Kristova sláva v církvi II.

Jaroslav Kernal, Praha 6. srpna 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Znovu dnes otevíráme první Pavlův list Timoteovi, který napsal skrze Timotea církvi do Efezu. Máme před sebou učení, které se zabývá církví, praktickými aspekty života církve, které ukazují, jak Kristova sláva naplňuje církev a šíří se skrze církev do okolního světa. Pavel ustanovil starší efezské církve, ale těmto starším, které sám ustanovil, řekl, když se s nimi loučil:

• Sk 20:30-32 I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. Buďte proto bdělí a pamatujte, že jsem se slzami v očích po tři roky ve dne v noci každému z vás neustále ukazoval cestu. Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.

Starší stojí na místě, které je na jedné straně vznešené a dělají krásnou práci (1Tm 3,1), ale na druhé straně stojí starší církve na místě, které je velmi nebezpečné, a to z mnoha důvodů. Už jsme nějaké důvody zmiňovali, když jsme mluvili o kvalifikaci starších – ať již je to nebezpečí zneužití autority, nebo pokušení pýchy, či ďáblovy nástrahy. Pavel sám varoval starší v Efezu před nebezpečím, ale zdá se, že si efezští starší nevzali jeho varování cele k srdci. Proto musel Timoteus zůstat v Efezu a pracovat na tom, aby se tamní církev odvrátila od oslavování člověka a vrátila se k oslavování Krista. On má být vyvýšen uprostřed svého lidu.

• Jan 14:23.24 Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. … Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. 

Pojďme nyní do Písma. Přečteme celý oddíl 1Tm 5,17-25.

Říkali jsme si, že tento oddíl dobře ukazuje na to, jak se Kristova sláva může zrcadlit na místní církvi ve vztahu mezi ustanovenými staršími a sborem. V závěru páté kapitoly jsou tři zásadní věci, které se týkají starších, tedy vedoucích Kristovy církve. Minule jsme mluvili o podpoře starších církví (v. 17-18). V poslední části – na kterou se podíváme příště – je výzva k moudrému ustanovování starších (v. 22-25). Náš dnešní oddíl (v. 19-21) mluví o ochraně starších v církvi a také o káznění těch, kteří se dopustili hříchu. Stejně jako zajištění živobytí pro starší je zodpovědností každého jednotlivce v církvi a službou celého sboru, i ochrana starších stejně jako kázeň těch, kteří hřeší, jsou službou celého těla Kristova, celého společenství a zodpovědností každého jednotlivce v církvi. Je to o sounáležitosti a o tom, že patříme k sobě a navzájem se o sebe staráme.

Když jednáme podle vzoru, který nám Bůh ve svém Slově dává, tak se ve všech těchto praktických otázkách bude zjevovat Boží sláva uprostřed společenství církve. Pojďme nyní k našemu textu a podívejme se na to, co říká Písmo na obranu starších v církvi.

I. Ochrana starších (v. 19)

Začátek devatenáctého verše ukazuje, s jakou vážností má církev přistupovat ke starším. Předchozí verše byly o dvojí úctě, která náleží starším. Byl tam příkaz, že starším, kteří konají svou službu dobře, náleží dvojí čest. Nyní je řeč o tom, že starší musí být Božím lidem chráněn.

• 1 Timoteovi 5:19 Stížnost proti starším nepřijímej.

Je tady znovu imperativ, rozkaz. V sedmnáctém verši byl také příkaz, který se týkal toho, že si starší zaslouží dvojí čest. Tento rozkaz se týká nepřijímání stížností proti starším. Starší má být církví ctěn – není to jenom nějaký obecný příkaz, který by se týkal někoho jiného v církvi, ale je příkaz, který směřuje ke každému z nás. A úplně stejně je to s tím dalším příkazem – každý úd Kristovo těla je zodpovědný za to, aby nepřijímal stížnost proti starším. To je příkaz, který míří přímo do našich životů.

Je tady slovo, které neznamená jenom stížnost, ale jedná se přímo o obžalobu. Jde o nějakou vážnou věc, která je proti staršímu vznesena. Slovo stížnost, které máme v našem textu, je odvozené od slova žalobce, které se v Novém zákoně často používá pro označení satana.

Proč to tak je? Proč neměl Timoteus přijímat stížnosti proti starším? Proč bychom takové obžaloby neměli přijímat ani my? Myslím, že dobré vysvětlení nalezneme v kontextu listu. Musíme si uvědomit dvě důležité věci. Především je to skutečnost, že starší sboru stojí v čele, vedou církev, jsou viditelnými zástupci Božího lidu, jsou těmi, kdo reprezentují církev navenek, jsou těmi, jimž byla svěřena autorita vést a kázat Boží slovo. To znamená, že budou vystaveni jednak mnoha pokušením, ale také mnoha útokům. Ve třetí kapitole jsme četli, že starší nemá být nově zasazený, aby nezpyšněl, neupadl do pomluv a nepropadl odsouzení spolu s ďáblem. Starší nesou břemeno, které nenesou ostatní údy Kristovy církve. A to znamená, že jsou vystaveni mnohem větším tlakům. Dost možná ty tlaky nebudou patrné ve fyzické rovině, protože se má jednat o zralé muže, jejichž život má být stabilizovaný, zakotvený, upevněný, ale nepochybně se bude jednat o duchovní tlaky, duchovní útoky, duchovní boje. Vedoucí v církvi jsou prvním terčem ďáblových útoků, vedoucí církve bývají také obvykle prvním cílem pronásledovatelů církve.

Zde je tedy první důvod, proč bychom neměli přijímat žalobu proti starším. Taková žaloba bude často jenom dalším nástrojem ďábla, který chce rozvrátit Boží lid, vrazit klín nejednoty do církve a zničit životy lidí. Příliš často bude taková žaloba spíš pomluvou nebo protestem, který někteří lidé vznášejí proti Božím služebníkům. Proto náš text říká, abychom nepřijímali stížnost proti starším. Církev musí své starší chránit. Má se o ně starat, protože starší se starají o církev, a musí je chránit, protože starší jsou těmi, kdo chrání církev.

Může být celá řada věcí, v nichž lidé nebudou souhlasit s postojem, názorem nebo s jednáním některého ze starších. Může být řada motivů, které mohou – a nepochybně budou – špatně interpretovány. Je velmi jednoduché z nesouhlasu udělat hůl, kterou budeme druhého bít. Je příliš jednoduché, či lépe řečeno zjednodušující, z povrchního pozorování vyvodit názory o motivech druhého člověka. Při jakémkoliv hodnocení druhého člověka – nejenom staršího, ale kohokoliv, musíme dávat dobrý pozor, zda jsme opravdu rozuměli tomu, co druhý člověk říká, že opravdu chápeme, co myslel tím, když řekl to či ono, že jsme porozuměli tomu, proč udělal to, co udělal, a že jsme všechny věci postavili do jasného světla Božího slova. Dovolte mi jeden příklad z Písma:

• 1 Tesalonickým 5:14 Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.

Jaký je rozdíl mezi člověkem neukázněným, malomyslným a slabým? Při povrchním pohledu se dá snadno zaměnit malomyslnost za neukázněnost nebo je možné neukázněnost pokládat za slabost. Ale pokud budete kárat malomyslného, protože si myslíte, že je neukázněný, zdeptáte ho ještě více, místo toho, abyste ho potěšili. A pokud se budete ujímat neukázněných, místo abyste je pokárali, potom je budete podporovat v jejich nekázni, a – jak říká následující oddíl našeho textu – budete mít podíl na jejich hříchu.

Proto si musí každý dobře rozmyslet, jestli chce přinést obžalobu proti druhému člověku, a pokud mluvíme o starších – církev ani ostatní starší nemají přijímat žádnou obžalobu, která je založená na svědectví jediného člověka. Takovou myšlenku nemáme ani vpustit do své mysli, ale máme ji okamžitě odmítnout. A mimochodem – tento text říká, že takové obžaloby budou přicházet, že s nimi budeme setkávat.

Dalším důvodem, proč bychom neměli přijímat žalobu proti starším, je skutečnost, která vyplývá z jejich kvalifikace. Vzpomeňte si na první a souhrnnou charakteristiku, která musí být vlastní každému, kdo touží po krásném úkolu dohlížitele – musí být bezúhonný (1Tm 3,2). Starší musí být známý svou bezúhonností. Starší musí být člověk, který je důvěryhodný. Nemůže být člověkem, o kterém když slyšíme nějaké věci, jsme na vážkách – no, možná je to pravda, možná ne, ale proč ne, on je takový… Jestliže je starší kvalifikovaný podle třetí kapitoly tohoto listu, potom nemáme žádný důvod přijímat obvinění proti starším. A dokonce nám náš text přikazuje obvinění nepřijímat, neuznávat ho, držet si ho od těla. To je ochrana starších. Starší jsou pastýři, kteří chrání svěřené stádo před vlky v rouše beránčím a sytí Boží lid, a Boží lid chrání své starší, protože starší je hoden dvojí cti, starší je člověk, který je na prvním místě bezúhonný.

Ale na druhé straně musíme také rozumět tomu, že žádný starší není superman, ale je to stejný člověk jako každý jiný, je jenom obyčejný hříšník ospravedlněný Boží milostí skrze víru v Ježíše Krista. Proto 19. verš nekončí u ochrany starších, ale pokračuje tím, za jakých okolností lze obžalobu proti staršímu přijmout:

• 1 Timoteovi 5:19 Stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků.

Každý starší v Božím lidu je stejně hříšným člověkem jako kdokoliv jiný. Má být zralejší než ostatní, což se bude mimo jiné projevovat také na míře posvěcení daného člověka. Ale svou podstatou je stejný hříšník jako jiní. Starší nemá být arogantní, ale to neznamená, že někdy nebude reagovat arogantně. Starší nemá být zlostný, ale to neznamená, že se nikdy nerozzlobí. Starší má být smířlivý, ale stane se, že se pohádá. Má být nezištný, ale může se stát, že bude jednat zištně. Pokaždé, když k něčemu podobnému dojde – a vemte na to jed, že k něčemu takovému někdy dojde – budou na druhé straně lidé, kteří budou takovým jednáním zranění. Co ale musí následovat? Boží slovo nám to říká velmi jasně:

• Matouš 18:15 Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.

Toto je základní rovina vztahů mezi křesťany bez ohledu na to, zda je někdo starší nebo není. A Pavel v našem textu pokračuje stejně, jak o tom mluví Matouš – ústy dvou nebo tří svědků bude potvrzena každá výpověď (Dt 19,15). Ovšem v případě staršího se bude postup trochu lišit. Pokud starší pokračuje ve svém hříchu, nemají svědkové jít za starším samotným, ale mají jít za ostatními staršími a jim přednést svou stížnost nebo obžalobu. Je-li potvrzena dvěma nebo třemi svědky, ostatní starší se jí musí zabývat a volat provinilého bratra k pokání. A nejenom to – Boží slovo nás tady vede ještě dál – a to nás vede k dalšímu verši v našem textu a také k dalšímu bodu dnešního kázání:

II. Kázeň starších (v. 20)

• 1 Timoteovi 5:20 Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby se báli i ostatní.

Zcela zjevně zde nacházíme stejný koncept, jaký je v Matoušovi:

• Matouš 18:16-17 Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi.

Ohledně našeho textu je tady ale určité napětí a probíhá diskuze mezi učenci, kteří se zabývají výkladem Písma – jde o to, zda má být veřejně napomenut už ten starší, který byl dvěma a více svědky usvědčen z hříchu, nebo ten, který v hříchu setrvává. Tvar použitého slovesa „hřeší“ by ukazoval spíše na druhou možnost – ti, kteří hřeší nebo setrvávají v hříchu. Ale úplně jednoznačné a takto jednoduché to není. Proto potřebujeme vzít do úvahy ještě několik dalších věcí.

Především musíme mít na paměti, že každý hřích je velmi vážný. Hřích je na prvním místě urážkou samotného Boha. V jistém slova smyslu můžeme říci, že existuje celá škála hříchů – od těch, které se nacházejí jenom v mé mysli a v mém srdci, a které nikdy nedojdou dokonání, přes ty, o nichž ví jenom Bůh (a které jednoho dne, v den soudu, v. 24, také vyjdou najevo), přes hříchy, které se týkají soukromí jednotlivců, nebo hříchy společensky skoro neškodné, a můžeme jít až k hříchům, které ovlivňují celou společnost (jako bylo např. Davidovo sčítání lidu, které přineslo Boží trest v podobě moru, který tři dny ničil celý Izrael, nebo Stalinovu genocidu Ukrajinců ve 30. letech 20. století). Ale ať již se jedná o jakýkoliv hřích, každý hřích je odporný Bohu a z každého hříchu se bude člověk zodpovídat. Neexistuje hřích, který bychom mohli brát na lehkou váhu. Neexistuje hřích, u něhož bychom mohli mávnout rukou a říci, že to nevadí.

Podívejte se na Adama s Evou – byla to jedna jediná a z našeho pohledu relativně malá neposlušnost Boha, která rozpoutala smrtící světovou katastrofu. Skrze tuto jedinou neposlušnost vešel do světa hřích a smrt, tato jediná neposlušnost z nás učinila vzbouřence proti Bohu, lidi tvrdého srdce, zatvrzelé hříšníky, kteří vzdorují Bohu a jeho Slovu. Žádný hřích nesmíme brát na lehkou váhu!

S touto vážností se musíme dívat na každý hřích – a hřích starších zde bude vynikat o to více, oč více je starší sboru veřejnou osobou. Starší je člověkem, který vede, kterého ostatní následují. Na jedné straně rozumíme tomu, že církev není bezhlavé stádo hloupých ovcí, ale společenstvím svatých, královským kněžstvem, takže se každý sám za sebe bude zodpovídat před Bohem, ale na druhé straně byli starší ustanoveni k tomu, aby vedli Boží lid a Boží lid má své starší následovat a poslouchat. Takže pokud starší hřeší, bude nutně svádět také Boží lid. V tomto smyslu je hřích starších mnohem závažnější, než hřích kohokoliv jiného. Je to důvod, proč Jakub napsal ta strašlivá slova ve svém listě:

• Jakubův 3:1 Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností.

Proto by starší měli být také kázněni s mnohem větší přísností – podle našeho textu mají být kázněni veřejně. Kdy k tomu má dojít? Když se jejich hřích stane natolik zjevným a veřejným, že je dosvědčen dvěma a více svědky. Nejde o něco, co se odehrálo v soukromí mezi dvěma lidmi, nejde o něco, co se odehrálo v srdci staršího nebo v jeho mysli, ale jde o něco, co dopadá na celý Boží lid. To je další věci, kterou musíme brát v úvahu.

Mluvíme o velmi vážných věcech a o napětí, které je zde v Božím slově patrné. V prvním listu Timoteovi už jsme viděli celou škálu hříchů, které se na staršího tak snadno přichytí – arogance, zneužití moci, pýcha, zištnost, hrabivost nebo panovačnost. Ale to všechno jsou věci, které se velmi obtížně dokazují. Jsou to problémy, které se týkají charakteru, a proto jsou mnohem obtížněji dokazatelné než třeba krádež nebo cizoložství nebo opilství. Nejsou to věci, při kterých člověka můžete chytnout za ruku, nejsou to věci, na které můžete jednoduše a jednoznačně ukázat. Nicméně pokud se takové věci usadí v životě člověka, budou tu určité příznaky a jednoho dne tyto věci velmi jasně vyjdou najevo a budou zjevné, když ne všem, tedy mnohým. Potom musí dojít k veřejnému napomenutí.  

A toto je místo, které je podle mě klíčové. Boží slovo tady nemluví o žádném konkrétním hříchu a i v otázce kázně nám tak trochu nechává otevřené dveře – je tu slovo, které můžeme přeložit jako odhalit, usvědčit, pokárat, napomenout nebo potrestat – to je celá škála významů. Věřím, že toto místo nám ukazuje Boží slávu v Kristově církvi, protože nás vede do hloubky společenství, vede nás do rodinných vztahů, vede nás k tomu, že máme nést jedni druhé, spoléhat se na vedení Ducha a hledat moudrost u Boha. Tohle není něco jako kariérní řád, který byl připravený pro učitele v českém školství. Tady máme co do činění s živým organismem Kristovy církve, která žije ve vzájemné interakci, ve vztazích lásky. Tady se musí projevovat velikost Boží milosti i Boží svatosti.

• Galatským 6:1-2 Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.

Musíme hledat moudrost u Boha v závislosti na závažnosti provinění, o které se jedná. Ale obecně mám za to, že zde bude platit princip Boží milosti na prvním místě. Pokud je starší konfrontován dvěma nebo třemi svědky a činí pokání a odvrátí se od svého hříchu, věc je vyřešena k Boží slávě a Boží lid se může radovat z toho, jak Bůh mocně jedná v srdcích Božích dětí. Boží milost je totiž jediným řešením problému hříchu v našich životech. Bez Boží milosti jsme naprosto ztraceni. Potřebujeme Krista a musíme se cele spolehnout na jeho dílo na kříži Golgoty. To je něco, co potřebuje každý z nás, co každému z nás dokazuje, že jsme jenom ubozí a zoufalí hříšníci zachránění prolitou krví Ježíše Krista. Bez Kristova díla na kříži Golgoty by nás čekal jenom strašlivý soud a věčné utrpení v hořícím jezeře. Nejenom každý bezbožník je volán k pokání a k víře v Ježíše Krista, ale také každý křesťan je volán k pokání a k víře v Ježíše Krista. Pokání není skutek, ale stav, životní styl těch, kteří žijí ve světle Kristovy pravdy (1J 1,9).

Prokázaný hřích starších má být veřejně napomenut a usvědčený starší, který hřeší, má být veřejně, tedy před celou církví, napomenut. Ale zároveň v tom všem musíme stále hledat Boží milost. Všimněte si, že se zde nemluví o odvolání staršího. Celý oddíl od 17. verše mluví o podpoře starších, o ochraně starších a o díle Boží milosti skrze starší církve. V následujících verších vidíme, že důraz je položen na prevenci – Pavel povzbuzuje Timotea, aby nikoho neustanovil ukvapeně. Proto musíme dbát na kvalifikaci starších a hledat moudrost při ustanovení. Proto i ono veřejné napomenutí má mít také preventivní charakter:

• 1 Timoteovi 5:20 Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby se báli i ostatní.

Celá církev se podílí na napomenutí staršího, který hřeší, a protože je to věc veřejná, ostatní starší se mají bát, aby se do podobné situace nedostali také oni sami. Kázeň starších je prostředkem Boží výchovy a způsobem, jak se Kristus oslavuje ve své církvi.

Vidíme znovu zodpovědnost starších a zodpovědnost celé církve. Je tu vzájemný vztah pastýřů a sboru. Minule jsme tento vztah viděli v otázce ekonomické – starší sytí Boží lid duchovně a má být sycen Božím lidem fyzicky, nyní vidíme tento vztah v otázce duchovní. Starší se starají o Boží lid a kázní ho jako celek paušálně skrze kázání a vyučování, i skrze osobní vedení jednotlivců, a Boží lid se stará o své starší tím, že je chrání před pomluvami a neopodstatněnými nařčeními a pokud setrvávají ve svých hříších je kázní otevřeně a veřejně,. Starší je veřejnou osobou a proto i kázeň musí probíhat veřejně, aby celý sbor věděl o tom, co se děje a aby na Kristově církvi neulpívalo nějaké špatné světlo. Vždyť církev je sloup a opora pravdy (1Tm 3,15) a tato pravda musí být zjevná všem. A samozřejmě, že veřejné napomenutí staršího, který byl usvědčen z hříchu, bude mít dopad nejenom na ostatní starší, ale na celou církev. Vzpomeňte si, jak to bylo s Ananiášem a Safirou – nejednalo se o starší, ale jednalo se o exemplární příklad a Písmo říká:

• Sk 5:11 A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.

I my potřebujeme, aby na nás padla bázeň před Bohem, protože bázeň je počátkem moudrosti (Př 9,10). A moudrost nutně potřebujeme, abychom mohli jednat podle následujícího verše, který nás vede k poslednímu bodu:

III. Spravedlnost starších (v. 21)

• 1Tm 5:21 Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem a před vyvolenými anděly, abys takto postupoval bez předpojatosti a nikomu nestranil.

Proč Pavel přidává tento verš k vyučování o ochraně a kázni starších? Důvod je, myslím, naprosto jasný – Timoteus byl s Pavlem v Efezu, když tam došlo k probuzení, když tam Pavel ustanovil starší. Je nanejvýš pravděpodobné, že někteří z těchto starších byli Timoteovi přátelé. Určitě to byli lidé, k nimž měl Timoteus blízko. To je úplně stejná situace, jakou bychom měli očekávat mezi staršími v každém sboru. Každý sbor má být vedený skupinou starších, tedy dvěma a více – a z toho, co jsme si dosud řekli, vyplývá důležitost skupinového vedení. Vztahy mezi staršími musí být velmi pevné, důvěrné, silné. Na prvním místě se musí starší mezi sebou povzbuzovat navzájem, aby společně rostli v následování Krista, ve svatosti, ve víře, v lásce a ve službě. Starší nesou společné břemeno – nejsou to soupeři, ale spoluslužebníci. Spojuje je láska ke Kristu, láska k Božímu slovu, láska k Božímu lidu. To jsou důvody, proč můžeme trvat na tom, že starší musí rozhodovat jednomyslně a musí hledat jednotu v každém rozhodnutí – a to tak dlouho, dokud ji nenaleznou.

Je ale také pochopitelné, že v takto důvěrném svazku může snadno dojít k tomu, že starší budou přehlížet nejenom nedostatky, ale dokonce hříchy jedni druhých. Snadno může dojít k tomu, před čím varuje tento verš – ke stranictví, které je hříchem. A stranictví mezi staršími je dvojnásobným hříchem, protože za ním příliš často bývá skryta pýcha, která pramení z pocitu výjimečnosti. Pokušení pýchy patří k těm nejčastějším, které jsou spojené s prací starších. Jsem přesvědčený o tom, že právě to je důvod, proč Pavel Timoteovi vypočítává zástup svědků, kteří se dívají na jeho jednání. Není to jenom pozemský zástup Božího lidu, ale je to nebeský zástup. Je to nebeský zástup, který nahlíží i do zákulisí, kam často ten pozemský zástup nevidí. Tento zástup evokuje soudní dvůr, kde je člověk, který musí vypovídat pod přísahou. Jedná se o věci, které jsou velmi vážné – a platí to o obou předchozích verších, tedy jak o ochraně starších a odmítnutí každého nařčení, které není podložené svědectvím dvou nebo tří svědků, tak tak i o kázni starších, kteří setrvávají ve svém hříchu. Timoteus je zavázán jednat se vší vážností, pečlivostí, důkladností a odvahou.

Zapřísahám tě před Bohem… Bůh zná i ty nejjemnější záhyby našich srdcí, nejskrytější nuance našich myšlenek, před jeho pohledem se nemůže nic ukrýt. Na tomto místě je to připomínka nejenom pro Timotea, ale pro všechny, kteří se podílejí na kázni staršího, který setrvává v hříchu. Má být kázněn veřejně, aby se ostatní báli, a má to být učiněno s vědomím, že tím nejdůležitějším svědkem je Bůh sám, Bůh, který se dívá, Bůh, který není jako člověk a nehledí jenom na to, co má před očima, ale dívá se k srdci. A je to řečeno v kontextu toho, co následuje, že hříchy některých lidí zůstanou skryty až do dne soudu – přesto je Bůh vidí už nyní.

Zapřísahám tě před Ježíšem Kristem, který je věrným svědkem. Ježíš Kristus prokázal svou věrnost až do konce, kdy zůstal úplně sám, všemi opuštěn. I kdybys měl Timoteji zůstat úplně sám, protože budeš trvat na pravdě Božího slova, na čistotě učení a svatosti církve, buď věrný a dívej se na dobrého pastýře, na strážce našich duší, na svého spasitele Ježíše Krista. U něj hledej sílu, abys vytrval i v tak těžkém úkolu, jako je veřejné napomenutí staršího, který hřeší, a který je dost možná tvým blízkým přítelem. Jednej nestranně a bez předpojatosti.

Zapřísahám tě před vyvolenými anděly, protože jsou to právě oni, kteří se dívají na církev a učí se o Boží mnohotvaré moudrosti (Ef 3,10). Proto je potřeba takto postupovat, aby v Kristově církvi byla zjevná Kristova sláva a moudrost Boží, aby nebeští andělé žasli nad Boží moudrostí, se kterou Bůh ustanovil církev a připravuje jí, aby byla nádhernou a svatou nevěstou pro jeho milovaného Syna.

Proto je třeba odložit předpojatost a stranictví, které jsou hříchem a v našem podání vždy vedou k dalšímu hříchu – ať již tím, že se jimi snažíme nějaký hřích zakrýt, nebo nějaký jiný hřích prosadit.

Milí bratři, milí sestry, milí přátelé, vidíme, že tento text není jenom o Timoteovi a starších církve, ale míří přímo do našich srdcí. Tento text nás vede k bázni před Bohem, vede nás k tomu, abychom usilovali o svatost, abychom se vší vážností žili své křesťanské životy, abychom usilovali o odstranění hříchu ze svých životů, abychom žili zodpovědně ve vztahu k místnímu sboru. Moji milí, tento text nás volá k tomu, abychom utíkali do náruče Pána Ježíše Krista. Na jiném místě Písma čteme:

• Židům 12:22-24 Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.

Proto nemůžete žít lehkovážně, lehkomyslně nebo nezodpovědně. Proto nesmíte brát na lehkou váhu hřích! Byli jste očištěni Kristovou krví, bylo za vás zaplaceno výkupné – pohleďte na Beránka, který snímá hříchy světa! Jste společenství svatých, jste údy jednoho těla, které harmonicky funguje k Boží slávě. Proto musí být mezi námi zjevná Kristova láska, proto musíme usilovat o vzájemnou milost.

A to nepůjde jinak, než že budeme žít ve stínu Kristova kříže a ve světle Kristova zmrtvýchvstání. To nepůjde jinak, než že budeme žít své životy před očima nebeských i pozemských svědků, v plném spolehnutí se na moc Ducha svatého a podle Božího slova. To jsou slova Písma, která jsme dnes četli:

• 1 Timoteovi 5:21 Zapřísahám tě … abys takto postupoval…

Amen.