Strom se pozná po ovoci

Jan Suchý, Praha, 11. prosince 2016

Pokoj vám, milé sestry v Kristu i bratři, tento krátký dopis nás ve svých celkem 15 verších přivádí zpět do situace rané církve na přelomu 1. a 2. století po Kristu.

I. Dopis pro nás

Zatímco první list Janův je směřován církvi, druhý pak kvůli obecnému pronásledování křesťanů jisté paní, ale pravděpodobně personifikované církvi, tak list třetí je adresován přímo osobě - a to "milému Gaiovi", jak čteme v prvním verši listu. Znovu si připomeňme, že vnitřní svědectví jak obsahu, tak formy tohoto dopisu i tradice církve, připisují jeho autorství Janovi.

Nevíme, kdo přesně je adresátem dopisu. Jméno "Gaius" bylo v prvním století v řecky mluvícím světě běžné stejně jako u nás třeba jméno Jiří. Písmo zmiňuje muže tohoto jména několikrát:

1) Gaius z Korintu, kterého pokřtil Pavel (1K 1:14; Ř 16:23) a dle tradice byl biskupem v Tesalonice

• 1K 1:14 Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia;
• Ř 16:23 Pozdravuje vás Gaius, který svůj dům otevřel mně i veškeré církvi.

2) Gaius z Makedonie, jeden z Pavlových společníků, kterého v Efezu dav vláčel do divadla, aby je lynčoval

• Sk 19:29 Pobouření se rozšířilo na celé město. Lidé se hromadně hnali do divadla a vlekli s sebou Makedonce Gaia a Aristarcha, Pavlovy průvodce na cestách.

3) Gaius z Derbe, který s Pavlem cestoval do Makedonie

• Sk 20:4 Doprovázel ho Sopatros, Pyrrhův syn z Beroje, Aristarchos a Sekundus z Tesaloniky, Gaius a Timoteus z Derbe a Tychikos a Trofimos z Asie.

Dle tradice ustanovil apoštol Jan právě tohoto Gaia z Derbe prvním biskupem v Pergamu, jedné z církví v Malé Asii, kam právě směřovaly Janovy dopisy. Tak se zde nabízí spojení mezi službou apoštola Pavla a té Janovy.

Je-li tento Gaius totožný s Gaiem, adresátem 3. Janova listu však s jistotou nevíme. Ale jistě to ani nevadí, protože Duch svatý nás dnes učí principům, které jsou nadčasové a ne platné jen pro vedoucího církve některého ze sborů v malé Asii na přelomu 1. a 2. století.

Znovu a znovu nalézáme v listech NZ výzvu, abychom čerpali z Písma porozumění Boží vůli pro náš život. Tak apoštol Pavel vyzýval Timotea, vlastního syna ve víře, aby v církvi, ve které Timoteus sloužil, předčítal Boží slovo, kázal Boží slovo a vyučoval Boží slovo. Tak bude sloužit nejen sobě, ale i posluchačům ke spasení - to je k životu, který začíná již zde, když člověk díky Boží milosti pozná svou hříšnost a bídu před svatým Bohem, svou neschopnost jej potěšit a sám sebe zachránit od přicházejícího spravedlivého soudu. Ve světle Božího slova poznáváme, kdo opravdu jsme. A není to nic krásného. Vzbouření, soběstřední, neochotní se podřídit. Špinaví ne na oblečení, ale uvnitř, v srdci, duchovně mrtví, neschopni žádné lásky k Tomu, který nás učinil. Duchovní mrtvoly potřebují vzkříšení, jinak zůstanou v hrobě. Potřebují nový život.

Nový život začíná v momentě, když je člověk v koncích se svou vlastní spravedlností a prosí Toho, který je Svatý, Pán Pánů a Král králů, Hospodin, Stvořitel a Soudce, Otec věčnosti, Láska, prosí ho o odpuštění.

