Jaroslav Kernal, Praha 3. ledna 2016

Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Dnes máme první shromáždění našeho sboru v novém roce a z Boží milosti a prozřetelnosti nás Pán Bůh vede přesně na takové místo v Písmu, které bych chtěl jako kazatel křesťanům připomínat na začátku každého roku. Pokračujeme ve výkladu prvního listu apoštola Pavla do Tesaloniky a před námi je dnes jediný verš, který se týká základu, na němž tesaloničtí křesťané stavěli: Božího slova!

• 1 Tesalonickým 2:13 Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte. 

Toto je jeden ze stěžejních veršů celého listu a nacházíme v něm hned několik věcí. Pavel se vrací k díkůvzdání, kterému věnoval celou první kapitolu listu. Předtím děkoval Bohu za to, že se tesaloničtí obrátili a jejich obrácení je tak zjevné, že o něm mluví lidé široko daleko. Nyní jde ještě o krůček dále – děkuje Bohu za to, co bylo příčinou jejich obrácení – bylo to Boží slovo.

• Římanům 1:16 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.

Evangelium je tou největší mocí v tomto světě. Není nic, co by se mu mohlo vyrovnat. Ani ta nejničivější zbraň, kterou kdy člověk vyrobil a která vymazala ze zemského povrchu všechno do vzdálenosti dvou set kilometrů, nemá ani zdaleka takovou moc, jako evangelium. Boží slovo, evangelium, je totiž to jediné, co dokáže změnit podstatu člověka. Jak je to možné? Odpověď je v našem text a je velmi jednoduchá – protože se jedná o Boží slovo, je to slovo živého a všemohoucího Boha a jako takové musí mít něco z Božích atributů.

Pojďme tedy do našeho textu a začněme přesně tam, kde začíná i náš text – u Pavlova díkůvzdání.

I. Díkůvzdání

• 1 Tesalonickým 2:13 Proto i my děkujeme Bohu neustále…

Náš dnešní verš začíná slovíčkem proto a mohlo by se zdát, že tak přímo navazuje na předchozí oddíl. Ale není to tak docela pravda. Originální text může odkazovat na to, co předcházelo i na to, co následuje a záleží na kontextu, který určí, čemu máme dát přednost. V našem případě je to spojka „že“, na začátku další věty, která nám poskytuje vysvětlení toho, za co Pavel a jeho společníci bez přestání vzdávají chválu. Pavel, Silas a Timoteus děkují Bohu za to, že Tesaloničtí přijali jejich kázání jako slovo Boží, kterým skutečně je. To je smysl celého třináctého verše. Chtěl bych pro nás zdůraznit dvě věci:

A. Vděčnost za druhé

Tento text před nás znovu staví výzvu, abychom se modlili za druhé, za bratry a za sestry ze sboru, připadně za další, které nám Bůh dává na srdce. Vede nás k tomu, abychom se za druhé modlili s vděčností a vzdávali za ně chválu Bohu. Je to velmi snadná a jednoduchá věc. Prostě se potřebujeme modlit, tedy strávit čas s Bohem o samotě – jenom Bůh a já. To je životní nutnost každého křesťana. Právě o tom mluví Pán Ježíš, když říká:

• Matouš 6:6 Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt.

Chtěl bych vás povzbudit k tomu, abyste si vytvořili návyk mluvit o samotě s Bohem. Je jistě dobré využít k tomu každou vhodnou chvilku, která se naskytne, ale kromě toho je dobré určit si také konkrétní oddělený čas, který budeme trávit jenom s Bohem. Nemusí to být hodiny – stačí pár minut pro začátek. Ale je potřeba z toho vytvořit zvyk a sami časem uvidíte, že se bez takového času nebudete moci obejít.

Tento modlitební čas je způsobem, jak budujeme svůj vztah s Bohem. Často jsou lidé zklamaní, že nerostou v poznání Boha, že jejich vztah s Bohem se nijak nevyvíjí a nikam nesměřuje. A často je to právě tím, že zanedbávají základní věc, která se týká každého vztahu – a to je potřeba strávit s druhým dostatečné množství času. Prostě být s Bohem.

