Dobré ráno, milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Dnes budeme pokračovat ve výkladu listu Filipským. Jestli si vzpomenete, minule jsme mluvili o nezadržitelném postupu evangelia, o tom, že evangelium Kristova panství dobývá svět bez ohledu na a skrze slabosti a utrpení Božích vyvolených. Kristus si podmaňuje svět, přivádí mrtvé hříšníky k životu a nic tomu nemůže zabránit. Dnes se více podíváme na to, jak se Pavel vyrovnával s rozbroji v církvi, jak se vyrovnával se zradou a nepřátelstvím tam, kde bychom doufali, že najdeme lásku. Ne, na první pohled to není snadné téma. Ale náš Bůh je skutečně dobrý, a tak věřím, že i skrze dnešní pasáž budeme moci přijmout Boží milost, napomenutí a útěchu. Pojďme tedy otevřít Písmo a živit se společně vydechnutým Slovem našeho Boha...

Hospodine, Otče náš, my Ti děkujeme za Tvoje Slovo. Prosíme, přiznej se k němu dnes svým Duchem, směřuj nás a proměňuj, tvaruj naši mysl a naše srdce. Prosíme, napomeň a podepři nás, dej se nám s větší radostí a touhou upínat k Tobě, dej nám důvěřovat Tvé milující, svrchované ruce. Prosíme tě, dej, ať můžeme odcházet proměnění, pročištění a blíže Tobě, ať můžeme být vystrojeni do dalších dní jako lepší a věrnější a poslušnější svědci o Kristu. Dej, ať skrze tvé Slovo můžeme načerpat milost a touhu po svatosti a po Tobě, našem dokonale svatém Bohu. O to tě prosíme pro Tvou slávu v Kristově drahocenném jménu. Amen.

Když se podíváme na dnešní text, dost možná bychom ho mohli shrnout nějak takto: „Není všechno zlato, co se třpytí. A po světě chodí mnoho lidí, kteří když vás uvidí ležet na zemi, rozhodně vám nepomohou se zvednout... ale raději vás několikrát nakopnou. A budou se u toho tvářit patřičně nábožensky. Ale... – a zde máme další z Božích úžasných, životadárných „ale“ (Ef 2:4, Ř 4:5) – ...ale Bůh naplní své dokonalé záměry, a tak se můžeme radovat.“ Věřím, že to je něco, nad čím bychom asi všichni hořkosladce pokývali hlavou... a právě proto chci, abychom se mohli do pravd našeho dnešního textu zanořit hlouběji, abychom skrze tato Duchem vydechnutá (2. Tim 3:16) slova mohli přijmout milost a nechat se obmýt a pročistit Boží pravdou... aby hořkosti v našem úsměvu ubývalo a abychom se mohli do dalších dní dívat s hlubším vděkem, s útěchou, povzbuzením a nadějí, abychom se mohli více radovat z toho, kým pro nás Bůh v Kristu je.

Pojďme si připomenout, za jakých okolností apoštol Pavel sepsal tato slova... Pavel je ve vězení. Je ve vězení pro Krista, Beránka Božího, který snímá hříchy světa. Je ve vězení proto, že, slovy Skutků 17, jedná proti císařovým ustanovením a hlásá, že skutečným Vládcem je někdo jiný než císař, a to Ježíš. Ježíš, Boží Syn, druhá osoba Boží Trojice, který se stal člověkem, prožil dokonalý život, zemřel na kříži za hříšníky, třetího dne vstal z mrtvých a sedí po pravici Boha Otce. A tento Ježíš, Bůh v těle, nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání, neboť On sám  bude spravedlivě soudit celý obydlený svět, každého jednoho člověka, podle toho, jak se podřizoval Božím zákonům. Kristus je právoplatným Králem a Pánem všech a všeho. Neutralita je mýtus. Není čtvereční centimetr celého univerza, není jediný atom, nad kterým by Kristus svrchovaně nevyhlašoval: „Je můj!“ Ježíši Kristu patří všichni a všechno. Patří mu každý úder každého srdce a každý nádech každého jednoho stvoření. Patří mu každá jedna myšlenka každého jednoho člověka, a každá Mu musí být plně poddána. Neutralita je mýtus. Každý jeden skutek musí být dokonale konán podle Kristova zákona a k Jeho slávě. Platí to pro výchovu dětí a přípravu kávy v práci a každou jednu přečtenou stránku. Platí to pro každý myšlenkový pochod, pro každý jeden letmý pohled, pro každé jedno vyřčené slovo a každý odřízený kilometr. Platí to pro vedení rodiny, strukturování církve, řízení státu, vybírání daní a tvorbu zákonů. Neutralita je mýtus. Neexistuje žádná šedá zóna. Není jediná oblast, jediné téma v tomto světě, které by nebylo plně pod Kristovým právoplatným panstvím, kde by si Kristus nenárokoval bezpodmínečnou, bezvýhradnou a úplnou poslušnost a podřízenost každého jednoho člověka. Neutralita je mýtus. Ježíši Kristu náleží veškerá pravomoc na nebi i na zemi (Mt 28:18) a každý jeden člověk, od posledního žebráka před legionáře a předsedu vlády po prezidenta a římského císaře budou v poslední den stát před Božím Beránkem, před Lvem z Judy, a budou Mu skládat účet ze svého života. A každý jeden z nich, každý jeden z nás, selhal a denně znovu a znovu selhává. Každý jeden z nich a každý jeden nás se znovu a znovu bouří. Každý jeden z nás je sám o sobě odporný a zvrácený mizera. A kdo si myslí, že ne, jen tím ukazuje, jak oslepující jeho zvrácenost je. Každá jedna oblast života každého jednoho z nás je nedozírně hluboko pod Božím právoplatně požadovaným standardem, a proto se potřebujeme utíkat k Soudci světa a prosit o smilování, proto se potřebujeme upnout ke Kristu, který k lidem stále ještě natahuje ruku jako Spasitel světa. Ne, nemáme Ho přijmout za svého Pána a Spasitele... máme prosit našeho Pána, proti němuž jsme se vzbouřili, aby On přijal nás a byl naším Spasitelem. A On říká, že toho, kdo k Němu přichází jistě nevyžene ven (J 6:37), vždyť On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Ř 4:25), On jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu (1. Pt 3:18). Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky (1. Tim 1:15), Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem (1. Kor 15:3–4) a nyní tedy už není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši (Ř 8:1), On nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu (1. Te 1:10). Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze Něj zachráněn. Kdo v Něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího (J 3:17–18). Neutralita je mýtus. V nikom jiném než v Kristu není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni (Sk 4:12). Nezachrání nás císař, ač se prohlašuje za boha, nezachrání nás stát, ač si dělá nároky, jako by byl bohem, nezachrání nás naše zásluhy ani postavení ani morálka ani nedělní výlety do kostela. Nezachrání nás Ellen Whiteová, Hillary Clintonová, humanistická agenda, papežská stolice ani falešný prorok Mohamed. Neutralita je mýtus. Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv (J 3:36). Není jiná naděje, než být usmířen s Bohem skrze víru v Kristovo jednou provždy dokonané a dokonalé dílo spásy, které Boží Syn vykonal na golgotském kříži.

