Vyvolené a jejím dětem (2J 1)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Pravda je základem křesťanského života

Pavel Borovanský, Praha 22. ledna 2017

2 Janův 1,1-3 Já starší píšu vyvolené paní a jejím dětem, které opravdově miluji - a nejen já, nýbrž všichni, kdo poznali pravdu. Píšu kvůli pravdě, která v nás zůstává a bude s námi navěky: Bude s námi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce.

Úvod do listu Janova

A. Doba a důvod napsání dopisu

Pokoj vám milovaní! Je pro mne skutečným darem být dnes se svou rodinou zde ve vašem Bohu milém sboru. Je nejenom krásné, Ale i nutné pro Božího člověka, vidět, že svrchovaný Bůh koná své dobré dílo po celé zemi.

Někdy tváří tvář realitě, máme pocit, jakoby se nic z Božího díla kolem nás neuskutečňovalo. Proto je potřebné a velmi posilující sdílet svou víru s dalšími sbory. Budovat jednotu a posilovat se vzájemně ve víře! Apoštol Pavel říká:

  • Ř 1:9-12 Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu, je mi svědkem, jak na vás bez ustání pamatuji při všech svých modlitbách a prosím, zda by mi konečně jednou nebylo z vůle Boží dopřáno dostat se k vám. Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil, to jest, abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou.

To jsou krásná slova lásky v Kristu. Slova o jednotě. Ale jednota Božího lidu musí být postavena na pravém základě. Musí stát na pravdě nezpochybnitelných dogmat, základních pilířů křesťanské věrouky. Tam, kde toto není, buduje se jednota falešná a prázdná. Naoko to možná vypadá roztomile, ale uvnitř nic není. Je to jako domek z karet, dům se základy na písku.

Z Boží milosti bych chtěl ve vašem sboru začít společně probírat a vykládat 2 list Janův. Je to list, který mluví právě o vzájemné jednotě Božího lidu a o nezbytnosti biblické, jednotící pravdy, bez které nemůže být sounáležitost Kristova těla vybudována a naplněna.

Druhý list Janův byl s největší pravděpodobností napsán někdy mezi lety 90 – 95 našeho letopočtu. Hovoří proto styl a slovní zásoba, která je velmi podobná, místy shodná s 1 J listem. Tyto důkazy nazýváme vnitřními a ukazují na to, že 2 list Janův byl psán někdy krátce po prvním listu Janovu.

 Hlavními důkazy datování jsou ale okolnosti, pro které byly oba listy napsány, církev v tu dobu začali ohrožovat falešní gnostičtí učitelé, toto hnutí začalo sílit právě na konci prvního století a vrcholilo v první polovině druhého. Jan tváří v tvář této rostoucí herezi vede věřící k tomu, aby rozlišovali a nepřijímali každého jen proto, že o sobě tvrdí „já jsem křesťan!“

Ukazuje na to, že pokud nebudeme rozlišovat, můžeme mít nevědomky podíl na skutcích tmy, na zvěstování falešného evangelia, které dává stejně falešnou naději. To nikdo z nás určitě nechce.

  • 1 Janův 4:1 Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.

Jan stojí v ostrém protikladu s dnešním ekumenickým hnutím, které volá po jednotě na úkor pravdy. Jan ukazuje jasně na to, že základem křesťanské jednoty je pravda. Teprve z pravdy se rodí pravá křesťanská láska a jednota.

Tam, kde se nerozlišuje a kde není základem vztahů mezi křesťany pravda, tam jde většinou jen o prázdný sentiment a pocity, které nemají žádného pevného základu a jejichž cílem je náboženské uspokojení člověka, ne Boží sláva. Pravda je tedy základem, který dává lásce růst, určuje její hranice a v důsledku toho i meze křesťanské jednoty.

Konkrétně Jan varuje před hrozbou křesťanské protognóse. Toto učení popírá Krista jako Boha, který přišel a trpěl v těle. Lidé zastávající toto učení, byli ovlivněni několika naukami. První z nich je:

Antický gnosticismus: filosoficko-náboženská směsice, která vycházela z novoplatónského dualismu a kořeny sahaly až k hinduistickým naukám. Tito lidé učili, že tělo (hmota) je zlé a duch je dobrý. Tělo a viditelný hmotný svět byl podle této nauky stvořen nižším božstvem za pomoci tímto božstvem stvořených mocností!

