Kristus zachraňuje před přicházejícím soudem

Jaroslav Kernal, Praha 24. listopadu 2024

Je to skoro na den devět let (s rozdílem pěti dnů, bylo to 20. listopadu 2015), kdy jsem kázal v tomto sboru o přicházejícím Božím hněvu z 1Te 1,10. Za těch devět let se náš svět změnil k nepoznání. Přesto můžeme s naprostou jistotou říci, že jsme o devět let blíž tomu definitivnímu Božímu soudu. Boží hněv se zjevuje z nebe bez přestání, zjevuje se pořád, protože lidé pořád odmítají Boha, odmítají přijmout to, co je jim o Bohu přístupné, což je jeho věčná moc a božství (Ř 1,19–20). Proto je Bůh vydává napospas jejich nepravostem, nechává je zapadat to hloubky jejich vlastních hříchů. A když se ohlédneme zpět, můžeme říci, že za těch devět let jsme se potopili docela dost hluboko. Žijeme ve společnosti, kde lež se stala normou a nepravost způsobem života. Je jasné, že to nikdy nebylo o moc lepší, ale vidíme, že Bůh někdy popustí tu uzdu, kterou je hřích z Boží moci a také z Boží milosti spoutaný, takže někdy to se společností vypadá hůř a někdy o něco lépe. Kdyby nás Bůh nechal zcela napospas svému hříchu, svět by velmi rychle přestal existovat. Tím si můžeme být naprosto jistí. Takže bychom měli každý den dobrořečit Bohu, protože má každý den důvod vzplanout hněvem (Ž 7,12) – a to ne kvůli světu kolem nás, ale kvůli nám samotným. Kdyby měl na zřeteli nepravosti, neobstojí nikdo (Ž 130,3). Bůh je plný milosti a slitování. Přesto se den za dnem blíží den jeho soudu, kdy budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. To už je náš dnešní text. Pojďme ho ale nejprve přečíst v jeho kontextu. 

Mluvíme o posledních věcech, o Pánově druhém příchodu, o tom, abychom se nedali zviklat nějakou zprávou, učením, zjevením nebo čímkoliv, co by říkalo, že Pán už je tady. Pán Ježíš nám říká, abychom nevěřili nikomu, kdo tvrdí, že Mesiáš je tady nebo tam (Mt 24,33). Máme mít svůj zrak, svůj duchovní zrak, svou víru, své duchovní smysly pevně upřené k němu samotnému – potom můžeme mít jistotu, že budeme připraveni na Pánův druhý příchod. A o to jde. Nejde o to, abychom zjistili, kdy přesně přijde a jak to bude s jeho druhým příchodem. Jde o to, abychom byli připravení, abychom nežili v temnotě, ve lži, v nepravosti, ale ve světle, v pravdě, v lásce, což je možné jenom tehdy, když naše víra bude cele spočívat na oběti Pána Ježíše Krista a naše naděje bude ukotvená v nebesích, kde Pán Ježíš sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího. Odkud také přijde – jak říká staré vyznání víry – aby soudil živé i mrtvé. A o tom je náš dnešní text. Pavel už o tom psal v první kapitole svého dopisu a teď to opakuje – mluvil o pronásledování, které přichází na křesťany a o tom, že je předzvěstí spravedlivého Božího soudu (2Te 1,5). A dále:

• A je spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná záhuba ‚daleko od Pána a slávy jeho moci‘, až v onen den přijde, aby byl oslaven svým lidem a veleben těmi, kdo uvěřili. (2Te 1,6–10). 

Náš dnešní text mluví o Božím soudu a já jsem ho opět rozdělil přesně podle toho, jak to máme v našem textu. 

I. Tak budou odsouzeni všichni

Bůh posílá mocný klam (v. 11), aby lidé věřili lži a aby byli odsouzeni všichni, kteří neuvěřili pravdě. Znovu je tady nějaký důsledek. Zdá se, že překladatelé ekumenické Bible to chtěli trochu zjemnit, aby to nevypadalo tak hrozně. Možná nám pomůže, když si uvědomíme, že Ekumenický překlad vznikl jako takový pomůcka ke Kralickému překladu. Překladatelé neměli ambici vytvořit nový překlad, který by nahradil ten starý, Kralický, ale chtěli dát lidem pomůcku ke studiu Písma, která jim pomůže lépe rozumět Kralické Bibli. A v Kralické Bibli čteme ta slova: „Aby odsouzeni byli všichni, kteříž neuvěřili pravdě.“ Bůh posílá moc klamu, tak budou odsouzeni všichni, kteří neuvěřili pravdě. To jsou velmi silná slova, u nichž se musíme zastavit, protože mnoha křesťanům působí tato myšlenka problémy. Je to problém s Božím soudem. 

