už mají syna – sice je to syn otrokyně, ale je to syn Abrahamův a Sára ho přijala za svého. Dokonce Bůh sám tohoto syna pojmenoval a dal mu jméno Izmael, což znamená „Bůh slyší“. Opomněli drobnou věc, že to nebyli oni dva, koho Bůh vyslyšel, ale byla to otrokyně Hagar, kterou Bůh vyslyšel, které se ukázal a dal se jí poznat. Ale třináct let po těchto událostech se Bůh znovu zjevil Abrahamovi a připomněl mu smlouvu, kterou s ním uzavřel o nějakých čtrnáct let dříve, tedy ještě předtím, než Sára dala Abrahamovi Hagaru za ženu. Viděli jsme, že Bůh zavazuje Abrahama k tomu, aby chodil před jeho tváří a byl bezúhonný a také změnil Abrahamovo jméno – z Abrama na Abrahama. Vznešený otec se stal Otcem národů. Bůh znovu zopakoval svůj slib, že Abrahama rozplodí a smlouvu s ním učiní smlouvou věčnou, že Abrahamovi i jeho potomstvu bude Bohem a do věčného vlastnictví mu dá zemi, v níž je Abraham nyní hostem. Dnes z Boží milosti projdeme zbytek této kapitoly, ale než se do ní pustíme, pojďme ji přečíst.

Bůh je všemohoucí – tak se představuje na začátku kapitoly, ale celá kapitola je důkazem také toho, že Bůh je milosrdný, laskavý a trpělivý, Bůh jedná se svým lidem v mnoha směrech velmi jemně a soucitně, současně ale také velmi nekompromisně, ostře a krvavě. To vše můžeme vidět v našem dnešním textu. Bůh znovu prokazuje Abrahamovi velikou milost. A jak budeme postupně procházet tuto kapitolu, uvidíme, že tato milost je zavazující, přemáhající a také posilující. Zavazuje k oddanosti Bohu, přemáhá naši malou víru, která často hraničí s nevěrou a posiluje nás v našich rozhodnutích i v našich činech.

• Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,13)

Bůh tedy znovu promlouvá k Abrahamovi a před sebou máme velmi silné Boží prohlášení, jímž Bůh vyhlašuje závazek smlouvy.

I. Boží zavazující milost (v. 9–14)

Ve verších 9–14 můžeme vidět závazek smlouvy, znamení smlouvy a zrušení smlouvy. Je tady závazek, že Abraham a jeho potomstvo musí zachovávat tuto smlouvu ve všech pokoleních. V příštím kázání se podíváme přesně na tento aspekt smlouvy s Abrahamem, protože je to smlouva, která má své fyzické naplnění a své duchovní naplnění, je to smlouva, která byla včleněna do smlouvy s Izraelem, kterou Bůh uzavřel skrze Mojžíše, tedy do staré smlouvy, ale současně je to také smlouva, která byla včleněna do smlouvy nové, která byla uzavřena skrze Ježíše a byla zpečetěna jeho krví. Pán Ježíš Kristus je také tím vlastním naplněním této smlouvy, jejím vrcholem v obou těchto rovinách, jak v té fyzické, tak v té duchovní, je naplněním smlouvy staré, Mojžíšovy, je plností a vlastním obsahem nové.

Povinností Abrahama i všech jeho potomků je zachovávat smlouvu s Bohem ve všech pokoleních. Je tady požadavek poslušnosti a zodpovědnosti člověka. A nejenom jednoho, ale všech pokolení. Vyplývá z toho nutnost předávat dalším pokolením obsah této smlouvy. A to je něco, co potřebujeme slyšet také my. Jsme součástí nové smlouvy, jejímž znamením není obřízka těla, ale obmytí těla, křest vodou. Ale zatímco obřízka těla měla ukazovat dopředu a byla zaslíbením obřízky srdce, křest vodou, obmytí těla, ukazuje zpět na realitu nového stvoření, na obřízku srdce. A i pro nás platí nařízení, abychom předávali obsah smlouvy, kterou s námi Bůh uzavřel v Kristu Ježíši dalším pokolením. Máme jít do celého světa a získávat Pánu učedníky, křtít je ve jménu Trojjediného Boha, Otce i Syna i Ducha svatého a … učit je zachovávat všechno, co Pán přikázal (Mt 28,18–20). To je příkaz Pána Ježíše. A toto je příkaz Boží, který Bůh dal Abrahamovým potomkům skrze Mojžíše:

• A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. (Dt 6,6–7)

Poslouchat Boží slovo, uchovávat ho ve svém srdci a poslouchat ho v celém svém životě a předávat ho dalším lidem. Spolu s tímto požadavkem smlouvy – a mimochodem v celém tomto oddíle Bůh devětkrát nazývá tuto smlouvu svou smlouvou (v. 2, 4, 7 [v E překladu není vyjádřeno zájmeno svůj], 9, 10, 13, 14, 19, 21) – Bůh dává Abrahamovi také znamení smlouvy – obřízku těla. Trvalá, věčná smlouva byla zpečetěna trvalým znamením. Bylo tady takové znamení, které už nešlo nijak vrátit. Každý muž měl být obřezán. Neexistoval ale žádný ekvivalent pro ženy. Týkalo se to pouze mužů. A všimněte si toho kontextu: O co jde v této smlouvě? O množství potomků. Co je znamením této smlouvy? Jedná se o chirurgický zákrok na mužském rozmnožovacím orgánu. Od této chvíle se zaslíbené Abrahamovo potomstvo bude rodit těm, kteří na svém těle ponesou znamení smlouvy, budou obřezaní. A půjde to až tomu, který je naplněním této smlouvy, k Pánu Ježíši Kristu. A ještě jedna myšlenka k tomu – i když byl obřezán i Izmael, nebyl počat obřezaným Abrahamem, což už mohlo ukázat na to, že není tím zaslíbeným potomkem.

Bůh na tomto místě ustanovuje obřízku, která má vést až k Mesiáši, a dále k těm, kteří v něj věří, tedy k nám, kteří nejsme obřezaní na těle, ale máme Duchem svatým obřezaná srdce a tak jsme nazýváni tou pravou obřízkou (Fp 3,3).

Obřízka byla v době Abrama běžná i mezi okolními národy – většinou se prováděla při dosažení určitého věku jako rituál dospělosti. Pro Izraelce to ale mělo být trochu jinak. Měli být obřezáni osmého dne po narození. Od nejútlejšího věku měli být vedeni k tomu, že patří Bohu, že Bůh s nimi uzavřel smlouvu. A na co ukazuje osmý den v Písmu? Je to první den nového týdne, je den vzkříšení Pána Ježíše Krista, ukazuje to na nové stvoření, které dělá Bůh v lidských životech. A stejně jako se osmidenní novorozenec nemohl rozhodnout, zda bude patřit do Izraele a uctívat Hospodina, právě tak se ani my nemohli rozhodnout, když nás Bůh svou mocí přitáhl k sobě, ale byli jsme jeho rukou začleněni do Božího lidu, Kristovou krví očištěni, Duchem svatým naplněni a od té chvíle posvěcováni. Bůh nám dal nové srdce, které s ohromnou radostí uvítalo toto Boží dílo ve svém životě. Bůh nám dal duchovní zrak, takže jsme spatřili Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých a zakusili jsme velikost Boží lásky a milost odpuštění hříchů a zaradovali jsme se!