Bible ale praví, že svět neviditelný (duchovní) i viditelný stvořil jeden a tentýž Bůh. Bůh, který je jediný! Kol 1, 16. Nebo:

  • Genesis 1:1 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

 Antičtí gnostici i spásu viděli jinak, než Písmo. Spaseni prý jsou ti, kteří se již narodili duchovně živí, to je v příkrém rozporu z Ef 2, 1 - 2, kde stojí, že před obrácením jsme všichni duchovně mrtví ve svých vinách.

 Tito od narození duchovně živí jedinci se podle nich rodí se schopností dosáhnout poznání a dojít tak spásy. Ostatní lidé jsou jen živá bezduchá masa. Takové smýšlení bylo živnou půdou pro pýchu padlého člověka z první „privilegované“ skupiny, který si tak myslel, že je něco víc, než většina ostatních lidí. Vyznavači antického gnosticismu Jana příliš netrápili, nehlásili se totiž ke křesťanství. Pravděpodobně nahlíželi na Krista lživě, jako na jednoho z mnoha velkých a božsky inspirovaných učitelů lidstva.

Docházelo ale k tomu, že lidé obrácení z této skupiny ke Kristu, sebou přinášeli některé gnostické pohledy v rozporu s naukou apoštolů. Zde vidíme, jak je důležité vyučovat ve sborech základy víry opřené pevně o Písmo! Dále rané gnostiky ovlivňoval:

Doketismus: Ten smýšlel podobně jako antická gnóse a mohl mít počátky právě v konvertitech ke křesťanské víře, pocházejících z prostředí antického gnosticismu. Doketisté Byli v době sepsání listu předvojem tzv. křesťanské gnóse, vrcholící po Janově smrti v první půlce 2. století n. l. Právě je měl Jan na mysli ve své polemice! Dobrý Boží Syn se podle nich nemohl stát tělem, protože hmota je zlá.

Proto popírali vtělení Krista. Podle nich se Kristus nestal člověkem a jeho tělo bylo pouze zdánlivé! Kristus toto tělo na kříži opustil, neplatí tedy, že v těle na kříži zemřel! Doketisté byli nejpočetnější a nejnebezpečnější skupinou, jejich nebezpečí spočívalo v tom, že oni se ke Kristu hlásili, nezpochybňovali to, že je Mesiáš, ani to, že je Syn Boží. Popírali ale jednu ze základních nauk křesťanství. Krista, Boha narozeného a trpícího v lidském těle.

  • Koloským 1:21- 22 I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle (stejném, jako má padlý člověk) podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony.

Kerinthos a jeho učení: Poslední bludnou naukou byla Kerinthova hereze. I Kerinthovo učení stálo při zrodu křesťanských gnostiků. Kerinthos, současník Janův tvrdil, že Ježíš nebyl naplno Bůh, naplno člověk. Byl pouhým člověkem, Duch Boží sestoupil na člověka Ježíše při křtu, aby ho na kříži opět opustil a nechal ho trpět samotného.

Pokud však na kříži trpěl pouhý padlý člověk, jeho oběť nemůže uspokojit Boží hněv a jeho krev nemá moc smýt naše hříchy! Nejsme tedy usmířeni s Bohem! Pokud Ježíš Kristus nebyl naplno Boží Syn, naplno Syn Člověka a neprošel právě jako Syn Boha Živého a zároveň i jako Syn Člověka utrpením Kříže, jak by mohl později soudit lidské pokolení!

  • Římanům 8:3 Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích,
  • Skutky apoštolské 17:31 Neboť Bůh ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých."

Podle biblických badatelů to byly hlavně tyto tři hereze, které se vzájemně prolínaly, a pronikaly do rané církve!

Proti tomu vystupuje Jan, povzbuzuje a vede věřící k rozlišování, k zachovávání poslušnosti pravdy a k budování vztahů křesťanské lásky a jednoty na pravdě a v rámci pravdy.

B. Adresát dopisu

Názory na to, kdo je adresátem dopisu se různí. Jsou tři možnosti. V zásadě však jen dvě. Možnost, že dopis je určen celé obecné, viditelné církvi, můžeme hned vyloučit, protože tím by ztratil verš 13 smysl! Neexistuje totiž žádná sestra viditelné obecné církve.

Je jasné, že 2 Janův je adresován konkrétní skupině věřících, ale vedou se debaty o tom, zda jde fakticky o rodinu věřících (matku s dětmi), nebo zda jde o místně příslušný sbor, tedy církev, kterou Jan obrazně nazývá matka s dětmi. Osobně se přikláním k druhé variantě, i když v podstatě lze list vykládat z obou pohledů a oba budou velmi přínosné pro církev a v zásadě se budou shodovat v důrazech.

