Bůh se důvěrně sblížil s Abrahamem

Jaroslav Kernal, Praha 30. října 2022

Jsme v osmnácté kapitole knihy Genesis a máme před sebou příběh, který patří k těm nejznámějším ze života Abrahama – je to jeho smlouvání s Bohem ohledně zachování nebo zničení měst Sodomy a Gomory. Dnes projdeme tímto ohromným a silným textem a podíváme se na několik věcí, které se týkají na prvním místě Boha samotného, ale také Abrahama, který je zde pro nás velikým vzorem, takže nakonec se dotkneme i věcí, které se týkají nás samotných. 

Bůh se ukázal Abrahamovi, protože se s ním důvěrně sblížil a nechtěl pominout svého služebníka, aniž by s ním sdílel některé své záměry. V předchozí kapitole a v první části této kapitoly Bůh povzbuzuje Abrahama a Sáru ve víře, dává se jim poznat ve své velikosti a ve své moci a sděluje jim radostné věci – narodí se jim syn – za rok (17. kap.), za 9 měsíců (po obvyklé době – Gn 18,10.14). Ale kromě těchto nádherných věcí přichází Bůh sdělit Abrahamovi také slova soudu, který se rozhodl vykonat nad dvěma bezbožnými městy. Bůh je plný dobroty a slitování, ale současně je vždy svatý a spravedlivý. A nikdy nemůžeme tyto věci oddělit nebo je dokonce stavět proti sobě, vždycky patří k sobě a jsou plnou a nedílnou součástí Božího charakteru.

Dnes se tedy podíváme na to, jak se zjevuje Boží spravedlnost a uvidíme ji v kontrastu k lidskému, Abrahamovu, nepochopení této spravedlnosti. Dále si ukážeme Boží milosrdenství a Abrahamovu odvahu, s níž přistupuje k Bohu a přimlouvá se za hříšníky a nakonec uvidíme Boží věrnost – je to Boží věrnost jak své spravedlnosti, tak svému milosrdenství, tak také svému lidu. Chtěl bych vás poprosit, abyste se doma vrátili k tomuto textu a přemýšleli nad ním – klidně celý tento týden, každý den. Je tu toho tolik, co můžeme vytěžit jenom z tohoto kratičkého úseku Božího slova, co můžeme vykopat z tohoto jednoduchého příběhu. Vezměte si tužku a papír nebo si pište do počítače (co je vám milejší a bližší) a zapište si svá pozorování, klaďte otázky, hledejte odpovědi.

I. Boží spravedlnost

Bůh sestupuje k Abrahamovi, ale zdá se, že tato návštěva je jenom takovou odbočkou na inspekční cestě, kterou Bůh dělá. Podívejte se do veršů 20–21:

• Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je. (Gn 18,20–21)

A samozřejmě nás napadne: Opravdu Bůh nevěděl, jak to v Sodomě vypadá? Musel to jít osobně zjistit? Copak Bůh není vševědoucí? Bůh dobře věděl, jak se věci mají. Bůh je spravedlivý a ví naprosto všechno. To je totiž podstata a jádro spravedlnosti, že je seznámena se všemi okolnostmi, se všemi důkazy, zná každý detail, ví úplně o všem, co se stalo, proč se to stalo, jaké motivy k tomu vedly. A v tomto smyslu lidská spravedlnost musí být vždycky nedostatečná. Neznáme všechny okolnosti ani nemáme všechny důkazy a nevíme o motivech. A kolikrát se ta lidská spravedlnost plete! To je ten nejzávažnější – i když z mého pohledu stále ne dostatečně závažný – důvod, proč byl v západní společnosti zrušen trest smrti. Prostě nechceme udělat chybu. Ale Bůh chyby nedělá. Boží spravedlnost je vždycky naprosto přesná a dokonalá. Boží soud vždycky odpovídá závažnosti provinění. Boží trest je vždycky adekvátní. Boží výchova je vždycky ušitá přesně na míru. Naše míra je špatná! Naše výchova je mnohdy nespravedlivá, a dokonce i ty nejlepší soudy, které vynášíme, jsou vynesené jenom – a někdy dokonce ani to ne – na základě zlomku toho, co bychom měli vědět a vzít v úvahu.