Bůh dává bez výčitek každému, kdo ho prosí. Nikoho nevyžene ven, ale nejen, že hříchy odpouští, ale dokonce všechnu naši vinu uvalil na svého vlastního Syna. Jeho odpuštění znamená, že už po nás nepožaduje, abychom spravedlivě pykali za svoje viny ve věčném odsouzení za vzpouru proti věčnému Bohu, ale dělá něco, co bychom nečekali. Náš trest vložil na Ježíše Krista. On spravedlivý, bez hříchu umírá místo nás. Je ukřižován na Golgotě a dán do hrobu.

Ale smrt jej nemohla udržet ve své moci, Spravedlivého a Svatého Ježíše Krista.  A tak třetího dne vstává z hrobu. Je vzkříšený! Žije! A dokonce ze svého života život rozdává. Každý, kdo vírou přijímá, že Ježíš zaplatil dostatečně za jeho hříchy, je vzkříšen spolu s ním. Bůh mu odpouští a dává nový život. Dává člověku dokonce místo kamenného srdce nové, masité, které chce těšit Boha celým svým smýšlením a jednáním. Z otroků hříchu činí svoje děti. Takový je náš Bůh a Spasitel.

Ó jak sladká píseň pro ztrápenou duši. Znáte ho? Je tohle ta nejsladší píseň pro vaši duši? Ó, kéž je to i vaše radost!

Z takového srdce vychází láska, kterou nalézáme ve 3. Janově listě. To, co miluje náš Otec v nebesích, nyní milují i jeho děti. Otec miluje církev, protože Jeho Syn ji vykoupil svou vlastní krví. Je mu vzácnou, protože není lacinou záležitostí. Hodnota církve nezáleží na penězích, kolik jich má nebo naopak nemá, její hodnota se neodvíjí od míry moci, kterou uplatňuje nad lidmi, hodnota církve se neodvíjí od jejích schopností měnit svět. Hodnota církve totiž neleží v ní samotné. Hodnotu ji dává cena, za kterou byla církev vykoupena z věčné smrti. A tou cenou byla smrt Božího Syna. Jen On, sám svatý Bůh určuje cenu církve. A ta cena, která byla na Golgotě zaplacena, je nejvyšší cenou, která kdy mohla být požadována a zaplacena. Bůh se stal člověkem, aby na vlastním těle nesl náš hřích.

• Fp 2:6-11 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.  Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Ježíš Kristus dává hodnotu církvi: lidem, kteří skrze víru v Krista Ježíše Bůh učinil svými dětmi a nyní je připravuje k věčné slávě. A to jsme my - a proto je 3. list Janův tak sladký našim uším: ačkoliv napsaný před téměř 2 tisíci lety, je určený také nám - dnes, abychom slyšeli, co má Pán pro nás připraveno, abychom Ho oslavovali svým způsobem života.

II. Gaiův příklad věrnosti

Jak může být Kristus vyvýšen, oslaven a uctíván v našich životech, v životě našeho sboru? Pojďme prozkoumat 3. Janův list. První, co se dozvídáme jako odpověď na naši otázku, je: Kristus bude oslaven v našich životech,

1) když budeme jednat věrně, jako Gaius (1-4)

Apoštol Jan uvádí svůj dopis pozdravem:

• 3Ja 2 Modlím se za tebe, milovaný, aby se ti ve všem dobře dařilo a abys byl zdráv – tak jako se dobře daří tvé duši.

Apoštol Jan píše křesťanu, milému Gaiovi, do některého z okolních sborů, se kterými má jeho vlastní sbor úzký kontakt.

Vypadá to, že se Jan zvlášť prosí Boha za úspěch ve všem, co Gaius dělá a za jeho zdraví. Jistě je dobré se modlit za všechno v našem životě - jak za to, co děláme, abychom to dělali k Boží slávě a přinášelo to užitek lidem, tak za naše těla - tedy za to, abychom byli zdraví.

Nemůžeme však z tohoto pozdravu odvozovat více, než opravdu vyjadřuje. Ve své době totiž šlo o zcela běžný pozdrav, kterým se lidé zdravili: něco jako naše „Přeji ti, aby se ti dobře vedlo“, nebo krátké "Nazdar!"

Milovaný, především si přeji, abys ve všem prospíval a byl zdráv, tak jako prospívá tvá duše. Tak zní jeden z českých překladů.

