Způsob modlitby
Jaroslav Kernal, Praha 9. června 2024
Máme před sebou třetí a poslední kázání z malé série o modlitbě a budeme se zabývat modlitbou v Ježíšově jménu. Mluvili jsme o přístupu k modlitbě – že máme prosit Pána, aby nás učil modlit se, máme vejít do komůrky a modlit se na prvním místě před Bohem, ne jako pokrytci ani jako pohané. Mluvili jsme o obsahu modlitby, tedy o tom, že máme začínat u Boha, chválou, vyvyšováním jeho jména, prosbami za posvěcení jeho jména, příchod jeho království a naplnění jeho vůle, prosbami za materiální i duchovní zabezpečení našich životů. A dnes se podíváme na způsob modlitby, který Pán Ježíš předává svým učedníkům. Je to na samotném závěru jeho pozemského života. Text, který je před námi – a je to jediný krátký verš – je součástí Pánova vyučování z horní místnosti, kde jedl velikonočního beránka se svými učedníky ten večer před svým ukřižováním. Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům:
Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. (J 14,14)
Ježíš ukazuje svým učedníkům, jak se mají modlit (a také ke komu), aby jejich modlitba byla vyslyšena. A to je to, na co se dneska zaměříme. Nejprve se podíváme na to, jaké je ono jméno, o němž je tady řeč. Potom si vysvětlíme, co si máme představit pod těmi slovy modlit se „ve jménu“ Ježíše. A nakonec si ukážeme, jak se modlit modlit v souladu s Boží vůlí. Pán nám ve svém Slově zaslibuje, že takovou modlitbu vyslyší – za cokoliv bychom se modlili v jeho jménu, on udělá.
I. Jméno nad každé jméno
Pán Ježíš to tady říká, že se máme modlit v jeho jménu a říká to i v předchozím verši. První věc, kterou si musíme ujasnit, je, o jaké jméno se tady jedná. Ježíš to vysvětluje jak zde ve čtrnácté kapitole, tak ještě více v sedmnácté kapitole a na celé řadě dalších míst Janova evangelia i jinde. V sedmnácté kapitole ve verších 11 a 12 mluví Ježíš o Otcově jménu, které dal Otec Synovi („zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal“, „zachoval jsem je ve tvém jménu, které jsi mi dal“). Jaké jméno dal Bůh Otec Bohu Synovi? Odpověď je jednoduchá!
Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Mt 1,20–21)
Ježíš, to je Jozue, hebr. Jehošua, což znamená „Hospodin (JHVH) je ten, kdo působí spasení“. To je jméno, které dal Otec Synovi – Syn se jmenuje „Hospodin je ten, kdo působí spasení“. Ale my tady musíme jít ještě dál, protože pro nás je dneska jméno jenom kód, označení, nálepka. Své jméno dědíme. Na Islandu dostávají lidé jméno podle otce – když se Erikovi narodí syn Franta, dostane jméno Franta, syn Erikův, neboli Franta Erikson. Když se Karlovi narodí dcera Štěpánka, dostane jméno Štěpánka, dcera Karlova, neboli Štěpánka Kareldóttir (nebo – protože Islanďané jsou velmi rovnostářští – by se mohla jmenovat také po mamince, tedy Štěpánka Maruškadóttir). Ale v Písmu (a podobně to můžeme vidět třeba i v různých přírodních kulturách) to je se jménem trochu jinak – jméno mluví za osobu, je vyjádřením toho, kým daná osoba je. Vzpomeňte si, jak Bůh změnil Abramovi jméno na Abraham – Abram, Velký otec, se stal Abrahamem, Otcem národů. Jákob změnil jméno svého nejmladšího syna – Ráchel, která při porodu umírala, ho pojmenovala Ben-óni, Syn mého zmaru, ale Jákob mu dal jméno Ben-jamín, Syn zdaru. Podobně jména ostatních Jákobových synů.
