Ježíš Kristus je Boží syn

Jaroslav Kernal, Praha 5. února 2023

Milí v Kristu, minulý týden jsme mluvili o tom, že Pán Ježíš Kristus je Syn člověka, tedy že je člověkem v plném slova smyslu toho, co to znamená, tedy že je plně člověkem, ale viděli jsme také, že tento titul je odkazem na jeho prorockou roli a že tento titul je také odkazem na onoho někoho, kdo je jako syn člověka v Danielovi 7,13. Titul „Syn člověka“ mluví o tom, že je Ježíš je plně člověk, a je také víc než člověk, je ten, komu byla svěřena všechna vláda i moc a komu bylo dáno, aby ho uctívali lidé ze všech národů. Titul „Syn člověka“ ukazuje na jeho lidství, ale současně také mluví o jeho Božství, které je zjevné ať již ze zmíněného Daniela nebo z celé řady výroků, které více nebo méně odkazují právě na tuto starozákonní pasáž. 

Dneska se budeme zabývat dalším titulem, jímž je „Syn Boží“. Opět se podíváme nejprve na to, jak mluví Písmo obecně o Božím synu nebo v tom obecném slova smyslu o Božích synech, ale dále už budeme mluvit jenom o tom, co znamená „syn“ v souvislosti s Pánem Ježíšem Kristem, protože je to syn svého nebeského Otce, takže se podíváme na to, co to znamená, že je Boží syn s důrazem na slovo Bůh v tomto sousloví. A nakonec se zastavíme u nějakých aplikací, které vyplývají z toho, že Ježíš je Syn Boží. Tato slova jsou mimochodem vyznáním víry, které se několikrát opakuje v Novém zákoně, tato slova jsou samotnou zvěstí evangelia, kterou vyhlašují apoštolové, těmito slovy začíná Marek své evangelium:

• Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. (Mk 1,1)

Ježíš je Syn Boží. To jsou silná slova. Co ale znamenají? Je to zbožštělý člověk? Je to Bůh s malým „b“, jak tvrdí Svědkové Jehovovi? Nebo je to snad pouhý člověk, který byl nějakým způsobem „povýšen“ na někoho víc, tedy na Božího syna? A co to vlastně znamená, že je synem? To jsou otázky, které si musíme klást, když čteme Boží slovo, když se zaměřujeme na Pána Ježíše Krista, když rozjímáme o tom, kým je a co to vlastně znamená. Pojďme tedy k prvnímu bodu našeho kázání:

I. Synové Boží

Půjdeme od obecného ke konkrétnímu, takže začneme od té nejširší roviny, od fráze synové Boží, jak ji nacházíme v Písmu – jak ve Starém, tak i v Novém zákoně. Jedno z nejznámějších míst, kde se mluví o synech božských je v 6. kapitole knihy Genesis, kde „synové božští viděli, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo“ (Gn 6,1–2). Rodili se jim zrůdy, nefilím, a vedlo to nakonec k Božímu soudu. Kdo jsou ti synové božští na tomto místo, to je jedna velká neznámá, stejně jako kdo byli oni nefilím. Byli to andělé? Nebo lidé? Každý názor má celou řadu pro a proti. Jiné známé místo je v knize Jób, kde synové Boží předstupují před Boha a mezi nimi je satan (Jb 1,6; 2,1) – zde jde zjevně o andělské bytosti, svaté i padlé. V závěru knihy Jób čteme o tom, jak Bůh zakládal zemi, a Boží synové propukli v hlahol, když to viděli (Jb 38,4–7). Zde se znovu jedná o anděly, kteří sledovali, jak Bůh tvoří. Boží slovo říká, že na počátku Bůh stvořil nebe a zemi (Gn 1,1) a list Koloským to rozvádí v tom smyslu, že Bůh stvořil svět viditelný (zemi) a neviditelný (nebe). Na počátku Bůh stvořil hmotu a duchovní svět s jeho bytostmi. Ti se následně dívali, jak Bůh zakládal zemi. Ti sledovali, jak Bůh stvořil člověka z prachu země a stvořil ho ke svému obrazu, podle své podoby, což – a to je můj názor, nikoliv dogma – vedlo k tomu, že nejkrásnější z andělů, satan, padl, protože ho ovládla pýcha a žárlivost, neboť ačkoliv byl nejkrásnější z andělských bytostí, nebyl stvořen k Božímu obrazu. Adam a Eva takto stvořeni byli.

