Bojujte za pravdu!

Jaroslav Kernal, Praha 8. září 2024

Ve výkladu 2. listu do Tesaloniky jsme se dostali do druhé kapitoly, v níž se Pavel podrobněji zabývá druhým příchodem Pána Ježíše Krista. Křesťané v Tesalonice od samotného začátku, tedy od svého uvěření, očekávali druhý příchod Pána Ježíše Krista. Důkazem jsou verše z konce první kapitoly prvního listu, který jim Pavel, Silvanus a Timoteus napsali nejspíš jenom pár týdnů, maximálně několik málo měsíců poté, co museli Tesaloniku spěšně opustit. Ještě za noci je bratři vypravili pryč z Tesaloniky a oni šli do Beroje, kde byli Židé ušlechtilejší než ti z Tesaloniky, kteří proti nim pobouřili dav.

• Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. (1Te 1,9–10)

Toužebně očekávali příchod Pána Ježíše Krista. Ruku v ruce s tímto očekáváním zakoušeli pronásledování a útisk od svých krajanů (1Te 2,14). A tento útlak nebyl formulován až tak nábožensky, jako spíš politicky („porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš“ – Sk 17,7). Minule jsme o tom útlaku mluvili trochu více a je to tak, že když jsou křesťané pod tíhou pronásledování nebo pod všemi možnými tlaky tohoto světa, jejich mysl se víc upíná k druhému příchodu Pána Ježíše Krista. Ale je s tím spojené nebezpečí, že pokud takový tlak trvá dlouho, přestanou řešit ostatní věci, přestanou rozlišovat ostatní otázky a velice snadno upadnou do nějakých nástrah, které pro ně připravil ďábel. Petr psal také křesťanům pod tlakem pronásledování a připomínal jim, aby byli bdělí, protože ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil (1Pt 5,8). Toto je jeden z důvodů, proč nás Písmo vede k tomu, abychom se modlili za ty, kteří „mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti“ (1Tm 2,1–2). Vystrašený člověk se dá velice snadno ovládat, manipulovat, je ochoten dělat věci, které by za jiných okolností nikdy neudělal. Pojďme nyní přečíst celou druhou kapitolu a potom se budeme zabývat třetím veršem. 

I když jsem řekl, že se budeme zabývat třetím veršem, musíme dnes zůstat jenom u jeho první poloviny, protože obsahuje velmi důležité věci, které potřebujeme probrat do hloubky. Během tohoto zatím krátkého studia jsme se dostali k řadě věcí, které mají daleko větší přesah než, že by se týkaly jenom druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Přesně to platí i o třetím verši. Jsou tady věci, které přesahují otázku druhého příchodu Krista a platí obecně – a je to něco, co je velmi, velmi aktuální v dnešní době. Proto se u toho chci zastavit. Úplně jednoduše se na základě našeho dnešního textu podíváme na tři věci – nejprve na to, kdo by nás chtěl klamat. Dále se podíváme na způsoby, jak jsme klamáni a nakonec si ukážeme důvody, proč je pro někoho důležité, abychom byli oklamáni. 

Máme tu tři jednoduché otázky (kdo, jak, proč), které bychom si měli klást, když studujeme Boží slovo a když je doplníme ještě o další dvě otázky (kdy, kde) máme kompletní studijní manuál, s ním si každý z nás může vystačit – a nevyčerpáme Boží slovo.

I. Kdo nás chce oklamat?

Pavel varuje křesťany, napomíná je. Není to příkaz, je to kondicionál, je to něco jako podmínka – ať by se vyskytl kdokoliv, kdo by vás chtěl oklamat … nedopusťte to, nedovolte to, nenechte ho to udělat. Křesťané v Tesalonice se nechali zviklat … nevíme přesně čím nebo kým – Pavel mluví o projevu ducha, o řeči nebo o listu, který by domněle pocházel od něj. Timotea Pavel varoval, když mu napsal, že „přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím“ (2Tm 4,3–4). Pavel popisoval věci ze své vlastní zkušenosti. Znal přesně takové lidi, o nichž psal. Někteří z nich byli z Tesaloniky. Chtěli slyšet víc o druhém příchodu. Ale nejde jenom o druhý příchod Pána Ježíše Krista. Může jít např. o nebe a peklo (množství tzv. zjevení a vidění, z nichž mnohá přímo protiřečí Božímu slovu), může jít o politické události, může jít o jiné doktrinální věci – vzpomínám si na muže, s nímž jsem chtěl jít do Písma, abychom si řekli, co nám Bůh říká ve svém Slově o vyvolení, ale on mi řekl, že to nemá cenu, protože jemu Bůh zjevil, jak to je, a je to jinak, než si já myslím na základě Písma. A k tomu jsme směřovali minule, že musíme pevně stát na slovech Písma a nenechat se od Bible odvést. 