Právě tohle jsou slova, která dostala Pavla za mříže. Právě kvůli takovýmto slovům apoštol Pavel psal slova, která dnes čteme, pod dohledem profesionálních a po zuby ozbrojených zabijáků. A první kapitola listu Filipským nám ve verších 12–14 ukazuje, jak evangelium o Kristově kralování rostlo a postupovalo navzdory útokům světa a ďábla a skrze ně. A proč? Protože svět je Božím světem, ďábel je Božím ďáblem, Kristu náleží veškerá pravomoc na nebi i na zemi, všichni obyvatelé země se počítají za nic, vždyť jak se Mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země. Není, kdo by Mu mohl dát přes ruku a říci Mu: Cos to provedl?! (Mt 28:18, Da 4:32). Bůh je svrchovaný nad zlem a utrpením, a tak evangelium postupuje vpřed. Bůh dává svým milovaným věrnost tváří v tvář utrpení, a tak evangelium postupuje vpřed. Bůh svou vyvolenou nevěstu církev posvěcuje a uschopňuje ke službě, a tak evangelium postupuje vpřed. V srdci člověka je mnoho plánů, ale Hospodinův plán se naplní (Př 19:21), a tak evangelium postupuje vpřed. Hospodin vládne nad každou jednou věcí a vše působí podle zalíbení své dokonalé vůle (Ef 1:11), a tak i v těch nejtěžších místech, v těch nejtemnějších nocích můžeme důvěřovat Boží svrchované a milující ruce. Boží dobrota nestojí na tom, jestli jsme schopni vidět a chápat vše, co se děje. Jestliže jsme v Kristu, není jediná věc, která by společně s ostatními nepůsobila k našemu dobru a k naplnění Božích dokonalých záměrů (Ř 8:28)... a to platí i o zradě, nevěře, pomluvách, pokrytectví a faleši lidí okolo nás, jak vidíme v našem dnešním textu.

Právě tyto pravdy, právě tato ujištění jsou papyrem, z nějž k nám promlouvají Pavlova slova. Právě pravdy Boží svrchované a nekončící lásky jsou ústy, skrze která k nám hovoří náš nebeský Otec. Co nám tedy říká?

„Někteří sice hlásají Krista také ze závisti a řevnivosti, jiní však i z dobré vůle. Jedni z lásky, neboť vědí, že jsem tu k obraně evangelia, druzí zvěstují Krista ze sobectví, ne z čistého úmyslu, a domnívají se, že k mým poutům přidají soužení.“ Apoštol Pavel filipským popisuje situaci v Římě. Pavlova služba a jeho uvěznění vedlo k vytvoření dvou skupin v římské církvi. Jedna z těchto skupin byla na Pavlově straně – hlásali Krista z dobré vůle a z lásky. Druhá skupina se postavila proti Pavlovi a kázala s postranními úmysly, ze závisti a řevnivosti, ze ctižádostivosti a pýchy, ve snaze Pavlovi ve vězení ještě přitížit, zaříznout mu jeho okovy hluboko do masa. Než se na tyto skupiny podíváme blíže, chci přečíst dva verše z 11. kapitoly 1. listu Korintským (19–20): „Především slyším, že jsou mezi vámi roztržky, když se scházíte ve sboru, a zčásti tomu věřím. Neboť musí být mezi vámi i různé skupiny, aby se ti osvědčení stali mezi vámi známými.“ Musí mezi vámi být různé skupiny, aby se ti osvědčení stali známými.

Nechci, aby to, co zde řeknu, znělo jako óda na štěpení sborů a rozbroje v církvi. To ani v nejmenším. Sám Pavel ukazuje rozdělení v Římě pravděpodobně proto, aby povzbudil Filipské v jednotě, jak vidíme napříč celým listem. Ale Písmo nám říká, že Boží pravda je jako meč. Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce (Žd 4:12). Pravda rozděluje. Pravda odděluje dobré od špatného a skutečnost od lži. Není náhoda, že Ten, který je Pravda a Život (J 14:6), řekl, že nepřišel přinést pokoj, ale meč (Mt 10:34). Ježíš nepřišel, aby si celý svět bez ohledu na náboženství a přesvědčení společně stoupl kolem táboráku, oblékl havajskou košili, hrál na ukulele a zpíval „We Are the Champions, my friend“. Pravda rozděluje. A Bůh tím není překvapený. Naopak. Je to něco, co často milostivě používá k pročištění své církve, k tomu, aby ukázal, kdo je skutečně Jeho, k tomu, aby svůj lid posvětil, aby svůj lid naučil důvěřovat Jemu samému a nehledat svou spásu v hříšnících okolo, i kdyby to byli hříšníci, kteří jdou za Kristem. Pravda rozděluje... a pravda zároveň sjednocuje. Boží pravda je to jediné, okolo čeho Bůh svým Duchem udržuje jednotu. Pokud někde je jednota a není to jednota stojící na Boží pravdě, je to falešná jednota, jednota ďáblova. Ekumenické hnutí by vám o tom mohlo dlouho vypravovat. Ale i tam, kde je pravda, kde všichni alespoň navenek správně citují biblické pravdy, může být rozdělení... a právě to vidíme v našem dnešním textu.

Milovaní, všimněte si, že o obou skupinách čteme, že hlásají nebo zvěstují Krista. Máme tedy před očima lidi, kteří jsou o své víře velmi otevření – káží Krista, i když jim za to hrozí pronásledování a smrt. Jen pro kontrolu, povšimněte si, apoštol Pavel říká, že „hlavně, že se pravdivě zvěstuje Kristus, z toho se raduji“. Tady musíme na chvilku zastavit. Pamatujete si, co Pavel říká v 1. kapitole listu Galatským (8-9)? „Ale i kdybychom vám my nebo sám anděl z nebe zvěstoval v evangeliu něco jiného než to, co jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsme řekli dříve, i nyní říkám znovu: Jestliže vám někdo zvěstuje jako evangelium něco mimo to, co jste přijali, budiž proklet!“ Tam, kde se Kristus nehlásá v pravdě, Bůh skrze Pavla vyhlašuje prokletí, a to velmi důrazně. Zde ale máme jiný případ, čteme, že se Pavel raduje. Nestojíme tu tedy tváří v tvář falešným učitelům. Nepotýkáme se tu s jehovisty, adventisty, mormony ani katolíky, nevidíme tu ekumenu, psychologizování, liberalismus, charismánii ani jiné odpadlické hnutí. Nečteme tu žádné „jsme spaseni vírou, ale skutky poslušnosti se udržujeme ve stavu spasení“, neslyšíme žádné „Bůh má dokonalý plán pro tvůj život“, nikdo tu nemá „slovo od Pána pro dnešní den“, neslyšíme nic o „inspirované tradici církve“, papežské neomylnosti a ženách kazatelkách. Ne. Podle samotného apoštola obě strany káží Krista tak, aby se on z toho mohl radovat.

Slyšeli bychom tu tedy o Kristově plném lidství a plném božství, o jednom Bohu ve třech stejně věčných a stejně božských Osobách, o spáse jedině milostí jedině skrze víru jedině v Krista. Od obou skupin bychom slyšeli o stvoření světa z ničeho v šesti dnech, o Adamovi a Evě, o dědičném hříchu, o Kristově narození z panny, o Jeho bezhříšném životě, zástupné oběti na kříži a o Jeho zmrtvýchvstání. Slyšeli bychom o potřebě pokání, o potřebě nového narození, o svatém životě, o tom, že Kristus je jediná cesta, že v jiném jménu není spásy. První i druhá skupina by zdůrazňovaly důležitost Bohem vydechnutého Slova, kterým je třeba měřit naprosto vše. A přece, obě skupiny byly diametrálně odlišné.

Chtěl bych říct, že dnes je to stejné... ale není. Většina lidí, kteří se dnes hrdě označují za křesťany, totiž základním pravdám víry, které jsem zmiňoval, nevěří. Ale... zjevně to tak proteď musí být: „Neboť musí být mezi vámi i různé skupiny, aby se ti osvědčení stali mezi vámi známými.“ Takže, ještě jednou. Naše situace není stejné, jako byla situace v Římě v 1. století. Ale je velmi podobná. Se skupinami, které nám ukazuje dnešní text, se nadále setkáváme i dnes. O koho se tedy jedná?