Několik argumentů ve prospěch tvrzení, že list je adresován místní církvi.

  • Důraz na křesťanské pohostinství, o kterém mluví např. Mc Arthur hájící proto jako adresáta ženu s rodinou, neztratí na významu, ani když si dosadíme místo ženy s rodinou místní církev.
  • Janovo myšlení je orientální, ne západní, racionalistické, je to dobře vidět na Janové evangeliu i na prvním listu Janově, které používají hojně obrazy a metafory, proto lze tvrdit, že Jan používá obraz i zde.
  • Argument, který uvádí W. Graham Scroggie, totiž, že pouze dosadíme-li si ženu s dětmi, můžeme pak porozumět 13 verši, (pozdravují tě děti tvé vyvolené sestry) také příliš neobstojí, protože pokud je dopis adresován nějaké místní církvi, tak ta může obrazně mít, a také má, mnoho sester v dalších konkrétních místech. Našemu racionálnímu západnímu myšlení to příliš nezní, ale Jan byl Žid.
  • Dále mi čtvrtý verš, mluvící o některých jejích dětech, chodících v pravdě, dává větší smysl, pokud jde o církev. Kdyby šlo o matku a její děti, předpokládám, že děti by byly všechny nazvány věřícími a poslušnými ve smyslu Tt 1, 6, protože podléhali až do své dospělosti autoritě rodičů! Lépe nám to tak zapadá do kontextu a důrazu celého listu, kterým je obrana před herezí.
  • Dále např. tyto formulace ukazují více na kontakt mezi dvěma sbory církve, než na osobní, intimnější rovinu: verš 1 Já starší píšu vyvolené paní a jejím dětem, které opravdově miluji - nejen já, nýbrž všichni, kdo poznali pravdu.Myslím, že by Jan zde byl konkrétnější, kdyby se jednalo o osobní poznání. Možná by psal něco ve smyslu: „Nejen já, ale i všichni, kdo tebe a tvou rodinu znají!“

Verš 4 jak jsme dostali přikázání od Otce. I zde je Jan neosobní a obecný ve svém tvrzení. Kdo? My všichni, kdo jsme uvěřili. Církev

  • Lze tedy předpokládat, že Jan by byl osobnější a intimnější v celém dopisu, a jeho 3 epištola to potvrzuje. Adresát je přímo jmenován. A všechny zúčastněné osoby jsou jmenovány.
  • Myslím, že tím vším chce apoštol Jan zdůraznit tělo Kristovo jako novou, duchovní rodinu. Tím ukazuje, že církev je něco daleko více, než jen společenství lidí se stejným zájmem. A lidem té doby to bylo prosto srozumitelné. Rodina byla ctěna mnohem více, než dnes.

Nicméně oba dva směry výkladu rodina x konkrétní místní sbor si zaslouží své příznivce a list přináší užitek tak i tak, jde přeci o Boží slovo! I malá rodinná církev má všechna privilegia Božího lidu. Všechny zdroje, práva i ochranu občanů nebeského království!

Dnes budeme společně vykládat první verš. Vstupní pozdrav. Zde stojí:

  • 2 Janův 1:1 Já starší píšu vyvolené paní a jejím dětem, které opravdově miluji - a nejen já, nýbrž všichni, kdo poznali pravdu.         

I. Já starší

A. Janova pokora

Jan dopis začíná slovy: „Já, starší…“ Proč Jan nazývá sám sebe starším v řeckém originále presbyteros a ne slovem apoštol? Mohl to přeci patřičně zdůraznit, byl posledním žijícím apoštolem! Nikdo by mu takové jednání určitě nemohl vytknout.

K odpovědi na tuto otázku si pomůžeme, když spolu půjdeme do Janova evangelia. Tam myslím uvidíme první důvod, proč Jan píše: Já starší.

  • Jan 18:15-16 Za Ježíšem šel Šimon Petr a jiný učedník. Ten učedník byl znám veleknězi a vešel spolu s Ježíšem do veleknězova nádvoří, Petr však zůstal stát před vraty. Ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, řekl něco vrátné a zavedl Petra dovnitř.

V celém Janově evangeliu nenajdete verš týkající se Jana, kde by Jan sám sebe označil. To je velmi zvláštní a zasluhuje si to naší pozornost. Jan o sobě mluví vždy ve třetí osobě. Přitom však vidíme, jak Jan zdůrazňuje roli dalších apoštolů, které vždy jmenuje! Co k tomu Jana vede?