Kdo by nás ale měl chtít odvést, svést, podvést nebo snad oklamat? Samotný text ve svém kontextu nám nabízí hned několik odpovědí. Tou nejpřirozenější, která vyplývá přímo ze třetího verše, je ďábel, svůdce, který bude stát za člověkem nepravosti, synem záhuby. On je tím svůdcem od počátku – myšleno od prvního svodu. Protože i ďábel stvořen jako bytost, která byla dobrá. Bůh stvořil všechno dobré. Když na sklonku šestého dne pohlédl na dílo stvoření – a vzhledem k tomu, že andělé byli při tom, když zakládal pilíře země, takže šestého už byli součástí stvoření – viděl, že všechno je velmi dobré (Gn 1,31). Prorok Ezechiel napsal slova o týrském králi, která ale nemohou být vyřčena o člověku a podle všeho mluví o jiné stvořené bytosti, o andělovi, který padl, o ďáblu:

• Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy: rubínem, topasem, jaspisem, chrysolitem, karneolem, onyxem, safírem, malachitem a smaragdem. Tvé bubínky a flétny byly zhotoveny ze zlata; byly připraveny v den, kdy jsi byl stvořen. Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost. (Ez 28,12–15)

Písmo říká, že ďábel je lhář od počátku, protože lhal Adamovi a Evě, lhal Pánu Ježíši, obelhává i nás. Kromě ďábla jsou tady také nevěřící lidé, kteří se snaží oklamat věřící. Jsou pod mocí ďábla, stejně jako jsme byli i my předtím, než jsme uvěřili (Ef 2,3). Je to jedno, jestli je to váš soused, váš zastupitel na obci, váš poslanec nebo premiér. Je to jedno, jestli je to váš kolega v práci, váš kamarád, nebo váš prezident. Pokud tito lidé nepatří Kristu, dříve nebo později se vám budou snažit vaší víru rozmluvit a budou dělat všechno pro to, aby se s křesťanskou vírou vypořádali jednou provždy. Nedělají to na prvním místě kvůli vám, ale kvůli sobě, kvůli tomu, aby utišili své vlastní svědomí – ale vy jste těmi, kdo to jejich svědomí probouzí, protože jste světlem a solí a nevěřících lidech je řečeno, že „si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo“ (J 3,19–20).

Nicméně vedle ďábla a nevěřících lidí je tady ještě někdo horší, kdo se nás snaží obelhat – a to jsme my sami. My sami jsme svými největšími nepřáteli. Strašně snadno, a někdy i dokonce záměrně, zapomínáme, že „nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ (Jr 17,7). A zvlášť křesťané jsou v této oblasti poměrně náchylní k sebeklamu. Říkáme si, že přece máme nové srdce – a je to pravda. A máme Ducha svatého – i to je pravda! A máme Boží slovo, slovo pravdy, které je pro nás zrcadlem – a je to tak! Přesto jsme stále ještě v těle, které je propadlé hříchu, a to staré, tvrdé, kamenné a úskočné srdce zde stále ještě je. Jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista umíráme starému člověku. Již jsme spolu s ním zemřeli, přesto se musíme každý den znovu obracet k Pánu a k jeho kříži a skrze víru umírat sami sobě. Písmo nás opakovaně varuje před tím, abychom sami sebe neklamali (Jk 1,16). Jak rádi si nasazujeme růžové brýle, abychom viděli věci podle toho, jak si je přejeme vidět, nikoliv jaké skutečně jsou. Ano, to je sebeklam, chtěný sebeklam. 

S velkou opatrností bych sem šel ještě o jeden krok dál. Říkám s velkou opatrností, protože musíme dát dobrý pozor na to, jak se vyjádříme. Když se podíváte do našeho textu o pár veršů dál, čteme tam o tom, že satan bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, protože nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. 

• Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. (2Te 2,10)

Bůh neklame, ale vydává do moci klamu. Toto bych chtěl na konci tohoto bodu zdůraznit. Bůh je ten jediný, kdo nikdy neklame, o kom čteme, že je pravdomluvný (Tt 1,2) a nemůže lhát (Žd 6,18). Boží syn sám o sobě říká, že on je ta cesta, pravda i život (J 14,6). Proto musíme jít k němu, hledat pravdu u něj samotného, v jeho Slovu, v Bibli, která je nazývaná Slovem pravdy, v evangeliu, které je také označené slovem pravdy. David vyznává, že to hlavním v Božím slově je pravda (Ž 119,160). Na Pána Boha se můžeme vždycky spolehnout, jemu můžeme důvěřovat. A důvěra je základem všech našich vztahů. Ale u důvěry v Boha to všechno začíná. 

Náš text říká, abychom se od nikoho nenechali žádným způsobem oklamat. Viděli jsme, kdo všechno by to mohl být. Nyní se podívejme na to:

II. Jak nás chce oklamat?

Pojďme to vzít ve stejném pořadí, v jakém jsme se podívali na to, kdo nás chce klamat a podívejme se trochu podrobněji na to, jakým způsobem se to děje. Boží slovo nám tady říká, abychom se nenechali oklamat žádným způsobem, což na nás klade poměrně vysoké nároky. Musíme být schopní rozpoznat nejrůznější způsoby, jak by nás někdo mohl chtít oklamat. Máme rozlišovat. To je skutečně něco, co dělat máme, co patří k životu křesťana, co ale často zanedbáváme. V předchozím dopise Tesalonické církvi jsou Pavlova známá slova: 

• Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě. (1Te 5,21–22)

Je to podobně kategorické prohlášení, jako to naše dnešní, kde čteme „žádným způsobem“. Zde je „všechno zkoumejte“. Všechno znamená všechno, stejně jako žádným způsobem znamená žádným způsobem. Jsou to poměrně silná vyjádření, která nám ukazují, že musíme být bdělí, protože jsme slabí a křehcí. Jsme náchylní k hříchu, jsme náchylní k tomu, abychom se dívali jinam než na Pána Ježíše Krista. Jsme jenom hliněné nádoby, ba dokonce bych řekl, že jsme leckdy jenom poslepované nebo sdrátované střepy hliněných nádob, které netěsní a jsou neforemné, nehezké – přesto do nich Bůh vložil vzácný poklad a my se kvůli oběti Božího syna můžeme nazývat jeho dětmi a uchováváme v sobě poklad nesmírné ceny. Jak jsme tedy klamáni?

Ďábel od počátku překrucoval Boží slovo. Nejprve to, které Bůh řekl Adamovi, které se snažil „vysvětlit“ úplně opačně, než jak ho Bůh řekl, snažil se zpochybnit Boží slovo. A tyhle věci dělá pořád. Bůh řekl, že nemají jíst ze stromu poznání dobrého a zlého – a ďábel řekl, že mají jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Bůh řekl Ježíši při ponoření v Jordánu (Mt 3,16–17), že toto je jeho milovaný Syn – jen o pár dní později ďábel říká: „Jestli jsi Boží syn …“ (Mt 4,3.6). Bůh říká, že nedovoluje lidem brát cizí majetek, ale dnes mnoho lidí říká, že je v pořádku brát lidem jejich majetek, zvláště těm, kteří ho mají hodně, protože ti ostatní ho tolik nemají. Odkud to asi pochází? Dneska je velká kontroverze ohledně toho, že Bůh zapovídá homosexuální styk (Lv 18,22), ale kolik jen lidí tvrdí, že to je v pořádku a že lidé, kteří toto dělají, mají být prohlášeni za manžele a mají mít právo na to, získat nějakým způsobem děti! Čí je to agenda? Bůh řekl, že nedovoluje učit ženě v církvi a mít moc nad mužem v manželství ani v církvi – a kolik lidí říká, že Bůh jistě dovoluje učit ženě a mít moc nad mužem … Zpochybnění Božího slova, překroucení a převrácení Božího slova a špatné používání Božího slova – to všechno je jednoznačně ďáblova agenda, kterou se snaží oklamat ty, kteří spoléhají na Pána Ježíše Krista a svést z cesty ty, kteří by nad tím, že na něj budou spoléhat, začali třeba jen uvažovat.

Jak se nás snaží oklamat nevěřící lidé? Nechci teď mluvit o podvodech a nejrůznějších klamech lidí, o falešných mírách nebo závažích, která Bůh nenávidí (Př 11,1; Př 20,10). Mluvíme o víře, mluvíme o duchovním klamu – a to se vždycky bude nějak projevovat i fyzicky, ale tohle není to jádro. 

Jádro je v tom, že se nás nevěřící lidé budou snažit strhnout k tomu, abychom se spolu s nimi vrhli do víru prostopášnosti, hříchu, a když to neděláme, tak je to dráždí a urážejí nás (1Pt 4,4). Sem můžeme zařadit také všechny možné falešné učitele a proroky, jako byla např. Jezábel zmiňovaná v listě do Thyatir, která svým učením sváděla Boží služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách (Zj 2,20). Nebiblické učení, které vede k jednání, které odporuje Písmu. Přemýšlejte o tom. 

Ale nemusí to být učení v tom smyslu, jak si ho obvykle představujeme, tedy něco proklamovaného z kazatelny. Může to mít mnohem jemnější podobu, např. podobu určité „kultury“ v níž se spoléháme na lidi. Možná bych řekl, že jsme hloupě důvěřiví. Myslím, že v tomto ohledu křesťané v posledních dvou stoletích upadli do strašného bludu, protože z nějakého naivního a hloupého důvodu říkají, že musíme důvěřovat lidem, musíme se spoléhat na lidi. Musíme věřit vládě, že to s námi myslí dobře. Musíme věřit médiím, že nám říkají pravdu. Musíme věřit soudům, že soudí spravedlivě. Musíme věřit vědcům a odborníkům, že oni ví, jak věci fungují. Musíme věřit lékařům, protože jsou vzdělaní. Musíme věřit sousedům, protože jsou dobří. Skutečně? Co říká Písmo? 

• Prostoduchý kdečemu [a kdekomu! – vlastní doplnění] důvěřuje, kdežto chytrý promýšlí své kroky. (Př 14,15)
• Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. (Jr 17,5)

Odtud už je jen krůček k další věci – a tou je sebeklam, což je jenom jiný popis doufání v sebe, spoléhání na sebe. Nepopírám, že je potřeba, abychom na sebe jistým způsobem spoléhali, ale musíme si také dát pozor na sebeklam. Máme zkoumat všechno, takže všechno může být podrobeno kritice. Pokud je něco, co kritice podrobeno být nemůže, potom se jedná o modlářství. A pravda v konfrontaci se lží vždycky nakonec obstojí. Je naším úkolem stavět se za pravdu a konfrontovat lež. Ale mohli bychom si položit onu Pilátovskou otázku: „Co je to pravda?“ Odpověď je jednoduchá – pravda je to, co je v souladu s realitou, zatímco lež realitu překrucuje. Což nás vede k poslednímu:

III. Proč nás chce oklamat?

Začněme nyní od konce – mluvili jsme o sebeklamu. Proč by lidé chtěli být klamáni sami sebou? Protože je to jednodušší, protože to je snadné, protože nemusíme udělat tu těžkou práci rozlišování – a to je někdy skutečně těžká práce, protože můžeme zůstat se svou „pravdou“ a v klidu nemusíme nic měnit, nemusíme si nic vyčítat, nemusíme z ničeho činit pokání, naše růžové brýle zůstanou stále dobře nasazené. Budeme moci dál naslouchat tomu, co lechtá naše uši, nebudeme se muset potýkat s jiným názorem, s nějakými argumenty nebo námitkami. Je to prostě jednoduché a naše srdce i mysl tíhnou k lenosti. Proč bych se měl zabývat nějakými nepříjemnými otázkami, když mohu klidně zůstat ve své vlastní bublině, kde je mi dobře a nic mi nehrozí, kde nejsem vystaven žádné konfrontaci. Tohle všechno má jediný a naprosto zásadní problém – pokud si nechceme klást těžké otázky, pokud nechceme slyšet argumenty druhých, potom s velkou mírou pravděpodobnosti zůstaneme ve lži. A možná se na nás naplní to slovo, které jsem četl před chvílí: „Proto je Bůh vydává moci klamu, aby uvěřili lži“ (2Te 2,11). Toto je velmi vážné varování Písma – člověk je schopen s tím, že si myslí, že patří Kristu a všechno bude v pořádku a on bude zachráněn, ale přitom „je ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý“ (Zj 3,17).