My dnes chápeme jméno jako kód, jímž jsme označeni. Nevybíráme dětem jméno podle toho, kým jsou. Četl jsem o jednom z nejznámějších siouxských náčelníků, který se jmenoval Sedící býk (pod jeho vedením porazili Indiáni sedmou kavalerii u Little Big Hornu). Byl synem náčelníka, který se jmenoval Sedící býk. V deseti letech zabil bizona a ve čtrnácti svého prvního nepřítele. Tehdy mu otec daroval jméno Sedící býk a sám se nazval Skákajícím býkem. Otec mu daroval slavné jméno. Tohle je něco, čemu moc nerozumíme, protože chápeme jméno jenom jako označení, něco jako čárový kód. Kdybychom se jmenovali 1234 nebo XYZ, tak by nám nepřišlo až tak divné. Ale v Bibli vidíme, že jméno mluví. Mít jméno znamená být.
Ježíš je to jméno, které je nad každé jméno. Ale pozor – není to magická samolepka. V listu Koloským 4,11 Pavel píše o svém spolupracovníkovi, který je Žid a jmenuje Ježíš, a říkají mu Justus, což znamená spravedlivý (lat.). Jméno Ježíš, Jozue, Jehošua, bylo normální a používané jméno, podobně jako David, Josef, Jan, Izák. Takže musíme rozumět tomu, že nejde o to slovo samotné, o ta písmenka, resp. o zvuk, který vychází z našich úst, a který je nadto ještě v každém jazyce trochu jiný (Džízes – angl., Chesús – šp., Iisús – rus., Jesus – něm., Žesü – fr., Jésus – fin., Jesi – velš., Jézuš – maď.). Nejde tedy o ten zvuk, o ta písmena, ale o podstatu, tedy o osobu, s níž je toto jméno spojené. A toto je skutečně samotné jádro celé věci. Jde o identitu Ježíše Krista, věčného Božího syna, který byl zjeven, který se stal tělem, přebýval mezi námi, byl ukřižován za naše hříchy, zemřel a byl pohřben. Je to Ježíš Kristus, který je plně Bůh a od svého vtělení také plně, cele a dokonale člověk. Jeho pravá plná božská přirozenost a jeho pravá a plná lidská přirozenost jsou nerozlučně a nesmíšeně spojené v jedné osobě. Toto je pravověrné biblické učení o Pánu Ježíši Kristu. A ačkoliv jsme svou myslí to schopni uchopit jenom částečně, přijímáme to ve víře v plnosti, protože to je přesně to, co nám Bůh zjevuje ve svém Slově.
Takže když mluvíme o Ježíši, mluvíme právě o této osobě. Když mluvíme o jeho jménu, nemluvíme o samolepce nebo o kódu, ale mluvíme právě o této osobě. Ale problém samozřejmě vzniká, když mluvíme s jinými lidmi, které neznáme nebo neznáme jejich vyznání víry. Protože je tady nespočet různých herezí, které se týkají Ježíše Krista, ať už se jedná o hereze na straně jeho božství, nebo hereze na straně jeho lidství, nebo hereze, které souvisí s tím, jak spolu fungují obě přirozenosti, božská a lidská v jedné osobě (nerozlučně a nesmíšeně – to je vyjádření pravého biblického učení). Kromě toho tady je Ježíš muslimů, Ježíš okultistů, Ježíš new-age atd. Ale to by bylo na jiné kázání. Ale dnes chci zdůraznit, že když mluvíme o jménu, když Písmo mluví o jménu Ježíše, mluvíme tím o osobě Ježíše Krista, jak nám ji zjevuje Boží slovo.
