Pán Ježíš naplnil úřad krále

Jaroslav Kernal, Praha 22. ledna 2023

Milé sestry, milí bratři, dnes máme před sebou poslední ze tří úřadů Pána Ježíše Krista, úřad krále. Mluvíme o tom, že Pán Ježíš naplnil starozákonní úřady, v nichž lidé, kteří je zastávali, museli být pomazáni. Pán Ježíš je Mesiáš, což znamená Kristus, což znamená Pomazaný. On je ten Pomazaný, který byl zaslíben a který byl pomazán jako prorok, kněz a král v jedné osobě. Ježíš je Kristus! Jako pomazaný prorok je definitivním Božím slovem, je dokonalým zjevením Boha, nikdy nikdo už nebude mít lepší zjevení Boha, než je v něm. Kdo ho neposlouchá, nepatří do Božího lidu, a kdo o něm vydává svědectví, má ducha proroctví. Jako pomazaný kněz podle řádu Melchisedechova přinesl dokonalé smíření Božímu lidu, usmířil nás s Bohem a svou obětí nás jednou provždy očistil od našich hříchů. Nyní je před Boží tváří a přimlouvá se za nás. A my jako královské kněžstvo přinášíme sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou – to je naše bohoslužba, přimlouváme se za druhé a vedeme je k té dokonalé oběti Pána Ježíše Krista. Jako pomazaný král Pán Ježíš usedl na trůn Davidův, už mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, už nyní kraluje a vládne svému lidu, byl ustanoven hlavou svého lidu, odešel, aby přijal královskou hodnost, a zase se vrátí, aby jednou provždy zničil všechny nepřátele svého království a ustanovil věčné království, kde bude sedět na trůnu uprostřed svého lidu, „jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno“ (Zj 22,3–4).

Pojďme nyní do Božího slova k zaslíbení, které dostal král David, které se týká jeho potomka, krále, který bude pomazán, aby byl věčným králem. Půjdeme do sedmé kapitoly druhé knihy Samuelovy a přečteme celou tuto kapitolu, abychom viděli širší kontext, ale potom se budeme zabývat jenom verši 12–16.

V našem dnešním textu se podíváme na několik věcí, které se týkají Pána Ježíše Krista: Je zaslíbeným potomkem Davidovým, který usedl na Davidův trůn a vybudoval Hospodinu dům, byl ustanoven hlavou církve a ona je jeho tělem. Je věčným králem a navěky bude kralovat nad Božím lidem, je zbožným a svatým králem a je králem, který je naprosto spravedlivý.

I. Ježíš je věčný král

Bůh řekl králi Davidovi skrze proroka Nátana:

• Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. (2S 7,12–13)

Chtěl bych, abychom si všimli několika věcí. Bůh řekl králi Davidovi, že mu nemůže postavit dům, protože prolil mnoho krve, ale že dům postaví Davidův potomek. Z tohoto proroctví není úplně zjevené, o jaký dům se jedná, ale nakonec jak David sám, tak také jeho syn Šalomoun (1Kr 5,19) a další pisatelé Bible vztahovali tato slova na krále Šalomouna. Ale podívejte se do našeho textu! Proč muselo být všem čtenářům Písem Starého zákona zjevné, že tímto synem nemohl být Šalomoun? O jakém čase se tu mluví? Mluví se tady o tom, že k těmto věcem dojde až potom, co David ulehne ke svým otcům, až David zemře. Teprve pak Bůh dá povstat jeho potomku z jeho lůna.

Boží slovo nám sděluje jedno velmi důležité datum, podle něhož se datuje podstatná část starozákonní historie:

• Čtyři sta osmdesát let po vyjití Izraelců z egyptské země, čtvrtého roku svého kralování nad Izraelem, v měsíci zívu, což je druhý měsíc, začal Šalomoun budovat dům Hospodinu. (1Kr 6,1)

