Protože nemilovali pravdu, která by je zachránila

Jaroslav Kernal, Praha 3. listopadu 2024

Z Boží milosti pokračujeme v našem studiu druhého listu do Tesaloniky. A před námi jsou velice silné verše, které mluví o působení člověka nepravosti, syna zatracení – ať už v té jeho finální podobě nebo v těch dílčích podobách. Musíme mít neustále na paměti slova z tohoto oddílu, že ta nepravost už působí, ale ještě není zjevená v plnosti (2Te 2,7). Mnozí lidé to nechápali v minulosti a nechápou to dodnes. Mají za to, že když se stane nějaký zázrak, musí to nutně být od Boha. A pro některé je to dokonce důkaz, že tady působí Bůh. Ale Boží slovo, které je slovem pravdy, nás nikde k ničemu podobnému nevede. Je to spíš naopak – Boží slovo nás varuje, a to ne jednou, ale mnohokrát, abychom nepodlehli klamu, protože nadpřirozené jednání není jenom dílem Božím, ale také dílem padlého anděla, satana a jeho démonů. Nadpřirozené věci, zázraky, znamení, divy, nikdy nemají být rozlišovacím znamením nebo způsobem či nástrojem našeho rozlišování. Tím hlavním nástrojem je pravda, tedy Boží slovo, a to na prvním místě. A na druhém místě ovoce Ducha svatého – láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22–23) a na třetím místě vztah k hříchu, tedy otázka svatosti, posvěcení. To jsou Bohem dané nástroje, jimiž máme rozlišovat – a všechno ostatní je až za nimi. 

Potřebujeme chápat, že člověk byl stvořen k uctívání, tedy jako náboženský tvor, byl stvořen k Božímu obrazu, je tady tedy také ta duchovní stránka, celá oblast nadpřirozených dějů a věcí, takže se nemůžeme divit, že to jsou věci, které člověka nesmírně přitahují, je jimi doslova fascinován bez ohledu na to, zda se jedná o křesťana nebo ne. Nicméně křesťan by se měl stále vracet k základu, jímž je Slovo pravdy, Bible a na tomto základu stavět celý svůj duchovní život. 

Lidská pověrčivost a touha po nadpřirozenu je velmi snadnou cestou, jak může být člověk sveden a odveden od pravdy – a o tom je náš dnešní text. Pojďme nejprve přečíst celou kapitolu.

Znovu máme před sebou text, který není nijak komplikovaný ani složitý, přesto je svým obsahem velmi silný a vážný. A je to text, který se nás bezprostředně dotýká. Minule jsme mluvili o tom, že Pán Ježíš zničí Antikrista dechem svých úst – to je událost, k níž dojde na konci dějin, jichž se možná dožijeme a možná také ne – to je v Boží režii. Ale tento text, který mluví o antikristově svodu, mluví o něčem, co se už děje a co jednoho dne vyvrcholí a dospěje k tomu zničení Antikrista. Ale ta nepravost už působí, už je tady, jsme jí konfrontováni, je okolo nás, není to něco, co teprve přijde. Pokud bychom si něco takového mysleli, potom už jsme podlehli svodu a lži. A tak se musíme podívat na to, že je tady moc, kterou disponuje satan a jeho služebníci – a to jak ti, kteří jsou duchovní podstaty, tedy padlí andělé, o kterých Písmo mluví také jako o démonech, tak také ti, kteří jsou fyzické podstaty, tedy lidé. Potom se zastavíme u podstaty satanových svodů, tedy u nespravedlnosti a nakonec půjdeme k pravdě, resp. k těm, kteří si pravdu nezamilovali a nepřijali ji, proto byli odsouzeni k tomu, aby uvěřili lžím a setrvali v nich. Pojďme tedy k prvnímu bodu dnešního kázání.

I. V moci satanově

První věc, kterou v našem textu čteme, se týká toho, že člověk nepravosti, ten bezzákonný, přijde v moci satanově. Nebo bude jednat v souladu s touto mocí (Zj 13,12 – z pověření té první šelmy vykonává veškerou její moc). 

