Pán Ježíš naplnil úřad proroka

Jaroslav Kernal, Praha 8. ledna 2023

Na začátku nového roku bych chtěl, abychom se zaměřili na osobu Pána Ježíše Krista. Víme, že veškeré Písmo svědčí o něm (J 5,39) a jsem nesmírně vděčný Bohu za to, že právě tuto skutečnost můžeme vidět v knize Genesis, kterou postupně procházíme. Přesto jsem připravil takovou minisérii šesti kázání, v nichž se budeme zabývat jenom osobou Pána Ježíše Krista. První tři kázání se budou týkat jeho úřadů, tedy úřadu proroka, úřadu kněze a úřadu krále. Pán Ježíš naplnil tyto úřady, takže můžeme mluvit o tom, že je tím prorokem, který měl přijít, že je tím knězem, který přinesl dokonalou a dostatečnou oběť, která uspokojila Boží hněv a je tím králem, který byl zaslíben, a který už nyní vládne a bude vládnout navěky. V dalších třech kázáních se chci zabývat třemi věcmi, které se týkají přímo osoby Pána Ježíše Krista ve spojení s jeho tituly – nejprve se podíváme na Pánův nejoblíbenější titul, který nejčastěji používal zde na zemi, a to je Syn člověka, potom se podíváme na další titul, který mu náleží od věčnosti, což je Syn Boží, a nakonec se zaměříme na Božství Pána Ježíše Krista. Dnes se tedy podíváme na to, jak Pán Ježíš naplnil úřad proroka. Budu číst dva texty, jeden ze Starého zákona a druhý z Nového. Dt 18,15–22, Sk 3,22–26.

Pán Ježíš naplnil úřad proroka. V době Starého zákona byly tři úřady, kde ti, kdo v nich stáli, museli být pomazáni Bohem. Úřad krále, což byl např. David. Král vládl nad Božím lidem. Král nebyl v Izraeli vždycky, ale vždycky bylo Božím plánem, aby Izrael měl krále a aby Boží lid byl lidem krále. Vedle toho tu byl úřad kněze. V době Davida to byl Ebjátar. Kněz se přimlouval za lid, přinášel oběti a byl prostředníkem mezi Bohem a Izraelem. A posledním z těchto Bohem ustanovených úřadů byl prorok. Davida pomazal za krále prorok Samuel, ale už to bylo na sklonku Samuelova života, takže se nedočkal ustanovení Davida za krále. Na dvoře krále Davida potom byl jako prorok Nátan. Prorok ohlašoval lidu Boží slovo, volal Boží lid k pokání a k víře.

V historii světa v Písmu můžeme číst o celé řadě proroků. Vzpomenete si, kdo je v Písmu jako první označen za proroka? Sedm století po stvoření světa, ve své linii sedmý od Adama byl Henoch, který chodil s Bohem, o němž Písmo říká, že prorokoval o slavném příchodu Pána Ježíše Krista (Ju 14). Nedávno jsme také mluvili o tom, že Abraham byl Hospodinův prorok (Gn 20,7). Kdo byl poslední starozákonní prorok? Jan Křtitel. V jeho osobě se naplnilo starozákonní zaslíbení, které Bůh dal skrze Malachiáše (Mal 3,22–24), že pošle proroka Elijáše. Elijáš byl jeden z těch velkých proroků v Izraeli a jeden ze dvou lidí, o nichž víme, že nespatřili smrt, ale Bůh je vzal k sobě ještě za jejich života. Jan Křtitel byl oním Elijášem (Mt 17,12–13). Vedle těchto proroků bylo mnoho dalších, z nichž některé známe jménem, další Bůh použil k tomu, aby zapsali Boží slovo, které mělo být uchováno i pro nás, a mnoho dalších jménem vůbec neznáme, pouze víme, že byli (Sd 6,7nn). Ale největším ze všech starozákonních proroků byl Mojžíš. Bůh ho povolal jako proroka, Bůh dal skrze něj Izraeli zákon a Bůh sám ho vyvýšil nad ostatní proroky před očima Árona a Mirjam (Nu 12,6–8), protože s ním mluvil od úst k ústům a Mojžíš „směl patřit na zjev Hospodinův“. A skrze Mojžíše Bůh zaslíbil, že přijde prorok, který bude jako Mojžíš, resp. bude ještě větší než Mojžíš.