Myslím, že jádro tohoto problému tkví v nepochopení dvou zásadních skutečností: přirozenosti Boží a přirozenosti lidské. Je to neporozumění tomu, že je tady svatý Bůh, jehož oči jsou tak čisté, že se nemůže dívat na zlo (Ab 1,13). A na druhé straně je člověk, který je naprosto zkažený. Ona naprostá zkaženost, o níž Písmo mluví, neznamená zkaženost v dosahu, neboli v kvantitě – o tom jsem mluvil na začátku, ale znamená plnost zkaženosti v rozsahu, tedy v tom smyslu, že se to týká všech oblastí lidského života, lidské bytosti. Kdybychom si představili člověka jako hrozen vína, každá kulička bude špatná, každá bude mít nějakou vadu a všechny budou mít dispozici k tomu, aby se rychle zkazily. Ten hrozen nebude shnilý, přesto bude celý zkažený a dobrý vinař ho nepoužije ani na výrobu moštu ani na výrobu vína. V této kondici přichází do světa každý člověk. Rodíme se jako hříšníci. Nestáváme se hříšníky kvůli tomu, že hřešíme, ale hřešíme proto, že jsme hříšníci. 

Toto je také zásadní a mohli bychom říci i jediný důvod našeho odsouzení. Proto může Boží slovo jednoznačně říci, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Ř 3,23). Co je tím hříchem, kvůli němuž budou všichni odsouzeni? Pán Ježíš Kristus na to odpovídá velmi jednoduše, když se svými učedníky v horní místnosti (v Ovčím hájku 40 :D) mluví o tom, že místo něj přijde jiný Utěšitel, Duch svatý. Co o něm říká? 

• On … ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří. (J 16,8–9)

To neznamená, že jiné věci nejsou hříchem – jsou! Ale tohle je podstata hříchu, nevěra v Krista. Z toho vyplývá všechno ostatní. A také kvůli tomu všemu ostatnímu budou lidé souzeni – Boží slovo jasně říká, že lidé souzeni podle svých skutků. Ale ten hlavní důvod jejich odsouzení jej jejich nevěra. Všechno ostatní bude přidáno k nevěře. A někde možná budou nějaké polehčující okolnosti. Ale ne v otázce nevěry. Pán Ježíš říká, že každý, kdo v něho nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil v jednorozeného Syna Božího (J 3,18). Tohle je velmi důležité, a musíme to mít na paměti, když mluvíme s lidmi o Bohu a chceme jim říci evangelium. Naším úkolem není moralizovat, ukazovat na ty jednotlivé důsledky hříchu („ty děláš špatně tohle a tohle“), ale vést lidi ke Kristu a vést je k pochopení, že toto je základ – budou odsouzeni kvůli tomu, že nevěří v Krista. A z druhé strany, jenom víra v Krista jim může pomoci, nikoliv to, že přestanou dělat špatné věci, že přestanou krást, lhát, smilnit, závidět … To jim nepomůže dostat se do Božího království. Tam vede jenom víra v Pána Ježíše Krista, která přináší nové narození a spolu s ním také proměnu života, tedy to, že člověk přestane krást, lhát, smilnit, závidět … 

A náš text říká, že Božího soudu nebude vyňat nikdo z těch, kdo nevěří. Všichni budou odsouzeni. Nikdo neunikne Božímu soudu. Bůh je spravedlivý. Bůh nemůže dovolit, že by někdo unikl Božímu soudu. Nebude ani jeden takový. Protože Bůh je naprosto spravedlivý. Boží spravedlnost je v mnoha ohledech strašlivá vlastnost. Je to dokonalá spravedlnost, což by nám mělo nahánět hrůzu a působit husí kůži. Ale z druhé strany, pokud víme, komu jsme uvěřili, můžeme se na Boží spravedlnost zcela spolehnout. Bůh vylil svůj hněv na svého Syna, abychom my, kteří v něj věříme, nebyli souzeni. Boží slovo říká, že „žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný“ (J 3,16). Takže na jedné straně jsou všichni, kteří neuvěřili pravdě, neuvěřili v Pána Ježíše Krista, který je Pravdou (milost a pravda se stala skrze Ježíše – J 1,17), a na druhé straně je žádný, kdo v něho věří. Poslouchejte, co Pán Ježíš řekl zástupům, které nasytil: 

• Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. (J 6,37–39)

Pán Ježíš by selhal jako Mesiáš, kdyby někoho ztratil. Ale on nikdy neselže a nikoho neztratí. A úplně stejně budou odsouzeni všichni – nebude nikdo, kdo by unikl přicházejícímu Božímu soudu. Bůh je spravedlivý. A svěřil svůj soud do rukou svého Syna, který bude soudit živé i mrtvé. A bude je soudit naprosto spravedlivě. Všichni budou odsouzeni. To je učení Božího slova, s nímž se potřebujeme všichni smířit. 

