Jaroslav Kernal, Praha 24. prosince 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Sešli jsme se, abychom uctívali našeho Pána Ježíše Krista. A dnešního dne máme zvláštní příležitost, protože si kalendářně, na základě tradice, připomínáme jeho narození. Ale rád bych zdůraznil, že to je jenom lidská tradice, neboť Písmo neuvádí žádný přesný datum Kristova narození. Ale kromě toho se dnešního dne scházíme a připomínáme si – jako každou neděli – Kristovo slavné vzkříšení. Pán Ježíš byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých. Ten třetí den byl první den po sobotě, tedy první den židovského týdne. A znovu je to na základě tradice, že se křesťané v tento den shromažďují a připomínají si Kristovo zmrtvýchvstání, protože Písmo nás nikde nevede k tomu, abychom se shromažďovali v nějaký konkrétní den. Mohli bychom se scházet třeba v úterý a připomínat si Kristovo slavné zmrtvýchvstání, nebo se, podobně jako to dělala církev v Jeruzalémě v době po seslání Ducha svatého, scházet každý den a připomínat, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a tak dosvědčil, že hříchy všech, kdo v něj věří, jsou odpuštěné.

Ale dnes chci využít příležitosti a připomenout nám okolnosti Kristova narození. Obraťme svoji pozornost do první kapitoly Lukášova evangelia, kde jsou zaznamenané události, které se staly ještě před Ježíšovým narozením. Je zde jedno proroctví, které se týká Krista samotného a také jeho bezprostředního předchůdce, Jana Křtitele. Je to proroctví, které vyřkl otec Jana Křtitele, Zachariáš, těsně po Janově narození. Budeme číst z první kapitoly Lukáše, verše 76-79. M.

Dnes zaměříme svou pozornost především na verše sedmdesát osm a devět. Ale potřebuje i předchozí dva verše, protože v nich najdeme nejenom kontext, ale také dobré vysvětlení sedmdesátého devátého verše. Máme před sebou proroctví Zachariáše, které vyřkl nad svým nově narozeným synem, jemuž dal podle příkazu anděla jméno Jan. Je to proroctví, které ukazuje na příchod, původ a poslání Spasitele, jemuž Jan, později nazvaný Křtitel, bude připravovat cestu. Pojďme tedy k prvnímu bodu:

I. Příchod Spasitele

• Lk 1:76-78 A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti …

Zachariáš mluví ke svému právě narozenému synovi. Po devíti měsících se Zachariášovi rozvázal jazyk. Když mu anděl řekl, že se mu narodí syn, Zachariáš nevěřil, a proto anděl svázal jeho jazyk, takže Zachariáš nemohl mluvit až do okamžiku, kdy mělo dojít k pojmenování syna. Když se otce zeptali, jak se bude jmenovat, napsal na tabulku, že jeho jméno bude Jan. A v tu chvíli se mu rozvázal jazyk a chválil Boha. Verše, které dnes máme před sebou, jsou vrcholem jeho chvály. A není to chvála jeho syna, ale chvála Božího syna. Zachariášův syn bude jeho prorokem, bude prorokem Nejvyššího a podle starozákonního proroctví Izajáše, půjde před Pánem, aby mu připravil cestu, volal lidi k pokání a dal jim poznat spásu v odpuštění hříchů. A my víme, že přesně to Jan Křtitel dělal. Všude kázal a volal lidi k tomu, aby činili pokání a věřili v toho, který přichází po něm – v Ježíše Krista. A právě sem směřuje i sedmdesátý osmý verš. Bůh navštíví svůj lid. Bůh sestoupí ke svému lidu. Bůh přijde. Nyní je to jisté – to jsou slova Zachariáše. Už o několik veršů dříve Zachariáš prohlašuje, že Bůh přišel ke svému lidu, že Bůh vzbudil Davidova potomka, krále Izraele, mocného spasitele, svého služebníka – a tím není nikdo jiný, než Ježíš Kristus.