I. Ježíš je zaslíbený prorok

Ježíš je Kristus, tedy Mesiáš, což znamená Pomazaný – je pomazaný král, pomazaný kněz a pomazaný prorok. Vzpomeňte si na Pánovo první veřejné vystoupení, které máme zapsané v Božím slově – jeho kázání v Nazaretu. Pán Ježíš šel za Janem Křtitelem a nechal se pokřtít v Jordánu. Co se stalo při té příležitosti? Duch svatý na něj sestoupil v podobě holubice a z nebe se ozval hlas Boha Otce: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ (Lk 3,22). Pán Ježíš byl naplněn Duchem (Lk 4,1) a byl jím veden na poušť, kde byl čtyřicet dní pokoušen. A v moci Ducha se vrátil do Galileje (Lk 4,14). Přišel do Nazareta, kde vyrostl a šel do synagogy. Podali mu knihu proroka Izajáše, on ji otevřel a co četl? Četl začátek 61. kapitoly:

• „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 4,18–21)

Co se naplnilo? Ježíš byl pomazán k tomu, aby nesl radostnou zvěst a vyhlašoval léto Hospodinovy milosti. Ježíš byl pomazán za proroka. Takto se na Pána Ježíše nakonec dívali mnozí v Izraeli. Když se ptal učedníků, za koho ho lidé pokládají, řekli mu, že někteří za Jana Křtitele, jiní za Elijáše, další za Jeremjáše nebo za jednoho z proroků. A vzpomeňte si, jak to bylo, když vzkřísil z mrtvých jediného syna chudé vdovy z městečka Naim:

• Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid“. (Lk 7,16)

Když ho mučili židovští vojáci na dvoře veleknězova paláce, zavázali mu oči, bili ho po hlavě a ptali se ho: „Hádej, proroku, kdo tě uhodil“ (Lk 22,64). Jeho prorockou roli můžeme vidět také v tom, že předpovídá budoucí událost, ať už jsou to ty, které se týkají jeho cesty do Jeruzaléma, jeho smrti a vzkříšení, které jsou o zničení Jeruzaléma či o jeho druhém příchodu (Mt 24), případně výroky typu: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (J 15,20) nebo o něco dále, že budou učedníky vylučovat ze synagóg a lidé se budou domnívat, že kdo je zabije, bude tím uctívat Boha (J 16,2). Ježíš je prorok. Ale není jako jeden z mnoha proroků, kteří tu byli před ním, je mnohem víc.

Četli jsme text z Deuteronomia 18, kde Mojžíš těsně před svou smrtí říká Izraeli, že Bůh povolá proroka, jako byl on. Co to znamená? Bude tady prorok, který bude přinášet Boží slovo, bude vyhlašovat soudy, bude dělat mnohé zázraky a znamení. Všimněte si, že když Jan mluví o Ježíšových zázracích, důsledně je nazývá znameními. To mělo odkázat lidi, kteří znali Starý zákon, což byli čtenáři Janova evangelia, jak je zjevné z mnoha míst Janova evangelia, přímo k Mojžíšovi. Jan začíná slovy:

• Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl. (J 1,17–18)

Ježíš je ten prorok, o němž mluvil Bůh skrze Mojžíše. S Mojžíšem mluvil Bůh od úst k ústům, ale Ježíš je do slova a do písmene Božím slovem, on je těmi Božími ústy. Neříká nic, co by neslyšel od Otce. Naprosto věrně tlumočí Boží slovo. Také Mojžíš byl takto věrný, a přece zakolísal – nikoliv v tom, že by něco v Božím slově změnil, ale v tom, jak Boží slovo přinesl, když v hněvu udeřil holí dvakrát do skály, aby z ní vytryskla voda a žíznivý Boží lid se mohl napít. Bůh chtěl svému lidu ukázat milosrdenství a nikoliv hněv, který ukázal Mojžíš. Proto ho také Bůh tak přísně potrestal, takže Mojžíš jenom zdálky zahlédl zaslíbenou zemi, ale nevešel do ní. Ale Ježíš vždycky mluvil Boží slovo a vždycky ho říkal přesně tak, jak Bůh Otec chtěl, aby bylo řečeno. Mělo-li být řečeno s hněvem, bylo řečeno s hněvem, jako když si v chrámu upletl bič a vyhnal prodavače a penězoměnce se slovy, že z domu modliteb učinili doupě lupičů (Lk 19,46). Ale mnohem častěji ukazoval soucit a milosrdenství, třeba když hleděl na zástupy, jak bloudí jako ovce bez pastýře a říkal:

• Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. (Lk 10,2)

Ježíš je naprosto věrný prorok a sděluje Boží slovo ve všech ohledech správně. Písmo jde dokonce tak daleko, že říká, že Ježíš sám je tím konečným, finálním slovem Božím, definitivní tečkou Božího zjevení (Žd 1,1–2). Ale pozor, abychom to nechápali jako tečku na konci věty, ale jako poslední a nejdůležitější myšlenku, díky které všechny myšlenky, všechny díly skládačky, všechna proroctví všech předchozích proroků začínají dávat jasný a jednoznačný smysl. Bez něj jsou to jenom stíny bez postavy, která ty stíny vrhá. Jeho příchod na tento svět, jeho zjevení, on sám dává celému Božímu zjevení od Genesis 1,1 až do Zjevení 22,21 hloubku, plasticitu, barvu, smysl i cíl.

Z toho pro nás vyplývá nejedna nesmírně důležitá věc – zmíním tři. Především je Pán Ježíš klíčem k Písmu. Musíme rozumět Písmu ve světle díla Pána Ježíše Krista. Dále z toho vyplývá, že Pán Ježíš je tou nejvyšší a finální autoritou církve. On je ten prorok, který zastupuje Boha před Božím lidem. Jak to dělá? A to je to třetí – skrze své zapsané Slovo, skrze Bibli. Písmo je normou a konečnou autoritou křesťana a církve ve věcech víry, tedy jak v otázkách učení, tak v otázkách křesťanského života. To přímo vyplývá z toho, že Ježíš je pomazaný prorok, jak řekl Petr:

• Mojžíš řekl: ‚Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka z vašich bratří, jako jsem já; toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne.‘ A ‚každý, kdo toho proroka neuposlechne, bude vyhlazen z mého lidu.‘ (Sk 3,22–23)

II. Ježíš je zákonodárce

Ježíš je větší prorok než Mojžíš, protože lépe než on přinesl Boží slovo lidu. Bůh použil Mojžíše, aby sdělil všechno přesně tak, jak Bůh chtěl. Proto můžeme tvrdit, že veškeré Písmo je vdechnuté Božím duchem (2Tm 3,16–17) a že celé Písmo je pravdivé a neomylné. Ale Ježíš je to definitivní slovo.

Tou další důležitou věcí, v níž Ježíš přesahuje Mojžíše, je zákon. Prostřednictvím Mojžíše Bůh uzavřel s Izraelem smlouvu pod horou Sinaj a dal Izraeli zákon. To je ta smlouva, kterou nazýváme starou smlouvou a ten zákon, který nazýváme Starým zákonem. Byla to smlouva, kterou Bůh uzavřel s národem izraelským, a zákon byl dán Izraeli. Bylo tady zaslíbení, které bylo dáno Abrahamovi a zákon z hory Sinaj byl „přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek“ (Ga 3,19). Tento potomek už přišel, slib daný Abrahamovi se naplnil, a Ježíš byl pomazán jako prorok, který svou vlastní krví zpečetil novou smlouvu a spolu s ní přinesl nový zákon, královský zákon (Jk 2,8), zákon Ducha (Ř 8,2), dokonalý zákon svobody (Jk 1,25), který už není vytesán na kamenné desky, ale je Duchem svatým napsán na živých deskách lidských srdcí (2K 3,3).

Tento prorok Ježíš je novým zákonodárcem. Můžeme to vidět v Kázání na hoře, kde Ježíš opakovaně říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům …“ (Mt 5,21.27.31.33.38.43) a následně odpovídá: „Ale já vám pravím“ (Mt 5,22.28.32.34.39.44). Vím, že existuje mnoho názorů na tento text a jsou na to nejrůznější názory, včetně tak špatných jako, že Ježíš tady ustanovuje normy života pro budoucí tisícileté království, takže tento text nemá s dnešními křesťany nic společného. Já rozumím tomu textu velmi jednoduše – Ježíš ustanovuje nový zákon pro svůj lid. Takto tomu rozuměla například stará jednota bratrská, která byla v naší zemi před Bílou horou. A celý zákon je shrnutý ve dvou přikázáních lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!“ a „Miluj bližního svého jako sám sebe!“ Na tom stojí celý zákon i proroci.

Když Pán Ježíš vyučoval své učedníky o Duchu svatém v horní místnosti po poslední večeři, kterou s nimi měl, řekl jim, že jim dává nové přikázání. Jaké přikázání to bylo?

• Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,34–35)

A Pavel opakovaně říká, že láska je naplněním zákona (Ř 13,8.10; Ga 5,5; Ga 6,2). A Jan to ve svém dopise vysvětluje ještě podrobněji, když mluví o tom, že nám nepíše nové přikázání, ale staré, které jsme měli od počátku (1J 2,7), a přece píše nové, protože se stalo skutečností v něm i v nás, že tma ustupuje a právě světlo již svítí (1J 2,8). A potom pokračuje o lásce k bratrům v církvi. Je to staré přikázání, protože tady bylo od počátku. Od samotného počátku platilo, že tou nejdůležitější věcí ze všech je milovat Boha. A bylo to součástí Mojžíšova zákona, takže to nebylo nic nového. „Slyš Izraeli … budeš milovat Hospodina svého Boha z celého svého srdce“ (Dt 6,4–9). Ale současně je to přikázání nové, protože Ježíš ho nově ustanovil pro své učedníky, Ježíš ho dal své církvi a jasně ukázal, že láska je naplněním zákona. Proto je to nové přikázání, které má řídit celý křesťanský život. Láska je tou nejvyšší normou, zákonem. A samozřejmě je důležité, abychom dobře rozuměli tomu, co je to láska – proto máme Boží slovo, které lásku definuje, a to velmi jasně. Není to o našich představách, není to  o našich pocitech, není to o tom, co si svět myslí nebo co dokonce prohlašuje za lásku. Jaká je charakteristika lásky z hlediska vlastností?

• Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1K 13,4–7)

Nemusíme se shodnout v různých teologických věcech, pokud se nejedná o ty zásadní, jako je Boží osoba, osoba Pána Ježíše Krista a dílo spasení, ale musíme si prokazovat lásku. Nemusíme se shodnout v praktických věcech, jak to vidíme třeba v Ř 14–15, ale musíme se milovat navzájem a nezlehčovat jeden druhého ani jeden druhého neodsuzovat (Ř 14,3). Dokonce to může být i tak, že nebudeme nacházet příliš velké sympatie jeden k druhému, ale máme se navzájem snášet v lásce. To je Kristův zákon, zákon dokonalé svobody, který se naplňuje láskou.

Ještě poslední věc, která se týká zákona. Ježíš je pomazaným knězem, veleknězem našeho vyznání (Žd 3,1). Podle zákona, který přinesl prorok Mojžíš od Boha, se mohl stát knězem jenom ten, kdo se narodil z kmene Levi a byl rodu Árona. Ježíš nebyl z kmene Levi, ale z Judy, takže se nemohl stát knězem podle řádu Áronova, tedy podle Mojžíšova zákona, ale stal se knězem podle jiného řádu, podle řádu Melchisedechova.

• Mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. (Žd 7,12)

Ježíš je novým knězem a svou krví zpečetil novou smlouvu.

• Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku. (Žd 8,13)

Tohle je zjevný důsledek toho, že Ježíš naplnil úřad proroka, jak byl zaslíben Mojžíšem a přinesl novou smlouvu a spolu s ní také nový zákon, Kristův zákon – to je norma křesťanského života. Plností tohoto královského zákona je sám Pán Ježíš, do něho dorůstáme z jeho moci, díky jeho milosti a jen skrze víru.

III. Ježíš je Slovo, které se stalo tělem

Mojžíš byl Bohem ustanovený prorok. Byl to Bohem daný zákonodárce. A Mojžíš měl zvláštní vztah s Bohem jako nikdo jiný – Bůh s ním mluvil tváří v tvář, ať už na hoře Sinaj nebo ve stanu setkávání (Ex 33,11), takže Mojžíšovi zářil obličej, a když mluvil s Izraelci, zahaloval si tvář, aby ta záře nebyla vidět (Ex 34,29–33). Mojžíš dokonce žádal Boha, aby směl pohledět na jeho slávu, ale Bůh mu řekl, že ho zahlédne jen zezadu (Ex 33,18–23). A Bůh skrze Mojžíše řekl, že pošle proroka, jako byl Mojžíš, ale s větší autoritou, než měl Mojžíš, protože kdo by toho proroka neposlechl, bude vyobcován z Božího lidu. A tím prorokem je Ježíš. Je to Bohem ustanovený pomazaný prorok, je to Bohem daný zákonodárce a je to někdo, kdo byl v náruči Otce. 

• Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl. (J 1,18)

Mojžíš viděl něco jako odlesk Boží slávy – a mimochodem Písmo nám něco říká o tomto odlesku Boží slávy, o její záři: „Ježíš je odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“ (Žd 1,3). Co tedy asi viděl Mojžíš, když spatřil Boží dobrotu zezadu? Viděl Pána Ježíše Krista před jeho vtělením! Ale Pán Ježíš Kristus vstoupil do tohoto světa jako Syn, který je v náruči Otce. On nám o něm řekl. Dal nám poznat Otce. Jak? Že nám dal poznat sám sebe, protože kdo vidí Syna, vidí Otce (J 14,9). Při této souvislosti říká:

• Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. (J 14,10)

• Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. (J 8,28)

• Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce. (J 8,38)

• Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluví, mluvím tak, jak mi pověděl Otec. (J 12,49–50)

• Zjevil jsem tvé jméno lidem … Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe … V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel … všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje … prosím, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. (J 17,6–8.10.21)

Ježíš je v Otci, s Otcem, vychází od Otce, je Slovo, které se stalo tělem, je Božím slovem, ve kterém skutečně poznáváme, kdo je Bůh a jaký je pravý Bůh. A jak ještě jednou dodává Jan:

• A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1J 5,20)

Tady můžeme vnímat skutečnou plnost proroctví. Dnes křesťané poměrně dost mluví o proroctví, ale jejich pohled je ubohý a nízký, často zaměňují proroctví za pohanské věštění, které dělají na základě svých pocitů a vydávají to za slovo od Boha. Za svůj nedlouhý křesťanský život jsem slyšel tolik tzv. proroctví, které předpovídaly to či ono, probuzení v České republice, probuzení v Praze, probuzení v Brně, zmocnění církve atd. Všechno to bylo slovy Písma „žvást na žvást, žvást na žvást, tlach na tlach, tlach na tlach, trošku sem, trošku tam“ (Iz 28,10). To je řečeno o prorocích a kněžích, kteří „blouzní z opojného nápoje, jsou pomateni vínem, po opojném nápoji se potácejí, blouzní při viděních, při rozhodování kolísají“ (Iz 28,7). A ve verši 13 je tam napsáno, že budou pohrdat Hospodinovým slovem, Písmem, což je přesně to, co vidíme i dnes mezi těmi, kteří se rádi ohánějí těmito tzv. proroctvími. Obvykle nechtějí slyšet pravdu pravého proroctví, které je zapsané v Bibli!

Pán Ježíš Kristus, věčný Boží syn, Slovo, které vychází z Hospodinových úst, Slovo, jímž bylo stvořeno všechno viditelné i neviditelné, tento Pomazaný se stal tělem, stal se člověkem a byl pomazán Otcem jako prorok Boha nejvyššího, byl ustanoven jako svrchovaný zákonodárce a přímo ve své osobě nám zjevil Boha. Je vrcholem veškerého zjevení. Přišel, aby nám dal poznat Otce. Přišel, aby nás s ním smířil, čímž naplnil také úřad kněze. Všechny hříchy jsou odpuštěny každému, kdo v něho věří, kdo se spoléhá na jeho dílo dokonané na kříži Golgoty. Byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa – ujal se vlády nad svým lidem, který vykoupil a tak naplnil úřad krále. A toto jeho zjevení, toto jeho dílo bylo zapsáno jeho služebníky, apoštoly a proroky, abychom i my mohli stavět na základu apoštolském a budovat se v Duchu svatém jako tělo Kristovo, jako chrám, v němž přebývá Bůh. Máme Boží slovo, Písma Starého a Nového zákona, která jsou pravdivým, ve všem naprosto dostatečným a neomylným svědectvím o Pánu Ježíši Kristu a jeho díle. Proto také Jan v knize Zjevení říká, že každý učedník Pána Ježíše Krista, který vydává svědectví Ježíšovi – a já musím dodat, že to musí být podle pravdy Božího slova, protože jinak se nejedná o svědectví Ježíšovi, ale o svědectví falešnému Kristu – každý takový služebník má ducha proroctví (Zj 19,10). A dále dodává:

• Hle, přijdu brzo. Blaze tomu, kdo se drží proroctví této knihy. (Zj 22,7)

Ježíš je zaslíbený prorok, on je obsahem proroctví všech proroků a je také plností, naplněním všech proroctví. Je vrcholným zjevením pravdy o Bohu. Protože Ježíš naplnil úřad proroka, musíme stavět na jeho Slově, na Bibli, a skrze víru se pevně držet samotného Pána Ježíše, protože on je tím zjevením. Kdo pohrdne jeho slovy, kdo ho nebude poslouchat, bude vyloučen z Božího lidu. Kdo ho neposlouchá, kdo nevěří pravdě zapsané v Písmu, nepatří do Božího lidu. Tam patří jenom ten, komu Bůh dal nové srdce, do koho Bůh vložil svého Ducha, u koho Bůh učinil, že ho poslouchá a řídí se jeho nařízeními a řády, jinými slovy, že miluje Boha z celého svého srdce a miluje bližního svého (Ez 36,25–27).

Moji milí, pohleďte ve víře na velkého Krále, který nám vládne, pohleďte na velikého kněze, který nás smířil s Bohem, pohleďte na největšího Proroka, který nám sdělil Boží slovo! Pojďte k němu a dojdete spásy. Amen.