II. Kdo neuvěřili pravdě

Bůh na ně poslal mocný klam, aby byli odsouzeni všichni ti, kdo neuvěřili pravdě. Znovu se tady dostáváme k té otázce pravdy. Minule jsme viděli, jak je pravda životně důležitá pro naše každodenní chození s Bohem. Potřebujeme znát pravdu o Bohu, o jeho Synu, potřebujeme pravdu Božího slova a z něj poznáváme také pravdu o sobě a o tom, jak máme žít k Boží slávě. Moji milí, znovuzrodili jsme se Slovem pravdy (Jk 1,18), když jsme poznali pravdu evangelia a uvěřili mu, byli jsme zapečetěni Duchem svatým (Ef 1,13). S touto pečetí jsme přjali Ducha pravdy, který v nás přebývá (J 16,13) a je také Duchem synovství, takže dosvědčuje našemu duchu, že jsme Božími dětmi (Ř 8,15). Tento Duch nás skrze víru v Pána Ježíše Krista posvěcuje pravdou, která je v Božím slově (J 17,17). Už před třemi tisíci lety žalmista vyznal, že to hlavní v Božím slově je pravda (Ž 119,160). Celý život Božího dítěte je neodlučitelně spojený s pravdou. Proto se musíme vyvarovat lži. 

Ovšem život těch, kteří nejsou Božími dětmi, je zase nerozlučně spojený se lží. Žijí v její temnotě, utápí se v jejích kličkách, protože nikdo – dokonce ani otec lži, ďábel – není schopen konzistentně, tedy „pravdivě“ lhát. Staré české přísloví říká, že lež má krátké nohy. Tím chce říct, že nedojde daleko. Rychle přijde chvíle, kdy je lež odhalená jako lež. Nikdo není schopen žít dlouhodobě ve lži.

A kromě toho náš text říká, že Bůh na takové lidi posílá mocný klam, aby neuvěřili pravdě, a byli kvůli tomu odsouzeni. Bůh je nesvádí, ale jenom je krmí tím, co chtějí slyšet.  Pavel o tom píše Timoteovi a povzbuzuje ho, aby se nestyděl za evangelium a aby směle hlásal Boží slovo, slovo pravdy. 

• Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2Tm 4,3–4)

Ta doba trvá od prvního století až dodnes. A možná bychom dokonce mohli říct, že dnes zakoušíme vrcholný rozkvět takových věcí – lidé skutečně nechtějí slyšet pravdu. Je to znak převrácenosti, znak hlouposti. Tato hloupost má jen malou souvislost se vzděláním. Písmo říká, že hlupák je ten, kdo popírá Boha (Ž 14,1 – „Bloud si v srdci říká, Bůh tu není“). Dokonce to ani nemusí říkat nahlas. Zase tady mimochodem můžeme vidět onu podstatu hříchu, o níž jsme mluvili před chvílí, že hřích je v tom, že nevěří v Boha, nevěří v Krista. Proto budou tito lidé odsouzeni. Neuvěřili pravdě. Neuvěřili Kristu, což znamená, že neuvěřili pravdě. Proto jim Bůh poslal mocný blud – nikoliv proto, aby je svedl, protože oni nechtějí věřit pravdě – ale proto, aby se ukázalo, jak moc jsou zaslepení, jak hluboko vězí v bažině lži a bludu. Ačkoliv ta lež bude bít do očí, oni jí budou věřit a budou odmítat pravdu. 

Pavel psal o tom, že tato nepravost již působí – od prvního století jsou tady lidé, kteří odvracejí sluch od pravdy a přiklánějí se k bájím, jsou tady lidé, kteří nevěří v pravdu, jsou tady lidé, kteří nacházejí zalíbení v nepravost – k tomu se ještě za okamžik dostaneme. Nyní ještě zůstaňme u odmítání pravdy. 

Dnes je mnohem jednodušší svést celé masy lidí, než tomu bylo dříve. V devatenáctém století vyšla kniha Charlese Darwina „O původu druhů“. Byla to lživá kniha, která chtěla vysvětlit svět bez toho, aby k tomu byl potřeba Bůh. Byla to falešná kniha – Darwin se mýlil takřka ve všem, co napsal. Možná kromě toho, že napsal, že pokud se nenajdou fosilní doklady evoluce, bude to důkazem, že jeho teorie je mylná. Nenašly se. Žádné zkamenělé mezičlánky nemáme. Jeho teorie je mylná. Ale chtěl jsem říct, že to trvalo desítky let, než se jeho teorie rozšířila. Dnes je to mnohem jednodušší. CNN je celosvětový zpravodajský kanál, který zasahuje skoro 350 miliónů domácností po celém světě, a to v podstatě v jediném okamžiku. To je zhruba nějakých 15 % všech obyvatel celé země. Stačí vypustit jedinou lež, a každý šestý člověk jí bude vystaven a dost možná také otráven. Tady jsem zmínil lež evoluce, která je kromě velmi vzácných křesťanských kanálů šířena úplně všude. A to je jenom jedna lež. Těch lží je mnohem více a lidé je rádi poslouchají. Dokonce i ti, kdo se hlásí ke Kristu. 

A tohle je místo, kde bychom měli určitě zpozornět. Může opravdový křesťan podlehnout lži? Může žít ve lži? Může v ní zůstávat? Může být neschopen ji rozpoznat? Ano, náš stav je tak zoufalý, že všechno toto je možné. Opravdový křesťan nebude finálně odloučen od pravdy, přesto může žít v nejedné lži. Jsme na tom opravdu tak špatně, že jsme schopní uvěřit lži a zůstávat v ní a nevidět to. Náš život je tak zoufalý, že se můžeme stát těmi, kteří sice mají dobrý základ, Krista, ale staví na něm ze špatného materiálu, ze dřeva, slámy a trávy. A takové dílo jednoho dne úplně shoří (1K 3,11–15). A chtěl bych vás ujistit, že každý z nás, kteří vyznáváme Krista, budeme mít nějaké své stavbičky nebo dokonce stavby, které shoří. My se samozřejmě chlubíme těmi svými stavbami a vydáváme slámu za zlato – obojí je přece žluté – ale nechceme se moc starat o to, zda se o doopravdy o zlato jedná. 

Milí svatí, nenechte se ukolébat ke spánku lží. Zkoumejte, zda stavíte na Pánu Ježíši Kristu, zda vaše dílo obstojí ve světle věčnosti, zda může být podrobeno plamenu ohně Božího soudu a obstojí, protože je postavené na Kristu samotném a z jeho moci a k jeho slávě. To je výzva našeho textu. 

III. ... ale nalezli zalíbení v nepravosti

Ti, kteří budou odsouzeni, nejsou jen těmi, kteří uvěřili lži, ale především těmi, kteří nalezli zalíbení v nepravosti. Každý, kdo staví na lži, kdo nemiluje pravdu, je člověkem, který má zalíbení v nepravosti. My všichni jsme takoví byli. Přišli jsme do tohoto světa jako ti, kdo milují nepravost, resp. nespravedlnost, což je podle mě mnohem lepší překlad slova, které zde je. I když ve výsledku je to skoro jedno, protože každá nepravost je nespravedlností. 

Boží slovo říká, že než jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, byli jsme služebníky, doslova otroky nespravedlnosti. Ř 6 mluví o tom, že jsme byli služebníky nespravedlnosti, otročili jsme jí, a jako její otroci jsme nemohli dělat nic jiného. Otrok nemá na výběr. Musí dělat to, co mu přikazuje jeho Pán. A my jsme byli otroky hříchu, otroky nespravedlnosti. V naší kapacitě nebylo možné, abychom si vybrali spravedlnost, abychom si vybrali život bez hříchu. Jak napsal Augustin – nemohli jsme nehřešit. Adam mohl zhřešit a zhřešil. Po jeho pádu už člověk nemohl nehřešit. Stal se otrokem hříchu. My všichni jsme takoví byli. Žili jsme pod mocí svých vášní, pod vládou toho zlého, ďábla.

Ale když jsme poznali Pána Ježíše Krista, došlo k obratu, který změnil úplně všechno. Byli jsme přeneseni ze tmy do světla (Ko 1,13). Z otroctví hříchu jsme byli vysvobozeni mocí Kristova evangelia, jeho křížem a stali jsme se otroky spravedlnosti (Ř 6,18). Nyní sloužíme Bohu, právu, pravdě a také Boží spravedlnosti. Dříve jsme nemohli hřešit, nyní můžeme nehřešit. Adam mohl zhřešit a stalo se to. Po pádu člověk nemohl nehřešit, musel hřešit. Když je člověk vykoupen Kristem, tak už nemusí hřešit – dostal moc překonávat hřích. Byl zapečetěn Duchem svatým a je jím naplňován. A těší se na chvíli, kdy bude dokonale proměněn a už nebude moci zhřešit. Až nám Bůh dá nová těla, budeme podobní Pánu Ježíši Kristu a v naší kapacitě už nebude možnost zhřešit. Tohle je smrtelná rána pro všechny, kteří obhajují svobodnou vůli člověka – nic takového neexistuje a ten finální stav to jenom dokazuje. Přijde den, kdy se nebudeme moci rozhodnout pro hřích, pro lež, pro nespravedlnost – a to úplně stejně, jako se k něčemu takovému nemůže rozhodnout Bůh. A přece je Bůh tou nejsvobodnější bytostí, jaká existuje. A my budeme mít jednoho dne podíl na jeho svatosti. Nebude možné se rozhodnout pro hřích. A bude to pro nás znamenat dokonalou a naprostou svobodu. Kéž už by tato svoboda vstoupila do našich životů. Zatím jsme vystaveni hříchu a bolestnému rozhodování, zda mu podlehneme či nikoliv. To je naše každodenní realita. To je to, zakoušejí Boží děti. Tělo směřuje proti Duchu a Duch proti tělu (Ga 5,17). Proto se máme nechat vést Duchem, abychom nepodléhali své tělesnosti. 

Tam, kde tento zápas neprobíhá, tam kde lidé snadno a rádi podléhají své hříšné přirozenosti, tam mluvíme o člověku, který není znovuzrozený, který nepřijal Ducha svatého, který jím nebyl zapečetěn pro den vykoupení. I takový člověk někdy bojuje s hříchem, ale jeho celkové nastavení je jiné – zůstává ve lži a touží po nespravedlnosti. Nemá žádný problém s většinou nepravosti, která se v jeho životě děje. Nemá potřebu znát pravdu a usilovat o pravdu. Spokojí se s tím, jak se prostě věci mají. Je mu to jedno. Slovy knihy Přísloví je lhostejný – a to znamená, že na to doplatí. 

• Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. (Př 1,32) 

Ó, moji milí, kéž bychom nebyli neteční, kež by v našem životě nepřevládala hloupost. Kéž bychom se učili od Pána jeho moudrosti, která je „především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). Ale to znamená, že musíme hledat moudrost tam, kde skutečně je, tedy u Boha, že musíme hledat pravdu takovou, jaká opravdu je, že musíme hledat Pána Ježíše Krista samotného a ne to, co lechtá naše uši. 

V našem textu jsou lidé, kteří našli zalíbení v nespravedlnosti – mají potěšení v bezpráví, ve lži, nehledají pravdu, spravedlnost a právo. Nemají zájem o takové věci. Je jim to jedno. Mají pocit, že jim stačí víra, která je bez skutků. Ale skutečná víra se projevuje právě na skutcích – jako víra Abrahama, který neváhal obětovat Izáka, jako víra nevěstky Rachab, která podle víry také jednala. Jejich skutky byly důkazem jejich ospravedlnění. Víra vždycky přinese své ovoce. Nikdy nezůstane bez ovoce. Vždycky bude plodná. A její plody budou plody pravdy a spravedlnosti. 

Což nás vede k otázkám, které si musíme položit, resp. pokládat celkem pravidelně – na čem stavím? A z čeho stavím? Je moje víra opravdová? Držím se pravdy a odmítám lež? Mám či nemám zalíbení v nespravedlnosti? Toužím z celého srdce po pravdě? Jsem pravdivý v lásce?

Odpovědi na tyto jednoduché otázky ukazují, zda stavíme na Kristu nebo na sobě. Zda hledáme jeho pravdu, nebo se spokojíme se lží tohoto světa. Přesně tam nás vede náš text. Je to o našem srdci – co miluje, po čem touží, v čem nachází zalíbení. A v tomto smyslu jsou jenom dvě možnosti – pravda a lež, spravedlnost a nespravedlnost, láska ke Kristu nebo láska k věcem tohoto světa, k tomu „co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá“ (1J 2,16) – takové věci nejsou z Otce, ale jsou ze světa a svědčí o tom, co milujeme, co nás těší, v čem nacházíme zalíbení. A jestli to jsou věci tohoto světa, potom je musíme odhodit a prosit Boha, aby nám dal nové srdce, aby nám dal lásku k němu samotnému, lásku k Božímu Slovu a k Božímu lidu, lásku k pravdě a ke spravedlnosti a právu. Mnohem více se k tomu dostaneme příště ve třináctém verši. Ale už nyní můžeme vzdávat Bohu chválu, že nás vysvbodil z moci klamu a postavil naše životy na pravdě jeho Syna. Amen.