Roku 966 před Kristem začal Šalomoun stavět chrám. Po sedmi letech a šesti měsících byl chrám dokončen a zasvěcen Hospodinu (1Kr 6,38). Šalomoun byl největším z izraelských králů, Bůh ho obdařil hojností moudrosti a poznání, dal vládu nad celou zaslíbenou zemí od řeky Eufratu až k hranicím Egypta – ale … Ale v závěru svého života se Šalomoun odvrátil od Boha a začal obětovat také nejrůznějším modlám, kterým obětovaly jeho manželky, jichž měl několik stovek. To bylo takové důvodem, proč mu Bůh odňal království, i když ne celé a ne přímo jemu, ale jeho synovi Rechabeámovi. Zůstala mu vláda jenom nad Judou. A především – Šalomoun nakonec zemřel. Jeho vláda nebyla věčná. Ale Davidovi Bůh zaslíbil potomka, který bude vládnout navěky. A my víme, že Izraelci čekali krále, který se ujme vlády, který porazí jejich nepřátele, který je fyzicky vysvobodí z područí nepřátel, který si podrobí jejich nepřátele a bude jim vládnout. Nicméně pokud nevěřili v Božího syna, který je věčným Bohem, nedovedu domyslet, co si mohli představovat, když se tu mluví o věčné vládě.

Když Matouš začíná své evangelium, začíná ho jednoduchým prohlášením: „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1). Na svět přichází zaslíbený syn Davidův, Ježíš, král, jehož království bude upevněno navěky. Na svět přichází zaslíbený potomek Abrahamův, v němž dojdou požehnání všechny čeledi země. V jednom jediném verši jsou zde shrnuta nejdůležitější zaslíbení Starého zákona – zaslíbení Abrahamovi a zaslíbení dané Davidovi. Je tu zaslíbený potomek, v němž budou požehnáni všichni lidé ze všech národů světa, a je tu zaslíbený syn, který bude vládnout navěky. Mimochodem, jak končí Matoušovo evangelium? Ježíš říká svým učedníkům:

• Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,18–20)

Nutně musel přijít Boží syn a stát se člověkem, aby se mohla naplnit ta slova zaslíbení daná Davidovi. Nikdo jiný, žádný smrtelný člověk, nemůže kralovat navěky. Jeho království není z tohoto světa, a přece je už nyní v tomto světě. Na rozdíl od všech pozemských králů se Pán Ježíš narodil jako král. Co tím myslím? V září loňského roku zemřela po sedmdesáti letech své vlády královna Alžběta II. Po ní se stal králem její syn Karel III. Sedmdesát tři let svého života byl Karel princem – a dokonce ještě dneska není korunovaný jako král (korunovace bude 6. května 2023). Nenarodil se jako král. Žádný pozemský král se nenarodil jako král. David se narodil jako syn Jišajův a byl pastýřem ovcí, dokud nebyl pomazán za krále – a trvalo to ještě mnoho let, než byl ustanoven jako král. Ale Pán Ježíš se narodil jako král. Už když se narodil, byl králem Židů. Když přišli mudrci nebo mágové z východu do Jeruzaléma za králem Herodem, ptali se:

• Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit. (Mt 2,2)

Ježíš byl králem od svého narození. Narodil se jako král a byl jím. A na konci své pozemské služby říká, že vládne jak v nebi, tak na zemi. Je věčným králem, je králem nebe i země. Je zaslíbeným králem, který už nyní kraluje. Možná to tak ještě nevypadá, ale je to skutečnost – už nyní je Pán Ježíš králem národů a králem králů. Už nyní ho poslouchají všechny národy a všichni vládcové světa. Už nyní plní jeho vůli. Není nic, co by se v tomto světě dělo, co by nebylo naplněním jeho vůle. Je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi, proto bychom se neměli divit tomu, co se děje kolem nás, co se děje v našem světě. Neměli bychom se divit ani válkám, ani volbám, ani katastrofám, ani zemětřesením, ani nemocem nebo moru, ani hladu nebo čemukoliv jinému. On kraluje. Je Pánem nad tím vším. Všechno to drží pevně ve své ruce. Všechno to jde podle jeho plánu. I když se dějí věci, které nás šokují a které nás vyvádějí z míry, on to všechno řídí. Je králem na nebi i na zemi, je králem národů. Všechno v tomto světě a i v tom nebeském světě podléhá jeho vládě. Písmo říká:

• Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí. (Př 21,1)

A nejde jenom o srdce králů, jde to mnohem dál:

• Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk. (Př 16,1)

Naše vlastní slova jsou pod jeho vládou. Je nám dáno přemýšlet o věcech, rozvažovat, promýšlet nejrůznější odpovědi, které bychom mohli dát, ale na něm záleží, co vyjde z našich úst. Je to naše zodpovědnost, co vyjde z našich úst, ale je to dílo jeho svrchované moci, co nakonec vysloví náš jazyk. Bůh je vládcem nade vším. Pán Ježíš Kristus kraluje. Proto mu patří naše chvála, proto ho máme oslavovat, proto se máme radovat, proto máme být vděční a utíkat se do stínu jeho vlády, do pokoje jeho svrchovanosti a velikosti, do odpočinutí jeho majestátu. On je věčný král a kraluje nyní – i když se mi děje to, co nechci, co mě bolí, co mě ničí, co mě stravuje a trápí – je to přesně podle jeho plánu, je to dílo jeho královské vlády.