Proto můžeme potom číst v Písmu, že lidé uvěřili ve jméno Ježíše (J 2,23; Sk 3,16), nebo že kdo vzývá jméno Páně, bude spasen (Sk 2,21), že apoštolům zakázali rozhlašovat jméno Ježíšovo (Sk 4,18), Pavel byl vyvolen, aby nesl jeho jméno národům (Sk 9,15), cokoliv činíme, máme činit v jeho jménu (Ko 3,17), před jeho jménem se skloní každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí (Fp 2,10), jeho jméno má být oslaveno v nás a my v něm (2Te 1,12).
Toto je naprosto zásadní věc, kterou musíme pochopit. Apoštolům nezakázali zmínit jméno Ježíše, zvaného Justus, což byl nějaký Žid, pravděpodobně z diaspory. Ani nejde o to, že by někdo mohl být zachráněn skrze vzývání Pražského Jezulátka, jehož jméno je Ježíš – to je dřevěná modla, kterou její uctívači pravidelně převlékají podle svátků v liturgickém roce a které se jezdí klanět lidé z celého světa. Jde o Ježíše Krista, který nám byl zjeven v Písmu.
II. Modlitba „ve jménu“
Co to tedy znamená modlit se v jeho jménu? Znamená to, že na konec své modlitby přidám, že se modlím ve jménu Ježíše Krista? Obávám se, že toto je jenom ono přidání samolepky k modlitbě. Nechci se nikoho dotknout a vím, že tady jsou různé tradice a způsoby, které jsme převzali od svých otců. Jednou z těchto tradic je ona skutečnost, že na konec své modlitby přidám slova „modlím se ve jménu Ježíše Krista“. Ale skutečně tato formulka připojená k našim slovům znamená, že se modlím v jeho jménu? Má vyřčení těchto slov skutečně moc nějak mě dostat do jména Ježíše Krista? A opravdu náš text říká, že to je to, co máme dělat? Obávám se, že to v našem textu a ani v žádném jiném textu Písma nenajdeme. Nikde v Bibli nenajdeme žádný text, který by říkal, že když vyřkneme správná slova, tak to, co děláme, bude uděláno správně. Ale ve skutečnosti mnoho křesťanů na něčem podobném trvá. Trochu více teď s Ríšou mluvíme o Večeři Páně. Jeden z pohledů na Večeři Páně říká, že když správně ustanovený, ordinovaný, zasvěcený kněz vyřkne ta správná slova, potom se chléb a víno stanou skutečným tělem a krví Pána Ježíše Krista. Když to neřekne správně, když nepoužije správnou formulku, nebo když nebude správně ordinovaný, nebude to mít platnost a Večeře Páně nebude mít tu správnou moc. Já osobně společně s reformátory a puritány považuji něco takového za čiré pohanství, za pověrčivost, která hraničí s čarodějnictvím.
A co když tento přístup použijeme v případě modlitby nebo v případě křtu? Není to stále stejné pohanství? Není to stále stejná pověrčivost? Nebo v lepším případě jenom lidská tradice? Není to přidání slůvka „abrakadabra“ k tomu, co dělám, aby se to, co dělám, stalo skutečností?
Znovu chci zopakovat, že se nechci nikoho dotknout. Já sám leckdy zakončuji svou modlitbu těmi slovy „ve jménu Pána Ježíše Krista“ a neříkám to proto, že bych tím chtěl dodat té modlitbě nějakou speciální váhu, ani proto, že bych si myslel, že tím tu modlitbu nějak „posvětím“, ale dělám to na základě určité tradice a dělám to proto, že chci také navenek vyjádřit, že moje modlitba je vyřčena ve jménu Ježíše Krista.
