Odpadnutí a člověk nepravosti

Jaroslav Kernal, Praha 22. září 2024

V našem studiu jsme se dostali na začátek druhé kapitoly druhého listu do Tesaloniky. Jsme ve třetím verši a Pavel tam psal o tom, abychom se od nikoho nenechali žádným způsobem oklamat – tím jsme se zabývali minule. Pavel (a jeho společníci, Timoteus a Silvanus) to říká v souvislosti s druhým příchodem Pána Ježíše Krista. My jsme si minule ukazovali, že to jsou slova, která platí obecně a týkají se všech situací v našem životě. Mohli bychom říct, že to je skoro příkaz – abychom se nenechali oklamat, obelhat. I když to v tomto textu není příkaz, na jiných místech najdeme, že máme být bdělí a máme rozlišovat – a to už příkaz je. To je přesně to, co musíme dělat. Jestliže někdo nerozlišuje nebo dokonce nechce rozlišovat, musíme si klást otázku, zda skutečně poznal, zná a rozpoznává pravdu. Pojďme na začátek přečíst 2Te 2.

Dneska máme před sebou druhou polovinu třetího verše a já jsem to shrnul do tří slov, která jsou osnovou našeho dnešního kázání – rozlišení, odpadnutí, zatracení. Syn člověka se ve své slávě nezjeví dokud … – to je první bod dnešního kázání. Je tady ono dokud, které může být v mnoha směrech velmi jasné, ale – jak si dneska ukážeme – je z jiného úhlu pohledu také velmi nejasné. Druhý bod se týká odpadnutí. Z teologického hlediska bychom tady mohli mít celou sérii – a to velmi dlouhou a možná skoro nekonečnou – kázání na téma odpadnutí. Nicméně budeme to muset zkrátit do několika krátkých tezí, které nemohou v protikladu k tomu, co říká bezprostřední kontext našeho textu. A nakonec se tady mluví o člověku nepravosti, synovi zatracení – i tím se musíme v dnešním kázání alespoň krátce zabývat. 

I. Rozlišení

Apoštol říká křesťanům v Tesalonice a spolu s nimi také nám, aby se nenechali oklamat, aby se nedali svést, zmást nebo zviklat nějakým prohlášením – ať už přichází odkudkoliv, že už je tady Pánův příchod. A potom říká: „Pán nepřijde dokud …“ – to je Pavlova hlavní teze. První otázka, kterou si musíme na tomto místě položit, je, co přesně tím chtěl Pavel říci. Chtěl nám dát nějaký návod, který nám mohl pomoci rozpoznat okamžik Pánova návratu ve slávě, kdy přijde se svými mocnými anděly s plameny ohně? Mnozí křesťané si přesně tohle myslí. Ale opravdu je to tak? 

Když se Pán loučil se svými učedníky po svém vzkříšení, učedníci měli podobnou otázku: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ (Sk 1,6). Co jim Pán řekl? 

• Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,7–8)

Tohle je jedna z velmi důležitých věcí, která se týká našeho života. Tyhle verše bychom se měli naučit zpaměti a často si je připomínat, protože se děje přesně to, co se dělo v Tesalonice. Lidské učení, projevy ducha nebo něco, co údajně pochází od Pavla – dnes bychom mohli říci, že to je výklad Pavlových listů, který dosud nikdy nikdo takto nevyložil, nějaké nové zjevení, které tu dosud nebylo, nový sen nebo vidění … To jsou věci, které jsou stále aktuální. Chtěl bych z těchto dvou veršů ze Skutků vyzdvihnout tři jednoduché, ale zcela zásadní postřehy:

1. Není vaše věc znát čas a lhůtu. Moji milí, uložte si to prosím hluboko do své mysli, že to není naše věc. My nepotřebujeme a ani nemáme řešit přesný čas Pánova druhého příchodu. Víme naprosto jistě, že Pán přijde a my musíme být připraveni na jeho příchod. Neměl by nás při svém příchodu zastihnout spící, nebo jak bijeme své spoluslužebníky, nebo jak hodujeme a pijeme s opilci – to jsou Pánova slova z Mt 24,48–49. Pán Ježíš říká, že takového člověka vyžene a vykáže mu úděl mezi pokrytci, kde bude pláč a skřípění zubů (v. 50–51). Máme tedy bdít. Slova o jeho druhém příchodu nás mají udržovat v bdělosti a v očekávání. 

2. Čas a lhůtu si ponechal Otec ve své moci. Tady máme jedno naprosto zásadní teologické prohlášení, které si potřebujeme vrýt hluboko do srdce i do mysli. Když se vám tohle povede, budete mít o mnoho starostí méně a budete se moci soustředit mnohem více na svůj vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Je to jen pár týdnů, kdy za mnou přišel jeden muž, který před lety chodil nějaký čas do našeho sboru a ptal se mě, jak to vidím s Pánovým příchodem. Řekl jsem mu, že Pán přijde, že to je naprosto jasné a že vyhlížím jeho příchod. Ale on chtěl slyšet něco jiného, protože mluvil o tom, že Pán přijde už velmi brzo, že to jasné, že jeho příchod už je na spadnutí. Řekl jsem mu, že mi Písmo říká, že Otec si ponechal čas a lhůtu ve své moci, takže já nemohu vědět, kdy to bude. To ví jenom Otec. Tato odpověď ho zjevně neuspokojila. Ale trval jsem na tom, že toto je přesně to, co mi říká Boží slovo a já nemůžu uhnout ani napravo ani nalevo a musím se toho držet. A myslím si, že právě toto se musíme naučit. Jde o to, abychom nepodlehli nejrůznějším tlakům, ale pořád se vraceli ke Slovu pravdy, k Písmu. Myslím, že ve stejném slova smyslu jsou napsaná slova, která Bůh dal Izraeli skrze svého proroka Mojžíše:

• Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona. (Dt 29,28)

Máme se držet toho, co je v Božím slově zjevné a nespekulovat o tom, co nejsme schopni vyřešit. Pokud se budeme držet tohoto slova, náš život se velmi zjednoduší a usnadní nám to mnohé rozhodnutí. Nebudeme muset řešit přesný čas Pánova příchodu, ale zaměříme se na to, abychom byli bdělí a abychom ho očekávali. A kromě toho půjdeme k tomu, co je skutečně důležité, což je ta třetí věc, kterou jsem chtěl z těchto veršů ukázat.

3. Ale! Ale my máme jiný úkol – my máme být svědky! To je Pánova odpověď na to, když se ho učedníci ptají na detaily jeho druhého příchodu. Podívejte se do toho textu! Všimněte si toho, co jim Pán Ježíš říká: „Neřešte můj druhý příchod, neřešte ustanovení království pro Izrael, ale buďte mými svědky od toho místo, kde nyní jste, až na sám konec země.“ Neřešte věci, které nejsou ve vaší kompetenci, ale zajímejte se to, co máte dělat (kázat evangelium všemu stvoření – Mk 16,15) a čím máte být (posly/velvyslanci Kristovými, kteří na místě Kristově volají svět k tomu, aby se smířil s Bohem – 2K 5,20). 

Když to shrneme a podíváme se na to z perspektivy, kterou jsem nastínil, vidíme, že Pán nám nedává návod, jak zjistit všechny detaily, které se týkají času jeho druhého příchodu, ale dává nám výstrahu, abychom žili svatě a abychom bděli a s radostí očekávali jeho druhý příchod. Nejde o to, abychom zkoumali a zjišťovali, kdy přesně Pán přijde, ale jde o to, abychom byli připravení na jeho druhý příchod. Abychom jím nebyli zaskočeni, abychom nebyli překvapeni, abychom nebyli zastiženi nepřipravení. To je podstata všech těchto textů, které se týkají jeho druhého příchodu. Půjdeme nyní dál a podíváme se na to v konkrétních detailech. 

II. Odpadnutí

Nečekejte Pánův příchod dříve, dokud nedojde k velkému odpadnutí. To jsou slova, která máme před sebou. A nejsou to úplně jednoduchá slova. Co přesně Pavel myslel odpadnutím? Co se za těmi slovy skrývá? Na základě bezprostředního kontextu a dalších míst Písma bych to shrnul do tří jednoduchých slov, resp. sousloví: Sebestřednost, vychladnutí lásky, odmítnutí pravdy. To přesně jsou slova, která přesně popisují odpadnutí, o němž je řeč v našem textu. Podívejme se teď na ně trochu blíže. Boží slovo nám tady říká – v překladu, který používáme, že musí nejdřív dojít ke vzpouře proti Bohu. Doslova je tam řeč o odpadnutí, apostázi, což je odpadnutí, které samozřejmě znamená vzpouru proti Bohu. Je to odpadnutí od Boha, což je také vzbouření se proti Bohu. Zde záleží jenom na úhlu pohledu. Co toto odpadnutí znamená? Na prvním místě – z hlediska jednotlivce se jedná o:

Sebestřednost. Tohle je první věc, o níž musíme mluvit. A z určitého úhlu pohledu to vůbec není jednoduchá věc. Bůh stvořil každého z nás jako naprosto unikátní a jedinečnou bytost. V tomto smyslu – a jenom v tomto smyslu – musíme mluvit o individualitě, jedinečnosti. Bůh nestvořil lidstvo jako armádu, jako mravence nebo jako včely – jedna včela sama o sobě neznamená vůbec nic, má smysl jenom jako součást včelstva. Má smysl jenom tehdy, když se podílí na práci pro celý úl, když je součástí většího celku. Tam je její místo. Ale člověk byl stvořen k Božímu obrazu. A to je něco naprosto jiného. 

Bůh se nám dává poznat jako Trojice – tři osoby, které jsou jedním Bohem. Bůh je tři osoby. Tři rozdílné, unikátní, nezaměnitelné, samostatné, svébytné osoby, z nichž každou samu o sobě můžeme a musíme nazývat Bohem, a současně musíme tvrdit a vyznávat, že je jenom jeden Bůh, který se nám dává poznat ve třech osobách. Tohle je místo, kde selhává lidská matematika, logika, selský rozum. A je to jen dobře, protože náš Bůh se nemůže vejít do našich škatulek, do našich pouček, do naší logiky nebo matematiky. On je mnohem, mnohem víc. A my jsme byli stvořeni k jeho obrazu. Jeden každý z nás je naprosto individuální jedinečnou bytostí. 

Přesto však tvoříme jedno tělo, Kristovu nevěstu. Každý z nás, kteří věříme v Pána Ježíše Krista, jsme chrámem Ducha svatého, ale také společně, jako Kristova církev – jak v její celistvosti, tak také v její lokálnosti, jedinečnosti – jsme Pánovým tělem. Nejsme jako včely nebo mravenci, naprosto nevýznamní a sami o sobě bezvýznamní jedinci, kteří tvoří celek. Jsme důležití jedinci, ale patříme k sobě a patříme sobě, patříme jeden druhému – to je Tělo. 

A znakem odpadnutí je sebestřednost. To znamená zaměření se na sebe. Pavel napsal Timoteovi, že v posledních dnech budou lidé sobečtí (2Tm 3,2). Pavel mluví o posledních dnech, ale z jeho slov vyplývá, že tyto dny už nastaly (v. 5–6). V individuální rovině se lidé budou soustředit sami na sebe, na svou důležitost, na svou osobu, na svůj pokoj, na svou prosperitu, na své požehnání, na svou moudrost, na své obdarování … prostě na sebe samého. Ostatní jsou až v druhé řadě. To je odpadnutí, to je vzdálení se od Boha, to je vzpoura proti němu. Týká se jednotlivců, a všimněte si, že to je něco, co je tady už od prvního století. Pavel před takovým chováním varoval Timotea a říkal mu, aby se vyhnul takovým lidem (2Tm 3,5). Zdůrazňuji to proto, abychom viděli, že je to sice znak, který souvisí s druhým příchodem Pána Ježíše Krista, ale současně je to něco, co je tady po celou dobu existence Kristovy církve. A tak v každé době měli lidé vidět tuto věc a spolu s ní se připravovat na blízký příchod Pána Ježíše Krista. Druhá věc, která s tím úzce souvisí, ale týká se společenství Kristovy církve, je:

Vychladnutí lásky. Když se učedníci ptali Pána Ježíše na dobu jeho druhého příchodu, mluvil o tom, že se rozmůže nepravost a vychladne láska mnohých (Mt 24,12). To je něco, co se týká Kristovy církve, co se týká samotných učedníků. Vzájemná láska má být tím charakteristickým znakem, podle něhož lidé poznají, že jsme jeho učedníci (J 13,35). Ale před příchodem Pána vychladne láska mnohých. Podívejte se na to, co Pán Ježíš vyčítá církvi v Efezu ve Zjevení 2:

• Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. (Zj 2,4)

Od prvního století církev zápasila s tím, že neměla takovou lásku jako na počátku. To je znamením druhého příchodu Pána Ježíše Krista, ale současně je to něčím, co tady je už dva tisíce let a každá církev v každé generaci s tím musí bojovat a musí se s tím vyrovnávat. Nejsme jiní! I naše láska je příliš často vychladlá a studená. Nejsme ochotní obětovat cokoliv svého druhým. Takže je to opět varování, které nám má pomoci otevřít oči a přimknout se ke Kristu. Poslední věcí, kterou chci zmínit, a která se týká celé společnosti, je: 

Odmítnutí pravdy. Lidé budou odmítat pravdu o Kristu. Opět je to něco, co je tady od prvního století. Pavel o tom velmi jasně mluví v první kapitole listu Římanům. 

Toto všechno jsou charakteristické známky odpadnutí, které tu jsou od prvního příchodu Pána Ježíše Krista a budou tady až do jeho druhého příchodu. Možná budou mnohem více vidět, ale kdo a jak to změří? Je to zrcadlo, které máme nastavovat sami sobě, abychom neusnuli a byli bdělí, abychom neskončili jako ti, kdo jsou vyvrženi ven. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Zatracení

Pavel mluví o tom, že se objeví člověk nepravosti, syn zatracení. To by mohlo být ono, co nám jasně ukáže, že Pánův příchod už je na spadnutí, ne? Ale podívejte se na to, co o tom napsal apoštol Jan:

• Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. (1J 2,18)

Jistě jednoho dne přijde TEN antikrist s velkým „a“. Ale skutečně je to o tom, že to máme vyhlížet a poznávat? Není to spíš zase o tom, abychom byli bdělí, abychom neusnuli, abychom rozlišovali, abychom zkoumali – na prvním místě sami sebe, jestli žijeme v lásce a ne sami pro sebe? 

Ano, jednoho dne přijde syn zatracení, který se povýší nade všechno, čemu se vzdává božská pocta a dokonce usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha (2Te 2,4). Více se touto charakteristikou budeme zabývat příště, dneska bych chtěl poukázat na to, jak k tomu přistupovali ti, kteří nás předešli ve víře, naši bratři ze staré jednoty bratrské. V církvi je podle bratří, podle jejich vyznání víry z roku 1535, „přítomný antikrist a dělá všechno ke zhoubě církve: Především šíří falešné učení, dále potom pokouší a svádí ke hříchu, a nakonec je to on, kdo způsobuje a je příčinou pronásledování pravých ctitelů Boha.“ Pavel píše v sedmém verši druhé kapitoly druhého listu do Tesaloniky, že ta „nepravost již působí, ale jen skrytě“. Ještě to tady není v plnosti, nicméně otázka je, zda budeme někdy schopni poznat tuto plnost, toto plné působení antikrista.

Obávám se, že to je jako s onou žábou, kterou dáte do hrnce s vodou a ten hrnec postavíte na sporák. Když žába skočí do vody, která je horká, dokáže z té vody zase hned vyskočit ven. Ale když ji dáte do vody, která není horká, a potom začnete pomalu ohřívat vodu, žába se bude přizpůsobovat. A když ji budete ohřívat opravdu pomalu, žába zůstane ve vodě a nakonec se v té vodě uvaří se. To je pro nás velké varování. 

Do světa vyšlo mnoho antikristů. Tito lidé už jsou tady, už působí, už rozkládají Pánovu církev, už ji ničí svým učením, už ji kazí svými hříchy. Pán Ježíš v knize Zjevení píše církvi do Thyatir a vytýká jí, že trpí ženu Jezábel, která „se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách“ (Zj 2,20). To je výzva pro nás jako církev, to je výzva pro nás jako jednotlivce, abychom byli bdělí, abychom dávali pozor na to, jak žijeme, čemu věříme, na čem stavíme, k čemu se upínáme. A jsem nesmírně vděčný za slova Pána Ježíše Krista, která nacházíme v tomto dopise církvi do Thyatir, kde říká:

• Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu. (Zj 2,24–25)

Tady je klíč pro církev poslední doby, tady je způsob, kterým máme jednat – nejde o to, abychom se snažili spočítat nebo zjistit, kdy Pán Ježíš přijde, abychom hlídali znamení na nebi nebo na zemi, ale jde o to, abychom se pevně drželi toho, co máme! Jde o to, abychom zapírali sami sebe, nesli svůj kříž a následovali Pána Ježíše Krista. To znamená odložit své vlastní sobectví, tedy na prvním místě své vlastní pocity, své vlastní ego a dávat přednost druhým před sebou. Mít druhé přednější než sebe. A to se bude projevovat ve vzájemné úctě, se kterou k sobě budeme jako Pánovi učedníci přistupovat. To bude vidět na našem jednání k druhým lidem. To je Pavlova výzva, kterou napsal církvi do Filip, aby jejich mírnost byla známá všem lidem (Fp 4,5). Znají lidé kolem nás naši mírnost? Jsme proslaveni mírností? Je to něco, co mohou dosvědčit ti, kteří nás znají nejlépe, tedy naše rodina, manžel, manželka, děti, rodiče? To je odložení vlastního sobectví, sebestřednosti, to je cesta kříže, ke které nás volá Pán Ježíš Kristus. To je způsob, jak se připravujeme na jeho druhý příchod – ne skrze vyhlížení toho, co se děje na nebi a na zemi, ale skrze to, co se děje v mém vlastním srdci, v mém životě.

Jde o to, abychom žili v lásce, podle které všichni poznají, že jsme jeho učedníci. Ale musíme rozumět tomu, co je to pravá láska. To není na prvním místě pocit, který zakoušíme, to není rozplývání se nad druhým člověkem. Ale je to skutek odpuštění, je to trpělivost, laskavost a dobrota, kterou prokazujeme druhému člověku, ačkoliv si to – podle nás – vůbec nezaslouží. Připomeňme si, jak Písmo popisuje lásku a můžeme při tom udělat dvě věci – můžeme místo slova láska dosadit slovo Bůh, což nám ukáže, jaký Bůh skutečně je. Ale můžeme také místo slova láska dosadit slovo „já“, což nám nastaví zrcadlo a ukáže nám to, jací bychom měli být: 

• Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1K 13,4–7)

Tohle je ten nejlepší návod k tomu, jak očekávat druhý příchod Pána Ježíše Krista. Jestliže chceme slyšet Pánova slova – a věřím, že mezi námi není nikdo, kdo by ta slova nechtěl slyšet – jsou to slova: „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána“ (Mt 25,21) – jestliže tedy chceme opravdu slyšet tato slova, musíme být opravdu věrní. Nepotřebujeme dělat veliké věci, nepotřebujeme se zabývat tím, co nikdy nedokážeme uchopit a poznat, ale potřebujeme zůstat věrní. Pán nás zahrnul svou láskou, a my máme být věrní, tedy zůstávat v jeho lásce a předávat ji dál. Pán nám dal poznat svou pravdu, a my máme zůstat věrní a držet se jeho pravdy. 

Jde o to, abychom zůstali v pravdě, abychom v ní setrvali a nedali se od nikoho oklamat. To je důraz toho verše, který je dneska před námi. Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat! Držte se pravdy. K čemu jste dospěli, toho se držte!

Jednoho dne přijde ten člověk nepravosti, syn zatracení, ale my nemusíme vyhlížet tohoto člověka, nemusíme se snažit ho rozpoznat. Protože je tady někdo jiný, někdo lepší, je tady člověk pravosti, syn spasení, je tady Pán Ježíš Kristus, který je cestou, pravdou i životem. Jeho se máme držet, jeho máme vyhlížet, jeho máme poznávat, jeho se máme učit rozpoznávat, s ním máme chodit každý den, od něj se musíme učit, co to znamená milovat druhé, co to znamená přinášet sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou (Ř 12,1). K němu nás vede Boží slovo, k němu má směřovat celý náš život, okolo něj se má točit, on musí být centrem našeho života (jak to ještě uvidíme víc v našem textu, který je před námi), on musí být v našem středu, uprostřed nás, v Božím lidu, v církvi. Jestliže jsme ho přijali jako Pána, žije v nás a bude skrze nás také jednat, je v nás jeho život, který se bude projevovat – láskou a pravdou na prvním místě. Láska a pravda jdou spolu ruku v ruce. Pravda bez lásky není skutečnou pravdou a láska, která nezůstává v pravdě, není opravdovou láskou. Proto nás Písmo vybízí – a tím skončíme: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno“ (Ef 4,15–16). Amen.