A v tomto smyslu, když se také někdy mluví o Božích synech, se prostě mluví o synech lidí, o lidech. V tom obecném slova smyslu jsou to synové Boží, protože pocházejí od Boha a jsou stvořeni podle jeho obrazu. Což mimochodem znamená, že máme přistupovat s úctou ke každému člověku, protože každý člověk nese obraz Boží. Ale to je ještě jiné téma. V listu Efezským se Pavel modlí k Bohu Otci, „od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod“ (Ef 3,14nn). V tomto smyslu, ve smyslu stvoření, je každý člověk Božím synem. Ale jenom v tomto smyslu. A to je potřeba zdůraznit. Je to stejné jako u andělů – i oni jsou Božími syny, protože Bůh je jejich stvořitelem, tedy v tomto smyslu Otcem. Ale neříká to nic o jejich postavení ve vztahu k Bohu, o blízkosti k Bohu, o tom, zda s ním mají vztah jako Otcem.

Andělé byli stvořeni všichni najednou, andělé se nemnoží a Bůh šestého dne stvoření dokončil dílo stvoření a dále už netvořil. Byli všichni stvořeni jako svatí s tím, že část z nich měla schopnost padnout a padli. Byli strženi satanovým pádem. Přesto měli do Kristova vítězství na kříži všichni přístup před Boha, i když pro tu padlou část z nich bylo určeno ohnivé jezero. Toto postavení svatých andělů i padlých andělů je neměnné. Svatí andělé zůstanou svatými a padlí už se nemohou stát svatými.

Lidé jsou tvořeni jinak – rozmnožují se, plodí se – a také v tom nesou obraz Boží podoby, protože je tady Otec, který plodí a Syn, který je plozen. Ale všichni lidé se rodí jako padlí a tedy zavržení Bohem se stejným údělem v ohnivém jezeře jako padlí andělé. Boží slovo mluví o tom, že všichni jsme kvůli svým vlastním hříchům děti hněvu (Ef 2,1–3). Ale Bůh ve své lásce a dobrotě před stvořením světa předurčil některé z lidí k tomu, aby změnili své postavení, aby se z dětí hněvu staly děti Boží. Pán Ježíš Kristus na sebe vzal hříchy svého lidu a zaplatil za ně na kříži, takže žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný. Vyhlašujeme tuto zprávu všem lidem, aby mohli přijít, činit pokání, vyznat svou nevěru a svou vzpouru proti Bohu a uvěřit v Pána Ježíše Krista. A kdokoliv k Pánu Ježíši přijde, toho Pán přijme a nevyžene ho ven, pryč od sebe. Takový člověk se stává součástí Boží rodiny. Svou obětí nás Pán Ježíš smířil s Bohem i s lidmi a stvořil z nás nového člověka. Byli jsme přijati Bohem, adoptováni do jeho rodiny, dostali jsme práva Božích dětí, Božích synů a stali jsme se dědici spolu s Pánem Ježíšem Kristem. Tak se z Božích nepřátel stávají Boží děti.