Smlouva, kterou Bůh uzavírá s Abrahamem, má také varování:

• Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu. (Gn 17,14)

Po mnoha zaslíbeních, která Abraham dostal, je tady první varování od Boha. Abraham ještě neslyšel žádné varování od Boha. Slyšel příkazy, slyšel zaslíbení, ale nikoliv varování. Kdo nebude obřezán, bude vyloučen. Jestliže se někdo nedal obřezat, tak to ukazovalo, že nepatří a nikdy nepatřil do Božího lidu. Je to otázka poslušnosti Boha. Obřízka byl dvousečný meč – v hebrejštině je tady takové slovní hříčka – buď bude člověk obřezán, nebo bude odřezán. Buď bude obřezán pro Boha, nebo bude odřezán od Boha a jeho lidu. Bůh volá svůj lid k poslušnosti a k následování Pána Ježíše Krista. A jsme-li nové stvoření, máme nové srdce, které poslušné, které poznalo pravdu a chce znát pravdu. A i když se učíme poslušnosti, protože to není něco, co by fungovalo úplně automaticky a nezávisle na nás, ale má to vždycky co dělat s naší vůlí, s naším rozhodnutím, s naší vírou, odvahou a silou, Bůh nás v tom drží, posiluje a dává nám růst. A i když přicházejí pochybnosti nebo nesnáze, on svou přetékající milostí přemáhá naše slabosti mocí Ducha, který je v nás.

II. Boží přemáhající milost (v. 15–22)

V patnáctém verši Bůh mění téma své promluvy. Ukazuje mu, že smlouva se netýká jenom jeho a jeho potomků, ale týká se také Sáry. Do této chvíle si Abraham mohl myslet, že Izmael bude tím zaslíbeným, že z něj budou ty národy, že kvůli němu ho Bůh nazval Otcem národů. Ale najednou do toho Bůh začíná vtahovat také Sáru. Co ta s tím má mít společného? Všechno!

• Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna). Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů. (Gn 17,15–16)

To muselo být pro Abrahama docela silné kafe. Co mu tady Bůh říká? Říká mu přesně tytéž věci o Sáře, které před chvílí řekl jemu samotnému, je to totéž zaslíbení, které Bůh dal jemu – nové jméno, požehnání, potomek – syn, pronárody, králové. Ostatně nebyla náhodou Sára jeho žena? Bůh jasně ukazuje, že ze Sáry bude zaslíbený dědic. Co na to Abraham? Moc tomu nevěřil:

• Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl: „Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“ Proto Abraham Bohu řekl: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ (Gn 17,17–18)

Tyto verše nám velice jasně ukazují, jaká byla víra Abrahama. Kdybychom to měli nějak popsat, tak bychom řekli – nic moc. Abraham měl před očima jenom Izmaela. Jeho víra byla jako nalomená třtina, jako doutnající knot. Tohle skutečně nevypadá jako nějaká pevná a hrdinská víra. To, co tady čteme, bychom mnohem více mohli označit jako nevěru!

Abraham se usmívá pod fousy, když s ním Bůh mluví. V jeho hlavě se točí myšlenky, které jdou úplně jiným směrem, než na co mu ukazuje Bůh. Bůh mu ukazuje „tam, tam, Abrahame“, ale Abraham říká: „Tady, tady, Bože.“ Nepřipomíná vám to někoho? To jsme přesně my, to jsem já! Jak často je naše víra úplně stejně slabá, jako víra Abrahamova. Jak často nedokážeme pozvednout své oči vzhůru, k nebeským věcem, kde Pán Ježíš Kristus sedí po pravici Boží! Jak často chceme, aby nám Bůh potvrdil to, co vidíme vlastníma očima a na co si můžeme sáhnout vlastníma rukama, místo toho, abychom se spolehli na to, co vychází z Božích úst, co nám zaslibuje ve svém Slově. Milovaní, pohleďte na Abrahama – muž víry a přítel Boží na tom nebyl lépe, než my. Byl to stejně křehký člověk, jako jsme my. Ale nyní pohleďte na Abrahamova Boha! Hospodin je Bůh věrný! On dal smlouvu Abrahamovi a jeho potomstvu. Je to jeho smlouva. Proto ho nemůže ani trochu rozházet naše slabá víra nebo dokonce naše nevěra. Nijak neohrozí jeho plány, ani neomezí jeho jednání. Pamatujme na to, co jsme četli na začátku kapitoly, kde se představuje Abrahamovi jako Bůh všemohoucí. Proto říká:

• „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou. A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ. Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase.“ Bůh skončil rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho. (Gn 17,19–22)

Abrahame, můžeš se usmívat, jak chceš. Jenom jeden tady Bůh. Jenom jednomu tady patří smlouva, takže může říct, že to je „má“ smlouva. Patří tomu, který je všemohoucí. Všemohoucí! Aby Abraham pochopil, co znamená, že Bůh je ten Všemohoucí, tak také Izmael dostane požehnání. Bůh už mu ho slíbil, když se setkal s jeho matkou u studny „Živého, který vidí“. Nyní však Bůh odpovídá na prosbu Abrahamovy malé víry, resp. nevěry! Ohledně Izmaela tě vyslyším. Ale o tom, jak to bude s tebou a s tvým potomstvem, rozhodnu já sám. Myslím, že kdykoliv se snažíme Bohu radit, kdykoliv mu dáváme nějaké návrhy, jak by to bylo nejlepší, pokaždé uslyšíme jeho „ne“.

Podívejte se na to, jak mocně Bůh žehná Abrahamovi! Pohleďte na to, jak přemáhající je ta milost, kterou ho Bůh zahrnuje. S jakou láskou Bůh jedná! S jakou péčí a laskavostí. Vidím tady něhu, která je zábavná. Je tady Boží humor uprostřed přívalu Boží milosti. Abrahame, máš syna, kterého jsi nazval, jak jsem řekl, Izmael, tj. Bůh slyší. Ale to nebylo o tobě. To jsem neslyšel tebe, ale Hagaru. A teď budeš mít syna, kterého nazveš Izák, tj. Smíšek. Víš, kdykoliv zavoláš na svého syna, který je tím skutečným synem zaslíbení, budeš na něj volat „Smíšku“ a budeš si připomínat tuhle chvíli, kdy ses smál pod vousy a předhazoval jsi mi Izmaela. A mimochodem, Sára se v následující kapitole bude smát úplně stejně, jako se nyní smál Abraham. To není něco jako výsměch z Boží strany, ale skutečně laskavý a něžný humor. To není trest, protože Izák bude opravdovým požehnáním.

Čím se o to Abraham zasloužil? Vůbec ničím! Abraham byl slabý muž, stejně jako my jsme slabí. Byl to pohan stejně jako jeho otec a jeho rodina (Joz 24,2), uctívač měsíce, když ho Bůh poprvé zavolal v Uru. Byl hříšný člověk, kterého Bůh volá ke svatosti, stejně jako my jsme hříšníci, které Bůh volá ke svatosti. To, co zde vidíme, je dílo Boží milosti, nikoliv nějaký výkon víry. Jsme spaseni z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, nejsme spaseni silou nebo velikostí víry. Naše víra může být slabá, může být nalomená, může být doutnající, ale Boží milost je nade vše přemáhající. Je-li naše víra vírou darovanou od Boha z jeho milosti, potom je to vždycky víra zachraňující. O Pánu je psáno:

• Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí. (Mt 12,20)

Tím nechci říct, že se máme spokojit se slabou či nalomenou vírou – to rozhodně ne. Máme prosit Boha, aby dal naší víře vzrůst, aby naší víru upevňoval a posiloval. A on rád odpovídá na takové modlitby, i když obvykle nemusí být pro nás příjemné a úplně hezké. Ale v Ježíši Kristu dostáváme milost za milostí a v něm máme všechno duchovní požehnání nebeských darů (Ef 1,3). Jsme dědicové Abrahama, jsme jeho duchovními potomky, naše srdce byla obřezána nikoliv lidskou rukou, ale Duchem svatým. Jenom z Boží milosti nyní žijeme novým životem v Boží bázni, chodíme před Boží tváří a chceme být bezúhonní. Je to Boží dílo, nikoliv naše. Je to jeho moc a jeho milost.

Vzpomenete si ještě, kdy Abraham dostal poprvé od Boha zaslíbení, že bude mít mnoho potomků? Bylo to 24 let před tímto okamžikem. Později Bůh tento svůj slib znovu a hned několikrát zopakoval. A potom, když se mohlo zdát, že už se věci začínají plnit, se na 14 let odmlčel. Nyní znovu přichází k Abrahamovi a říká mu, že mu dá množství potomků. Můžete se divit, že Abraham reaguje právě takto? Dvacet čtyři let! Představte si to, že je vám 99 let nebo třeba jen 79 nebo 69 a Bůh vám řekne, že budete mít syna – s touhle ženou, které je jen o pár let méně než vám. Jaká by byla vaše reakce? Podívejte, jak reaguje Abraham. Bůh skončil svou rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho. Ponechal Abrahama, aby se postavil čelem k tomu, co Bůh řekl.

III. Boží posilující milost  (v. 23–27)

Ale i když Bůh vystoupil od Abrahama, jeho milost s ním zůstala. V těch posledních verších této kapitoly je další skutečný důkaz Abrahamovy opravdové víry. Bůh řekl Abrahamovi, aby odešel ze svého domova, ze svého rodiště a později z Cháranu, kde pohřbil svého otce a odkud ho Bůh znovu zavolal (Sk 7,4). A Abraham vždycky poslechl a jednal podle Hospodinových slov. V patnácté kapitole Bůh řekl, aby rozpůlil zvířata a udělal uličku mezi těmi polovinami. To byl krvavý den, když Abraham půlil tříletou krávu, tříletou kozu a tříletého berana. A jistě přemýšlel nad krví, která poteče, když – poté co bude muset projít mezi těmi zvířaty – třeba nesplní Boží požadavky. Ale Bůh prošel sám! Bůh dal svůj slib Abrahamovi a potvrdil ho smlouvou. Nyní Bůh řekl Abrahamovi, že má udělat jinou krvavou věc. A vystoupil od něj. Co udělal Abraham? Okamžitě, hned ten den, kdy k němu Bůh promluvil (v. 23) Abraham obřezal své neobřezané tělo, obřezal svého syny i všechnu svou čeleď mužského pohlaví!

Podle Božího slova Abraham okamžitě jednal. Jakkoliv byla jeho víra slabá, jakkoliv byly jeho pochybnosti silné, když slyšel, co má udělat, tak šel a udělal to. To je chození před Boží tváří. To je Boží dílo v nás – kdykoliv jednáme v poslušnosti jako Abraham. Bůh nás volá k tomu, abychom nebyli jenom posluchači, ale abychom podle Slova také jednali (Jk 1,22). Máme poslouchat Boha i ve chvílích, kdy už dopředu víme, že nás to bude bolet – tak jako Abraham, kdy víme, že to bude nepříjemné – jako v případě Abrahama, kdy musel obřezat všechny muže ve svém domě, kdy se možná setkáme s protivenstvím, s problémy.

Jen si představte tu situaci, další krvavý den v životě Abrahama. Byl to nepochybně krvavý den, když vysvobodil Lota, byl to krvavý den, když s ním Bůh uzavřel smlouvu a nyní ho čekal další krvavý den. Svolal všechny mužského pohlaví, brousil si nůž a při tom jim říkal: „Chlapi, mám pro vás zprávu. Dneska se mnou mluvil Bůh. A kdo se nepodřídí tomuto noži, bude vyříznut z tohoto společenství.“ Většina učenců se domnívá, že to byl sám Abraham, kdo obřezal všechny ve svém domě, včetně svého syna a sebe. Moji milí, tohle je naprostá odevzdanost Bohu. To je poslušnost, která je zavazující. Byl to závazek nejenom pro Abrahama, ale pro všechny v jeho domě. Všimněte si, že nešlo jenom o Abrahama a jeho rodinu, ale šlo o všechny, kteří v jeho domě sloužili, kteří byli spjati s Abrahamem – a to další místo, které ve Starém zákoně ukazuje na spasení pohanů. Každý, kdo bude skrze obřízku srdce spojený s Kristem, který je synem Abrahamovým a synem Davidovým (Mt 1,1), bude mít podíl na smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem, bude požehnaný jako Abraham, Bůh bude jeho Bohem, stane se Božím přítelem a stane se živým kamenem na Boží stavbě, v Božím chrámu, který Bůh buduje svým Duchem.

Dnes je mnoho lidí, kteří uvěřili falešnému učení tělesných učitelů, kteří se vloudili mezi Boží lid a tvrdí, že můžete být křesťanem, ale nemusíte být spojeni s Božím lidem, nemusíte být součástí konkrétního fyzického společenství konkrétních lidí na konkrétním místě. Stačí prý „kde se dva nebo tři sejdou“ – nechci snižovat hodnotu tohoto textu, ale to není o společenství Kristovy církve, protože jednou se sejdu s tím, jindy s oním, tady potkám dalšího, a to by měla být církev? Nikde v Písmu nic takového nenajdeme. Kde je vzájemná služba? Kde je vzájemná oddanost? Jak zde může být napomínání a povzbuzování, když jde víceméně o náhodné setkání? Abraham neměl obřezat ty, kdo k němu přijdou na návštěvu nebo ty, které náhodou potká, ale domácí svého domu. Ti patří k sobě a obřízka je spojuje, protože je znamením smlouvy, ukazuje, že jsou jedním společenstvím. Také nás něco spojuje, kromě toho, že je jedno tělo a jeden Duch,  k jedné naději jsme povoláni, jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech (Ef 4,4–6) – je tady viditelné znamení, které je určené církvi a jenom církvi, tomu jednomu konkrétnímu místnímu tělu, a to je Památka večeře Páně, to je chléb, z něhož všichni jíme a kalich, z něhož všichni pijeme. Není to přímo znamení, ale je to připomínka Kristova díla vykoupení, na které se podílejí ti – a jenom ti, kdo byli obřezáni ve svých srdcích, kdo se narodili z Ducha svatého. Večeři Páně spolu se křtem dal Pán Ježíš církvi jako společenství a jednotlivcům (křest) jako vnější ustanovení, které mají Boží děti zachovávat. I zde je to mimo jiné o poslušnosti. Ježíš řekl:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,23)

Abraham miloval Boha a jednal podle jeho Slova. Na nic nečekal ani nezkoumal, jestli je hoden nebo není hoden, jestli věří dost nebo věří málo. Prostě jednal podle toho, co mu Bůh řekl. A v další kapitole uvidíme, že Bůh sám přišel do jeho domu, stanu a byl hostem u Abrahama. A i když Abraham pochyboval, poslechl Boží slovo a Bůh ho posílil. I když před ním byla celá řada překážek, poslechl Boha. Nečekal, že Bůh nejdříve odstraní tyto překážky, ale ve víře a v poslušnosti víry šel a jednal podle Božího slova. V následující kapitole uvidíme Abrahama jako velkého přímluvce a jako přítele Božího, s nímž Bůh sdílí důvěrné věci. I to je důsledek poslušného následování.  Postavte se tam, kde jste, na to slovo, které nyní promlouvá do vašeho života, na to slovo, kterého se nyní můžete pevně chytit, držte se ho a jednejte podle něj. Spolehněte se na to Slovo a Bůh vás posílí svou milostí, podepře vás ve vašem jednání, protože půjdete ve víře a budete stát před jeho tváří a stavět na jeho slibech. A Bůh se na vás oslaví. Amen.