Bůh zjevně nechtěl pominout Abrahama kvůli vztahu, který s ním měl. Abraham chodil s Bohem. Verš 19 v tomto překladu zní: „Důvěrně jsem se s ním sblížil.“ V originále je prosté „znám ho“ nebo „poznal jsem ho“ – je to úplně stejné, jako když jsme ve čtvrté kapitole četli o tom, že Adam poznal Evu. Některé překlady (B21, ESV) zde používají slovo „vyvolil“ jsem si ho. Je to o důvěrném intimním vztahu – a zde konkrétně je to o vztahu mezi Bohem a Abrahamem. Je to tak důvěrný vztah, že je to Bůh, kdo nechce obejít Abrahama – ať už je to pro nás jakkoliv šokující. O několik století později prorok Amos řekl:

• Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům. (Ám 3,7)

Abraham je Hospodinův prorok a ve dvacáté kapitole je to jasně potvrzeno. Bůh svému příteli a prorokovi ohlašuje, co hodlá učinit s bezbožnými městy. A když už tu  tedy přemýšlíme nad otázkou, proč vlastně Bůh tyto věci oznamuje Abrahamovi, musíme kromě tohoto důvěrného vztahu a prorockého poslání přidat ještě něco dalšího – řekl bych, že to je další zkouška, kterou musí Abraham projít. Bůh mu zjevuje svůj záměr – jak bude Abraham reagovat? Co s tím udělá? Co byste udělali vy na jeho místě? Představte si, že by Bůh přišel a řekl by, že chce zničit to hrozné zkažené město – ne to vaše, ale to jiné, třeba Brusel, nebo Amsterodam, nebo Vatikán, nebo Moskvu, nebo Kyjev … Jaká by byla vaše reakce?

A podívejme se na to ještě z jiného úhlu pohledu. Nevyhlašuje Bůh právě nyní soud nad bezbožnou zemí, nad bezbožným národem, nad bezbožným místem? Vím, že v naší zemi je dost takových lidí, kteří by řekli: „Bůh vyhlašuje svůj soud nad tím ohavným Ruskem.“ Případně jiní by řekli, že nad USA. Ale víte co? Co naše země? Nechci být negativista, protože pořád je v naší zemi mnoho dobrého, pořád se lidé, kteří zde žijí, mají lépe, než se má většina lidí na světě a než se měli všechny generace před námi. Patříme mezi jednu z nejbezpečnějších zemí na světě a v mnoha směrech máme velkou míru svobody, o jaké se lidem v jiných zemích ani nesní. A za to musíme vzdávat Bohu chválu. Nesmíme být nevděční. Ale svět nemá být tím, s čím se budeme srovnávat. Boží spravedlnost není ta, kterou vidíme ve světě. Ale pokud budeme věci měřit měřítkem Boží spravedlnosti, která je zjevená v Písmu, potom budeme muset říci, že Bůh soudí naši zem. Že už je tady Boží soud, který se nyní zjevuje ve stále větší míře a stále větší síle. Nepatříme náhodou mezi nejvíce bezbožné země na světě? Podívejte, kolik je tu lhostejnosti! Máme víc než tisíciletou historii křesťanství. Jako jeden z prvních národů jsme měli Bibli ve svém vlastním jazyce, ať už staroslověnskou z 9. století nebo staročeské překlady z latiny ze 14. století nebo nakonec Bibli kralickou ze 16. století přeloženou z původních jazyků. Jsme malý národ, ale máme celou řadu biblických překladů! Ale lidem je to úplně jedno a dokonce samotní křesťané jsou ochotní mezi sebou navzájem bojovat nebo se hádat kvůli těmto překladům. To je nevděčnost. Bezbožnost, nevděčnost, lhostejnost, zbabělost, pokrytectví, lži, závist, opilství, čarodějnictví, modlářství … Mohli bychom pokračovat dál a dál a vyjmenovat všechny hříchy, které jsou popsané v Písmu, protože všechny se týkají naší země, našeho národa. Nepřichází kvůli takovým věcem Boží soud? Nebo si snad Bůh říká: „Ó, podívejte se, ti Češi jsou rozhodně lepší než agresivní Rusové nebo líní Řekové nebo namyšlení Američané nebo zkorumpovaní Ukrajinci? Vůbec ne! Co říká Písmo?

• Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. (Ř 1,18)

Bůh přišel za Abrahamem, aby viděl, jak se postaví k Božímu soudu nad bezbožníky. Bůh promlouvá k nám  a dělá to z úplně stejného důvodu – aby viděl, jak se postavíme k jeho soudu nad bezbožníky v naší zemi. Postavíme se do mezery jako Abraham? Jsme připravení modlit se za naší bezbožnou zem? Za své nevěřící příbuzné (za ty možná ještě ano), přátele (otázka je, zda vůbec nějaké máme), sousedy, kolegy v práci, spolužáky ve škole a všechny ty lidi, které potkáváme, kdykoliv vytáhneme paty z domu? Tohle jsou otázky, které nás vedou k druhému bodu:

II. Boží milosrdenství

Začněme ale u člověka, u Abrahama. Viděli jsme, že Bůh je spravedlivý, je naprosto a dokonale spravedlivý a my jeho spravedlnost ještě uvidíme. Ale položme si nyní jinou otázku – za koho přesně se Abraham přimlouval? Různí učenci mají různé názory – na jedné straně, že se přimlouval jenom za ty spravedlivé, a na straně druhé, že se modlil za všechny v Sodomě a Gomoře. A pro oba tyto názory najdeme podporu v samotném textu. Ale řekl bych, že blíž k pravdě je ten druhý názor. Rozhodně víc odpovídá Božímu postoji, protože Bůh říká, že kvůli spravedlivým nevyhladí svévolníky. Když najde v obou z těch měst nějaké spravedlivé – a v posledku je to pouhých deset spravedlivých – zachová tato bezbožná města a nezničí je.

Za koho se Abraham modlil? Modlil se za sodomské, které znal. Už jednou, přesně podle toho, jak to Bůh zaslíbil, se stal Abraham požehnáním těmto lidem – když je zajali králové z východu a Abraham je se svými muži vysvobodil i se vším jejich jměním a jídlem a dovedl je domů. Bydlel mezi nimi jeho synovec Lot (mimochodem také synovec Sáry). Nyní se za ně Abraham přimlouvá. Stává se jejich prostředníkem. Prosí Boha o smilování a dělá to velmi neodbytně. Je otravný jako ta vdova, která chodila za nespravedlivým soudcem tak dlouho, dokud jí nevyslyšel, protože měl pocit, že ho umoří (Lk 18,5). Naše děti jsou často takhle otravné a my rodiče jsme často velmi striktní. „Stačí, že to řeknu jednou, ne?“ Hm … „Tati, mohl bych tohle …?“ „Ne“ … „Tati?“ „Ano?“ „Myslíš, že by nešlo, kdybych mohl tohle?“ „Neřekl jsem jasně, že ne?“ „Mami, co kdybychom to udělali, že bych mohl tohle?“ „Co říkal tvůj táta?“ „Ale, mami, víš, že už nebude žádná další příležitost?“ Děti jsou velmi vynalézavé a my jsme někdy velmi striktní. Je v pořádku a je to naprosto správné, že rodiče dávají svým dětem hranice a učí je poslouchat. Ale na druhé straně musíme vidět také Boží výchovu – a ta je plná milosrdenství a lásky, je přísná, striktní, jasná, ale je i milosrdná a mnohdy nás učí kromě poslušnosti také vytrvalosti. A musíme si to říct velmi otevřeně – Bůh chce naši vytrvalost. Většina z toho, co si přejí naše děti, jsou věci sobecké, hloupé a naprosto nepotřebné. A někdy je to i s našimi přáními, které chceme od Boha. Ale na druhé straně, co se týče našich modliteb, Bůh chce vidět naši vytrvalost. Bůh si přeje, abychom byli otravní. Máme tlouct, máme hledat, máme prosit a máme to dělat tak dlouho, dokud Bůh neotevře, dokud neodpoví, dokud se nedá nalézt. A to platí zvlášť v otázce našich přímluv za druhé! Abraham je otravný jako malé dítě, ale nakonec „usmlouvá“ (a asi to není nejlepší slovo, které můžeme použít) osmdesátiprocentní slevu – z padesáti na deset. 

Ale na druhé straně Abraham není jako malé dítě. Děti jsou skutečně otravné, protivné, kňourají a snaží se manipulovat rodiči. Ale Abraham přichází s bázní. Šestkrát se obrací na Boha s prosbou a šestkrát jde o krok dál. A pokaždé je to s bázní, pokaždé je to se staženým žaludkem, pokaždé se musí zhluboka nadechnout a na sucho polknout, když říká: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit …“ a „Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou …“ Jen si to představte! Bůh říká Abrahamovi, že vyhladí ta města kvůli hříchu, který volá do nebe – kvůli bezbožnosti, kvůli násilí, kterého se dopouštěli na bezmocných, kvůli sexuálním deviacím, kvůli tomu, že chtěli, aby manželství bylo pro všechny a znamenalo svazek kohokoliv s kýmkoliv v jakémkoliv množství a s právem adoptovat děti!