Gaius využíval požehnání, které mu Bůh dal, ze svého majetku se štědře staral o jiné křesťany. Proto mu Jan přeje, aby toto požehnání dále užíval k pohostinnosti a pomoci.

Křesťanský život však není závislý na hmotném dostatku ani na pevném zdraví. Starý zákon ukazoval často na těchto věcech míru Božího požehnání: když se ti dobře dařilo v pozemských statcích, bylo to znakem Božího požehnání. Vzpomeňte na Abrahamova služebníka, když šel hledat ženu pro Izáka.  Takto služebník svědčil o Abrahamovi, když mluvil k Lábanovi:

• Gn 24:35 Hospodin mému pánu velmi požehnal, takže je zámožný. Dal mu brav a skot, stříbro a zlato, otroky a otrokyně, velbloudy a osly.

Bohatství bylo znakem požehnání. A zdraví bylo důsledkem poslušnosti Bohu:

• Ex 15:26 Řekl: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.“

Jistě je třeba se starat o zdraví, protože Bůh stvořil člověka nejen jako duši, ale i jako tělo. Neznamená to, že by nyní když se člověk znovu narodil z Ducha svatého, záleželo jen na duchovním životě. Stále žijeme v těle. Bůh nám dal oboje – tělo i duši a tak se o oboje musíme starat, aby se jim dobře dařilo: tělu i vnitřnímu člověku.

Podobné je to i materiálním bohatstvím. Byla nám svěřena péče o stvoření a tak vše, co děláme, máme dělat dobře – to znamená i dobře se starat o to, co nám Bůh svěřil tady na zemi, aby to prospívalo. To vše jsou však jen obrazy a stíny duchovních skutečností.

• Kol 2:17 To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.

Skutečné bohatství, skutečné zdraví, z nichž ani jedno nepomine s koncem našeho pozemského života, ale naopak bude daleko slavněji ještě rozmnoženo, obdržíme, až se setkáme s Kristem a až vše stvoří nové (Zj 21:5). Tím pokladem je Kristus.

V době, ve které žijeme, v době Nové smlouvy není tím, na čem nejvíce záleží, zda jsme chudí nebo bohatí, nemocní nebo zdraví, ale na tom, zda jsme obmyti Kristovou krví, zda jsme nová stvoření v Kristu Ježíši, záleží na tom, zda žijeme z víry. Protože jedině:

• Ř 5:1-5 Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Jan Gaiovi přeje, aby se mu ve všem dařilo dobře, stejně jako se daří jeho duši (v. 2). A proč se daří jeho duši dobře? Protože žije v Pravdě. Jde o stejnou Pravdu, o které jsme mluvili ve 2. listě Janově a tou pravdou není nikdo jiný, než Ježíš Kristus.

Nádhernou podstatou křesťanství je, že je pravdivé od počátku do konce. Ať popisuje historii lidí, počátek stvoření i smysl a účel všeho stvořeného, ať popisuje realitu současného světa a stavu člověka, ať přináší řešení lidskému trápení nebo mluví o budoucnosti, vždy a znovu se můžeme přesvědčovat, že mluví pravdu.

Moderní psychologie se snaží popisovat trápení duše a najít řešení, ale jen Boží slovo jde až ke kořenu problému lidské duše: tím je hřích proti Bohu. Proto také ukazuje na lék, který je 100% účinný a který žádná lékařská věda nemá a mít ani nemůže.

Jiná náboženství přináší v lepším případě lidské konstrukce, odpovídající na otázky smyslu života i jeho způsobu. Nikdy ale neobstojí v testech pravdivosti. Na nejvyšší potřebu člověka a jeho duše však odpověď dát neumí: jak nalézt odpočinutí pro svou duši i tělo?

2) jak tedy jednal Gaius?

Využil to, co od Boha dostal ke službě církvi. Pán Bůh mu dal materiální dostatek. A Gaius otevřel nejen svoje srdce, ale i dveře svého domova pro jiné křesťany, kteří byli evangelisty, cestovali od místa k místu a šířili dobrou zprávu o Kristu.

• 3J 7 … neboť pro jméno Kristovo se vydali na cesty a od pohanů nic nepřijímají.