Ti muži, o nichž vypráví Pán Ježíš v sedmé kapitole Matoušova evangelia, kteří v jeho jménu dělali mocné činy, ale potom slyšeli z Pánových úst ta strašná slova: „Neznám vás, jděte ode mě, činitelé nepravosti“ (Mt 7,21–24), tito muži jsou jasným příkladem sebeklamu. Mysleli si, jak nebudou s Pánem, a ejhle, všechno je jinak. To je ona tragédie sebeklamu. Tohle je, moji milí, také jeden z důvodů, proč potřebujeme církev. A kdokoliv říká, že církev nepotřebuje, u toho si můžete být jistí, už jednou nohou v bažině sebeklamu je.

Nechat se oklamat sám sebou vede tedy ke zkáze. Proto se nemáme nechat od nikoho žádným způsobem nechat oklamat. 

Proč by nás ale měli chtít oklamat druzí lidé? Máme pro to nějaké vysvětlení? Vysvětlení je poměrně jednoduché a už jsem z něj něco naznačil v předchozích bodech. Všichni přicházíme na svět jako hříšníci, kteří jsou pod mocí toho zlého. Všichni jsou poddáni jeho vůli. Takže nevěřící lidé obvykle nemají radost, když někdo uvěří, když někdo s radostí začne následovat Pána Ježíše Krista. Jedna z oblastí, kde se to velmi výrazně projevuje, je oblast stvoření. Jestliže věříte, že Bůh stvořil svět v šesti dnech, jste v současném akademickém světě odepsaní. Pokud byste chtěli pracovat v akademické sféře, budete muset toto své přesvědčení skrývat. Jinak se vás budou snažit přesvědčit o tom, že jste hlupák. Můžete sice věřit v reinkarnaci, můžete věřit v paralelní vesmíry, můžete být panteisty, můžete věřit, že život na zemi přinesli mimozemšťané – to všechno je v akademické sféře povolené. Ale nemůžete věřit tomu, že ho Bůh stvořil svým slovem v šesti dnech. A můžeme za tím vidět ďáblovu ruku, stejně jako je to v řadě dalších podobných témat, jako jsou otázky genderu, green dealu, multikulturalismu, který je spojený s migrací. Lidé nechtějí znát pravdu. 

Takže vy, pokud budete hledat pravdu a měřítkem věcí, které nemůžeme rozsoudit po lidsku vám bude Boží slovo, budete zakoušet neustálý tlak od nevěřícího světa, abyste pravdu opustili a nestavěli na ni, abyste opustili Písmo a nestavěli na něm. 

Přesně to je ďáblova práce – právě to dělá, když obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Nenechte se jím ani zastrašit ani oklamat. Je to poražený nepřítel. Přesto vás bude chtít odvrátit od pravdy, od Písma, od Krista. 

A tady je úplně poslední věc, kterou chci zmínit. Jak to máme udělat, abychom rozpoznali všechny způsoby, jimiž nás někdo chce oklamat, abychom rozlišili osobu, způsob i čas? Opět to není nic složitého – musíme se prostě naučit znát pravdu a zamilovat si jí. Když budeme znát pravdu, snadno, nebo alespoň snadněji, odhalíme lež, svod, podvod, klam. Ale to znamená především dvě věci: Jednak jít do Písma a sytit se jím. Samotným Písmem, slovem pravdy. Číst ho, rozjímat nad ním, učit se ho, studovat ho, naslouchat mu a především ho poslouchat, tedy jednat podle něj. A potom skrze Písmo přistupovat ke Kristu. On je TA Pravda. On je středobod pravdy a pravda z něj vychází. Můžeme si to představit jako střelecký terč, kde uprostřed je Pán Ježíš Kristus. A to další kolo kolem středu je jeho Slovo, Písmo, které z něj vychází. A potom jde ta pravda dál, do tohoto světa, k jednotlivým věcem, detailům, událostem. Veškerá pravda je odvozená od něj, od Krista a souvisí s Božím slovem. Na základě Písma můžeme pravdu rozpoznat. 

Jan Hus je autorem známého citátu, který se týká pravdy: „Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti. Neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, což je věčné odloučení od Boží milosti …“

David v Žalmu 19,13 říká: „Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty.“ A syn Davidův, Pán Ježíš Kristus, mu o deset století později dává odpověď: 

• Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. … Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. (J 8,32.36)

Poznejte Syna a poznáte pravdu, která vás vysvobodí. Poznejte pravdu a budete přivedeni k Synovi, který vás učiní svobodnými. 

• Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. (Ko 2,6–8).

Amen.