Ale ta samotná skutečnost, jestli to tak je nebo není, nezáleží na těch samotných slovech, která k tomu připojím, ale záleží na srdci, které za tou modlitbou stojí. A tady jsme u jádra celé věci. Protože jde o to, jestli to srdce je v Kristu, tedy v jeho jménu, nebo není. Na tom všechno záleží, s tím všechno stojí a padá. Jde o srdce, nikoliv o slova. Tím nechci říct, že slova nejsou podstatná. Ale v tomto případě, stejně jako u Večeře Páně nebo u křtu, nebo u vyhánění démonů v Ježíše jménu nebo u kázání v Ježíšově jménu, ve vzývání Ježíšova jména nebo v otázce víry v Ježíšovo jméno, jde o srdce, jde o víru, jde o nové narození. Nejde o to vnější, tedy o to, co vychází z úst, stejně jako nejde o obřízku těla, ale jde o to vnitřní, jde o nové stvoření (Ga 3,15). Tady je ta samotná podstata věci – jde o to, zda jsem v Kristu, či nikoliv.
Když si na sebe vezmu uniformu policisty, budu mít pistoli, pouta a odznak a přijdu k vám a řeknu vám, že vás ve jménu zákona zatýkám, budete zatčeni? Nebudete! Proč? Protože já nereprezentuji zákon. Ale skutečný policista, který složil slib, ten reprezentuje zákon, a když vás bude ve jménu zákona zatýkat a vy se budete vzpírat, může – podle zákona – použít donucovací prostředky, může vás tzv. zakleknout a nebude kvůli tomu nijak popotahován, protože to udělal ve jménu zákona a on je ten, kdo zákon reprezentuje.
Přesně totéž můžeme říci o modlitbě v Ježíšově jménu. V knize Skutků je jeden příběh, který mluví o tom, jak se někteří lidé pokoušeli vyhánět démony ve jménu Ježíše – sami ho neznali, ale použili správnou nálepku, správná slova, jenže se zlou se potázali. V Písmu čteme:
Ale zlý duch jim řekl: „Ježíše znám a o Pavlovi vím. Ale kdo jste vy?“ Tu člověk, v kterém byl ten zlý duch, se na ně vrhl, všechny je přemohl a tak je zřídil, že z toho domu utekli nazí a plní ran. To se rozhlásilo mezi všemi židy i pohany, kteří žili v Efezu; na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě. /Sk 19,15–17)
Tito muži se modlili správnými slovy, dokonce použili jméno Ježíš, přesto se nemodlili v Ježíšově jménu. Nebyli v Kristu, neznali Pána, neměli s ním žádný vztah. A přesně o to jde. Potřebujeme znát Pána Ježíše Krista a mít s ním osobní vztah. Potom jsme v Kristu. Potom můžeme mluvit o tom, že se modlíme v jeho jménu. Potom se modlíme jako jeho zástupci, jako jeho představitelé, vyslanci. Nicméně přesně toto je místo, kde je velmi nápomocná naše ilustrace s policistou. Žádný policista k vám nemůže přijít a jen tak vás zatknout. Aby to mohl udělat, musí k tomu mít zákonný důvod. Každý policista reprezentuje zákon a právo a může říci: „Ve jménu zákona tě zatýkám.“ Ale aby to bylo skutečně platné a účinné, je potřeba aby to řekl jenom takové osobě, u níž existují zákonné důvody pro zatčení. Když k vám přijde a bude vás chtít zatknout a nebude mít zákonný důvod, tak přestože reprezentuje zákon, nemůže takovou věc udělat. A právě takto je to s modlitbou v Ježíšově jménu. Jste-li v Kristu, jste nové stvoření, jste těmi, kteří jsou v něm a kteří mluví v jeho jménu. Ale ještě není zaručeno, že mluvíte to, co mluvit máte, že „zatýkáte správnou osobu“. Abyste to mohli udělat, musí být vydán zatykač. Pokud není vydán, je to s vámi jako s těmi křesťany, které popisuje ve svém listu Jakub, kteří se modlí, ale nemají, protože jim jde o jejich vášně (Jk 4,2–3). Mají uniformu policisty, mají pistoli, pouta i odznak a mají to oprávněně, přesto však nejednají podle práva, nýbrž jednají podle svých vášní a choutek – chtějí zatýkat nesprávné osoby, osoby, na které státní zástupce nevydal zatykač. A takové osoby nemohou být zatčené! Taková modlitba nemůže být vyslyšená.