První skupinou jsou křesťané, kteří svědčí o Kristu z dobré vůle, z lásky. Motivem jejich života, dobrých skutků a zbožnosti je láska. Láska k Bohu, láska k církvi, láska k dosud ztraceným lidem okolo, láska k Pavlovi. A připomeňme si, Pán Ježíš říká: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován od mého Otce; i já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe“ (J 14:21). Láska k Bohu a koneckonců ani láska k lidem nejsou pocit. Láska je postoj, je to způsob života, je to standard chování. Ne, křesťané nejsou dokonalí. Ani v nejmenším. Dokonalost je něco, na co čekáme, co s radostí vyhlížíme, něco, co nás čeká, až naposledy zavřeme oči na tomto světě... ale láska je jedním z plodů Ducha (Ga 5:22–23). Láska je něco, co Bůh působí ve svých dětech. Není něčím, co si ony se zatnutými zuby a zbělenými klouby na rukou mermomocí vyrábějí. Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, který dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích (Ti 2:11–14).

Boží spásná milost vychovává ke zbožnosti, ke zříkání se světa, k rozvážnosti, spravedlnosti a horlivé touze po dobrých skutcích Bohu k slávě. Jinými slovy, Boží spásná milost vede Boží děti k hlubšímu poznání Boha, k hlubší touze po Bohu... a k praktickým skutkům lásky a pomoci bližním. Křesťané se oddělují od světa, protože nemohou jinak. Nedokáží uvažovat jako svět, mít priority jako svět, mluvit a přemýšlet jako svět... a nikdy by to ani nechtěli. Místo toho usilují o to, aby se líbili Bohu, aby oslavovali Boha, aby žili podle biblické moudrosti a spravedlnosti, aby sloužili bližním... a ano, selhávají v tom. A znovu a znovu je to vede ke Kristově kříži. Znovu a znovu se upínají v odpuštění, které v Kristu je, a předstupují před Boží trůn, kde prosí, aby je Bůh změnil a dal jim moudrost, sílu a věrnost žít lépe. A tak, řekni, křesťane... mluvím teď o tvém životě? Charakterizuje tvůj život růst ve zbožnosti, v moudrosti, v poznání Boha a lásce k Němu? Kde je tvé srdce? K čemu se upínáš? Co by mi na to řekla tvá peněženka? Co by na to řekl tvůj internetový prohlížeč? Křesťane, co je to, co tě den za dnem pohání? Je to touha těšit Boha a milovat lidi? Můžeš mi teď před Boží tváří s upřímností a čistým svědomím říct, že vidíš, jak Kristův Duch utváří a proměňuje tvůj život? Apoštol Jan říká, že, každý, křesťane, KAŽDÝ, kdo má naději v Kristu, očišťuje se, tak jako On je čistý (1. J 3:3). Příteli, řekni mi... bojuješ den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem za svatost, za to, abys více a více odrážel Krista? Nebo jsi stále ještě bez naděje?

Když se podíváme do 16. verše, vidíme, že Pavel o této první skupině říká „svědčí z lásky, neboť vědí, že jsem tu k obraně evangelia.“ Jak jsem říkal už minule, Pavel zde používá vojenský jazyk, který bychom mohli přeložit jako „jsem tu přidělen, abych střežil a bránil evangelium, jsem tu ustanoven k obraně evangelia.“ Milovaní, jestli si ze dneška odnesete jen jedinou věc, prosím, ať je to tahle. Dobře se podívejte, co zde Pavel říká. „Jedni svědčí z lásky, protože...“ se na to cítí? Protože... je to baví? Protože jim to připadá na popularitě? Svědčí z lásky, protože VĚDÍ. Být poslušný, i když se na to zrovna necítím, není pokrytectví, ale známka autentické víry. Nikde v celém Písmu nenajdeme jedinou větu, která by říkala „Křesťané se cítí tak a tak“, nebo dokonce rozkaz „Připadejte si tak a tak...“. Ne. Ale znovu a znovu vidíme vysvětlování Božích pravd a to, jak se podle nich zachovat, jak je vztáhnout na praktický život.

První skupina křesťanů si uvědomuje Boží svrchovanou ruku, která řídí všechny události, a to včetně Pavlova uvěznění. Tato skupina zná Boha, drží se Jeho pravd, spoléhá se na Jeho lásku, na Jeho dokonalou moudrost a svrchovanost... a proto slouží, a proto svědčí. Tato skupina věří, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle Jeho předsevzetí (Ř 8:28). Spoléhají se na Boží otcovské srdce, i když třeba nevidí Jeho ruku. Vidí, že Pavel se i v řetězech bije o víru jako lev... a tak se vkládají do Božích rukou s důvěrou, že Bůh se přizná k jejich kázání, s důvěrou, že Bůh uskuteční své záměry, s důvěrou, že dokud oni sami nenaplní Boží plán na zemi, jsou nesmrtelní. Milovaní, ani ďábel ani lidé ani nikdo jiný nedokáže ukrátit náš život o jedinou vteřinu. A už vůbec náš nedokáží oddělit od Boží lásky. „Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky Ho vydal. Jak by nám spolu s Ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je Ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je napsáno: ‚Celý den jsme pro Tebe vydáváni na smrt, pokládají nás za ovce určené na porážku.‘ Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze Toho, který si nás zamiloval. Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8:31–39). To jsou slova, která Pavel psal do Říma nějakých pět let předtím, než nastala situace, o které píše Filipským. A můžeme vidět, že byla řada římských křesťanů, kterým tato slova změnila život, a tak s láskou a dobrou vůlí sloužili a svědčili o Pánu Ježíši Kristu i tváří v tvář smrti, protože... věděli. Znovu a znovu vyráželi do útoku, protože věděli, že v Kristu dokonale zvítezili, protože věděli, že jednoho dne k slávě Boha Otce každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán (Fp 2:11).