Satan je andělskou bytostí – je bytostí, která padla. Vzbouřil se proti Bohu a odsouzen k tomu, aby byl Božím protivníkem. Ale nesmíme si myslet, že by mohl být rovnocenným soupeřem, že by se mohl rovnat Bohu. To si myslel on a to byla také příčina jeho pádu. Ke stejné věci svedl také člověka, takže je to součástí naší padlé přirozenosti, že se srovnáváme s Bohem. Proto také potřebujeme Boha znát a poznávat ho, abychom věděli, že se nemůžeme srovnávat ani v nejmenším. Jakkoliv jsme stvořeni k Božímu obrazu – což andělé nejsou – jsme jenom stvořené bytosti stejně jako andělé. Satan je duchovní bytostí a disponuje nadpřirozenou mocí, o které toho příliš mnoho nevíme, ale víme dost na to, abychom si udělali alespoň nějaký obrázek. Co však musíme zdůraznit hned na začátku, je, že jeho moc je vždycky omezená, zatímco Boží moc je vždycky neomezená. Všechno, co satan dělá, může dělat jenom z moci, která je mu propůjčená Bohem a je také Bohem přesně vymezená. Nicméně je to moc, která přesahuje naše možnosti, naše chápání i vnímání. Zamyslete se jenom nad tím, když Pán Ježíš řekl Petrovi, že si učedníky satan vyžádal, aby je směl tříbit jako pšenici (Lk 22,31). Jak to satan udělal? Měl snad moc dát dohromady všechny události Pánova zajetí, jeho utrpení a ukřižování – což přesně byly ty chvíle, kdy tříbil učedníky? Nebo „jenom“ v kontextu těchto událostí použil některé lidi – jako byli ti, kteří oslovili Petra na dvoře velekněze s otázkou, jestli náhodou nepatří také učedníkům toho Ježíše, kterého teď vyslýchá velerada? Satan měl moc vzít Pána Ježíše na vrchol chrámu a pokoušet ho tím, aby skočil dolů, měl moc vzít ho na vysokou horu a ukázat mu všechna království světa. Satan měl moc ranit Jóba nemocí, nějak zařídit, aby přitáhli Šebovci a Chaldejci a obrali Jóba o stáda a zabili jeho služebníky, měl moc seslat oheň z nebe, který pohltil jeho ovce i čeleď, způsobil, že se zvedl vítr z pouště, který se opřel ze všech čtyř stran do domu, kde byly Jóbovy děti a spadl na ně, takže zahynuly. 

Když asyrské vojsko obléhalo Jeruzalém, vyšel v noci anděl Hospodinův a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc (2Kr 19,35). A Asyřané odtáhli od Jeruzaléma. Nevíme, co přesně to bylo za anděla, protože by to mohl být anděl svatý stejně jako padlý, ale ukazuje to na moc, kterou andělé mají. Jiný anděl, asi padlý, se stal zrádným duchem v ústech všech Achabových proroků (1Kr 22,20–23). Jeden duch může promlouvat ústy mnoha lidí, aby jiní lidé byli svedeni. Kniha Zjevení mluví o tom, že vyjdou ďábelští duchové, kteří činí ďábelská znamení a půjdou ke králům celého světa, aby je vedli ve vzpouře proti Bohu (Zj 16,14). To je ďábelský svod, který pomalu, krok za krokem, dopadá na celý svět. Pán Ježíš o tom mluví velmi jasně! Svým učedníkům, když se ho ptali na to, jaké bude znamení jeho příchodu (Mt 24,3), řekl:

• Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. (Mt 24,24)

Pamatujte na to, že ta nepravost už působí. Až přijde ten Antikrist, bude dělat tyto zázraky veřejně a velmi otevřeně a všichni o tom budou mluvit. Nechá sestoupit z nebe oheň, vdechne život do sochy šelmy. Zatím však působí skrytě – ještě není odhaleno, kdo je ten Antikrist, ale je tady mnoho jiných antikristů, kteří vyšli do světa. A Boží slovo říká, že vyšli z nás – tedy z církve, i když nebyli z nás. To nejsou šamani nebo lidé, kteří by se oháněli nějakým falešným náboženstvím, islámem, hinduismem nebo buddhismem. To jsou lidé, kteří se hlásí ke křesťanství. Tak to bylo před dvěma tisíci lety a je stále stejné. A velmi se obávám, že velká část lidí, kteří se hlásí ke Kristu, toto úplně pomíjí. Satan, nebo jeho moc, je rozhodně činný ve všech falešných náboženstvích – od zabíjení jinověrců až po děsivé podoby model se sloní hlavou a čtyřma rukama – z takových věcí přímo čiší ďábelská moc. Ale to, o čem mluví náš text je jiné! Je to velmi podobné tomu, co Pavel napsal církvi do Korintu, o kterou se velmi obával:

• Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu. Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte! (2K 11,3–4)

Podívejte se, co je cílem: Upřímná oddanost Kristu! To je podstata věci. Přesto je dnes velmi mnoho křesťanů doslova fascinováno zázraky, duchovní mocí nebo mocí jako takovou. Ale Boží slovo nás nikde nevede k tomu, abychom se zaměřili na zázraky nebo na duchovní moc. Nikde! Skutečně nikde. Nikde není příkaz, abychom dělali zázraky. Nikde není příkaz, abychom podle zázraků rozsuzovali. Nikde dokonce nevidíme, že by zázraky někoho přivedly k víře. Vždycky se píše jenom o tom, že pokud někde byl nějaký zázrak, byl potvrzením něčí víry nebo něčího povolání. Lidé chtěli po Pánu Ježíši zázraky, znamení, ale oni jim řekl, že jim dá jenom znamení proroka Jonáše, tedy že třetího dne vstane z mrtvých. A když ten zemřelý boháč z Lukáše 16 chtěl, aby Abraham poslal Lazara za jeho bratry, protože když někdo vstane z mrtvých tak mu uvěří, jaká slova slyšel od Abrahama? 

• Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají! … Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. (Lk 16,29.31)

Boží slovo je dostatečné. Boží slovo je pravda – a pravda zachraňuje, vysvobozuje a posvěcuje. 

II. Bude svádět všemožnou nepravostí

Ukázali jsme si, že satan a jeho démoni mají moc dělat zázraky a tuto moc propůjčují lidem, kteří se tváří jako křesťané a touto mocí svádí lidi ke lži. Nyní se tedy musíme podívat na to, co je podstatou oné moci antikrista, jeho znamení a falešných zázraků. A znovu vidíme, že to je velmi jednoduché a jasné – mluví se tady o všemožné nepravosti. Slovo nepravost používá většina českých překladů, Pavlík používá slovo nespravedlnost, Petrů má bezbožné pletichy a B21 používá slovo hanebnost. Řecké slovo, které tam je, má poměrně široký význam a může znamenat nepravost ve smyslu špatného jednání – je to skutek, který jde za hranice správného jednání. Jinými slovy bychom mohli říci, že to je hřích, protože „hřích je porušení zákona“ (1J 3,4). Mluvíme o člověku nepravosti, bezzákonnosti, hříchu. Je to o zlém jednání, což je zjevné např. z knihy Zjevení, kdy Antikrist bude nutit lidi postavit sochu šelmě, ďáblovi a klanět se této soše, a:

• A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. (Zj 13,16–17)

To jsou skutky nepravosti, za nimiž ale stojí nespravedlnost, bezpráví. A to slovo, které je v našem textu, jde oběma těmito směry – skutky nepravosti, které vycházejí z nespravedlnosti. A tady musíme zvolnit, protože potřebujeme pochopit, že to nejdůležitější je, abychom věděli, co je spravedlnost, odkud vychází, co je jejím měřítkem. Boží slovo mnohokrát vyzývá Boží lid, aby se zasazoval za spravedlnost, právo a pravdu. Za spravedlnost, která vychází z Božího slova, ze standardů Boží spravedlnosti, za právo, které je postavené na pravdě Písma, protože jenom Písmo nám bezchybně a pravdivě zjevuje, jak by mělo vypadat právo. Dnes se někteří světští právníci odvolávají na koncept lidské důstojnosti, což je něco, co vychází z přirozených lidských práv, která nám dal Bůh – každý člověk byl stvořený k Božímu obrazu a v tomto smyslu je nutné s každým člověkem zacházet důstojně. Problém je, že svět nevěří tomu, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu a mluví o tom, že člověk se vyvinul … z nižších forem života až dokonce z ne-života, z neživé hmoty. Ale říkám to proto, že tito právníci, byť obhajují biblický koncept, tak ho nemají v čem ukotvit a na čem ho postavit – pro ně to koncept, který stojí na nějakém společenském koncensu. A tak vám nakonec řeknou, že když se změní koncensus, tedy nějaká dohoda mezi lidmi a lidé se shodnou na tom, že někteří lidé – a nezáleží na tom, podle čeho je budete třídit – budou zbaveni lidské důstojnosti a tím také lidských práv, tak to tak budeme muset přijmout. To, co zde chybí je pravda, ze které vychází právo a spravedlnost. Antikrist řekne, že je spravedlivé, že jenom ti, kdo jsou označeni cejchem, mohou nakupovat a prodávat, že jenom ti, kdo mají správný QR kód v telefonu, mohou jít do restaurace, posilovny, do kina nebo divadla. A lidé, kteří neznají a nemilují pravdu, řeknou, že to je správné a spravedlivé. Ale Boží slovo, které je standardem spravedlnosti, říká, že to je diskriminace. Mluvím o tom proto, že je pro nás bezpodmínečně nutné, abychom znali pravdu Božího slova a spravedlnost, která z této pravdy vychází. To nás sice neuchrání před diskriminací, ale pomůže nám to rozpoznat, že se jedná o dílo antikrista – ať už toho budoucího s velkým „A“ nebo těch přítomných, kteří už jsou ve světě. A potom můžeme pojmenovat zlo a nazvat zlo zlem a dobro dobrem, můžeme rozlišit pravdu a lež, ukázat na hřích a říct, co je zlo. A pokud toto křesťané nebudou dělat, budou jednoho dne s překvapením koukat do zrcadla a ptát se, jak je to možné, že mám na svém čele cejch šelmy. 

Těch textů, které volají Boží lid, aby prosazoval spravedlnost, právo a pravdu je v Písmu nepřeberně, zvlášť v prorockých knihách. A to je přesně to, co to znamená milovat Boha a milovat bližního. To, že nebudu zavírat oči před nespravedlností, svévolí, bezprávím, lží, ale nazvu je pravým jménem. Což ale také znamená, že se vystavuji riziku toho, že bezpráví dopadne na mou hlavu. Ale pokud jsme zakotveni v Kristově spravedlnosti, jestliže jsme složili svou naději v toho, který je Pravda, potom můžeme nést jeho kříž. Někdo by se ale mohl divit, jestli něco takového může vůbec být v církvi, která sloupem a oporou pravdy (1Tm 3,15). Myslím, že odpověď není složitá:

• Andělu církve v Thyatirech piš: Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov: „Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více. Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách.“ (Zj 2,18–20)

Všemožnou nepravostí bude svádět ty, kteří nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Toto bylo v první církvi, a přesně totéž vidíme i dnes. Proto musíme být bdělí a upřímně oddaní Kristu, který je vtělením Pravdy, Kristu, jehož zjevuje Boží slovo a který říká, že kdo ho miluje, bude zachovávat jeho Slovo, kdo ho nemiluje, nebude ho zachovávat (J 15,23–24). 

III. Nemilovali pravdu

Satanovu lež můžeme rozpoznat podle toho, kam vede – jestli vede k poslušnosti Písma, k poslušnosti Bohu a jeho vůle, která je zjevená v Božím slově nebo proti tomu. A nikdo po nás nechce, abychom vždycky a za všech okolností rozpoznali úplně všechno. Stačí, když se budeme držet toho, k čemu jsme dospěli, o čem jsme na základě Božího slova pevně přesvědčeni – a to ostatní dáme Bohu, ať s tím jedná, ať nám to ukáže, ať nás dovede k pravdě. Dneska – možná víc než kdy jindy, ale možná, že to tak bylo vždycky – žijeme v době, kdy je pravda převracená ze všech stran, je překrucovaná, ohýbaná a zatemňovaná. A nejenom ve světě, ale i v církvi. Náš text mluví o lidech, kteří nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Milovali zázraky a znamení. A byli jimi svedeni ke lži. Pán Ježíš nás ujišťuje o tom, že vyvolení Boží svedeni nebudou. To ale neznamená, že nemusíme být bdělí, nebo že nemusíme rozlišovat. V prvním dopise Tesalonickým Pavel napsal, aby všechno zkoumali, dobrého se drželi a zlého se chránili v každé podobě (1Te 5,21–22). To je recept pro nás. Pokud ovšem přijímáte a milujete pravdu, která zachraňuje.  