Myslím, že můžeme jednoznačně říct, že Jan je pokorný. Je to jeho pokora. Věřím, že to je první důvod, proč se Jan nazývá starším, proto nezdůrazňuje svou apoštolskou autoritu přímo tím, že by psal „já apoštol“, nebo dokonce „já poslední žijící apoštol“!

B. Jan vyjadřuje svou sounáležitost s ostatními staršími v místních církvích

Tím druhým důvodem je dle mého soudu to, že Jan výrazem starší vyjadřuje svou sounáležitost s ostatními pastýři. Jde opět o projev veliké pokory a vděčnosti před Bohem. Jan ve svém pokročilém věku cítí, že apoštolská éra končí a s jeho odchodem spočine všechna starost na bedrech podpastýřů, kteří jsou a budou v jednotlivých sborech ustanovováni za starší. Tím že se s nimi ztotožňuje, je chce především povzbudit a myslím si, že tím vlastně zachovává určitou kontinuitu, která ukazuje na přirozenost tohoto vývoje v církvi!

C. Janův věk, který je věkem moudrosti

Zároveň však, dalo by se říci, že Jan tak trochu se šalamounskou moudrostí, hledí na to, aby byla využita jeho autorita posledního žijícího apoštola. Slovem starší Jan ukazuje na svůj pokročilý věk a z toho pramenící autoritu. Jako letitý stařec je totiž očitý svědek Krista. Jan nepohrdá povoláním a obdarováním apoštola, které od Boha obdržel. Činí tak však s velkou dávkou pokory a lásky, buduje především druhé a jim především slouží slovem pravdy a povzbuzení. Máme v něm proto veliký příklad v tom, jak být vděční a oslavovat Boha.

Já starší, píše v pokoře Jan, věrný tak Kristova příkladu!

II. Vyvolené paní a jejím dětem, které miluji v pravdě

A. Jsme Bohem vyvolené a milované Boží děti

Jan píše vyvolené paní a jejím dětem. Ať už má na mysli skutečně konkrétní matku s dětmi, nebo určitou místní církev, píše těm, kdo jsou milování a vyvoleni Bohem ke spáse a adoptováni do Boží rodiny. Bůh z nich učinil své děti. Tím, že jim dal víru ve Svého Syna Ježíše. Na spasení nemáme žádný podíl, je dílem dobrého Boha!

  • Jan 1:12-13 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.

První kap. Janova evangelia mluví nádherným způsobem o našem Pánu Ježíši Kristu. Přečtěte si ji. Ježíš je mocné slovo, kterým vše povstalo, je Bohem, světlem vítězícím nad temnotou. Je Životem a světlem všech lidí. Ano, i nevěřící žijí jen díky Ježíši Kristu. Ale nejsou dětmi Božími, nýbrž dětmi ďábla J 8, 44! Místo Boží lásky zůstávají pod Božím hněvem, protože odmítají pravdu! Ř 1, 18

Jen ti, kdo přijali Krista jako Pána, a věří v Jeho jméno, jsou dětmi Boha!

  • Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Dnes mnoha církvím stačí vyznání ústy, jako by 9. verš z 10. kap. Ř neměl část mluvící o srdci.

Ale Bůh nás učí ve svém slově, že křesťan je jen ten, kdo na základě Božího vyvolení a vyučení činí pokání a věří v srdci. Komu Bůh dal poznat jeho hřích a zoufalou potřebu spásy. Jen ten, kdo v srdci ví, že bez Krista zemře v pekle, a že jen v Kristu je spasení!

B. Kdo je Bohem milován, miluje!

Křesťan tedy poznal pravdu. Je Bohem vyvolen a milován. Spolu s pravdou vstoupila do jeho života i láska. Boží láska přináší pravdu a Boží pravda Lásku. Milujeme proto, že Bůh nás miloval jako první, říká 1 J 4, 19. Koho, nebo co křesťan miluje?

Křesťan na prvním místě miluje Boha!

Jak se projevuje láska k Bohu v životě křesťana? Myslím, že můžeme říci toto. Láska k Bohu se na prvním místě projevuje pokáním a touhou po pravdě Božího slova.

  • 1 Petrův 2:1-3 Odložte tedy každou špatnost a každou lest, pokrytectví, závist a každou pomluvu a jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova, abyste jím vyrostli k záchraně, jestliže jste vskutku okusili, že Pán je dobrý. (ČSP)

Křesťan poslušně naplňuje Boží vůli rozpoznanou čtením Božího slova!