III. Modlitba podle Boží vůle
I když jsme v Kristu – a toto je chvíle, kdy si můžeme položit otázku, zda to tak v našem životě opravdu je – i když jsme v něm, musíme se modlit podle jeho vůle, aby nám na naši modlitbu odpověděl. Tady je otázka, která se týká každého z nás, která je důležitější než jakákoliv jiná otázka. Je to otázka, zda mám skutečně tu správnou uniformu, a zda ji mám oprávněně, zda ji mohu legálně nosit. Jinými slovy, zda patřím Pánu Ježíši Kristu, zda jsem jeho. Jak to je ve vašem životě? Patříte Pánu? Činili jste pokání? Vyznali jste mu svou vzpouru, svou nevěru, své hříchy? Vložili jste svou důvěru v něj samotného, v jeho dílo na kříži Golgoty? Spoléháte se na to, že jeho oběť naprosto dostatečně uspokojila Boží hněv, který byl namířen na vaše hříchy? Žijete ve víře v něj? Boží slovo nás ujišťuje, že evangelium je Boží mocí ke spasení, pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.
Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ (Ř 1,16–17)
Platí tato slova o vás? Byli jste ospravedlněni z milosti skrze víru? Je Pán Ježíš Kristus vaší jedinou nadějí? Je tím důvodem, proč se můžete postavit před Boží tvář, proč se můžete nazývat Božími dětmi, proč vás Bůh může přijmout? Přesně toto jsou věci, v nichž musíme mít jasno, v nichž si musíme být jistí, pokud se chceme následně modlit v Ježíšově jménu.
A pokud v tom jasno máme, potom musíme vyřešit tu otázku správné osoby, na kterou je vydaný zatykač, musíme si být jistí, že se modlíme v souladu s Boží vůlí. A tady přicházejí ke slovu dvě zásadní věci v životě křesťana – Slovo a Duch. Modlíme se podle Božího Slova a pod vedením Ducha svatého. V devatenáctém století žil v Anglii Němec, který se jmenoval George Müller. Byl to muž, který přišel do Anglie, aby se stal misionářem a Bůh z něj učinil misionáře v Anglii. Byl to muž, který v Bristolu založil sirotčinec a také několik sborů a byl známý především svou vírou, protože se za všechno, co dělal, modlil. A Bůh ve všem naplňoval jeho potřeby. Mnozí se George Müllera ptali, jak se snaží poznat Boží vůli, když nic, ani ten nejmenší výdaj, nepodniká, aniž by si byl jist, že je to v Boží vůli. Odpověděl slovy, která jsou tím nejlepším vodítkem také pro nás. Popsal, jak rozumí Boží vůli následovně:
1. Na začátku se snažím dostat své srdce do takového stavu, aby nemělo vlastní vůli, pokud jde o danou věc. Devět desetin obtíží překonáme, když je naše srdce připraveno plnit Pánovu vůli, ať už je jakákoli. Když je člověk skutečně v takovém stavu, je obvykle jen kousek k poznání, jaká je Boží vůle.
2. Když už jsem to udělal, neponechávám výsledek na pocitech nebo prostých dojmech. V takovém případě bych se totiž vystavoval nebezpečí velkého oklamání.
3. Hledám vůli Božího Ducha prostřednictvím Božího slova nebo ve spojení s ním. Duch a Slovo musí být v jednotě. Pokud hledám pouze Ducha bez Slova, vystavuji se také velkým bludům.
4. Dále beru v úvahu okolnosti dané Boží prozřetelností. Ty jasně naznačují Boží vůli ve spojení s jeho Slovem a Duchem. – Jinými slovy, mám oči otevřené a díváme se kolem sebe. Bůh v mém životě nepracuje mimo kontext, ale používá okolnosti, v nichž se nacházím a skrze ně mě také vede.