II. Ježíš je zbožný král

• Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. (2S 7,13)

Tento král vybuduje dům pro Hospodinovo jméno. Šalomoun postavil úžasný chrám, div světa. Ohromný dům obložený zlatem se sloupy před vchody, s rytinami andělů uvnitř, se silnou oponou, která oddělovala svatyni od svatyně svatých. Svatyně svatých byla krychle obložená zlatem zevnitř, byly v ní sochy dvou andělů, kteří svými křídly zakrývali schránu smlouvy, truhlu, do které Mojžíš uložil desky smlouvy, dvě kopie desatera přikázání. Ta truhla byla zakrytá víkem, na němž byli znovu dva andělé, a to víko se nazývalo slitovnice. Velekněz jednou za rok vstupoval do svatyně svatých a kropil slitovnici krví oběti za hřích lidu. Tak měly být hříchy lidu usmířeny. Ale tento chrám tady byl jen chvíli … V roce 959 byl zasvěcen Hospodinu, ale o pár desítek let později už sloužil jiným bohům, modlám, které stály na jeho nádvoří, které tam postavili judští králové. Judští králové, potomci Davida, byli z větší části bezbožníci, kteří se rouhali Bohu a poskvrňovali jeho jméno. Z dvaceti následovníků Šalomouna, jich o deseti čteme, že činili to, co je zlé v Hospodinových očích. A o těch zbylých deseti platí, že sice činili to, co je správné v Hospodinových očích, ale … V celé té škále judských králů bylo pět výjimek:

• Ása činil to, co je správné v Hospodinových očích, jako jeho otec David. (1Kr 15,11)

• ]Jóšafat] Chodil po všech cestách svého otce Ásy. Neodchýlil se od nich, ale činil to, co je správné v Hospodinových očích. (1Kr 22,43)

• Jóaš činil to, co je správné v Hospodinových očích, po všechny své dny. (2Kr 12,3)

• [Chizkijáš] Činil to, co je správné v Hospodinových očích, zcela jak to činil jeho otec David. (2Kr 18,3)

• [Jóšijáš] Nebyl mu podoben žádný král před ním, který by se obrátil k Hospodinu celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou a činil vše podle zákona Mojžíšova. A ani po něm nepovstal žádný jemu podobný. (2Kr 23,25)

Všichni králové severního Izraele byli více nebo méně zvrácení a zlí. O žádném z nich Písmo nepíše to, co píše o těchto pěti králích. A i tito skvělí králové měli své temné chvilky. Dokonce i krále Davida musíme počítat mezi ty, kteří se vzbouřili proti Bohu. I on sám ve své lásce k Pánu padl a odvrátil se od Boha, sešel z jeho cesty a vydal se cestou svévolníků. Ale tady je král, který vystavěl dům pro Hospodina, který mu zbudoval chrám, který je doopravdy svatý. Když Pán Ježíš během své pozemské služby poprvé vstoupil do Jeruzaléma, vešel do chrámu a vyhnal z něj všechny prodavače holubů a dobytka i všechny penězoměnce, kteří zde obchodovali.

• Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl. (J 2,18–22)

Potomek Davida, Šalomoun, vystavěl Hospodinu dům, kterému se nevyrovnal žádný z domů, které kdy byly postavené. Přesto byl tento dům zbořen a zanikl. I když do něj vstoupila Boží sláva, nesetrvala v něm dlouho. Další potomek Davidův, Zerubábel, obnovil tento dům po návratu Izraelců ze zajetí. I zde byla zjevná Boží sláva a mnozí se radovali, když byl tento dům dokončen – jiní však plakali, protože tento druhý chrám ani zdaleka nedosahoval slávy toho prvního. Ale Bůh měl na mysli ještě větší a slavnější chrám – mělo to být tělo jeho vlastního Syna, který vydal sám sebe za oběť smíření, aby jednou provždy utišil Boží hněv namířený proti hříšníkům. Pán Ježíš Kristus vydal své tělo, což si každou neděli připomínáme, když slavíme jeho památku, tedy pijeme víno a jíme chléb. Co říká Písmo o tomto chrámu, o této stavbě, která byla vystavěna?

• Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Ef 2,20–22)

Tou skutečnou stavbou, tím pravým Božím chrámem, tím místem, kde Bůh přebývá ve své plnosti, je Kristova církev, která je budována z živých kamenů, z jednotlivých křesťanů, tedy z těch, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista, kteří se spoléhají na jeho dokonané dílo. Tady je ten pravý Boží chrám. Žádný jiný už nikdy nebude postaven – tento chrám zbudoval sám Pán svou obětí na kříži Golgoty. Tento chrám, vy sami, je naplněním slov, která Bůh řekl Davidovi. Jsme tělo Pána Ježíše Krista, on je naší hlavou, je naším králem, tady zjevně panuje v tomto světě, zde přebývá jeho sláva. A až přijde ve své slávě pro svou církev, pro svou nevěstu, bude jeho nevěsta proměněna a bude zářit nevýslovnou slávou, jeho slávou, kterou má jako Boží syn, bude dokonalá a svatá, bude bez jakékoliv vrásky a poskvrny, protože je očištěná jeho krví, protože on sám se o ni stará, on ji očišťuje, on ji připravuje, naplňuje a proměňuje ji Božím slovem, aby byla svatá a bezúhonná. Tady je potomek Davidův, který usedl na trůn svého otce a který vybudoval Pánu chrám, který nikdy nepomine. Boží slovo říká, že v nebi už žádný chrám nebude:

• Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. (Zj 21,22)

Stali jsme se jeho tělem, jeho součástí, budeme mít podíl na jeho svatosti, on nás obdaroval svou slávou, kterou budeme vyzařovat už navěky. Církev Kristova – jakkoliv je v tomto světě pronásledovaná a ničená – je věčným Božím chrámem, protože je Kristovým tělem. Tímto chrámem jste vy, moji milí.

III. Ježíš je spravedlivý král

Ježíš je zbožný král, který vybudoval Bohu chrám, který tu bude už navěky. Už nikdy nebude zbořen, jako byly zbořené ty předchozí chrámy. Ďábel se ze všech sil snaží zbořit tento nový chrám, zničit Kristovu církev, ale Pán je jejím králem, on sám svou církev buduje a „brány pekel ji nepřemohou“ (Mt 16,18). A náš text pokračuje trochu zvláštními slovy, která vyvolávají nějaké otázky a rozhodně volají po odpovědi:

• Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Když se proviní, budu ho trestat metlou a ranami jako kteréhokoli člověka. Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu, jako jsem je odňal Saulovi, kterého jsem před tebou odvrhl. (2S 7,14–15)

Ta první věc je naprosto jasná – tím králem bude Boží syn. Bůh sám přijde a stane se člověkem, stane se Davidovým synem a postaví Bohu věčný a dokonalý chrám, jaký ani Šalomoun nemohl postavit. Je to chrám postavený z živých kamenů, které jsou všechny spojené do jediné stavby a všechny se živí z jednoho zdroje – z Pána Ježíše Krista, který je základním, úhelným kamenem této dokonalé stavby. Ale co nám Písmo říká tou další věcí – „když se proviní, budu ho trestat metlou a ranami jako kteréhokoliv člověka“? Myslím, že odpověď není složitá a má dvě části – ta první část je, že ačkoliv to bude Boží syn, bude to také plně člověk úplně stejně jako každý jiný. Kdyby se někdy provinil, Bůh ho bude stíhat stejnou kázní a stejnými ranami jako jiného člověka. A důležité je tady to slovíčko „kdyby“.

Když se Pán Ježíš stal člověkem, Bůh s ním jednal jako s každým jiným člověkem. Kdyby se dopustil nějakého hříchu, Bůh by s ním jednal jako s hříšníkem. A když na sebe vzal Pán Ježíš hříchy svého lidu, Bůh na něj vylil svůj hněv, který byl namířený proti těmto hříchům. Boží hněv se Pánu Ježíši nevyhnul – ne proto, že by se sám dopustil nějakého hříchu, ale proto, že na sebe vzal hříchy svého lidu. To znovu ukazuje na jeho královskou roli – je Božím zástupcem nad lidem a nese na sobě všechna břemena svého lidu.