Synové Boží v tomto smyslu jsou ti, kdo jsou vykoupeni Kristem, kdo mají práva Božích dětí, kdo mají své občanství v nebesích. Jan v úvodu svého evangelia napsal známá slova:

• Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal [pravo]moc stát se Božími dětmi. (J 1,10–12)

Bůh nás přijal jako své děti, dal nám právo Božích dětí, moc Božích dětí. Tato moc nespočívá na prvním místě v dělání zázraků nebo nějakých nadpřirozených věcí, ale spočívá na prvním místě v proměně života, který je proměňován zevnitř navenek, od nového srdce, k novým ústům, protože čím srdce přetéká, to ústa mluví, dnes bychom možná řekli „sdílí na sociálních sítích“, a od úst, od slov víry, k proměně mysli a s ní jde ruku v ruce proměna vůle, která se projevuje novým způsobem celého života. Tomuhle se říká posvěcení. A to je vlastní jenom Božím dětem. Je to možné proto, že se:

• …nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (J 1,13)

Proto jsme nazváni Božími dětmi. A nejen, že jsme tak nazváni, my skutečně jsme Božími dětmi (1J 3,1–3). Jsme Božími dětmi, protože jsme podobní Božímu Synu a jednoho dne budeme proměněni do jeho plnosti a slávy. Celé stvoření toužebně vyhlíží a čeká, až se zjeví tato sláva Božích synů (Ř 8,19). Bůh miluje své děti tak, jak nemiluje ostatní stvoření, protože jim prokázal svou lásku ve svém Synu, kterého vydal za nás všechny (Ř 8,32).

II. Syn nebeského Otce

Viděli jsme, že můžeme mluvit o Božích synech vícero způsoby – andělé jsou nazváni Božími syny, včetně satana (Jb 2,1), a také lidé obecně jsou nazváni Božími syny. Ale potom je tady zvláštní, vlastní Boží synovství, které už nemůžeme vztáhnout na anděly, ale platí o těch, kdo se narodili z Boha – to jsou Boží synové, Boží děti. Ale kromě toho je tady ještě Boží syn v tom nejvlastnějším slova smyslu, Pán Ježíš Kristus.

Bůh sám ho označuje za svého Syna způsobem, jakým to nedělá s žádným jiným člověkem. Všechna čtyři evangelia mluví o tom, jak Bůh označil Pána Ježíše za svého Syna při křtu v Jordánu. Matouš, Marek a Lukáš shodně popisují, co se stalo, když Pán Ježíš vystoupil z vody a modlil se (Lk 3,21–22): Otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Jan nepopisuje tuto scénu, ale popisuje to trochu jinak. Jan Křtitel dosvědčil Izraeli, že Ježíš Boží beránek, který snímá hříchy světa a je Boží syn (J 1,25–34). Matouš, Marek a Lukáš také zaznamenávají příběh, který se stal na hoře, který Petr připomíná křesťanům na konci svého života:

• Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. (2Pt 1,16–18)

Podobně jako Jan Křtitel dosvědčoval Boží hlas z nebe, který řekl, že Ježíš je Boží syn, tak i Petr, Jakub a Jan dosvědčovali, že také slyšeli hlas z nebe, který mluvil o Ježíši jako o Božím synu. A nejenom to – byli svědkové jeho velebnosti, viděli ho zářícího slávou. Bůh sám promluvil a oni to slyšeli na vlastní uši, proto nyní promlouvají a dosvědčují Ježíše, Syna Božího.

Ale Ježíšovo synovství se diametrálně liší od našeho synovství. On je syn ze své podstaty. My jsme přijatí, adoptovaní. Být adoptovaný znamená mít všechna práva, a to je něco, z čeho se můžeme skutečně radovat a nad čím můžeme žasnout. Ale ještě víc bychom měli žasnout nad tím, že ten, který je svou podstatou Boží syn, vlastní syn, z Kralické Bible (J 3,16) známe výraz „jednorozený“ syn, což je doslovný překlad toho slova, které tam je, což je slovo monogenés. Nicméně v češtině to nedává moc velký smysl a moderní překlady dávají přednost slovu jediný syn. Myslím, že nejlepší překlad, který nejvíc vystihuje podstatu toho, co Jan chtěl napsat, by byl „jedinečný syn“. Ježíš je jedinečný. Je jediný v tom slova smyslu, že Bůh nemá jiného jemu podobného syna. Nikdo není jako on. Je věčným synem. Boží slovo říká, že všechno bylo stvořeno skrze něho a pro něho (Ko 1,16):

• Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

Některé překlady (i české) překládají řeckou frázi na začátku tohoto verše sedmým pádem – jím bylo stvořeno všechno. Je to jeden z textů, který ukazuje, že Ježíš, Boží syn, není stvořenou bytostí, ale to věčný syn, nestvořený, ale zplozený, resp. teologicky správně bychom měli říkat „plozený“, tedy neustále, nepřetržitě, neustále vycházející z Otce, podobně jako Duch svatý neustále pramení z Otce i Syna, je interakcí mezi Otcem a Synem. Ježíš se stal člověkem, vzal na sebe lidské tělo, ale Boží slovo jasně mluví o tom, že jako Boží syn sestoupil ze slávy, opustil slávu, kterou měl u Otce a stal se jedním z lidí.

V Ko 1,16 ještě čteme, že všechno bylo stvořeno „skrze něho“, což znovu ukazuje na to, že Boží syn je nestvořený. Všechno stvoření bylo až po něm, bylo stvořeno skrze něj, musel zde tedy být dříve než jakékoliv stvoření, aby mohlo být něco stvořeno skrze něj. A Jan 1,3 říká, že všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co jest. On je to Slovo, jímž Bůh tvořil, je tou mocí, která všechno stvořila. On je tím věčným synem, který neustále vychází z Otce. Mimochodem, kdyby nebyl věčným synem, potom by Otec nebyl věčným Otcem. Kdyby Ježíš jako Boží syn měl někde na věčnosti svůj počátek, což tvrdí nejedna hereze, mimo jiné ariánská, kterou dnes asi nejvíce reprezentují Svědkové Jehovovi, ale nejenom oni, potom by to znamenalo, že Bůh nebyl věčně Otcem, což by znamenalo, že neměnný Bůh se změnil. Tady už se dostáváme k těžkým teologickým věcem, které ale nechci dnes řešit. Jen jsem to chtěl takto naťuknout, a pokud by někdo měl zájem tyto věci studovat více a dále, můžeme se domluvit a připravit nějaké studium.

Mluvíme o Božím synu, Pánu Ježíši Kristu a je tady na jedné straně synovství a na druhé straně otcovství. Tohle je něco, co odlišuje křesťanství od ostatních monoteistických náboženství (islám, judaismus), tedy náboženství, která věří v jednoho Boha. Věříme v Boha, který je Otcem, a který má Syna. Náš Bůh je Otec, což znamená, že musí mít Syna a skutečně se nám také dal v plnosti poznat ve svém Synu. Boží syn dokonale reprezentuje Otce. On je září jeho slávy a výrazem jeho podstaty (Žd 1,3). Je dokonalým Synem svého Otce, což znamená, že je jeho obrazem (Ko 1,15 – on je obraz Boha neviditelného, jeho zobrazení, zjevné vyjádření neviditelného Boha). Proto může Ježíš říci, že kdo vidí jeho, Ježíše, vidí Otce. Není to proto, že by Ježíš byl Otec, ale že dokonale představuje to, kým Otec je, jaký je, jaký je jeho charakter, jaké je jeho slovo, jaké je jeho smýšlení, jaké jsou jeho skutky. Moji milí, minule jsme mluvili o Ježíšově lidství, tedy nejenom, ale také – a já bych vás chtěl povzbudit k tomu, abyste rozjímali nad Pánovým lidstvím, abyste četli evangelia, abyste se k nim stále vraceli, nebo nejlépe měli takový plán čtení Písma, abyste stále byli jednou nohou v evangeliích, abyste měli stále před očima Pána Ježíše Krista, který přišel v těle, abyste viděli jeho lidství, jeho dokonalé lidství, jeho jako Syna člověka. A úplně stejně bych vás chtěl povzbudit, abyste hodně přemýšleli nad jeho Božstvím, abyste žasli nad jeho velikostí, nad slávou, kterou opustil a do které se vrátil, nad mocí, kterou má a se kterou jednoho dne přijde. On je vlastní, jedinečný Boží syn, a to neznamená nic jiného, než že je Bůh sám. On je jednou z osob Boží trojice. Vím, že na to náš rozum nestačí, ale nemáme rozumovat, máme věřit, máme se spolehnout na to, co Bůh říká ve svém Slově a máme v něm kopat. Puritán William Gurnall řekl, že „pravda leží hluboko a musíme se k ní prokopat“. Čím víc budeme kopat, tím víc budeme žasnout, s o to větší jistotou budeme věřit, o to větší pokoj budeme zakoušet, o to větší láskou bude hořet naše srdce a o to jasnější, hlubší a širší bude naše mysl. To, co jsem říkal o Božím synu je naprosto nepatrný střípek toho, co se o Božím synu můžeme dozvědět z Písma a i to je jen zlomek toho, jaká je skutečná plnost. Nyní musíme směřovat k poslednímu bodu, k aplikaci – vybral jsem dvě věci:

III. Víra v Božího syna a jeho uctívání

Jak jsem zmínil v úvodu, fráze „Ježíš je syn Boží“ je vyznáním víry, je popisem evangelia, je samotným evangeliem. Když se etiopský dvořan chtěl nechat pokřtít, Filip se ho zeptal:

• „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ (Sk 8,37)

Když se Pavel obrátil před Damaškem, začal hned kázat v synagogách, že Ježíše je Syn Boží (Sk 9,20). Jako křesťané máme růst v jednotě víry a poznání Syna Božího (Ef 4,13). A tohle je místo, kde bych chtěl začít – abychom se sami mohli nazývat Božími dětmi, musíme uvěřit, že Ježíš je Syn Boží. A je potřeba zdůraznit, že tomuto vyznání „Syn Boží“ musíme rozumět podle toho, jak mu rozumí Boží slovo.

Už jsem dnes zmínil, že to není o rozumu na prvním místě, ale je to o novém narození, tedy o zjevení, které dává Duch svatý. Kdybych se vás zeptal, čemu jste o Ježíši věřili, když jste se obrátili, asi by to nebylo nic moc. Něco málo jsme poznali, ale rozuměli jsme tomu aspoň tak, jak jsem o tom mluvil dneska? Za sebe musím říct, že já jsem znal jen zlomek toho, o čem jsme dnes mluvili. Ale Bůh udělal svou práci. V dokumentu „Co učíme v Biblické církvi Praha“ jsou tyto dva odstavce: Zachraňující víra je Božím darem, který Bůh Duchem svatým dává v ustanovený čas svým vyvoleným. Tento dar způsobuje, že ten, kdo je vyvolený, uvěří evangeliu a stává se členem Boží rodiny. Tato víra nemá svůj původ v člověku ani nepochází z nějakého dalšího zdroje, ale je darovaná Bohem. Jaké jsou její účinky? Na základě této zachraňující víry křesťan věří, že Bible je autoritativním Božím slovem. Je mu dána schopnost věřit Písmu ve všem, co učí. Prvním a hlavním účinkem této zachraňující víry je, že jako jeden z vyvolených přijímá Ježíše Krista jako Spasitele a Pána, aby na něm v otázce svého spasení cele závisel a že ho přijímá právě takového, jak popisuje Písmo. Zachraňující víra následně vede k takovému způsobu života, který je charakterizován dobrými skutky. Bůh nám dává nové srdce, které věří Bohu a jeho Slovu. Věří tomu, co Boží slovo říká o Pánu Ježíši Kristu, i když tomu skoro vůbec nerozumí. Bůh se nám zjevuje a uschopňuje nás, abychom mu věřili. Je to jeho dílo. A v tomto procesu nás vede krok za krokem dál. Může to trvat dlouho, než bude křesťan schopen alespoň trochu smysluplně vysvětlit, co to pro něj znamená, že Ježíš je Syn Boží, ale nebude to popírat ani proti tomu bojovat. A pokud se něco takového děje, máme plné právo pochybovat o tom, že došlo k novému narození.

Znovuzrozené srdce se raduje z Pána Ježíše Krista, s radostí vyznává, že je Syn Boží, že to Bůh, který přišel v těle. A nemusí si lámat hlavu nad tím, jak všechny ty věci o Pánu Ježíši dát dohromady. Bůh to udělá ve svém čase a svým způsobem. My máme být trpěliví a pokorní, pokojní a s důvěrou se obracet k Bohu – on sám nám dá potřebná vysvětlení.

A když jsme poznali Pána Ježíše Krista jako Božího syna, což znamená, že Bůh nám dal nově se narodit z Ducha svatého, začínáme Pána Ježíše uctívat. Chválíme ho a vyvyšujeme ho, radujeme se z něj a žasneme nad jeho osobou. Je středem našeho uctívání. Jako Boží syn má bytostné právo na to, aby ho uctívalo všechno stvoření. Jako padlí lidé máme bytostný problém s tím, že uctíváme kde co jiného v celém stvoření. Jestliže jsme znovuzrození, obvykle nás to už netáhne k němým modlám, které jsme uctívali dříve, ale tohle tělesné pokušení se přesto vkrádá do našich životů. A místo těch špatných věcí, které jsme uctívali dříve, můžeme začít uctívat dobré věci, které nám mají sloužit jako požehnání, které Bůh dal svému stvoření. Křesťané snadno mohou upadnout do toho, že budou před Pánem Ježíšem Kristem dávat přednost svým manželům, manželkám, budoucím manželům nebo manželkám, dětem, vnoučatům, nebo práci či svým zájmům, koníčkům, sportu, svému blahobytu, své životní úrovni, péči o své zdraví, svému postavení nebo své „službě“ (pokud se to dostane do této polohy, už to není služba). To jsou věci, jimiž nás Bůh obdařil a zahrnul, ale my jsme schopní je nadřadit nad vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Jsme ochotní dát hodně času nebo peněz do takových věcí, obětovat své pohodlí – jak mi řekl jeden bratr: „Byl jsem ochotný vstávat brzo ráno, abych uspokojil své koníčky, ale nechtěl jsem vstát brzo, abych strávil čas s Pánem Ježíšem na modlitbách.“

Ale Pán Ježíš je Boží syn. On je hoden vší chvály a veškerého uctívání. Stále blíže je den, kdy každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí, poklekne před Pánem Ježíšem Kristem a každý jazyk vyzná, že je Pán. Boží syn bude oslaven, pokloní se mu celé stvoření, a následně bude oslavován svými vykoupenými a množstvím svatých andělů po celou věčnost.

Na nás je, abychom ho uctívali už nyní, aby byl centrem našeho života. Potřebujeme zkoumat svůj život, čas od času se zastavit a podívat se do zrcadla, udělat – podobně jako v autě – pravidelnou servisní prohlídku, kdy se mění všechny filtry a brzdové destičky a další náležitosti, aby auto bylo dál schopné provozu. I naše životy potřebují takovou revizi. Potřebujeme se znovu ujistit a pravidelně se ujišťovat, o tomtéž, co vyznává Pavel v listu Galatským, že jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiju už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a vydal sebe samého za mne. A tohle ujištění bychom měli revidovat každý den. Den za dnem chodit s Pánem Ježíšem, radovat se ze spasení a žasnout nad tím, jak velikého spasitele a Pána máme.

• Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1J 5,20)