V šedesátém osmém verši Zachariáš mluví o tom, že už se to stalo. A skutečně už to tak bylo. V době, kdy Zachariášova manželka Alžběta už byla šest měsíců těhotná, setkal se anděl také s dívkou jménem Marie, která byla příbuzná s Alžbětou. Této Marii anděl oznámil, že počne mocí Ducha svatého, otěhotní a porodí syna, který bude svatý a bude to Syn Boží (Lk 1,35). Marie spěchala za Alžbětou a obě se radovaly z Božího díla. Zachariášova chvála je jenom ohlasem toho, co se stalo. Proto mluví o Božím navštívení v minulém čase (Lk 1,68) a následně v budoucím čase, jak to vidíme v našem textu. To slovo, Kristus, už se stávalo tělem. V době, kdy Zachariáš říká tato slova, už se spasitel formuje v Mariině lůně, aby za dalších šest měsíců vstoupil do temnoty tohoto světa.

Bylo to symbolické, když se Ježíš narodil v noci. Uprostřed noční temnoty přišel na svět ten, který je světlem světa, který je světlem, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět (J 1,9) a které jednoho dne ozáří celý svět, jako blesk ozařuje oblohu. Když se Ježíš narodil, obloha blízko Betléma se rozzářila slávou nebeských andělských zástupů, které zvěstovaly pastýřům, že se jim narodil Spasitel, Kristus. Až Ježíš přijde podruhé, nepřijde jako děťátko do temnoty světa, ale přijde blesk soudu, jako plamen a oheň, který zachvátí celý svět, který se nachází v temnotě hříchu. Ale Zachariáš v tuto chvíli mluví o prvním příchodu Krista, o jeho narození do světa. Raduje se z toho, že Pán přichází. Raduje se z toho, že se naplňují dávná proroctví, že běh světa spěje ke svému vrcholu, k vtělení Božího syna, k příchodu zaslíbeného spasitele a krále.

A podívejte se na to, jak Zachariáš mluví o příchodu Spasitele. Všimněte si, z jakého důvodu přichází – pro slitování a milosrdenství našeho Boha. Bůh je plný slitování. Ta slova, která tam jsou použitá, mluví o niterném soucitu, o pohnutém srdci, o milosrdenství, které vychází z nitra. Mluví se tu o Boží podstatě, o svatém charakteru samotného Boha, který je slitovným Bohem, je milosrdný a plný soucitu. Abychom tomu ale dobře rozuměli, musíme vidět také druhou stránku celé věci – je tady člověk, který potřebuje zachránit. To je motto Lukášova evangelia. Ježíš říká, že přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10).

Ježíš nepřišel pro zdravé, ale přišel jako lékař za nemocnými. Nepřišel volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky (Lk 5,31-32). Tato slova řekl farizeům, kteří se sami o sobě domnívali, že jsou spravedliví, že jsou duchovně zdraví, že nepotřebují uzdravit duši ani ji zachránit před věčným zahynutím. Stejné je to dodnes – tolik lidí je lhostejných k tomu nejvzácnějšímu, co jim Bůh dal! Vůbec je nezajímá jejich duše. Vůbec se nestarají o věčnost. Ani nechtějí přemýšlet o tom, co se stane po smrti jejich těla. Utěšují marnou a prázdnou nadějí, která ve skutečnosti žádnou nadějí není, že po smrti nebude nic. To skutečně žádná naděje není – prázdnota, temnota, nicota … Jestli je toto údělem člověka, potom jsme ubohá stvoření a nejsme na tom líp než kámen. Jsme na tom hůř než kámen, protože on nic necítí, ale my zakoušíme bolesti, trápení, soužení a všechny nesnáze spojené s lidským životem. A proč? Aby jednoho dne přišlo nic! Lidé jsou tak lhostejní k vlastní duši!

Jak se na to ale dívá Bůh? Bůh stvořil člověka, dal mu život – tělesný i duchovní, přijde den, kdy bude chtít složit účty. A Bible vydává velmi jasné svědectví o každém člověku – že není člověk, který by nezhřešil.

• Římanům 3:23 Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.
• Římanům 6:23 Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Každý člověk si zaslouží spravedlivou mzdu, tedy to, co mu náleží, za svůj život, za své hříchy. A tou mzdou je smrt. Věčná smrt daleko od Boha, který je zdrojem života a od jeho slávy. Věčná vědomá smrt v odloučení, samotě, trápení, bez světla, bez naděje, bez radosti a pokoje. Proto Zachariáš mluví o odpuštění hříchů, proto mluví o spasiteli, který přichází na svět, proto mluví o slitování a milosrdenství našeho Boha.

Nejsou to lidské hříchy, které by nutily Boha být milosrdný, ale je to jeho podstata, jeho charakter, jeho láska, která ho vedla k tomu, že připravil cestu spasení, že před stvořením světa připravil plán záchrany:

• Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Ve svém milosrdenství Bůh připravil způsob, jak se člověk může zbavit svých hříchů, jak může člověk dosáhnout Boží spravedlnosti a žít. Tímto prostředkem je Boží syn, Ježíš Kristus. Celých patnáct století, kdy postupně vznikal Starý zákon, proroci dosvědčovali toto spasení a zjevovaly o něm stále více. A Zachariáš nyní vidí, že teď dochází to vše naplnění, protože Boží syn se stal člověkem, narodí se v těle, jako má člověk a na lidském těle odsoudí hřích. Každý, kdo uvěří v tento Boží způsob ospravedlnění člověka, tím nejenom dá Bohu za pravdu, ale bude zachráněn pro věčnost. Proto se Zachariáš tolik raduje z narození Spasitele.

Co o tomto Spasiteli Zachariáš říká? Podívejme se dále do našeho textu. Mluvili jsme o příchodu Spasitele, ale musíme si říci také něco o původu Spasitele. Kdo je tento Spasitel? Narodí se z ženy, bude to malé dítě, stejné jako každé jiné. Lukáš ve druhé kapitole mluví o tom, jak byl Ježíš osmého dne po narození obřezán stejně jako každý jiný židovský chlapec. Ale je to všechno o původu Krista? Co říká náš text? Jsou zde trochu zvláštní slova:

II. Původ Spasitele

• Lk 1:78 … pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti.

Samotná gramatika tohoto verše dosvědčuje božský původ Ježíše Krista. Je to Bůh sám, kdo navštíví svůj lid jako „Vycházející z výsosti“. Bůh se stane člověkem a na lidském těle odsoudí hřích. Druhá osoba Boží trojice, Boží syn, kterého můžeme před jeho vtělením vidět na mnoha místech Starého zákona, přijde v těle. Apoštol Jan píše, že Boží syn je Slovo s velkým „S“, je to Slovo, které věčně vychází z Otcových úst. Jan o něm dosvědčuje, že toto Slovo bylo u Boha, toto Slovo bylo Bůh, a že se stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14). A dodává:

• J 1:14 Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

To jsou slova plná vznešenosti a nádhery. To je popis Božího syna.

Podobným způsobem se vyjadřuje také Lukáš, když používá slova „vycházející z výsosti“. Je velmi obtížné přeložit tato dvě slova, protože jsou to slova, která jsou nabitá významem. Musíme se u nich zastavit, protože nám odhalují původ Mesiáše. Zachariáš velmi dobře porozuměl tomu, kdo je Boží syn, pochopil podstatu a původ svého Spasitele.

To první slovo, které máme v ekumenickém překladu přeložené jako „vycházející“, je slovo, které se obvykle, tedy ve všech ostatních případech v Novém zákoně překládá jako východ ve smyslu světové strany. Když se Kristus narodil, přišli mudrci z východu (je tam stejné slovo), kteří na východě (totéž slovo) uviděli jeho hvězdu. Je to slovo, které se dá použít o východu slunce (o tom okamžiku), takže Žilka překládá jako „slunce vycházející z výsosti“, jiné překlady mluví o „rozbřesku z výsosti“ (Pavlík), (Žilka), „svítání shůry“ (B21), „úsvit z výsosti“ (ČSP).

Překladatelé v tomto případě zdůraznili bezprostřední kontext, protože následující verš mluví o tom, že zazáří těm, kdo jsou v temnotě a ve stínu smrti. Ano, Kristus je světlem světa (J 8,12) a kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Přesně o tom mluví král David:

• Ž 36:10 U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.

Ježíš je světlem a kdo ho následuje, má život věčný. On je světlem, které vzchází v temnotách. Jak to zpíváme v jedné písni:

• Izajáš 9:1 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.

Tato slova použil Zachariáš v následujícím verši. Ježíš je velikým světlem, které přišlo na svět. Ježíš zazáří každému, koho Bůh probudí z mrtvých svou mocí, kterou i Krista vzkřísil z mrtvých. Každý, kdo činí pokání a věří v Ježíše Krista, už nemusí bloudit ani tápat v temnotě světa a ve tmě hříchu, protože má světlo života. Ježíš Kristus je září samotného Boha. Autor listu Židům (dost možná také Lukáš) napsal, že Kristus je:

• Židům 1:3 … odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty …

Je vznešenější než andělé, které převyšuje už jenom jménem, které mu bylo dáno – Ježíš znamená „Bůh zachraňuje“, a kromě toho je také Immanuel, což znamená „Bůh je s námi“ (Mt 1,21-23). V Ježíši Kristu je Bůh s námi. Odložil slávu nebe a stal se jedním z nás, stal se člověkem – do tmy lidského života zazářilo světlo.

Ale Lukáš nepoužívá to slovo „východ“ jenom takto, ale jde ještě o něco dále. Jde do Starého zákona, kde se toto řecké slovo – v řeckém překladu Starého zákona – používá na několika místech, když se mluví o zaslíbení Mesiáše. Tohoto Mesiáše nazývají „Výhonkem“.

• Jeremjáš 23:5 Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost.
• Zacharjáš 3:8 Nuže slyš, veleknězi Jošuo, ty i tvoji druhové, kteří sedí před tebou: Tito muži jsou předzvěstí toho, že přivedu svého služebníka, zvaného Výhonek.
• Zachariáš 6:12 Toto praví Hospodin zástupů: Hle, přijde muž jménem Výhonek, vyraší odspodu; ten zbuduje Hospodinův chrám.
• Izajáš 4:2 V onen den bude výhonek Hospodinův chloubou a slávou, plod země důstojností a okrasou pro ty z Izraele, kdo vyvázli.

Zachariáš nepochybně odkazuje na tato slova proroků. Mluví o zaslíbeném služebníkovi, o králi, který bude kralovat prozíravě a bude uplatňovat spravedlnost a právo. Zachariášovi nepochybně prospělo devět nebo deset měsíců mlčení, kdy byl jeho jazyk svázán, nemohl mluvit a o to více mohl v tichosti přemýšlet nad slovy anděla, který mu oznámil narození syna, i nad příběhem Marie, která se sešla s jeho ženou. Zachariáš byl kněz v Hospodinově chrámě, potomek Árona, znal Boží slovo a nepochybně promýšlel všechna ta místa, která mluvila o Hospodinovu služebníkovi, o Davidovu synovi, o synu člověka, o záchraně Božího lidu, o odpuštění hříchů. Nyní, když se mu rozvázala ústa, přetéká chválou a tato chvála je naplněná zjevením, které mu Bůh dal.

Přichází výhonek, tedy ten, který vychází, vyrůstá. Izajáš 11,1 mluví o tom, že „vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů“. To je On! Vycházející z výsosti.

Tento výhonek se sice narodí Marii, ale jeho původ je na výsostech, jeho původ je nebeský. Anděl oznámil Marii, že ji zastíní sláva Nejvyššího, počne a její dítě bude svaté. Ježíš je podle těla člověkem, pochází z Marie a je potomkem krále Davida, ale jeho původ je nebeský a od věčnosti, protože k nám přišel z nebe. Sestoupil ze slávy a stal se jedním z lidí.

• Fp 2:6-11 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Zachariáš chválí a vyvyšuje Krista ještě před jeho narozením. Ale s velmi dobrým porozuměním tomu, kdo Kristus je. Je to Výhonek z výsosti, tedy z nebe, ze slávy, z nejvyšších míst. Hned dvojím způsobem tak ukazuje na původ Spasitele. Je to zaslíbený Výhonek a přichází z nebe. Nepochybně Zachariáš nerozuměl Boží trojici, ale to mu nijak nebránilo, aby chválil Boha a vyvyšoval Krista jako Božího syna, jako Boha, který se stal člověkem a v lidském těle za nás zaplatil cenu za hřích. Mluví o slávě, která přichází do světa, o Boží slávě, která bude zářit a která září i nám až dodnes. Ježíš Kristus nás stále zve, abychom přišli k němu, abychom se před ním sklonili jako před Spasitelem a králem, abychom ho vyznali jako Pána svého života a uvěřili, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých.

• Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Tohle je skutečné poselství Vánoc. To je důvod, proč se narodil Ježíš Kristus, proč na svět přišel Mesiáš. Proto si připomínáme jeho narození.

To nás také vede k poslednímu bodu dnešního kázání – a to je:

III. Poslání Spasitele

Mluvili jsme o příchodu Spasitele, tedy o narození Ježíše Krista. Viděli jsme také nebeský původ našeho Zachránce a nyní se dostáváme k jeho poslání. Co je tím důvodem, kvůli kterému se Boží syn stal člověkem? Náš text to říká velmi jasně:

• Lukáš 1:79 … aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.

Ježíš přišel proto, aby se zjevil, aby se dal poznat některým lidem. Nepřišel se zjevit všem, ale přišel pro svůj lid. Je spasitelem svého lidu (Mt 1,21). Mnozí se setkali s Kristem, ale zdaleka ne všichni poznali, koho mají před sebou. Poznali ho jenom ti, kterým se dal poznat. Tak veliká je temnota, ve které se kvůli svým hříchům nacházíme. I když přijde světlo na svět, nejsme schopni toto světlo poznat a vydáváme ho za tmu. Jan napsal:

• Jan 1:10-11 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
• J 3:19-21 Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.

Ježíš přišel, aby se dal poznat, aby se zjevil těm, kdo jsou v temnotě a ve stínu smrti. A všimněte si, že to je Ježíš, kdo září, kdo se zjevuje lidem, kdo se dává poznat, kdo probouzí mrtvé a kamenné lidské srdce a naplňuje ho svou láskou. Jenom ti, kterým se Kristus dal poznat, jenom ti, kterým zazářil, jsou těmi, kteří přicházejí ke světlu, kteří jsou zachraňováni. A klíčová otázka, která s tím souvisí, je, zda i ty jsi tím, komu září Kristus. Znáš Ježíše Krista? Zazářil do tvého života jako jasná hvězda jitřní, jak je také nazván (Zj 22,16)? Probudil ses z temnoty hříchu a smrti a povstal jsi k životu skrze víru v Ježíše Krista? Září ti jako světlo, které vede tvoje kroky? Je Ježíš Pánem tvého života?

To jsou otázky, na které si musíte odpovědět. Jsou to otázky, které nakonec vedou k tomu, kde strávíte věčnost.

Každý z nás se narodil do temnoty a stínu smrti. Smrt vládne nad každým člověkem a je důkazem toho, že člověk zhřešil proti Bohu. Kdyby byl někdo, kdo nezhřešil, byl by to člověk, který nezemře. Ale v každé generaci na celém světě po celou dobu existence světa vždycky zemřelo sto procent všech lidí. Z Bible víme jenom o dvou výjimkách, o dvou lidech, kteří nezemřeli, protože Bůh si je vzal k sobě ještě za jejich života – jedním z nich byl Henoch a druhým Elijáš. A potom je tady ještě zaslíbený syn Davidům, Mesiáš, o němž dnes mluvíme, který zemřel na kříži a byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých. Ve svém zmrtvýchvstání porazil smrt a vyhlásil nad ní vítězství. Proto mohl říci už za svého života:

• J 5:24 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.
• Jan 8:52  Kdo zachovává mé slovo, neokusí smrti navěky.

Ježíš přišel, aby dal věčný život těm, kdo v něj uvěří. Jsou to ti, kteří se narodili ve stínu smrti, kteří nešli cestou pokoje, ale cestou nepřátelství vůči Bohu i vůči lidem. I my všichni, jak jsme tady, jsme byli Božími nepřáteli, dokud se Bůh nad námi neslitoval a nezjevil nám svého Syna, dokud Kristus nezazářil do našich životů. Tehdy naplnil naše srdce pokoj, který převyšuje každé lidské pomyšlení – byli jsme usmířeni s Bohem obětí Ježíše Krista a byli jsme usmířeni také s lidmi. Ježíš Kristus uvedl naše kroky na cestu pokoje. Nyní Boží pokoj vládne v životech Božích dětí:

• Římanům 5:1 Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Ježíš přišel, aby z Božích nepřátel udělal Boží děti. Narodil se, aby nás vykoupil z otroctví hříchu a smrti. Byli jsme otroky hříchu, byli jsme spoutáni hříchem a celé naše životy o tom svědčily. Nechtěli jsme žít v podřízenosti Bohu, ale chtěli jsme sami vládnout nad svými životy, chtěli jsme být jako Bůh. Ale tato hříšná touha naprosto zaslepila naše chápání i náš zrak, takže jsme neviděli, že jsme ovládáni vlastními žádostmi a touhami, že jsme ovládáni ďáblem, který vládne v tomto světě, a že milujeme hřích víc než cokoliv jiného v tomto světě. Ale Bůh nás zachránil.

• Koloským 1:13 On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna.

Poslal svého jediného Syna, aby se stal spasitelem světa. V tom je celé kouzlo Vánoc, že Ježíš přišel zachránit svůj lid a přivést ho na cestu pokoje. Přišel, aby se stal obětí smíření za naše hříchy. Každý lidský hřích je ve své podstatě namířen proti Bohu – proto je mzdou hříchu smrt, jak jsme si už řekli. A protože se jedná o urážku nekonečného Boha, musí cena za hřích odpovídat tomu, co bylo dotčeno. A to znamená, že cena za hřích je nekonečnou cenou. Proto Bible mluví o věčném zatracení, které čeká všechny, co nečiní pokání a nevěří v Ježíše Krista, všechny, kterým Kristus nezáří jako světlo. Proto také oběť smíření nemohla být obětí zvířat dokonce ani obětí pouhého člověka. Musela to být oběť Božího syna – sám nekonečný Bůh musel zaplatit cenu za vykoupení, protože jenom taková oběť mohla být dostatečnou cenou, jenom taková oběť mohla být položena na druhou misku vah. Milí přátelé, máte pokoj s Bohem? Jste smířeni skrze víru v dokonalou a dokonanou oběť Pána Ježíše Krista? Jdou vaše nohy cestou pokoje?

Hřích nikdy nemůže přinést pokoj. Hřích vždycky přináší nepřátelství – jak s Bohem, tak s lidmi. Jenom Kristus přináší pokoj. Proto vás chci všechny pozvat ke Kristu. On sám nás zve, abychom šli k němu, abychom u něho hledali odpočinutí. Ježíš řekl:

• Matouš 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Kristův pokoj, odpočinutí, které nabízí, znamená skončit s každou snahou zachránit sám sebe svým vlastním způsobem. Znamená to přijmout Boží způsob záchrany – a to je skrze víru v Ježíše Krista. Znamená to pokořit se pod mocnou ruku Boží, vyznat, že jsem člověkem, který je v temnotě a stínu smrti a že nemám jinou naději než tu, která je v Ježíši.

Pojďte ke Kristu. Kéž vám září jako světlo, kéž osvěcuje celý váš život a vede vaše kroky cestou pokoje. Vždyť proto přišel, proto se Ježíš narodil. Proto i dnes volá každého z nás, jak jsem tady, abychom za ním šli, abychom k němu volali svými slovy: „Pane, smiluje se nade mnou hříšným a zachraň mou ubohou duši.“ Volejte tak dlouho, dokud nedostanete odpověď, dokud Boží láska nezaplaví vaše srdce a nepřinese usmíření s Bohem, a tedy pokoj.

• Matouš 7:7-8 Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

Bůh je dobrý. Ze svého slitování a milosrdenství nám poslal Spasitele, svého syna, abychom skrze něho došli pokoje a měli dokořán otevřenou cestu k Bohu. Proto by nikdo z nás neměl otálet, ale měl by spěchat k tomu, který se sice narodil v Betlémě, ale přišel k nám jako výhonek vycházející z výsosti, aby nám přinesl spasení v odpuštění hříchů.

Skloňme nyní svou hlavu k modlitbě.