Pokud syn, nebo dcera skutečně milují své rodiče, jak by mohli žít v rozporu s jejich vůlí? Milující děti činí to, k čemu je rodiče vedou. Jsou poslušní a slovo rodičů má pro ně váhu, je autoritou řídící jejich životy. S láskou k Bohu je to stejné. Jak mohu tvrdit. „Já miluji Boha!“ Když Bible pro mne není autoritou a nečiním, co mi říká. Jsem-li neposlušný Písmu, nemiluji Jeho autora!

  • Jan 14:23a Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo.“

Láska k Bohu se projevuje touhou po Božím slově a poslušností Božímu slovu!

Druhým směrem, kterým se vydává křesťanova láska, je Boží lid.

 Každý, kdo je Bohem milován a miluje Boha, miluje své bratry a sestry. Miluje církev. Tak, jako se láska k Bohu pozná podle pokání, touhy po Božím slově a poslušností, tak láska k církvi a sourozencům v Kristu se pozná tím, že Kristův učedník má vždy starost o své bratry a sestry a naplňuje jejich potřeby. A to je opět poslušnost Božímu slovu:

  • Římanům 12:13 Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství.
  • A sám apoštol Jan 1 J 3:17 Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska?

Nouze, či potřeby mohou být materiální povahy, ale často mají i povahu duchovní. A tak se i Jan ve svých listech pouští do boje s falešnými učiteli, aby církev chránil před nebezpečím bludu. Protože jakmile se blud v církvi uchytí, začne církev trpět duchovní nouzí. Má potřebu pomoci.

Miluje-li kdo svého bratra, či sestru, nejen že je nasytí, napojí, oblékne a třeba potěší, ale také je chrání před bludem. Ať už varováním před ním, což je prevence, nebo pokáráním a napomenutím, když semínko bludu již klíčí.

Když tady bratr uvidí, že jednám v bludu, půjde a ukáže mi cestu zpět k pravdě. Povede mne k pokání z bludu. Kdo takto činí, ten miluje v pravdě jako apoštol Jan. Kdo miluje v pravdě, miluje v Kristu a jako Kristus!

III. Miluji v pravdě

A. Není lásky bez pravdy

Láska se vždy projeví tímto způsobem v jednání každého, kdo věří. A nemůže to prostě být jinak. Každý křesťan nese ovoce víry ve svém životě. Někdo více, někdo méně. Podobenství o hřivnách z Mt 25, 19 – 25 je jasné. Jeden zúročil hřivnu 5x, druhý 2x. Ten třetí nebyl křesťan. Byl nevěřící. Pro nás je důležité vědět, že nestál v pravdě. Poslechněme si, co říká jeho neobrácené srdce.

  • 24 Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25 Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří. ´

Tím Pánem v podobenství je Bůh. A špatný služebník Ho neznal v pravdě a tedy Ho nemiloval. Říká, Bože ty jsi tvrdý, zlý, já jsem se bál. Sklízíš, kde jsi nesel, sbíráš, kde jsi nerozsypal! Tady máš svou hřivnu.

Chápete tu obelhanost? Tady máš hřivnu, co jsi mi dal. Hm, jak by tedy mohlo platit, že Pán sklízí, kde nesel. On sel. Dal hřivnu! A skutečně se ten člověk bál svého Pána? Ne, i to byla lež. Kdyby se bál, snažil by se hřivnu alespoň zúročit u peněžníků. Pravda je důležitá pro naše jednání. Bez ní nebudeme jednat správně a v lásce.

Základem jednání věřících je vždy pravda. Křesťan stojí vpravdě, zná lásku svého Pána, proto miluje svého Pána, nese ovoce Jeho Ducha, a stará se o své sourozence v církvi. I o své bližní. Láska má kořeny v pravdě. Oddělte ji od kořenů a nebude! Taková rostlina zahyne. Láska není možná bez pravdy. Příklad takové „lásky bez pravdy“.

Mohu činit jako křesťan ta největší dobrodiní druhým lidem kolem sebe, třeba celému světu. Když jim ale nepřináším pravdu, pokud je nevedu k evangeliu, jak mohu říci, že je miluji. Bůh říká:

  • Ezechiel 3:18 Řeknu-li o svévolníkovi: »Zemřeš«, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe.