Abraham není dítě! Předkládá Bohu své argumenty. Jasně dává Bohu právo soudit – ty jsi soudce vší země. Ale klade k tomu otázky – nebude na tom spravedlivý stejně jako svévolník? Nebudeš jednat podle práva? Abraham nezpochybňuje Boží autoritu, Boží právo, Boží moc, ale chce porozumět Boží spravedlnosti. A Bůh mu dává poznat své milosrdenství. Bůh nebude jednat nespravedlivě. Soudce vší země bude soudit zem a bude ji soudit naprosto spravedlivě a nikdy nebude jednat proti právu. Bůh má právo soudit a bude soudit podle práva. Bůh „nestranně soudí každého podle jeho činů“ (1Pt 1,17).

Tohle je spravedlnost soudce! Celá země bude postavena před soud. Všechno se před jeho očima ukáže odhalené a nahé, nejenom každý skutek, ale každá myšlenka, každý motiv, každý záchvěv lidské mysli. Bůh je vševědoucí a ví úplně všechno. A to jediné, co nám může pomoci uniknout, je, že se skryjeme do skály, kterou je Kristus, že poběžíme k Beránkovi, který zaplatil za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. A není nikdo, kdo by se na něj spolehl, kdo by nakonec zahynul, protože každý, kdo v něho věří, má život věčný.

Ještě jednu otázku si musíme položit a pak musíme jít dál – proč se Abraham zastavil u deseti? Jedna odpověď je, že nevíme. Jiná, kterou nabízejí někteří učenci, je, že deset lidí byla nejmenší komunita, deset lidí bylo společenství, už to mohla být samostatná obec, samostatná jednotka. Nebo, možná, Abraham počítal ve své mysli – Lot, jeho žena, jedna neteř, druhá neteř, jejich snoubenci – to je šest, možná rodiče těch snoubenců nebo třeba někdo další … Kéž by to tak bylo! Ale víme dobře, jak to bylo – byli jen čtyři! A jedna z těch čtyř byla zachráněna jenom dočasně, Lotova žena. Pamatujte na Lotovu ženu (Lk 17,32) – to jsou slova Pána Ježíše Krista. Nebo prostě – a to je podle mě to nejlepší vysvětlení – Abraham pochopil, že Bůh je uprostřed toho všeho svého milosrdenství naprosto a dokonale spravedlivý a nikdy nevyhladí spravedlivého společně se svévolníkem! A to je přesně to, co se stalo – Bůh zachránil spravedlivého Lota a jako projev svého velkého milosrdenství zachránil také obě jeho dcery. Bůh je plný milosti a slitování. To jediné spravedlivé, co si všichni opravdu zasloužíme, je odsouzení a smrt, protože jsme všichni zhřešili. Ale Bůh zachraňuje a dělá to ze své milosti a ze svého slitování.

• Vždyť jsme smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat. Bůh však nechce život odejmout a velmi se rozmýšlí, aby zapuzeného od sebe zapudil nadobro. (2S 14,14)

A takových veršů najdeme v Božím slově celou řadu. Nikdo z lidí si nezaslouží Boží milosrdenství, ale Bůh zachraňuje. Ale Bůh plný milosti a slitování zachraňuje ty, pro které se rozhodl ještě před stvořením světa. Proto ti všichni, kteří Bohu vzdorují, mají činit pokání a prosit Boha o smilování a ti všichni, kteří už Boha poznali a mají s ním vztah, se mají modlit za spasení hříšníků a dosvědčovat jim velikou Boží lásku a slitování.

III. Boží věrnost

Bůh je naprosto spravedlivý a nikdy nehodí do jednoho pytle spravedlivého a svévolníka. Bůh je věrný. Je na prvním místě věrným sám sobě, své spravedlnosti i svému milosrdenství. Bůh povolal Jonáše, aby šel do Ninive a kázal tam, že Bůh se rozhodl to město za čtyřicet dní zničit. Ale lidé činili pokání – od největšího do nejmenšího, pokořili se před Bohem a prosili o milost a Bůh jim prokázal svou milost. A Jonáš to dosvědčuje: „Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem“ (Jon 4,2). Bůh je věrný své milosti a svému slitování. Bůh je věrný i své spravedlnosti, takže všichni, kdo nebudou skryti v jeho Synu, v Pánu Ježíši Kristu, dojdou spravedlivé odplaty – jejich nekonečná vzpoura proti nekonečnému a věčnému Bohu bude spravedlivě potrestána nekonečným a věčným odsouzením v ohnivém jezeře. Soud nad Sodomou a Gomorou je toho jenom předobrazem. Bůh je věrný své spravedlnosti i milosrdenství.