Boží dítě, víš to ty? Stojíš na skále Božích pravd? Jsi stále připraveno k obhajobě před každým, kdo by od tebe žádal, abys vydalo počet z naděje, kterou máš, a to s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí náš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni (1. Pt 3:15–16)? Milovaní, Bible je jako lev. Nemusíte ji bránit. Pusťte ji ze řetězu a ubrání se sama. A nejen ubrání. Roztrhá protivníka na kusy. Náš Otec stvořil tento svět tak, že nikdo z lidí není schopný nevědět o Bohu, nikdo není schopný fungovat mimo pojmy jako pravda, logika, dobro, krása, láska, smysl, poznání, rozum, řád... a každé jedno z těchto slov ukazuje na Boha a Jeho Pravdu. A tak nikdo není před Bohem bez výmluvy, i když, jak nám Písmo říká, tuto pravdu potlačuje sebevíc. Každý jeden člověk proto stojí před Bohem jako odsouzený.

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o Jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Ačkoli poznali Boha, neoslavili Ho jako Boha ani Mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny. Zaměnili slávu neporušitelného Boha za zpodobení obrazu porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů. Proto je Bůh skrze žádosti jejich srdcí vydal do nečistoty, aby navzájem zneuctívali svá těla; vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než Stvořiteli, jenž je požehnaný na věky. Amen. Proto je Bůh vydal do potupných vášní. Jejich ženy vyměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženou a ve své touze se rozpálili jeden k druhému, muži s muži páchají hanebnost a sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svoje poblouzení. Právě tak, jako neuznali za dobré poznávat Boha, vydal je Bůh jejich neosvědčené mysli, aby dělali, co se nesluší: Jsou naplněni veškerou nepravostí, smilstvem, ničemností, chamtivostí, špatností, jsou plni závisti, vraždy, sváru, lsti, zlomyslnosti, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, domýšliví, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, jsou nerozumní, věrolomní, bezcitní a nemilosrdní. Ačkoliv poznali Boží ustanovení, že ti, kdo dělají takové věci, jsou hodni smrti, nejenže je sami činí, ale dokonce to schvalují i jiným, kteří je dělají (Ř 1:18–32).

Každý jeden člověk stojí před Bohem jako odsouzený a navěky zatracený. Jeho díl je v ohnivém jezeře. A, milovaní, právě proto si musíme uvědomit, že sdílet s někým evangelium a volat ho k pokání je to nejvíc, co pro něj můžeme udělat, je to ten největší skutek lásky, ta největší služba, jakou můžeme někomu prokázat. Dnešní církevní trendy vám budou vykládat všelicos... ale záchrana před věčným zatracením není na Xtém místě „pyramidy potřeb“. Usmířit se s Tím, který dává našemu srdci bít, usmířit se s Tím, z Jehož ruky si bereme každý jeden nádech, je nekonečně největší potřebou, jakou člověk má. A tak, bratři a sestry... kdybychom viděli, jak vedle nás někdo krvácí z krční tepny, jistě bychom se snažili jeho krvácení zastavit, kdyby vedle nás někdo hořel, snažili bychom se ho uhasit. Jak je tedy možné, že více nesvědčíme o naději, která je v Kristu? Všichni okolo nás umírají mnohem horší smrtí, než je uhoření, směřují do věčných plamenů! Ale my tomu nevěříme. Je to pro nás tak nepředstavitelně strašlivé, že tuto realitu vytěsňujeme ze své mysli... a tak znovu a znovu odmítáme lidem okolo nás ten největší skutek lásky, jaký bychom jim mohli prokázat.