Proč povede Bůh k odpovědnosti mne? Protože jsem nejednal z pravdy a lásky! Neposlušnost Božímu slovu ukazuje, že nemiluji Boha, a proto jsem neprokázal lásku člověku!

Láska vychází z pravdy, stojí na pravdě a nikdy nezamlčuje pravdu!

B. Není pravdy bez lásky

Stejně tak ale platí, že ani samotné kořeny, bez nadzemní části, neponesou ovoce. Jak by také mohly?

Zákon je dobrý a svatý, je skutečnou Boží pravdou. Jak by ale bylo nám lidem, kdyby Bůh nemiloval a nepřinášel zákon na křídlech své lásky? Nijak, nikdo by nežil, svět by nebyl. Dávno by již skončil rozdrcen Božím hněvem. Ale milující Bůh použil svůj zákon k tomu, aby nám ukázal naši duchovní bídu, to, že jsme mrtvi ve svých vinách a potřebujeme Krista!

Vidíme tedy princip Boží moudrosti. Princip zní: Cílem pravdy je láska! Cílem pravdy je zachránit, ne zdeptat. Zbavte pravdu lásky a místo záchrany a budování, budete ničit a zabíjet. Ve chvíli, kdy zbavíte pravdu jejího cíle, lásky, přesně v tu chvíli ztratíte i pravdu! Nestojíte již na straně Boha a pravdy, ale stáváte se bratrem zhoubce, ďábla! On nikdy nestál v pravdě, je vrah a otec lži.

Dobrým příkladem takového nositele pravdy, který nepochopil, že pravda vždy slouží lásce jako svému cíli je Jonáš.

  • Jonáš 4:9-11 Bůh se však Jonáše otázal: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ Odpověděl: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“ Hospodin řekl: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“

Bůh miloval, Jonáš přinesl Boží pravdu, přesto v pravdě nestál, když opomenul lásku. On se hrozně urazil a naštval, když viděl, že Hospodin se smiloval nad Ninive. Kdyby záleželo na Jonášovi, ten by Ninive srovnal se zemí! Bůh ho napomenul pomocí skočce.

Pravda a láska mají jeden zdroj. Pochází z Boha. Jsou jako dvě sestry, siamská dvojčata, která mají společné srdce a vnitřní orgány, když je oddělíte, zahynou. Důležitost pravdy a lásky Jan nemohl zdůraznit více. Pravda je v prvních 6 verších zmíněna 4x, láska také 4x.

Chceme-li milovat, musíme znát Boha pravdivě, jinak jsme jako neposlušný služebník s hřivnou, či se skočcem!

IV. Všichni, kdo jsou z Boha, poznali pravdu, milují

Jan miluje vzácnou paní a její děti v pravdě, a nejen on, ale všichni, kdo pravdu poznali.

Naše dvě sestry, pravda a láska, Jsou tedy společné všem vyvoleným Božím dětem. O každém křesťanovi platí, co říká Př 17, 17: V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem (V Kristu) pro doby soužení.

Pravda a láska Jsou dva rozpoznávací znaky církve a všech křesťanů. Tam kde se scházejí věřící, nesmí chybět. K němu musí církev i každá ovečka Kristova směřovat.

  • 1 Timoteovi 1:5 Cílem našeho vyučování (pravdy) je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.

Kdo nestojí v pravdě a nemiluje a není z Boha!

  • 1 Janův 3:10 Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra.

Kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná! Pravda a láska, dvě sestry, dva pilíře, na kterých jsou budovány vztahy a jednota Božích dětí! Dvě síly, které budují církev, Dům Boží.

Aplikace

  • jistota vyvolených Božích dětí. Bůh nás miluje! A dobré dílo, které v nás započal, dokončí!
  • I malý sbor, či rodinná církev jsou občané nebes a Boží děti!
  • Křesťan následuje Krista a v pokoře slouží druhým a buduje druhé, bez ohledu na své postavení v církvi.
  • Budování církve, chrámu Boha živého se děje v pravdě a lásce.
  • vztahy mezi křesťany, pohostinnost a viditelnou jednotu lze opět budovat jen v lásce a pravdě. Tedy jen na základě vnitřní, duchovní jednoty pravdy, která trvá, vybudována Kristem a na Kristu.
  • Každý věřící je Bohem vyvolen a povolán k tomu, aby budoval církev, její jednotu i vztahy v ní. A to hledáním pravdy, poznáváním pravdy, poslušností pravdě, milováním pravdy, obranou pravdy a žitím pravdy. J. Hus

Amen!

Osnova kázání: