Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí hosté. Pokračujeme ve výkladu prvního Pavlova listu Timoteovi, jsme na začátku třetí kapitoly a zabýváme se kvalifikací starších, což je jedna za nejdůležitějších věcí v životě církve. Přečteme celou první kapitolu a potom půjdeme do veršů 2-3.

Mluvíme o pastýřích Božího lidu, o starších církve, dohlížitelích nebo strážcích, jak jsou také nazýváni v Písmu. Dneska se často používá slovo pastor, které má význam pastýř, ale není to slovo, které najdeme v českých překladech Písma, a zároveň to slovo v sobě nese další významy, které přímo odporují tomu, co učí Písmo (vyčleněnost, pozice, úřad, odlišnost od ostatních křesťanů atd.), proto bych nechtěl toto slovo používat. Máme používat slova, která máme v Písmu ve významu, jaké jim dává Písmo – takže používejme slovo starší nebo pastýř, dohlížitel nebo strážce. To jsou dobrá slova a my se musíme naučit jim správně rozumět podle toho, jak je definuje Bůh ve svém slově.

Mluvili jsme o třech pilířích, na nichž stojí ustanovení starších. Ustanovením samotným se budeme více zabývat, až se dostaneme do páté kapitoly. Prozatím stačí, když budeme rozumět tomu, že starší musí být ustanovený, tedy je veřejně označen a oddělen pro službu pastýře Božího lidu. A toto ustanovení stojí na třech pilířích: 1. Osobní, niterné povolání k této službě. Je to touha, o které jsme četli v prvním verši třetí kapitoly. Tato touha se bude projevovat praktickým způsobem, což je druhý pilíř: 2. Služba Božímu lidu – muž, který touží po krásném úkolu, už slouží jako pastýř a církev rozpoznává užitek této služby. To vede ke třetímu pilíři, který je nejvíce objektivní a nejsnáze rozpoznatelný: 3. Bezúhonný charakter – samotná touha ani praktická služba nestačí. Dohlížitel musí být – a následuje šest veršů, celá řada vlastností a schopností, které muž, jenž má být ustanoven jako starší musí mít.

Tyto vlastnosti musí být na daném muži vidět ve zjevné míře. Neříkám dokonale, ani Bible neříká dokonale, ale musí být v nějaké míře vidět. Tyto vlastnosti jsou skutečně objektivním měřítkem, protože to je něco, co může vidět celá církev. Služba nemusí být tak zjevná. Samozřejmě, pokud někdo vyučuje Boží lid – a starší musí být schopný učit, jistě si toho všimnou všichni. Ne všichni z toho možná přijmou stejný užitek. Ale charakter v tomto smyslu mnohem objektivnějším měřítkem. Církev musí rozpoznat, zda někdo je, či není povolán k pastýřské službě a zda takový muž má odpovídající charakter.

Náš dnešní text je celý o tomto charakteru a začíná slovem, které bychom mohli použít jako shrnutí všech věcí, které následují:

I. Starší musí být bezúhonný

V 1. Timoteovi 3,2 říká Pavel Timoteovi, že dohlížitel musí být „bezúhonný“. Přesný význam tohoto slova je „nebýt uchopen“, „nebýt chycen“, být mravně „počestný, nedávající záminku ke kritice, být bez chyby“. Člověk s touto vlastností „nemůže být zatčen a zadržen, jako kdyby byl zločinec; nelze ho z ničeho obvinit“ – je bezúhonný. Neulpívá na něm stín žádného podezření. Je to člověk, který nemůže být obžalován, vzat do vazby ani jakkoli obviněn z nemorálního nebo nepoctivého chování. Nelze na něm nalézt nějaké zjevné a závažné nedostatky, kvůli kterým by se dostal do problémů. Pavel se nesnaží tvrdit, že by starší měl být bez hříchu, ale mluví o tom, že jeho charakter by se měl vyznačovat morální a duchovní poctivostí. 

„Bezúhonnost“ mluví o vnějším pohledu na člověka. Když se díváte zvenku, není zde nic, co byste mohli vytknout. Není zde nic, co by významně kazilo celkový obraz. Dokonalým příkladem je náš Pán:

• Velekněží a celá rada hledali křivé svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti. Ale nenalezli. (Mt 26,59-60)

Nenalezli. Nebylo nic. Dokonce, i když přivedli mnoho křivých svědků, stejně nenalezli nic. Ježíš byl naprosto bezúhonný. Podívejme se na jiné místo:

• On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni. (1K 1,8)

Tady je bezúhonnost cílem života každého křesťana. Podobně je to v Ko 1,22, kde Pavel mluví o tom, že vyučuje, pozvbuzuje a napomíná křesťany, aby je mohl přivést svaté a bezúhonné před Boží tvář. Bezúhonnost úzce souvisí se svatostí, s posvěcením. Bezúhonnost je žitá, prakticky zakoušená svatost. A vidíme, že tato se netýká jenom starších, ale že všichni křesťané mají být bezúhonní, každý z nás má žít svatě a růst ve svatosti, posvěcovat se v Kristu.

• Žd 12:14 Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.

Bezúhonnost je vnějším projevem svatosti a proto je vidět na člověku. Brzo se dostaneme ke služebníkům v církvi ve druhé polovině třetí kapitoly.

• 1 Timoteovi 3:10 Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu.

Je tam opět slovo bezúhonný – je tam sice jiné slovo, než je ve druhém verši, ale ta dvě slova jsou synonyma a významově se naprosto překrývají. A na konci listu je Pavlova výzva pro Timotea:

• 1 Timoteovi 6:14 [Vyzývám tě,] abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Bez poskrvny, bezúhonně. To je meta v životě každého křesťana a je to nezbytná podmínka pro muže, který by měl být ustanovený jako starší sboru. Proto se vás na tomto místě musím zeptat, moji milí, jak je to ve vašem životě? Jste bezúhonní? Usilujete o svatost? Mohou lidé kolem vás říci totéž, co řekl Pilát na adresu Ježíše (J 18,38): „Já na tomto člověku žádnou vinu nenalézám?“

Slovem bezúhonný zde Pavel shrnuje všechny vlastnosti, které potom následují. Jestliže je někdo bezúhonný, potom nemá vážné problémy v žádné z následujících vlastností, které najdeme ať již v našem textu v 1 Tm 3,2-7 nebo v listu Titovi 1,6-9. Vlastnosti uvedené v těchto seznamech jsou jednoduše vlastnosti zralých křesťanů. Jsou to vlastnosti, které ukazují na zbožnost. Proto když se za chvilku na tyto vlastnosti podíváme trochu blíže, nesmíme mít na mysli jenom stávající nebo budoucí starší, ale každý z nás musí přemýšlet sám o sobě a nastavit si na tomto místě Písmo jako zrcadlo. Když rosteme v těchto vlastnostech, rosteme do podoby Pána Ježíše Krista a jsme bezúhonní.

Pokud nejsou duchovní vedoucí sboru bezúhonní, může to škodit hned v několika oblastech. Za prvé je dána Satanovi příležitost útočit na vedoucího a celý sbor. Za druhé, starší ztrácí důvěryhodnost ve svých kázáních. Nikdo nechce poslouchat člověka, který nežije principy, jež káže – problém relativismu. Za třetí, nevěřícím je dán důvod pochybovat o pravdě, neboť si mohou myslet, že pokud ani starší není schopný žít ve shodě s pravdou, asi na ní nebude nic skutečného. A nakonec, velká rána je zasazena naději a důvěře těch, které starší vede a o které se má starat. Stále se setkávám s lidmi, jejichž naděje a důvěra v církev byly rozbity napadrť muži, kteří nebyli způsobilí vést, ale přesto stáli na místě autority a dohlížení na Boží lid.

Proto musí být bezúhonnost hlavním měřítkem při rozhodování, zda je nějaký muž morálně způsobilý být starším ve sboru. Muži, jež jsou známí svou nestálostí, ne-zbožností a nedostatkem sebeovládání, nemají co dělat ve vedení Božího lidu. Vedoucí v Boží církvi mají být Jeho lidu příkladem svatosti. Jak se tedy bude bezúhonnost projevovat v konkrétních vlastnostech? To je druhý bod:

II. Projevy bezúhonnosti

Minule jsme viděli, že bezúhonnost začíná na tom na tom nejskrytějším a nejintimnějším místě v životě muže – začíná v manželství, začíná ve vztahu s jeho manželkou. Jedné ženy muž, muž oddaný své manželce, muž, který miluje svou manželku, jako si Kristus zamiloval církev – to je bezúhonný muž. Služba starších začíná doma, v jejich manželství. Pokud tam nefunguje, nemůže a nebude fungovat ani v církvi. Velmi jasně je to řečeno ve čtvrtém a v pátém verši, jimiž se budeme do hloubky zabývat příští neděli:

• 1 Timoteovi 3:4-5 Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?

Ale ještě předtím, než se dostaneme k vedení rodiny a k výchově dětí, je tady seznam jedenácti vlastností, které ukazují na zbožnost a jsou jednoznačným dokladem bezúhonnosti člověka. Muž, který chce být starším, musí být:

1. Střídmý

Ukázněný nebo zdrženlivý. Jde o sebeovládání a sebekázeň. To jsou znaky Božího muže. To jsou mimochodem znaky každého, kdo kdy něco velkého dokázal. Neukázněný muž je snadnou kořistí chtíče, hněvu, kritiky, lenosti, každého pokušení, které mu ďábel podstrčí pod nos.

• Přísloví 25:28 Město se strženými hradbami je muž, který se neovládá.

Hradby byly nejdůležitější obranou starověkého města. Pevné a bezpečné město mělo silné a vysoké hradby. Podle Šalamouna je sebeovládání takovou hradbou v životě člověka. A sebeovládání je ovoce Ducha svatého (Ga 5,23). Tedy znovu něco co se týká každého věřícího, co v nás Bůh sám působí, co ale musíme také trénovat, v čem se musíme cvičit, co se musíme učit, je to vlastnost, na které musíme usilovně pracovat. A Boží Duch bude měnit naše srdce a vystaví pevné hradby, které odolají útokům zlého. Tato vlastnost mluví o člověku, který je stálý, obezřelý, ukázněný a střízlivě uvažující. Podobně další:

2. Rozvážný, uvážlivý

To znamená člověk, který je pomalý k vynášení soudů. Toto slovo zdůrazňuje sebeovládání, zvláště ve vztahu k vynášení nějakého úsudku. Je to člověk, který není impulsivní. Není to člověk, který něco slyší a hned musí reagovat – je rozvážný, přemýšlí o věcech, chce slyšet názor druhých, nechá si poradit. Usiluje o objektivní pohled a hledá citlivé řešení. Když něco řekne, stojí si za tím. Na jeho slovo se můžete spolehnout – jeho slovo je ano, ano, ne, ne. Rozvážnost zmírňuje pýchu, autoritářství, sebeospravedlňování. Dále musí být:

3. Spořádaný, řádný

Spořádaný. Člověk, který má uspořádaný svůj život. Vyjadřuje myšlenku sebeovládání, správného chování a pořádnosti. Znovu se tu objevuje otázka kázně v souvislosti s pořádkem. Je to člověk, který nežije chaoticky, který nelítá z jednoho extrému do druhého, který se vyhýbá každému extrému ve všech oblastech svého života. V tomto smyslu je to velmi podobné střízlivosti, střídmosti, ale důraz je položen na uspořádanost, řád. Nejde o člověka, který dohání věci na poslední chvíli, kterému je potřeba pořád něco připomínat, ale je to člověk, který dbá na své věci. Souvisí to s pečlivostí, důkladností, důsledností. Život takového člověka je pevně zakotven. Proto může být:

4. Pohostinný

Pohostinnost je konkrétním projevem křesťanské lásky, která má být vlastní úplně všem křesťanům (1Pt 4,9).

• Ř 12:13 Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství.

Pohostinnost není ani tak o vzájemném navštěvování, ale je to mnohem více o ochotě postarat se o druhé v rámci vlastních možností. Je to dobře patrné z toho, co je řečeno v páté kapitole o vdovách, kde pohostinnost je jedním z předpokladů, že nějaká vdova může být podporována církví (1Tm 5,10). Je to žena, která se starala o příchozí a pomohla jim, ale nebyla to žena, která by – jak je to o tři verše dále (1Tm 5,13) – chodila po návštěvách, zahálela a klevetila. 

Bůh zvláštním způsobem působí skrze vztah – host – hostitel. Je to projev Boží moci a vyjádření Boží moudrosti. Je to způsob, jak se buduje Kristova církev, jak Bůh povzbuzuje a vyučuje svůj lid. To nás vede k další věci:

5. Schopný učit

Tady je jedna schopnost, která odlišuje staršího od služebníka, diákona – a to je schopnost učit. V kontextu listu a v kontextu situace, kterou popisuje tento listu, je zřejmé, že starší je tím, kdo aktivně vyučuje Boží lid. Budeme se touto schopností zabývat samostatně za pár týdnů, kdy se budeme věnovat třem schopnostem, které starší musí mít – schopnost učit, schopnost vést svůj dům (což znamená zejména vychovávat své děti) a schopnost být příkladem (1Pt 5,3). Pro tuto chvíli můžeme zůstat u vysvětlení z listu Titovi:

• Titovi 1:9 [Musí být] pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.

A dostáváme se do třetího verše, kde jsou dvě zapovězené vlastnosti:

6. Ne pijan

Opilství je hřích, který je třeba káznit (Ga 5,21). Boží slovo říká, že opilec nevejde do Božího království (1 K 6,10, Ga 5,21). Petr říká, že pohané si libují v opilství (1Pt 4,3). Boží slovo přináší hodně varování proti nebezpečí přílišného pití vína a opojných nápojů. A zvláště vedoucí jsou varováni:

• Přísloví 31:4-5 Nehodí se králům, Lemóeli, nehodí se králům být pijany vína a vládcům toužit po opojném nápoji, aby nikdo z nich v opilosti nezapomněl na Boží nařízení a nepřevrátil při nikoho z utištěných.

Pavel nezakazuje alkohol, ale ukazuje, že starší se musí umět ovládat a nemůže to být člověk, který má problémy s pitím. Bible neučí abstinenci. Bible učí sebeovládání. Není zde napsáno abstinent, ale „ne pijan“. Starším nemůže být člověk, který je známý tím, že rád tráví svůj čas u sklenice alkoholu. Tato charakteristika zapovídá zneužívání alkoholu nebo jiných látek, které by byly na překážku našemu svědectví a práci pro Boha. Člověk, k jehož postavení patří důvěra a autorita nad lidmi, nemůže mít problém s pitím ani s jinou závislostí.

7. Ne rváč

Násilník, útočný, agresivní člověk, hrubián. Řecké slovo je odvozené od slovesa uhodit a mluví o násilném člověku, který má sklon řešit věci pěstmi, fyzicky napadat druhé. Zvláště manželky a děti pociťují výbuchy takového člověka. Násilník bude vždycky ubližovat Pánovým ovečkám. A když půjdeme do hloubky, nemusí nutně jít jenom o fyzickou agresi. Může jít slovní agresi nebo emocionální, mohli bychom sem zařadit jakoukoliv manipulaci a vydírání, protože to jsou násilné skutky páchané na druhých. Jsou lidé, kteří svým chováním, svými způsoby válcují druhé a zůstávají za nimi rozbité životy. Za takovým člověkem zůstávají rozbité lidské duše, lidé, kteří se těžko a dlouho dávají zase dohromady. Na tomto místě musíme všichni dávat dobrý pozor na své jednání. Muž, který chce být starším, takto musí jednat. Starší se dostávají do velmi kritických situací, kdy musí řešit emotivní věci, nebo silně vnímané rozdíly v učení, občas jsou v napjatých situacích a v takových chvílích musí zachovat chladnou hlavu a jednat po způsobu Kristově – se vší pokorou, mírně, tiše a laskavě.

Dvě negativní vlastnosti jsou v kontrastu s dalšími třemi – vliv alkoholu spolu s násilnou povahou je naprosto destruktivní. Proto přichází kontrast – starší nesmí být násilník, ani člověk, který se neovládá v pití, ale musí být:

8. Vlídný, mírný

Shovívavý, jemný, poctivý, milosrdný. Mírnost pochází od Boha. Starší není honák, který by hnal své ovce ve stylu drsného kovboje, ale vede je láskyplně jako pastýř. Každý člověk je rád v přítomnosti laskavého a mírného člověka. Takový člověk odmítá odplácet stejnou mincí, projevuje ochotu ustoupit a trpělivě bere ohled na slabost a tápání, které je vlastní padlému stavu člověka. Pastýř musí mít porozumění pro ovce, které chybují a občas i provokují.

• Filipským 4:5 Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.

Je to protiklad vznětlivého člověka, agresivního rváče, který se možná nerve pěstmi, ale slovy, a který svými slovy ničí jednotu i pokoj Božího lidu. Pastýři Božího lidu musí být trpěliví a pomalí k hněvu. Člověk by se neměl bát reakce svého staršího, když za ním přichází s otázkou nebo obavami, neměl by se bát toho, jak to dopadne, ale musí přicházet s důvěrou – proto musí být starší mírný. Je to vlastnost spojená s pokorou, trpělivostí a přístupností. Tak jako následující:

9. Smířlivý, mírumilovný (ne svárlivý)

Je šest věcí, které Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností (Př 6,16-19). Tou sedmou věcí je ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry. Opakem takového jednání je smířlivost. Tento požadavek je podobný požadavku nebýt rváčem, ale řecké slovo zde znamená nebýt ochotný se přít nebo hádat, být mírumilovný. Nebýt rváč se týká na prvním místě fyzického násilí, kdežto toto slovo varuje před hádavosti. Je to o pokojném řešení konfliktů. Pavel připomíná Timoteovi:

• Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. (2Tm 2,24-25)

10. Nezištný

Zištný, lačný zisku, prospěchář, hrabivý. Starší nesmí být člověkem, který pase stádo kvůli zisku, nesmí milovat peníze nebo být chamtivý. Znovu opakuji – všechny tyto vlastnosti platí pro každého křesťana, ale u staršího musí být ve viditelné (nikoliv dokonalé) míře.

• Ko 3:5 Proto umrtvujte své pozemské sklony: … hrabivost, která je modloslužbou.

Hrabivost je modlářstvím. Boží slovo učí, že starší v církvi mají být, pokud je to jen trochu možné, svou církví finančně podporovaní, aby se mohli cele věnovat své službě. Je to správná věc, když si církev platí své vlastní služebníky. Ale může to být zároveň léčka pro určité lidi, kteří chtějí žít z církve. Proto starší nemá být zištný, nemá svou práci dohlížitele dělat pro peníze, ale z touhy sloužit Bohu. Falešní učitelé se snaží z křesťanů dostat peníze – pro hanebný zisk učí, co se nesluší (Tt 1,11). A Petr o nich píše:

• 2Pt 2:3 Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili.

Kromě toho stojí na tomto místě za to připomenout, že zisk nemusí být jenom finanční nebo hmotný. Ziskem může být lidská sláva, příležitost být vidět, potlesk a chvála druhých. Kvůli tomu mnozí z farizeů nechtěli následovat Krista, protože si zamilovali lidskou slávu víc, než slávu Boží (J 12,43).

• Ga 1:10 Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.

Právě takoví muži musí stát v čele Kristovy církve.

III. Bezúhonnost v církvi

Boží Slovo říká, že dohlížitel MUSÍ být… a NESMÍ být (Tt 1,7). To jsou velice vážná slova. V originálním textu je sloveso ‚být‘ v infinitivu přít., který zdůrazňuje aktuálnost a trvalost popisovaného stavu, což znamená, že ten muž musí být bezúhonný nyní. Jeho charakter by měl být právě teď lidmi popisován jako bez úhony. Žije zbožným životem, takže se jeho pověsti nedá nic vytknout. Takovým mužem byl Filip. Ve Skutcích 6 byl vybrán jako muž dobré pověsti, plný Ducha svatého a moudrosti. Jeho život a pověst měly tyto rysy, a proto byl způsobilý k dané službě, byl k ní povolán a byl jí také pověřen. To neznamená, že byl dokonalý a bez hříchu, avšak nikdo mu nemohl vytknout charakter vyznačující se hříchem a pokrytectvím. Je tady jasné nařízení o tom, jak mají vypadat vedoucí v Božím lidu. Toto nařízení můžeme ještě jasněji vidět v:

• Titovi 1:5 Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil.

Slova, která následují, jsou svým obsahem stejná, jak jsme to viděli v našem textu. Je to příkaz pro církev – církev má být vedena lidmi, kteří mají pozitivní vlastnosti v textu popsané ve zjevné míře a negativní jenom v potenciální. Stejný důraz, příkaz vidíme i na konci třetí kapitoly:

• 1 Timoteovi 3:15 [píšu ti], abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.

Je zde stejné sloveso jako ve druhém verši – jak si musíme počínat v Božím domě. To, co nás Písmo učí ve třetí kapitole 1. Timoteovi, není otázka našeho rozhodnutí – tedy jestli to takto budeme praktikovat, nebo jestli si najdeme nějaká lepší kritéria pro výběr svých vedoucí – např. že musí mít vystudovanou teologii, nebo by to měl být dobrý podnikatel nebo manažer, nebo mít aspoň vysokou školu, nebo že to může být žena, že na tom, jak vypadá rodina dotyčného, vlastně nezáleží, takže to může klidně homosexuál, hlavně když je věrný svému partnerovi, nebo partnerce… a mohli bychom pokračovat dál. A co charakter? Už slyším ty hlasy: „Příteli, kde žiješ? Ve středověku? O tom přece vůbec nebudeme mluvit… Důležité je, jestli do toho dá to srdíčko, ne?“

Toto by bylo to nejhorší, co bychom mohli udělat – nahradit biblická kritéria svými vlastními. Jací budou vedoucí Božího lidu, takový bude Boží lid. Ačkoliv jsme všichni královským kněžstvem, mají zde být i lidé, kteří povedou Kristovu církev, budou se jako pastýři starat o Boží stádo. A na prvním místě je zodpovědností stávajících starších vyhledávat, připravovat a ustanovovat další starší, ale je to také zodpovědností celé církve, aby pečlivě zkoumala, zda bratr, který touží po krásném úkolu dohlížitele, je skutečně bezúhonný. Proto se potřebujeme navzájem – abychom se povzbuzovali, napomínali, abychom se jeden za druhého modlili a rostli ve svatosti a bezúhonnosti. A čím více toto budeme jako sbor dělat, tím více také porosteme v porozumění, že pastýři Kristovy církve jsou Kristovými podpastýři – že i oni sami jsou ovcemi, které Pán pase. Jako takoví jsou to stejně hříšné ovce, stejně tvrdé a paličaté jako ostatní. Bylo jim však svěřeno více než jiným ovcím, a proto se od nich již nyní více vyžaduje – aby měli charakter Božích správců, aby byli bezúhonní. Nebudou dokonalí, ale uváděné vlastnosti na nich budou zjevné.

Boží služebník je věrný správce, milující manžel, zbožný otec, který vychovává své děti, jak uvidíme příště, je to člověk jasných mravních charakteristik. Kdo z nás takový být nemá? Viděli jsme, že to je norma pro každého křesťana. Ale víme také, že žijeme ještě v těle, které je propadlé hříchu. Dokud budeme v tomto těle, budeme s hříchem bojovat. A budou chvíle, kdy budeme svůj boj prohrávat. To platí o všech křesťanech, včetně starších. I starší bojují s hříchem, s pokušením a i oni někdy svůj boj prohrávají. Dokonce jako ti, kdo stojí v čele, jsou často vystaveni ještě mnohem větším pokušením a útokům ze strany světa i ďábla. Proto se za ně musíme o to více modlit. Prosím vás, milovaní, abyste se modlili za mě, abyste se modlili za Pavla i za další bratry z našeho sboru, aby některé z nich Pán povolal k této službě. Modlete se prosím také za Pavla Borovanského a Honzu Suchého v Ústí, i za Marcuse Dennyho, Daniele Adamovského a Aleše Novotného v Kladně. Modlete se za ty vedoucí, které znáte, aby pevně stáli a stále více rostli v pokoře a v bázni před Bohem, aby byli bezúhonní a ryzí:

• Filipským 2:15 Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět.

A když starší zhřeší, i pro ně platí totéž, co platí pro všechny věřící:

• 1 Janův 1,9Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Když shrneme všechny věci, které jsme řekli, tak vidíme člověka, který je srdcem i myslí podoben Pánu Ježíši Kristu. Je to pastýř, který je mírný a laskavý jako Pán. Je to člověk, který nese kříž Ježíše Krista a den za dnem je stále více proměňován do Kristovy podoby. Cesta starších je cestou kříže. Ale abych vám to neulehčil, cesta každého křesťana je cestou kříže. Boží slovo říká, že:

• Galatským 5:24  Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.

Můj i vaše životy musí být životy soustředěné na Ježíše Krista. To je jediná cesta – žít s pohledem upřeným ke kříži a s každodenní touhou brát na sebe Kristův kříž. Není to nijak složitá cesta. Abyste takhle mohli žít, k tomu nepotřebujete nic zvláštního, nepotřebujete k tomu školy, znalost jazyků, nepotřebujete k tomu žádné obřady, nebo zvláštní zasvěcení. Všechno, co potřebujete, už jste dostali. Přesto to není cesta, která by byla lehká. A dokonce bych řekl, že je to cesta, která je ve své podstatě pro člověka nemožná. Žádný člověk totiž není schopen žít Kristův život kromě jednoho jediného – Krista samotného! Jenom on může žít svatým životem skrze vás. Proto Pavel napsal:

• Galatským 2,19-20 Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Kristus žije ve vás! Kristus nám dal svého Ducha, který nám dává sílu každý den jít znovu k Ježíši. Duch svatý nás táhne ke kříži, Duch svatý nám připomíná Pánova slova, Ducha svatý nám dává lásku ke Bohu i k církvi a lidem kolem nás, Duch svatý vyvyšuje Pána Ježíše Krista v našich životech a proměňuje naše životy do podoby Božího syna.

• 2K 3:18 Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.

Amen.