Dnešní uspěchaná doba nás tlačí k tomu, že musíme stihnout mnoho věcí a setkat se s mnoha lidmi a mluvit s nimi, že potřebujeme mít množství nejrůznějších aktivit, abychom měli pocit, že žijeme, že jsme nějak potřební a důležití. Ale vzpomeňte si na to, co jsme četli o Bohu v první kapitole:

• 1 Tesalonickým 1:9 … abyste sloužili Bohu živému a skutečnému…

Jenom u Boha je život. Jenom to, co pochází od Boha samotného, je skutečné. Všechno ostatní jednoho dne skončí. Shoří to, roztaví se to žárem Boží slávy a Božího soudu. Všechno, co nemá svůj původ přímo v Bohu a u Něj bude ztraceno. To bude chvíle, kdy lidé budou litovat každé chvilky a každého okamžiku, který ztratili nejrůznějšími „dobrými“ činnostmi, místo aby budovali svůj vztah s Bohem. Takže nemusíme podléhat tlaku světa kolem nás, který nám říká, že tohle musíme vidět a na téhle akci musíme být, nebo že tamto musíme mít, nemusíme podléhat tlaku lidí kolem nás, kteří nám říkají, že tohle bychom měli dělat a tady nesmíme chybět, atd.

Nechci, aby to vyznělo jako nějaké nabádání k izolaci nebo k uzavření se. To určitě ne! Ale je to výzva k budování vztahu s Bohem na prvním místě a k trávení času v Jeho přítomnosti – na modlitbách a s díkůvzdáním. Martin Luther řekl, že má každý den tolik práce, že nemůže ten den začít jinak než tím, že stráví několik hodin na modlitbách.

S tím souvisí ještě jedna věc – abychom mohli za druhé lidi vzdávat chválu, potřebujeme vědět, za co máme vzdávat chválu, za co máme být vděční. A to nepůjde jinak, než že budeme aktivně budovat vztahy s druhými. Pavel měl vztah s Tesalonickými. Byl to vřelý vztah – vztah matky a novorozence, vztah otce, který vychovává své děti. Toužil po nich a oni po něm. Protože s nimi nemohl být osobně, poslal svého nejbližšího spolupracovníka, Timotea, aby zjistil, jak si vedou. Udělal, co mohl, aby se dozvěděl víc, aby budoval vztah s křesťany v Tesalonice. Nenechal to na nějaké náhodné setkání, ale aktivně se zasazoval o to, aby se dozvěděl víc. Přesně to musíme udělat i my.

Chtěl bych vás povzbudit, abyste se modlili za druhé lidi ve sboru – máte modlitební seznam (pokud ne, je k dispozici) – modlete se prosím za ty lidi, kteří na něm jsou. A pokud nevíte, za co byste se měli modlit v konkrétních případech, je to dobrá příležitost, jak začít budovat vztah, jak se dozvědět víc o druhých, jak najít cestu k díkůvzdání za bratra nebo sestru.

Druhá věc, kterou jsem chtěl zmínit ohledně díkůvzdání, je, že má být:

B. Ustavičné

Pavel říká, že ustavičně vzdává chválu Bohu za Tesalonické, děkuje za ně a přináší je Bohu na svých modlitbách. Jednoduše to znamená, že kdykoliv se Pavel sám nebo se svými společníky modlil za Tesalonické, vždycky za ně vzdával Bohu chválu. Nevynechal jedinou příležitost, kdy by mohl děkovat za jejich víru, lásku, naději, za to, jak uvěřili a jak přijali Boží slovo.

Pavel se hodně modlil – vidíme to v jeho listech. A znovu a znovu k tomu vede také křesťany. Podívejte se se mnou do třetí kapitoly listu:

• 1 Tesalonickým 3:9-10 Jakou chválou se můžeme Bohu odvděčit za všecku tu radost, kterou z vás máme před jeho tváří? Ve dne v noci vroucně prosíme, abychom vás mohli spatřit a doplnit, čeho se nedostává vaší víře.

