Povzbuzení a síla ke zbožnému životu

Jaroslav Kernal, Praha 23. února 2025

Pokračujeme v našem studiu druhého listu do Tesaloniky. Dostali jsme se na konec druhé kapitoly a před námi jsou dnes její poslední dva verše. Společně s těmi třemi předchozími tvoří určitý přechod od té vyučující části k části praktické. Ve verších 13 a 14 děkuje Pavel a jeho společníci za vyvolení křesťanů v Tesalonice, za jejich spasení i za jejich posvěcení. V patnáctém verši mluví o tom, co z toho vyplývá pro jejich život, tedy že mají stát pevně a držet se toho, co od něj přijali, doslova od tradice, kterou přijali slovem nebo dopisem. Na biblické jsem viděl, že někteří z vás si kladli otázku, proč jsem použil to slovo tradice, když ho žádný z českých překladů nepoužívá. Snažil jsem se to vysvětlit a ještě se k tomu dostaneme v šestém verši třetí kapitoly, kde je totéž slovo, ale ještě jsem pro vás připravil přílohu, kterou dnes máte ve svých osnovách, kde jsou vypsané všechny výskyty toho slova v originálním textu a u každého je pět českých překladů a je tam vždy zvýrazněné to slovo, jímž je přeloženo ono slovo paradosis, které se obvykle překládá jako tradice. Máme se tedy pevně držet toho, co jsme přijali a současně to stále podrobovat zkoumání Písma, abychom nezůstali u tradice lidí, ale abychom byli pevně zakotveni v té tradici, kterou nám přináší samotné Boží slovo. 

Dnes máme před sebou další dva verše, které obsahují ujištění od Boha. Takže tu byla vděčnost za vyvolení, povzbuzení k tomu, stát pevně a ujištění od Boha. 

Dneska máme před sebou ujištění, které Pavel se svým společníky dává křesťanům v Tesalonice a spolu s nimi také nám. Je to ujištění o Boží blízkosti, o Boží milosti, o Boží lásce, o Boží dobrotě, o Boží přítomnosti v našich životech, o Boží věrnosti, která nás dovede až do věčnosti, o dobré naději, kterou nám Bůh dává, o Božím vedení, o povzbuzení od Boha, o Boží moci, která v nás působí – a myslím, že kdybychom se zamysleli jen maličko hlouběji, dostali bychom z těch dvou veršů ještě mnoho dalších ujištění než jenom tato, která jsem řekl. Můžete se sami doma nad těmi verši ještě zamyslet a vypsat si, o čem všem nás v nich Bůh ujišťuje. My se z nich podíváme na tři věci – na prvním místě na požehnaného dárce tohoto ujištění, dále na některé dary, jimiž nás ujišťuje a nakonec na požehnané důsledky, jaké to přináší do našich životů. 

I. Požehnaný dárce

V našem textu čteme: „Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec“ – to je ten požehnaný dárce. Máme zase jeden z tzv. trojičních oddílů, v němž nacházíme všechny tři osoby Boží trojice. Ve třináctém je to Bůh, který vyvolil, Duch posvětil, abyste (v. 14) měli účast na slávě Pána Ježíše Krista. V našem dnešním textu je Pán Ježíš Kristus a Bůh Otec, kteří jsou těmi dárci ujištění, které do našich životů skrze Ducha svatého, který nám byl dán a který v nás přebývá. 

Už je to nějakou dobu, kdy jsme mluvili více o osobě a díle Pána Ježíše Krista a kdy jsme se zabývali tím jeho titulem, který se tady opakuje – Pán. Ježíš je Pán. To slovo Pán je vzaté ze Starého zákona, kde se tímto slovem překládá JHVH, tedy tzv. tetragram, to, co v češtině máme přeložené nejčastěji slovem Hospodin. Ježíš je JHVH, on je Pán. A v našem textu je to ještě zdůrazněné dvěma věcmi – jednak slovem sám – sám pak Pán náš Ježíš Kristus a Bůh Otec náš, to je doslovné znění v doslovném slovosledu. Řečtina díky Bohu není tak daleko od češtiny, takže na tomto místě by to mohlo být i takto pro nás srozumitelné. To druhé slovo, které to tam zdůrazňuje je slovo náš – Ježíš je náš Pán. A je to zajímavé, že v šestnáctém verši Pavel používá toto přivlastňovací zájmeno v první osobě množného čísla (náš Pán, náš Otec, nás si zamiloval a nám dal), zatímco v sedmnáctém verši je v druhé osobě množného čísla (vaše srdce a dá vám sílu). Pavel se staví do jednoho společenství spolu s Tesalonickými, pod jednu Pánovu vládu, k jednomu společnému uctívání Bohu, do jedné lásky, která spojuje a obdarovává. Nicméně to, co jsem chtěl zdůraznit, je, že máme jednoho Pána, a je to náš Pán. Je to Pán těch, kteří byli od počátku vyvoleni ke spáse, kteří jsou Pánem milovaní, kteří jsou posvěcení Duchem, kteří již mají a ještě budou mít účast na slávě Pána Ježíše Krista. On je náš JHVH. Přesně jak to vyznal Tomáš v horní místnosti druhou neděli po vzkříšení, když se setkal se vzkříšeným Pánem, který ho vyzval, aby vložil prst do ran po hřebech na jeho rukou a svou do rány po římském kopí v jeho boku: „Můj Pán a můj Bůh“ (J 20,28).

Máme tady jedno z nemnoha míst, kde je Pán Ježíš postaven před Otce. Australský novozákonní učenec a velmi konzervativní komentátor, který už je u Pána, Leon Morris, na tomto místě říká, že toto pořadí ukazuje, jak Pavel smýšlel o Pánu Ježíši Kristu a že nedělá velmi ostré oddělení Boha Otce a Boha Syna, což vyniká o to více, že obě slovesa v šestnáctém verši jsou v jednotném čísle, i když podmět obou sloves je Pán a Bůh, náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec. Je to jedno z mnoha míst, které nám ukazují na jednotu Otce a Syna. Máme jediného Boha, který se nám dává poznat ve třech osobách. 

Konkrétně zde je Boží syn, náš Pán Ježíš Kristus. Ten, který sestoupil ze své slávy a stal se jedním z nás, aby nás vykoupil z našich hříchů, aby nám naše hříchy odpustil a aby nás dovedl do své slávy. Božím záměrem, tedy i záměrem Syna, záměrem vyvolení je, abychom „byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří“ (Ef 1,4), „abychom přijali podobu jeho Syna“ (Ř 8,29), abychom mu byli podobní, „protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1J 3,2). Abychom – jinými slovy, podle 2Te 2,14 – měli účast na slávě Pána Ježíše Krista. Proto přišel, proto za nás zaplatil a tak nás vykoupil. Byli jsme otroky hříchu, ale stali jsme se otroky spravedlnosti, byli jsme dětmi ďábla, ale on z nás učinil děti Boží, byli jsme Božími nepřáteli, ale stali jsme se Božími milovanými. To je dílo Kristova kříže a moc jeho vzkříšení. To je náš Pán, jemuž se poddáváme, kterého vzýváme a velebíme, jemuž se klaníme a do jehož podoby rosteme. 

A spolu s ním je tu Bůh náš Otec. A znovu je tu ono náš. Náš společný Otec. Chtěl bych vás upozornit na jednu věc – možná na jeden nešvar, který je rozšířený mezi křesťany. Kdykoliv se v Bibli mluví o „mém otci“, je řeč buď o synovi, který mluví o svém tělesném otci, nebo je řeč o Božím synu, který mluví o svém nebeském Otci. Kdykoliv křesťané mluví o nebeském Otci, nikdy neříkají „můj Otec“, ale vždycky je to „náš Otec“. Vidíme poměrně velkou familiárnost ve vztahu k Bohu Otci, kterou nenacházíme ani v Písmu ani v historii církve. Jako kdyby byl Bůh Otec můj tatík, se kterým jsem si včera skočil na jedno. Rouhavé knihy jako např. Chatrč nebo Parabible tomu jen pomáhají. Samozřejmě, že Bůh je náš Otec. Ale všimněte si toho, co Bible vždycky říká – je to náš, a je to Otec. Jakkoliv se mnozí snaží převést slovo „Abba“, které Pavel používá např. v Ř 8,15 nebo v Ga 4,6, do roviny tatínka, Boží slovo na obou místech to slovo vykládá a v obou případech mluví o Otci. A mluví o našem Otci. Je to Otec nás všech. A tak k němu máme přistupovat. Tak o něm mluví apoštol v našem dnešním textu. Podobně se křesťané mnohdy staví k Pánu Ježíši Kristu, kterého Boží slovo nazývá naším bratrem. Jistě, ale je také naším Pánem. A podle toho bychom k němu měli přistupovat. 

Kdykoliv mluvíme o Bohu, mluvíme vždycky o trojjediném Bohu. A nezáleží na tom, zda mluvíme o té či oné osobě Boží trojice. Athanasiovo vyznání víry říká: „Tak je Otec Bůh, Syn Bůh, i Duch svatý Bůh a přece nejsou tři Bohové, nýbrž je jeden Bůh. Tak je Otec Pán, Syn Pán, i Duch svatý Pán a přece nejsou tři Páni, nýbrž je jeden Pán.“ A tento jeden Bůh a jeden Pán je svatý, je třikrát svatý, je svrchovaný a spravedlivý, vzbuzuje bázeň a někdy doslova hrůzu. Je strašlivý ve svém hněvu a ohromující ve svém milosrdenství. Je veliký ve své moci a slávě, je nekonečný, všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný. Jak bychom k němu mohli přistupovat s nějakou lehkostí nebo povrchní familiárností? Máme se mít k Bohu důvěrně – vždyť on nás zná! Ale také máme s bázní a s chvěním konat své spasení (Fp 2,12) a sloužit mu s bázní a s úctou (Žd 12,28).

• Vždyť ‚náš Bůh je oheň stravující‘. (Žd 12,29)

II. Požehnané dary

Tento Bůh – sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec – nás zahrnul svou milostí a v našem textu nám dává ujištění o své lásce a o své dobrotě. Co tedy v našem textu čteme?

1. Zamiloval si nás. Křesťané, chci vás povzbudit – Bůh sám vás chce potěšit skrze své Slovo – a říká nám všem, že nás miluje. Miluje vás láskou, která je věčná, láskou, která tu byla před stvořením světa, kdy si vás vyhlédl. Neudělal to pro naše kvality, ani proto, že bychom žili tak slušně, nebo že by viděl, že se pro něj jednoho dne rozhodneme, nic takového! Vyhlédl si vás na základě rozhodnutí své dobroty. Rozhodl se, že se nad vámi slituje, a vybral si nás jako nádobu, na které bude ukazovat velikost své lásky. Podívejte se od listu Efezským:

• Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny. (Ef 1,5)

To je Boží láska. Není závislá na nás, ale vyplývá z něj, z jeho charakteru, z jeho osoby – on je láska (1J 4,8). Proto může Písmo tak jasně a nekompromisně prohlásit, že nás nikdo a nic, nikdo a nic, nemůže oddělit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši (Ř 8,38–39). A pokud si nejste jisti, zda jste nové stvoření, zda máte nové srdce stvořené Duchem svatým, zda máte osobní vztah s Bohem skrze Ježíše Krista, prosím vás, pojďte ke Kristu, pohlédněte na něj, na jeho kříž, kam vnesl všechny naše hříchy, a proste Boha, aby vás svým Duchem ujistil o tom, že mu patříte. Nespoléhejte na vnější věci, nespoléhejte na své dobré skutky, slušný život nebo členství v církvi. Nic z toho vás nemůže zachránit, nic z toho z vás neudělá lidi, které Kristus miluje – jenom nové narození. Kromě Kristova kříže a moci Ducha svatého nemůže nic vnějšího změnit srdce člověka. Jeho láska je nepohnutelná. Tohle je něco, co potřebujeme slyšet znovu a znovu, protože jako padlá stvoření, jako hloupí lidé o jeho lásce tak často pochybujeme. 

2. Dal nám věčné potěšení. Zamyslete se nad tím na chvilku. Bůh nám daroval věčné potěšení nebo bychom to mohli přeložit také jako povzbuzení nebo utěšení nebo útěchu. První důležité slovo, které tam je, že nám to Bůh dal. Už je to hotové. Je to darované. Spasení je dokonané. Pán Ježíš Kristus udělal všechno a zvolal ta slavná slova: „Je dokonáno!“ (J 19,30). Připadá mi to až nepochopitelné, jak moc se stále tolik lidí snaží něco k tomu dodat. Ale co můžete dodat, když je hotovo? Je tady dar, který nám byl darován. A je to dar věčného potěšení. Není to dar věčného zoufalství, dar věčného ponižování se, dar věčné nedostatečnosti, ale je to dar věčného potěšení. Je to naše potěšení. My se máme radovat z Boha, radovat se z jeho díla, z odpuštění hříchů, z našeho synovství, ze všech výsad, které jako Boží děti máme, máme se radovat z něj samotného, z jeho charakteru, z jeho lásky, z jeho dobroty, z jeho vznešenosti, kterou jsme si před chvílí připomínali, z jeho nesmírného majestátu. Ano jsou to věci, které nás přemáhají, pokořují, které nás vedou k úžasu a k bázni, pokud ale nevedou také k radosti, potom tam zjevně něco chybí. Pavel opakovaně povzbuzoval křesťany Filipech slovy: „Radujte se v Pánu“ (Fp 4,4). A úplně stejně povzbuzoval křesťany v Tesalonice:

• Stále se radujte. (1Te 5,16)

Buďte potěšeni a radujte se z Pána Ježíše Krista. A toto potěšení je věčné. Nepomine. Bůh to nikdy nevezme zpět. Dal jsem ti věčné potěšení, ale teď ti věčné potěšení beru. Takže to předtím bylo věčné potěšení nebo ne? Bůh s námi nehraje žádné hry. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Už teď, přestože stále ještě sténáme ve starém těle a jsme trápeni hříchem svým i hříchem tohoto světa, v němž žijeme. Ale už je tady věčné potěšení. Jeho závdavkem, nebo zálohou, která nám byla dána, je Duch svatý, jímž jsme byli zapečetěni. Proto nacházíme útěchu v Bohu samotném, v jeho charakteru, v jeho slibech, v jeho Slově, v jeho skutcích  a dokonce i v jeho soudech. A ať se děje cokoliv, vždycky si můžeme připomenout, že nám dal věčné potěšení, věčnou útěchu. 

3. Dal nám dobrou naději. I tady se musíme na chvilku zastavit, protože ne vždycky dobře rozumíme slovu naděje. A řekl bych, že ještě méně rozumíme slovu dobrý. Jenom Bůh je dobrý, ale my si myslíme, že my jsme taky dobří – sice ne úplně jako on, ale přeci jenom docela dost, nebo ne? Když se zaměříme na naději, tak slovo dobrý znamená dobrý ve smyslu užitečný, prospěšný. A taková je naše naděje. Je užitečná, prospěšná. A to slovo naděje je v Bibli spojené s jistotou. V tomto světě je spojené s doufáním, s možností – když má někdo nějakou naději, tak to může být padesát na padesát. Ale biblická naděje je něco jiného – je jistá. Ještě není naplněná, proto není jistá v tom smyslu, že bychom si na ni mohli sáhnout, ale jistá v tom smyslu, že se jednoho dne naplní a sáhnout si na ni budeme moci. Biblická naděje je spojená s očekáváním a s vírou. Tou naší nadějí je příchod slávy velikého Boha a našeho Pána Ježíše Krista (Tt 2,13). A to je něco naprosto jistého. Akorát k tomu ještě nedošlo. Ale my víme, že k tomu naprosto jistě dojde, protože to zaslíbil Bůh, který je věrný, který nemůže lhát a který si nás zamiloval a dal nám věčné potěšení. Proto je naše naděje tak dobrá a my se o ni můžeme opřít. Asi nejlépe popisuje tuto naději konec šesté kapitoly listu Židům:

• Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova. (Žd 6,17–20)

Ježíš je naše naděje. On je naše kotva, kterou jsme připoutáni k nebeskému přístavu, a jednoho dne nás přitáhne k sobě.  

III. Požehnané důsledky

Trojjediný Bůh nás ujišťuje o své přízni, o své lásce, o věčném potěšení, které nám daroval i o dobré naději. A tento veliký Bůh a Pán nás bude povzbuzovat a posilovat. „Ať povzbudí vaše srdce.“ V předchozím listu Tesalonickým psal Pavel velmi podobnou, v podstatě stejnou věc:

• [Pán] ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. (1Te 3,13)

Čím více zakoušíme Boží lásku a jeho ujištění o věčném potěšení a dobré naději, tím více je posilováno naše srdce. To je přímý důsledek Božího působení. Za tyto věci bychom se měli modlit každý den, protože den co den potřebujeme, aby naše srdce bylo posilováno Boží milostí, aby přetékalo Boží láskou, abychom byli upevňováni ve víře a stáli pevně v evangeliu. 

Právě tak, jako potřebujeme růst v lásce, potřebujeme, aby naše srdce byla povzbuzována a posilována Boží milostí, která všechny tyto věci působí. Pavel napsal Timoteovi, aby byl silný milostí Krista Ježíše, doslova je tam vykrmený milostí (2Tm 2,1). Máme být povzbuzeni a stát pevně v tom, co jsme přijali, tedy v evangeliu s vědomím toho, že ta moc není z nás, ale z Boha – to je to skutečné povzbuzení a upevnění srdce. Znamená to porozumění tomu, kdo je Bůh a kdo jsme my, znamená to, že víme, že všechno, co máme, máme jenom z Boží milosti. 

• Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2K 4,7)

Tohle znamená být pevný. Tím jsme povzbuzeni. Takové srdce je skutečně upevněné, takže nebude oklamáno žádnou falší ani lidským chytráctvím, protože takové srdce je pevné v Kristu. To je srdce, které má plnou jistotu víry a spočívá v dokonaném díle Ježíše Krista na kříži Golgoty, všechnu svou sílu hledá v Pánu, v jeho veliké moci. Přesně to se děje, když v nás Bůh působí svou mocí, když v nás rozhojňuje svou lásku, buduje naší víru, povzbuzuje naše srdce a posiluje naše ruce i ústa. Podobně se modlil Pavel za křesťany v Efezu (Ef 3,16–19):

• … aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. 

To je dílo trojjediného Boha, díky kterému jsme povzbuzeni v srdci a rosteme ve službě druhým. A přesně k tomu vede závěr toho našeho dnešního textu, který mluví o tom, že nás Bůh „posílí v každém skutků a v dobrém slovu“. Ke každému dobrému skutku a ke každému dobrému slovu potřebujeme sílu od Pána. U něj máme hledat svou sílu, v jeho veliké moci. Ve víře ji máme přijmout a potom máme v jeho síle jednat. Jak by to ale mělo asi vypadat? Chtěl bych vám připomenout příběh soudce Gedeóna. Izraelci se zpronevěřovali Hospodinu a Bůh je vydal do rukou Midjánců, kteří je ničili. Soudců 6,6 říká, že Izrael byl od Midjánců úplně zbídačen. Hospodinův anděl se vydal za Gedeónem, který byl schovaný v lisu, kde mlátil pšenici, aby s ní mohl utéct před Midjánci.

• Hospodinův posel se mu ukázal a oslovil jej: „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ Gedeón mu odpověděl: „Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové? Říkali: ‚Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?‘ Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců.“ Hospodin se k němu obrátil a pravil: „Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám.“ (Sd 6,12–14)

Někdy stačí opravdu špetka víry, která dodá ohromnou sílu. My ale padáme do dvou extrémů – na jedné straně čekáme na nějaký pocit nebo znamená (což chtěl nakonec i Gedeón), na nějakou velkou víru, takže nám bude jasné, že máme tu sílu udělat nějaký skutek a bude to skutečně od Boha. Na druhé straně je něco jako mechanické jednání, kdy v podstatě žádnou víru neřešíme a jdeme do nějaké věci ze vší své síly. A obvykle je to potom naše síla, protože se ve víře nespoléháme na Pána. A ještě tu může být třetí extrém, kdy neřešíme ani sílu ani víru, ale zkoumáme, jestli tohle je opravdu ten skutek, který mám teď udělat. Boží slovo nás na mnoha místech povzbuzuje, abychom využili příležitosti, které máme a abychom v nich spoléhali na Pána Ježíše Krista, abychom do nich šli s důvěrou, že to je to, co nám on připravil. On z nás udělal nové stvoření, abychom konali dobré skutky, které nám připravil. 

Nevěřící lidé žádné dobré skutky konat nemohou:

• Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,15)

Oni jsou mimo sféru dobroty. Ale křesťané jsou uvnitř, protože jsou v Kristu. Proto můžeme jít s důvěrou a jednat k Boží slávě, mluvit jeho Slovo a každé další dobré slovo, jak nás k tomu povzbuzuje on sám v Písmu:

• Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. (Ef 4,29)

Spoléháme se na milost, kterou nás Bůh zahrnuje, hledáme svou sílu u Pána, který povzbuzuje naše srdce a posiluje nás a potom jdeme a ve víře v něj jednáme a mluvíme, vyhlašujeme jeho slovo a konáme skutky k jeho slávě. Skutečně to není nic složitého – stačí se jenom opřít o ty dva verše, které dnes máme před sebou, o ujištění, které máme od našeho Pána Ježíše Krista a od Boha, našeho Otce, že nás miluje, že nám ze své milosti dal věčné potěšení a daroval nám dobrou naději. To je povzbuzení pro naše srdce, to je síla pro naše ruce i pro naše ústa. Je to jeho dílo pro nás, jeho dílo v nás a jeho dílo skrze nás. Tak se stáváme užitečnými nástroji v jeho ruce a Kristův život se v nás rozmáhá a roste stále víc, zatímco my se stále zmenšujeme. Kéž je Bůh skrze Ježíše Krista oslaven ve vašich životech, skutcích i slovech. Amen.