Pozor na zkratky!

Jaroslav Kernal, Praha 28. května 2023

Dvacátá šestá kapitola knihy Genesis nám ukázala Izáka jako tichého a pokorného muže. Mohli bychom říci, že jsme kromě úvodního zapření jeho manželky viděli mnohé výšiny jeho života. V dnešním textu se propadneme do hlubin. Jsou tady čtyři postavy, Izák a jeho žena Rebeka a jejich synové Jákob a Ezau – všechno, co dělají je jenom hříšné. Už jsme viděli přítomnost hříchu v této rodině – Izák lhal o své ženě Rebece, každý z rodičů protěžoval jedno z dětí, Ezau se oženil s pohankami, které způsobovaly hořké trápení jak jeho otci, tak matce. Viděli jsme také zbožnost Izáka a Rebeky. Izák se dobrovolně a ve víře nechal se svázat a položil se na oltář jako beránek Boží. Nechal si vybrat ženu od Boha a tuto ženu skutečně miloval. Byl to modlitebník a dlouhá léta se za svou ženu modlil. Také jeho žena Rebeka intenzivně hledala Boží vůli pro svůj život. Přesto hřích ani jeho, ani jeho ženu ani jejich děti neopustil. Totéž platí i pro nás. I když Boží slovo říká, že hříchu jsme přece zemřeli, ještě nejsme vysvobozeni z jeho přítomnosti. Pán Ježíš nás svou obětí vykoupil z hříchu, což znamená, že jsme vysvobozeni z jeho moci, ale ještě nejsme vysvobozeni z jeho přítomnosti – k tomu dojde při Pánově druhém příchodu, až budeme vzkříšeni z mrtvých a dostaneme nová těla, která už nebudou pod mocí hříchu, jako ta, v nichž jsme nyní, a nebudou mít schopnost hřešit. Na to se těšíme a po tom toužíme. Ale nyní jsme ještě v tomto těle, které je vydané smrti a které jednoho odložíme, abychom dostali nové, lepší. Do té doby než ho odložíme, musíme zápasit s hříchem, umírat hříchu, umírat sami sobě, a učit se ve víře žít životem, kterým Pán Ježíš žije v nás.

V dnešním textu se podíváme na to, jaké hříchy rozkládají Izákovu rodinu, podíváme se také na požehnání, která Izák dává svým synům, a podíváme se na důsledky, které má hříšné jednání všech zúčastněných na celou rodinu. Ještě než půjdeme do našeho textu, podívejme se v rychlosti na časový horizont této kapitoly. Předchozí kapitola končila tím, že když bylo Ezauovi čtyřicet let, oženil. Náš text začíná tím, že Izák zestárl. Izákovi je sto třicet sedm let. Dojdeme k tomu jednoduše, když začneme u Josefa, který byl v sedmnácti letech prodán svými bratry do Egypta (Gn 37,2.28). Když mu bylo třicet, stanul před faraónem (Gn 41,46) a předpověděl sedm let hojnosti a sedm let hladu. O devět let později (během druhého roku hladu), dal se poznat svým bratrům (Gn 45,6) a pozval celou svou rodinu do Egypta. Jákob přišel do Egypta ve sto třiceti letech (Gn 47,9). Josef se tedy narodil, když bylo Jákobovi devadesát jedna let jako jedenáctý syn pravděpodobně na konci druhé sedmiletky, kdy Jákob pracoval za svou ženu Ráchel. Jákob se tedy oženil (Gn 29,21–23), když mu bylo osmdesát čtyři let a přišel k Lábanovi, když mu bylo sedmdesát sedm a Izákovi sto třicet sedm.

I. Rozklad rodiny

Izákovy oči vyhasly a zdá se, že jeho duchovní život se zploštil, vychladl. Dobrý začátek je velkým krokem k dobrému konci, ale žádný dobrý začátek nám dobrý konec nikdy nijak nezaručí. Zdá se, že Izák začal být trochu přecitlivělý sám na sebe. U Božího dítěte to nemusí být tak patrné jako u člověka nevěřícího, ale je to stejně zhoubné. Izák si zamiloval Ezaua. To byla první známka toho, že něco není v pořádku (Gn 25,28). Jinou věcí, které si můžeme všimnout, je jeho strach ze smrti. Je mu sto třicet sedm let. Jeho starší bratr Izmael zemřel před třinácti lety ve sto třiceti sedmi letech (Gn 25,17). Izák je slepý a cítí se být na prahu smrti. Ale žil ještě skoro půl století a zemřel deset let předtím, než jeho syn Jákob s celou rodinou sestoupil do Egypta. Co bylo jeho největší touhou, když si myslel, že se blíží den jeho smrti? Dobře se najíst a požehnat synovi. Ale kterému synovi to chce žehnat? Neřekl snad Bůh, který syn bude požehnaný? To vypadá, jako by Izák chtěl vzít věci do vlastních rukou. Dohodl se se svým oblíbeným synem, že mu udělí otcovské požehnání. Hledal vlastní cestu, která byla cestou neposlušnosti. Ale Bůh mu dal manželku, která měla také svého oblíbeného syna a rozhodla se Izákovi překazit jeho plány. Pán řekl Petrovi v  Getsemane:

• …všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. (Mt 26,52)

Náš text je dobrou ilustrací tohoto principu. Izák chtěl dosáhnout svých vlastních cílů prostřednictvím podvodu. Chtěl obejít Boží slovo a dosáhnout svého pro milovaného syna. Ale jeho vlastní žena ho předčila v manipulaci a v klamu. Rebeka se tu prokazuje jako skutečný mistr podvodů. Klidně by se mohla ucházet o práci v bezpečnostní informační službě nebo v rozvědce. Odposlechy, jak se zdá, byly skutečně tím, co uměla dobře. Sloveso, které je zde použité v hebrejštině, ukazuje na to, že vyslechnutí rozhovoru mezi Izákem a Ezauem nebyla náhoda nebo nedopatření, ale že to byl její zvyk. Dělala to často. Na konci kapitoly čteme o tom, jak Ezau prohlásil, že Jákoba zabije – a Rebeka se o tom doslechla – slova jejího staršího syna jí byla oznámena (v. 42). Rebeka měla své spolehlivé zdroje, které jí dodávaly patřičné informace. Je to tragické, když spolu manželé nekomunikují, když se spolu neradí nad Božím slovem, nehledají společně Boží vůli, nemodlí se.

Rebeka poslouchala za dveřmi jako nějaký špión, a jakmile se Izák s Ezauem domluvili, vymyslela svůj vlastní plán, který také hned zrealizovala. Vzhledem k tomu s jako rychlostí vymyslela takový plán, tak bychom ji měli možná dokonce podezírat z toho, že tento plán už měla dávno ve své mysli připravený a nyní jenom chopila příležitost za pačesy. Ať už si uvědomovala, že Jákob má dostat požehnání svého otce, nebo to prostě jenom pro něj chtěla, protože byl jejím oblíbeným synem, vzala věci do vlastních rukou a začala manipulovat. Manipuluje se svým synem, manipuluje se svým mužem, a v konečném důsledku chtěla manipulovat samotným Bohem podobně, jako to chtěl udělat Izák. A zatímco Izák se spoléhal na své smysly, Rebeka se spoléhala na světskou moudrost. O takové mluví Jakub:

• Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě. To přece není moudrost přicházející shůry, ale přízemní, živočišná, ďábelská. Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. (Jk 3,14–16)

Takto bychom mohli popsat jednání Rebeky. Chtěla podvést svého muže, naváděla ke lži a podvodu svého syna, byla ochotná udělat mnohé pro to, aby dosáhla svého. Ale světská moudrost nakonec vždycky skončí v nesnázích. A to věděl i Jákob. Obával se otcova zlořečení, pokud by plán jeho matky vyšel najevo:

• Co když si otec na mě sáhne? Bude mě mít za podvodníka a místo požehnání na sebe uvedu zlořečení. (Gn 27,12)

Neobával se toho, že bude jednat špatně, obával se toho, že by to mohlo vyjít najevo. Ale Rebeka měla vše promyšlené – udělala z Jákoba chlupáče, jako byl Ezau, dala mu Ezauovy šaty, takže kolem sebe šířil vůni svého bratra. A povzbuzovala svého syna:

• Takové zlořečení ať padne na mne, můj synu. (Gn 27,13)

To jsou opravdu hloupá slova. A zdá se, že něco z nich se v jejím životě naplnilo. Poslala Jákoba do Cháranu, aby ho jeho starší bratr nezabil a dost možná už ho nikdy neviděla. Jákob vyslechl návrh své matky. Bylo mu sedmdesát sedm, nebyl to žádný teenager, který by nevěděl, co se děje, co se chystá, který by nedokázal rozlišit, co je dobré a co nikoliv. Byl to dospělý muž. Dospělý muž, který „jen“ poslouchal svou matku. Boží slovo nám říká, že jsme zodpovědní za své jednání. Bůh nás volá k zodpovědnosti. Těžko obstojí výmluvy typu – on mi řekl, že mám udělat to nebo ono. Dělal jsem to, protože to říkal kazatel nebo někdo další. Bůh nám dal rozum a své Slovo a vede nás svým Duchem a každý je proto zodpovědný za svá rozhodnutí. Já nemohu žít vaše životy a nemohu ani dělat těžká rozhodnutí za vás. Mohu vám poradit, mohu vám ukázat, co k dané věci říká Boží slovo, ale rozhodnutí musíte vždycky udělat sami. Jákob vyslechl svou matku a mohl odmítnout její návrh a navrhnout jí jiné řešení – že půjdou za Izákem a společně to proberou. Takové řešení není jednoduché, ale je čestné a správné. Místo toho si oblékl Ezauovy šaty, omotal se kozími kůžemi a vzal si jídlo pro svého otce. A potom lhal, lhal a lhal.

Izák s Ezauem měli svou vlastní dohodu, která měla překazit Boží záměr. Rebeka a Jákob připravili jinou dohodu, která měla zmařit tu předchozí. Je tu plno intrik a tajných cestiček. A každý z aktérů hraje svou nezanedbatelnou roli. Každý z této rodiny se na celém příběhu podílí svým vlastním dílem. A každý nese zodpovědnost za to, že celá rodina je v troskách.

II. Požehnání synům

Izák se začal spoléhat na své pocity a svůj život podřídil tomu, co cítil. Miloval Ezaua, a proto si myslel, že je správné, aby byl Ezau dědicem Abrahamova požehnání. Izák byl slepý a cítil se blízko smrti. Abraham se ve sto čtyřiceti znovu oženil, zplodil několik dalších synů, všechny je dostatečně zajistil a udělal všechno pro to, aby se jeho rodina – jeho synové nedostali do nějakého zbytečného sporu o dědictví. Postaral se o to, aby po jeho odchodu zůstalo všechno tak, jak to má být. Byl aktivní, vitální a stále vyhlížel Boží jednání. Izák je ve stejném věku zaměřený na sebe, důvěřuje svému žaludku, svým smyslům a pocitům. Používá sluch, hmat a čich, aby se přesvědčil o pravdě. Nechodí vírou, ale viděním – stává se z něj tělesný člověk, který je závislý na tom, co zrovna cítí. Dnes se mnoho lidí řídí podobnými věcmi – když cítíš, že to je dobré, tak je to dobré, když cítíš, že k tobě mluví Bůh, tak k tobě mluví Bůh, když to cítíš …

• Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. (Jr 17,9)

Tato slova proroka by nám měla být trvalým varováním. Ano, dostali jsme také srdce nové, měkké, masité, poslušné – ale dokud budeme v tomto těle, budou zde stále dvě přirozenosti, které spolu povedou nekončící boj – stará, se starým a úskočným srdcem, které je vždy náchylné k hříchu a ochotné, kdykoliv vás oklamat, a vedle ní je nová přirozenost, se srdcem poslušným a milujícím Boha. Proto to nemůže být naše srdce, na co se budeme v posledku spoléhat. Příklad Izáka nám myslím dostatečně ukazuje, že to je špatná cesta, je to cesta do pekel. Chození vírou neznamená chození podle svých pocitů, podle svého srdce. Lidé dnes hledají Boží slovo v sobě, ve svých pocitech, v okolnostech, ale nechtějí jít tam, kde Boží slovo skutečně je – do Písma. Zde mluví Bůh. A toto Slovo je pravé, pravdivé, nepochybné. Jestliže se jím necháte vést, tak nezabloudíte. Izák se soustředil na sebe, neposlouchal Boha, řídil se svými pocity a smysly místo aby důvěřoval Božímu slovu – není divu, že se jeho rodina rozpadala.

Když přišel Jákob ke svému otci, tak hned na první otázku svého otce odpovídá lží. A roztáčí kolotoč dalších lží. Izák se ptá – kdo jsi? A Jákob lže. Jsem Ezau. Hlas byl Jákobův, ale představuje se Ezau. Izák byl slepý, ale nebyl hluchý! Můžeme to dobře vidět hned z následující Izákovy otázky.

• Jak to, žes to tak rychle našel, můj synu? (Gn 27,20)

Jákoba taková otázka nepřivedla do úzkých:

• Odvětil: „To mi dopřál Hospodin, tvůj Bůh.“ (Gn 27,20)

Lež následuje za lží. Jákob lhal o tom, že splnil otcovo přání, lhal o tom, že připravil pokrm, lhal o tom, že kůzle je jeho úlovek. To je klasická spirála hříchu. Jedna lež spouští další, jeden hřích vede k dalšímu. A nakonec Jákob nelže jenom o sobě, ale lže také o Bohu. Používá Boží jméno k tomu, aby zamaskoval svůj vlastní hřích a to je, moji milí, rouhání. Ale není to nic nového – jak často si ospravedlňujeme hřích podobným způsobem. Bůh to dopustil, Bůh to udělal. Často je to otázka lidských vztahů – muž si najde jinou ženu a říká – Bůh to tak chtěl, Bůh mě tak vedl. Může to být otázka poctivosti ve finančních věcech, kdy se lidé snaží zamaskovat různé podvody a říkají, že to je Boží vedení, když se jim povede podvést druhé. Vždycky, když děláme věci, které jsou v protikladu k tomu, co nám Bůh říká ve svém Slově a při tom mluvíme o Božím vedení, tak jsme jako Jákob a rouháme se Bohu. Snažíme se na Boha svést zodpovědnost za vlastní hřích. Varujme se, milovaní svatí, takového jednání! Nepřinese žádné požehnání, ale povede jen k horšímu, k další lži, k dalšímu hříchu, k dalším rozbitým vztahům, jako to bylo v Izákově rodině. Ale nejde jen o hříšné jednání – měli bychom dávat dobrý pozor také na to, když říkáme slova jako: Bůh mě vedl, Bůh mi řekl, Bůh mi ukázal, … Jakou máme jistotu v tom, že to byl skutečně Bůh? Nejednalo se daleko více o mé vlastní očekávání, o mé vlastní chtění, mou vlastní touhu? Buďme opatrní a moudří, protože i zde se velmi snadno můžeme dopustit téhož, co dělal Jákob vůči svému otci.

Izák nevěřil Jákobovi. Znovu se chtěl ujistit tím, že si na syna sáhl. Kozí kůži považoval za lidské chlupy a Jákob ho znovu ujistil v tom, že je Ezau. Nakonec otce políbil a otec ucítil vůni Ezauových šatů. Ale i tento Jákobův polibek byl lží, pokrytectvím, protože Jákob přišel s jediným cílem: získat požehnání, které otec slíbil jeho bratrovi. Izák už nic dál neřešil a Jákobovi požehnal. Požehnal mu vším materiálním požehnáním. Ezau měl dostat všechno, ale dostal to Jákob. Co na to Ezau? Když Jákob odcházel od otce, Ezau se vrátil z lovu. Připravil úlovek a přinesl ho otci. Ale místo vřelého uvítání přichází studená sprcha. Nejprve se vyděsil sám Izák. Co se to tady děje? Komu dal vlastně své požehnání? Myslím, že mu začalo svítat, že Bůh sám překazil jeho sobecký plán. Snažil se obelstít Boha, ale sám se chytil do vlastní pasti. Sám byl podveden.

Když Ezau viděl svého otce, tak mu pomalu začalo docházet, že o všechno přišel. Muselo to být hrozné procitnutí – ještě před chvílí měl naději, že se mu podaří zvrátit špatné rozhodnutí z minulosti, kterým připravil sám sebe o své prvorozenectví. Ještě před chvílí si radostně vykračoval s úlovkem a těšil se na otcovo požehnání, ale nyní se ho zmocňuje zděšení. Začal křičet a naléhat na svého otce. A když otec – který mezitím rozpoznal Boží ruku za tím vším jednáním – odmítl dát mu požehnání, které dal Jákobovi, tak se Ezau hořce rozplakal. Muž, který se oženil se dvěma pohankami, které způsobovaly jeho otci i matce hořké trápení, muž, který pohrdl svým prvorozenectvím pro pomíjivý pokrm, najednou začíná plakat a domáhat se požehnání. V Božím slově nalezneme komentář k této události:

• Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal. (Žd 12,16–17) 

Ezau je pro nás varováním před nevěrou a bezbožností. Jeho srdce bylo zatvrzelé a neschopné činit opravdové pokání. Jeho slzy byly slzami lítosti nad sebou samým a jeho křik nebyl křikem nad vlastním hříchem, ale křikem nad ztrátou, kterou utrpěl, když přišel o požehnání prvorozeného.

III. Důsledky hříchu

Izák považoval za dobré to, co cítil jako dobré. Rebeka považovala za dobré to, co fungovalo. Účel světí prostředky – to bylo její heslo. Nevěřila Hospodinu, že může dosáhnout svého i bez toho, že by mu hříšným způsobem pomohla. Ale nestačí, že něco funguje. Jsou i velmi špatné věci, které opravdu fungují. Drogy vám mohou přinést úžasné zážitky, protože prostě fungují, přesto přinášejí také celou řadu negativních věcí. Mnoho křesťanů se dnes ohání heslem: To funguje. A tak jim to stačí. Hlavně, že to funguje. Ale my se musíme řídit úplně jinými měřítky, Božími měřítky, které nalezneme v Písmu. Když hledáme Boží vůli pro své životy, tak si musíme klást otázky, které nám ukáží, zda to, co chceme dělat je 1. pravda, 2. čestné, a především 3. biblické.

• Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. (Fp 4,8)

Bůh nám dává jasné instrukce ve svém Slově – ukazuje nám, jak máme postupovat v celé řadě věcí a u dalších věcí, které nejsou výslovně zmíněné v Písmu, můžeme odvodit principy, na základě kterých je budeme poměřovat. A musíme si říci, že Bohem stanovené prostředky vždyckyfungují. Možná ne podle našich představ a tak rychle, jak bychom chtěli, ale fungují.

• Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. (Iz 55,11)

Můžeme si být jistí, že když budeme používat Boží prostředky, Bůh sám se postará o to, aby tyto prostředky fungovaly. Dobrou ilustrací zde může být dobytí Jericha Izraelci, kteří vstupovali do zaslíbené země. Bylo to zcela výjimečné – nikdy předtím ani nikdy potom Bůh nepřikázal, aby lidé dobývali města tím, že budou obcházet kolem jejich hradeb. Ale v tomto konkrétním případě to udělal. Měli se cele spolehnout na Boha a na prostředky, které jim dal. A Bůh se postaral, že tyto prostředky byly funkční.

Křesťané se dnes často spoléhají na metody tohoto světa a chtějí jimi dosáhnout Božích cílů – marketingové metody, reklama, manažeři místo kazatelů Božího slova, zábava místo sycení se Božím slovem, politické ovlivňování, evangelium jako produkt prodeje, … a mohli bychom pokračovat dále. To vše má vést k tomu, že se církve naplní novými křesťany. Místo toho to vede k tomu, že se církve plní neobrácenými náboženskými lidmi, kteří navenek vypadají jako křesťané, ale jejich srdce je neproměněné, jejich mysl se postupně stává odolnou proti Božímu slovu a jejich věčným údělem je nakonec peklo a nikoliv spasení. 

• Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu? (Jr 23,29)

I když jsme na samotném konci kapitoly, není to konec hříchů v Izákově rodině. Ezauovo srdce bylo naplněno pomstou. Jákob bude oddělen od své rodiny a poslán do Cháranu. Požehnání sice bylo uděleno tomu pravému, ale cena za to byla ohromná. Rebeka milovala svého syna víc než svého muže. Chtěla poslat Jákoba pryč na „krátkou dobu“, ale už ho asi nikdy nespatřila. Izák měl pocit, že je na prahu smrti, ale žil ještě dalších čtyřicet tři let a Písmo říká, že zemřel stár a sytý dnů (Gn 35,28–29). Izák se dožil svých vnuků – jak ze strany svého milovaného Ezaua, tak také ze strany svého požehnaného – Jákoba. Přestože se mu rodina rozpadla, Bůh dodržel své slovo a oslavil se na tom všem. Přes veškerou tragédii této kapitoly můžeme vidět, že Bůh měl vše pod kontrolou. Člověk hledá zkratky, ale Bůh kraluje.

• Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin. (Př 16,9)

Lidský hřích nikdy nemůže změnit Boží vůli, ale vždycky ji naplní. I lidský hřích – a zdůrazňuji, že to je lidský hřích – Bůh používá k tomu, aby dovedl své záměry přesně tam, kam chce. Člověk je zodpovědný za své hříchy. Bůh nikdy člověka nevede do hříchu, ale přesto ho ve své moudrosti a prozřetelnosti používá ke své slávě a dokonce i ke spasení lidí.

Hřích vždycky působí rozdělení a oddělení. Odděluje člověka od Boha a odděluje od sebe lidi navzájem. Tam, kde je hřích mezi lidmi, tam je mezi nimi také bariéra. Hřích je jako zeď a jenom Kristova oběť na kříži může tuto zeď překonat. Hřích působí na každou oblast lidského života. Proto mluvíme o tom, že člověk je naprosto zkažený. Nejde o míru nebo rozsah hříchu. Ale jde o to, že je zkažené úplně vše. Mateřská láska, vznešený cit, se zde ukazuje jako nástroj hříchu, prostředek manipulace. Je poskvrněná hříchem. Podobně další lidské city, smysly, jak jsme to viděli u Izáka, motivy, touhy. Rozum, city i vůle – to vše je zasaženo hříchem. Proto Písmo mluví o tom, že jsme mrtví ve svém hříchu. Nezůstalo nic, co by nebylo zasaženo. Je jenom jedna jediná cesta, která nás může vyvést z této hrůzy – tou cestou je sám Pán Ježíš Kristus.

• Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. (J 8,32)

Kde v této kapitole máme hledat Pána Ježíše Krista? Je dost těžké ho tu vidět. Přesto tu je. Je přesným opakem všech osob, které tady vystupují, každého jejich jednání, každého jejich slova. Všichni tu jednají sobecky, on tak nikdy nejednal. Všichni se snaží přelstít toho druhého – Pán vždycky sloužil druhým. Všichni jednají bezbožně, ale Ježíš je vzorem zbožnosti. Všichni jednají nemilosrdně, ale on je zdrojem milosrdenství. Všichni tu jednají pyšně a bezohledně, ale Pán je plný pokory a soucitu. On je cesta, pravda i život (J 14,6). Jen u něj nacházíme vysvobození, smíření s Bohem, pokoj, život, napravení vlastního života i vztahů. Jenom s ním můžeme znovu zakoušet plnost radosti i pokoje. Vzdejme mu za to chválu, moji milí.