A kromě toho nás to vede k tomu, že Pán Ježíš se nikdy neprovinil, byl dokonale svatým králem. Všichni ostatní lidští králové se provinili, všichni zhřešili, protože „není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil“ (Kaz 7,20). Není vládce, který by nebyl hříšníkem. I ti nejlepší vládcové v Izraeli, se provinili proti Bohu. Ale Ježíš je králem, který je naprosto spravedlivý. Nikdy na sobě nemusel nést Boží hněv kvůli svým vlastním hříchům, nikdy nesvedl svůj lid svým špatným jednáním. Když budete číst Boží slovo, uvidíte tam jednoduchý vzorec – když byl zbožný a spravedlivý král, byl zbožný a spravedlivý lid. Kdykoliv však vládl bezbožný král, rozmáhal se hřích mezi lidmi. Král je hlavou svého lidu a je obrazem toho, jak bude vypadat jeho lid. Kde jsou bezbožní vládcové, bude se rozmáhat bezbožnost.

• Když vládce věnuje pozornost klamnému slovu, všichni jeho sluhové se stanou svévolníky. (Př 29,12)

Ale náš král je naprosto spravedlivý! Náš král je sama pravda a nikdy nebude věnovat pozornost klamnému slovu, tedy lži, dezinformaci, pomluvě nebo čemukoliv pokřivenému. Je to naprosto spravedlivý král. Je dokonalým obrazem toho, jak má král vypadat – má usilovat o spravedlnost, právo a pravdu. To je mimochodem úkolem každé lidské vlády, která byla ustanovena v tomto světě. Úkolem vlády není zajistit sociální dávky pro všechny lidi ani říkat lidem, co si mají myslet – úkolem vlády je trestat zlé a odměňovat dobré (Ř 13,3–4), tedy vykonávat spravedlnost a chránit ji. Kvůli tomu nemusí být vládcové věřící, ale pokud jim jde o spravedlnost, právo a pravdu, dělají svou práci správně a k Boží slávě. Právě tak jedná Pán Ježíš Kristus, král svého lidu, král národů a král králů.

Bůh řekl, že kdyby se nějak provinil, bude s ním jednat jako s jakýmkoliv jiným hříšníkem, ale Pán Ježíš se nikdy neprovinil. Jeho pokrmem bylo činit vůli Boží. Na jeho cestě byla jenom spravedlnost a svou vlastní spravedlností získal spravedlnost pro mnohé, tedy pro všechny, kdo v něho věří. Je králem spravedlnosti a nebylo mu odňato milosrdenství. Je králem, který dobře rozumí svému lidu, je plný milosti a slitování. Není jako jiní světští vládcové, kteří si nechají říkat dobrodinci, ačkoliv žádné skutečné dobro lidem neprokazují. Oni chtějí, aby se to o nich říkalo – a nejvíce to chtějí ti, kteří jsou nejvíce svévolní a nejvíce vzdorují Boží pravdě. A to mimochodem můžeme dobře vidět i v tom našem současném světě, kdy spravedlnost, právo a pravda berou za své a hynou na úbytě.

Ale Pán Ježíš je spravedlivým králem – ve svém království prosadí spravedlnost, právo a pravdu. To je způsob jeho vlády. Nic nespravedlivého nebude mít podíl na jeho království. Do jeho království mají přístup jenom ti, kdo byli očištěni jeho krví, kdo byli ospravedlněni jeho dílem na kříži Golgoty. Sám sebe za ně vydal, proto mohou být nazváni spravedlivými, protože jim byla přiřčena jeho spravedlnost. Není to o tom, jak dokonale žijí, ale je to o tom, jak dokonalého mají krále.

Moji milí, máme krále, který kraluje nad svým lidem a nad celou zemí. Je to naprosto spravedlivý král, je dokonalým vzorem zbožnosti a je to věčný král. Věříte v tohoto krále? Jenom ti, kdo se na něj spoléhají, mají podíl na jeho království. To jsou ti, kdo se narodili z Ducha svatého a mají dokořán otevřený přístup do svatyně svatých, jsou královským kněžstvem a budou se svým králem vládnout navěky. Jsou spolu s ním posazeni v nebesích a spolu s ním budou soudit nejen tento svět, ale dokonce i anděly.

Pán Ježíš Kristus naplnil úřad krále, je pomazaným panovníkem a nic se nemůže vymknout jeho vládě. Je svrchovaným králem nad celým stvořením – jak viditelným, tak neviditelným. A my jsme služebníky tohoto velkého krále. Jsme otroci, které si koupil svou obětí, které ale uvedl do dokonalé svobody Božích dětí. Proto mu sloužíme s radostí a s láskou. Proto mu vzdáváme chválu a uctíváme ho.