Abraham se modlil, přimlouval se jako prostředník, který se staví do mezery mezi Boha a lidi. Podobně se modlil také Mojžíš, když lid udělal zlaté tele a Bůh oznámil Mojžíšovi, že chce všechen tento bezbožný lid vyhladit a že národ, z něhož vzejde Mesiáš, povolá z Mojžíše. Pořád by bylo naplněné zaslíbení dané Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Ale Mojžíš se přimlouval za lid:

• Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘ Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid. (Ex 32,11–14)

Vzpomeňte si na mladičkého krále Jóšijáše, který nastoupil na trůn ve svých osmi letech a dělal všechno, co bylo správné v očích Hospodinových. Byl to vnuk nejhoršího z králů judského království, Menašeho, kvůli kterému Bůh řekl, že pošle svůj lid do zajetí. Menaše dělal všechno, co bylo zlé v Hospodinových očích – a přece ho Bůh nechal vládnout nejdéle ze všech judských králů, 56 let. Jeho stejně bezbožný syn vládl pouhé dva roky. Ale po něm lid dosadil za krále jeho syna Jóšijáše. V osmnáctém roce své vlády, když nechal opravovat chrám, který jeho otcové nechali zpustnout (2Pa 34,11), nalezli v něm knihu zákona. Když Jóšijáš uslyšel slova knihy zákona, král roztrhl své roucho a pokořil se před Bohem. A potom čteme:

• Protože tvé srdce zjihlo a pokořil ses před Hospodinem, když jsi uslyšel, co jsem mluvil proti tomuto místu a proti jeho obyvatelům, že tu bude spoušť a zlořečení, protože jsi roztrhl své roucho a přede mnou plakal, vyslyšel jsem tě, je výrok Hospodinův. Proto tě připojím ke tvým otcům, budeš uložen do svého hrobu v pokoji a tvé oči nespatří nic z toho zla, které uvedu na toto místo. (2Kr 22,19)

Bůh ve své milosti povolal Abrahama, aby se postavil do mezery, povolal Mojžíše, Jozua, soudce, Samuela, Davida, Jóšijáše, v naší zemi povolal Jana Husa, v Německu Martina Luthera a další reformátory, aby se přimlouvali za Boží lid i za zemi, do které je Bůh postavil. A tito muži zůstali stát a stáli věrně před Boží tváří a volali k Bohu, prosili o milost a slitování. Drželi se svého Spasitele, Pána Ježíše Krista, který sedí po pravici Boha Otce v nebesích a … „přimlouvá se za nás“ (Ř 8,34).

Pán Ježíš je tím dokonalým přímluvcem, je dokonalým a jediným prostředníkem mezi námi a Bohem. Postavil do mezery a vzal na sebe všechny naše hříchy, zaplatil za ně a na svém těle nesl Boží hněv, nesl plnost tohoto hněvu, takže podstoupil i smrt.

Abraham svým jednáním svědčí o Kristu a ukazuje na něj. Je přítelem hříšníků, protože se za ně přimlouvá. Je přítelem hříšníků, a proto se za ně přimlouvá. Není jejich přítelem jako jeho synovec Lot, který se jim přizpůsoboval. I Pán Ježíš byl přítelem hříšníků – dokonce mu tak říkali – ale nikdy se nepřizpůsobil jejich cestám, nikdy se neusadil mezi nimi, nikdy nepřekročil hradby Sodomy, ale vždycky volal hříšné k pokání, vždycky se za ně přimlouval. Dokonce i v té nejhorší chvíli, když visel na kříži a zbývalo mu už jen pár nádechů, prosil Otce:

• Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. (Lk 23,34)

Za koho prosil? Za ty, kteří se mu vysmívali, za ty, kteří ho ponižovali, kteří ho tupili, kteří ho týrali a přibili na kříž. Prosil za toho lotra po své pravici, a víte, co? Bůh se smiloval a odpověděl na jeho prosbu a ten lotr byl za pár okamžiků zachráněn. A celník, který viděl, jak Pán Ježíš vydechl naposled, velebil Boha a vzdal chválu Pánu (Lk 23,47). To jsou bezprostřední důkazy Boží věrnosti.

Bůh je milosrdný, a proto se nad námi smiloval. Proto zde má svůj lid, i v tomto městě a v tomto národě, který ještě neslyšel evangelium a nespoléhá na Pána Ježíše a ve skutečnosti není jeho lidem. A volá dělníky na svou žeň, aby lidé slyšeli evangelium, radovali se z Boží dobroty a ti, kdo byli povoláni k víře, aby uvěřili. Bůh je také naprosto věrný své spravedlnosti – poslal svého Syna, aby na místě hříšníků zaplatil za jejich hříchy. A protože je zaplaceno, není a nemůže být nikdo, kdo by mohl zpochybnit Pánovo dílo. 

• Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! (Ř 8,31–34)