Byli tu lidé, kteří opustili své domovy, vydali se na cesty, aniž by věděli, budou-li mít kde večer spát a druhý den co jíst. Byli to lidé, kteří se nevydali jen na nějaký zajímavý výlet, podívat se, jak žijí lidé jinde a jak to jinde vypadá. To, co dělali, byla práce (v. 8), a to práce pro Pravdu. Byla to práce pro Krista.

V této službě jednal Gaius věrně (v. 5). To znamená, že jednal z víry. To slovo "věrný" tu spojuje Gaiovu pravdu a lásku tak, že sloužil jiným, protože jeho křesťanství, jeho víra, byla opravdová. A tito cestující služebníci evangelia se dostali až k Janovi, protože vydávali o Gaiovi dobré svědectví.

To vše Gaia něco stálo: otevřel jim svůj domov a to vždy znamená změnu v chodu domácnosti. Všichni, kdo v té domácnosti žili, byli návštěvníky ovlivněni.

Někdy jsme zajeti ve svých kolejích každodenního života, a když přijde příležitost otevřít svůj dům pro jiné, zápasíme se svou pohodlností.

Ale podívejte se, jaké přináší taková příležitost požehnání! Ti, co nesou evangelium, budou ve vaší rodině povzbuzením, když budou vyprávět, co Bůh dělá v jejich životě a službě, co Bůh dělá s životy jiných lidí, kteří se obracejí od prázdného způsobu života k Tomu, který sám je život. Uvidíte více z Božího jednání v tomto světě, budete potěšení Božím jednáním ve světě, který po lidsku nemá mnoho naděje.

• Iz 52:7 Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“

Gaius podporoval misionáře, kteří přišli do jeho kraje. Poskytl jim ubytování, zaopatřil je praktickými věcmi - jídlem. A nyní mají jít tito misionáři dál. Jan jej vyzývá, aby je vybavil také na další cestu.

Vskutku vyplývají z pohostinnosti vůči církvi dalekosáhlá požehnání. Poslouchejte, co říká Pán Ježíš o dni soudu:

• Mt 25:31-40  Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král jim odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘

Slouží tak samotnému Kristu!

Není každý z nás misionářem. Ale všichni můžeme mít, stejně jako Gaius, podíl na službě misionářů evangelia Ježíše Krista: budeme mít podíl na práci pro Pravdu tím, že budeme podporovat misionáře v jejich službě.

To vyžaduje určité rozlišování. Ne každý, kdo do církve přichází a učí o Kristu, je zvěstovatel spásy. Pamatujte na ty, o kterých Jan mluvil ve svém 2. listě a varoval církev:

• 2J 7-8 Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist. Mějte se na pozoru!

Když však podporujeme misionáře, kteří káží Krista Božího slova, budeme mít podíl na jejich službě! Srdce křesťana nemůže zůstat chladné ve věci šíření evangelia. Podívejte se na apoštola Pavla. Sám zažíval jednu těžkost v životě za druhou a navzdory tomu všemu měl starost o církve:

• 2K 11:26-28 Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve.

Do takového srdce potřebujeme dorůstat!

Nebo snad máme nechat nevěřící, aby podporovali šíření evangelia? Jak by mohli?

•  2K 6:14 Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou?

A tak misionáři, kteří nalezli otevřený dům a pohostinnost Gaiovu a nepřijímali nic od pohanů. Dobře rozuměli tomu, že zvěst, kterou přinášejí, je zvěstí pocházející od Boha. To On je vyslal na cesty, to On se o ně bude starat, vždyť je to dobrý Otec v nebesích, který dává dobré dary těm, kdo ho prosí.

Není to problém jenom dnešní církve, že dělá kompromisy se světem. Nepřátelé evangelia skrze peníze svádí Boží církev ke kompromisu a zatemnění svědectví o Kristu. Drtivá většina českých denominací bere peníze od nevěřících - od státu. A podívejte, jaký to má dopad!

Sbory jsou naplněny lidmi, kteří nejsou ochotni podporovat své kazatele.  Podporovat ty, kteří mají církev vyučovat Boží slovo, není otázka, jestli mám velký nebo malý příjem. Je to otázka srdce.

Církve, které přijímají peníze od státu, jsou součástí ekumenického hnutí, ve kterém hraje prim katolické zvěstování spasení z dobrých skutků. Víte kolik lidí je zachráněno pro věčnost skrze takové zvěstování falešné naděje? Ani jeden. A víte kolik lidí je pro věčnost odsouzeno do pekla skrze zvěstování takové falešné naděje. Všichni! Protože jedině:

• Efezským 2:8-9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Ten, kdo se narodil z Boha, dostal nové srdce. Takové srdce touží těšit Boha ve všem, co člověk dělá, jak přemýšlí, po čem touží, co říká, čím se živí, jak využívá svůj čas. Není to něco, co musí dělat, protože by mu to někdo nařizoval. Takové srdce jedná z lásky, jako odpověď na Lásku, kterou Bůh sám do tohoto nového srdce vylil:

• Římanům 5:5 ... Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Tam, kde se zvěstuje evangelium, tam je křesťanova radost. Proto je Gaius tak štědře podporoval. Jeho štědrost je důkazem nového stvoření, které z něj Bůh udělal!

Zastav se, křesťane, a promysli svůj křesťanský život! Pro co žiješ? Aby měl co jíst a kde bydlet? Dobře, Bůh ví, že to potřebujeme a tak se o nás stará. Jak? Někdo chodí do práce a tak živí svou rodinu a sebe. Jiný je už v důchodu a tak je živ z důchodu. Celý život pracoval a nyní dostává solidárně na základní potřeby života. To je v pořádku. To je vše v konci konců Boží péče.

A pro co žijeme dále? Je to v tom naším cílem Kristus nebo já a moje potěšení, ve kterém Kristova věc nemá příliš místa? Křesťane, život je krátký, nenaplňuj ho věcmi tohoto světa, které brzy pominou! Střádej si poklady pro nebeské království, ne pro to pozemské!

Gaius nám je tedy vzorem v křesťanově běhu víry tímto světem: naplňuj svůj život Kristem.

Tak může být Kristus vyvýšen, oslaven a uctíván v našich životech, v životě našeho sboru. Na cestě následování však stojí i Janovo varování. V církvi byli, jsou a budou lidé s jinými ambicemi:

III. DIOTREFÉS – OSOBNÍ AMBICE

Ale v církvi není vše ideální. I ve sboru, kam Gaius patří, je někdo, kdo svým jednáním popírá Krista.

Diotrefés je člověk, který chce být v církvi první, tedy nejdůležitější vedoucí.

Touha vést druhé není sama o sobě hříšnou. Dokonce je popsána jako krásný úkol:

• 1Tm 3:1 Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu.

Tím, co rozhoduje o směřování našich tužeb, je cíl, za kterým běžíme. Buď je to Kristus, nebo cokoliv jiného... Tragédií je, když se lidské soběstředné touhy stanou motorem jednání člověka, místo, aby takové hříšné touhy člověk umrtvoval mocí Ducha svatého.

• Římanům 8:6-8 Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.

Touhy i jednání služebníka, který chce oslavit svého Pána, Ježíše, vypadá jinak:

• Mt 20:25-28 Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;  a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Ježíš se stal služebníkem, abychom skrze Jeho příklad rostli do Jeho podoby. Člověk sám sebe vyvýšit nemůže, ale skrze věrnou službu Bohu a lidem ho sám Bůh odmění, jak dosvědčuje apoštol Petr:

• 1Pt 5:2-4 Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.

Diotrefés zřejmě neučil heretické učení, falešné doktríny. To by na to apoštol Jan jistě reagoval. Jeho jednání však nesvědčilo o ovoci proměněného srdce. Jan zmiňuje čtyři oblasti, ve kterých Diotrefés hřeší:

•    Odmítal autoritu apoštola Jana.

•    Místo toho šířil pomluvy.

•    Nestaral se o misionáře evangelia Kristova.

•    Vylučuje ze sboru ty, kteří naopak o ně pečují.

Každé vyvyšování sama sebe v církvi začíná s odmítáním biblické autority. To, co říká Bůh skrze apoštoly a proroky se z nějakého důvodu dostane na druhou kolej. A na té první je lidská moudrost. Tam, kde začne eroze základů, začne se bortit celá stavba. Diotrefés odmítl Božího posla Jana a skončil ve špatném jednání vůči sboru i Bohu samotnému. Kéž Bůh dává milost k pokání tam, kde se začne oslavovat člověk, místo aby byl oslaven Bůh.

Existuje však ochrana proti takovému vypínání se člověka ve sboru. Je jí pluralita starších. To slovo znamená, že je ve sboru více starších. Boží slovo nám nikde nezaslibuje přesný počet starších. Ale ujišťuje nás, že je to Bůh, kdo povolává muže, aby vedli místní sbor. A tak tu jsou dvě zodpovědnosti:

1)   Zodpovědnost bratrů chopit se služby staršího, jestliže jej Bůh k tomu povolává

2)   Zodpovědnost sboru hledat a rozpoznávat, zda některý z bratrů je povoláván ke službě staršího.

Jak taková kvalifikace pro staršího vypadá, nám Boží slovo v souhrnu předkládá v Pavlově 1. listě Timoteovi, 3. kapitola.

Neméně důležitou zodpovědností celého sboru je budovat další muže k tomu, aby staršími mohli být. To se děje nejen skrze vyučování, aby takový muž byl schopný učit zdravé učení, vést církev a starat se o ni, bránit ji před falešnými učiteli, ale také skrze vzájemnou službu.

Hledejme jako sbor, zda mezi námi Bůh nepovolává bratry, aby se starali o církev jako starší sboru. Hleďte na ty, kteří už slouží, povzbuzujme další ke službě. Všichni společně se pak modleme k Pánu, aby povolával nové starší mezi námi. Tak bude sbor zdravě růst do Krista.

IV. DEMÉTRIOVO DOBRÉ SVĚDECTVÍ

Špatných příkladů se křesťané musí stranit. Bůh nám však dává i ty dobré. A tím, kdo je vzorem v dobrém jednání je poslední postava 3. listu Janova: Demétrios. Jan jej chválí před Gáiem, jako by ho tento bratr neznal. Je možné, že on byl doručovatelem listu. Tři o něm vydávají dobré svědectví:

•    všichni - zřejmě křesťané v Janově okolí,

•    sama pravda - tedy zjevně jeho způsob života ve věrném následování Krista a

•    apoštol Jan nakonec.

Takových lidí si važ a je následuj ve věrnosti a vytrvalosti.

S Demetriem jsme se v Písmu setkali již ve Skutcích 19. Byl to zlatník, který vyráběl stříbrné napodobeniny chrámu modly Artemis. Když byl jeho obchod ohrožen, protože lidé se začali od model obracet k živému Bohu, stál u srocení davu, který chtěl lynčovat křesťany. Nevíme, zda je to ta samá osoba, i když bychom si přáli, aby byl obrácen a vydal svůj život Pravdě místo lži. Co však víme je, že potřebujeme následovat dobrých a ne špatných příkladů.

Když přemýšlíme o takovém následování dobrých příkladů lidí, kteří žili zbožný život, obracíme se k Pánu Ježíši, díváme se na Pavlův život, nyní sledujeme apoštola Jana. U těch všech i dalších se máme mnoho co učit.

Ale je tu jedna velká věc. Na začátku jsme si dnes kladli otázku:

Jak může být Kristus vyvýšen, oslaven a uctíván v našich životech, v životě našeho sboru?

Janův třetí list nám pomáhá nalézt odpověď. Vidíme, že je to skrze život zaměřený na Krista, naplněný jeho následováním skrze chození v Duchu svatém. To všechno je pravda. Ale Pán Bůh je nanejvýš úctyhodný. On dělá to, co bychom si sami ani nepomysleli: z hříšníků jako jsme my, dělá skrze připodobňování se Kristu další vzory k následování.

Proto se můžeme učit jeden od druhého. Proto může apoštol Pavel říci:

• Filipským 3:17 Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu.

Můžou se bratři a sestry v tomto sboru podívat na tebe a říct si: takhle by měl vypadat i můj životní běh za Kristem. Od toho se musím učit, jak růst?