A tady je řeč o lidech, kteří nepřijali a nemilovali pravdu – tu zachraňující pravdu, evangelium, pravdu o Pánu Ježíši Kristu, o jeho zástupné smrti na kříži, o jeho vzkříšení, o jeho druhém příchodu a o jeho soudu. Tady jsou lidé, kteří jsou okouzleni duchovní mocí, ale kde je skutečná duchovní moc? V evangeliu! Evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16–17). Proto stále znovu potřebujeme evangelium. Znovu se k němu musíme vracet, znovu ho promýšlet, znovu rozjímat nad tím, co se stalo na kříži, co Pán na sebe vzal, co to znamená pro nás, za co byl odsouzen a co znamená jeho vzkříšení. Ale tady jsou lidé, kteří odmítají evangelium, odmítají Boží slovo, mluví o tom, že to je mrtvá litera, že to už znají, to už slyšeli mockrát, to nepotřebují, protože oni chtějí víc, chtějí vidět veliké věci, chtějí zázraky a znamení. A podle čeho rozliší, kdo za tím stojí? Jak poznají ďáblův svod? Podle svých pocitů? 

• Vždyť sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti. (2K 11,14–15)

Jak je rozlišili křesťané v Korintu? Nijak! Přijímali je. Když jim nabízeli falešného Krista, přijímali ho, když jim dávali cizího ducha, nevadilo jim to. Proto jim Pavel psal, že se musí naučit tomu, co to znamená „ne nad to, co je psáno“ (1K 4,6). Jak to rozlišujeme a rozlišíme my? Jsme schopni rozpoznat služebníka Kristova od toho, kdo se za služebníka spravedlnosti jenom převléká? Podle čeho ho rozlišíte? 

Jenom evangelium je Boží mocí ke spasení i k posvěcení. Pán Ježíš se modlil za své učedníky, aby byli posvěceni pravdou – a potom dodává: „Tvé Slovo je pravda“ (J 17,17). Znovu a znovu nás Pán vede do svého Slovo a skrze to slovo k němu samotnému, protože to Slovo svědčí o něm – on je jeho hlavní postavou, jeho příběh je příběhem Písma od začátku až do konce, jeho dílo je zápletkou Písma. Dokonce to jde tak daleko, že on sám je vtěleným Slovem.

Milovat pravdu znamená žít pravdu, znamená to usilovat o spravedlnost a právo, a to ve všech oblastech našeho života. Nejenom v té duchovní oblasti, nejenom ve vztahu k Bohu, nejenom v otázce evangelia, v němž se zjevuje Boží spravedlnost, ale ve všech oblastech lidského života. Jedna žena, která se živila úklidem, uvěřila v Pána Ježíše Krista. A když se jí ptali, jaký dopad to mělo na její práci, odpověděla, že teď už vytírá i pod rohožkou. To je Boží moc, která proměňuje život. V Tesalonice byli v církvi lidé, kteří byli lajdáci, lenoši, nejen že nepracovali poctivě, ale oni nepracovali vůbec! Pravda evangelia nepronikla do hloubky jejich života. Chyběla tady proměňující a osvobozující moc pravdy. A slova, která dnes máme před sebou, pro ně byla varováním – dejte si pozor, abyste nebyli těmi, kteří se odvrátí od pravdy, od evangelia, od Pána Ježíše Krista. Protože když si nezamilujete pravdu, můžete snadno – a dokonce „ve jménu Ježíše Krista“ – skončit ve lži. A potom se ukáže, že jste pravdu nikdy nemilovali, že vám šlo jenom o sebe. To jsou varovná slova, která platí úplně stejně pro každého z nás. Podívejte se, kam vedou:

• Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. (2Te 2,11–12)

Co to ale znamená milovat pravdu? Znamená to odmítnout a odmítat lež v jakékoliv její podobě. Nedělat kompromisy s pravdou, ale pevně na ní stát a nenechat se ničím zastrašit. To neznamená, že musím pravdu tlačit všemi možnými způsoby, kam to jen jde, ale že když dojde na otázku pravdy, nebudu se dělat hluchým, ale v lásce se postavím za pravdu, nazvu věci pravým jménem – lež lží, bezpráví bezprávím, nespravedlnost nespravedlností – a nebudu se snažit je nějak lakovat na růžovo, aby se to náhodou někoho nedotklo. Pravda se vždycky dotkne. A ti, kdo si nezamilovali pravdu, budou vždycky dotčeni. Ale každý, kdo si pravdu zamiloval, bude nakonec potěšen, i když ho pravda může na začátku bolet nebo zranit. 

Nemohu jinak než skončit známým citátem Mistra Jana Husa – je zajímavé, že na internetu ho najdete často bez úvodních slov, která jsou určená věrným křesťanům: „Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, zachovávej pravdu, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti … Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a je mocná až navěky.

A Bůh sám skrze apoštola Jana říká: „Nemám větší radost, než když slyším, že moje děti žijí v pravdě“ (3J 4). Amen.