Vítám vás moji mílí v Kristu. Jak víte z oznámení, v pátek 22. července už proběhlo, a 12. a 26. srpna proběhne v kanceláři vyučování na téma „Evangelium bohatství, zdraví a prosperity“. Toto kvazi-evangelium je kázáno v mnohých charizmatických sborech. Dnes, jako doplněk, k charizmatickému hnutí, se seznámíme s tím, jak je ve Starém zákonu, z hlediska Nového zákona vyložen fenomén mluvení v jazycích.
I. Glosolalie vs. xenoglosie
Nejprve si vysvětleme jazykové termíny.
1. Glosolalie: Modlitba v neexistujícím jazyku. Tento jev se ve větší míře opět objevuje od počátku 20. stol. Nejprve v některých letničních skupinách, později v dalších charizmatických církvích. Není to nic nového. Stejný jev, mluvení v neexistujícím jazyku se vyskytuje téměř ve všech pohanských náboženstvích. Je to v podstatě magické, šamanské mumlání k různým božstvům a duchům (abrakadabra). Žádný filolog, není sto rozluštit glosolálie ani s pomocí počítačových algorimů. Glosolalii chybí jakákoli gramatická stavba. Jsou to pouhé zvuky, tedy glosolalie.
2. Xenoglosie: To je schopnost mluvit skutečným jazykem, živým nebo mrtvým, kterému se ten, kdo jim mluví, nikdy nemusel učit, je to nenaučená cizojazyčnost. Xenoglosie je nadpřirozený jev, zázrak, který nikdy nebyl v dnešní době vědecky doložen. Dnes se glosolalie nesprávně zaměňuje za xenoglosii, za schopnost vyjadřovat se v jazyku, jemuž se dotyčný předem nenaučil.
Tolik termíny. Biblický zázrak, zaznamenaný ve Skutcích (2,4-12) popisuje bezpochyby xenoglosii, nenaučenou cizojazyčnost, nikoli glosolalii, která je bez gramatického ladu a skladu:
- (4) A všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (5) V Jeruzalémě tehdy přebývali Židé, zbožní muži z každého národa pod nebem. (6) A když nastal ten zvuk, sešlo se množství lidí a byli zmateni, protože je každý slyšel, jak mluví jeho vlastním jazykem. (7) Všichni tedy žasli a v údivu říkali jedni druhým: „Hleďte, copak nejsou ti všichni, kteří tu mluví, Galilejci? (8) Jak to, že tedy každý slyšíme svůj vlastní jazyk, ve kterém jsme se narodili? (9) Parthové, Médové, Elamité a obyvatelé Mezopotámie, Judska i Kappadokie, Pontu a Asie, (10) Frygie i Pamfylie, Egypta i krajů Libye vedle Kyrény a příchozí z Říma, Židé i proselyté, (11) Kréťané i Arabové - slyšíme je mluvit našimi jazyky o velikých Božích věcech!“ (12) A tak všichni žasli a bezradně říkali jeden druhému: „Co má tohle znamenat?“ (13) Jiní se ale posmívali a říkali: „Jsou opilí novým vínem!“ (Skutky 2,4-12)
Ti kdo byli Duchem Svatým obdarováni xenoglosií (v žádném případě glosolalií), byli všichni Galilejci, nicméně hostující židé, kteří pocházeli z různých jazykových etnik tehdejšího světa, těmto Galilejcům rozuměli. Galilejci nevydávali glosolalie, nesrozumitelné zvuky, nýbrž mluvili nejméně 16 živými jazyky o velikých Božích věcech; srozumitelně zvěstovali evangelium hostujícím židům. Xenoglosie (nenaučená cizojazyčnost) vyústila toho dne, že se obrátilo 3000 židů, kteří vyznali Krista. Přesto, mnozí židé, kteří nerozuměli, obvinili tyto Galilejce z opilství.
II. Pavlova náprava
Být obdarován xenoglosií, by si přál jistě každý. Mluvil bych třeba čínsky, bez učení, bez námahy. Je to taky velmi působivý a efektní dar. Proto si jej v Korintu, ze sebestřednosti, kdekdo přál mít. Spousta korinťanů proto dar Ducha, xenoglosii, tehdy imitovala glosolalií; naprosto ze stejných důvodů jako dnešní charizmatici (obdarovaní). Proto Pavel korintské křesťany nabádá:
- Bratři, nebuďte dětmi ohledně myšlení, ale buďte jako nemluvňata ohledně zlého. Ohledně myšlení pak buďte dospělí [=nežvatlete]. (1K 14,20)
Pavel v podstatě říká – korintští, nebuďte dětinští, vysvětlím vám jak je to s jazyky. Není to tak, jak si to představujete…
- Kdyby se tedy sešla celá církev najednou a všichni by mluvili jazyky [=jak si to představujete a toužíte po tom] a přišli by tam prostí lidé nebo nevěřící, neřeknou snad, že blázníte? (1K 14,23)
Pavel, hned vzápětí, po narážce na dětinské glosolalie, vysvětluje, jak správně chápat znamení jazyků. Odvolává se na Izajášovo proroctví, které se vztahovalo k počátkům křesťanství, kdy církev musela být stvrzována znameními, protože neměla ještě novozákonní Písmo:
- V Zákoně je napsáno: „Jinými jazyky a cizími rty budu mluvit k tomuto lidu [=hlásat evangelium židům] a ani tak mě neposlechnou, praví Pán.“ Jazyky tedy nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící; proroctví [=kázání] však není pro nevěřící, ale pro věřící. (1K 14,21-22)
Můžeme tedy s apoštolem Pavlem prohlásit, že mluvení cizími jazyky se týká xenoglosie, tedy opravdové nenaučené cizojazyčnosti. Dále můžeme říci, s apoštolskou jistotou Pavla, že xenoglosie byla znamením pouze pro nevěřící židy (tomuto lidu). I kdyby skutečná xenoglosie byla dnes platným znamením, neměla by se vyskytovat ve výlučném společenství věřících nebo v soukromí, protože její účel – být znamením a evangelizačním nástrojem pro nevěřícího žida – se míjí cílem. Znamení xenoglosie bylo Bohem určeno jako znamení pro jednu výlučnou skupinu a tou byli – nevěřící židé na přelomu zákona a milosti.
III. Stav kněží a proroků Izraele podle Izajáše
Xenoglosie mohla existovat, podle Izajáše, jen v dějinném kontextu letnic a několik desítek let po nich, dokud nebyl sestaven kánon Nového zákona. Pojďme tedy k nápravě, k Izajášovi na kterého Pavel korintské křesťany odkazoval:
- Také tito blouzní z vína, po opojném nápoji se potácejí: kněz i prorok blouzní z opojného nápoje, jsou pomateni vínem, po opojném nápoji se potácejí, blouzní při viděních, při rozhodování kolísají. Všechny stoly jsou plné zvratků, samý výkal, místa není. (Iz 28,7-8)
Zde vidíme duchovní stav Izraele. Kněží i proroci tropí jak mravní tak duchovní nepřístojnosti a zlořády v chrámové bohoslužbě. Výsledek jejich služby Izajáš nazval zvratky a výkaly. Dále si Izajáš stěžuje:
- Koho vyučit poznání? Komu vyložit zvěst? Odkojeným dětem, od prsů odstaveným? Stále jenom: žvást na žvást, žvást na žvást, tlach na tlach, tlach na tlach, trošku sem, trošku tam [=to kněží a proroci posměšně opakují]. (CEP Iz 28,9-10)
Komu zvěstovat poznání? Kdo bude způsobilý přijmout pravdu o pokoji a odpočinutí (jež je v Kristu)? Těm sebevědomým duchovním, nebo i skutečným alkoholikům, kteří nemají nic ve vážnosti? Vždyť z každé rady a ponaučení si dělají legraci!
Zde musíme porozumět, překladům obzvláště 10. verše.
ČEP: žvást na žvást, tlach na tlach
BKR: naučení za naučením, správu za správou
ČSP: Pokyn za pokynem, míru k míře
B21: To a to a tak a tak, tam a sem a sem a tam - bla bla bla
Jak je možné, že „žvást“ v Ekumenické, je „naučení“ v Kralické; a „tlach“ v Ekumenické, je „správa“ v Kralické? Atd. Podívejme se na originální hebrejská slova.
První „neshodě“ je ve Strongově lexikonu přiřazeno číslo <06673> a je to „tsav“. Tedy, „žvást (v ČEP) = ponaučení (v BKR) = tsav (hebrejsky)
Druhé „neshodě“ je přiřazeno číslo <06957> a je to „kav“. Tedy, „tlach (v ČEP) = zpráva (BKR) = kav (hebrejsky)“.
V hebrejštině „žvást na žvást, žvást na žvást, tlach na tlach, tlach na tlach, trošku sem, trošku tam“ zní nějak takto:
tsav la-tsav, tsav la-tsav
kav la-kav, kav la-kav
ze’ir šam, ze’ir šam.
Je doloženo, že sekta shakerů v glosolaliích používá především slabiky se souhláskami „k, l, ts“; jako hebrejština zde.
Tomuto druhu slov se říká onoma-topo-eický jazyk – to jsou slůvka, jež napodobují zvuky, jako bum, cink, klak, klik, bzum, fí, kvok, haf, tydýt, atd.
Hebrejský Strongův lexicon je vysvětluje následovně:
„tsav <06673>“ – příkaz, nařízení, pochybný věštec; používán v Izajášově zesměšňující parodii (karikatuře) slov a proto nejde o skutečný svatý příkaz.
„kav <06957>“ – šňůra, linka, řádek, měřící pásmo; Izajášova onoma-topo-eická parodie slov, snad bez významu.
„ze’ir <02191>“ – z původního nepoužívaného kořene „tsa’ar <06819>“ – zmenšit, vzrůstající na bezvýznamnosti, stát se bezvýznamný, malý v množství nebo času.
Bezpochyby, Ekumenický a B21 překlady jsou blíže duchu Izajášových slov. Z Kralické bible bychom mohli nabýt dojmu, že „naučení“ a „správa“; nebo „pokyn“ a „míra“ ze Studijního překladu jsou legitimní pojmy a ne parodie opilých vůdců Izraele.
Davisův Lexikon Hebrejského jazyka k Izajášovi 28,10 říká:
Opakování a souzvučná shoda těchto krátkých slůvek mají napodobit opilecké blábolení posměvačů.
Další komentátoři tvrdí, že toto žvatlavé a koktavé vyrážení zvuků opilci je příliš vzdáleno rozumné řeči střízlivých, aby mohlo být jednoznačně vyloženo. Tato slůvka dosvědčují, v jakém stavu se nacházeli ti, kdo je ze sebe vydávali. Tato „říkanka“ groteskně napodobuje ztěžklý jazyk opilců. Jednoslabičné slůvko se kupí na další a podroušenci přiopile imitují tón šišlajících kojících matek, jak se mazlí se svými robátky, aby ještě více Izajáše zesměšnili.
tsav la-tsav, tsav la-tsav
kav la-kav, kav la-kav
ze’ir šam, ze’ir šam.
„Jak si ten ten prosťáček Izajáš dovoluje, nás, náboženské, dospělé intelektuály, poučovat?“ Nasleduje bujarý chechot a další hýřilové se přidávají: „tsav la-tsav, tsav la-tsav, kav la-kav, kav la-kav, – ten Izajáš musí být snad slabomyslný!“
Co tyto opilé kněze a proroky Izraele rozzuřilo nejvíce bylo, že k nim Izajáš promluvil, jakoby byli nevědomé děti právě odstavené od prsů:
- Jak se Izajáši opovažuješ nás učit základy mravnosti (Iz 28,15)?
- Jak se opovažuješ tvrdit, že nás někdo zhltne dříve než přijde milostivé léto (Iz 28,4)?
- Jak se opovažuješ nám vnucovat jakýsi základní kámen ze Sijónu (Iz 28,16)?
- Jak se opovažuješ nám navrhovat jakési místo odpočinutí a míru (Iz 28,12)?
- Jak se opovažuješ nás poučovat o onom posledním dnu, kde bude s Bohem jenom pozůstatek Izraelitů a očividně bez nás (Iz 28,5)?
- Jak se jen Izajáši opovažuješ nás poučovat, když my sami jsme učitelé Izraele!
- Jak se opovažuješ z nás dělat málem kojence, když jsme dospělí, nejvýznamnější, duchovní a političtí činovníci Izraele!
Snadno si představíme jak tito prosperující a pyšní duchovní, nad poháry vína, šišlavě a koktavé zesměšňovali „osamělého a neúspěšného“ Izajáše. Jeho proroctví o úhelném kameni na Sijónu, Ježíši Kristu, byl pro ně žvást na žvást, šňůrka povídaček za šňůrkou povídaček, prostě poučeníčko sem, poučeníčko tam. Izajáš vedoucím Izraele v podstatě řekl:
Vysmíváte se jasným a jednoduchým, srozumitelným slovům, které mi Bůh vnukl, a určil mne abych je vám zjevil; a vy je vykoktáváte ze svého zvrhlého nitra v opilecké zesměšňující imitaci. Právě vy byste měli být první a jít příkladem lidu. Měli byste si je uložit do srdce a jednat podle nich.
IV. Izajášovo proroctví
Prostudujme nyní přilehlý kontext Izajášova proroctví (Iz 28,11-13); totiž, že Bůh nevěřícím židům v budoucím čase zvěstuje cizími jazyky Krista a ani tak Jej nebudou poslouchat. A Právě na toto proroctví odkazuje Pavel (1K 14,21-22). Znamení mluvení v živých jazycích bylo kristocentrické, a vztahovalo se výhradně k nevěřícímu izraelskému národu, jenž ve většině odmítá Krista.
Podívejme se jenom na pět Izajášových vyhlášení, které podmiňují, které jsou příčinou xenoglosie při příchodu Ducha svatého v den letnic:
První „žvást a tlach – tsav-kav-šam“ (Iz 28,3-4)
Izajáš Izraelcům prorokuje ve fyzických předobrazech novozákonní duchovní skutečnost – že přichází Mesiáš a oni nebudou mít podíl na jeho milosti, protože než příjde, budou pozřeni pohany:
- Nohama bude pošlapána pyšná koruna efrajimských opilců, nádherná ozdoba, vadnoucí květ, město ležící na vrchu nad žírným údolím. Bude jako raný fík, než nastane léto: jen ho někdo uvidí, už jej má v hrsti a zhltne jej. (Iz 28,3-4)
Opilí kněží a proroci měli vědět, o jakém létě Izajáš mluví a koho představuje raný fík. Měli a snad věděli, že nejde o žádné doslovné fyzické roční období, ale o duchovní skutečnost milosti. Vždyť tentýž Izajáš jim to upřesnil:
- Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě. (Iz 61,1-3)
To se naplnilo v osobě Ježíše Krista! Když sám Pán Ježíš Kristus v synagoze přečetl první část tohoto oddílu Písma, (L 4,20-21)
„Druhý žvást a tlach – tsav-kav-šam“ (Iz 28,5)
Těsně před tím než Izajáš popisuje opilost Kněží a proroků (28,7-10) a znamení xenoglosie (28,11-13), jež doprovází a signalizuje jejich pád, Izajáš prorokoval, že jenom pozůstatek Izraele bude korunován Hospodinem, že jenom pozůstatek bude v Kristu, jenž je korunou, věncem a hlavou svého těla – věřících:
- V onen den se Hospodin zástupů stane ozdobnou korunou a nádherným věncem pozůstatku svého lidu (Iz 28,5)
Opilci dobře rozuměli, o co jde, nemohli ale snést, že by nějaký Izajáš měl pravdu a oni ne. Proto jim milost, vyhrazena jen pozůstatku, jen zaslíbenému Božímu lidu vyvoleného z milosti, proklouzla mezi prsty:
- A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti. Když z milosti, tedy ne na základě skutků - jinak by milost nebyla milostí. Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, (Římanům 11,5-7)
„Třetí žvást a tlach – tsav-kav-šam“ (Iz 28,12)
Izajáš dále Izraelcům připomíná Hospodina,
- který mu [=Izraelskému lidu] říkal: „Zde je místo odpočinutí, nechte odpočinout znaveného, zde je místo míru!“ Nechtěli však slyšet. (Iz 28,12)
Zde je nastíněn odmítaný Ježíš Kristus. V nikom není odpočinutí, v nikom jiném ve stvoření není mír. On je místem pokoje. Toto nebyla jediná Izajášova zmínka o odmítnutí Pána Ježíše Krista:
- Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete …“ (Izajáš 30,15)
„Čtvrtý žvást a tlach – tsav-kav-šam“ (Iz 28,15)
Izajáš vůdcům Izraele bez obalu říká, že doufají v lež, že sjednali úmluvu s podsvětím. Představení a stařešinové Izraele museli být z následujícího vzteky bez sebe:
- Říkáte: „Uzavřeli jsme smlouvu se smrtí a sjednali jsme úmluvu s podsvětím. Valí se bičující příval? Však se přežene, nás nezasáhne, vždyť jsme si svým útočištěm učinili lež a skryli jsme se v klamu.“ (Iz 28,15)
Oni to ústy určitě neřekli, ale srdce jim tím přetékalo. Jejich činy je usvědčovali. Izajášovu odhalení, tj. ve svou nejniternější zvrácenost nevěřili. Čím bezcharaktnější člověk – tím měně si uvědomuje svoje zlo. Čím charakternější člověk – tím více si svoje zlo uvědomuje.
Odkud ten Izajáš je? Co si vůbec myslí? Jak nás, počestné a velevážené, dobré a vzorné duchovní může takto beztrestně urážet? Cožpak nejsme elita národa?
Jen si představme, že bychom my, všichni v Kristu, dnes řekli, Izajáše 28,15 každému nevěřícímu! Nedovedu si představit, jaké pronásledování církve by nastalo. Snad by byla i státním dekretem zakázána.
„Pátý žvást a tlach – tsav-kav-šam“ (Iz 28,16)
Hned v dalším verši Izajáš odhaluje předobraz a stín té jediné platné Pravdy! Je to Pán Ježíš Kristus; a tu Izrael minul:
- Proto praví toto Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu [=synonymum se spásným křížem] kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat … “ (Iz 28,16)
To nemohl přehlédnout žádný Izraelec trochu zběhlý v Písmu. Starý zákon nikde výslovně nejmenuje Ježíše Krista, přesto je celý SZ o Kristu a neustále na Krista ve fyzických předobrazech ukazuje. Kdo věřil Mojžíšovi a prorokům, ten věřil v Krista; pil z duchovní skály a tou skálou byl Kristus (1K 10,4):
- Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma [=SZ] svědčí o mně [o Kristu]. (J 5,39)
Zevrubně jsme si probrali jen pět Izajášových zdvižených ukazováčků a ani jeden nebrala izraelská náboženská elita a lid vážně, ze všech si tropila posměch! Tři z nich ukazovaly na stvoření církve, Kristova těla, nového národa, nového člověka, v němž bude přebývat Bůh – ukazovaly na nový Boží příbytek, na Boží chrám… Dva z nich ukazovaly na to, že Izrael, kromě ostatku, odmítá Krista a Bůh v něm nepřebývá.
V. Xenoglosie oznamuje soud nad Izraelem
Protože Izraelci brali s posměchem, ve vlastním jazyku, Izajášova proroctví o přicházejícím Mesiášovi a soudu, jako dětinské, koktavé žvatlání, rozhodl se Hospodin, že Izraeli zvěstuje fyzickým předobrazem – xenoglosií, duchovní skutečnost – odmítnutí Mesiáše, Ježíše Krista. Jako nástroj Bůh použil asyrské otrokáře, kteří mluvili, nesrozumitelnou řečí (Iz 10,5-23). Fyzický pád Izraele, zotročení cizojazyčnými Asyřany, byl tedy starozákonní fyzický předobraz, novozákonní duchovní skutečnosti, tj. duchovního pádu většiny Izraele, v důsledku odmítnutí Ježíše Krista. Tato skutečnost byla potvrzována několik desetiletí po letnicích právě xenoglosií, aby se vyvolený ostatek Izraele obrátil; a zavržení byli bez omluvy.
Tak jako cizojazyčnost, Asyřanů byla znamením tělesného soudu Izraele, tak xenoglosie v rané novozákonní době byla znamením skutečného duchovního soudu nad nevěřícím Izraelem, protože odmítl Krista.
Proto Pavel kárá mnohé Korinťany za jejich dětinskou, žvatlavou glosolalii, a odkazuje je na Izajáše, aby pochopili jeho varování, které v podstatě oznamovalo:
Tak jako naši předkové slyšeli cizojazyčnost Asyřanů a přišel fyzický soud, tak se stejnou jistotou, když dnes slyšíte xenoglosii o velikých Božích věcech, mějte se na pozoru, přichází duchovní soud Izraele a to je znamení všem kdo v Izraeli nevěří! Bůh k Izraeli opravdově promluví ústy, jako mají cizozemci. Žádné „tsav-kav-šam“ jak si z Božích slov Izrael dělal posměch – budou to skutečné jazyky vyhlašující veliké Boží věci!
Letniční xenoglosii rozuměli všichni židé v Jeruzalémě ze všech zemí kam byli rozptýleni. Nebylo to žádné mumlání. Nikdo neměl pochybovat, že je to Boží znamení. Vznik rané církve, než byl sepsán novozákonní kánon, Bůh potvrzoval mnohými znameními a zázraky (Žd 2,4), z nichž jedno z mnoha byla xenoglosie. Proč? Aby se židé rozpomenuli na své předky, kteří si z Izajášova proto-evangelia, které ukazovalo na Krista, tropili žerty. Na jejich „tsav la-tsav, tsav la-tsav, kav la-kav, kav la-kav“, na jejich onoma-topo-eický jazyk, na jejich žvatlavé glosolalie, Bůh odověděl jak asyrským zotročením tak letniční, dočasnou xenoglosií, kterou přijmuli jen vyvolení:
- Proto nesrozumitelnou řečí [=žvatlavou, ČSP; koktavou, B21] a cizím jazykem promluví k tomuto lidu ten, který mu říkal: „Zde je místo odpočinutí, nechte odpočinout znaveného, zde je místo míru!“ Nechtěli však slyšet. Slovo Hospodinovo jim bude: „Žvást na žvást, žvást na žvást, tlach na tlach, tlach na tlach, trošku sem, trošku tam.“ Jen ať jdou, však klesnou zpět a ztroskotají, padnou do léčky a uvíznou v ní. (Iz 28,11-13)
Právě na tyto Izajášovy verše odkazoval Pavel, když napravoval zmatené glosolalie korintské církve takto:
- V Zákoně je napsáno: „Jinými jazyky a cizími rty budu mluvit k tomuto lidu a ani tak mě neposlechnou, praví Pán.“ Jazyky tedy nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící; proroctví však není pro nevěřící, ale pro věřící. (1K 14,21-22)
Mluvení opravdovými živými jazyky bylo tedy znamením pro nevěřící židy! Petr letniční xenoglosii a další znamení řádně vysvětlil:
- Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. (Sk 2,22)
Xenoglosie byla znamením pro nevěřící židy! Každý žid po letnicích, který jen trochu znal Izajáše, se mohl dovtípit:
Až uslyším v cizí řeči, (kterou mi někdo přeloží), o velikých Božích věcech, tedy o Kristu, a budu to považovat za žvást a tlach, nebo za opilství, nebo za kámen úrazu, tak se na mně naplňuje Izajášovo proroctví:
- Jen ať jdou, však klesnou zpět [padnou na znak] a ztroskotají, padnou do léčky a uvíznou v ní. (Iz 28,13b)
Bůh konkrétním znamením xenoglosie (nenaučené cizojazyčností) dává Izraeli najevo, že přišel Mesiáš Ježíš Kristus, že stvořil bez ohledu na etnický původ nový lid, v němž přebývá Duch svatý, že v Kristu je žid a Řek totéž, že staré uspořádání první smlouvy s Izraelem končí, a že jediný způsob jak mít účast na nové smlouvě milosti, jak mít obecenství s Bohem je být v Kristu.
Znamení xenoglosie v den letnic, a několika dalších desetiletí, potvrdilo převratnou změnu. Na přelomu věků, při příchodu věku našeho Pána Ježíše Krista, byla celá izraelská ekonomie Zákona naplněna v novozákonní Kristově ekonomii, v Jeho těle.
Petr v den letnic potvrzuje, že právě dnes, v den letnic, se naplňuje proroctví proroka Joele:
- A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi [=mimo jiné i xenoglosii]: krev a oheň a oblaka dýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, než přijde den Páně, velký a slavný; a každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.´ (Sk 2,19-21)
Naplnění staré smlouvy, litery zákona, novou smlouvou, milosti Ježíše Krista, to je oheň a oblaka dýmu. Což se Bůh nezjevoval v ohni a oblacích dýmu? „Kalamity vesmírných těles“ slunce, měsíce, hvězd, ať padají, zkrvaví nebo ztratí světlo – to vždy znamenalo soud; a židé tomuto obraznému jazyku dobře rozuměli. Soudy nad Babylónem (Iz 13,10), nad Edómem (Iz 34,4), nad Egyptem (Ez 32,7-8), nad Judou (Jl 2,10), nad severním královstvím (Am 8,9) byly vždy provázeny obraznou „kalamitou vesmírných těles“. Podobně, i s prvním příchodem Pána Ježíše Krista přišlo oznámení soudu. Kniha Zjevení je plná „hvězdných kalamit“ tedy soudů. Židé, jako národ upadli na znak, do léčky, na kámen úrazu, na Ježíše Krista; a Izajáš vzápětí svého proroctví o xenoglosii, cizojazyčnosti, dodává:
- Nechovejte se už jako chvastouni, ať vám nemusí být přitažena pouta. Slyšel jsem od Panovníka, Hospodina zástupů, že je konec s celou zemí, že je rozhodnuto. (Iz 28,22)
Každému židovi, který věřil Mojžíšovi a prorokům muselo být v den letnic i po něm zřejmé, obzvláště v prostředí xenoglosie, že je konec s jejich duchovním výsadním postavením mezi všemi národy.
Tělesný předobraz Božího lidu, židé, kteří byli pod mojžíšovským, usmrcujícím zákonem skutků; byl v Kristu naplněn v nově stvořeném, duchovním, skutečném Božím lidu, v Izraeli Božím, v církvi z židů a pohanů, která už je pod Kristovým obživujícím zákonem milosti.
Tak se splnila i nejvyšší Abrahamova naděje – opustit fyzickou zaslíbenou zemi a přemístit se do nebeského Jeruzaléma, do církve, do Božího chrámu, do příbytků, které nebyli postaveny lidskýma rukama, do Kristova těla, a stát se nevěstou Beránkovou…
- Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. (Židům 11,9-10)
Shrnutí
1. Mluvení v jazycích je xenoglosie (nenaučená cizojazyčnost). Není to glosolalie (zvuky bez gramatické stavby).
2. Znamení xenoglosie bylo k užitku, podle Izajáše na kterého Pavel odkazoval, pouze nevěřícím židům, aby si uvědomili konec svého výsadního, národního, duchovního postavení a všeho co s ním v duchovní oblasti souviselo.
3. Znamení xenoglosie platilo pouze na přelomu mojžíšovského zákona a Kristovy milosti, aby potvrdilo a dosvědčilo pravdivost zvěstovaného evangelia, protože Písmo nové smlouvy nebylo ještě napsáno.
4. Obsah xenoglosie byl vždy kristocentrický s účelem potvrdit pravost evangelia, legitimnost rané církve, a uvést, jak nevěřící židy do Kristova těla, odvrátit je od starosmluvních návyků, tak oznámit soud nad těmi židy, kteří odmítali evangelium.
Závěr
Někdy se mne lidé ptají, co tedy dnešní mluvení v jazycích (glosolalie) znamená? Jak si jej vysvětlit? Jak odpovědět?
1. Jestliže jde o opravdového křesťana, který vězí v Kristu a spoléhá na něj ve všem, potom mohu zopakovat s Pavlem:
- Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí … Mluvení jazyky není tedy znamením k víře, nýbrž k nevěře … (1K 14,20,22)
2. Jestliže však nejde o křesťana, o toho kdo na Krista nespoléhá a v církvi je jen tělem, potom mohu zopakovat s Matoušem:
- Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´ (Mt 7,22-23)
Amen.