Důvěra v to, že Bůh je svrchovaný a spasí svůj předurčený lid, nesmí zatvrdit naše srdce. Naopak, musí nás to vést modlitbám, k přímluvám, ke svědectví a přesvědčování. Jak řekl Charles Spurgeon: „Jestliže mají hříšníci být zatraceni, ať musí do pekla přelézt přes naše mrtvá těla. Jestliže mají zahynout, ať zahynou, zatímco je budeme pevně svírat na kolenou a žadonit je, aby zůstali. Jestliže má peklo být naplněno navzdory veškeré naší námaze, ať do něj nikdo nejde nevarován, ať do něj nejde nikdo, za koho bychom se nemodlili.“ Prosme našeho Boha o lásku k lidem okolo nás, o smělost, o to, ať nám Jeho pravdy dodají odvahy a věrnosti. A tak... Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích. Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte, tak jako Pavel. Bude to povzbuzením ostatním svatým... a buďme si jisti, že pokud budeme kázat Boží slovo, i kdyby skrze nás nebyl spasen jediný člověk, náš Král na konci řekne: „Dobře, otroku dobrý a věrný, vejdi v radost svého Pána.“ Pokud budeme věrnými svědky, i kdyby nás nikdo neposlechl, On nakonec řekne: „Bojovals dobrý boj: přijmi svou korunu.“

A... pak zde máme druhou skupinu lidí. Skupinu, jejichž teoretická teologie není, zdá se, o nic horší, než teologie skupiny první. Alespoň navenek se zdá, že obě tyto výpravy poutníků směřují za stejným cílem, za věčným Jeruzalémem na Nové Zemi. Ale... přece je zde rozdíl. Dozvídáme se, že druhou skupinu poutníků na jejich cestě pohání závist, řevnivost, sobectví, touha ublížit a všelijaké další postranní úmysly. Navenek jsou minimálně stejně zbožní jako pocestní z první skupiny... ale člověk se musí ptát, jestli směřují ke stejnému věčnému cíli... nebo jestli nejsou spíše tlupou banditů. Milovaní, kdybych neznal pokroucenost lidského srdce, musel bych říct, že kázat o Božím beránku ze závisti a kvůli tomu, abychom někomu ublížili, je absurdní a zhola nemožné... ale pro hříšnost padlého člověka není nic příliš zvrácené. A tak se dokonce i následování Krista stává nástrojem kariéry, peněz a vlivu, nástrojem kontroly a moci, nástrojem pýchy, soupeřivosti, manipulace a elitářství. Napříč Pavlovými listy vidíme, že Pavel s takovými postoji znovu a znovu bojuje, ať už v Korintu, v galatských sborech, v Kolosách... prakticky všude. Doufám, že tohle uvědomění nám pomůže si trochu odidealizovat tu „čistou první církev“, ke které se někteří tak mermomocí chtějí vrátit. Ne, díky. Stačí mi přečíst si list Korintským... nebo náš dnešní text.

Boží lid se už od prvopočátku potýká se zástupy odpadlíků, lhářů a podvodníků. Už od bratrovraždy v Genesis 4 vidíme, jak zbožné sémě ženy bojuje se semenem hada, tento konflikt nás provází celým Písmem... a je bolestnou realitou dnešní církve. Je to něco, co zažil náš Pán s Jidášem, Pavel s Démasem... a tak ani my nebudeme ušetřeni. Milovaní, je dost možné, že ty nejostřejší nože do zad vám vrazili lidé, které jste vždycky považovali za křesťany. A nejsmutnější je, že jimi možná i skutečně jsou. Možná ne. Dost často je to něco, co nevíme, tak jako nám dnešní text neříká nic o stavu duší Pavlových odpůrců. Boží dítě, často se ti stane, že dostaneš úder, který v tvých očích druhého zpochybní na týdny, měsíce... někdy napořád. Dost možná, že už jsi takových lidí potkalo celou řadu. Dost možná, že jich byl tvůj minulý sbor plný. Nebo je jich plná tvoje rodina. Nebo je v tvé rodině takový člověk jen jeden, a i tak je to příliš bolesti, než abys to dokázalo snést. Možná takový člověk právě sedí vedle tebe. Nebo... nebo nejsi to ty sám?

Navenek pan Náboženský, pan Zbožný, pan V-neděli-chodím-do-sboru... ale jinak falešník, předstírač, lhář, manipulátor, násilník, smilník...? Jestli jsi to ty, pak ti chci zopakovat slova apoštola Pavla: „Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Z nich jsem já největší, avšak proto jsem došel milosrdenství, aby Kristus Ježíš na mně prvním ukázal veškerou svou trpělivost jako příklad pro ty, kdo v něho budou věřit k životu věčnému“ (1. Tim 1:15–16). Ježíš Kristus přišel pro hříšníky a pro nemocné, pro ty, kdo ví, že se sami nedokáží napravit. A apoštol Pavel, vrah a náboženský pokrytec, je příkladem Jeho milosrdenství, dobroty a trpělivosti, a tak tě chci vyzvat – odvrať se od svého hříchu, vrhni se ke Kristovu kříži spolehni se na Krista, volej o dar víry a pokání, volej o sílu odvrátit se od hříchu... volej a tluč na Kristovu bránu, dokud ti nebude otevřeno, dokud nevstoupíš do věčného života. Nepromarni tuhle milost a nezneužívej Pánovu trpělivost. Jestli chceš, přijď po shromáždění, jde o tvou věčnou duši, a ta je mnohem cennější než to, co si o tobě někdo třeba může pomyslet.