To je malé poodhalení Pavlova modlitebního života a v závěru listu čteme Pavlovu výzvu Tesalonickým křesťanům:

• 1 Tesalonickým 5:16-18 Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

Za všech okolností děkujte. Děkujte za bratry a sestry, za jejich nové narození, za jejich křesťanský život, za to, jak přijali Boží slovo a jak v nich Boží slovo pracuje, děkujte za všechno ve svém životě a za všech okolností, ať jsou jakkoliv těžké, protože to je Boží vůle pro vás. Český kazatel z přelomu devatenáctého a dvacátého století Alois Adlof ve svém výkladu modlitby Páně říká: Dítko Boží má vždy příčinu chváliti Boha. Kdo nemá příčiny chváliti ho, nepoznal ještě Boha, ba ani o něm nikdy nepřemýšlel. Máme prosit Boha za to, aby na nás vložil břemeno modliteb, ale Boží cestou je, že poznáme Boha takového, jaký je, a to nás povede jak k vděčnosti a chvále, tak k přímluvám za druhé. Na přelomu 16. a 17. století žil ve Skotsku kazatel John Welch. K jeho každodenním zvykům patřilo se alespoň několik hodin modlit. Mnohdy strávil na modlitbách osm až deset hodin. Často vstával uprostřed noci a modlil se. Jeho ženě se nelíbilo, když ho v noci nalézala, jak leží na zemi a pláče. On jí odpovídal: „Ach, ženo, odpovídám za tři tisíce duší a nevím, jak na tom mnohé z nich jsou!“[1] Pavel se za Tesalonické nemodlil s pláčem, protože věděl, jak na tom jsou. A byl to důvod, proč mohl vzdávat chválu. Tím důvodem bylo jejich:

II. Přijetí Božího slova

• 1 Tesalonickým 2:13 … že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest.

Zde se nachází důvod Pavlovy chvály a vděčnosti. Je to důvod chvály v životě každého skutečného křesťana – každý křesťan přijímá Boží slovo jako slovo Boží. Není to nějaká podmínka pro křesťana, protože nejsme spaseni vírou v Boží slovo, ale milostí skrze víru v Krista, ale je to jednoznačný důsledek působení Ducha svatého v životě křesťana. Stejně jako Duch svatý nedovolí Božímu dítěti, aby dlouhodobě setrvávalo v nějakém hříchu, nedovolí mu ani, aby dlouhodobě odmítalo Boží slovo jako slovo samotného Boha. A pro většinu Božích dětí to bude něco naprosto přirozeného. Podívejme se na tři věci z našeho textu, které mluví o přijetí Božího slova – začneme od konce:

A. Boží slovo je Boží slovo

Pavel tady staví do kontrastu slovo lidské a slovo Boží. Ačkoliv Písmo je napsané lidmi, je slovem Božím. Teologicky mluvíme o dvojím autorství Písma – Bůh použil lidské autory v kontextu jejich doby, v kontextu jejich životů i v kontextu jejich osobností a svým Duchem svatým je vedl tak, že tito autoři zapsali všechno přesně tak, jak to Bůh chtěl. Jsou to dvě stránky Písma, které obě musíme brát v úvahu, když přistupujeme k Bibli. Můžeme, máme a dokonce musíme k ní přistupovat s tím, že kdykoliv ji otevíráme a čteme, promlouvá k nám Bůh sám. To je význam toho, že to je Boží slovo. Toto JE Boží slovo. Nemusíme ho v Bibli hledat, nemusíme ho z Bible vymýšlet, nemáme se nechat Biblí inspirovat, ale potřebujeme Bibli poslechnout, protože jejími slovy promlouvá Bůh sám. Každé slovo použité v originálním textu Písma je přesně tím slovem, které Bůh chtěl použít. Každý tvar, každá gramatická katorie, každý stylistický prostředek je přesně tím, co říká Bůh. Nejde jenom o myšlenky, jak to učí třeba adventisté, ale jde o každé slovo, které vychází z Božích úst. Žalmista David říká:

• Žalm 12:7 Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené.
• Žalm 19:8 Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.

Pokud bychom váhali nad tím, jak máme přistupovat k Písmu, můžeme se podívat na Pána Ježíše Krista a všimnout si, jak k zapsanému Božímu slovu přistupoval On. Ačkoliv je Božím synem, a tedy všechno, co řekl, bylo Božím slovem, považoval Písmo za konečnou autoritu – ať již to bylo v konfrontaci satana při pokušení na poušti, kde třikrát citoval z Deuteronomia a zahnal pokušitele odkazem na „je psáno“, nebo při napomínání farizeů a saduceů, kdy jim znovu připomínal: „Nečetli jste…“ (Mt 12,5; Mt 19,4; Mt 21,42 nebo Mt 22,31). A v Janovi 10,35 se v debatě s farizeji zabývá jedním slovem a dodává:

• Jan 10:35 … Písmo musí platit…

Ježíš přistupoval k Písmům Starého zákona jako k autoritativnímu, závaznému, neomylnému a cele bezchybnému slovu Božímu. Lidští autoři Nového zákona v tom pokračují. Pavel zařazuje Boží slovo do výzbroje křesťan a mluví o něm jako o „meči Ducha svatého“ (Ef 6,17). Autor listu Židům říká:

• Židům 4:12-13 Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.

Všimněte si, jak autor ztotožňuje Boží slovo, Boží zrak a Boha samotného. Když Bible mluví, Bůh mluví. To je jasné a jednoznačné poselství jak našeho dnešního textu, tak těchto veršů z listu Židům, je to vyučování Pána Ježíše Krista, je to vyučování apoštolů. Apoštol Jan v poslední knize Bible, na její poslední stránce odkazuje na slova Agúra, syna Jákeova z Přísloví 30,5-6:

• Zjevení Janovo 22:18-19 Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.

To jsou velmi vážná slova, je to důvod, proč bychom měli přistupovat k Písmu s bázní, s pokorou, s úctou a s modlitbou. Zároveň bychom měli také přistupovat s velikou touhou – podívejte se, jak Jan začíná v knize Zjevení:

• Zjevení Janovo 1:3 Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.

A mohu vás ujistit, že se nejedná jenom o proroctví knihy Zjevení, ale jedná se o celé prorocké slovo, tedy o celé Písmo. Blaze vám, když ho předčítáte druhým a nasloucháte čtenému nebo čtete sami pro sebe a jednáte podle toho, co čtete a co slyšíte. Písmo je meč! Vezměte ho a použijte ho na sebe i na druhé. Nevíte, jak s druhými sdílet evangelium? Vezměte Písmo a přečtěte ho. Je to Boží slovo a Bůh sám ho použije a udělá svou práci.

Proč je to tak důležité trvat na tom, že Písmo je Boží slovo a že každé slovo, které zde máme je skutečně Božím slovem? Opět je to velmi jednoduché. Veškerá Písma svědčí o Kristu. Hlavním tématem Bible je Bůh, který přišel v těle, Ježíš Kristus. Pokud opustíme doslovnou inspirace, dostáváme se do vážného nebezpečí, že nepoznáme skutečného Krista, který se nám zde dává poznat, že ho zaměníme za jiného Krista, za lžimesiáše, tedy antikrista. Přesně před tím varoval Pavel Korintské (2K 11,4) a svým vlastním příkladem jim ukazoval, co to znamená „ne nad to, co je psáno“ (1K 4,6). Podobně mluví také Petr, když zařazuje Pavlovy listy mezi Písma a říká:

• 2 Petrův 3:16 Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě.

Tady je naprostý základ křesťanského života – Boží slovo. Z něj se dovídáme evangelium, ono je nám ukazatelem ke spasení, k životu, který nalézáme jenom a jedině v Ježíši Kristu. Pokud by to měl být ukazatel, který jednou ukazuje sem a podruhé tam, byl by velmi nespolehlivý. Pokud by ukazatel závisel na tom, co se nám líbí nebo nelíbí, nebo jak se zrovna cítíme nebo co prožíváme, budou naší autoritou naše záliby nebo pocity. Ale Pavel říká Tesalonickým, že nepřijali evangelium jako slovo lidské, ale přijali ho takové, jaké doopravdy je – tedy jako čisté slovo živého Boha. A to nás vede ke druhé věci, kterou musíme zdůraznit:

B. Kázání Bible je Boží slovo

Podívejte se do našeho textu, co přesně křesťané v Tesalonice přijali – Pavel se svými společníky nepřišli a nerozdali jim Nové zákony (nebo Staré zákony, což byla Bible tehdejších křesťanů). Náš text mluví o Boží zvěsti. V originále je velmi zajímavé slovo, které v sobě jak skutečnost, že bylo kázáno evangelium, tak také obsah toho, co lidé slyšeli. V češtině můžeme dobře použít slovo zvěst, jak to je v ekumenickém překladu, protože v něm zní ta skutečnost zvěstování, tedy vyhlašování Božího slova stejně jako obsah toho, co je kázáno. Náš text říká, že se jednalo o zvěst Boží, o zprávu, která byla od Boha a Písmo nám velmi dobře vysvětluje, o co přesně šlo – Pavel v Tesalonice:

• Skutky apoštolské 17:3 … vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. ‚A ten Mesiáš‘, řekl Pavel, ‚je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.‘

Když se vykládají Písma se zaměřením na Krista, jedná se o vyhlašování Boží zvěsti. Jestliže je v centru Kristus tak, jak je zjeven v Písmu, máme před sebou evangelium, které je Boží mocí ke spasení.

Tohle je velmi důležitá věc nejenom pro kazatele – pro ty je to povinnost, aby vykládali Písma s Kristem v centru, ale úplně stejně je to důležitá věc pro každého křesťana, protože nám ukazuje, co máme vyžadovat, když se někdo postaví za kazatelnu. Máme vyžadovat výklad Božího slova. Potřebujeme vzít text, vysvětlit text a aplikovat ho do svých životů. Takové kázání potom odpovídá Božímu slovu a je Boží zvěstí. Proto Petr připomíná křesťanům:

• 1 Petrův 4:11 Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží.

Znovu si můžeme položit otázku, proč je to tak důležité, že to musím takto zdůrazňovat? Odpověď znovu najdeme v Písmu – kde se bere víra? Jak se člověk stane křesťanem? Jak může někdo uvěřit?

• Římanům 10:17 Tedy víra je ze slyšení, a slyšení skrze slovo Boží. (KRAL)

Boží slovo je naprosto nezbytné ke spasení. To nás vede ke další věci:

C. Přijímání Božího slova vede ke spasení

Jestliže člověk neuslyší Boží slovo, evangelium, nemůže dojít ke spasení. Musí slyšet (což zahrnuje i číst) Boží slovo. Může jít o Boží slovo, jak ho čteme v Písmu, nebo o jeho věrné vysvětlení, tedy o výklad zapsaného slova Božího. A musím zdůraznit onu věrnost výkladu. Tedy takový výklad, jaký odpovídá textu v jeho kontextu. Takový výklad, jaký nic nepřidává ani nic neubírá. To je prostředek, který Duch svatý používá, aby stvořil v člověku nové srdce, které je schopné věřit i činit pokání.

A člověk musí přijmout Boží slovo jako slovo od Boha, slovo pravdy. O tom je skutečná víra. Můžeme sice uvěřit i lži, ale jenom tehdy, pokud ji považujeme za pravdu. V takovém případě jsme podvedeni, ale i tak věříme „pravdě“, o které se nakonec ukáže, že doopravdy pravdou není. Víra nikdy nemůže stát na čemkoliv, co nepovažuje za pravdu. Pokud o něčem vím, že to není pravda a přesto podle toho jednám, potom to nedělám z přesvědčení, ale proto, že chci klamat druhé nebo i sebe. Víra nemůže nestavět na pravdě.

Proto je evangelium nazýváno slovem pravdy. Proto je evangelium historickou skutečností, faktem. Boží syn odložil svou věčnou slávu a stal se člověkem, v lidském těle podstoupil smrt a to smrt na kříži. Zemřel za hříchy těch, kdo v Něho věří, aby tito nezahynuli, ale měli život věčný ve víře v Něj. Důkazem je skutečnost potvrzená mnoha očitými svědky – třetí den po svém ukřižování vstal z mrtvých. To jsou historická fakta, která nelze změnit. Je to pevně zakotvené do historie světa a lidé jsou voláni k tomu, aby tomu věřili. Je to naléhavé volání, protože právě tak jako vstal Kristus z mrtvých, se také vrátí a budou soudit svět – a odsoudí k věčnému trestu ty, kdo v Něj neuvěřili. To je evangelium, slovo pravdy. Tesaloničtí toto slovo přijali jako slovo Boží, tedy naprosto pravdivý a nepochybný výrok.

Nebylo to pro ně slovo Pavla, slovo lidské, nebyla to otázka nějaké filozofie, nebo otázka světového názoru – byla to otázka života a smrti. Bůh, stvořitel nebe i země, k nim promluvil skrze kázání apoštola Pavla a jeho společníků a oni přijali Jeho slovo. A to byl začátek jejich křesťanského života. Maličké semínko zasazené do jejich života – možná jeden verš (jako Zj 14,7 – Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu, nebo Ř 6,23 – Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu), možná mnohem více. Pravděpodobně mnohem více – přijali všechno, co jim Pavel vysvětloval z Písma a Boží slovo udělalo svou práci. Boží slovo k nim přišlo v moci, v Duchu svatém a v přesvědčivé plnosti (1Te 1,5). Ale neskončilo to jenom u jejich znovuzrození. Náš text jde ještě dále a mluví o:

III. Práce Božího slova

• 1 Tesalonickým 2:13 Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.

Boží slovo zapadlo jako semínko do půdy, která byla připravena Duchem svatým a začalo růst a přinášet hojnou úrodu. Tak je to u každého, kdo přijímá Boží slovo takové, jaké doopravdy je – jako slovo samotného Boha. To je víra, která je sycena Slovem a to následně projevuje svou sílu. Všimněte si, že Boží slovo to tady jasně říká: Projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte. A vzpomeňte si na to, co jsme četli z první kapitoly listu Římanům:

• Římanům 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Pro ty, kdo věří, je evangelium Boží mocí ke spasení. Přijímají ho vírou a evangelium v nich dále působí víru, takže žijí z víry. Tato víra je sycena a budována Božím slovem.

A v našem textu se mluví o působení síly, o mocném působení. Nebo jak to překládá Pavlík – Boží slovo ve vás vyvíjí svou činnost, koná své dílo. Boží slovo je mocné a vždycky vyvíjí svou činnost, vždycky mocně působí. Na jedné straně působí k víře ve věřících a na straně druhé působí k zatvrzení v těch, kdo nevěří. Prorok Izajáš popsal práci Božího slova takto:

• Izajáš 55:10-11 Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.

Boží slovo se nikdy nevrátí s prázdnou, ale vykoná svou práci. Tady nacházíme důvod, proč apoštol Pavel předtím napsal Tesalonickým, že jeho příchod do Tesaloniky nebyl marný (1Te 2,1). Rozséval Boží slovo a ono udělalo a dělalo svou práci v životech lidí. Boží slovo působilo v životech křesťanů, takže na nich již brzy byla vidět činná víra, usilovná láska a vytrvalá naděje (1Te 1,3). Boží slovo je proměňovalo do podoby Ježíše Krista. A to je dílo Božího slova ve věřících dodnes. Ono v nás působí, posvěcuje nás, proměňuje nás, posiluje nás, povzbuzuje nás a sytí nás.

Ale aby mohlo vykonat takovou práci, musí v nás nejprve být. A tady jsme zase na začátku. Musíme přistupovat k Písmu jako ke slovu Božímu, a musíme se jím sytit. To znamená, že ho budeme číst, že ho budeme studovat, že budeme poslouchat kázání, a že podle toho budeme jednat.

Na začátku nového roku to pro nás může být výzva, abychom v tom roce, který je před námi, přečetli celou Bibli od začátku do konce. Pro někoho to může být výzva, aby se začal učit Boží slovo zpaměti, což je nejlepší způsob, jak uchovat Boží slovo ve svém srdci. A mohu vás ujistit, že to přinese hojný užitek do vašich životů. Ukažte mi křesťana, který je zralý ve víře a já vám ukážu člověka, který se sytí Božím slovem. Ukažte mi křesťana, který chodí s Bohem, a já vám ukážu člověka, který je odevzdaný modlitbě.

Když se apoštol Pavel loučil se staršími církve v Efezu, řekl jim:

• Skutky apoštolské 20:32 Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.

Máme velkou výsadu, milovaní, že máme každý svou Bibli. A většina z nás, jak jsme tady, jich máme celou řadu. Kéž je to pokrm, kterým budeme proměněni, kéž je to meč, kterým budeme dobývat svět pro evangelium, kéž je prostředek, kterým budeme udržovat náš vztah s Pánem, skrze který porosteme v milosti, svatosti, lásce i víře.

Amen.