5. V modlitbě prosím Boha, aby mi svou vůli správně zjevil. – Toto je důležitá věc. I když už jsme si skoro jistí, že vidíme cestu, znovu se obracíme k Bohu a prosíme ho, aby nás zachoval v pravdě a vedl nás svou cestou.
6. Takto skrze modlitbu k Bohu, studium Slova a rozjímání dojdu k uvážlivému úsudku podle svých nejlepších schopností a znalostí, a pokud je má mysl takto klidná a zůstane taková i po dalších dvou či třech prosbách, postupuji podle toho.
Jak v běžných záležitostech, tak i v důležitých otázkách, jsem shledal tuto metodu vždy účinnou.
Později, tři roky před svou smrtí, George Müller řekl: „Nepamatuji se, že bych za celou dobu svého křesťanského života, což je nyní šedesát devět let a čtyři měsíce, někdy upřímně a trpělivě usiloval o poznání Boží vůle prostřednictvím vyučování Ducha svatého a za pomoci Božího slova, a přitom bych nebyl správně veden. Pokud mi však chyběla upřímnost srdce a poctivost před Bohem, nebo pokud jsem trpělivě nečekal na Boží poučení, nebo pokud jsem dával přednost radám svých bližních před výroky Slova živého Boha, dopustil jsem se obvykle velkých chyb.“
Jakkoliv jsem odpůrce návodů, tento „návod“ shledávám jako to nejlepší vysvětlení verše, který je dnes před námi. Toto je způsob, jak se modlit v Ježíšově jménu, jak zůstávat v něm a v Boží vůli a jak nakonec také vidět jeho odpověď na své modlitby. A mimochodem, jak víme o tom, co si George Müller myslel a podle čeho se řídil? Víme to z jeho deníků, které si psal, do kterých si zapisoval také to, za co se modlil a jak na jeho modlitby Bůh odpovídal. Takže bych vás chtěl znovu povzbudit, abyste si zapisovali alespoň některé věci ze svého života, důležité modlitby, za které se modlíte a také to, jak na ně Bůh odpověděl.
Bůh teď odpověděl na prosby Martina, které se týkaly jeho bydlení – a odpověděl úžasným způsobem. Ale za dvacet let si pravděpodobně ani Martin, ani nikdo z nás nevzpomene, jak se věci staly, jak Martin hledal Boží vůli, jak se modlil, a jak Bůh odpověděl.
George Müller byl neustále na příjmu. Jeho vysílačka nebyla nikdy vypnutá. Čtu knihu o českém odboji za druhé světové války. Odbojáři kromě jiného získávali důležité informace o nepříteli. Ale museli je poslat ven, za hranice. Šlo to jenom vysílačkou, ale Němci měli dobrý systém vyhledávání radiového spojení. Obvykle měli odbojáři tolik informací, že by potřebovali dlouhé hodiny na to, aby všechno odeslali do Londýna. Kdyby to udělali, bylo by to jejich poslední vysílání. Museli měnit místo vysílání, čas i dobu vysílání. Jenom tak se mohli vyhnout odhalení, zatčení a smrti. A naprostá většina z nich se tomu nakonec stejně nevyhnula. Ale v životě křesťana to tak není. Naše vysílačka může být v provozu nonstop. Můžeme být ve spojení s Bohem neustále. A to je to, co Písmo označuje jako chození s Bohem, život s Bohem. Jsme neustále na příjmu a také neustále vysíláme. To neznamená, že klečíme ve své modlitební komůrce 24/7, ale znamená to, že se ve svém vnitřním člověku neustále obracíme k Pánu, hledáme jeho tvář, jeho vůli, věrně a vytrvale se vracíme do jeho Slova a chceme vědět, co a jak máme dělat. Modlíme se k němu v jeho jménu a on dělá všechno, za co ho prosíme. Amen.