Milovaní, prosím poslouchejte... jestliže jste na druhé straně celé věci... prosím, jestli tě někdo takový zranil, jestli si v sobě neseš zranění a jizvy a pochybnosti o Bohu, protože to, na co ses roky díval nebo dívala byl právě takový náboženský falešník, lhář, pokrytec... je mi to líto. Hrozně moc. Ale chci tě ubezpečit – falešní křesťané nepopírají pravdu křesťanství o nic víc než falešné bankovky popírají existenci těch pravých. A Bůh ve svém slově znovu a znovu říká, že se staví proti pokrytcům, kteří jsou navenek obílené hroby, ale uvnitř jsou plní kostí a hnusu a zániku (Mt 23:27). Falešníci a farizeové a náboženští manipulátoři jsou Božími nepřáteli. A proto způsob, jak se jim postavit, způsob, jak nebýt jako oni, není jít proti Bohu, ale s Ním. Jedině Bůh ti může dát sílu odpustit, jedině Bůh může uzdravit to, co v tobě křičí a volá o pomoc. Bůh zná tvou bolest lépe než ty. Přijď s ní za Ním, uteč se vírou k Němu... On říká: „Pojďte ke Mně všichni, kdo jste obtíženi, a Já vám dám odpočinutí. Vezměte na sebe Mé jho a učte se ode Mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.  Mé jho je totiž příjemné a Mé břemeno lehké“ (Mt 11:28–30).

Boží dítě, Bůh je svrchovaný... ale to ani v nejmenším neubírá na závažnosti toho, co se ti stalo. Bůh je svrchovaný, a to nic nemění na tom, že hřích je hřích. Bůh je svrchovaný, a to nic nemění na tom, že zrada bolí, že pomluvy zraňují, že nevěra se zabodává až na nejhlubší místa srdce. Bůh je svrchovaný a hřích zůstává hříchem. Boží dítě, nemusíš tajit svoji bolest, nemusíš předstírat, že tě ty rány nebolely a nebolí. Bůh unese tvoji bolest, tak Mu ji přines. Bůh osuší tvoje slzy, tak se neboj plakat. Bůh tě chce podepřít, a chce tě podepřít i skrze místní církev, skrze společenství svého lidu, ve kterém jsi. Však i právě proto nám církev dal, právě proto nás vyzývá „Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův“ (Ga 6:2). Proto tě chci prosit, a nemluvím zdaleka jen za sebe – neboj se ozvat, neboj se přijít, zavolat nebo napsat. Jsme tu pro tebe. A chceme tě na téhle cestě podepřít a povzbudit a třeba i pár kroků poponést, jak jen to bude možné.

A... jak se tedy s takovou situací vyrovnává apoštol Pavel? Jak se vypořádává s tím, že tam, kde by doufal v podporu, vidí jen nepřátelství, sobectví a přetvářku? A jak se my máme vypořádat s výsměchem, nepřátelstvím a povýšeně ukazujícími prsty? „Je vás tak málo, vy určitě budete nějaká sekta.“ „Jste banda netolerantních elitářů!“ „Ty věříš na předurčení? Tak to jsem s tebou skončil.“
„Co tedy? Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranním úmyslem, ať pravdivě zvěstuje Kristus; a z toho se raduji.“ Odpovědí pro Pavla i pro nás jsou slova, která Pavel několik let předtím psal právě do Říma: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Přede všemi lidmi mějte na mysli ušlechtilé věci. Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi. Nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu, neboť je napsáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, dávej mu jíst, a má-li žízeň, dávej mu pít; když to budeš činit, nasypeš žhavé uhlí na jeho hlavu.‘ Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Ř 12:17–19).

Zvrácené motivy a faleš druhých nesmí být něčím, co nás bude užírat dnem i nocí. Ano, často nám bude zůstávat rozum stát. Ano, máme bojovat za čistotu církve, za biblické učení, za svatý život vyznávajících křesťanů, ano, ano a ještě jednou ano.Ale každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Neboť lidským hněvem se Boží spravedlnost nevypůsobí (Jk 1:19–20). Je třeba se ujistit, že to, o co nám jde, jsou Boží věci a Boží způsoby, ne naše osobní vendeta. Boží dítě, podívej se, kde Pavel sám stanoví hranici.

„Jen když se jakýmkoliv způsobem pravdivě zvěstuje Kristus, z toho se raduji.“ Není důležité, co si ti lidé myslí o mě, ale co káží o Kristu. Když mě někdo bude mít sebevíc rád a bude sebeupřímnější, ale svými bludy povede zástupy duší do pekelných plamenů, co je to platné? A... i když mě někdo bude mít sebevíc nerad a jeho motivy budou sebehorší... Boží mocí ke spasení je evangelium (Ř 1:16), ne čistota kazatelových motivů nebo jeho víra. Tak jako Bůh konal zázraky skrze Jidáše, tak jako promlouval skrze oslici, může si použít i toho největšího mizeru, aby dosáhl svých záměrů. To je něco, o čem Písmo svědčí opět od začátku do konce, jen si vzpomeňte na Josefovy bratry, na Balaámova požehnání, na Chaldejce v Abakukovi, na Kaifáše, Piláta... a tenhle neslavný zástup pokračuje dál a dál.

Písmo nám znovu a znovu zjevuje, že soud náleží Bohu, že každý jeden člověk před Ním nakonec bude stát. Bůh obhájí své věrné, Bůh pozvedne své spravedlivé, i kdyby to mělo být až v poslední den. Apoštol Pavel čelil dalším a dalším odpůrcům a nakonec byl popraven, tak jako většina apoštolů. John Wycliffe byl svou dobou nepochopen, Jan Hus byl upálen, Jan Ámos Komenský zemřel ve vyhnanství, John Bunyan strávil značnou část svého života ve vězení, Jonathan Edwards byl svými následovníky vysmíván, Charles Spurgeon zemřel jako odmítaný a poplivaný, celé zástupy mučedníků napříč dějinami skončily a končí u kůlů v plamenech a na šibenicích a na křížích a před popravčími četami... Jiní zas zakusili veřejný posměch a bičování, ba i pouta a vězení, byli ukamenováni, rozřezáni pilou, pokoušeni, zemřeli rozsekáni mečem, toulali se v ovčích rounech, v kozích kůžích, trpěli nedostatkem, zakoušeli útisk a zlé jednání. Ti, jichž svět nebyl hoden, bloudili po pustinách, horách, jeskyních a roklinách země (Žd 11:36–38) a my dnes máme tu čest stát po jejich boku a na jejich ramenou. A tito svatí, kteří šli cestou k Novému Jeruzalému před námi, se teď především klaní před tváří Boží a zpívají s nebeskými sbory chvály Beránkovi, který byl umučen hříšníky na kříži, kde jednou provždy smyl jejich hříchy a učinil je bělejšími než sníh.

A tak můžeme spočinout, tak jako apoštol Pavel. Soud nad skutky a motivy v konečném smyslu nepřísluší nám, ale našemu Pánu a Zachránci. A... jak úžasné je vědět, že všechny naše slzy a starosti a bolesti jsou v dokonale spravedlivých rukách, které za nás krvácely? Právě díky tomu se můžeme radovat stejně jako Pavel – hlavně, že se pravdivě zvěstuje Kristus, že evangelium postupuje vpřed, že Bůh k sobě svrchovaně přivádí další a další ztracené hříšníky a činí je svými dětmi. I díky Pavlově příkladu můžeme odhlédnout od našich slz a nejistot a bolestí a spatřit větší obrázek toho, že Ten, který za nás dal svůj život, nás nepřestává posvěcovat a proměňovat, že vše působí pro naše dobro (Ř 8:28) a pro svou slávu, že nás dovede do věčného domova radosti a života s Ním (Fp 1:6).

On je to jediné, na čem záleží. On je smyslem všeho. Ano, naše srdce mohou často být zlomena – nepřátelstvím a hříchem světa okolo, naší vlastní padlostí a tvrdostí, zradou našich milovaných... ale Kristovo zlomené tělo je tou nejjistější útěchou a dokonalým lékem na zlomené srdce. A právě v utrpeních máme tu výsadu poznávat moc Kristova vzkříšení a účast na Jeho utrpeních (Fp 3:10), právě ve chvílích bolesti a odmítání září tvář Mesiáše, Trpícího Služebníka, o to větší nádherou. Asi nikdo nemůže říct, že Krista nejlépe poznal, když bylo na nebesích slunce, když se vše dařilo a šlo lehce... ale zástupy a zástupy svatých by mohly vyprávět, že v té nejneprostupnější tmě, v té nejřezavější zimě, v té nejhlubší jámě je připravena Kristova utěšující náruč, která nás přináší před Boží trůn milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas (Žd 4:16). Slova apoštola Pavla: „Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný“ (2. Kor 12:10).

A tak bych chtěl skončit slovy třech mužů, kteří byli dobře obeznámeni s utrpením, bolestmi, smrtí, pomluvami a nepochopením, ale upínali se ke Kristu jako k právoplatnému Pánu všeho a Bůh skrze ně, skrze nedokonalé a hříšné nástroje, vykonal mnoho dobrého... Kéž nás Bůh podepře jako je... a kéž nám dá jejich smělost, odvahu a věrnost.

Charles Spurgeon: „Přemáhej svět tím, že trpělivě přečkáš veškeré pronásledování a šikanu, které jsou tvým losem. Nehněvej se a nebuď sklíčený. Výsměch neláme kosti. A kdyby ti byla nějaká kost zlomena pro Krista, byla by tou nejvíce poctěnou kostí v celém tvém těle.“

R. J. Rushdoony: „Život skoro nikdy není snadný. Ale s Kristem, naším Králem, je vždy dobrý.“

Saul z Tarsu: „Všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni. Neboť toto porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten? ‘ Ostnem smrti je hřích a mocí hříchu je Zákon. Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu zbytečná“ (1. Kor 15:51–58). Amen.

Hospodine, Otče náš, prosíme, dávej nám odhlédnout od našich starostí k Tobě, dávej nám upínat se k většímu kontextu věcí, který nám sděluješ ve svém Slově, obměkči naše srdce Tvou láskou a milostí, dej nám více a více se upínat ke Kristu jako k Tomu, kdo nás zachránil, k Tomu, na kom jediném záleží, jako k Tomu, u koho je milost a pomoc a uzdravení. Dej nám více a více se Jím sytit a těšit se z Něj, až dokud se naše víra nestane viděním. Dej nám s radostí a vděčností běžet cestou tohoto života, až dokud našeho Milovaného nespatříme tváří v tvář. Amen.